Obsah:
Doba flexibilní akumulace odpovídá nástupu re-feudalizované a postdemokratické epochy, v níž suverénně rozhoduje nezodpovědná finanční elita, která působí v nejpřísnější anonymitě, v mezisvětí korporací a nadnárodních korporací a ve svém výlučném zájmu.
Procesy de-sovereignace / ztráty suverenity a denacionalizace / odnárodnění, které se staly ústředními po roce 1989 a které se kryjí s Hobsbawmem evokovaným „koncem státu“ (i když by bylo lépe mluvit o liberální refunkcionalizaci státu), odpovídají nezbytným momentům demolice jak do značné míry dokonalých demokracií (dodnes neexistují žádné skutečně demokratické nadnárodní subjekty), tak zbytkové etizující moci politiky, schopné v procesu absolutizace disciplinovat a řídit ekonomiku.
…
Pravice Peněz a levice Vlastnictví má dnes na horizontu po roce 1989 společného nepřítele, kterého lze identifikovat v národním státě, respektive v právním státě. Jak bylo zdůrazněno, shoduje se to s poslední pevností odporu, kterou má anarchokapitalistický globalismus po roce 1989 před sebou.
Němečtí voliči by brzy mohli využít příležitosti zvolit si novou spolkovou vládu, když ve středu [6. listopadu] pozdě v noci došlo ke kolapsu spolkové vládní koalice.
Kancléř Olaf Scholz (SPD) vyhodil vůdce koaliční strany FDP Christiana Lindera z funkce ministra financí a ve spolkovém kancléřství svolal tiskovou konferenci, během níž zdůrazňoval potřebu „vlády schopné jednat“ tak, aby si poradila s naléhavými finančními problémy země.
Poslední průzkum od Forsa provedený tento týden vytváří zajímavý materiál k úvahám o tom, co z předčasných voleb vzejde.
Obsah:
Rozhovor s Andrejem Hunkem, poslancem německého Spolkového sněmu.
Před kontrolou veřejného mínění v Německu varují různí právní experti. Hovoří zejména o kontrole internetu. Co to znamená pro lidi?
Poslanec Bundestagu Andrej Hunko: V EU byl v roce 2022 přijat zákon o digitálních službách (Digital Service Act – DSA), na jehož základě by mělo být možné mazat nelegální obsah na internetu. Současný právní stav již ve skutečnosti umožňuje nahlásit trestný nebo nezákonný obsah na veřejných webových stránkách a platformách. Německo je stejně jako všechny ostatní členské státy EU povinno transponovat DSA do vnitrostátního práva. V Německu se tak stalo v únoru 2024.
Problémem DSA je, že pojem „nezákonný obsah“ je nyní doplněn o nedefinované právní pojmy, jako je nenávist, agitace, fake news a další pojmy, které nejsou jasně definovány. Neurčité právní pojmy podléhají subjektivnímu vnímání, a otevírají tak prostor pro cenzuru.
Kdo definuje, co je nenávistný projev, agitace, dezinformace atd.?
To je velká otázka.
…
Z autorova říjnového deníčku
Tak rozdali ceny Thálie 2024. Protože jako člověk, který v 90. letech v divadle ještě stihl druhou vlnu inscenací velké generace 60. let, počínaje Faustem Otomara Krejči z roku 1997 (překlad: Karel Kraus, scéna: Josef Svoboda, hudba: Jan Klusák, Faust: Jan Hartl, Mefisto: Boris Rösner). Dnes už do divadla chodím jen na výjimečné pozvání, a tak nemůžu hodnotit, zda ceny jsou namístě, protože laureáty vůbec neznám. Ovšem – kromě cen za celoživotní dílo, které spadají do poslední doby, co mě na divadle ještě zajímá:
Thálie za činohru – herci: Viktor Preiss. Kdo jiný by to měl dostat? A ne proto, že Preis s jedním „s“ znamená německy „cena“. Viktor Preiss je jeden z posledních českých herců, kdo v oněch legendárních 60. letech začínali a pronesli je tak daleko, jak to šlo. Viktor Preiss, žák Vlasty Fabianové, se kterou v roce 1969 začínal v televizi v Krškově inscenaci Šrámkova Popela. A kde je dneska Fráňa Šrámek? Naposled jsem ho před pěti lety slyšel recitovat Jaromíra Hanzlíka v jeho autorském filmu Léto s gentlemanem, v němž se všemi svými (i těmi finančními) silami pokusil vrátit do našeho šoubyznysu něco, co už dnešní mladý divák nezná a čemu se kdysi říkalo kultura.
