1. Zdeněk Jemelík: Oligarchův očistec
2. Zdeněk Jemelík: Vzkaz premiérovi
3. Zdeněk Jemelík: Trest za službu vlasti
4. Zdeněk Jemelík: Ministr spravedlnosti se podrobil deep state

Článek OLIGARCHŮV OČISTEC vyšel na blogu Zdeňka Jemelíka 9. září 2026

Oligarchův očistec

Když hodnotím, co státu přinesl vstup Andreje Babiše do politiky, na jejich vyjádření často vzpomínám a oceňuji rozumnost španělské politické kultury. Občas přemýšlím nad tím, co oligarchu přimělo, aby se z podnikatelského prostředí vrhl do vln politického soutěžení. Podezírám ho, že  správa zaběhané firmy mu již nestačila na vybití jeho úžasné energie, takže se začal nudit. Ale stále častěji se zamýšlím nad tím, co změna prostředí a způsobu vybíjení energie přineslo jemu samému. Finanční zisk pro Agrofert to určitě nebyl. Přenesením podnikatelské zkušenosti a manažerské dovednosti do politického života a odtud do státní správy Andrej Babiš nesporně poskytl společnosti a státu velkorysý dar, jímž se vyvýšil nad ostatní stranické vůdce. Nemá mezi nimi konkurenta. Vděku se ale nedočkal.  Od začátku čelí snahám závistivců vypudit ho z politiky. Nejde-li to přímo „do tepláků“, pak způsobením finančních ztrát, vyvolaných překažením výnosů ze střetu zájmů: až pochopí, že si ničí firmu, půjde sám.

Je to dost přirozené. Až dosud k boji o politickou moc kromě jisté míry drzosti stačila výřečnost, schopnost vymýšlet sliby a sehnat sponzory na zaplacení reklamy. Nebylo nutné, aby uchazeč o přízeň voličů ukázal nějaké skutečné dílo, vytvořené jeho umem. Do tohoto prostředí ale najednou vstoupil predátor, jehož způsob vyjadřování není sice vždy zrovna „salonfähig“, ale vybudoval obrovskou firmu,  kterou dokáže řídit, takže může právem vyvolat dojem, že bude způsobilý řídit také stát. A má dostatečné vlastní finanční zdroje na reklamu své strany.

Došlo tedy k porušení rovnováhy podnikatelského prostředí v politice, které na straně slabších hráčů vedlo k  používání „nesportovních“ nástrojů k poražení silnějšího soupeře. Významnou úlohu sehrála kriminalizace jednání Andreje Babiše & spol. v kauze „Čapí hnízdo“. Považuji ji za ostudu české  justice. Dnes se jí nebudu zabývat, protože už  jsem o ní napsal dost a navíc se znalostí prvotní důkazní situace počítám s jejím konečným vyústěním zprošťujícími rozsudky.

Objemem vyvolávaných nepříjemností je nejméně stejně významné používání námitky střetu zájmů[1], kterou jsem se začal zabývat dříve, než jsem se seznámil s Andrejem Babišem, a názor opozice skutečně nesdílím. Institut „střet zájmů“ stojí na předpokladu, že držitel veřejné moci může zneužít svého postavení k získání nezákonného zvýhodnění své firmy. Taková možnost skutečně existuje, ale jejímu uplatnění lze předejít zřízením účinného státního kontrolního mechanismu,  bez jehož souhlasu neproběhne žádná finanční transakce ve prospěch firmy držitele moci, na kterou nemá nezpochybnitelný zákonný nárok. V praxi by to znamenalo zřídit supervizi nad úřadem, který obhospodařuje dotace. To by ovšem bylo řešení, které neposkytne dostatek podnětů pro běsnění opozičních pábitelů. Ostatně, při způsobu, jakým Andrej Babiš vykonává úřad předsedy vlády, není ani možné, aby se zabýval svými zájmy v Agrofertu, předanému do správy svěřenského fondu: jeho čas a energie jsou omezené.

