Homage na Leopolda Szondiho

V dnešní době nápadně vzrůstá počet  publikací  k tématu depresí, úzkostí, sebevražd a patologických tendencích všeho druhu. Vzrůstá zcela jistě ne náhodou. Signifikantně kopíruje strmě nahoru letící křivku psychických onemocnění. Však právě tato témata nebyla asi nikým jiným prozkoumána tak podrobně a do takové hloubky jako Leopoldem Szondim a to už více než před půl stoletím. Jeho oborem v Budapešti třicátých let byla psychopatologie a ve své době byl neopominutelnou veličinou.

Proč se dnes k němu málokdo z odborné veřejnosti vztahuje je jistou záhadou. Jeho publikace dnes  existují právě tak, jako jím založený institut ve Švýcarsku, kde strávil druhou polovinu svého života.

Jeden z možných (byt´ ne dostatečně vysvětlujícím) důvodů je jeho velmi propracovaná a specifická terminologie která v sobě nese zřetelně otisk ducha třicátých a čtyřicátých let.

Málokomu je dnes přístupná.  Dalším důvodem by mohlo paradoxně  být i jeho klasicky humanistické vzdělání,  které je nám dnes doslova zapovězeno.  Tímto  je nám ale  i zapovězen přístup k celému duchovnímu rozsahu evropské kultury – především k jejím  antickým kořenům.

Ve své době byl Szondi díky znalosti latiny, antických myslitelů a téže starořečtiny myslet a vidět souvislosti duše jednotlivce a  rodinné historie dozajista jinak a rozsáhleji,  než dnešní akademicko-psychologický  svět, který se potácí a ztrácí v syndromech A a B, a poslepu je slepuje do zvláštních redukcionistických  konstruktů, které vskutku nejsou hodny vážného zájmu. V tomto smyslu jsou dnešní generace psychologů a terapeutů naučeny myslet ve zjednodušených schématech, které normativně deformují pohled na duši a končí ve slepých uličkách schémat, kterými i začínají.

Stojí za zmínku, že právě ono humanitní vzdělání sdílel Leopold Szondi se svými profesionálními souputníky a dlužno říci i přáteli –  Sigmundem  Freudem  a  Carlem Gustavem  Jungem. V tom je Leopold Szondi (původně Sonnenschein) svým způsobem jedinečný. Znal oba velmi osobně a tvořil tedy ne náhodou zvláštní přemostění mezi nimi. Nicméně ono přemostění nebylo ničím menším než samostatným mostem, který Leopold Szondi nazval analýzou osudu.  Tím by měl konečně rovnocenně vyniknout mezi Freudem a Jungem jako jejich jedinečné pojítko, které je doslova samostatným sloupem v chrámu ducha.