1. Jan Rychlík: Sudetoněmecký sjezd v Brně je příležitostí ke smíření
2. Stanislav Novotný: Bundeswehr míří proti nepřátelům Západu, popularita nacismu roste
3. Lenka Procházková: Brněnská operace

Komentář Jana Rychlíka Sudetoněmecký sjezd v Brně je příležitostí ke smíření publikoval ve zkrácené verzi v deník Právo 2. května a v plné verzi server Médium 4. května 2026

Sudetoněmecký sjezd v Brně je příležitostí ke smíření

Brno. Biskupské gymnázium. Pamětní deska KL Auschwitz-Brünn.
Wikimedia Commons

Bez ohledu na ně je třeba jasně říci: je dobře, že se sjezd koná právě zde, městě, kde před jednaosmdesáti lety, 30.–31. května 1945, došlo k brutálnímu vyhnání Němců v rámci známého „pochodu smrti.“

Za celou akcí tehdy stály „revoluční gardy“ vytvořené v brněnské zbrojovce a narychlo vytvořený, nikým nevolené místní národní výbory a podobně narychlo sestavený Zemský národní výbor v Brně. V „revolučních gardách“ byli jistě i čestní lidé, avšak naskýtá se otázka, zda právě gardisté z brněnské Zbrojovky nezastírali přehnaným radikalismem špatné svědomí z doby okupace, kdy tato továrna pracovala na plné obrátky pro potřeby německé armády.

Brněnští Němci byli nejprve během 30. května shromážděni a pak večer nuceni pěšky pochodovat bez jídla a bez vody do Pohořelic, kde v provizorních podmínkách strávili noc. Následující den pak kolona táhnoucí se několik kilometrů pokračovala do Mikulova na rakouské hranici.

Už během pochodu a pak především během čekání na hranici mezi vyhnanci, kterých bylo více 20 000, vypukla epidemie úplavice a tyfu. Jak rakouské úřady, tak sovětská okupační správa v Dolním Rakousku se totiž ohradily proti přílivu uprchlíků, kteří prokazatelně nebyli před válkou rakouskými občany a odmítaly je do Rakouska vpustit. Protest podal i sovětský vojenský velitel v Brně. Nakonec sice byli všichni do Rakouska vpuštěni, avšak řada z vyhnaných pochod nepřežila. Počty obětí se u různých badatelů různí. Pamětní deska v Drassenhofenu, rakouské obci naproti Mikulovu, kde byli pochováni ti, kteří zde zemřeli po překročení hranic, uvádí číslo 186 osob. Český historik Tomáš Staněk ale došel k číslu 1691 obětí zahynulých během pochodu, nebo na jeho následky bezprostředně po něm.

Obětmi přitom až na výjimky nebyli aktivní nacisté a už vůbec ne příslušníci gestapa nebo SS, protože ti z Brna včas utekli. Většinou šlo o ženy, děti, nemocné lidi a starce – muži-Němci schopni vojenské služby museli totiž už dávno před tím narukovat do Wehrmachtu či domobrany (Volkssturmu), a byli buď mrtví, nebo zajatí. Je pravděpodobné, že část vyhnaných Němců volila v obecních volbách v roce 1938 Sudetoněmeckou stranu, ale to přece samo o sobě není zločin – vždyť tato strana byla řádně zaregistrována a působila tedy zcela legálně. Ostatně, i v případě, že by někteří vyhnaní brněnští Němci byli aktivními nacisty, nikdo neměl právo brát tímto způsobem „spravedlnost“ do vlastních rukou. Na celé akci je nejostudnější, že selhal stát: brněnský policejní ředitel Josef Babák proti vyhnání civilistů nijak nezasáhl a policie zůstala zcela pasivní. Četnické stanice v obcích při silnici z Brna do Mikulova situaci pouze monitorovaly, ale rovněž nijak nezasahovaly.

Dnešní obyvatelé Brna za tehdejší násilí na Němcích samozřejmě nemohou; ale stejně tak ani ti lidé, kteří přijedou letos z Německa a Rakouska do Brna, nenesou žádnou vinu na zločinech nacistů – ani oni přece v roce 1945 ještě nebyli na světě, anebo byli malými dětmi. Proto jejich potomci mají dnes plné právo navštívit zemi svých předků, kteří zde žili po staletí.

