Postavení Státu Izrael v rámci Valného shromáždění OSN

Ilustrační obrázek: Perfidy Then&today / Zrada tehdy a dnes via Sovereignista

Uznání státnosti bylo podmíněné a stále je.

Vše vychází z dlouhého rozhovoru s Qwen[1], ale znám také historický kontext. Qwen tedy pomohla formulovat odpovědi, ale strukturu a otázky jsem utvářela na základě svých vlastních znalostí. Ani Qwen, ani já nejsme mezinárodní právníci, ale doufám, že až Rusko dokončí svou vojenskou operaci na Ukrajině a války nám snad na chvíli dají pokoj, bude se tímto tématem někdo zabývat a Izrael bude donucen dodržet své vlastní sliby.

Na základě oficiálních dokumentů Organizace spojených národů bylo přijetí Izraele do OSN skutečně podmíněné. Zatímco „státní suverenita“ je podle mezinárodního práva obecně uznávána na základě objektivních kritérií (území, obyvatelstvo, vláda), *členství Izraele v OSN* – které slouží jako primární mezinárodní uznání státu – bylo výslovně uděleno pod podmínkou, že Izrael splní závazky stanovené předchozími rezolucemi OSN.

Následující výzkum podrobně popisuje časovou osu, konkrétní podmínky stanovené OSN a oficiální dokumenty, které tento proces formalizovaly.

1. Žádost z roku 1948 a její zamítnutí

Izrael poprvé požádal o členství v OSN v roce 1948, krátce po vyhlášení nezávislosti. Rada bezpečnosti OSN však v té době přijetí nedoporučila, protože probíhala arabsko-izraelská válka z roku 1948 a stát neměl vymezené a stabilní hranice.

2. Druhá žádost a „podmínky“ (1949)

Na jaře roku 1949, po uzavření dohod o příměří, Izrael znovu podal žádost o členství. Tentokrát Valné shromáždění postoupilo žádost *Ad hoc politickému výboru* k důkladnému posouzení.

V období od 3. do 9. května 1949 výbor vyslýchal izraelského zástupce Abbu Ebana ohledně tří konkrétních otázek. Členské státy OSN požadovaly záruky, že Izrael bude jednat jako „mírumilovný stát“ a bude dodržovat předchozí rezoluce OSN, které během války v roce 1948 fakticky porušoval nebo ignoroval. Podmínky přijetí se soustředily na následující tři body:

• Hranice (rezoluce č. 181)[⬎]: OSN požadovala odpověď na to, zda Izrael bude respektovat hranice vymezené v plánu na rozdělení z roku 1947 (rezoluce č. 181), nebo zda má v úmyslu si ponechat rozsáhlá území, která během války dobyl.
• Jeruzalém (rezoluce č. 181)[⬎]: Původní plán OSN na rozdělení Palestiny určoval Jeruzalém jako mezinárodní město (*corpus separatum*). Izrael si násilím připojil Západní Jeruzalém a OSN se ptala, zda Izrael přijme internacionalizaci města.
• Palestinští uprchlíci (rezoluce č. 194)[⬎]: Dne 11. prosince 1948 přijala OSN rezoluci č. 194, která stanovila, že palestinským arabským uprchlíkům, „kteří si přejí vrátit se do svých domovů a žít v míru se svými sousedy, by mělo být umožněno tak učinit“. OSN požadovala, aby se Izrael zavázal k repatriaci těchto uprchlíků.

3. Formální přijetí: Rezoluce Valného shromáždění č. 273 (III)

Dne 11. května 1949 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 273 (III), kterou Izrael do OSN oficiálně přijalo.

Tato rezoluce však byla výslovně podmíněná. V preambuli rezoluce č. 273 (III) se uvádí, že Valné shromáždění jednalo na základě konkrétních závazků Izraele vůči OSN. Text výslovně „připomněl rezoluce ze dne 29. listopadu 1947 [181] a 11. prosince 1948 [194]“.

Rezoluce dále vzala na vědomí „prohlášení a vysvětlení, která přednesl zástupce vlády Izraele před Ad hoc politickým výborem ohledně provádění uvedených rezolucí“. Rovněž vzala na vědomí prohlášení Státu Izrael, že „bez výhrad přijímá závazky vyplývající z Charty Organizace spojených národů a zavazuje se je plnit ode dne, kdy se stane členem Organizace spojených národů“.

