Rok draka: Hedvábná stezka, dráha BRICS, Čínská cesta

Grafika: Disput

Čína, Rusko a Írán posunou boj za rovnější a spravedlivější systém na další úroveň, píše Pepe Escobar.

Na prahu roku 2024 budou vývoj propojené Eurasie určovat čtyři hlavní trendy.

1. Finanční/obchodní integrace se stane normou. Rusko a Írán již své systémy přenosu finančních zpráv integrovaly, čímž obešly systém SWIFT a obchodují v riálech a rublech. Rusko-Čína již vypořádávají své účty v rublech a jüanech, čímž spojují obrovské čínské průmyslové kapacity s obrovskými ruskými zdroji.
2. Hospodářská integrace postsovětského prostoru, směřující do Eurasie, nebude probíhat převážně prostřednictvím Eurasijské hospodářské unie (EAEU), ale bude propojena se Šanghajskou organizací pro spolupráci (SCO).
3. V srdci Heartlandu[1] nedojde k žádnému významnému prozápadnímu pronikání: středoasijské „stany“ budou postupně integrovány do jednotné euroasijské ekonomiky organizované prostřednictvím SCO.
4. Střet se ještě více vyostří a proti sobě se postaví hegemon a jeho satelity (Evropa a Japonsko / Jižní Korea / Austrálie) proti euroasijské integraci reprezentované třemi špičkovými zeměmi BRICS (Rusko, Čína, Írán) plus KLDR a arabským světem začleněným do BRICS10.

Na ruské frontě stanovil pravidlaČesky nenapodobitelný Sergej Karaganov: „Neměli bychom popírat své evropské kořeny, měli bychom s nimi zacházet opatrně. Koneckonců, Evropa nám toho hodně dala. Ale Rusko musí jít kupředu. A kupředu neznamená na Západ, ale na Východ a na Jih. Tam je budoucnost lidstva.“

A to nás přivádí k Drakovi – v roce Draka.

Maovy a Dengovy plány

V roce 2023 přepravily čínské železnice neuvěřitelných 3,68 miliardy cestujících, což je historický rekord.

Čína je na nejlepší cestě stát se do roku 2030 světovým lídrem v oblasti umělé inteligence. Technologický gigant Baidu například nedávno uvedl na trh robota Ernie Bot, který konkuruje ChatGPT. AI v Číně rychle expanduje v oblasti zdravotnictví, vzdělávání a zábavy.

Klíčem je efektivita. Čínští vědci vyvinuli čip ACCELČesky – schopný provádět 4,6 biliard operací za sekundu ve srovnání s čipem A100 společnosti NVIDIA, který dává výkon 0,312 biliard operací za sekundu v oblasti hlubokého učení.

V Číně každoročně vystuduje o milion studentů STEM[2] více než v USA. A to zdaleka nejen v oblasti umělé inteligence. Asijské země se v přírodovědných a matematických soutěžích vždy dostávají mezi 20 % nejlepších.

Australský institut pro strategickou politiku (ASPI) je možná mizerný v geopolitice. Ale alespoň prokázal veřejnou službu a uvedl národy, které mají ve 44 kritických technologických odvětvích na planetě vedoucí postavení.

Na prvním místě je Čína, která vede v 37 odvětvích. Spojené státy vedou v 7 odvětvích. Všichni ostatní vedou v nula odvětvích. Patří mezi ně obrana, vesmír, robotika, energetika, životní prostředí, biotechnologie, pokročilé materiály (advanced materials), klíčové kvantové technologie a samozřejmě umělá inteligence.

Jak se tam Čína dostala? Dnes je docela poučné vrátit se ke spisu Maurice Mesnera z roku 1996: Deng Xiaoping era: An Inquiry into the Fate of Chinese Socialism, 1978-1994.

