1. Fjodora Lukjanov: V čem se Washington od zbytku světa liší
2. Chris Hedges: Americký sebevražedný pochod

V čem se Washington od zbytku světa liší

Republikánský prezidentský kandidát, nynější 47. prezident USA Donald John Trump, obklopen agenty tajné služby USA na předvolebním shromáždění při kterém byl postřelen, sobota 13. července 2024, Butler, Pa. (AP Photo / Evan Vucci)

Letos v květnu se bude hodně hovořit o takzvaném „strategickém trojúhelníku“ tvořeném Ruskem, Čínou a Spojenými státy. Nejprve se v Pekingu očekává návštěva amerického prezidenta Donalda Trumpa, na niž naváže návštěva ruského prezidenta Vladimira Putina u jeho čínského protějšku Si Ťin-pchinga. Kdykoli se setkají představitelé těchto tří nejvlivnějších mocností, nevyhnutelně se objeví spekulace. Co kdyby uzavřeli nějakou velkou dohodu? Co kdyby se svět najednou stal uspořádanějším?

Taková očekávání jsou však na místě. Restrukturalizace globálního systému již probíhá a nejde o proces, který by bylo možné zastavit nebo zvrátit summitovou diplomacií. I tak se však historické zlomy mohou odehrávat různými způsoby: mohou být pečlivě řízeny, nebo bezohledně urychlovány. Právě to činí nadcházející setkání tak významnými.

Rusko i Spojené státy jsou nyní hluboce zapojeny do rozsáhlých vojenských konfrontací. Význam těchto konfliktů nespočívá pouze v jejich rozsahu, ale také v jejich širších důsledcích pro mezinárodní systém. Čína se naopak historicky držela od takových konfliktů stranou. V Pekingu je však stále jasnější, že se nemůže izolovat od jejich dopadů. Diskuse na nedávné konferenci Valdajského klubu v Šanghaji naznačily, že Čína přehodnocuje své postoje.

V centru tohoto přehodnocení stojí jednoduchá otázka: co je, pokud vůbec něco, ve vztazích s Washingtonem ještě možné?

Nebylo to rovnocenné partnerství, ale bylo vzájemně prospěšné. Dlouhou dobu se zdálo, že základní ekonomický zájem zabrání oběma stranám, aby jej narušily.

Tento předpoklad se nyní zhroutil.

Na konci prvního desetiletí tohoto století byla nespokojenost ve Washingtonu již zřejmá. Spojené státy stále více vnímaly tuto dohodu nikoli jako zdroj společných zisků, ale jako strukturální nerovnováhu. Postupem času dosáhlo nahromadění ekonomických a strategických napětí bodu, kdy již nestačily postupné úpravy. Následovala kvalitativní změna samotného systému.

Po několik desetiletí fungoval globální řád převážně v zájmu Spojených států jako vůdce západního bloku. Jeho postupná eroze nyní tyto výhody ohrožuje. Reakcí Washingtonu bylo využít současné přechodné období k zajištění co největšího náskoku do budoucna.

Donald Trump se stal nejviditelnějším ztělesněním tohoto přístupu. Jeho rétorika, otevřeně transakční a dokonce chvástavá, se může jevit jako nekonvenční, ale logika, která za ní stojí, je starší než on sám. Cíl je jasný: maximalizovat okamžité zisky a co nejrychleji vybudovat národní potenciál. Poté tuto nahromaděnou sílu využít k ovládnutí další fáze globální konkurence.

To představuje ostrý odklon od dřívější americké strategie, která upřednostňovala dlouhodobé investice do mezinárodního systému. Ty nepřinášely vždy okamžitou návratnost, ale posilovaly rámec, z něhož nakonec těží Spojené státy více než kdokoli jiný. Dnes se důraz přesunul na krátkodobou výhodu, a to i za cenu rizika dlouhodobé nestability.

Zda bude tato strategie úspěšná, zůstává nejisté. V počáteční fázi již došlo k neúspěchům. Je však nepravděpodobné, že by se obecný směr změnil. Budoucí vlády možná zaujmou odlišný tón, ale budou působit v rámci stejných omezení. Liberální mezinárodní řád se nevrátí, a to nikoli kvůli Trumpově osobnosti, ale proto, že podmínky, které jej udržovaly, již neexistují.

Pro ostatní velmoci, včetně Číny, to má dalekosáhlé důsledky. Myšlenka komplexní „velké dohody“ se Spojenými státy, která by stabilizovala globální systém na dlouhá léta, se fakticky stala nereálnou.

Za takových podmínek jsou dlouhodobé dohody o struktuře světového řádu nemožné. Je nepravděpodobné, že by se Washington zavázal k jakémukoli ujednání, které by omezovalo jeho flexibilitu, dříve než si zajistí to, co považuje za dostatečnou výhodu.

