Jozef Fejsak – Bůh své poutníky neopouští

OTEC JOZEF FEJSAK:

Narodil se v roce 1955 ve Stakčíně na východním Slovensku, kde také prožil své dětství. Po maturitě navštěvoval Teologickou fakultu v Prešově. V letech 1976–1982 studoval na Moskevské duchovní akademii. Vrátil se v roce 1982. V tomto roce se i oženil a byl vysvěcen na diákona a vzápětí na kněze. Rozhodnutím Posvátného synodu ho biskup olomoucko-brněnský Nikanor ustanovil v roce 1984 správcem chrámu svatého Václava v Brně. Místní pravoslavná farnost, když ji přebíral, byla v žalostném stavu. Chybělo materiální zabezpečení a vybavení, bohoslužby se konaly jednou měsíčně, paschální košíčky s vajíčky a mazanci si přišlo nechat posvětit o velikonočních svátcích jen asi pět rodin. Brněnský funkcionalistický chrám byl postaven pro české pravoslavné věřící na půvabném místě pod vrcholem Špilberku, ale Pravoslavná církev měla za předchozího režimu v Čechách a na Moravě jen málo přívrženců.

Já jsem báťušku Fejsaka poprvé navštívil jako redaktor Lidové demokracie někdy v roce 1993 na faře v měšťanském domě pod úbočím Špilberku. Jedna z jeho malých dcerek někde v zadních pokojích s vysokými stropy cvičila na flétnu. Domem povíval větřík, záclona se vzdouvala a venku se prostíral krásný letní den…. Ta fara se stala Fejsakovým domovem na skoro čtyřicet roků.

Podruhé jsem se u nich stavoval na Úvoze v listopadu 1996 a domlouval účast otce Jozefa na besedě v Divadle Husa na provázku Jak sblížit svět zdravých a nemocných, který pořádala Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. A dobře si vybavuji, jak na besedě diskutoval s ředitelem nadace, režisérem Janem Kačerem, a nedávno zesnulou ředitelkou Konta Bariéry Boženkou Jirků. A rovněž si pamatuji, jak moje tehdejší pražské nadřízené pravoslavný kněz silně zaujal. Však Jozef Fejsak byl v polistopadovém Brnu uznávanou postavou. Snažil se o sblížení nejen zdravých a nemocných, ale i o mezicírkevní a kulturní dialog. Brněnská kulturní obec mu projevovala náklonnost, a že byl oblíben, se projevovalo i při bohoslužbách, kdy na půlnoční paschální bohoslužbu v novém tisíciletí přicházelo už přes tisíc lidí. A v desátých letech už i několik tisíc.

Byl to zkrátka vážený duchovní správce chrámu, už tehdy mitroforní protojerej, což je v pravoslaví vysoké vyznamenání pro zasloužilé kněze… Ale tohle zdůrazňuji proto, že mě vůbec nenapadlo, co se stane za pár roků a jaké životní peripetie ho čekají.

PŘÍCHÁZÍ BISKUP SLANINKA

Jenže pak se objevuje na scéně pravoslavný biskup Izaiáš ze Šumperka, občanským jménem Igor Slaninka. Jeho Přeosvícenost Izaiáš, jak má být správně titulován, je ročník 1980.  Kdybych ho měl jednou větou popsat, tak trochu připomíná herce Jiřího Mádla (http://izaias.cz/). Říká se o něm, že spíše než kazatel a pastýř, je to typ řekněme ekonoma, zkrátka jeho zájem, možná lze říci nadstandardní zájem, je spíše soustředěn na finance a nemovitosti ve správě církve. A tento Izaiáš se silnou mediální klikou v zádech roztáčí během krátké doby proti brněnskému knězi celý kolotoč pomluv a intrik… Náhle se objevuje řada údajných provinění, které jej staví do úplně jiného světla. Má působit jako osoba nedůvěryhodná, ba v řadě směrů odsouzeníhodná.

Protože ty články přišly zcela nečekaně, tak jsem se otce Fejsaka ptal, cože se vlastně stalo, jak to celé vzniklo… Že to není z novinových textů jasné…

Báťuška to vysvětlil takto a není nejmenší důvod mu nevěřit.

Byli jsme oba členy olomoucko-brněnské Eparchiální rady a Izaiáš prohlásil, že rada odsouhlasila převod monastýru ve Vilémově do vlastnictví Konstantinopolského patriarchátu. A vydal k tomu účelu darovací listinu. Při jednání Eparchiální rady se hovořilo pouze o záměru povolat do Vilémova mnichy ze Svaté Hory Athos. Když jsem se o tom dozvěděl, vznesl jsem protest, že o ničem takovém se na radě nikdy nejednalo. Následně mě Izaiáš obvinil, že jsem chtěl převést majetek naší církevní obce v Brně na Pražskou eparchii, což byla lež. A to byl vlastně spouštěcí moment všeho následujícího.

