1. Zdeněk Jemelík: Pohled z konečné dekády života
2. Zdeněk Jemelík: Eva Decroix na válečné stezce

Článek Zdeněk Jemelík, Pohled z konečné dekády života vyšel na serveru Chamurappi 25. července 2026

Pohled z konečné dekády života

Stránka ze série Bhagavata Purány (Příběh Pána Višnua)
Wikimedia Commons

Přirozeně pohlížím na dění v mém okolí pod zorným úhlem daného stavu a vzpomínek. Srovnávám a přiznávám, že současný stav našeho politického života mě netěší. Připadá mi, že naše demokracie je užitečná jen pro pár vyvolených, pro ty, kteří jsou „uvnitř klubu“. Vždy platilo, že po volbách se politici aspoň do jisté míry přestali zajímat o voliče. Voliči byli zvyklí, nebouřili se. Dnes se ale tento stav vyhrotil tak, že snad již jeho další zhoršení není možné. Hrubě přeplacení herci parlamentního divadla hrají své hry před televizními kamerami především pro sebe. Bohužel je pojímají jako bojové, takže shoda napříč politickými stranami mezi vládou a opozicí je možná jen zcela výjimečně, pokud vůbec. Nedovedu si představit, že by se šéfové hlavních politických stran stejně jako za první republiky mohli scházet na poradách parlamentní Pětky[1], aniž by po sobě začali házet kamením. Ale také se už nemůže stát, že by se poslanec ujal neznámého občana a kvůli jeho potížím dvakrát interpelovat ministra vnitra, což se mi kdysi stalo s mladým poslancem Petrem Nečasem, pozdějším předsedou vlády. Naopak musel jsem se dožít devadesátky, abych se dočkal odmítání žádosti o rozhovor způsobem, jenž by byl přiměřený jednání s vyvrhelem lidstva. Je ostatně zbytečné posílat poslancům e-maily nebo dokonce odkazy na články, protože zprávy od neznámých odesilatelů čtou jen zcela výjimečně a téměř nikdy neodpovídají, nebo možná maily z mé adresy soustavně odmítají.

Uzavřenost poslaneckého sboru před řadovými občany má nepříjemnou stránku: občas se k poslancům nedostanou informace, jež by mohli zužitkovat. Platí to i o vládě, jež svou politiku odvozuje ze stanovisek poslanců.

V resortu spravedlnosti ale mívaly vztah s občanskými aktivisty odlišný charakter: většinou převládal profesní zájem, který umožňoval věcné řešení rozporů nebo vzájemnou podporu bez ohledu na stranickopolitické vztahy. Nikdy jsem se nezajímal o stranickou příslušnost ministra. Pokud mezi nimi byly rozdíly, neměly dle mého názoru s jejich stranickou příslušností nic společného. Počínaje se skvělým Pavlem Němcem jsem vedl ústní pracovní jednání se všemi ministry spravedlnosti s výjimkou Marie Benešové, za kterou jsem záměrně nikdy nešel. Ale písemná komunikace mezi námi probíhala standardním způsobem a dokonce jsem od ní získal nejcennější stížnost pro porušení zákona za celou mou dráhu justičního potížisty (v jiných případech ale nevyhověla).

Nezapomenutelná byla vstřícnost pana prezidenta Václava Klaus k členům Spolku Šalamoun. Měl pro nás pochopení a věnoval zvláštní pozornost agendě milostí. Umožňoval osobní projednání žádostí o milost i jiných problémů. Samozřejmě pan prezident neměl tolik času, aby se nám mohl kdykoli věnovat. Ale našimi věcmi se pak zabýval jeho tajemník pan Ladislav Jakl a někdy i vedoucí kanceláře pan Jiří Weigl. Neuspěli jsme zdaleka se všemi žádostmi o milost, ale všechny byly řádně projednány na takové úrovni, že nezbylo než odmítnutí přijmout. Později pan prezident sklidil nelítostnou kritiku kvůli aboliční části jeho amnestie. My jsme ho o vyhlášení amnestie kvůli ulevení přeplněným věznicím žádali dva roky a amnestii jsme uvítali. Kritiku považuji za nespravedlivou. Rozhodnutí o amnestii bylo politické a v zásadě správné. Pokud se týká kritizované aboliční části[2], napsal ji právník, za kterého ovšem pan prezident přijal odpovědnost. Autor je stále činný v oboru. Samozřejmě ho nikdo nenapadá.

