1. Jan Rychlík: Chceme žít jako lidé, volali dělníci v Poznani v roce 1956
2. Jan Rychlík: Ze sporu Ukrajiny a Polska mají jistě radost v Moskvě
3. Andrew Korybko: Polsko by mohlo rychle denacifikovat Ukrajinu bez jediného výstřelu, ale Tusk to odmítá udělat

Článek Jana Rychlíka vyšel v rubrice Historie deníku Právo 27. června 2026

Chceme žít jako lidé, volali dělníci v Poznani v roce 1956
Před sedmdesáti lety, 28. června 1956, začala stávka dělníků ve Strojírenských závodech Hipolita Cegielského v Poznani, která se rychle přeměnila na místní protikomunistické povstání. Byl to začátek celopolské vlny protestů proti stranickému vedení.

S jejich protagonisty nakonec vedení neuspořádalo politický monstrproces a nový šéf komunistů udělal několik důležitých změn – Polsko se například vynhulo kolektivizaci podle sovětského vzoru. Ale žádná polská cesta k socialismu se nekonala. Země se po druhé světové válce nacházela v komplikované situaci. Komunisté, organizovaní v Polské dělnické straně, byli sice nuceni souhlasit se systémem více politických stran a s vytvořením koaliční vlády, získali ale silová ministerstva, především klíčové ministerstvo veřejné bezpečnosti, které ovládalo veškeré bezpečnostní složky. V zemi v letech 1945–1947 zuřila jakási malá občanská válka mezi vládními silami a protikomunistickými podzemními skupinami, zpravidla vycházejícími z někdejší odbojové organizace Armija Krajowa.

Masovou a jednoznačně hegemonistickou silou se komuniste stali v prosinci 1948, když pohltili Polskou socialistickou stranu. Vznikla Polská sjednocená dělnická strana (PSDS), jejímž prvním tajemníkem se stal na Moskvě zcela závislý Bolesław Bierut, nikoliv náhodou v Polsku označovaný za „malého Stalina“.

Represe nepostiihly jen skutečné či domnělé nepřátele „lidové demokracie“, ale i řadu předválečných komunistů a členů komunistického odboje. Například i někdejšího prvního tajemníka Polské dělnické strany, předválečného komunistu a odbojáře Władyslava Gomułku, který byl v létě 1951 zatčen. S Gomułkou, který byl v politické rovině obviněn z titoismu a v kriminální rovině z velezrady, měl být uspořádán zinscenovaný proces podobný procesu s Lászlóem Rajkem v Maďarsku a Trajčem Kostovem v Bulharsku v roce 1949.

Gomułka měl skutečně na některé politické otázky odlišný názor než Bierut: prosazoval tzv. polskou cestu k socialismu, která by brala více ohled na polské národní zájmy. Byl také odpůrcem kolektivizace zemědělství sovětskou cestou, o které tvrdil, že se pro Polsko nehodí. Proces s Gomułkou se nakonec neuskutečnil; v roce 1955 se normalizovaly vztahy mezi SSSR a Jugoslávií a obvinění z titoismu bylo politicky neúnosné. Bierut ztratil na procesu zájem a Gomułka byl propuštěn.

Bierut se zúčastnil jako host 20. sjezdu KSSS v Moskvě; Chruščovovo odhalení stalinistického kultu osobnosti na tajném zasedání sjezdu 25. února 1956 v něm zřejmě vyvolalo obavy o vlastní politický osud, avšak tuto otázku za něj vyřešila příroda: 12. března 1956 v Moskvě zemřel.

Bierutova smrt urychlila proces destalinizace v Polsku. Ústřední výbor PSDS se fakticky rozdělil na dvě frakce: konzervativní a reformní. Konzervativci se vyznačovali exponovaným nacionalismem a ovšem také antisemitismem. Reformisté naproti tomu hodlali demokratizovat systém, ovšem samozřejmě jen v rámci „lidové demokracie“.

Bierutův nástupce ve funkci prvního tajemníka PSDS Edward Ochab se snažil zachovávat jakousi „střední pozici“, 6 dubna 1956 oznámil, že obvinění vznesená proti Gomułkovi byla neopodstatněná, čímž otevřel cestu k jeho stranické rehabilitaci.