To není nutně výsledkem zloby nebo arogance. Je to svým způsobem racionální reakce na období extrémní nejistoty. Spojené státy se snaží zachovat základy své budoucí dominance tím, že v současnosti jednají rozhodným způsobem.

Racionalita na jedné straně však nutí k přizpůsobení se na straně druhé.

Pokud klíčoví hráči dojdou k závěru, že jsou stabilní dohody s Washingtonem nedosažitelné, změní se jejich chování. Vojenská síla se stává důležitější jako ochrana proti tlaku. Zároveň roste zájem o alternativní formy spolupráce. Tedy o rámce, které fungují nezávisle na Spojených státech a jsou od jejich vlivu izolované.

Tato logika není nová, ale nabývá na naléhavosti. Rusko se o taková ujednání zasazuje již několik let. Čína naopak k této myšlence přistupovala opatrně a doufala, že se jí podaří nějakou formu vzájemně výhodného vztahu se Spojenými státy zachovat. Tato naděje se nyní zdá být na ústupu.

Nadcházející návštěvy v Pekingu poskytnou užitečný náznak toho, jak daleko tato změna pokročila.

Následná jednání Putina s Si Ťin-pchingem se budou zabývat jinou otázkou: do jaké míry jsou Rusko a Čína připraveny vyvinout mechanismy spolupráce, které Spojené státy zcela obejdou. Moskva se tímto směrem ubírá již nějakou dobu. Peking nyní zřejmě zvažuje, zda se má přidat.

Květen nepřinese žádnou velkou dohodu. Může však ukázat, jasněji než dříve, jak se svět přizpůsobuje její absenci.

Zpět na obsah

Esej Chrise Hedgese America’s Suicide Pact vyšel na serveru Scheerpost 9. května 2026

Americký sebevražedný pochod

Žij nebo zemři – od pana Fishe

Civilizace, jak slavně prohlásil historik Arnold J. Toynbee, „umírají sebevraždou, ne vraždou“. Hroutí se zevnitř. Stávají se obětí morálního, sociálního a duchovního úpadku. Jsou ovládnuty parazitickou vládnoucí třídou. Zmocňují se demokratických institucí. Občané jsou zbídačení, bohatství je proudem přesouváno vzhůru k vládnoucí třídě a nátlak je hlavní formou kontroly.

Náš sebevražedný pochod začal dávno předtím, než se Donald Trump a jeho bizarní dvůr šašků, patolízlů, podvodníků a křesťanských fašistů chopili moci. Začal, když se vládnoucí třída, zejména za Reaganovy a Clintonovy administrativy, pustila do drancování země a impéria pro osobní zisk.

Pro tyto lidi existuje slovo. Zrádci.

Tito zrádci, usazení ve vedení obou vládnoucích stran, nás pomalu připravovali o majetek a moc. Používali k tomu úskoky, lži a legalizovali úplatky. Předstírali, že ctí volební politiku, systém dělby moci, svobodný tisk a právní stát, a zároveň všechny tyto demokratické pilíře podkopávali. Starý systém, jakkoli nedokonalý, byl vyprázdněn. Byl předán těm amorálním a idiotským – podívejte se na Nejvyšší soud nebo na Kongres – lidem, kteří byli ochotni plnit rozkazy miliardářské třídy.

Vyzbrojeni miliardami od smrtelných nepřátel demokratů  –  oligarchů a korporací – politické elity, republikáni i demokraté, zničili kariéry těch politiků, kteří se bránili. Rozdrtili odboryČesky. Dali na černou listinuČesky poctivé novináře a  konsolidovaliČesky tisk do rukou hrstky korporací a oligarchů. ZrušiliČesky regulace, které omezovaly nespoutanou chamtivost a chránily obyvatelstvo před dravými korporacemi a environmentálními jedy. Schválili legislativu, která pro bohaté vytvořila de facto daňový bojkotČesky – Trump proslul tím, že federální daně z příjmu v 10 z 15 let před svým prezidentstvím neplatilČesky – a zároveň připravili zemi o její průmysl a  o práci přišloČesky asi 30 milionů lidí. Bohatství se již netvoří výrobou ani zpracováním. Vytváří se manipulací s cenami akcií a komodit a uvalováním ochromující dluhové povinnosti na veřejnost.