S odchodem Václava Klause z Hradu zlaté časy pro občanské aktivisty skončily a už se nevrátily. S panem prezidentem Milošem Zemanem se nám obdobný vztah nepodařilo vytvořit[3]. Požádali jsme ho o milost pro ods. Michaelu Schneidrovou, spoluobžalovanou Aleny Vitáskové. Přestože nás podpořil pan ministr Robert Pelikán a žadatelka měla i silnou mediální podporu, prezident nevyhověl. Mohl ji zachránit před vězením. Způsob projednání podkladů k žádosti bych nerad komentoval. Ale po sedmi měsících nařídil na základě dovolání její propuštění Nejvyšší soud ČR a v dalším řízení dosáhla plného zproštění obžaloby. Zřejmě jsme se stavěli za správnou osobu.

Ani současný prezident se netváří vstřícně směrem ke spolku Chamurappi. Jeho vztah k agendě milostí je s Klausovým nesrovnatelný. Nevyhověl dvěma našim žádostem o abolici ve prospěch ods. Jany Nagyové a Andreje Babiše, jimiž jsme chtěli předejít ztrátám času a různým nechutnostem ve Sněmovně při projednávání žádosti pana předsedy vlády o nevydání k trestnímu řízení. Zamítnutí první žádosti nám Kancelář prezidenta republiky aspoň ohlásila, ale druhou pan prezident prostě ignoroval.

Zhýčkán vstřícností pana prezidenta Václava Klause jsem chtěl představit panu prezidentu Petru Pavlovi spolek Chamurappi, ale přijetí jsem nedosáhl. Nejsem jeho voličem, ale uznávám, že úřad vykonává důstojně. Protože mám „jakobínskou“představu, že přímo volený prezident má mít větší pravomoc než jeho předchůdce, vzešlý z dohod mezi politickými pleticháři, přijal jsem s porozuměním jeho tlak na pana Andreje Babiše, aby vhodně upravil svůj vztah k Agrofertu a posléze i rozhodnutí nejmenovat poslance Filipa Turka ministrem čehokoli. Za těchto okolností nemohu uznat právo pana ministra zahraničí Petra Macinky na jakousi „pomstu“, spočívající v bránění prezidentovi v účasti na summitu NATO v Ankaře, a odmítám všechny zásahy vlády, na „pomstu“ navazující[4]. Jsem obeznámen s úlohou Tomáše Masaryka při vzniku státu a četl jsem část jeho díla. Pamatuji si, s jakou úctou jsme za války naslouchali v rádiu hlasu pana prezidenta Edvarda Beneše, zúčastnil jsem se různých demonstrací na jeho podporu a vystál jsem v noci šestihodinovou frontu, abych se mohl poklonit u jeho rakve, vytvořil jsem si uctivý vtah k panu prezidentu Václavu Klausovi a nakonec jsem byl i pozorným divákem barrandovských pořadů Týden s prezidentem. Způsob, jakým se chová vláda k panu prezidentu Petru Pavlovi, prostě nemohu přijmout.

Jsem stále přesvědčen, že pánové Petr Pavel a Andrej Babiš jsou rozumní lidé, kteří mají jednotící zájem: prospěch republiky. Proto očekávám, že pan předseda vlády averzi vůči panu prezidentovi nakonec usměrní do přijatelné podoby a pokračování „Macinkovy pomsty“ nebude nadále trpět.