Do roku 2030 má po německých silnicích jezdit nejméně 15 milionů elektromobilů. Jejich baterie vyžadují lithium, které se v německé půdě nachází, ale zatím se netěží. Největší ložiska se nacházejí v Austrálii, Latinské Americe a Africe. Ložiska lithia má také Čína, ale v menší míře. Dováží tento lehký kov z Austrálie, investuje miliardy do těžby lithia v latinskoamerických a afrických zemích a vlastní většinu světových závodů na zpracování lithia. Ve snaze předběhnout Čínu na evropské půdě podepsala EU v červnu 2024 se srbským prezidentem Aleksandarem Vučićem „strategickou dohodu o udržitelných surovinách, hodnotových řetězcích baterií a elektrických vozidlech“. To dalo nový impuls projektu těžby lithia v údolí Jadar, který byl v roce 2022 pozastaven kvůli masovým protestům.
…
Obyvatelům Portugalska hrozí podobný osud
V severním Portugalsku vedou místní obyvatelé podobný boj proti plánovanému dolu na lithium, který má dodávat lithium pro 500 000 autobaterií. Stejně jako v Srbsku se zde argumentuje tím, že těžba lithia podpoří místní ekonomiku a urychlí přechod na novou energetiku v Evropě.
Před pár lety jsem přemýšlel nad tím, že „zavřu krám“, tedy že rozpustím spolek Chamurappi, jehož jsem předsedou a výkonným orgánem, a začnu se věnovat nějaké méně deprimující činnosti, než je řehole justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty). Ale kdosi mě tehdy od záměru odradil. Nicméně v současnosti se k úvaze vracím, protože mi toto působení dlouhodobě nepřináší téměř žádné radostné zážitky, zatímco přísun těch smutných neustává. Stále za mnou přicházejí lidé, kteří se dožadují soucitu kvůli neutěšenému stavu jejich trestního řízení, a dožadují se podpory.
Ke všemu se mi zdá, že s nástupem Fialovy vlády ze strany příslušných úřadů přibylo přezíravého chování a nezájmu. Zlepšení snad spatřuji pouze v tom, že zatím nikdo nenásledoval příkladu zesnulé exprokurátorky Marie Benešové, která kdysi vyvolala trestní řízení proti mně, tvrdíc, že mám početnou klientelu a úspěšně rozvracím trestní řízení na celém území státu. Po dvou letech od zahájení to ale vyšumělo. Tehdy jsem ovšem nebyl samostatnou jednotkou, ale pilným členem spolku Šalamoun.
Co muselo selhat, selhalo a bude selhávat i nadále a zůstane v bdělém kómatu, dokud se Spolková republika nestane suverénním státem. – Analýza základů.
Podíváte-li se na současnou situaci s odstupem, můžete se jenom divit, jak země, která do časů před 90 lety stanovovala kulturní, vědecké a průmyslové standardy, úplně ztratit svou orientaci.
Tento článek tudíž není o té politické školce v Berlíně, kterou lze těžko slovy vystihnout, nýbrž je pokusem o popis fundamentálního problému této ohromné země a o přiživení myšlenkových pochodů.
Obsah:
Po válce napsala Virginia Woolfová ve svém románu Mrs. Dalloway / Paní Dallowayová o bývalém vojákovi, který přemožený strachem pronesl: „Svět se chvěl a třásl a hrozil, že vzplane“. Tento pocit se netýká jen posttraumatické stresové poruchy onoho bývalého vojáka: tak se cítí téměř každý člověk, kterého sužují obavy ze světa pohlceného plameny a který není schopen udělat nic, aby tomu zabránil.
Tato slova rezonují i dnes, kdy se kvůli provokacím NATO na Ukrajině rýsuje možnost jaderné zimy a kdy USA a Izrael páchají genocidu na palestinském lidu a svět tomu s hrůzou přihlíží. Při vzpomínce na tato slova se dnes člověk ptá: můžeme se z této staleté noční můry probudit, protřít si oči a uvědomit si, že život může pokračovat i bez války? Takový údiv pramení z návalu naděje, nikoli z reálných důkazů. Jsme unaveni krveprolitím a smrtí. Chceme trvalý konec války.
Obsah:
Obsah:
Západ zapomněl nutnost počítat se zlem: když tak činí, riskuje svůj vlastní pád. Po staletí totiž bylo zlo součástí duchovního kompasu Západu. Mravní zmatek naší doby o tom svědčí. Stačí se podívat na obraz nazvaný Prokletí od Lucy Signorelliho, především na detail z cyklu fresek Poslední soud v katedrále v Orvietu, (konec 15. století), aby si člověk uvědomil, že je schopen nejen velkých, ale i těch nízkých a zlých činů.