Tito paraziti omezili nebo zrušiliČesky sociální programy, militarizovaliČesky policii, vybudovaliČesky největší vězeňský systém na světě a pumpovaliČesky finanční prostředky do nafouklého a nekontrolovatelného válečného průmyslu. Německý socialista a politik Karl Liebknecht v předvečer sebevražedné pošetilosti první světové války nazvalČesky německé imperialisty „domácím nepřítelem“. Naši vládci, naši domácí nepřátelé, rozpoutali sérii marných válek, které degradovaly globální hegemonii impéria a přelily biliony dolarů z peněz daňových poplatníků na jejich bankovní účty. Írán je toho nejnovějším příkladem.

Trump není žádný outsider. Je nahým, holým vyjádřením tohoto sebevražedného pochodu. Nepředstírá, že systém, který zdědil, funguje. Lže s menší rafinovaností. Neotesaně obohacujeČesky sebe i svou rodinu. Mluví hrubě vulgárně. Demontuje jakoukoli vládní agenturu věnovanou společnému dobru, včetně Agentury pro ochranu životního prostředí, Ministerstva školstvíČesky a Pošty Spojených států. Ztělesňuje však to, co bylo již před ním, i když bez liberální fasády.

„Trump není anomálie,“ napsal jsem v knize „Amerika: Rozlučkové turné“.

Je groteskní tváří zhroucené demokracie. Trump a jeho klika miliardářů, generálů, hlupáků, křesťanských fašistů, zločinců, rasistů a morálních deviantů hrají roli klanu Snopesových z některých románůČesky Williama Faulknera. Snopesové zaplnili mocenské vakuum rozkládajícího se Jihu a nemilosrdně se zmocnili moci od degenerovaných, bývalých otrokářských aristokratických elit. Flem Snopes a jeho širší rodina – která zahrnuje vraha, pedofila, bigamistu, žháře, mentálně postiženého muže, který se páří s krávou, a příbuzného, ​​který prodává lístky, aby mohl být svědkem bestiality – jsou fiktivními reprezentacemi šmejdů, kteří jsou nyní povýšeni na nejvyšší úroveň federální vlády. Ztělesňují morální hnilobu rozpoutanou nespoutaným kapitalismem.

Epsteinovy ​​spisy, okno do degenerace naší vládnoucí třídy, zahrnují nejen Trumpa , ale i bývalého amerického prezidenta Billa ClintonaČesky  – který údajně s Epsteinem podnikl cestu do Thajska – prince AndrewaČesky, zakladatele Microsoftu a miliardáře Billa Gatese, miliardáře hedgeových fondů Glenna DubinaČesky, bývalého guvernéra Nového Mexika Billa Richardsona, bývalého ministra financí a bývalého prezidenta Harvardovy univerzity Larryho Summerse , kognitivního psychologa a autora Stephena Pinkera, Epsteinova právníka a arcisionistu Alana DershowitzeČesky, miliardářku a generální ředitelku Victoria’s Secret Leslie WexnerČesky, bývalého bankéře Barclays Jese StaleyhoČesky, bývalého izraelského premiéra Jehuda Baraka, kouzelníka Davida CopperfieldaČesky, herce Kevina SpaceyhoČesky, bývalého ředitele CIA Williama BurnseČesky, realitního magnáta Morta ZuckermanaČesky, bývalého senátora za Maine George MitchellaČesky a zneuctěného hollywoodského producenta a odsouzeného násilníka Harveyho WeinsteinaČesky. Všichni se pohybovali kolem Epsteinových věčných bakchanálií.

Anand Giridharadas, autor knihy „Vítězové berou vše: Elitní šaráda změny světaČesky“, poznamenává, že okruh mocných mužů a hrstka žen, které Epsteina obklopovaly, jsou symbolem privilegované kasty, které chybí empatie k utrpení a zneužívání druhých, ať už jde o sexuální zneužívání, včetně zneužívání dětí, finanční krachy, které organizují, války, které podporují, závislosti a předávkování, které umožňují, monopoly, které obhajují, nerovnost, kterou pohánějí, bytovou krizi, kterou vyprodukují, a dotěrné technologie, před kterými odmítají lidi chránit:

Lidé mají pravdu, že, když jsou zveřejněny jejich e-maily, cítí, že v průsečíku vlády a byznysu, lobbingu, filantropie, startupů, akademické sféry, vědy, vysokých financí a médií existuje vysoce soukromá merito-aristokracie, která se až příliš často stará více o své vlastní než o společné dobro. Mají pravdu, když se rozčilují, že členové této skupiny mají nekonečné druhé šance, i když je tolik Američanů ochuzeno o první šanci. Mají pravdu, že jejich prosby často zůstávají nevyslyšeny, ať už jsou vystěhováváni, vydíráni, ochuzováni zastaralou umělou inteligencí – nebo, ano, znásilňováni.

