1. Tomáš Koloc: NÁVRAT DEMOKRACIE DO NEDEMOKRATICKÉ EVROPY?
2. Tomáš Koloc: MŮJ JAVOROpad
3. Tomáš Koloc: CHVÍLE, KDY SE ZRODIL TENTO REŽIM

Příspěvek NÁVRAT DEMOKRACIE DO NEDEMOKRATICKÉ EVROPY? zveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 11. května 2026

NÁVRAT DEMOKRACIE DO NEDEMOKRATICKÉ EVROPY?

Že v Evropě není demokracie se v poslední době (mimo jiné) ukázalo:

• když v roce 2017 katalánský parlament vyhlásil nezávislost země na Španělsku, Madrid do země poslal armádu (podobnost s Putinem čistě náhodná – ovšem Madrid, na rozdíl od Moskvy, je stále miláček EU a náš spojenec …) rozpustil parlament i vládu, katalánského premiéra Puigdemonta vyhnal do exilu a když ho i nově zvolený parlament zvolil znovu, Madrid výsledek anuloval.
• když v roce 2024 v první kole rumunských voleb zvítězil konzervativní kandidát Georgescu, ústavní soud volby anuloval a kandidáta zatkli
• v tutéž dobu, když v průzkumech na moldavské prezidentské volby vedl konzervativní kandidát Stoianoglo, „liberální“ parlament změnil volební zákon tak, aby mohli hlasovat zahraniční Moldavané a hlasy těch z nich, kteří žijí na západě, zajistily většinu pro „liberálku“ Sanduovou.

–
A naopak:

Že v Evropě přece jen zbylo trochu demokracie, se ukázalo, když byl v roce 2023 slovenským premiérem počtvrté zvolen bruselským mainstreamem nenáviděný slovenský premiér Fico, když se českým premiérem podruhé stal nově konzervativní Babiš, když byl letos předsedou slovinského parlamentu zvolen konzervativec Stevanovič a před měsícem bulharským premiérem nově konzervativní Radev. Evropu ale čeká tíže kalibrová zatěžkávací zkouška demokracie:

Pokud v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, kde se v září očekává drtivé vítězství Bruselem proklínané a všestranně vyšachovávané konzervativní strany AfD (okolo 41 procent) a nikdo nebude manipulovat s demokracií, nýbrž premiérem tam bude spravedlivě jmenován lídr zemské kandidátky AfD Ulrich Siegmund, až pak můžeme připustit, že Evropa se (možná!) vrací k demokracii …

Zpět na obsah

Příspěvek MŮJ JAVOROpad zveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 12. května 2026

MŮJ JAVOROpad

To, že ze mě před pár lety Jiří Králík udělal svého tipovače osobností a později i autora úvodů pro své výstavy Světového kulturního dědictví UNESCO je jeden z největších dárků, které jsem kdy z Nebe dostal. S výtvarnicí Ludmilou Zemanovou, s níž před publikem rozmlouvám o jejím tatínkovi, režisérovi Karlu Zemanovi, jsem se v sobotu dostal do liberecké botanické zahrady, kde mě pak pan ředitel zavedl i do pro veřejnost nepřístupných prostor, kde mě učil krmit masožravky. Dneska zas máme „dvoják“ ve 13.30 na SŠ uměleckoprůmyslové a v 17.30 v Klubu kultury v Uherském Hradišti a mezitím se snad poprvé ve svém životě podívám do Zlína, kde uvidím místa spojená s tam působícími geniálními Zemany Karlem a Bořivojem, Zdeňkem Liškou, Elmarem Klosem (tím, co pak v domovském Zlíně točil i s Kadárem – třeba film Smrt si říká Engelchen, odkud pochází má oblíbená scéna, podvracející dnešní režimní doktrínu: https://www.youtube.com/watch?v=TzI0YGywvUQ), Hermínou Týrlovou … A to vše tentokrát díky výstavě o Kanadě, jejíž je Ludmila Zemanová občankou. Tady je můj vzpomínaný úvod k ní = mé vyznání Kanadě:

MŮJ JAVOROpad
Kanada byla v mém životě přítomna odjakživa, ztělesněná babičkou, která na zahradě pěstovala odrůdu Ontario a vždy tvrdila, že kanadská jablka a borůvky jsou nejlepší. Táta, v mládí zálesák (co nikdy neopomenul zmínit, že král český polárníků Eskymo Welzl na cestě mezi ruskou, americkou a kanadskou Arktidou nakonec zakotvil v kanadském Dawsonu) zase tvrdil, že nejlepší způsob jak před opečením nařezat buřta je „kanadská růže“, na dovolenou pod stan si bral na nohy kanady a poslední noc před odjezdem domů nikdy nezapomněl uspořádat rozlučkovou „kanadskou noc“.

