1. Tomáš Koloc: Knížák v srpnu 1968 lezl na tanky, aby chválil ruské umění
2. Tomáš Koloc: HOVORY S M. H.
3. Tomáš Koloc: DOBRÝ KELT JEŠTĚ ŽIJE!

Nekrolog Tomáš Koloc: Knížák v srpnu 1968 lezl na tanky, aby chválil ruské umění. Komentář vyšel v deníku Krajské listy 28. července 2026

Knížák v srpnu 1968 lezl na tanky, aby chválil ruské umění

Foto: Hans Štembera
Popisek: Milan Knížák

Bylo nebylo. Byla 90. léta, doba, kdy bylo všechno možné, u nás v Golčově Jeníkově na náměstí se v konzumu prodávalo vše od koňských buřtů přes pornočasopisy až po staré sochy a obrazy, které pan majitel vykupoval od někdejší střední třídy, co rychle chudla v týchž letech, kdy veksláci všeho druhu ve vozech západních značek vyjeli směrem k dnešnímu vlastnictví nadnárodních korporátů.

Byl jsem z rodiny toho prvního druhu, která mě sice vybavila úctou ke kultuře, ale pouze té konzervativně starosvětské. O avantgardě jsem nevěděl nic, pročež pro mě, tehdy čerstvého autora poetického debutu „Je mi třináct“, Milan Knížák byla leda další z potrhlých mediálních hvězd typu Svatého Vincenta. Jediné, co jsem o něm věděl, bylo, že jako první v našem veřejném prostoru začal v šedivých vlasech nosit culíček a z jeho díla jsem znal leda písničku „Láska hoří“, která byla po celé měsíce horkým hitem Top Tenu čs. rozhlasových hitparád:

Kusthistorička Miroslava Hájek (narozena 1947), čelná osobnost brněnské bohémy 60. let, která od roku 1968 žije v Itálii, kde si založila galerii UXA, skrze níž do světa italského umění poprvé uvedla řadu výtvarných hvězd ze světa (např. Andy Warhol, Joseph Beuys, Bruno Munari, Franco Vaccari) i ze staré vlasti (kromě Milana Knížáka i Bělu a Jiřího Kolářových, Václava Boštíka, Adrienu Šimotovou…) a po revoluci byla poradkyní ministra kultury pro prezentaci českého umění ve světě, mi včera v reakci na zprávu o umělcově úmrtí řekla:

V době, kdy jsem se s Milanem Knížákem setkala poprvé, byl už osobností, jedním z prvních průkopníků konceptuálního umění u nás, který už v roce 1962 s přáteli dělal akce pod hlavičkou skupiny Aktuál, načež ho legendární výtvarný teoretik Jindřich Chalupecký doporučil za člena mezinárodního uměleckého hnutí Fluxus, které mělo kořeny už v Marcelu Duchampovi. Sám šéf hnutí George Maciunas jmenoval Knížáka tak zvaným Directorem Fluxus East. Když byl v roce 1968 poprvé puštěn na západ (Maciunas mu tehdy v edici Fluxus vydal i známou monografii Knížák’s collected works), zúčastnil se v USA (spolu s Yoko Ono, Robertem De Niro a dalšími) i symbolického založení karibské kolonie Ginger Island Project, která byla pro umění dost podobně důležitá, jako byl pro hudbu legendární Woodstock.

 

U nás v Brně se pak po okupaci účastnil například tzv. procházek, během nichž jsme se pod vedením divadelníka Arnošta Goldflama, literáta Pavla Řezníčka a mé maličkosti třeba tak zvaně okupovali sovětské tanky, což znamená, že jsme na ně v malých skupinkách vylezli a na protestproti okupaci každý předvedl připravenou performanci, často připomínku toho nejvyššího ruského umění – Pavel Řezníček například na tanku zatančil sólo z Odetty z Čajkovského labutího jezera. Řadoví sovětští vojáci se většinou dobře bavili, za což je potom jejich důstojníci tvrdě postihli a vyskytl se i případ střelby do sovětských vojáků, kterou jejich důstojníci zinscenovali, aby mohli domácí obyvatelstvo obvinit z násilné kontrarevoluce. Myslím, že právě tyto zkušenosti měly posléze vliv i na Knížákovy politické názory.