Zjištění, že Andrej Babiš svého postavení skutečně zneužil, by vedlo k jeho konci. Ale zatím se mu nic neprokázalo, takže štvaní proti němu kvůli hypotetickému střetu zájmů je pouze mařením času a energie, které může mít přímé škodlivé následky. Žalování Evropské komisi a rozmazávání výroku její mluvčí o novém prověřování nároků Agrofertu na věci nic nezmění. I kdyby rozhodnutí EK bylo konečné, Andreje Babiše jako politika by se netýkalo. Opoziční politici určitě vědí, že jejich akce nikam nepovedou, ale přesto hru rozehrávají vždy znova s vědomím, že voličům nezbývá než jejich kratochvíli zaplatit. Nevadí jim, že odvádějí Andreje Babiše od práce ve prospěch státu a psychicky ho obtěžují projevy nenávisti.

V každém případě jsme svědky nežádoucího vývoje politické kultury, v němž „střet zájmů“ je spouštěčem zla. Politicky aktivní část národa je rozdělená na dva vzájemně se nesnášející tábory. Jednotícím prvkem politiky opozičních stran je „antibabišismus“, na který ovšem „babišovci“ odpovídají docela tvrdě. Např. způsob, jakým vládní strany naložily se zájmem o sněmovní funkce Starostů a Pirátů, byl přímo ohavný. Srovnávám jej se způsobem, jakým se kdysi zakladatelé státu zachovali k austrofilovi Bohumíru Šmeralovi: nenaložili s ním jako s vyvrhelem, ale jejich hlavní starostí bylo vybudovat mosty, po kterých mohl významný vůdce sociální demokracie přejít mezi ně. Sám Andrej Babiš většinou zhoršuje situaci nezpůsobilostí být nad věcí a nenávistné projevy přecházet. Protivníky často uráží, ač tím zmírnění útoků na sebe nedosáhne.

Opozice by se měla konečně smířit s tím, že Andreje Babiše z politiky nevypudí. Zatím spíše hrozí, že s její nepřímou pomocí vyhraje i příští parlamentní volby. Není ani naděje, že by si v dohledné době řekl, že už má těch projevů nenávisti dost a dá přednost prožitkům pokojného stárnutí. Dosud má přebytky energie. Jeho protivníci by se měli naučit s ním žít a v té souvislosti zapomenout na štvaní kvůli střetu zájmů. Upozorňuji politiky znova na prvorepublikový příklad parlamentní Pětky, na jejíchž zasedáních se pravidelně scházeli šéfové hlavních vládních a opozičních politických stran. Doporučuji Andreji Babišovi a jeho hlavním odpůrcům, aby spolu začali „chodit na pivo“. Pokud u toho nebudou novináři a kamery, určitě se nakonec naučí chovat se k sobě navzájem kulturně. Prospějí tím národu. Bylo by to ještě prospěšnější řešení než obnovení schůzek ústavních činitelů u pana prezidenta, které je ovšem nezbytné zase jinak. Dodávám, že z doby, kdy jsem s ním směl mluvit, si pamatuji Andreje Babiše jako příjemného, uvážlivého společníka se smyslem pro humor. Nechci tím ale říci, že se plně ztotožňuji s jeho politikou. Zde se zabývám  pouze současnou politickou kulturou.

ODKAZY:
[1]

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík, Vzkaz premiérovi vyšel na serveru Chamurappi 12. září 2026

Vzkaz premiérovi

Především: domnívám se, že jsem v důkazním řetězci kauzy Čapí hnízdo našel opomenutý důkaz, jehož použití při Vaší obhajobě by mělo zásadní význam. Abych měl jistotu, že se nemýlím, potřebuji Vám položit dvě otázky. Žádám Vás o to velmi dlouho a není vyloučeno, že uplatnění důkazu by bývalo prospělo v řízení ods. Ing. Jany Nagyové, v které již tedy ujel vlak. Jedná se o záležitost, na jejíž vyřízení by stačilo 10 min. Předpokládám, že Váš obhájce JUDr. Michael Bartončík Vám potvrdí, že jsem způsobilý věcně vyhodnotit důkazy.