Zpevňování norem

Přelomovou událostí se stala stávka dělníků ve Strojírenských závodech Hipolita Cegielského v Poznani (tehdy: Stalinovy strojírenské závody) 28. června 1956, která přerostla v místní protikomunistické povstání. K nim se připojili pracovníci Opravárenských závodů železničních vagonů. Původní charakter stávky byl ekonomický. Hlavní příčina spočívala v nespokojenosti s tzv. zpevňováním norem. Dělník musel pracovat více, což ale ve skutečnosti znamenalo, že jeho reálná mzda klesla. Kromě toho podnik neodržoval směrnice ministerstva financí, podle které měla být vynikajícím pracovníkům, úderníkům, pracujícím nad 160 procent normy poskytnuta sleva na dani z příjmu. Zaměstnancům podniku byly rovněž odebrány různé tradiční výhody a příplatky. K nespokojenosti přispěly i obtíže se zásobováním potravinami a nedostatek ochranných pomůcek, ač na ně pracovníci měli zákonný nárok.

Dělníci se dlouho snažili dosáhnout zlepšení situace jednáním jak s vedením závodu, tak s vojvodskými a ústředními orgány. Do Varšavy byla vyslána 26. června zvláštní delegace. Když se výsledek nedostavil, zastavili dělníci ráno 28. června práci. Manifestace nejprve odstranili z brány tabuli s názvem „Stalinovy strojírenské závody“ a pak s polskými prapory vydali do centra města.

Do stávky se zapojili také zaměstnanci Městských dopravních podniků a cestou se k davu přidávali další občané. Na transparentech v té době ještě převažovala hesla jako „Chceme chleba pro naše děti“, „Chceme žít jako lidé“, „Pryč s normami“ a volání po zvýšení mezd. Dav, odhadem stotisícový, se kolem deváté hodiny shromáždi před budovou Městského národního výboru. Do budovy byla vyslána delegace. Předseda MNV Franciszek Frąckowiak delegaci přijal a vyslechl si požadavky stávkujících: snížení pracovních norem, zvýšení mezd a snížení cen. O podobných záležitostech ovšem nemohl sám rozhodovat.

Delegace proto žádala, aby do Poznaně, kde se právě konal každoroční mezinárodní strojírenský veletrh, přijel nějaký vysoký stranický či státní funkcionář, buď generální tajemník PSDS Edward Ochab, nebo premiér Józef Cyrankiewicz.

Protože jednání s Frąckowiakem skončilo neúspěšně, odebrala se delegace do sídla Vojvodského výboru PSDS, ke vyjednávání s tajemníkem Wincentem Kraśkem. Dav se mezitím radikalizoval. Objevila se hesla a výkřiky už s výsostně politickým charakterem: „Pryč s rudou buržoazií“, „Pryč s komunisty“, „Rusové domů“, ale také požadavek obnovení výuky náboženství ve školách.

Část demonstrantů vtrhla do budovy národního výboru a obsadila ji; další zaútočili na stanici pořádkové policie. Službu konající policisté nekladli odpor a demonstranti se zmocnili zbraní. Jiní obsadili budovu městské věznice, kde osvobodili 257 vězňů; jak se ale později ukázalo, nešlo o politické vězně. Pak vtrhli do budovy vojvodské prokuratury a okresního soudu, kde ničili dokumenty.

Původně pokojná demonstrace se změnila v ozbrojenou vzpouru. S vlajícími prapory a červeno-bílými páskami na rukách ozbrojení přitáhli k vojvodskému Úřadu bezpečnosti. Ten chránily speciální jednotky, jejichž velitel vydal rozkaz zahájit proti demonstrantům ostrou střelbu. Povstalci pak začali obléhat budovu na obránce střilet. Neúspěšný útok trval až do druhé hodiny odpoledne. Přitom chytili a zbilí několik příslušníků bezpečnosti; dav ubil desátníka Zygmunta Izdebného, o kterém se rozšířila mylná zpráva, že zastřelil ženu s dítětem. Odpoledne pokračovaly útoky povstalců na další komisariáty Občanské milice s cílem zmocnit se dalších zbraní.

