Mechanistický omyl – Proč Západ tak často selhává v geopolitice

© Foto: Veřejná doména via SCF

Washington nebude schopen uvažovat o Íránu racionálně a zvolí nesprávnou taktiku.

Asi před patnácti lety jsem napsal, že západní spoléhání se na pohled sekulární racionality již není adekvátním prostředkem k pochopení izraelsko-palestinského konfliktu. Už tehdy bylo zřejmé, že budoucnost regionu bude ve znamení válek, které budou stále více definovány náboženskými symboly: tj. Al-Aksá versus Třetí chrám.

Od té doby se věci posunuly dál: V Izraeli přinesly národní volby v listopadu 2022 nové vedení odhodlané založit Izrael na „Zemi (Velkého) Izraele“; vysídlit nežidovské obyvatelstvo a zavést zákony Halachy.

Program nové vlády byl vyjádřením eschatologického a mesiášského záměruČesky s teleologií směřující k mesiášskému vykoupení. Nebyla sekulární, ani formulovaná v duchu osvícenství.

Můj názor tehdy byl – a stále je – že západní sekulární mechanistické způsoby uvažování tyto zásadní posuny nepochopí. Západ trvá na tom, že své západní koncepční zásady aplikuje na něco – mesiášství a snahu o vykoupení –, co leží mimo rámec dnešního postmoderního západního vědomí. Mocenské politice rozumíme dost dobře, ale eschatologie je pro většinu západních sekulárních lidí do značné míry neznámou.

Závěrem je, že nemá smysl snažit se přesvědčit ty, kteří jsou pohrouženi do mesiášské vize, že jejich řešením je politická struktura dvou států v historické Palestině. První z nich ve skutečnosti vítají Armageddon a porážku, kterou by to znamenalo pro nežidy.

To nelze ani považovat za přechodnou fázi nebo za rozmar. Mesiášství je v judaismu od dob Sabbataiho Zeviho (60. léta 17. století) a Jacoba Frankse (18. století) významným, byť kolísavým impulsem. (Část tohoto myšlení pronikla i do evropských představ během pozdějšího období osvícenství).

Židovský historik a učenec Gershom Scholem správně předpověděl, že náboženský sionismus — který se v posledních desetiletích spojil s Likudem a osadnickým hnutím — funguje jako „militantní“, „apokalyptické“ a „radikální“ mesiášské hnutí, které se snaží „vynutit konec“ tím, že požaduje, aby se stát zapojil například do masivní územní kontroly – tj. požadují územní dobývání z důvodů konce časů.

Není však snad překvapivé, že se západní mechanistická racionalita ukázala být stejně bezradná v pochopení toho, co motivuje Írán, jako v pochopení dnešního Izraele. Doslovný přístup jednoduše amputuje jakékoli povědomí o hlubším odporu a revoluční duši Íránu.

Místo toho se rozhodujeme promítat na Írán náš obraz národního státu 19. století – koncept státu řízeného shora dolů, centralizovanou vládou jako dominantním, někdy autokratickým nástrojem vládnutí, nad nímž byly kdysi širší politické celky spravovány prostřednictvím jiných principů legitimity.

V rozhovoru s Richardem Falkem z roku 1979 ajatolláh Chomejní řeklČesky jasně, že revoluce byla spíše civilizačním než národním triumfem. Zdůraznil, že podle něj je základní společenství pro všechny lidi v islámském světě civilizační a náboženské – a nikoli národnostní a územní. Chomejní vysvětlil, že územní suverénní státy postavené na národní identitě netvoří na Blízkém východě přirozené společenství tak, jak tomu bylo v Evropě.

Jeho trvalým tématem bylo vyjádření názoru, že vládu v souladu s islámskými hodnotami nelze spolehlivě založit na demokratických principech, aniž by podléhala nevolenému náboženskému vedení ze strany nejvyšších islámských duchovních učenců jako zdroje nejvyšší politické autority.

Potlačení islámu (nucená sekularizace) a zničení chalífátu, o které usiloval Mustafa Kemal na počátku 20. století, vedly Seyyeda Qutuba až do jeho popravy v roce 1966 k hlásání revolučního avantgardismu. Qutbovy spisy, ale zejména jeho Sociální spravedlnost v islámu — které se časově shodovaly s masovými protesty v celém muslimském světě proti rozdělení Palestiny v roce 1947 — položily hlavní základy pro revoluční myšlení, které se objevilo v Íránu.

Pro Íránce to byla výzva k návratu k dřívějšímu způsobu života s bohatou historií sahající hluboko do minulosti – způsobu, který odráží duchovnější a vnitřní proměnu člověka: svět hierarchických způsobů vědomí a sklonu bojovat proti útlaku a starat se o ty, kdo byli zbaveni majetku.