Dále: mám zásadní informace o zneužívání pravomocí vládě a Vám osobně podřízených orgánů k ochraně pachatelů závažné trestné činnosti. Není nikdo kromě Vás, kdo by mohl nepřístojnosti zastavit. Řešení jinou cestou než přes Vás by mohlo vyvolat neklid ve společnosti. Spotřeba času: cca 1 hod.

Vím,že jste plně vytížený a teď ještě vypukla volební kampaň, takže se Vaše zatížení zhoršilo. Z mé praxe ředitele sekretariátu federálního ministra vím bezpečně, že i když není čas, potřebný čas se vždy najde. Pokud si necháte opět ujet vlak, budu si muset poradit bez Vás. Budu jednat v zájmu státu. Žádám Vás znova o setkání.

Srdečně zdraví

Ing .Zdeněk Jemelík

předseda Chamurappi z.s.

zmocněnec pošk. bratrů Lebánkových

Zpět na obsah

Poznámka TREST ZA SLUŽBU VLASTI vyšla na blogu Zdeňka Jemelíka 15. září 2026

Trest za službu vlasti

Místo toho čelí soustavnému rozviřování jeho hypotetického střetu zájmů. Výsledkem je působení milionových škod firmám, spjatých s jeho jménem. Dochází k porušování rovnosti v podnikatelském prostředí. Ač se ke mně chová jako k osobnímu nepříteli a tentokrát jsem volil Spolu, tento způsob znevažování jeho pracovního úsilí považuji za značně přehnaný.

Nezdá se mi ale ani způsob, jakým svým protivníkům oplácí špatné zacházení. Různých jeho projevů nenávisti je více než dost, včetně napadání novinářů. Každý má právo na projev svého názoru a opoziční názor není zločin.

Naší politické kultuře by prospělo, kdyby vládní a opoziční strany uznaly, že méně projevů vzájemné nenávisti by vděčně přijali i voliči. Znova doporučuji politikům, aby se nechali poučit od Ferdinanda Peroutky (Budování státu), jak se k sobě chovali jejich prvorepublikoví předchůdci. Vládní strany by se měly chovat vstřícněji k opozici. Měli by si vzít vzor ze způsobu, jakým se Masarykovi stoupenci postarali o vplynutí austrofila a „leninovce“ Bohumíra Šmerala mezi ně. A když se dokázali kdysi scházet spolu členové parlamentní Pětky, šéfové současných hlavních politických stran by se měli naučit „chodit spolu na pivo“. Možná by opoziční politici přišli na to, že Andrej Babiš může být příjemný společník, když nemá v ruce mikrofon.

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík, Ministr spravedlnosti se podrobil deep state vyšel na serveru Chamurappi 17. září 2026

Ministr spravedlnosti se podrobil deep state

Radek a Libor Lebánkové (Zdroj: Seznam Zprávy)

V této věci jde o brutální vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, kteří si užili násilí, omezování osobní svobody a vyhrožování mučením nebo i usmrcením a z místa činu se dostali domů se zdravou kůží za cenu podpisu listin, jímž jim vznikla škoda 120 mil. Kč. Napsal jsem o tom řadu článků s pracovním označením „kauza Jesenice“, jež jsou pohromadě dostupné na mém soukromém blogu[4]. (Na slova „kauza Jesenice“ jsou někteří cenzoři alergičtí.)

Za tento zločin odsoudil v r.2016 Krajský soud Praha pouze zadavatele vydírání Romana Šulyoka a jeho pomocníka Lukáše Loučku. Policie nedokázala vypátrat ostatní spolupachatele zločinu, prý proto, že Roman Šulyok s ní nespolupracoval. Pro zajímavost: oba odsouzení se hlásí k přátelství s policistou Františkem Heřmanem, který přátelství s Lukášem Loučkou později potvrdil, zato Romana Šulyoka „zapřel jak Petr Krista“.