Tehdy se rozpoutala kampaň, tzv. investigativní novináři objevili (jak jinak, když chcete dnes někoho dehonestovat), ve Fejsakovi zlotřilého rusofila, zjistili, že do chrámu svatého Václava se přímo infiltrovali ruští Noční vlci, objevilo se údajné napojení kněze na Ruskou pravoslavnou církev… a tak podobně. No, byla to přesně ta debilní klišé, která se dnes standardně používají pro odrovnání někoho nepohodlného. Ale v tom humbuku, který mediální masáž provázel, Izaiáš odvolal otce Fejsaka s odůvodněním, že nerespektuje církevní řády a kánony, a dosadil se na jeho místo. K řadě svých funkcí Slaninka přidal ještě titul duchovního správce brněnského chrámu sv. Václava. A prakticky okamžitě začal úřadovat. Církevní obec se proti tomu ohradila, ale „přeosvícený“ Izaiáš převzal kontrolu nejen nad obcí, ale i nad veškerými financemi a majetkem obce. Otec Fejsak dostal výpověď z důvodů nadbytečnosti, byl mu odebrán plat a byl se ženou vystěhován z fary…  A ještě bych dodal, že Jozef Fejsak se tehdy odvolal k Posvátnému synodu církve, ale dodnes žádné oficiální vyjádření neobdržel. Stejně jako farní rada, která se na synod taktéž obrátila.

Ale vrátím se znovu o pět let zpátky. Způsob zacházení s báťuškou, různé snahy vyvést ho z chrámu jako zločince s pomocí policie, proti čemuž protestoval, ta nesnesitelnost celé této podívané, inscenované pro širokou veřejnost, vyvolal velice silnou reakci farníků.

„ZLOBÍ MALÉ DĚTI…“

Farní obec se postavila naprosto jednoznačně za otce Fejsaka a někteří farníci prohlásili, že už do chrámu pod správou Izaiáše nikdy nevstoupí. A to dodrželi – začali se setkávat ke společným modlitbám přímo na nádvoří chrámu. Ale byl celkem nevlídný mrazivý prosinec, občas i posněhávalo, později zas pršelo a bohoslužbám byli přítomny i děti a bylo tudíž dlouhodobě neúnosné sloužit obřady venku.

A tady bych předal slovo zase báťuškovi: „Mám už dávno věk na důchod, a tak jsem uvažoval, že bych šel na odpočinek. Ale farníci se na mne skoro obořili: ‚Vy nás teď necháte po tom všem sobě napospas? Vy nás teď klidně zradíte? Tak to ne, musíte zůstat s námi!‘ A měli samozřejmě pravdu!“

Je třeba říct, že otec Jozef, když se bránil Izaiášově pomluvě, nepočítal s tím, že za ním bude i nadále neochvějně stát naprostá většina věřících z původní farnosti. Jejich postoj pak byl pro něj velkou vzpruhou a povzbuzením a on se pustil rychle do hledání střechy nad hlavou pro jejich společenství.

Jeho první dlouhodobější štací byl chrám husitské církve na Karáskově náměstí, kde velkorysá farářka Anna Štěpánková nechala za symbolický poplatek církevní Centrum svatého Václava hostovat. A druhou další husitský chrám v Králově Poli, kde otec Jozef konal spolu s věřícími bohoslužby bez omezení a kde křtil, oddával i pohřbíval. Ale pak zde byla zahájena plánovaná několikaletá rozsáhlá rekonstrukce a farnost se přestěhovala do Řečkovic, kde v poměrně krátké době zrekonstruovala prostory v Domě služeb Vysočina a zbudovala zde Chrám Pokrovu Přesvaté Bohorodice pod záštitou Duchovního centra sv. Václava.