Sjezd potomků někdejších našich krajanů v Brně je jedinečnou příležitostí k usmíření. Vyvolávání duchů a zbytečných protiněmeckých emocí osmdesát jedna let po válce není v zájmu českého národa ani v zájmu ČR. Ti, kdo na brněnské radnici a v ulicích Brna protestují proti sjezdu jako kdyby neviděli, že Německo už dávno není naším nepřítelem, ale naopak naším spojencem. Je ostatně charakteristické, že proti sjezdu Sudetoněmeckého krajanské sdružení vyvolává pouliční protesty „Stačilo!“ (jehož jádrem jsou jak známo komunisté) a Okamurova SPD – tedy dvě extremistické strany, byť stojící na různých stranách politického spektra.

Dnes východní Evropu neohrožují němečtí nacisté a už vůbec ne potomci Němců vysídlených z někdejšího Československa, ale Putinův ruský imperialismus a expanzionismus. Kdo to nechápe, a kdo vyvolává protiněmecký šovinismus, ten není žádný vlastenec a rozhodně neslouží zájmům našeho národa a naší republiky. Objektivně žene vodu na mlýn Moskvy a je jedno, zda to dělá z předsudku, z vlastní hlouposti nebo možná za cizí peníze.

Zpět na obsah

Rozhovor se Stanislavem Novotným Bundeswehr míří proti nepřátelům Západu, popularita nacismu roste. Děsivý koktejl, varuje Novotný vyšel na serveru neČT24 5. května 2026

Bundeswehr míří proti nepřátelům Západu, popularita nacismu roste

Německo plánuje do roku 2039 vytvořit nejsilnější armádu v Evropě. Uvádí se to v nedávno zveřejněné strategii rozvoje Bundeswehru. Aby Berlín tohoto cíle dosáhl, výrazně zvyšuje výdaje na obranu a snaží se do poloviny 30. let zvýšit počet vojáků na téměř 500 000. Z dějin víme, k čemu vedly předchozí německé pokusy o vytvoření dominantní vojenské síly v Evropě. Jaký je Váš názor na současné plány Německa?

Německo rozpoutalo ve dvacátém století dvě světové války. Po první světové válce bylo díky Versailleské smlouvě omezeno tak, aby nemohlo vstoupit do dalšího velkého konfliktu. Dohodu porušilo a masivně se vyzbrojilo. Nestalo by se tak, kdyby nebylo finančně podpořeno rothschildovsko – rockefellerovskými bankovními strukturami a řadou dalších zaoceánských byznysmenů. Po druhé světové válce byla německá armáda dokonce zcela rozpuštěna, ale v roce 1955 byl z vůle USA ve Spolkové republice Německo založen Bundeswehr. Dnes má být opět posílen s tím, že poslouží proti všem, jež kolektivní západ, pod vedením amerického deepstatu, označí za nepřítele. Zároveň je tu rostoucí popularita nacistické ideologie a vzmáhající se revanšismus vůči zemím, jež se staly obětí předchozí německé expanze. To je děsivý koktejl.

Opozice neustále hovoří o hrozbě ze strany Ruska, ale ignoruje procesy probíhající u svého západního souseda. Může militarizace Německa představovat hrozbu pro českou bezpečnost?

Opozice je zkorumpována a propagandisticky zpracována. Do kánonu poslušnosti českých politiků (a netýká se to pouze těch opozičních) patří vzývání Německa. Oni jednoduše nechtějí o podobné hrozbě nic slyšet. Silná německá armáda hrozbu představuje už jenom proto, že máme s Němci opakovaně špatnou zkušenost. Navíc Německo drtivě ovládá český průmysl a občas se šíří zprávy, že bychom mohli být klidně další spolkovou zemí SRN. Tento nápad si kupříkladu dovolil verbalizovat bývalý ministr kultury Daniel Herman.