Nejprve je třeba vědět, co se stalo za Maa:

„Od roku 1952 do poloviny sedmdesátých let rostla čistá zemědělská produkce v Číně průměrným ročním tempem 2,5 %, zatímco v nejintenzivnějším období industrializace Japonska (1868-1912) činila tato hodnota 1,7 %.“

V celé průmyslové sféře stoupaly všechny ukazatele: výroba oceli; uhlí; cementu; dřeva; elektrické energie; ropy; chemických hnojiv. „V polovině 70. let 20. století Čína vyráběla také značné množství proudových letadel, těžkých traktorů, železničních lokomotiv a moderních zaoceánských lodí. Lidová republika se také stala významnou jadernou mocností, doplněnou mezikontinentálními balistickými raketami. První úspěšný test atomové bomby se uskutečnil v roce 1964, první vodíková bomba byla vyrobena v roce 1967 a v roce 1970 byla na oběžnou dráhu vypuštěna družice.“

Může za to Mao: do poloviny 70. let 20. století proměnil Čínu „z jedné z nejzaostalejších agrárních zemí světa v šestou největší průmyslovou velmoc“. Ve většině klíčových sociálních a demografických ukazatelů vycházela Čína příznivě ve srovnání nejen s Indií a Pákistánem v jižní Asii, ale také se „zeměmi se ‚středními příjmy‘, jejichž HDP na obyvatele byl pětkrát vyšší než čínský“.

Všechny tyto průlomy připravily půdu pod nohama Dengovi: „Vyšší výnosy dosažené na jednotlivých rodinných farmách v rané Dengově éře by nebyly možné, nebýt rozsáhlých projektů zavlažování a protipovodňové ochrany – přehrad, zavlažovacích děl a říčních hrází – vybudovaných kolektivizovanými rolníky v 50. a 60. letech 20. století.“

Samozřejmě docházelo k deformacím – protože Dengovo tažení vytvořilo de facto kapitalistickou ekonomiku ovládanou byrokratickou buržoazií: „Jak tomu bylo v historii všech kapitalistických ekonomik, státní moc se na vytváření čínského trhu práce výrazně podílela. V Číně hrál vysoce represivní státní aparát obzvláště přímou a donucovací roli při komodifikaci práce probíhající s rychlostí a v rozsahu, jaké v historii nemají obdoby.“

Zůstává nevyčerpatelným zdrojem diskusí, do jaké míry vyvolal tento úžasný ekonomický Velký skok za Dengovy vlády katastrofální sociální důsledky.

Říše kakistokracie

Vzhledem k tomu, že Siova éra toto téma definitivně řeší – a snaží se ho vyřešit –, komplikují ho ještě víc neustálé zásahy notoricky známých „strukturálních rozporů“ mezi Čínou a Hegemonem.

Politicky korektní hrou číslo jedna v celém Beltwayi[3] je hanobení Číny – a to se v roce 2024 určitě vymkne kontrole. Za předpokladu debaklu demokratů v listopadu příštího roku lze jen stěží pochybovat, že republikánské prezidentství – ať už s Trumpem, nebo bez Trumpa – rozpoutá studenou válku 3.0 nebo 4.0, přičemž hlavní hrozbou nebude Rusko, ale Čína.

Dále se blíží volby na Tchaj-wanu. Pokud v nich zvítězí kandidáti podporující nezávislost, napětí exponenciálně vzroste. A teď si představte, že by se k tomu přidal zběsilý sinofob v Bílém domě.

I když byla Čína vojensky slabá, hegemon ji nedokázal porazit ani v Koreji ani ve Vietnamu. Šance, že by Washington porazil Peking na bojišti v Jihočínském moři, je nyní menší než nulová.

Americký problém je uzavřen v Dokonalém Víru.

Tvrdá a měkká moc Hegemona se s blížícím se obrovským ponížením NATO na Ukrajině propadla do černé prázdnoty, k čemuž se přidala spoluúčast na genocidě v Gaze.