Na rozkaz náměstka ministra obrany generála Stanisława Popławského byla proti demonstrantům vedle zvláštních policejních jednotek nasazena armáda včetně tanků. Demonstranti na ně zaútočili zápalnými lahvemi. Proti tankům ovšem neměli povstalci šanci. Boje trvaly až do druhého dne, ojedinělé výstřely se ozývaly ještě 30. června.

Podle oficiální informace ze 17. července byl celkový počet obětí 53, z toho bylo devět vojáků a příslušníků bezpečnostních orgánů. Mezi zabitými byli i třináctiletý žák základní školy Roman Strzałkowski. Později bylo zjištěno, že počet mrtvých byl nejméně o dvacet osob vyšší. Přesný počet raněných nebyl nikdy zjištěn. Podle dokumentace polského Ústavu paměti národa bylo zadrženo nejméně 575 osob.

Oprávněné požadavky

Ochabovo stranické vedení se nejprve rozhodlo uspořádat „monstrproces“, který byl „odhalil“, že za celou akcí stály západní zpravodajské služby, emigranti a zbytky buržoazie. Vyšetřování bylo usměrňováno tímto směrem, proti zatčeným se používaly fyzický i psychický nátlak.

Jenže na stranu povstalců se postavila nejen širší polská veřejnost, která se stále více radikalizovala, ale i část reformních komunistů. Ti samozřejmě odsoudili ozbrojený útok na poznaszské věznici a budovu Vojvodského úřadu bezpečnosti, ale začali poukazovat na to, že požadavky stávkujících byly do značné míry oprávněné, a vzpouru vyvolala neochota místních i ústředních orgánů vázané se jimi zabývat.

Také vyšetřování začali odpovídat svá vynucená doznání a obraceli se na justiční i státní a stranické orgány se stížnostmi na fyzické násilí při vyšetřování. Navíc několik známých advokátů hájilo obžalovaným ve službě za minimální odměnu. Zemí se také v létě valila vlna protestů. Politicky se začal znovu angažovat Gomułka, který byl 1. srpna stranicky rehabilitován a přijat zpět do strany.

Za této situace se proces proti účastníkům vzpoury stával pro stranické vedení přítěží. V ideologické rovině zde byl však problém v tom, že prakticky všichni obvinění byli dělníky, a nikoliv „západní agenty“ či poraženými „vykonstistovateli“. První dva procesy byly zahájeny v červbě 27. září (v jednom byly souzeny tři osoby, ve druhém devět), další začal 5. října (souzeno deset osob).

Pod tlakem domácích změn, kdy vycházely najevo nezákonnosti v procesech proti polovině 50. let, měli obžalovaní možnost skutečně se bránit a jejich obhájci skutečně své klienty hájit. Soud tak dokázal překvapivě odmítnout uznat vynucená přiznání a jako polehčující okolnost naopak uznal argumenty obhájců podpořené znalci z oboru psychologie, že demonstranti jednali pod vlivem davové psychózy. Tresty proto byly relativně nízké: v prvních dvou procesech se pohybovaly v rozmezí od dvou do šesti let a dva obžalovaní byli dokonce osvobozeni. Třetí proces byl ještě před vynesením rozsudku 22. října přerušen a vynesení rozsudku odročeno na 6. listopadu. K tomu ale nakonec vůbec nedošlo.

Návrat Gomułky

Dvanáctého října byl Gomułka pozván na zasedání politbyra PSDS, kde přednesl kritickou analýzu nejen minulého vedení, ale i současné situace v Polsku, a 19. října byl kooptován do ústředního výboru. Následující den byl zvolen prvním tajemníkem.

Do Varšavy náhle přicestovala delegace sovětského politbyra vedená samotným Chruščovem. V celé zemi vypukly protisovětské demonstrace, na což sovětské vedení reagovalo rozkazem sovětskému vojenskému kontingentu v Polsku k pochodu na Varšavu. V jednání mezi čtyřma očima Gomułka přesvědčil Chruščova, že jedině on může zabránit výbuchu protisovětského povstání a Chruščov to akceptoval. Tažení sovětské armády na Varšavu bylo odvoláno. Dvacátého čtvrtého října vystoupil Gomułka na mítinku na hlavním náměstí ve Varšavě, kde oznámil „nový kurz“. Tyto události vešly do dějin jako „polský říjen“.