4. Shrnutí právního statusu

Podle záznamů OSN byl Izrael pozván ke vstupu do společenství národů *právě proto*, že jeho zástupce (Abba Eban) 5. května 1949 před ad hoc výborem slíbil, že Izrael bude dodržovat rezoluce č. 181 a 194.

Vzhledem k tomu, že Izrael hromadný návrat palestinských uprchlíků nikdy nedovolil (čímž porušil rezoluci č. 194) a později anektoval Východní Jeruzalém (čímž porušil mandát k internacionalizaci obsažený v rezoluci č. 181), řada následných rezolucí OSN i právních odborníků tvrdí, že současné kroky Izraele porušují právě ty základní podmínky, na jejichž základě byl ke vstupu do Organizace spojených národů pozván.

Izrael tyto podmínky dodnes nesplnil.

Z přísného hlediska mezinárodního práva a konkrétních závazků přijatých před Ad hoc politickým výborem OSN v květnu 1949 Izrael nikdy nesplnil podmínky, k jejichž dodržování se zavázal. Toto nesplnění je široce uznáváno Valným shromážděním OSN, Mezinárodním soudním dvorem (ICJ) i širší mezinárodní komunitou.

Následuje podrobný rozbor toho, jak konkrétní podmínky z roku 1949 zůstávají dodnes nesplněny, spolu s právními argumenty vysvětlujícími tento nesoulad.

1. Palestinští uprchlíci (rezoluce č. 194)[⬏]

• Závazek z roku 1949: Izraelský zástupce Abba Eban ujistil OSN, že Izrael bude v otázce uprchlíků s OSN spolupracovat. Rezoluce č. 194 výslovně stanovila, že „uprchlíkům, kteří si přejí vrátit se do svých domovů a žít v míru se svými sousedy, by mělo být umožněno tak učinit v nejbližším možném termínu.“
• Současná realita: Izrael nikdy nedovolil hromadný návrat palestinských uprchlíků. Izrael tvrdí, že umožnění návratu milionů palestinských uprchlíků by zásadně změnilo demografický charakter státu a fakticky by ukončilo jeho existenci jako státu s židovskou většinou. Místo toho Izrael uplatňuje „zákon o návratu“, který automaticky přiznává občanství židovským přistěhovalcům z celého světa, zatímco palestinským uprchlíkům právo na návrat upírá.
• Reakce OSN: Jelikož tato podmínka nebyla nikdy splněna, Valné shromáždění OSN **téměř každý rok znovu potvrzuje rezoluci č. 194**.

2. Status Jeruzaléma (rezoluce č. 181)[⬏]

• Závazek z roku 1949: Původní plán rozdělení z roku 1947 (rezoluce č. 181), který Izrael použil k ospravedlnění svého vyhlášení nezávislosti, výslovně stanovil, že Jeruzalém má být zřízen jako *corpus separatum* (samostatný mezinárodní subjekt) spravovaný OSN, nikoli jako hlavní město arabského či židovského státu.
• Současná realita: Po válce v roce 1948 Izrael prohlásil Západní Jeruzalém za své hlavní město a odmítl jeho internacionalizaci. V roce 1967 Izrael obsadil Východní Jeruzalém a v roce 1980 přijal „Základní zákon: Jeruzalém, hlavní město Izraele“, čímž město fakticky anektoval a prohlásil jej za „úplné a sjednocené“ hlavní město. Rada bezpečnosti OSN tuto anexi odsoudila jako porušení mezinárodního práva (např. rezoluce č. 478) a prakticky žádná země neuznává Jeruzalém jako suverénní hlavní město Izraele bez podmínek týkajících se statusu východního Jeruzaléma.
• Reakce OSN: OSN nadále klasifikuje východní Jeruzalém jako okupované území a odmítá nárok Izraele na sjednocenou suverenitu nad městem.