Zároveň bude velmi tvrdě zasažena globální finanční moc hegemona, protože strategické partnerství Ruska a Číny řídící BRICS 10 začíná  globálnímu Jihu nabízet docela životaschopné alternativy.

Čínští učenci svým západním partnerům v neocenitelných výměnách názorů vždy připomínají, že dějiny jsou konzistentním hřištěm stavícím aristokratické a nebo/plutokratické oligarchie proti sobě. Kolektivní Západ je nyní shodou okolností „veden“ nejtoxičtější odrůdou plutokracie: kakistokracií[4].

To, co Číňané správně kvalifikují jako „křižácké národy“, je nyní značně vyčerpané – ekonomicky, sociálně i vojensky. A co hůř: téměř zcela deindustrializované. Ti z křižáků, kteří mají alespoň trochu fungující mozek, pochopili, že „odpojení“ od Číny bude velkou katastrofou.

Nic z toho však nevylučuje jejich arogantní/ignorantskou snahu o válku s Čínou – a to i přesto, že Peking projevil nesmírnou zdrženlivost a žádnou záminku k rozpoutání další věčné války jim neposkytl.

Namísto toho Peking taktiku Hegemona obrací – jako v případě sankcí vůči němu a různým vazalům (Japonsko, Jižní Korea) ohledně dovozu vzácných zemin. Ještě účinnější je koordinovaná rusko-čínská snaha obejít americký dolar a oslabit euro – s plnou podporou deseti členů BRICS, členů Opec+, členů EAEU a většiny členů SCO.

Tchajwanská hádanka

Čínský generální plán je v podstatě nádherný: zlikvidovat „mezinárodní řád založený na pravidlech“ bez jediného výstřelu.

Tchaj-wan zůstane hlavním, dosud nepostiženým bojištěm. Zhruba lze tvrdit, že většina obyvatel Tchaj-wanu si sjednocení nepřeje; zároveň si nepřeje válku, kterou by Američané vyvolali.

V podstatě chtějí současný status quo. Čína nikam nespěchá: Dengův generální plán počítá se sjednocením někdy před rokem 2049.

Hegemon naproti tomu nesmírně spěchá: jde mu o rozděl a panuj, a to stále znovu vyvolává chaos a narušuje nezadržitelný vzestup Číny.

Peking sleduje doslova vše, co se na Tchaj-wanu hýbe, a to prostřednictvím rozsáhlých a pečlivých záznamů. Peking ví, že aby Tchaj-peji směřoval k mírovému prostředí, musí vyjednávat, dokud je s kým.

Každý Tchajwanec s mozkem – a na ostrově je spousta prvotřídních vědeckých mozků – ví, že nemůže očekávat, že by v boji za něj Američané umírali. Především proto, že vědí, že Hegemon se konvenční válku s Čínou neodváží vést, protože by ji prohrál – a to těžce (Pentagon prohrál všechny možnosti). A k jaderné válce také nedojde.

Čínští vědci rádi připomínají, že když byla Říše středu v 19. století za vlády dynastie Čching (1644-1912) zcela rozdrobena, „čínsko-mandžuská vládnoucí třída nebyla schopna vzdát se svých představ o sobě a podniknout nezbytné drakonické kroky“.

Totéž platí i pro dnešní exceptionalisty – i když se řadou salt snaží si svůj vlastní mytologický obraz zachovat: Narcis se utopil v tůni, kterou sám vytvořil.

Dá se předeslat, že rok Draka bude rokem, ve kterém bude vládnout Suverenita. Hegemonistické zuřivé záchvaty hybridní války a jejich kolaborantské vlastizrádné elity budou překážkami, které budou globální Jih neustále brzdit. Přesto se najdou alespoň tři póly, které budou mít páteř, zdroje, organizaci, vizi a smysl pro Univerzální dějiny, aby posunuly boj za rovnější a spravedlivější systém na další úroveň: Čína, Rusko a Írán.