Na tomto místě musím ale zmínit prvek, který dle mého názoru oslabuje kvalitu naší demokracie: vliv pomocných aparátů a všelijakých podržtašek-podržtašků na vztahy občanů k politikům, na které se obracejí se svými záležitostmi. Vede mě k tomu zmínka na internetu, že pan prezident vyčítá vládnímu stanovisku k jeho ústavní žalobě, že se v něm nezmiňují dopisy, jež poslal panu předsedovi vlády. Nevím, zda má pan prezident naprostou jistotu, že pan Andrej Babiš jeho dopisy skutečně dostal. Poslal jsem panu předsedovi vlády cestou datových stránek řadu podání trestněprávního charakteru, která zůstala nevyřízena. A získal jsem důkaz, že Úřad vlády s takovou poštou nakládá značně svévolně[5], takže nepovažuji za prokázané, že pan předseda vlády mé přípisy skutečně dostal. Samozřejmě, dopisy prezidenta republiky jsou něco jiného, než podání justičního potížisty, ale přesto soudím, že pan prezident by si měl jejich doručení ověřit, aby nezadal Andreji Babišovi záminku k popření jejich doručení. Vrozená zlomyslnost mě ale vede k poznámce, že postrádám odpovědi nejen na dopisy panu předsedovi vlády, ale i panu prezidentovi. Nevím, zda mnou pohrdají oba shodně, či zda jsem pouze obětí arogance jejich podržtašek. Mám za prokázané, že pro Andreje Babiše a celou jeho skvadru jsem persona non grata, ačkoli dlouhodobě odmítám jeho pronásledování kvůli hypotéze o střetu zájmů a kauzu Čapí hnízdo prohlašuji za ostudu české justice. Kdysi dávno jsme spolu párkrát osobně jednali o různých věcech nepolitického rázu a já si na něho pamatuji jako na příjemného, nekonfliktního společníka se smyslem pro humor. Netuším, proč na mne zanevřel a je mi to jedno: s Marií Benešovou jsme se nikdy nepotkali, ale pracovní vztah fungoval. Nepožaduji, aby mě miloval: budu spokojen, když zarazí ochranu pachatelů brutálního vydírání bratrů Lebánkových, kterou posvětil jako capo di tutti capi ministr spravedlnosti jeho vlády a jemu podřízený ředitel Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Podržtašky-podržtaškové  jsou pro mne novým úkazem ve stycích s orgány. Osobují si právo rozhodovat o vztahových záležitostech svých šéfů podle svého, aniž by jim vždy dali možnost vlastního rozhodnutí. Rozhodují za nadřízeného, zda chce mluvit s žadatelem, aniž by se zeptali. Křiklavým příkladem byla kdysi korespondence favoritky ministra Pavla Blažka, která údajně z jeho pověření vedla korespondenci s bratry Lebánkovými, o které pan ministr vůbec nevěděl. Nejde v poslední době o ojedinělý případ.

Bez ohledu na vše výše uvedené nezbývá mi, než pokračovat do posledního dechu v úsilí o potrestání pachatelů vydírání bratrů Lebánkových (kauza Jesenice[6]) a o očištění státních orgánů od sebranky, ochotné propůjčit se k zajištění jejich beztrestnosti. Můj čas je omezený a blíží se datum promlčení kauzy. Tím je dána intenzita mého úsilí.

Odkazy:

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík, Eva Decroix na válečné stezce vyšel na serveru Eva Decroix na válečné stezce 29. července 2026

Eva Decroix na válečné stezce

Eva Decroix

V neděli 26. července 2026 se před televizními kamerami utkaly poslankyně Eva Decroix a Taťana Malá. Pustily se do sebe s vervou, takže chvílemi připomínaly hádku trhovkyň[1]. Na jejich vystoupení navázala již sama „trhovkyně“ Eva Decroix rozhovorem pro CNN Prima NEWS ve středu 29. července 2026 (viz2/). Vyslovila vážné výhrady k výkonům vládní koalice v lidskoprávní oblasti, v resortu spravedlnosti i jinde. Nezapomněla na nevychovance Petra Macinku. Zejména se věnovala působení „druhé trhovkyně“ Taťany Malé, jejíž funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva považuje po reorganizaci Úřadu vlády za zbytečnou. Z velké části bych s ní mohl souhlasit. Například si myslím, že přenesení romské problematiky na ministerstvo práce a sociálních věcí neodpovídá složitosti začleňování do většinové společnosti této svérázné menšiny, která není ušetřena různých výskytů diskriminace. Zdaleka nejde jen o záležitost sociálních dávek. Vůči ministrovi spravedlnosti Jeronýmu Tejcovi je paní poslankyně ohleduplnější. Například mu nepřipomněla záměr zřídit inspekci nad státním zastupitelstvím, ani nezmínila neúspěch stížnosti pro porušení zákona v neprospěch chovatele, týrajícího psa (co na to říká pan předseda vlády?). Nicméně celé její vystoupení je zdvořile uměřené, zdaleka nepřipomíná hádku trhovkyň, takže jako opora pro označení vládní koalice za svoloč je přehnané. Soukromě podotýkám, že jsem volič Spolu, ale vláda na mne působí dojmem dělného kolektivu. I Petr Macinka maká, když se zrovna nenaváží do pana prezidenta. Takže žádná svoloč. Samozřejmě, jako každá jiná vláda občas něco „zmastí“.