Navzdory česko-německé deklaraci o usmíření a vzájemném uznání důsledků nacistické okupace z roku 1997 bavorská vláda oficiálně poskytla finanční podporu Sudetoněmeckému sjezdu v Brně, který zpochybňuje Benešovy dekrety. Jak hodnotíte tyto kroky Němců, které v podstatě ignorují ducha podepsané dohody?

Sudetoněmecký landsmanšaft chce zpochybnit Benešovy dekrety a postupuje salámovou metodou. Dnes už má na své straně oficiální podporu bavorské vlády. A co je ještě horší, sjezd organizuje Meeting Brno, který dostává peníze z veřejného rozpočtu, což znamená, že si pátou kolonu platíme z našich daní. Němci ignorují nejenom deklaraci, ale i smlouvu z roku 1973, kdy se československá vláda domluvila s vládou SRN, že zabraný majetek tzv. sudetských Němců bude kompenzovat válečné reparace, které nám mělo Německo vyplatit. Je tu tedy představa, že by po zrušení dekretů měli vysídlení Němci nárok na zabrané majetky a reparace by Berlín stejně nikdy nevyplatil. Tichý a dost nehorázný pokus o nový Drang nach Osten.

Jak se díváte na rozhodnutí brněnských úřadů povolit konání tohoto sjezdu a také na tichý souhlas vlády Andreje Babiše s ním?

Jak se na to mám dívat? Zbabělost, lokajství a zrada na vlastních lidech.

Poučilo se podle Vás Německo v plné míře z historických chyb minulosti?

Jak se může poučit Německo? Státy a lidé uvnitř jsou používáni. Každý nese svou míru viny individuálně. Problémem zůstává, že jedni z hlavních viníků doslova démonického zla, tedy bankéři, financiéři, zbrojaři a celá řada dalších pánů v dobových cylindrech a fracích, zůstali nepotrestáni a jejich dědice vidíme znovu řádit po celém světě. V Norimberku byly odsouzeni „jen“ sprostí vykonavatelé.

Děkujeme za rozhovor!

Stanislav Novotný (*1960) je spoluzakladatel Křesťanskodemokratické strany, zakladatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB, ředitel Úřadu vyšetřování ČR, prezident Policie ČR, ředitel České křesťanské akademie. Byl aktivním disidentem, autorem a spoluautorem řady provolání, petic a protestů. Publikoval přes stovku článků a rozhovorů v Lidových novinách, Zemědělských novinách, Svobodném slovu, Katolickém týdeníku, Parlamentních listech nebo České pozici. Rediguje svůj video seriál vlastních komentářů a rozhovorů O čem se mlčí a seriál podcastových medajlonů Na prahu změn.

Zpět na obsah

Brněnská operace

Protest proti konání sjezdu sudetských Němců v Brně via ct24
Zdroj: ČTK/Václav Šálek

Poslední světovou válku rozpoutala kasta tzv. nadlidí, která požadovala pro svou nacistickou říši větší životní prostor. Když Henleinovci rozbili Československou republiku, více než miliónu z nich pak udělil Hitler metál. Prý za statečnost. Zradu našich Němců završila zrada našich spojenců.

Mnichovské trauma ale nelze vyléčit tím, že dnes budeme potomky Henleinovců objímat jako „drahé krajany“ a věřit v dobré úmysly krajty. Jejich podbízené smíření v překladu znamená, že se nesmířili s výsledkem války, kterou jejich otcové pomohli rozpoutat. Ale protože vím, že pojem kolektivní vina je zakázaný, budu mluvit o kolektivní paměti.

Ta se utváří staletí z generace na generaci. Těch pár let, které měl k redukci české národní paměti Emanuel Moravec, šiřitel osvěty o Nové Evropě pod skvělým vedením Říše, se pro obyvatele protektorátu vleklo až k nepřežití a statisíce našich předků opravdu nepřežily nacistické vraždění, ale páteř našeho národa a jeho čest to nezlomilo. Díky statečnosti našich předků, kteří se účastnili odboje, bylo Československo po válce obnoveno a na základě rozhodnutí vítězných mocností v Postupimi byla pátá kolona odsunuta z osvobozených území jako škodná. Dekrety prezidenta republiky stvrzené parlamentem vytvořily právní základ naší obnovené státnosti.