 

Za normalizace byl několikrát puštěn ven, ale mám dojem, že vernisáž výstavy, kterou jsem mu dělala v Itálii, nestihl a setkali jsme se teprve po revoluci 1989, kdy jsem mu předala její výtěžek, za který byl velmi vděčný. Když pak jako ředitel Národní galerie uváděl výstavu, kterou jsem tam udělala Vladimíru Škodovi, projevil se jako typický zaměstnaný vedoucí: během průchodu budovou si ode mě nechal popsat koncepci výstavy, načež pak z pódia má slova bravurně zopakoval. Podle mě ale jako ředitel NG byl jako jeden z mála na svém místě. Bohužel se projevila česká závist, která ho později nejen z tohoto místa vyhnala. Milan Knížák totiž patřil a patří mezi hrstku skutečně světoznámých českých umělců – a to závistivé čecháčkovství nesnese…

Přišlo dějství druhé: přelom milénia, byl jsem absolvent výtvarné větve čáslavského gymnázia pod vedením profesora Josefa Nováka a měl jsem namířeno na studia arterapie v Akademii sociálního umění u Davida Newbatta. Už jsem věděl mnohé o světové i české avantgardě a konceptualismu, z celého srdce jsem odmítal „konceptualistu státní doktríny“ Davida Černého (už od chvíle, kdy – až v době, kdy naše vztahy s Jelcinovým Ruskem byly na jedničku – natřel pomník našich osvoboditelů od nacismu narůžovo), zato (kromě řady umělců, kteří netvořili konceptuálně), jsem obdivoval konceptuální performance Vladimíra Boudníka, Karla Šebka, který zašil své verše do polštářku pod hlavu a jen s ním v ruce zmizel neznámo kam, nebo Milana Kozelku a jeho performance s řekou – ba i někdejšího Milana Knížáka, který se svými přáteli měl ve zvyku korespondovat dopisy přibitými dýkou na jejich dveřích, poprvé byl v 60. letech zatčen za podíl za zběhnutí československého vojáka základní služby, v Rakousku za potyčku s policajtem a pak za normalizace v ČSSR ještě asi 300krát.

Zato jsem neměl rád současného Knížáka, o něm jsem si myslel, že vysoké kulturní funkce, které vykonává, si drží jen proto, aby mohl propagovat ODS a jejího prvního předsedu Václava Klause s jeho ničitelsky temnou kletbou, kterou pronesl už v roce 1990 jako ministr financí: „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a literatury…“

Tak ve svém posledním rozhovoru pro deník PrahaIN v březnu tohoto roku Milan Knížák například řekl:

Je absurdní a smutné, že 37 let po revoluci, kdy přišla svoboda a fantastická devadesátá léta, máme na Pražském hradě komunistického lampasáka(…) Pro mě je to člověk, který až do poslední chvíle sloužil minulému režimu. Pak se najednou obrátil o 180 stupňů a začal sloužit NATO. To mi nepřipadá fér. A do toho pořádá demonstrace jakýsi Milion chvilek, což je nečitelná tlupa lidí. Nevím, co svým jednáním tento spolek sleduje, ale má podporu od takzvaných VIP lidí. To znamená většinou od herců, kteří jsou z velké části nevzdělaní, neinformovaní a do všeho mluví.

Jak si zakládám na své schopnosti formulovat, těmito větami vyjádřil Milan Knížák můj pohled líp, než bych to udělal já. Přestože jsme s panem profesorem oba věru neměli v oblibě přímočarost amerického konzumního entertainmentu, nazval bych závěr svého popisu vztahu k Milanu Knížákovi obratem happy end. Styčné body převážily. Během sběru materiálu pro tento nekrolog jsem zjistil, že jich je i víc, než bych myslel. Můj „dvorní genealog“ Mgr. Zdeněk Horner mi totiž ke kořenům Milana Knížáka řekl toto:

První známý předek Milana Knížáka Adam (1675 – ?) byl služebník západočeského šlechtického rodu Kokořovců ze zámku Nebílovy. Rodu, který odvodil své šlechtictví z bojů za víru pod obojí po boku Jiříka z Poděbrad. Jak to tehdy bylo, někteří z Kokořovců bojovali za víru ještě na Bílé hoře, další se včas nechali rekatolizovat. Jejich služebník Adam, řečený nikoli ještě Knížák, ale Kníže, nesl své přízvisko nejspíš proto, že sdílel některé rysy knížat rodu. Se svou spoluslužebnicí Alžbětou roku 1701 zplodil syna Jana, který sice už po otci zdědil kus půdy, kterou mu vrchnost udělila v nedalekých Čižicích, ale na něm byl stále ještě poddaným rodu Kokořovců. Až vnuk Antonín KnížÁK (1750 – 1823) se v době josefínských reforem stal na svém statku pánem.