Tváří v tvář krizím, válkám a teroru se debaty obvykle vyčerpávají touhou po lepší politice. Očekává se, že lepší politika povede k většímu míru, přičemž nikdo neřekne, co si jeden má představit pod slovem lepší. Podobně se doufá v méně zločinů z lepších sociálních podmínek. Zlé síly, které nás ale ovládají a působí na nás, se neočekávají. Osvícený současník počítá s přírodou, která nezná morálku, s otevřenou společností, která umožňuje každému žít život po svém, a který si sám určí a současně ignoruje následky skutečnosti, že politika je brutálním bojem o moc, který nezná soucit a pravidla. Díky tomu zapadá do nového světového řádu.
Kdyby se prezidentské volby v Moldavsku uskutečnily bez započtení korespondenčních hlasů, vítězem druhého kola by byl protikandidát stávající prezidentky, Sanduové, Alexandr Stoianoglo. Zvítězil by sice velice těsnou většinou nějakých 32 tisíc hlasů, ale Moldavsko by mělo naději na to, že unikne osudu Ukrajiny.
Proamerická prezidentka Moldavska, Maia Sanduová, vsadila svůj úspěch právě na korespondenční hlasy. A tak se stalo, že zemi bude i nadále spravovat, což de facto znamená, že ji bude řídit Washington prostřednictvím Ursuly von der Leyenové a s přispěním Rumunska, které se už těší na to, že jednou z možností, jak dostat Moldavsko do EU bude, když Sanduová ohlásí spojení země s Rumunskem. To se za jistých okolností skutečně může stát. Podněstří bude sice protestovat a Rusko může být opět donuceno bránit ruskojazyčné obyvatelstvo. A neštěstí podle washingtonských not plných kakofonie bude hotovo.
Plánovací ekonomika v Rusku funguje tak, že vybrané podniky dostanou zvýhodněné půjčky, protože začínají pracovat v systému mobilizační ekonomiky. Je to jistě lepší kšeft, než investovat do zelené a transgenderové ideologie jako na Západě.
Automobilky v Německu a firma Boeing a Disney v USA poskytují dobrý příklad ekonomiky Západu. Tu řídí iracionální síly sociopatů, což je hrabivost podílových fondů a nihilistická ideologie Deep state. V rámci kvantitativního uvolňování, skupování minulých dluhů a válečných půjček tiskne FED inflační dolary, které už nikdo nechce. Tedy, kromě kolonizovaného Síkely a Fialy, kteří za ten toaleťák dávají naše důchody.
…
Obsah:
The Economist uvádí, že „Rusko proráží ukrajinskou obranu“ a Ukrajina následně „bojuje o přežití“. Napříč západními médii je veřejnost připravena na porážku a bolestivé ústupky v budoucích jednáních. Média mění narativ, protože realitu již nelze ignorovat. Nadcházející vítězství Ruska bylo zřejmé přinejmenším od léta 2023, ale bylo to ignorováno, aby zástupná válka pokračovala.
Jsme svědky působivé demonstrace narativní kontroly: Již více než dva roky politicko-mediální elity skandují „Ukrajina vítězí“ a odsuzují jakýkoli nesouhlas s jejich vyprávěním jako „prokremelské pozice“, které mají za cíl snížit podporu válce. To, co bylo včera „ruskou propagandou“, je nyní najednou konsensem kolektivních médií. Kritická sebereflexe chybí stejně jako po odhalení Russiagate.
O úpadku západní civilizace snad dnes nikdo nepochybuje a nemusím jej dokazovat. Soustřeďme se na příčiny.
Proč civilizace, jako třeba čínská, ještě ve středověku vyspělejší než Evropa, zaostala, je otázka právě oné nespoutanosti evropských způsobů získávání prospěchu, protože všechny civilizace měly vždy určitou morálku a kázeň, ale Evropané to postupně ztratili tváří v tvář obrovským příležitostem, které se nabízely vyspělejšími technickými prostředky. Všimněme si jednání španělského královského páru ke Krištofu Kolumbovi, který byl obviněn, že nejedná s domorodci v nově objevených zemích křesťansky. Král se snažil zavést v Americe pravidla platná v Evropě. Nakonec toho musel nechat, protože příležitostí zbohatnout pro dobrodruhy bylo tolik, že to prostě nešlo. To se opakovalo v ostatních oblastech Ameriky. Najednou se objevily metody dávno zaniklé, třeba otrokářství. Vraždění domorodců bylo normální. Evropa dělala, že to nevidí, Jezuité pokřtěné domorodce bránili, ale marně.