O existenci Sudetoněmeckého landsmannschaftu jsem věděla od dětství. Tehdy mi jejich sjezdy zpochybňující výsledek války připadaly trapné a myslela jsem si, že časem je ta ukřičenost přejde. Jenže i umanutost je přenosná z generace na generaci. Pokud je předávána jako dědičný úkol. Cíl je pořád stejný, ale prostředky se kultivují a prostředníci tedy lobbisté se obměňují. Chtělo to velkou vytrvalost vyčkávat s okem na mušce jako lovec na posedu, až kolektivní paměť našeho národa ochabne průběžným přepisováním dějin a stará dračí setba Emanuela Moravce opožděně vzejde z přeorané půdy.

Takový zpětný pohyb dějin nelze nazývat smířením. My, kteří jsme dnes přišli protestovat proti sjezdu Sudetoněmeckého landsmannschaftu, to víme a uráží nás, že potomci těch, kteří prokopávali cestu k Mnichovu, dostali pozvání, aby se v květnu sjeli do Brna. Proč se nescházejí v Norimberku? V areálu, kde jejich Vůdce řečnil o velkoněmecku a nabádal své drahé krajany k ozbrojenému puči proti českým „utiskovatelům“? Proč si svá traumata z prohrané války dnes chtějí hojit ve městě, při jehož osvobozování padlo na deset tisíc sovětských vojáků a patnáct set rumunských?! Jejich první pohřebiště bylo na místě, kde stojí památník Rudoarmějce. Ale i ten už brněnským zastupitelům vadí a Piráti ho chtějí odstranit. Tak jako zastupitelé v Praze 6 odstranili sochu maršála Koněva. Ta dodnes leží ve skladišti a čeká na konečné řešení. Zato Konrád Henlein je stále čestným občanem Liberce.

Můj dědeček, moravský učitel, byl jako člen odbojové skupiny Obrana národa umučen gestapáky v Kounicových kolejích. Nemá ani hrob.Na psacím stole mám jeho fotografii. Jako memento. Rodin, které uchovávají odkaz na své statečné předky, jsou statisíce. Kdybychom si ty staré fotografie našich prarodičů zvětšili a přinesli je v průvodu k brněnské radnici, možná by i paní primátorka pochopila, že květnový sjezd Sudetoněmeckého landsmannschaftu v Brně bude otevíráním ran a nemůže vést k žádnému smíření. Hostitel sjezdu, tedy spolek Meeting Brno, má jen jediného člena. Zvací dopis ale podepsalo 36 českých občanů. Ti nejstarší z nich protektorát zažili. Asi trpí stockholmským syndromem, když poníženě ohýbají hřbet do tvaru mostu, aby po něm „drazí krajané“ mohli slavnostně vejít do Brna a zacifrovat si v krojích.

Takovou kapitulaci paměti nemůžeme přijmout. I kdyby nás státní prezident přesvědčoval, že máme smířlivě couvnout, MY NEMŮŽEME! My totiž máme za zády zeď, o kterou se opíráme. Je to pevná zeď, kterou stvořili naši dědové a pradědové, kteří zemřeli při obraně naší vlasti. Nemluvím jenom o vnějších hranicích země, ale také o obraně té vnitřní krajiny. Básnicky řečeno je to krajina naší duše, ke které dorůstáme od kolébky, ke které se utíkáme v těžkých chvílích a z které nás nikdo nemůže vypudit. Konečné řešení české otázky přijde jen tehdy, pokud tu vnitřní krajinu sami zradíme a opustíme. Pak bychom se stali duševními bezdomovci. Spolehlivými bioroboty, kterým je jedno, kdo je programuje a za čí zájmy mají bojovat. Naše dnešní protestní shromáždění je velmi důležité. Je nejen obranou cti našich předků, ale je to i akce zaměřená do budoucnosti – na zachování vnitřní krajiny pro ty, co se dosud nenarodili.

Zpět na obsah