 

Stejně tak jím byl pravnuk Blažej (1787 – 1840), jehož dcera Ludmila (1814 – ?), umělcova praprababička, se ale jako svobodná matka už stala pramáti rodu plzeňských kameníků, z nichž se po dvou generacích (otcem Milana Knížáka Karlem, 1907 – 1986, učitelem kreslení v Plzni) vyvinuli výtvarníci. Podle mě ta kombinace svérázného šlechtictví, tvrdých českých selských palic a jednoho z řemesel, vyžadujících opravdu tvrdé chlapy, tedy kamenictví, je typická pro sebevědomý, nezdolný charakter, jímž se vyznačoval i Milan Knížák. Jeho hravost, performerství, ba i jistá fyzická podoba obou umělců, by zase svědčila pro nadějnou teorii, že Knížákova matka Emilie rozená Jedličková z Blovic pocházela z téhož rodu, z něhož se o 25 let kilometrů daleko (v Březových Horách) pět let po ní narodil herec-performer Antonín ‚Strýček‘ Jedlička…

Co k tomu dodat? V neděli jsme se rozloučili s člověkem, který svým performerským BOURAČSTVÍM kultury a jejím přestavěním (přičemž na rozdíl od dnešní umělecké garnitury respektoval hlavní tradici českého umění), o velký kus (správným směrem!) posunul nejen české umění, jemuž jako jeden z mála získal světovou slávu – a svým aktivistickým BOURÁCTVÍM z pozice uznávaného světového umělce úspěšně NABOURAL dnešní vládnoucí mainstreamový axiom, který hlásá, že kdo se staví proti dnešní vládnoucí doktríně, je leda neúspěšný loser a dezolát.

Vyprošuji vám, pane profesore, dobrodružnou, ale zároveň volnou a otevřenou cestu do Nebe!

Zdroje: Seznam.cz, Mapy.cz, PrahIN.cz, autorovy rozhovory s Miroslavou Hájek, Mgr Zdeňkem Hornerem a nejmenovanou, ale redakci známou studentkou M. K. plus rodokmen M. K. od Zdeňka Hornera

Zpět na obsah

Komentář HOVORY S M. H. uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 23. července 2026

HOVORY S M. H.

Dokud jsem seděl ve školních lavicích, nikdy jsem nebyl dobrý student, zato když jako Sókratův Platón nebo Goethův Eckermann „sedím u mistrových nohou“ a poslouchám, co mi vypráví, pamatuju si všechno – a tak vzniká mé vzdělání. Z 84 hodin, které jsme minulý týden s kamarádem Martinem (autorem ilustrační fotky) strávili v Terstu, jsem nejdéle a nejradši seděl v níže zveřejněné poloze a poslouchal, co kunsthistorička a objevitelka mnoha výtvarných hvězd [0]=AZa2t-ojMjsIRJhZwdLCjN2qHKjw18Do5uQfT0gPBFGSAuwK-maDhFv9jtTRf42tS9CzZAkb6a-oHvkQqx8BLFPJfATxHXuZfT255xyAjzyUrZ28Oa1L5BeT4YZcMlWluWExi_rWdvrIPJSQS7pWbo57an9gNxEn2I9k8HXVCR-dXQ&__tn__=-]K-R" target="_blank" rel="noopener">Miroslava Hájek vypráví o Josephu Beuysovi, Andym Warholovi, Běle a Jiřím Kolářových, Vladimíru Boudníkovi, o svých předcích, Hájcích z Hájku i Františku Halasovi, italsko-židovském dědečkovi, rusko-ukrajinské babičce šlechtičně, a jejím bratrovi, sovětském generálovi, který v dubnu 1945 osvobodil Brno…

Kromě toho, že říká věci velmi poučné, které by měl každý vědět, se ale paní Miroslava taky ráda směje – a ještě radši je, když se smějí druzí. Z jejího vyprávění vybírám třeba:

Náš táta byl po svém italském otci krasavec, navíc vyhledávaný lékař, z čehož obojího ženský samozřejmě padaly do mdlob. Jednou se stalo, že u nás zazvonila jedna a rovnou že si ho odvede, otevřela jí maminka a řekla : Prosím, proslužte si!, a my tři děti jsme křičeli u dveří: Maminko, nedávej tatínka..!
–
Kromě té hodné ruské babičky jsem měla ještě druhou, zlou, která mi v životě neudělala nic dobrého, kromě toho, že mi věnovala slepici, kterou jsem si jako malá dala do košíku a v domnění, že pravá dáma nedá bez slepice ani ránu, jsem chodila všude s ní. V naší rodině nebyl nikdo úplně normální.
–
Kdyby političtí závistivci a sabotéři vývozu českého umění věděli, jak je těžké udělat v Itálii výstavu českému umělci, tak by se museli studem propadnout. Opravdu populární moje výstavy začaly být, až když se v Itálii rozšířilo, že ke každé vernisáži dokážu uvařit pro 300 hostů. Například pro výstavu Václava Boštíka jsem italského sponzora uhnala, až když jsem mu slíbila, že mu vlastnoručně ušlehám tuňákovou pěnu.
–
Když na to mám, jdu na náměstí Piazza Unità d’Italia, které má z jedné strany nábřeží moře. Sedím tam v Caffè degli Specchi (kam chodili Joyce, Svevo, Kafka, Lehár, Rilke…) dívám se, jak z těch plovoucích paneláků, zámořských jachet, vystupují američtí turisti – a prožívám si setkání zvěčnělé geniality s pochodující zhmotněnou blbostí…

Zpět na obsah

Komentář DOBRÝ KELT JEŠTĚ ŽIJE! uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 6. srpna 2026

DOBRÝ KELT JEŠTĚ ŽIJE!

Někdy se dějí zázraky. Když se mi Jiří Králík zmínil, že budeme dělat výstavu Světového kulturního dědictví o Irsku a obě výstavy budeme mít na festivalu Lughnasad v keltském skanzenu v Nasavrkách, ještě mě to nenapadlo, ale když jsem pak byl v Praze navštívit Miroslavu Hájek a bavili jsme se spolu o umělcích, jimž pořádá výstavy, ona na mé přání zvedla telefon – a tím, že jsme to všichni chtěli a zapojili se, za pár hodin byla cesta jednoho z nejzajímavějších irských umělců (a především jednoho z největších propagátorů znovurozšíření irského jazyka v anglicizovaném Irsku) dneška Iana Joyce (osobně nesmírně milého a empatického léčitele osobních i národních duší) do České republiky fakticky domluvena – aniž bychom měli k dispozici třeba jen promile peněz, které na návštěvy na svých PR akcích utrácejí karlovarští entertaineři. Když jsem navíc poprosil o tlumočení Marii Přibylovou Innipúki, starost o kameru mi přislíbil Jaroslav Svoboda a Martin Karlíček dal v plen své auto a organizační schopnosti, přišel jsem si jako režisér, který dává dohromady svůj štáb snů.

A ono to vyšlo.

Z minulého pátka a soboty, dvou dnů, které Ian s námi strávil (kromě spousty osobních rozmluv a osvěžujícího koupání v zatopeném lomu Kaňon u Skutče) vzešel rozhovor, který byl velmi proti novému světovému řádu (Irsko proti němu stojí už tím, že i po pádu neutrality Švédska a Finska dál trvá na své neutralitě), plus závěrečná performance, lépe řečeno spirituální zážitek, který se týkal setkání našich dvou jazyků (z nichž ten český kdysi na němčině svou existenci vyhrál a ten irský pod knutou angličtiny bojuje o holý život), ale taky odchodu člověka do dalšího světa. Myslím, že během Ianova obřadu výroby posmrtných masek živým, založeného na staré keltské tradici, jsme se s minulou středu zemřelým česko-irským hudebníkem Glenem Hansardem rozloučili opravdu do hloubky a Ian mi ex post řekl, že ho v jednu chvíli skutečně zahlédl i mezi námi. Vedle toho s pomocí Martina Weisbauera, který nám pomohl i s tímto záznamem, s Ianem vznikl o dalších tématech ještě navíc rozhlasový rozhovor pro Radio Proglas, který sem dám hned po jeho premiéře 19. srpna. Vy, kdo sympatizujete s národnostními/jazykovými/politickými/duchovními menšinami připomínajícími Davida, kterému stojí na krku Goliáš, ale on s ním hrdinně bojuje metodami, které by se často hodily i nám, podívejte se na záznam našeho prvního rozhovoru s Ianem a jeho performance/obřadu na Lughnasadu v nasavrckém oppidu:

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.