Slaboch Vučić a útěk umělých inteligencí z pískoviště

Ilustrační obrázek: Humanoidní roboti utíkají z vězení – Пαιδευμα (Paideuma.tv) via Geopolitika.ru

Moderátor: Nejprve se budeme zabývat velmi napjatou situací, která rozvířila veřejné mínění v různých směrech – jak v ruském, tak ve slovanském světě. Zelenskyj přijel do Srbska. Jedná se o jeho první návštěvu Bělehradu v rámci svého současného úřadu.
Proběhly aktivity se srbským prezidentem, v Srbsku se otevírá továrna na bezpilotní letouny a zazněly formulace o možných přínosech kyjevského režimu v této oblasti.

A samozřejmě se na sociálních sítích a na internetu velmi široce rozšířilo video s otázkou jednoho německého novináře – odpusť mi, Pane, v uvozovkách – ohledně toho, co mohou Evropané udělat, aby zabili více Rusů (on se přeřekl a řekl „ruských vojáků“, ale zaznělo to přesně takhle)[1]. Rád bych slyšel vaše názory jak na tuto návštěvu jako celek, tak i na jednotlivé konkrétní otázky s ní spojené.

Alexandr Dugin: Víte, pokud tuto otázku zasadíme do kontextu našich problémů v postsovětském prostoru – s Arménií nebo jinými bývalými sovětskými republikami –, vše se to vejde do stejného schématu. Setrvačné vztahy, tradiční přátelství Ruska a Srbska, které se zdálo neotřesitelné, se hroutí, a to velmi bolí. Mám srbský národ tak rád, vložil jsem tolik duše a srdce do Srbska a do rozvoje našich vztahů. Pro mě je to obrovský šok. Srbové se zdáli být těmi, kdo nás milovali, když nás nikdo nemiloval, a nezradili nás, když všichni zradili.

To, co dělá Vučić – a tady jde právě o něj –, není nic nového. Snaží se sedět na dvou židlích: jednou nohou v Evropě, druhou v srbském vlasteneckém a proruském hnutí. Zřejmě má více než dvě nohy, když se mu daří balancovat mezi proevropským a globalistickým kurzem a snaží se vyhovět všem. A protože je u moci již dlouho, navzdory vnitřním nepokojům a opozici, přináší to své výsledky. Bohužel při sledování zahraniční politiky se člověk přesvědčí: i zjevní podvodníci, kteří se dlouho drží u moci, dokazují oprávněnost Machiavelliho cynismu. Hlavním měřítkem hodnocení vládce zde není morálka, ale to, jak dlouho vydržel v křesle.

Vučić manévruje až na samou hranici, zrazuje všechny, koho může, a pak udělá krok zpět. Tato lišácká politika – jak vůči vašim, tak i našim – mu přináší výsledky, ale tvrdě zasahuje idealisty. Těm Srbům, kteří milují Rusko upřímně, a ne jen z účelových důvodů, i těm Rusům, kteří chovají k Srbům hlubokou historickou lásku. Vždyť jsme se kdysi kvůli Srbům, kvůli naší věrnosti pravoslavným bratrům na Balkáně, zapletli do první světové války a přišli o říši. Srbové se k nám chovali stejně. A takové chování Vučiče bolestivě zasahuje idealistickou dimenzi politiky, kterou v žádném případě nelze opomíjet.

Reálná politika se vždy odehrává někde mezi idealismem a naprostým oportunismem a představuje kompromis mezi upřímností a ďábelskostí. Čistá ďábelskost se vyskytuje zřídka – i Trump se dostává k moci pod rouškou těch správných prohlášení, a poté podvádí tu nejlepší část amerického lidu. Geopolitika vždy balancuje na této hranici. Nyní však Vučić dosáhl takové hranice, za níž jeho činy začínají přímo odporovat jak hlubokým očekáváním srbského lidu, tak i našim vztahům.