Nicméně Roman Šulyok po pár letech ve vězení změnil postoj. Požádal o povolení obnovy procesu. Novým důkazem měla být jeho svědecká výpověď po poučení předsedkyní senátu, čili úplné doznání o zločinu[5]. Takové vyjádření má velkou právní váhu, protože svědek na sebe vzal trestní odpovědnost za křivou výpověď. Smyslem obnovy procesu mělo být završení vyšetřování vydírání. Na návrh státního zástupce Martina Susky soud obnovu procesu nepovolil. Navodil tak stav, jenž vedl dne 8.prosince 2020 k podání trestního oznámení proti neustanoveným a nepotrestaným pachatelům. Jeho vyřízení připadlo středočeské pobočce Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS). Skutková podstata spočívala na souběhu svědectví Romana Šulyoka a poškozených[6]. Dodávám, že použité svědectví Romana Šulyoka se nerozchází s jeho výpověďmi při podání vysvětlení u GIBS. Od počátku zastupuji poškozené jako jejich zmocněnec. Dozorovým státním zástupcem se stal Martin Suska, týž, který se dříve postavil proti povolení obnovy procesu a v dalším řízení pak škodil, kde mohl. Stojí za zmínku, že vyšetřování se rozběhlo až po zásahu tehdejší pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, neboť žádnému úřadu se do zastaralého případu nechtělo.

Na začátku vyšetřování zde byli čtyři viditelní podezřelí, všichni s úplným vysokoškolským právnickým vzděláním. Byl to notář Václav Voda a advokáti Jan Svoboda a Martin Rezek, kteří ho vyhledali jako vhodnou osobu a vtáhli ho do účasti na zločinu. Čtvrtý byl policista František Heřman, o němž Roman Šulyok jako svědek před soudem i při podání vysvětlení u GIBS tvrdil, že opatřil čtveřici „zakuklenců“, kteří špatně nakládali s poškozenými. Právě vzdělanost podezřelých činí závažnost vyšetřovaného zločinu přímo mimořádnou. Dodávám, že všechna jména jsem postupně zveřejnil již v dřívějších článcích.

Jako laik nemohu přijmout právní názor vyšetřovatelů GIBS a celé pyramidy státních zástupců, že notář a provázející advokáti jednali v souladu se zákonem, když připustili podpisem notáře, aby zadavatel vydírání mohl vyzvednout výnos z vydírání v hodnotě 120 mil. Kč. Věděli předem, že poškození budou vystaveni násilí, omezení osobní svobody a vyhrožování smrtí, a přesto jeho zakázce vyhověli. Podle soukromého Šulyokova sdělení dostali za to od něho každý 500 tis. Kč.

Vedle právníků ale až dosud zůstávají v neznámu „zakuklenci“. Na začátku vyšetřování na jaře r.2021 jsem se domníval, že vyšetřovatel Ondřej Káčer se zaměří na vytěžení Františka Heřmana, který by měl odtajnit jejich totožnost. Vyzval jsem ho, aby policistu předvolal k podání vysvětlení a případně mu pohrozil koluzní vazbou, pokud své chráněnce nevydá bez průtahů. Jenže vyšetřovatel se na mne usmál a vysvětlil mi, že se jedná o policistu, který „dlouho a dobře slouží“, .a proto nemůže být vystaven drsnému zacházení. Na jeho podání vysvětlení pak došlo až 7.června 2024 (to není vtip, ani překlep!). Při něm popřel, že by se znal s Romanem Šulyokem a že by měl cokoli společného s obstaráním „zakuklenců“. Krátce po jeho vysvětlení následovalo odložení případu, „posvěcené“ dne 24. října 2024 zamítnutím mé stížnosti zmocněnce státním zástupcem Martinem Suskou. Státní zástupce takto znemožnil prověření pravdivosti policistovy výpovědi, kterou jsem zpochybnil.