Srovnávám ale přístup paní poslankyně k opozici k hanebnému způsobu, jakým s ní zacházela dnešní vládní koalice, když se po náhlém pádu ministra Pavla Blažka vrhla do rozbouřených vln bitcoinové aféry. Opoziční poslanci ji „trhali na kusy“, obviňujíce ji, že se snaží Blažkův „úlet“ zamést pod koberec a nepotřebovali k tomu používat silná slova. Byla v obtížné situaci. Neměla zkušenost z řízení velkého úřadu a na převzetí ministerstva se nemohla připravit. Neměla jinou možnost než z počátku plnit chaotické pokyny vyděšeného stranického vedení. Ale hájila se statečně a případ se nakonec proměnil ve standardní trestněprávní záležitost. Zabývá se jí NCOZ a není o ní slyšet, což jinak být nemůže. Jako drzý grafoman jsem se na internetu opakovaně ozval v její prospěch[2]. Myslím, že by za sebou zanechala dobrou stopu, kdyby jí bylo dopřáno řídit ministerstvo po celé volební období.

Měl jsem příležitost jednat s ní také osobně. Po dvouletém ignorování ministrem Pavlem Blažkem její vyhovění mé žádosti o přijetí bylo milým překvapením. Jednání s ní proběhlo v příjemné atmosféře, ale bylo poslední, protože vláda v demisi skončila velmi rychle. Nicméně jsem jí podal základní informaci o „kauze Jesenice“. Nepřístojnosti státních zástupců by tehdy ještě neumožňovaly účelný zásah ministra. Dělal jsem si ale naději, že bude vědět, o co jde, až u ní popřípadě budu hledat politickou podporu při potírání jejich přešlapů. Skutečně jsem se pak pokusil navázat s ní kontakt a posílám jí odkazy na své články. Žádné odezvy jsem se ale nedočkal. To je ovšem obecný přístup poslanců ke mně jako k justičnímu potížistovi, nebo možná snad osobně ke mně.

Ale v článku se paní poslankyně vyjádřila nadějně (pokud to myslela vážně) „Každý, kdo bude řešit nějaký střet s legislativou, kdy by jeho práva či práva jiného mohla být nějakým způsobem ožebračena, se může obrátit na mě.“[3]: Nemohu si u ní ovšem s odvoláním na její výrok stěžovat na nedostupnost spravedlnosti pro poškozené bratry Lebánkovy, protože naše právo neposkytuje obětem trestné činnosti nárok na odvetu. Ale mohu si za poškozené stěžovat na nemravné zvýhodnění zviditelněných pachatelů, kteří dostali bohatě zaplaceno a k tomu mají dostat navíc beztrestnost po dosažení promlčení. „Pomníček“ nevyřešeného případu, který v období 2013- 2016 postavila středočeská kriminálka, se GIBS pod ochranou státních zástupců rozhodla nebourat a nestydí se za to. Dále si myslím, že bez ohledu na bezprávnost poškozených by stát neměl připustit, aby jeho orgány beztrestně konaly proti účelu jejich zřízení, tedy aby zajišťovaly beztrestnost pachatelů a v případě policisty zachování výsluhy. (K tomu na okraj dodávám, že není mým hlavním cílem připravit policistu o výsluhu a dokonce si myslím, že by z maléru mohl „vyjít bez ztráty květinky“, ale nemohu mu poslat návod????) V žádném případě nemohu prominout státním zástupcům a jejich capo di tutti capi (ministrovi), že nehodlají poslat před soud pachatele s vysokoškolským právnickým vzděláním, které shodně usvědčují poškození i zadavatel vydírání. Jejich případ je tak jasný, že asi ani nebudou zapírat. Považuji „kauzu Jesenice“ za horší než bitcoinovou aféru, protože v té došlo pouze k selhání jedinců, zatímco zde se rozkládá stát.

Kladu si tedy otázku, jak by paní poslankyně zareagovala, kdybych ji požádal, aby interpelovala ministra spravedlnosti a zejména pana předsedu vlády. Zatím to ale nemám v plánu, protože stále věřím, že pan předseda vlády si konečně uvolní ruce na vyčištění Augiášových chlévů ve státním zastupitelství a na GIBS. Podnětů již dostal dost. Jde ovšem o to, zda je před ním podržtašky a podrštaškové neukryli, popřípadě zda nevadí, že jejich autor je persona non grata (i když stále tvrdí, že „kauza Čapí hnnízdo“ je ostudou české justice).

Odkazy:

[1]

[2]

[3]

Zpět na obsah

Ing. Zdeněk Jemelík (*1935) promoval v roce 1958 na Agronomické fakultě a 35 let působil v resortu zemědělství a výživy. Od roku 1989 byl ředitelem sekretariátu Federálního ministra zemědělství a výživy ve Vládě národního porozumění a od roku 1990 vedoucím sekretariátu náměstka, řídícího petrochemickou výrobu a zemědělství na Federálním ministerstvu hospodářství. V roce 1990 odjel do Španělska studovat zahraniční obchod, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.