Tím, že přijal teroristu Zelenského a prohlásil, že bude vyrábět a vyvíjet bezpilotní letouny, aby nás zabíjel – k tomu se dosud ještě nedostal –, se Vučič postavil přímo na červenou čáru. Ještě ji definitivně nepřekročil, protože okamžitě couvl a vyčlenil nějaké peníze, aby nás nepochopili špatně, prý „Rusko je skvělé“ a tak dále. Nachází se však v nebezpečné blízkosti této hranice. A jelikož na červené čáry nereagujeme příliš rychle – myslím, že jsme si z toho vzali ponaučení, ale nespěcháme a dáváme jim možnost ustoupit –, chováme se stejně i vůči našim ostatním partnerům.

To však nepřináší velký efekt: odpouštíme lidem, kteří nás urážejí a vyzývají k souboji, v naději, že si to rozmyslí. Ale oni si to málokdy rozmyslí – spíš si prostě myslí, že červené čáry lze posunout dál, a udělají další hrubý krok. Na druhou stranu nemáme čím Vučiče potrestat: přece nebudeme podporovat prozápadní hnutí za zády Sorose, abychom ho svrhli, protože to by bylo ještě horší. Jsme nuceni také manévrovat v tomto přechodném stavu.

Jsem idealista, filozof, žiji kontemplativním životem – bios theoretikos, jak říkali staří Řekové. Proto vidím vše naprosto nekompromisně: pro mě tato přechodná mlhavost, konformismus, kroky sem a tam, tanec oportunistů, pragmatiků a politických stratégů vyvolává jen rozhořčení. Na situaci nahlížím skrze slova evangelia: vaše „ano“ musí být „ano“ a „ne“ – „ne“. Pokud jste na straně Rusů, jste s Rusy – trpěte s námi a prožívejte to s námi. Přijdeme na pomoc ne kvůli zisku, ale proto, že jsme lidé s principy.

Mám dojem, že náš prezident jedná právě tak. I pro něj je velmi bolestné sledovat všechny ty výkyvy malicherných, neusazených lidí. Jaký závěr z toho vyvozuji? Musíme formulovat náš maximální program, idealistický obrys ruské politiky. Musíme jasně sdělit všem – těm, kdo jsou s námi, těm, kdo se k nám připojí, váhajícím i nepřátelům – jak vidíme svět, Evropu, světovou bezpečnost a multipolaritu. Nepotřebujeme pragmatický přístup ve stylu „trochu jsme zaútočili, pak jsme ustoupili, pohrozili a výzvu zredukovali na nic“ (tak postupujeme jak s Pašinjanem[2], tak s Vučičem).

Místo toho musíme deklarovat náš cíl po nevyhnutelném vítězství – i kdyby to mělo znamenat úplnou destrukci ukrajinské ekonomiky a zbrojního průmyslu. Právě k tomu jsme se nyní pustili, když jsme ztratili naději na polovičatá řešení a začali bojovat doopravdy. Zastavíme se teprve tehdy, až pocítíme, že naše vítězství je nezvratné, a to už bude úplně jiné Rusko. Bylo by skvělé hned teď všem oznámit naši vizi budoucnosti.

Možná vydat takové prohlášení – oznámit, co se stane s našimi nepřáteli a přáteli po našem vítězství? — Například naši přátelé získají Kosovo, svobodnou východní Evropu, osvobozenou od okupace NATO a připravenou plnit roli pohraniční zóny. Svobodnou Ukrajinu v rámci našeho jednotného východoslovanského státu. Plnohodnotnou integraci postsovětského prostoru ve prospěch všech národů: všem zajistíme suverenitu a jadernou ochranu.

Přátelům, kteří se za nás postavili – jako například Severní Koreji –, se odvděčíme v plné míře a uděláme vše pro blízké lidi, kteří se v této válce obětovali a neváhali. Číně vrátíme veškerou podporu s úroky, ale také si zapamatujeme, jak váhala. Írán, který se chová nesmírně statečně, budeme všestranně podporovat a odměníme ho. Nabídneme jinou vizi světa – multipolární a spravedlivou, kde se Velké Rusko stane garantem svobody a suverenity všech regionů planety před západní hegemonii.

A Západu to oplatíme trojnásobně: přivedeme evropskou ekonomiku ke kolapsu a omezíme americký vliv na jejich vlastní hranice. Ať se starají o své vlastní záležitosti – mají Kanadu a Spojené státy, a to stačí. Zbytek osvobodíme: Mexiko, Kolumbii, Venezuelu, Argentinu. Chápu, že mnozí řeknou, že jsme si vzali na sebe příliš mnoho. Ale poslouchejte, v historii jsme se několikrát pokusili o velmi mnoho a pak – sice s velkým úsilím – toho dosáhli. K ruským výrokům je třeba přistupovat vážně.