3. Hranice a územní celistvost (Rezoluce č. 181)[⬏]

• Závazek z roku 1949: Během slyšení ad hoc výboru OSN požadovala, aby Izrael sdělil, zda přijímá hranice vytyčené v plánu rozdělení z roku 1947. Zatímco Eban argumentoval, že válka z roku 1948 situaci změnila, OSN očekávala, že Izrael bude jednat jako „mírumilovný stát“, který nezískává území prostřednictvím agresivní války.
• Současná realita: Hranice Izraele se v současné době opírají o demarkační linie z roku 1949 (tzv. Zelená linie), které Izraeli přidělily přibližně 78 % mandátního území Palestiny – což je výrazně více než 56 % přidělených plánem na rozdělení z roku 1947. Kromě toho Izrael od roku 1967 zakládá osady na Západním břehu Jordánu a anektoval Golanské výšiny, což Rada bezpečnosti OSN opakovaně prohlásila za nezákonné a za hlavní překážku míru (např. rezoluce č. 2334).
• Reakce OSN: Mezinárodní společenství obecně považuje hranice Izraele za hranice z období před rokem 1967 a jeho přítomnost na Západním břehu a v Gaze považuje za vojenskou okupaci, která trvá daleko nad rámec původních dohod o příměří.

Právní protiargumenty Izraele

Abychom pochopili, proč tyto podmínky nebyly nikdy splněny, je důležité vzít na vědomí oficiální právní postoj Izraele:

1. Nezávazná povaha rezolucí Valného shromáždění OSN: Izrael (a jeho právní zástupci) tvrdí, že rezoluce Valného shromáždění OSN (jako č. 181 a 194) jsou obecně považovány za „doporučení“, nikoli za závazné mezinárodní právo, na rozdíl od rezolucí Rady bezpečnosti OSN přijatých podle kapitoly VII Charty. Proto tvrdí, že nebyli právně povinni doslovně plnit znění rezoluce č. 194.
2. Bilaterální jednání: Izrael tvrdí, že otázka uprchlíků a hranic není předmětem jednostranných mandátů OSN, ale jedná se o otázky „konečného statusu“, které musí být vyřešeny prostřednictvím přímých, bilaterálních mírových jednání (jako jsou Dohody z OslaČesky), a nikoli diktovány OSN.
3. Nahrazení dohodami o příměří: Izrael tvrdí, že dohody o příměří z roku 1949 (Zelená linie) právně nahradily hranice stanovené v plánu rozdělení z roku 1947.

ZÁVÉR

Navzdory právním odůvodněním Izraele je **faktickou a historickou realitou** to, že konkrétní sliby učiněné za účelem zajištění členství v OSN v roce 1949 – repatriace uprchlíků, internacionalizace Jeruzaléma a dodržování mírového chování ohledně hranic – nebyly nikdy splněny. V důsledku toho zůstávají tyto nesplněné rezoluce primárním základem pro současné právní spory proti Izraeli u mezinárodních soudů a v OSN.

Jak jsme se tedy dostali od tohoto k obecně podporovanému ruskému prohlášení, že hranice musí být stanoveny podle stavu z roku 1967?

Přechod od původních podmínek OSN z let 1947/1949 k současnému mezinárodnímu konsensu – podle něhož se hranice zakládají na liniích z roku 1967 – je jedním z nejvýznamnějších posunů v právní a diplomatické historii tohoto konfliktu. „Ruské prohlášení“, na které pravděpodobně odkazujete, odráží dlouhodobý diplomatický postoj, který započal již za Sovětského svazu v roce 1967 a který je soudobým Ruskem neustále potvrzován.

Zde je vysvětleno, jak se mezinárodní společenství, včetně Ruska, dostalo od podmínek z roku 1949 k hranicím z roku 1967 jako k právnímu základu.

1. Realita „zelené linie“ z roku 1949

Když byl Izrael v roce 1949 přijat do OSN, již ignoroval hranice vytyčené v plánu na rozdělení z roku 1947 (rezoluce č. 181). Místo toho byly hranice Izraele vymezeny dohodami o příměří z roku 1949, které se staly známé jako „zelená linie“. Ačkoli OSN tyto demarkační linie nikdy oficiálně neuznala jako trvalé, mezinárodně uznávané hranice, staly se na následujících 18 let *de facto* hranicemi Státu Izrael. Během tohoto období mezinárodní společenství do značné míry akceptovalo existenci Izraele v rámci těchto rozšířených hranic, a to i přesto, že každoročně znovu potvrzovalo nesplněnou rezoluci č. 194 týkající se uprchlíků.