Ano, byl to už můj táta, venkovský doktor, milovník historie a kultury, pro něhož kanadskými králi nebyl nikdo menší, než čtveřice Banting-Leacock-Cohen-Anka (vynálezci inzulínu, kanadského humoru, šansonu a rock´n´rollu), kdo mě naučil, že kanadská vlajka na rozdíl od jiných britských dominií neobsahuje zmenšenou podobu britské vlajky, ale namísto ní ukazuje list typického kanadského stromu, rudého na paměť Kanaďanů, kteří ve dvou světových válkách položili život i za existenci Československa. V našem středočeském městysi, který byl javory posetý, jsem si pak připadal trochu jako v Kanadě, o to víc, když mi táta vyprávěl o obrovském úspěchu našeho pavilonu na tamní světové výstavě (podle táty by bez montréalského podzimu ´67 nebylo ani Pražské jaro ´68) v čele s prvním interaktivním programem na světě – Kinoautomatem. Což byla zase voda na mlýn naší frankofilní mámy, která pak zmínila oblíbený kanadský film Jeana-Paula Belmonda z našeho dětství, který se odehrával v Montréalu, Bezva fintu – aby připomněla, že není jen anglicky mluvící Kanada, ale že náš oblíbený hokejista Lemieux, ba i spisovatel Kerouac, mají kořeny v půdě oné druhé Kanady – té, která mluví a tvoří francouzsky.

Když pak přišel listopad 1989, pro nás to byl vlastně JAVOROpad, protože jsme začali objevovat Kanadu česko-slovenskou. Bylo mi 13 a potajmu jsem si doma čítal v tátových samizdatech, včetně Tankového praporu, když v lednu 1990 běželo v televizi opakování Hovorů H, v nichž hostem Miroslava Horníčka byl Josef Škvorecký. O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali povědomou starší manželskou dvojici. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl francouzským parfémem.

„Tati, to je ten pan Škvorecký!“ vykřikl jsem.

„Říkal jsi, že tě tady nikdo nepozná, a přitom tě tu znaj i malí kluci,“ zasmála se paní Salivarová. A oba se mi podepsali (ještě na Rudé právo, které si táta předtím zakoupil). Čímž vlastně (aspoň pro mě) oficiálně začal zmíněný JAVOROpad. Velcí Kanaďani slovenští (jako hokejoví bratři Šťastní autor a doprovazeč Markovičových písniček Peter Breiner, anebo režisér Ivan Reitman z Komárna, který se jako dospělý posunul do Hollywoodu, aby tam natočil několik obíběných filmových taškařic našeho dětství počínaje slavnými Krotiteli duchů) a čeští (Breinerovi hudební kolegové Jan Kalousek a Jaromír Mayer, herec a lékař Vladimír Pucholt, scenárista a občasný herec – nejslavnější jako pan přednosta z filmových Ostře sledovaných vlaků – Vladimír Valenta, zakladatel filmové kultury v kanadské provincii Alberta, jeho kolegyně, pozdější autorka milého filmu Zapomenuté světlo Milena Jelínková, dcera a nástupkyně koryfeje československých kombinovaných filmů Karla Zemana Ludmila…) se začali objevovat v televizi, kině, v časopisech se po 20 letech znovu objevily kreslené vtipy biologa a satirika Pavla Kantorka a eseje Jiřího Jírovce a Marie Neudorflové, japanolog Antonín Líman přeložil naše haiku do japonštiny a do Kulturních novin nám začal psát cestopis o tom, jak projel Kanadu pacifickou drahou, což se stalo hned poté, co z exilu dorazil filmový Básník Pavel Kříž a oklikou přes letní byt na Maltě se vrátila i lgendární Čechokanaďanka Adina Mandlová.

Ba jeden český Kanaďan tehdy dorazil dokonce až do našeho městečka: Tomáš Baťa, který se přijel podívat, jak vypadá malý Zlín, který u nás ve Zruči nad Sázavou šedesát let předtím založil jeho strýc Jan Antonín. Časem jsme se taky dozvěděli o přátelských rodilých Kanaďanech, jako byla filmová producentka Marie Desmarais, která na přání Jiřího Voskovce zakoupila film Obchod na korze, čímž mu otevřela cestu k prvnímu čs. Oscaru za neanglicky mluvící film – anebo literát Paul Wilson, který se tak moc zajímal o fenomén československého kulturního zázraku, že si turistický pobyt prodloužil na deset let, sčuchl se s naší bohémou a když byl v roce 1977 v souvislosti s Chartou vypuzen zpět, stal se z něj monopolní překladatel vrcholů české literatury do angličtiny.