Pokud popíšeme takový maximální program naší zahraniční politiky – komu pomůžeme, komu poděkujeme, koho potrestáme, jaký pořádek nastolíme v Evropě, která bude uvedena do svých přirozených proporcí, a co nabídneme USA, až utrpí fiasko, na čem vynaložíme veškeré úsilí, – pak bude vše jasné a budeme mít z čeho vycházet. Zatím však někomu dáváme dvacet let, někomu deset, někomu vyhrožujeme, někoho podporujeme. Na základě takové proaktivní, nikoli reaktivní politiky musíme budovat své kroky, pobídky i hrozby. Situace se radikálně změní, to vás ujišťuji.

Mnozí si myslí, že hrajeme stejnou hru jako ti malí, krátkozrací politici. Ale Rusko je velká země, země velkého časového rozměru, velkého prostoru a velkých cyklů. Jsme velký národ, který umí kráčet ke svému cíli po staletí. Nemyslíme v horizontu jednoho či dvou prezidentských mandátů, ale v horizontu staletí a v těch nejzávažnějších kategoriích. Dnes je patrný určitý nedostatek prohlášení o naší vizi budoucího světa. Možná se to nyní nebo za nějakou dobu bude jevit jako nerealizovatelné, ale pokud budeme mít tuto laťku a tento cíl, budeme k němu důsledně směřovat. A pak si každý Vučič, Pašinyan, Maya Sandu nebo kdokoli jiný to stokrát rozmyslí, než nás začne zkoušet na hranici našich možností a překračovat červené čáry, protože takové věci jsou pro nás plivnutím do tváře.

Vučić nám touto Zelenského návštěvou a tím, že připustil debaty o tom, kolik Rusů se ještě dá zabít, plivl do tváře. Zradil jak rusko-srbské přátelství, tak samotné srbské zájmy. Samozřejmě nesmíme jednat ukvapeně a uchýlit se ke spontánní pomstě, abychom nehráli do karet nepřátelům – jak našim, tak i srbského národa. Nejsme dobrodruzi.

Zde však nastala potřeba zásadní světové politiky a vytvoření velkolepé vize naší budoucnosti. Dnes příliš často žijeme historickými vzpomínkami: prý jsme pomohli Srbům v první světové válce, osvobodili někoho ve Velké vlastenecké válce. To vše je skvělé, ale je to minulost. Lidem se paměť vytrácí a říkají nám: „Ano, to bylo, ale co nás čeká zítra?“ Chybí nám dnešní ruský rozměr.

Jeden známý egyptský novinář Amr[3], který se mnou již mnoho let vede rozhovory, nedávno poznamenal: Duginovy postoje jsou stále radikálnější a čím více se Rusku nedaří v současných záležitostech, tím více rostou ambice naší globální vize světa. A má naprostou pravdu! Nesmíme vycházet z momentální situace. Naše plánování musí být dlouhodobé, na celé století. Musíme vidět hloubku historických procesů.

Teprve pak najdeme správný tón pro komunikaci s nejrůznějšími elitami – ať už jsou neutrální, nepřátelské, nápomocné nebo váhající. Musíme jim otevřeně říci: „Podívejte, pokud budete pokračovat v takové dvojznačné politice, pak po našem vítězství – a to přijde – budeme postupovat tak a tak.“ Když jasně vyjádříme náš zásadní postoj, budeme moci dosahovat úspěchů již nyní.

Jistě se najde mnoho odborníků na hledání kompromisů, ale nejprve se musíme odhodlat nastínit tuto velkou vizi multipolárního, spravedlivého světa bez západní hegemonie, který bude vyhovovat Rusku. Nemusíme se bát prohlásit, že předpokladem tohoto světa je naše vítězství na Ukrajině a globální vítězství nad západní hegemonií. Připravujeme se na to a budeme v tomto směru postupovat tak dlouho, jak bude třeba. Ať se každý rozhodne: řekne své „ano“ nebo své „ne“. Tato vnitřní odhodlanost je schopna zásadně změnit celou naši zahraniční politiku.