V posledních týdnech došlo v daleko od sebe vzdálených regionech k řadě posunů ve vztazích, které dále podtrhávají, že se svět neřídí americkou cestou.
Tři události mohou mít větší význam než pozornost, kterou jim věnovala mainstreamová média.
Během více než dvacetiletého působení v roli justičního prudiče (pardon, občanského aktivisty) jsem počínaje skvělým Pavlem Němcem vedl osobní pracovní jednání se všemi ministry spravedlnosti včetně dnešního šéfa resortu Pavla Blažka, s výjimkou Karla Čermáka a Taťany Malé, které jsem pro krátkost jejich setrvání ve funkci nestihl, a Marie Benešové, s kterou jsem se setkat nechtěl. S třemi jsem navázal soukromé vztahy, které trvají dodnes.
Ministr Blažek se časem začal chovat ke mně, resp. ke spolku Chamurappi, jako osobní nepřítel. Důvod změny chování neznám. Přesto občas pociťuji nutnost veřejně jej podpořit, protože jeho záměry se velmi silně shodují s mými představami.
Jen málo slov má v anglickém jazyce natolik migrující význam, jako nacionalismus.
A v této době se opět změnil.
Dnes poukazuje na sebeurčení lidu proti rostoucí globální hegemonii v řadě oblastí, počínaje financemi přes zemědělství až po zdravotnictví, používání ozbrojených sil a systémů sledování.
Ti, kdo se prohlašují za nacionalisty, potvrzují právo lidí, aby v dané oblasti řídili své vlastní životy mimo uvalený neoliberální řád, který v porovnání se stavem před desetiletím ohromně oslabil.
Proč západoasijské země, které již dávno přislíbily podporu palestinské věci, zůstaly tak mlčenlivé při izraelských teroristických útocích na Gazu, Západní břeh Jordánu a nyní i na Libanon? Kde byli Rusové a Číňané? Není právě teď čas na projev solidarity mezi nezápadními národy? Nemohli bychom se na ně obrátit jako na protipól neomluvitelné podpory, kterou USA a jejich klienti poskytují sionistickému režimu? Co můžeme očekávat v budoucnu od BRICS, jehož členové [nyní jich je 10 a k nim se přidalo 13 „partnerských“ zemí] právě uzavřeli summit v Kazani?
To jsou mé otázky rok po událostech ze 7. října 2023. Předpokládám, že si je budou klást i ostatní, a proto jsem je položil Chasu Freemanovi, bývalému významnému diplomatovi.
Obsah:
Obsah:
Zatímco jsme často dokládali, že EU je pouze základnou NATO, nyní to poprvé ilustruje rozhodnutí Soudního dvora v Lucemburku. Podle něj EU nemůže vracet migranty čekající na rozhodnutí o azylu do třetích zemí, jejichž právní hranice neodpovídají jejich skutečným hranicím. Z toho vyplývá, že Itálie nemůže přemístit egyptské a bengálské migranty do detenčních center v Albánii. To vše v očekávání masového exodu Moldavanů, který má ospravedlnit válku v Podněstří.
Italský soud 18. října zrušil možnost tranzitu přes třetí zemi dvanácti bengálským a egyptským migrantům, kteří byli zachráněni na moři a žádali o azyl. Z politického hlediska toto rozhodnutí zřejmě zbortí dosavadní konstrukci, kterou si pro relokaci migrantů představoval Boris Johnson. Britové je chtěli poslat tisíce kilometrů daleko, do Rwandy, Italové se „spokojili“ s jejich převozem o pár desítek kilometrů dál, do Albánie.
Obsah:
Dňa 7. októbra uplynul rok od teroristického útoku Hamasu na území Izraela, ktorý eskaloval dlhotrvajúci konflikt medzi Izraelom a Palestíncami. Reakcia Izraela bola krutá, viedla k obrovskému množstvu obetí a zďaleka sa ešte neskončila. Naopak, konflikt môže prerásť do veľkej vojny so zapojením veľmocí. Mimoriadne aktuálnou témou je však snaha Izraela o elimináciu Agentúry OSN pre pomoc palestínskym utečencom (UNRWA) na územiach pod jeho kontrolou, na ktorú reagoval aj generálny tajomník OSN. Okrem tejto udalosti existujú aj ďalšie dôvody, z ktorých vyplýva, že medzi Izraelom a OSN eskaluje napätie.