2. Katalyzátor: Šestidenní válka z roku 1967

K zásadnímu právnímu posunu došlo v červnu 1967, kdy Izrael zahájil preventivní válku a obsadil zbývajících 22 % mandátní Palestiny (Západní břeh, Východní Jeruzalém a pásmo Gazy), stejně jako Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Tím vznikl nový právní model: Izrael již nebyl pouze státem s nedefinovanými hranicemi; stal se nyní „válečným okupantem“ území dobytých silou.

3. Právní zlom: Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 (1967)

S cílem vyřešit následky války přijala Rada bezpečnosti OSN v listopadu 1967 rezoluci č. 242, která zavedla princip „země za mír“, jenž dodnes určuje mezinárodní diplomacii. Tato rezoluce formulovala zásady spravedlivého a trvalého míru, včetně stažení Izraele z území obsazených během nedávného konfliktu.

Zásadní je, že rezoluce č. 242 zavedla do tohoto konkrétního konfliktu základní princip moderního mezinárodního práva: „nepřípustnost získávání území válkou“. To znamenalo, že Izrael nemohl legálně anektovat území, která dobyl v roce 1967, a jakákoli mírová dohoda vyžadovala, aby se z nich Izrael stáhl výměnou za mír se svými arabskými sousedy.

4. Role Sovětského svazu při vypracování základních hranic z roku 1967

„Ruská“ souvislost s hranicemi z roku 1967 přímo vyplývá z klíčové role Sovětského svazu při vypracování rezoluce č. 242. Sovětský svaz, který byl tehdy preferovanou supervelmocí pro Egypt a Sýrii, silně prosazoval rezoluci požadující stažení Izraele na jeho předválečné hranice. Během jednání SSSR konkrétně navrhl klauzuli, která vyžadovala, aby se Izrael stáhl na předválečné linie z 5. června 1967.

Ačkoli konečné znění rezoluce č. 242 používalo mírně nejednoznačnou formulaci ohledně *přesného* rozsahu stažení (což byl kompromis, který měl zajistit souhlas USA a Velké Británie), Sovětský svaz rezoluci důsledně vykládal jako nařízení úplného návratu k hranicím z roku 1967 – tento postoj Rusko zdědilo a zastává jej dodnes.

5. Změna postoje Palestinců (1988)

Konsensus ohledně hranic z roku 1967 se upevnil v roce 1988, kdy Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) oficiálně přijala rezoluce OSN č. 242 a 338. Tímto krokem učinili Palestinci obrovský historický kompromis: fakticky se vzdali 78 % historické Palestiny (území, které Izrael ovládal před rokem 1967) a vyhlásili svou nezávislost pouze na zbývajících 22 % (Západní břeh, pásmo Gazy a východní Jeruzalém). Tento palestinský ústupek zafixoval hranice z roku 1967 jako výchozí bod pro řešení dvou států.

6. Současné Rusko a aktuální mezinárodní konsenzus

Dnes jsou rezoluce Rady bezpečnosti OSN, jako je rezoluce č. 242, považovány za závazné mezinárodní právo, které má daleko větší právní váhu než rezoluce Valného shromáždění z let 1947 a 1949. Rusko jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN důsledně zakládá svou zahraniční politiku na těchto rezolucích.

Moskva vždy podporovala (a stále podporuje) vytvoření nezávislého a životaschopného palestinského státu v rámci hranic z roku 1967 s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem. Současná ruská prohlášení, včetně těch od prezidenta Vladimira Putina a ministerstva zahraničních věcí, neustále zdůrazňují, že pro dosažení trvalého urovnání je nezbytné vytvořit palestinský stát v rámci hranic z roku 1967. Často poukazují na to, že dosažení míru vyžaduje urovnání na mezinárodně uznávaném základě rezolucí OSN.

SHRNUTÍ

Mezinárodní společenství přešlo od podmínek z roku 1949 k hranicím z roku 1967 kvůli válečným realitám a zákonům okupace. Hranice z roku 1947 (rezoluce č. 181) byly válkou v roce 1948 smazány a linie příměří z roku 1949 se staly *de facto* hranicemi Izraele.

Když Izrael v roce 1967 obsadil nová území, Rada bezpečnosti OSN (pod silným vlivem Sovětského svazu) přijala rezoluci č. 242, která právně zafixovala hranice z roku 1967 jako výchozí bod pro budoucí mírová jednání.

Dnes Rusko i širší mezinárodní společenství vnímají hranice z roku 1967 nejen jako politickou preferenci, ale jako právní předpoklad pro vytvoření suverénního palestinského státu.