Když jsem vyzval vyšetřovatele k „drsnému“ zacházení s policistou, nepochyboval jsem o tom, že „zakuklence“ zná a doufal jsem, že pochopí, že spolupráce s vyšetřovatelem bude pro něho výhodná, a zločince vydá. Kdyby se to stalo, celý gang mohl skončit před soudem již v r.2022. Ale jsme v r.2026 a zločinci se radují z blížícího se promlčení trestnosti. Od odložení žádné úkony neprobíhají.

GIBS a státní zastupitelství považují policistovo vyjádření za věrohodné. Jeho nedotknutelnost, nastolená v r.2021 vyšetřovatelem GIBS, zůstává nezpochybnitelnou zásadou dosud. Chápu: hrozí mu zničení kariéry a ztráta výsluhy. Protože ale nedošlo k úplnému objasnění okolností jeho jednání, sám si nejsem jistý, že jeho pomoci kamarádovi Romanu Šulyokovi by žalobce musel přiznat intenzitu trestného činu. Na přezkoumání pravdivosti jeho tvrzení ze 7.června 2026 v řádném řízení ale musím trvat. Jako zmocněnec poškozených si nemohu dovolit pozvat ho „na pivo“ a vyslechnout jeho soukromé vyjádření.

Během vyšetřování a po odložení případu jsem měl řadu sporů se státním zástupcem Martinem Suskou. Snažil se znemožnit mi nahlížení do spisu a projednávání mých stížností proti zamítnutí žádosti o nahlédnutí pokud možno protahoval. Vždy jsem se obrátil o ochranu na instančně příslušnou dohledovou státní zástupkyni Lenku Bradáčovou. Vedla si jako chytrá horákyně: můj podnět nikdy neodmítla, ale vždy jeho vyřízení postoupila své podřízené Ditě Havlínové, která pak spolehlivě potvrdila správnost rozhodnutí Martina Susky. Když jsem si na její postup stěžoval Lence Bradáčové (která se ke mně dosud dlouhodobě chovala korektně a těší se mé úctě), Dita Havlínová obohatila můj archiv o pravou perlu: stížnost vrchní státní zástupkyni vyřídila ve svůj prospěch sama[7]. Dnes je ředitelkou odboru trestního řízení Nejvyššího státního zastupitelství.

Poslední podnět k vykonání vnitřního dohledu nad státní zástupkyní Ditou Havlínovou již paní vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová nestihla vyřídit, protože jsem ji zastavil. Dal jsem přednost podnětu končícímu nejvyššímu státnímu zástupci, exprokurátorovi Igoru Střížovi k přezkoumání skončeného řízení. Měl pravomoc zrušit vadné usnesení Martina Susky o odložení případu a nařídit nové řízení. Navzdory jeho komunistické minulosti jsem ho považoval za čestného muže a perfektního profesionála a běžně jsem s ním vedl e-mailovou komunikaci. Rozloučil se se mnou jako lhář: tvrdil mi, že určitě dostanu písemné vyrozumění o vyřízení, ale ve skutečnosti můj podnět vůbec nevyřídil. Možná o něm ani nevěděl, protože ho podřízení nepostoupili.

Doufal jsem, že korektní vztahy s Lenkou Bradáčovou budou pokračovat i po jejím jmenování nejvyšší státní zástupkyní. Navštívil jsem jejího nástupce, vrchního státního zástupce Zdeňka Štěpánka. Při rozhovoru chápal, že „zakuklenci“ se mezi pachatele vydírání nedostali sami. Pak se ale dál choval jako Lenka Bradáčová: nechával má podání vyřizovat podřízenou s milým jménem Michaela Koťátková. Avšak ta mi nalila čistého vína. Dne 23. prosince 2025 vydala stanovisko, jež do mé datové schránky dorazilo až 6. ledna 2026. Sdělila mi jednoznačně: „Tato věc byla vyřízena konečným způsobem v celé soustavě státního zastupitelství, tedy nejen u Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale i u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „NSZ“). Na výsledku tohoto trestního řízení tak již nemůže změnit nic činění dalších podání, byť označovaných jako trestní oznámení, která směřují proti postupu orgánů činných v trestním řízení, podílejících se na vyřízení této kauzy, a to ani příslušníků policejního orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů či státních zástupců, kteří následně tento postup přezkoumávali a s jejichž postupem rovněž opakovaně vyslovujete nesouhlas.“ Její nadřízený se s ní ztotožnil a doporučil mi, abych se v případě nesouhlasu s jeho názorem obrátil na paní nejvyšší státní zástupkyni. Učinil jsem tak, ale odpovědi jsem se nedočkal.