„Epsteinovy ​​e-maily podle mého názoru,“ píše Giridharadas, „dohromady na pokračování načrtávají zničující portrét toho, jak funguje náš společenský řád a pro koho. Tvrdit to není extrémní. Způsob, jakým tato elita funguje, je.“

„Pokud je tato mocenská elita neoliberální éry stále špatně pochopena,“ pokračuje, „může to být proto, že se nejedná jen o finanční elitu nebo vzdělanou elitu, elitu nobless-oblige, politickou elitu nebo elitu tvořící narativ; zahrnuje to všechny lukrativně přesvědčené o svých dobrých úmyslech.“

„Tito lidé jsou,“ připomíná nám Giridharadas, „ve stejném týmu. V éteru se mohou hádat. Mohou prosazovat opačné politiky. Někteří v síti vyjadřují úzkost nad tím, co dělají ostatní v síti. E-maily však zobrazují skupinu, jejímž nejvyšším závazkem je vlastní setrvání ve třídě, která o věcech rozhoduje. Když se principy střetávají se setrváním v síti, zvítězí síť.“

Na můj rozhovor s Giridharadasem se můžete podívat zdeČesky .

Celý systém je shnilý. Nezreformuje se sám.

Aby vyhrála letošní volby v polovině volebního období, pustila se demokratická strana do nového tématu kampaně, kterým je snížení daní. Není pochyb, že tím podpoří dalšího nudného, ​​bezvýznamného a genocidu podporujícího prezidentského kandidáta. Demokratičtí dárci napumpovaliČesky ohromujících 1,5 miliardy dolarů do zkrácené 15týdenní prezidentské celebritami podporovanéČesky kampaně Kamaly Harris. Stala se první demokratickou prezidentskou kandidátkou za dvě desetiletíČesky, která prohrála v celostátním hlasování lidu a byla poražena ve všech státech, kde se volby konaly.

Demokratická strana není fungující politickou stranou. Je to korporátní přelud. Její členové si mohou v nejlepším případě vybírat předem schválené kandidáty a působit jako rekvizity na zrežírovaných sjezdech a shromážděních. Členové strany nemají na stranickou politiku žádný vliv.

Čím více se projevuje ubývající moc impéria, jak dokazuje Trumpův debakl s Íránem, tím více se zmatená populace uchyluje do světa fantazie, světa, kam tvrdáČesky a nepříjemnáČesky fakta neproniknou.

V posledních dnech civilizace se populace utápí v sebeklamné pýše a vychvaluje falešné ctnosti. Hledá obětní beránky, aby vysvětlila svá selhání – muslimy, nelegální pracovníky, Mexičany, Afroameričany, feministky, intelektuály, umělce a disidenty.

Veřejnému diskurzu dominují magické myšlení a mýtus americké výjimečnosti a vyučují se ve školách. Umění a kultura jsou degradovány na nacionalistický kýčČesky. Věda je odmítánaČesky, a to i uprostřed environmentální krize. Kulturní a intelektuální disciplíny, které nám umožňují vidět svět z perspektivy druhého, které podporují empatii, porozumění a soucit, jsou nahrazovány groteskní a krutou hypermaskulinitou a hypermilitarismem.

Trump je pro tyto předzvěsti života dokonale přizpůsoben. Není to žádný podivín ani anomálie. Je to nahá tvář naší patologické nemoci.

Chris Lynn Hedges (*1956) je americký novinář, spisovatel a válečný korespondent specializující se na blízkovýchodní společnost a politiku. Titul magistra teologie získal na Harvard Divinity School. Patnáct let byl zahraničním zpravodajem deníku The New York Times, předtím pracoval v zahraničí pro The Dallas Morning News, The Christian Science Monitor a NPR. V roce 2002 obdržel celosvětovou cenu Amnesty International za žurnalistiku v oblasti lidských práv.Vyučoval na Columbia University, New York University, Princeton University a University of Toronto. Za svou knihu War Is a Force That Gives Us MeaningČesky (Válka je síla, která nám dává smysl, 2002) byl finalistou National Book Critics Circle v kategorii literatury faktu. Je autorem řady bestsellerů jako American Fascists: The Christian Right and the War on AmericaČesky (Američtí fašisté: Křesťanská pravice a válka proti Americe, 2007) a Empire of Illusion: The End of Literacy and the Triumph of SpectacleČesky (Říše iluzí: Konec gramotnosti a triumf spektáklu, 2009), poslední Wages of RebellionČesky (Mzdy rebelie, 2015). Má svůj blogČesky, svůj YouTube kanál, účet na X (Twitteru), svůj The Chris Hedges Report. Píše týdenní sloupek pro ScheerPostČesky a jeho příspěvky lze nalézt napříč webem například v The Unz Review, truthoutČesky, SalonČesky, Common DreamsČesky a dalších.

Zpět na obsah