Časti:
– Vojna v Palestíne a úloha OSN
– Utečenci a UNRWA
– Čo je cieľom Izraela?
– Vojna a reakcia sveta
– Problém pre Západ?
Diskuse Petra Hájka na Protiproud TV s bývalým policejním prezidentem a předsedou Asociace nezávislých médií Stanislavem Novotným nejen o napjaté bezpečnostní situaci u nás i ve světě, ale též o pokračující likvidaci toho mála našich zbývajících občanských svobod, slova a projevu na místě čelném.
V roce 2011 jsme na brněnské přehradě křtili loď Vídeň. Bylo to u příležitosti 65. výročí zahájení lodní dopravy na přehradě, za primátorování Bc. Romana Onderky. Byla to velká sláva, přijeli pan rakouský velvyslanec i vídeňský pan starosta Michael Häupl a jeho dopravní experti. Pan starosta vyjádřil naději, že vzájemné vztahy upevní i dálnice, která se staví z Vídně k nám, a on doufá, že nejpozději v roce 2019 si připijeme na hranicích u Mikulova… Rakušané slovo dodrželi, provoz na celé téměř šedesátikilometrové trase zahájili v prosinci 2017. My jsme s našimi 27 km od Pohořelic k hranicím ještě ani nezačali.
Na tehdejší slávu jsem si vzpomněl, když jsem se po letošních Velikonocích vracel z Rakous do Brna. Šok pro mne byl, když jsem za Mikulovem spatřil autobusovou zastávku, a pak ty další, co lemují autobusovou linku Brno – Mikulov.
Slavné „Město na kopci“, o kterém se mnozí mylně domnívali, že osvětluje lidstvo z výšin, se nyní rozpadá a je z velké části opuštěné.
V průběhu desetiletí studené války, kdy si bloky konkurovaly, působily mocně ve prospěch Západu dvě hlavní atrakce. Zaprvé životní standard a prosperita, které dokázal svým občanům poskytnout, čemuž se jeho východní rivalové jen stěží rovnali. Druhým rysem, který v očích světa poskytoval Západu obrovskou konkurenční výhodu, byla srovnatelně lepší výkonnost jeho institucí při zajišťování individuálních svobod.
Tento stav přetrvával zhruba do 90. let
„FBI a s ní veškerý novinářský mainstream prosadily postup: Té zprávy se nedotýkat, mohla by to být ruská dezinformace!“
Nevidíme a neslyšíme podobné strašení v českých médiích, od zástupců vlády a plukovníka Foltýna? Je to také nepřímý tlak k (auto)cenzuře. Jako by vše kolem migrace, Green Dealu, svobody slova, pohlaví, rodiny, LGBT, mRNA vakcín, Ukrajiny, korespondenčního hlasování ad. mohla být ruská dezinformace. Mohla. A nebo také eurounijní nebo americká..Už jsme si jich užili několik. Třeba právě u tematu amerických voleb.
…
Když před 5-6 lety Václav Klaus ml. (tehdy poslanec ODS) prosazoval zákon proti cenzuře platformami – a tím i u nás toto velké téma vůbec politicky etabloval, námitky proti jeho návrhu byly nejen proti konkrétním větám, ale silně zaznívala i jedna obecná: že platformy jsou soukromé, že soukromým společnostem nemá nikdo co nařizovat, že to by teprve byla státní zvůle. Jak už je zvykem, po 3-5 letech je při zpětném pohledu zřejmé, že ty tehdy dominantní argumenty se úplně míjely s realitou.
Ano, vlády mezitím nařizují platformám pravý opak – cenzuru nepohodlných názorů. A nepotřebují k tomu ani žádnou zvláštní legislativu. Proto byl a je potřeba zákon, který jim to explicitně zakáže a ponechá tuto pravomoc na úrovni státu. Nikoli delegovanou na Evropskou komisi, která si mezitím právo regulovat přivlastnila pomocí nařízení DSA.
Obsah:
Projev Petera Kotlára před slovenskou Národní radou o závěrech z vyšetřování pandemie COVID 19 uveřejnil YouTube kanál eReport 2. října 2024.
Proč Jaroslav Seifert právě před 40 lety (11. 10. 1984) dostal Nobelovu cenu a kdo ve skutečnosti napsal „jeho“ slavnou děkovnou řeč?