Já na něj vždycky myslím v souvislosti se svým kanadským učitelem angličtiny Brianem Clausim, kterého na univerzitě učil Josef Škvorecký (a on to pak učil nás), že vyrůstat může člověk v první řadě, když koření ve svém rodném jazyce a kultuře. Onen mohutný kanadský JAVOROpad, který jsme s mými generačním přáteli zažili, jsme měli velmi zapotřebí – v době, kdy po LISTOpadu 1989 vše anglicky mluvící i severoamerické začaly představoval jen a jen Spojené státy, až se kritický člověk začal bát otevřít si pověstné sardinky. Jak je to možné – říkal jsem si někdy – že zatímco jedna země podporuje růst národní kultury, ta druhá, která s ní sousedí a mluví stejným jazykem, ho automaticky začne vařit v proslulém tavícím kotlíku? Vysvětlil mi to rodinný přítel, Čechokanaďan Jaroslav Kalfus (1925 – 2019), u kanadských hamburgerů, které nám připravil k oslavě kanadského Dne díkůvzdání (ten se slaví úplně jindy, a hamburgery chutnají taky velmi jinak, nežli v USA): „Tím, že je Kanada zemí dvou jazyků a kultur, ani nemůže podporovat nějakou kulturní unifikaci. Proto se z Kanady stala země, která rozdává lidem řády za to, že ve Vancouveru nebo Edmontonu tvoří kulturu česky, polsky, ukrajinsky, v indických jazycích…“ Tehdy jsem pochopil vše. I to, proč jediné dvě stálé „kamenné“ divadelní scény a televize v češtině, ležící mimo naši vlast, se nacházejí v zemi, v níž i jméno hlavního města zní českému našinci tak mile, šrámkovsky: Ottawa…

Zpět na obsah

Příspěvek CHVÍLE, KDY SE ZRODIL TENTO REŽIM zveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 14. května 2026

CHVÍLE, KDY SE ZRODIL TENTO REŽIM

Léta letoucí se snažím najít tu konkrétní chvíli, kdy byl založen náš dnešní režim. Když Václav Havel, kterého jednohlasně zvolil zastrašený normalizační parlament, z balkónu na hradním nádvoří prohlásil, že demokracie vyhrála? Když Havel prodal svou půlku Lucerny tuneláři Junkovi a nechal si financovat první sebou režírovaný film, poslední narozeniny a knihovnu svého jména tunelářem Bakalou? Když Václav Klaus prohlásil, že nezná špinavé peníze a že musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a literatury? Když Klaus a Mečiar rozdělili Masarykův stát, aniž by se jediného Čecha a Slováka zeptali, co si o tom myslí?

Když v našem novém polostátě vyhrála volby strana, oficiálně sponzorovaná mrtvým Maďarem a neexistujícím Malťanem (a když pak Čechům opakovaně nedošlo, co je ta strana zač, ani když všechny její vlády – Klausovu, Topolánkovu i Nečasovu! – museli vyhnat předčasně, a přesto pak znovu zvolili Fialu, který jako svůj první krok po svém zvolení vyjednal s poskytovateli webů zákaz všech velkých nezávislých českých médií???)? Když po Klausově transformaci z pěti světově nejslavnějších českých firem (ČKD, Filmové studio Barrandov a Zlín, Studio Bratři v triku a nakonec i OK ČSA) zbyly jen ruiny, načež Klaus vyhlásil amnestii pro zloděje z kupónové privatizace?Když byli první Češi českým exekučním zákonem 120/2001 Sb. dohnáni k bezdomovectví, rozvodu, exilu, sebevraždě? Když byli dva celým národem milovaní kritici tohoto režimu dohnáni jeden, aby se do vlasti nevracel (Karel Kryl), a druhý, aby odešel do bratislavského exilu (Egon Bondy)? Když byly odstraněny první sochy našich osvoboditelů od nacismu (Edvarda Beneše v Českém Krumlově, I. S. Koněva v Praze atd.)? Když všichni, kdo razili heslo „S komunisty se nemluví“ a pro jeho členství v Dubčekově KSČ (1968 – 9) neuznávali Miloše Zemana – začali za prezidenta horentně prosazovat Petra Pavla, který se do KSČ přihlásil za té nejhorší normalizace (1983), stal se předsedou její základní organizace a vstoupil do kurzu pro tajné agenty Varšavské smlouvy?
…
Dneska mi došlo, že žádná z těchto možností není přesná. Podle mě se dnešní režim zrodil přesně v ten den, hodinu a minutu, kdy ve filmu Trhala fialky dynamitem hlava rodiny, tvořené vekslákem, děvkou, zlodějem kytek z krematoria, a tou, která je před domem znovu prodává (tedy ona hlava, Helena Růžičková) prohlásila: „Už vím, co dělat, když nikdo neví, kudy kam! Budeme PODNIKAT!“ Načež v filmu Slunce, seno, erotika toto motto naší dnešní „národní víry“ dořekla: „Čeká nás budoucnost, vo který se nám ani nesnilo. Zemský ráj to na pohled, budoucnost šťastná: tři auta tady budou stát, bazén s klimatizací a telefon si necháme zavést až do maštale. A celej svět se zase bude divit, co my Češi sme zač! My už se neztratíme – a kór teď né, když stojíme jednou nohou v Evropě! (otře si o trávu nohu zašpiněnou od slepičince …)“

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.