V Rusku nastalo po oznámení podivné smrti Jevgenije Prigožina ticho, možná by se dalo říci poddajné ticho. Média hlavního proudu i osobnosti se chovali mírně řečeno rozvážně. Ze známých osobností hned den poté však sepsal nekrolog filosof ALEXANDR DUGIN, v němž neskrýval své sympatie k zavražděnému.
Pjotr Dmitrijevič Lebeď byl dlouhá léta rektorem a mluvčím Kyjevsko-pečerské lávry. A zůstal jím i jako metropolita Pavlo po roce 2011. Z pravoslavných hierarchů na Ukrajině je dnes ten nejviditelnější. A pokud jde o vymezování se kanonické Ukrajinské ortodoxní církve (UOC) vůči Zelenského režimu, je zřejmě i ten nejopovážlivější. Je uváděn na webu Peacemaker jako protiukrajinský aktivista. Být na černé listině Peacemakeru představuje riziko smrti.
Soubor esejů Zahradou těch, které mám rád (Atlantis, 2014) napsal Milan Kundera pro českého čtenáře v rodném jazyku a věnoval umění romanopisců, kteří umí odhalit na lidském životě, co jinak nelze uvidět. Vzdal jimi poctu těm, kteří si dokázali uchovat svobodu pohledu a neváhali jít proti vládnoucí blbosti. Právě oni vesměs tvoří zahradu těch, co má rád…
TAM JSOU LVI. Ano, území, o kterém se nic neví, území, kde vládnou barbaři. A tak je to s psaním o Rusku. Stále nám hrnou do hlavy, že Putin je barbar a diktátor a že Rusko není stát, ale zločinecká organizace…
Ruská kultura však žije. A pochopitelně ten, kdo je zvídavý, chce vědět čím.
Napsal jsem, že z knihoven mizí sovětská literatura. Například Oleša, autor místy na úrovni Nabokova, skvělý Trifonov, Kazakov a další. Čtyřicetiletá humanitně vzdělaná kolegyně a vysokoškolská pedagožka mi pár dnů poté řekla, že to nebyla úplně pravdivá informace. A pravila to, aspoň se mi zdálo, s takovou trochu zlověstnější dikcí. No, nevím, nicméně žijeme v čase dezinformací, což v tuzemském životě může být trochu problém.
„Ó národy Evropy ani netuší, jak jsou nám drahé,“ zvolal Dostojevskij. Ale mně se chce zvolat ne jménem celého Ruska, ale daleko skromněji jménem svým a jménem několika stejně smýšlejících lidí: „Ó, jak tě nenávidíme moderní Evropo za to, že jsi zahubila vše velké, krásné a svaté a teď to ničíš i u nás svým nakažlivým dechem.“
Z více stran se dovídáme, jaké problémy jsou na Západě s výukou o Dostojevském. Například na Univerzitě v Miláno-Bicocca a na některých dalších univerzitách. Konkrétně v Miláně zákaz kurzů „znepokojivě ruského Dostojevského“ přece jen nakonec odvolali. A čtyřsekční kurz, jehož jedna část pojednávala také o problematických Bratrech Karamazových, se za velkého zájmu veřejnosti konal. Při hlasování akademiků Dostojevskému prý nejvíce prospělo, že byl odsouzen k pobytu v sibiřském pracovním táboře za ruského carského režimu.
Není třeba dodávat, že ti, co atentáty chválí a doprovází výkřiky radosti, otevírají nebo spolu otevírají dveře stupňujícímu se teroru… A pokud jde ještě o Trepovovou, překonává svojí vykořeněností i postavy z Dostojevského Běsů, odkud jako by přišla.
Když byla zavražděna dcera Alexandra Dugina Darja, česká média posměšně psala, jak Dugin lkal u její rakve, že její první slovo byla vlast. A znovu o něm mluvili jako o Putinově Rasputinovi a prý pohřeb zneužil ke kremelské propagandě. A ministryně Černochová napsala svůj slavný tweet: … toto jsou skuteční vrazi a váleční štváči. A není mi líto ani dcery, ani truchlícího otce.
Pronásledování kanonického pravoslaví na Ukrajině sílí
Když jsem četl v Cestách bezpráví od Grahama Greena o pronásledování katolické církve v Mexiku, zdálo se mi, že se kniha odehrává před stovkou let. Nenapadlo mě, že něco z toho zažijeme i my a v zemi tak geograficky blízké…
V evropských velkých médiích se reakce dnes už legendární postavy světového umění Nikity Michalkova na opatření Rady Evropy, kterým ho zařadila na sankční seznam EU, vůbec neobjevila. A pokud se někde zcela výjimečně objevila, tak parafrázovaná ve dvou třech větách. Michalkov otevřený dopis sepsal koncem ledna po návratu z nemocnice, kde se léčil zřejmě s koronavirem a komplikacemi s ním spojenými.
Pane Běhunčíku: Poslední odstavec tesat do kamene.
Pan Rychlík u mne ztratil punc historika, když v televizním vystoupení o ukrajinských dějinách vynechal vyvraždění 70-ti tisíc Poláků ukrajinskými…
Cituji druhý odstavec projevu paní Lenky Procházkové : "Mnichovské trauma ale nelze vyléčit tím, že dnes budeme potomky Henleinovců objímat…
...připadne mi nemístné řešit tuto problematiku v kontextu nějakých 80 let soužití německých rodů s českou populací. Asi musíme počkat…
Jsem také pravoslavný a otce Fejsaka dobře znám. Je to jak píšete. Ale protože znám též zákulisí, mohu to doplnit.…