Jaroslav Seifert byl legenda nejen československých, ale celoevropských rozměrů. Jeho sbírka básní Město v slzách se pokládá za zrod poetismu, exkluzivního československého literárního směru, vycházejícího z pohledu na svět očima dítěte, které vidí všechny, i ty nejobyčejnější věci kolem sebe nejen v překvapivých souvislostech, ale jako to nejvýznamnější a nejradostnější, co se dá prožít. To bylo ve 20. letech 20. století, které byly první zlatou érou čs. kultury. Zakladatelé surrealismu a dadaismu André Breton a Tristan Tzara se s československými umělci spřátelili a rozšířili zvěst o poetismu do hlavního města tehdejší světové kultury, Paříže. Málo se ví, že i díky tomu mohli ti, kdo se považovali za žáky „proroků poetismu“, Seiferta a Nezvala (tedy Voskovec s Werichem), ještě před stavbou důstojných filmových ateliérů v Praze točit v pařížských ateliérech a strhnout i francouzského režiséra Juliena Duviviera, aby podle jejich námětu natočil film Golem.
Nobelova cena za mír za rok 2024 byla udělena japonské občanské organizaci Nihon Hidankyo, kterou založili ti, kteří přežili svržení dvou amerických atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945.
Norský Nobelův výbor ocenil tuto organizaci „za její úsilí o dosažení světa bez jaderných zbraní a za to, že prostřednictvím svědectví svědků prokázala, že jaderné zbraně již nikdy nesmí být použity“.
Během minulého století se monetární systém měnil v průměru jednou za 30-40 let. Před rokem 1914 se globální monetární systém zakládal na klasickém zlatém standardu.
Pak se roku 1944 v Bretton Woods vynořil nový monetární systém. V jeho rámci se z dolaru stala globální rezervní měna navázaná na zlato s 35 $ za unci. Roku 1971 Nixon s přímou převoditelností dolaru na zlato skoncoval. Poprvé již nebyl monetární systém podložen zlatem.
Dnes už je existující monetární systém starší než 50 let, takže svět má se změnou dlouhé zpoždění.
Výjimečnost je výrazem animus dominandi (pudu získání moci) mocných národů, které se odmítají podřídit zavedeným pravidlům lidského soužití a odmítají obyčejové mezinárodní právo. Místo toho si tito aktéři vymýšlejí nová pravidla podle své libosti a předstírají, že jejich bájný „mezinárodní řád založený na pravidlech“ je nějakým způsobem legitimní a v jistém smyslu nahrazuje Chartu OSN. Nedávná studie profesora Jeffreyho Sachse (Kolumbijská univerzita) pro Summit OSN o budoucnosti ukazuje index, v němž se Barbados umístil na prvním a Spojené státy na posledním místě v žebříčku zemí, které jsou nakloněny uplatňování zásad OSN a mezinárodní solidarity v praxi.
Alexandr Dugin odhaluje hluboký stát jako zkorumpované západní spiknutí, které se infiltrovalo do USA a Evropy, aby manipulovalo volbami, potlačovalo populistické vůdce, jako je Donald Trump, a vnucovalo svou liberálně-globalistickou agendu tím, že se lživě vydává za ochránce demokracie, zatímco bezohledně rozvrací vůli obyvatel.
Steve Bannon povolal svou „armádu“ do boje – bez ohledu na to, kdo v listopadu vyhraje.
Bannon, samozvaný generál globálních populistů, chce rozbít světový řád. A napojil se na něco mnohem většího, než je trumpismus.
Po rozpadu bipolárního uspořádání na počátku 90. let dvacátého století se do pozice jediné planetární supervelmoci dostaly Spojené státy, respektive jejich vládnoucí vrstva. Výsledek tohoto nového systému se dostavil okamžitě. Začala se rozpadat křehká stabilita, ve které měly Spojené státy proti sobě velmoc, která přece jenom do jisté míry omezovala americké úsilí o absolutní dominanci, jaká následně dospěla ke „kvalitě“ planetární diktatury.
…
Vzhledem k tomu, že neomezený vládce planety není schopen uspět v čestném hospodářském a technologickém zápolení (ve svobodném trhu) s Čínou, rozhodly se washingtonské elity (nemají nic společného s obyvatelstvem USA) destabilizovat také Tichooceánskou oblast. V ní si jako nástroj vybraly Tchaj-wan, jehož „suverenitu“ pod americkým dohledem kupodivu podporují, zatímco suverenitu Donbasu tvrdě trestají. Čert aby se vyznal ve washingtonském pojetí práva. V poslední době se pod činorodým americkým dohledem dále eskaluje konflikt na Blízkém východě, kde se s použitím Izraele snaží Washington vést válku proti Iránu, což je vlastně kopie metody, během které takto bezohledně využil a zneužil Ukrajinu (díky Ukrajině smrtelně nebezpečnému režimu, který si předtím Washington ovšem sám ustavil v Kyjevě) v jeho vlastní válce proti Rusku.