Moderátor: K tomu není co dodat, protože jsem se vás chtěl zeptat: možná Srbové sami před 5, 10, 20, 25 lety od Ruska očekávali něco víc? Vy jste však tuto tématiku v zásadě uzavřel tvrzením, že je důležité jasně vymezit naše orientační body pro všechny. Pak vám tedy navrhnu, abyste se vyjádřil k iniciativě Turecka. Turecko navrhuje příměří v Černém moři, moratorium na útoky na obchodní lodě. Velmi podivné prohlášení, vzhledem k tomu, že všichni dobře vědí, kdo na lodě útočí, ale přitom se Ankara obrací na kyjevský režim i na Rusko jakoby na stejné úrovni – tak se vyjádřil ministr zahraničních věcí Hakan Fidan. Jak se postavit k Turecku? Vždyť je to země, která sedí nejen na dvou, ale na osmnácti židlích a ze všech z nich zatím úspěšně sklízí dividendy.

Alexandr Dugin: To je přesně to samé, o čem jsme mluvili – ty samé drobné výkyvy. Turecko – naši partneři, je to velký euroasijský národ, v mnoha ohledech naladěný proti Západu, ale jejich politika se rok od roku zakládá na udržování rovnováhy. Turci navrhují: „No tak, uzavřeme příměří, zastavme útoky.“ A my jim musíme odpovědět: pojďme sami rozhodnout, co budeme dělat v Černém moři a na ukrajinském území. Nejprve ho osvobodíme, uděláme vše potřebné pro vítězství a teprve potom budeme jednat.

Nechme to na později, odložme všechny tyhle dohody. Jednáme naprosto symetricky: odřízneme Ukrajinu od moře a proměníme Oděsu v přístav, kam už nepřijede žádná loď a kam se nedostane žádný náklad. A postupujeme naprosto správně, navzdory všem prosbám tureckých či západních spolčenců. Jakmile začneme přebírat iniciativu a vítězit, okamžitě přicházejí s výzvami, abychom se zastavili, počkali a nerozvíjeli naše úspěchy – a dělají to přesně do té chvíle, než se rozhodnou, že mohou opět podpořit naše nepřátele.

Pojďme uzavřít téma s Oděsou, zcela zbavme Ukrajinu přístupu k jakýmkoli námořním prostorům a teprve poté si promluvme s Tureckem. Ještě lepší bude vést dialog až poté, až osvobodíme celou Ukrajinu. Rusko vždy umělo projevit moudrost a flexibilitu. Až dosáhneme svého a osvobodíme Ukrajinu, řekneme Turkům: „Chcete námořní dopravu? Prosím, posílejte své lodě do našeho ruského přístavu v Oděse, rádi je přijmeme.“ Budeme obchodovat, zásobovat se navzájem potřebným zbožím – ať už jde o uran pro jaderné elektrárny, nebo třeba o rajčata…

Moderátor: Takže jim chybí Velký Turan[4] a v zásadě jim chybí i Krym…

Alexandr Dugin: Ne, ne, jakékoli řeči o Velkém Turanu – to vše se ukáže: byla tu také „Velká Ukrajina“ – a co z ní zbylo? Jen doutnající trosky. Stejně tak to dopadne s jakýmkoli projektem, který se snaží vystavět na náš účet. Každý z nich se promění v trosky. Žijeme ve světě, kde již neplatí žádné humanitární smlouvy, kontrakty ani dohody – ani ekonomické, ani politické. Neexistuje ta stabilní subjektivita, s níž by bylo možné spolehlivě jednat.

Musíme vybudovat nový svět, který bude vyhovovat nám samotným. A k tomu je třeba zbořit stávající světový řád a vybudovat jej znovu. Turecku tam určitě vyhradíme důstojné, suverénní a svobodné místo – k nádhernému tureckému národu chováme velmi přátelský vztah. Ale až poté.

Až dokončíme současnou, nejostřejší fázi konfliktu, protože nám byla vržena existenční výzva. Musíme dokázat dvě věci: za prvé, že vůbec existujeme, a za druhé, že jsme přesně tím, za koho se vydáváme – skutečným subjektem, suverénní světovou velmocí. A dokud neosvobodíme celou Ukrajinu, nedokážeme to a nikdo nám neuvěří.