Pohled na Írán skrze optiku národního státu je tedy jeho nesprávným výkladem. Omezení mechanistického myšlení znemožňují vnějším pozorovatelům pochopit nebo předpovědět, jaká cesta Írán čeká. Dnes se mladí Íránci s nadšením vrací k étosu obsaženému v revoluci z roku 1979. V Íránu je patrná nová energie – a je radikální. A její dozvuky se šíří daleko za hranice Íránu.

Pokud my na Západě chceme naslouchat a porozumět, bylo by moudré nejprve nastavit zrcadlo sami sobě. Jsme skutečně tak sekulární a racionálně strategičtí, jak se domníváme?

Americký vojenský historik Michael Vlahos v dlouhém esejiČesky – Amerika je náboženství – poukazuje, že samotné USA zdaleka nejsou nedotčeny proudy mesiášského idealismu, milenarismu a manicheismu – – „Toto je trvalé téma, jehož hluboký proud se vlévá do křesťanství“:

„Od svého založení Spojené státy s hořícím náboženským zápalem sledovaly vyšší poslání vykoupit lidstvo, potrestat bezbožné a pokřtít zlaté tisíciletí na zemi. Amerika se neochvějně držela své jedinečné vize božského poslání jako „Božího nového Izraele“Česky.

Samozřejmě je americké ‚občanské náboženství‘ neoddělitelně spojené s reformací, kalvinistickým křesťanstvím a protestantismem. „Ačkoli se jeho výklad Písma v progresivní éře stal sekulárním, americké náboženství zůstalo stále svázáno se svými formativními kořeny“, tvrdí Vlahos.

„Amerika tedy nemá pouze ‚mesiášský‘ charakter – ve smyslu ‚posedlá vášní a horlivostí‘ –, ale projevuje implicitně biblickou vizi, která hlásá její víru v předurčenou povahu jejího poslání. ‚Vyvolený národ‘, božsky vyvolený, aby jednal ve jménu Prozřetelnosti jako světový Vykupitel.“

Jak však Vlahos uvádí – podobně jako u sionistů v Izraeli při posledních volbách – i USA prožily svůj moment proměny: ten byl vyvolán 60 lety (1963–2023) opakovaných a neopětovaných debaklů na bojišti:

„Každá epizoda [byla] vedena za účelem naplnění proroctví o globálním demokratickém tisíciletí – a pokaždé ten sen selhal“ .

V důsledku toho, píše Vlahos, americký mesianismus sklouzl k „manichejské karikatuře sebe sama – v níž americkou „dobrou zprávu“ nahradilo všudypřítomné strašidlo Zla a hrozba síly. Svatá slova, Svoboda a Demokracie, ačkoli se stále skandují, se stala prázdnou mantrou“.

Americké ‚evangelium‘ již nekáže o přinesení vykoupení a odpuštění: nyní se zabývá vynucováním a trestáním.

 

K obratu došlo v jediném okamžiku, 11. září – a s Guantánamem.

 

Téměř přes noc Amerika opustila ‚mezinárodní pravidla‘ a ‚civilizované normy‘ – a místo toho vybudovala souostroví mučení a svévolného věznění, bez dohledu či možnosti odvolání.

Dnes zažívají USA doma hlubokou polarizaci, zatímco v zahraničí stále vedou konflikty, jejichž cíle se američtí vůdci snaží propojit s vykupitelskými narativy vytvořenými pro domácí boj (tj. potvrzováním memu „Mír skrze sílu“) prostřednictvím války proti Íránu. Americký establishment tak spojuje „vítězství“ v zahraniční válce jako prostředek k obnovení svého politického postavení doma i v zahraničí. Michael Vlahos nazývá tuto dualitu „vzájemně destruktivní dynamikou“.

To prakticky zaručuje, že Washington nebude schopen uvažovat o Íránu racionálně a zvolí nesprávnou taktiku.

Alastair CrookeČesky (*1949) je bývalý britský diplomat, zakladatel a ředitel Conflicts ForumČesky (Fóra pro konflikty) se sídlem v Bejrútu, organizace, která se zasazuje o spojení politického islámu a Západu. Byl téměř 30 let významným představitelem britské rozvědky (MI6Česky) i diplomacie Evropské unie. V roce 2003 byl nucen Střední východ z osobních bezpečnostních důvodů opustit. V roce 2009 napsal knihu Resistance. The Essence of the Islamist RevolutionČesky (Odpor. Podstata islamistické revoluce). Publikuje na Substacku Conflicts Forum a v řadě předních médií včetně Global Research, The Unz Review, Eurasia Review, The Alt WorldČesky, Al MayadeenČesky a dalších. Je rovněž vítaným partnerem videorozhovorů u Andrew Napolitana, Chrise Hedgese, Glena Diesena a jiných.