Začneme hlavní otázkou, která zní: Proč Spojené státy nemají zájem na ukončení konfliktu na Blízkém východě a na Ukrajině? Což víme, že v obou těchto případech jsou schopny udělat.
A než přejdeme k odpovědi na tuto otázku, pustím vám klip, v němž libanonský ministr zahraničí hovoří s Christiane Amanpourovou o svém pohledu a o tom, proč se jim nepodařilo dosáhnout příměří.
…
Nyní je pravda, že Amerika poslala do Iráku malou armádu a po celém světě je 800 amerických vojenských základen, ale nebyla to bojová armáda – byla to okupační armáda bez skutečně velkého odporu, jaký zažívá například Ukrajina s Ruskem, jak to vidíme tam. Ta situace na Blízkém východě je velmi odlišná.
Protiváleční studenti ukázali, že Lyndon Johnson v roce 1968 musel odstoupit z kandidatury ve volbách, protože kamkoli by přišel, všude by se proti němu konaly demonstrace za zastavení války. Dnes k žádným takovým demonstracím nedochází, to není třeba dodávat.
Nebudu tedy nazývat Spojené státy nebo Evropskou unii demokraciemi, ale neexistuje žádná vláda, která by musela být zvolena a která by byla schopna poslat své vlastní vojáky do velké války.
A to znamená, že dnešní taktika se omezuje na bombardování, nikoli na okupaci zemí. Omezují se na to, že izraelské síly mohou shazovat bomby na Gazu a Hizballáh a snažit se něco vyřadit, ale ani izraelská armáda, ani žádná jiná armáda by nebyla skutečně schopna provést invazi a pokusit se obsadit nějakou zemi tak, jak to dělaly armády za druhé světové války.
Obsah:
Opravdová válka začala na Blízkém východě. Po izraelském teroristickém útoku pomocí pagerů, které začaly na pokyn izraelských operátorů vybuchovat v rukou nevinných lidí, včetně dětí, žen a starců, začaly masové raketové útoky a kobercové bombardování jižního Libanonu. V noci z 1. na 2. října byla zahájena pozemní operace na libanonském území. Izrael se zjevně rozhodl, že se po genocidě obyvatel Gazy změní z oběti na kata a zahájí genocidu libanonského lidu.
…
V Gaze jsme již byli svědky odhalení skutečného cíle – fyzické genocidy Palestinců se souběžným přesunem těch, kteří přežijí, mimo Izrael. Jakkoli to zní děsivě, pro Izrael to dává smysl. Protože není schopen dostatečně dramaticky změnit vlastní demografii, zbývá mu zničit obyvatelstvo, které svou existencí a etnicko-náboženským kódem brání realizaci eschatologických projektů.
A o čem dnes budeme hovořit? Probereme roli nově bezpartijního ministra zahraničí Lipavského a prezidenta Petra Pavla na naší politické scéně i v zahraničí. Má nebo nemá být Rusko zbaveno členství v bezpečnostní radě OSN, jak nepřímo naznačil v New Yorku prezident Petr Pavel? Budeme rozebírat odmítavý postoj Polska k přijímání nelegálních migrantů, které nechce Německo na svém území, a který se diametrálně liší od postoje poslušného Petra Fialy. Zmíníme se i o tom, co znamená setkání středoevropských státníků na narozeninách prezidenta Miloše Zemana, proč je maďarský ministr zahraničí v konfliktu s velvyslankyní Německa i o tom, že Izrael nepovolil generální tajemníkovi OSN vstup do země a v co může vyústit konflikt mezi Izraelem a Iránem. A konečně – proč a o čem si budou volat německý kancléř Olaf Scholz a ruský prezident Vladimír Putin?