Onehdy jsem za nimi zašel do novotou zářící modlitebny, ale ani nebyl čas na popovídání, protože báťušku pořád někdo sháněl, stále musel něco řešit. Položil jsem mu mezi zvonícími telefony alespoň prozaickou otázku, z čeho je placen. Odtušil: „Nejsem placen, sloužím zdarma. Já i moje manželka pobíráme standardní důchod, a to nám úplně stačí.“ „A víte, že o Vás Izaiáš prohlašuje, že neustále zlobíte církev?“ popíchl jsem ho trochu. „Tak?“ usmál se, „zlobí malé děti. A asi i nezralí lidé. Ale ať posoudí jiní naši zralost či nezralost a také to, za kým jsou vidět výsledky práce… Víte, já se k němu vlastně ani nechci vyjadřovat. A vůbec ho už nechci soudit. Ale ty lži, ty jeho lži jsou monstrózní. Teď třeba naposled někdo z jeho kněží tvrdil, že jsme vybudovali chrám Boží z veřejného domu, který zde údajně byl. Myslím, že se tím sám shazuje a nikdo tomu snad ani nemůže věřit. Lidé z Řečkovic sami dobře vědí, k čemu ty prostory dříve sloužily.“

CHRISTOS VOSKRÉSE

Dnes v pravoslavné obci pod záštitou Duchovního centra sv. Václava kromě otce Fejsaka slouží i další kněží a jeden diákon a k obci se hlásí tisíce věřících. Jsou to Češi, Slováci, Rusíni, Ukrajinci, Rusové, Bělorusové, Moldavané, Syřané, Srbové, Řekové, Makedonci, Bulhaři, Gruzínci atd. Národností zde jsou téměř dvě desítky. Ale otec Jozef říká: „Z pohledu naší víry, která sjednocuje všechny, mají tito věřící jen jednu národnost, a sice pravoslavnou.“  (Zvláštní na tomto národnostně rozmanitém společenství je jejich až „kmenová“ vnitřní soudržnost, ale to je pouhé připodotknutí).

A je nutno dodat, že tato pospolitost sestává hlavně ze středních generací, a to spíše mladého středního věku. Přitom je velmi tradiční, dodržuje původní tradice a nenasáklo žádným progresivismem ani modernismem, k čemuž Fejsak dodává, že „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes až na věky věků, tak jak by se mohla měnit naše církev?“

…Takže uplynulo pět let a je zjevné, že tažení proti „zakázanému knězi“, jak jej média nazývala, a jeho veřejné ostouzení, nebylo úspěšné. Vždyť stačí porovnat společenství Fejsaka a to Izaiášovo a každému je jasné, že tam na Špilberku ta „správná a hodná strana“ je proti té na Kolaříkově v Řečkovicích v podstatě mrtva.

Říkám to napřímo. A ještě k tomu  dodávám obrazový doprovod: fotky a videa pro úplnější představu, a tím bych asi krátké vyprávění uzavřel. První odkaz je přímo na centrum, druhý na fotografie Michala Kurfürsta ještě z Králova Pole z roku 2025. Lidé čekají na velikonoční svěcení pokrmů, které se po 40 dní půstu nesměly jíst. Šest tisíců se jich sešlo v klidu  a míru, a přesto pod fotkami můžeme vidět reakce Čechů i tohoto typu: Kde byla cizinecká policie? Ať táhnou domů. Kolik tady toho bordelu už je a jak rychle se to množí? A letos jich v Řečkovicích bylo ještě víc, podle policie asi 8 tisíc. A reakce sledovatelů už nejsou tak příkré. I když je zřejmé, že někteří místní ještě stále netuší, co se jim odehrává před očima. Že toto je oslava největšího duchovního svátku tohoto světa! Přinejmenším křesťanského světa.

Odkazy:

• Pravoslavná církevní obec Brno
• Michal Kurfürst
• Tisíce lidí, košíky a svíčky. Půlnoční Brno vidělo pravoslavnou oslavu Velikonoc

Antonín Hošťálek (*1950), od roku 1973 redaktor-grafik a sportovní redaktor deníku Mladá fronta v Brně, po deseti letech přešel do brněnské redakce Svobodného slova. Koncem roku 1989 začal publikovat zpravodajské články a komentáře týkající se vnitropolitického dění a stal se členem redakce ROKu. V letech 1990 až 1994 působil v brněnské redakci deníku Lidová demokracie. Po jeho zániku byl redaktorem deníku Rovnost a Katolického týdeníku a vedl časopisy Bariéry a Konec konců. S Evou Kantůrkovou a Květou Jechovou napsal knihu o Nadaci Charty 77 (1978). Je autorem drobných memoárových próz Husovická romance (2011) životopisného eseje Gorkij (2014), dvou výborů z publicistiky Výprodej a Totální výprodej. Od roku 2006 je s Blankou Švábovou též iniciátorem projektu Pečuj doma pod Moravskoslezským kruhem (zakladatelé Antonín Hošťálek, Ladislav Vencálek a Blanka Švábová počátkem, 2003). Vydává noviny Pečujeme doma a provozuje poradenské a vzdělávací aktivity pro pečující.