Gomułka odmítl pokračovat v kolektivizaci; v Polsku zůstala většina půdy v soukromých rukách, na zbytku byly vytvořeny státní statky. Vláda souhlasila s opětovným zavedením dobrovolného vyučování náboženství ve školách. Rehabilitována nebo alespoň v tichosti amnestována byla většina politických vězňů z první poloviny padesátých let.

Na druhé straně však už od podzimu 1957 začal Gomułka postupně znovu „utahovat šrouby“. Naděje, které do něj většina Poláků vkládala, se nenaplnily.

Zpět na obsah

Komentář Jana Rychlíka vyšel v deníku Právo 1. července 2026

Ze sporu Ukrajiny a Polska mají jistě radost v Moskvě

Euro revoluce v Kyjevě, neděle 1. prosince 2013 (Wikimedia Commons)

Jenže v Polsku není vnímána jako organizace bojující za svobodu Ukrajiny, je spojována především s takzvanou volyňskou řeží, tedy s masakry polských rolníků na Volyni a v Haliči v letech 1943 a 1944.

Zelenskyj udělal nepochybně politickou chybu, když pojmenoval ukrajinskou jednotku po Ukrajinské povstalecké armádě, protože musel vědět, jaký ohlas to v Polsku vyvolá. Ale prezident Karol Nawrocki udělal mnohem horší věc: z vnitropolitických důvodů odebral Zelenskému Řád bílého orla, ačkoliv mu ho nedělil on, ale jeho předchůdce Andrzej Duda.

Tím Zelenského veřejně urazil a ukrajinský prezident demonstrativně vrátil řád Nawrockému poštou. Se Zelenským se solidarizovali i jeho předchůdci a ministři zahraničí, kteří rovněž vrátili polské řády a vyznamenání.

Polsko-ukrajinské vztahy jsou zatíženy i událostmi mnohem staršími, než je „volyňská řež“. Pomineme-li boje ukrajinských kozáků proti Polsku v 17. století a polsko-ukrajinský zápas o Halič bezprostředně po první světové válce, je tu především konflikt mezi Organizací ukrajinských nacionalistů a polským státem ve 30. letech minulého století.

Organizace podnikala útoky na oficiální polské činitele a instituce, na což polský režim reagoval tzv. pacifikačními akcemi proti ukrajinským rolníkům, především v Haliči.

Minulé události by neměly bránit v tom, vidět hlavní problém: že společným nepřítelem je Rusko

Podezřelí z podpory Organizace byli zpravidla internováni bez soudu v nechvalně známém táboře v Bereze (dnes leží na území Běloruska).

Masakry na Volyni a v Haliči nezlehčuji, každý člověk je musí rozhodně odsoudit. Ale nesmíme zapomínat, že po „volyňské řeži“ polské podzemní organizace Armija Krajowa a Národní ozbrojené síly oplácely ukrajinskému obyvatelstvu často stejnou mincí. V poválečném „lidovém“ Polsku byly v rámci „akce Visla“ vysídleny z oblasti západně od Sanu desetitisíce Ukrajinců.

Adéla Knapová v komentáři Ukrajinci projevují hrdost, ne aroganci (Právo, 27. 6.) vnímá v Charkově Zelenského akt jako výraz hrdosti. Jistě to tak prožívá mnoho Ukrajinců, stejně jako mnoho Poláků chápe jako výraz polské hrdosti Nawrockého rozhodnutí odebrat Zelenskému onen řád.

Jenže z podobných aktů hrdosti může mít dnes radost jediné Moskva.

Na minulé temné události nelze zapomenout, ale neměly by bránit v tom, vidět hlavní problém současnosti: totiž že společným nepřítelem pro celou střední Evropu je nyní jednoznačně Rusko.

Zpět na obsah

Úvahu Poland Could Quickly Denazify Ukraine Without Firing A Single Shot But Tusk Refuses To Do So publikoval Andrew Korybko na svém Substacku 2. července 2026

Polsko by mohlo rychle denacifikovat Ukrajinu bez jediného výstřelu, ale Tusk to odmítá udělat

Denacifikace Ukrajiny je jedním z ruských výslovně deklarovaných cílů v rámci speciální operaceČesky, přesto zůstává nedosažitelná od doby, kdy Spojené království a Polsko sabotovalyČesky mírovou dohodu z jara 2022 kvůli společné touze způsobit strategickou porážku svému historickému (v případě Polska tisíciletému) ruskému rivalovi. Lavrov na jaře 2025 vágně rozvedlČesky ruské chápání tohoto cíle, když naznačil, že jeho země nyní denacifikaci chápe jako obnovení práv ruské menšiny na Ukrajině.

Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím domácích právních mechanismů, a proto návrh mírové dohody z jara 2022 obsahoval příslušné ustanovení v tomto smyslu. Rusko nikdy neplánovalo okupovat celou Ukrajinu, zavést úplnou denacifikaci a poté ji udržovat prostřednictvím neomezené operace vymáhání práva po celé zemi. Vojenskou sílu Rusko vnímá pouze jako prostředek k donucení Ukrajiny k tomu, aby udělala to, co se od ní v tomto ohledu požaduje. Výše ​​zmíněné obtíže Ruska s denacifikaci Ukrajiny jsou v dnešní době relevantní i pro Polsko.

Zelenského glorifikace viníkůČesky volyňskéČesky genocidyČesky, řízených OUN-UPA, na státní úrovni vyvolala v jejich vztazích politickou krizi, která se den ode dne zhoršuje. Ministr obrany vládnoucí liberální koalice nedávno prohlásilČesky, že „s Banderou se Ukrajina do Evropské unie nedostane“, čímž ukázal, jak veřejné mínění v této otázce jeho vládu vede k zpřísnění postoje vůči Ukrajině. 74 % respondentů odebrání Zelenskému Řádu bílého orla konzervativním prezidentem Karolem Nawrockým podporuje.

Následná transformace Ukrajiny v protipolský státČesky, která nebyla nevyhnutelnáČesky, ale do značné míry k ní, jak je vysvětleno zdeČesky, přispělo Německo, je nyní mezi Poláky každodenním zdrojem diskusí a pravděpodobně jím zůstane navždy kvůli Zelenského plánu na založení „Národního pantheonuČesky“. Mnozí očekávají, že takové nechvalně známé protipolské osobnosti jako Stepan Bandera a Roman Šuchevič budou uctěny spolu s Andrejem Melnikem, jehož ostatky byly nedávno repatriovány a s poctami znovu pohřbeny.

Znepokojivé je, že „Vysoký ukrajinský seržant vyhrožoval Polsku útoky dronů na jeho městaČesky“, což je nejnovější známka toho, jak se Ukrajinci vůči Polákům radikalizují. Pokud se novým protipolským projevům ukrajinského nacismu dovolí nekontrolované šíření státem a společností, pak se pokonfliktní Ukrajina nepopiratelně stane hlavní bezpečnostní hrozbou pro Polsko. Denacifikace Ukrajiny je proto dnes v zájmu PolskaČesky, čehož by Polsko mohlo dosáhnout bez jediného výstřelu.

Stačí, aby okamžitě přestala fungovat jako tranzitní stát pro 90 % ukrajinského vojensko-technického dovozu z NATO, a to je vše. Pokud by to předem signalizovalo jako součást ultimáta Ukrajině a poté by pevně stálo tváří v tvář předvídatelnému německému a možná i americkému tlaku, pak by Ukrajina mohla vyhovět, aniž by to Polsko muselo dokončit. Pokud by Ukrajina nevyhověla, pak by Polsko muselo udělat to, čím pohrozilo, načež by Ukrajina pravděpodobně krátce poté vyhověla.

Polsko pod vládnoucí liberální koalicí to však odmítá kvůli blízkosti premiéra Donalda Tuska k NěmeckuČesky a mylnému přesvědčení, že pro polské národní zájmy je důležitější, aby Ukrajina pokračovala v zabíjení dalších Rusů, než aby se Ukrajina zbavila nového statusu protipolského státu. Jak naznačuje jeho nedávné zpřísnění postoje k ukrajinským aspiracím na vstup do EU, mohla by je tímto směrem tlačit kampaň veřejného tlaku, i když pouze s motivací příštích voleb do Sejmu na podzim roku 2027.

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se na vztahy mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road, konektivity New Silk Road, hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Sputnik InternationalČesky, Global ResearchČesky či Modern DiplomacyČesky a také na Disputu.

Zpět na obsah