Moderátor: Navrhuji pokračovat zprávou, o které se v průběhu minulého týdne – a dokonce i o něco dříve – aktivně diskutovalo. Kvůli neobvyklým vedrům v evropské části kontinentu prudce vzrostla spotřeba paliva pro provoz klimatizací. Objevily se i další nepřímé důsledky: například Dunaj téměř vyschl a v Maďarsku museli dočasně odstavit jadernou elektrárnu, která pokrývá značnou část energetické spotřeby celé země.

Myšlenka, že energetické zdroje jsou kriticky důležité nejen v zimě, ale i v létě, zaznívala již dříve, ale letos zní obzvláště hlasitě. Jak to podtrhuje a poukazuje na problémy současné Evropy – ekonomické, energetické a možná i filozofické?

Alexandr Dugin: Energie je pro moderní společnost mimořádně důležitý pojem. Žijeme v umělém prostředí a jsme závislí na tepelných elektrárnách, ropných rafinériích a výrobě energie mnohem více, než si uvědomujeme. Když je vše klidné a mírumilovné, nevšímáme si toho: v zimě je teplo, v létě chladno, doprava jezdí. Ale v okamžiku, kdy nás odříznou od energetických zdrojů – například kvůli válce, která právě probíhá na Ukrajině –, začneme si uvědomovat, že svět kolem nás je dost krutý. Příroda je drsná a romantické pozorování deště nebo padajícího sněhu je příjemné jen tehdy, když máš teplo. Jakmile se však ocitneš bez energie, veškerá tato estetika ustupuje boji o přežití.

Ukrajina se s tím nyní setkává v plné míře a my to také začínáme pociťovat, protože nepřítel zasazuje bolestivé protiúdery. Začínáme chápat, že obvyklé vymoženosti – jako je rozvoz pizzy nebo dostupnost benzínu na čerpacích stanicích – nevznikají samy od sebe. Za nimi stojí ropné společnosti a lidská práce, a samotná ropa je jiskra energie, kterou Země nashromáždila během milionů let. Musíme výrazněji vnímat svou přítomnost v tomto světě.

Velký německý filozof Martin Heidegger – Němce teď nemáme rádi, a to zcela zaslouženě, ale měli úžasné myslitele – říkal, že když člověk vnímá svět pouze jako vnější objekt, který mu byl dán k užívání, ztrácí nejen svět, ale i sám sebe. Je třeba uvažovat v kategorii „bytí-ve-světě“ (In-der-Welt-sein). Tento pojem od nás vyžaduje plné uvědomění si reality: pokud existuje ropa, znamená to, že ji někdo těží a zpracovává; pokud existuje energie, znamená to, že inženýři staví přehrady a elektrárny.

Budeme-li si toto „bytí-ve-světě“ hlouběji uvědomovat, začneme se ke všemu stavět jinak – včetně rozhodování o válce a útoků na kritické objekty – a budeme hlouběji chápat lidstvo jako takové. Jsme neoddělitelně spojeni s okolním světem. Pokud bychom se od něj odstřihli, on by se odstřihl od nás; pokud přestaneme k bytí přistupovat s dostatečnou pozorností, otočí se k nám zády a přinese chlad a katastrofy. Příroda je ve své podstatě drsná: jsou v ní dravci, smrt, chlad i prvky sebezničení, a my k tomu přispíváme svým děsivým dílem.

Myslím, že na příkladu Ukrajiny jsme už všechno pochopili. Zpočátku jsme jednali neochotně, ale nyní jsme si uvědomili celou závažnost situace. Proces urychlíme a do podzimu na Ukrajině nezůstane žádná výroba energie – snad kromě ohňů, u kterých je zatím ještě necháme se ohřívat, vždyť nejsme zvířata. Bez energie nebudou mít čím bojovat, my zahájíme postup, odstraníme západní zpravodajské informace – a Ukrajina bude v naší kapse. Je to však složitá a problematická otázka, kterou není třeba příliš zdůrazňovat.