Svět nezadržitelně spěje k válce. Jakýkoli pomyslný průzkum mezi světovou populací by ukázal, že nikdo nechce válku. Válka však pravděpodobně vypukne ještě před koncem tohoto desetiletí. Většina zemí světa se hlásí k demokratickým režimům, ale žádná strana s volebním významem, od levice až po pravici, nepovažuje válku za bezprostřední nebezpečí a nestaví si boj za mír jako svůj hlavní prapor. Mír nezískává hlasy. Válka přináší mrtvé lidi a mrtví lidé nevolí. Žádná strana si nedovede představit, že by prováděla volební propagandu na hřbitovech nebo v masových hrobech. Stejně tak si nedovede představit, že bez živých nejsou strany. To vše se zdá absurdní, ale absurdita se děje, když rozum spí …
…
V prostředí globálního technofašismu a technoterorismu se evropsko-severoamerický kapitalismus aktivně připravuje na přechod od studené války k válce horké. Tváří v tvář prázdnému nebo odporně impotentnímu pohledu svých občanů připravuje zvláštní mezinárodní dělbu práce zabíjení: Evropa se postará o porážku Ruska, zatímco USA se postarají o porážku Číny. Téměř ve stejné době první komisař Evropské unie pro obranu Andrius Kubilius, bývalý litevský premiér, říká, že Evropa musí být připravena na válku s Ruskem za 6-8 let, a vysoký důstojník amerického námořnictva prohlašuje, že USA musí být připraveny na válku s Čínou v roce 2027.
Nemá smysl předpovídat, že k válce dojde, ale že její výsledek bude zcela jiný, než si představují tito váleční podnikatelé opojení think-tanky financovanými výrobci zbraní.
Cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu za rok 2023 převzala 29. září t.r. publicistka, spisovatelka a původním povoláním právnička Ladislava Chateau za knížku Bylo jich pět… Kolaborace, trest a rozpory. Vydal ji nakladatelství Galén v roce 2023. Cenu již XXIV. ročníku této literátům známé soutěže jí udělili tradičně v obřadní síni letohradského zámku.
Bylo jich pět… je volné pokračování autorčiny knihy Vlak do Výmaru, volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem. Tato knížka z roku 2013 z brněnského vydavatelství Host popisuje, kterak se francouzští spisovatelé a autoři nechávali zvát říšským ministrem propagandy Goebbelsem na opulentní setkání do Výmaru, spojená s prezentací nové nacistické umělecké scény, za což se odvděčovali obdivnými články. Kolaborace druhdy významných osobností patří dodnes k traumatům francouzské společnosti. Autorka otevřeně říká, že intelekt není zárukou spisovatelova či umělcova charakteru…
Příští rok uplyne 230 let od vydání slavného eseje Immanuela Kanta „Věčný mír“ (1795). Velký německý filozof v něm předložil soubor hlavních zásad pro dosažení věčného míru mezi národy své doby. V době, kdy se potýkáme se světem ve válce a hrozí nám jaderný armagedon, bychom měli vycházet z Kantova přístupu k naší době. Na zářijovém summitu OSN o budoucnosti by měl být zvažován aktualizovaný soubor zásad.
…
Kantovy hlavní návrhy se soustředily na tři myšlenky. Zaprvé odmítal stálé armády. Stálé armády „neustále ohrožují ostatní státy svou připraveností objevit se kdykoli připraveny k válce“. Tím Kant o půldruhého století předstihl slavné varování amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhowera před nebezpečím vojensko-průmyslového komplexu. Za druhé, Kant vyzýval k nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných národů. Tím Kant brojil proti tajným operacím, které USA neúnavně používají ke svržení cizích vlád. Zatřetí Kant volal po „federaci svobodných států“, kterou se v naší době stala Organizace spojených národů, „federace“ 193 států, které se zavázaly fungovat podle Charty OSN.
Obsah:
Můj příběh s Josefem Škvoreckým, který by se minulý pátek dožil stovky, začal těsně po revolučních Vánocích, když v lednu 1990 běželo v televizi opakování Hovorů H, v nichž hostem Miroslava Horníčka byl právě Josef Škvorecký.
O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali středněvěkou manželskou dvojici, od pohledu z Texasu. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl cizozemským parfémem. „Tati, to je ten pán z televize!“ vykřikl jsem (bylo mi tehdy dvanáct).
Ideovým rodným listom "Socializmu" je "Manifest komunistickej strany" a v ňom veta: "V tomto zmysle môžu komunisti zhrnúť svoju teóriu…
Tak jsem z toho nebyl vůbec rozumný. Příliš mnoho procesů a málo konkrétního. Dokonce si myslím že tzv. Akademie sociálního…
"Rentabilní" je relativní pojem. Jak pro koho.
A kdo bude plyn dodávat? Amerika plynovými tankery přes oceán do Řecka? To přece nemůže být rentabilní.
Autor píše v závěru: "Druhé kritické opomenutí spočívá v personální strategii a archetypu elity. Historicky byla ruská elita produktem buď…