Když nastoupil pan ministr Jeroným Tejc, s nímž jsem již měl příznivou zkušenost z jeho působení jako náměstka pana ministra Roberta Pelikána, a měl jsem s ním co do činění i v době jeho působení jako náměstka generálního ředitele Vězeňské služby a většinou souhlasím s jeho návrhy, které kritizuje opozice, doufal jsem, že nezákonnosti v „kauze Jesenice“rychle skončí. Dosáhl jsem přijetí a panu ministrovi jsem podal výklad. Dne 6.ledna 2026 jsem mu předložil podnět ke kárnému řízení na vrchního státního zástupce Zdeňka Štěpánka a státní zástupkyni Michaelu Koťátkovou a dne 27. ledna 2026 jsem stejným způsobem napadl paní nejvyšší státní zástupkyni Lenku Bradáčovou. Vyřízení podnětů jsem urgoval 20. května 2026. Pan ministr mi pak dne 18. června 2026 prostřednictvím své asistentky v podstatě vzkázal, že podnětům ke kárnému řízení nevyhoví a mou žádost o další osobní setkání odmítá[8]. Argumentace jejího přípisu je „levá“ již proto, že ministr je ze zákona kárným žalobcem nad všemi státními zástupci[9].

Výše uvedené vyjádření státní zástupkyně Michaely Koťátkové je tak zjevně vyjádřením konečného stavu kauzy. Notář a advokáti se mohou spolehnout, že státní zástupci nechají případ doběhnout do promlčení, takže k 500 tis. Kč dostanou jako bonus beztrestnost. Policistu Františka Heřmana už nebude nikdo obtěžovat, takže o výsluhu nepřijde, i kdyby skutečně obstaral „zakuklence“. A poškození musí pochopit poselství: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Lidé, kteří jim způsobili utrpení a způsobili finanční škodu, jsou pro tuto vládu důležitější než nějací venkovští podnikatelé.

Při pohledu na pyramidu právnicky vzdělaných důstojníku GIBS a zejména státních zástupců se nemohu zbavit dojmu, že je spojuje jednotící vůle někoho, kdo si může dovolit prosadit nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení ve prospěch VIP pachatelů a může si podřídit i ministra, jenž nese před národem politickou odpovědnost za zákonnost jednání výkonných orgánů státní moci v jeho resortu. Zjevně zasahuje deep state. Netuším, kdo konkrétně to může být.

Vím, že naše právo nezajišťuje poškozeným nárok na odvetu za utrpení a škody, jež utrpěli. Ale při pohledu zblízka na hrůzu, kterou prožili Lebánkové, se s korupčním zásahem deep state nemohu smířit a žádám touto cestou veřejnost o pomoc.

ODKAZY:
[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

Zpět na obsah

Ing. Zdeněk Jemelík (*1935) promoval v roce 1958 na Agronomické fakultě a 35 let působil v resortu zemědělství a výživy. Od roku 1989 byl ředitelem sekretariátu Federálního ministra zemědělství a výživy ve Vládě národního porozumění a od roku 1990 vedoucím sekretariátu náměstka, řídícího petrochemickou výrobu a zemědělství na Federálním ministerstvu hospodářství. V roce 1990 odjel do Španělska studovat zahraniční obchod, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.