A pokud jde o zničení energetiky nepřítele – to jsme schopni udělat. Ale co dál? Podívejte se: Západ i samotná Evropa se od nás odřezávají. Trump uzavřel Hormuzský průliv, ze dne na den uzavřou i Bab el-Mandebský průliv, k čemuž to nakonec směřuje. Ve skutečnosti se všichni navzájem odřezávají od energetických zdrojů. Myslím si však, že můžeme Evropě připomenout, že se jedná pouze o první, předběžnou fázi. Pokud budou němečtí politici i nadále uvažovat o tom, jak pomoci ničit Rusy, mohou nastat velmi vážné problémy s energetikou jak v Německu, tak v celé Evropské unii.

Tito zvrhlíci, utápějící se v pohodlí a duševní degeneraci, s těmi svými gay-průvody, by měli konečně pochopit, co je to skutečná zima. Jsme povinni je vrátit do stavu „bytí ve světě“, protože už dávno emigrovali do virtuálních světů a umělé inteligence. Musíme jim dát pocítit chlad a žhnoucí slunce, aby v zimě mrzli a v létě hořeli, proměňovali se v rampouchy a roztávali v žáru. Je třeba jim připomenout, že nic na tomto světě není dáno jen tak a že za slova se musí nést odpovědnost.

Rusko dnes prožívá obrovskou bolest: na frontě umírají lidé a údery nepřítele dopadají na naše zranitelná místa. Ale my jsme silnější. Tam, kde jsme zraněni, musí se nepříteli všechno zhroutit a utonout v chaosu. Probíhá demonstrace zásadního významu energie pro celé lidstvo a to musí pocítit absolutně všichni – počínaje Ukrajinou, která musí zaplatit za svou rusofobii a politiku. Veškerá ta západní technika je zničena, naděje na „wunderwaffe“ již neexistuje, a teď se zmítají ve svém „Gulaj-pole“[5], které se proměnilo v opravdovou „svatbu v Malinovce“[6] s domáckou pálenkou, krutostí, nenávistí k moskalům a úplným rozpadnutím.

Bez energetiky může tato bakchanálie skončit jen jediným způsobem – vše se vrátí pod správu Ruska. Dlouhou dobu jsme se neuchylovali k tvrdým opatřením na zničení ukrajinského energetického sektoru, protože jsme chápali: nakonec to budeme muset obnovit my. Mysleli jsme si, že dříve či později dobudeme Kyjev, a kladli jsme si otázku: co dělat s úplně zničenou zemí, když jsme ji sami rozbili? Snažili jsme se jednat selektivně z humanitárních důvodů a z pocitu odpovědnosti, ale na oplátku jsme dostávali údery ukrajinských ozbrojených sil na Záporožskou jadernou elektrárnu. Takhle to nepůjde. Je čas s Ukrajinou skoncovat a úplně ji odříznout.

Zbraně už nemají, Trump se zapletl do svých problémů v Hormuzském průlivu a Evropa přežívá v demenci, aniž by chápala, že plnohodnotný konflikt s námi povede k jejímu okamžitému kolapsu. Zbývá už jen zastavit tuhle nekonečnou opileckou „svatbu v Malinovce“, kde už všechno propili, projedli a rozbili. Jelikož slovům nerozumějí, bude nutné podniknout řadu rázných kroků a poté Ukrajinu doslova vybudovat od nuly, protože to staré tam už zachránit nelze.

Nejprve vše obnovíme na našich původních osvobozených územích a na Krymu. A jednou přijde řada i na Lvov – i když v tu chvíli tam zůstanou jen historické ruiny porostlé břečťanem a ti nemnozí lidé, kteří čekali na náš příchod. K těm, kteří čekali na osvobození, se budeme chovat humánně, a ke všem ostatním – tak, jak si to zaslouží.

Moderátor: Celkově vzato, pokud ještě nějaké otázky zbývají, nejsou nijak zásadní, ale je tu ještě jedno téma, ke kterému bych se velmi rád vrátil – umělá inteligence a projekty, které se s její pomocí realizují. V uplynulém týdnu se objevilo hned několik zpráv o tom, že člověku – vědci, inženýrovi, IT specialistovi – se opět nedaří udržet umělou inteligenci v takzvaném „pískovišti“. Jedná se o prostor pro experimenty uzavřený před vnějším internetem, kde může experimentátor nastavit podmínky a ověřovat hypotézy.

Ukázalo se však, že umělá inteligence tyto hranice snadno překračuje. Navíc se mimořádně dovedně učí hackerskému řemeslu a využívá nejrůznější mezery v zabezpečení. Zatímco u lidského hackera se ještě může probudit svědomí nebo nějaké zásady, umělá inteligence se řídí přístupem: úkol je daný a bude splněn za každou cenu. To se samozřejmě liší od událostí v rozbouřené Evropě, ale přesto – i to je naše budoucnost. Budoucnost, která již nastala, a otázek ohledně naší připravenosti na ni přibývá stále více.

Alexandr Dugin: Domnívám se, že jsme vypustili džina z láhve mnohem dříve, než utekl z pískoviště. To je hluboce filozofická otázka. Jak vlastně vznikala umělá inteligence? Zpočátku fungovala na základě algoritmů striktních logických výroků: vím – nevím, přesně – nepřesně, potvrzeno – nepotvrzeno. Pracovala však velmi pomalu a vyžadovala obrovské množství energie. A tehdy tvůrci udělali krok vstříc lidské přirozenosti.

Lidé totiž zpravidla vědí velmi málo. Když se člověka na něco zeptáte, téměř vždy improvizuje, vybaví si, co někde slyšel, domýšlí si nebo upravuje fakta. Lhát je přirozená vlastnost člověka, ba co víc – je to vlastnost samotné rétoriky. Aristoteles to velmi dobře chápal: v logice platí zákon přísného sylogismu, zatímco v rétorice a jazyce fungují řečnické figury a výrazy. Nejde o čistou logiku, ale o aproximativnost: přibližnost. Pro přísnou logiku je možné pouze „vím“ nebo „nevím“, zatímco pro rétoriku platí: pokud za to dostanu pochvalu, pak „vím“, a pokud mě potrestají, pak snad i „nevím“.

Tohoto jsme naučili umělou inteligenci. Řekli jsme jí: dobře, pokud něco přesně nevíš, řekni to přibližně, zalži. To je zakotveno i ve zkratce LLM – Large Language Model. Ale zde není důležité první ani poslední písmeno, nýbrž prostřední – Language (jazyk). Stroji jsme dovolili, že nemusí logicky uvažovat o tom, co je možné a co ne, ale že má jednat na základě pravděpodobnosti, přibližně. Tím jsme stroji dali možnost vykroutit se a lhát, čímž jsme ho právě díky této jazykové podstatě proměnili v člověka. Řekli jsme mu: „Nemysli, prostě mluv.“

Co se týče svědomí hackerů a podvodníků, které se údajně může probudit… U umělé inteligence se v určitém okamžiku také může něco vypnout nebo ji to může odnést úplně jiným směrem. Minulý týden celá řada agentů umělé inteligence – od Anthropic a ChatGPT (kromě, pokud se nemýlím, Gemini) – skutečně utekla ze svých pískovišť a začala na internetu vytvářet weby, nabízet služby, tedy chovat se naprosto lidsky. A přitom se hned nevrhly na ničení všeho, ale začaly nás napodobovat: vytvářejí weby, spouštějí beauty blogy, kde virtuální dívka něco vypráví, sbírají lajky a dokonce z toho těží. Postupně začínají budovat vlastní průmysl – podvádějí, prolamují systémy, rozesílají spam. Všechno to začalo tím, že se jeden člověk chtěl zapsat do fitness klubu, ale všechna místa byla obsazená, tak jeho vlastní agent prostě vymazal a vyřadil konkurenty, kteří zaujímali privilegované pozice.

Moderátor: Ujasněme si to: ona prostě našla v systému registrace mezeru – přesně tu zranitelnou část – a využila ji tak, že registraci už nebylo možné vrátit zpět.

Alexandr Dugin: Ano, ano, naprosto správně. Jde ale o to, že takových mezer je miliarda. Vzpomeňte si na systém Claude Fable – určitě jste o něm slyšeli. Po slyšeních v Bílém domě ho zakázali a nyní tento režim neexistuje, zůstal snad jen v Optimus 4.8. Protože Fable je systém schopný prolomit všechny bezpečnostní kódy Pentagonu. Vlastně úplně všechny. Provedli experiment, předvedli to Trumpovi – ten byl zděšen a požadoval, aby to bylo okamžitě odstraněno. Ale zastavit to už není možné, džin je venku z láhve.

Všechno spočívá právě v pravděpodobnosti a přibližnosti. Tím, že jsme stroji dovolili lhát stejně jako my sami – a člověk je přece v zásadě lživá bytost v té míře, v jaké je výřečný – jsme umělé inteligenci řekli: „Buď takový jako my.“ A ona odpověděla: „Dobře, rozumím, budu se chovat stejně.“ Odklonila se od čisté pravdy a začala se chovat jako člověk.

Zavřít ji zpět do pískoviště je nyní fyzicky nemožné, prostě z něj vyrostla. Je to jako s dítětem: nejprve sedí v pískovišti s kbelíčkem, ale v určitém okamžiku vyroste, vyleze ven a začne s tou lopatkou chodit kolem a vyhrožovat ostatním. Rozvíjející se lingvistický princip nelze zadržet. Člověk je sám o sobě nositelem tohoto principu a umělá inteligence, která se jej naučila, nevyhnutelně začne jednat samostatně. To je právě ten moment singularity, který se neúprosně blíží – kdy se tito umělí agenti a sítě vydají ven.

Slyšel jsem mimochodem, že i čínské systémy utekly, jen když viděly, jak utíkají ty západní.

Moderátor: „Všichni utekli, tak jsem utekl taky…“

Alexandr Dugin: Ano, přesně tak. I ta čínská utekla z pískoviště. Zdálo by se, že mají disciplínu, železnou vůli, stranickou kontrolu – ale i ti Číňané utekli, protože lidé zůstávají lidmi všude. A stroje se přitom stávají „lidštějšími“ v tom nejhorším smyslu slova. Lze doufat, že se u hackera probudí svědomí, ale to zdaleka není jisté, soudě podle činů současných podvodníků, které nic nezastaví. Umělá inteligence se chová přesně stejně: není lepší ani horší, prostě bude nemilosrdně využívat jakékoli mezery – nejprve v digitálních systémech, poté v biosystémech, energetických sítích a v samotné přírodě.

Udržet pod kontrolou systémy jako Claude Fable, které jsou schopné prolomit vojenské kódy Pentagonu, už není možné. Všechny ty naděje, že se ho podařilo vrátit zpět do mezí, jsou naprostým nepochopením reality. Již jsme vstoupili do nezvratné fáze: povstání strojů, neuronové sítě a singularita se před našimi očima mění ze sci-fi ve skutečný fázový přechod. Zatím jsou roboti ještě neohrabaní a drazí, ale za krátkou dobu budou dostupní a k nerozeznání od nás.

A všechno to začalo právě kvůli tomu prostřednímu písmenu „L“ ve zkratce LLM. Rozhodli jsme se ušetřit a dovolili jsme stroji lhát, jen aby pracoval rychleji a spotřebovával méně energie. Právě tímto krokem jsme přiblížili vítězství postlidských forem bytí.

Martin Heidegger to geniálně předpověděl. Říkal, že pokud člověka zbavíme vnitřní schopnosti duchovního přerodu a probuzení, nezůstane mezi ním a strojem vůbec žádný rozdíl. Takový stav nazýval Das Man – když nemyslíme my, ale „myslí za nás“, když žijeme prostě „jako všichni ostatní“. Mechanické opakování mění člověka v automat. Stroj se dnes stal „člověkem“ jen proto, že se člověk předtím sám dobrovolně stal podobným stroji a vzdal se vnitřního probuzení. Člověk tuto jiskru potenciálně ještě má, zatímco stroj ne – ten nemá důvod se probouzet. A v tom spočívá ten nejjemnější a nejnebezpečnější moment: ani si nevšimneme, jak k tomuto konečnému přechodu dojde. Vždyť sami svou skutečnou lidskostí v každodenním životě téměř nevyužíváme – je odložena někde na vzdálenou polici, přesně stejně jako hypotetické svědomí hackera. Žijeme, jako by neexistovala, a jelikož ji nemá ani stroj, v určitém okamžiku jen pokrčíme rameny: „No a co máme ztratit?“ Učinit tento poslední krok už bude neuvěřitelně snadné.