Kultura | Disput

Cesta k atomizácii spoločnosti a nihilizmu

Po úvodnom citáte mi prichodí bližšie predstaviť autora knihy, ktorý sa vďaka originalite a neošúchanosti svojich myšlienok môže zdať mnohým čitateľom názorovo kontroverzným, až extrémnym – aspoň tak sa ho usilujú prezentovať západné mocenské elity. Takže krátke curriculum vitae: EMMANUEL TODD (*16. máj 1951 Saint-Germain-en-Laye, Francúzsko), významný vedec, popredný pracovník Národného inštitútu pre demografické štúdiá v Paríži, sa narodil v známej intelektuálskej rodine, zrejme aj od tejto skutočnosti sa odvíja široká paleta jeho vedeckého záujmu v podobe histórie, antropológie, sociológie, politológie, demografie (výskum rodiny) a v konečnom dôsledku i pôvodu náboženstva. Ako lyceista sa stal členom komunistickej mládeže, vyštudoval politické vedy na Parížskom inštitúte politických vied a veľký doktorát z histórie získal na Univerzite v Cambridgei. V roku 1976 (vtedy mal 25 rokov) ho preslávila stať Konečný pád: esej o rozklade sovietskej sféry (vychádzal v nej predovšetkým z ekonomických a demografických údajov, z výšky úmrtnosti detí) – svetové uznanie mu však priniesla až vtedy, keď sa stal tento fakt skutočnosťou. V roku 1992 ostro vystúpil proti Maastrichtskej zmluve, no postavil sa za schválenie Zmluvy o Ústave pre Európu. Esejou Kto je Charlie? Sociológia náboženskej krízy (2015) vyvolal vo Francúzsku veľké kontroverzie. Vyjadril v nej názor, že pochody z 11. januára 2015 ako prejav solidarity so zamestnancami redakcie Charlie Hebdo, ktorých pred niekoľkými dňami zmasakrovali moslimskí teroristi, neboli vyjadrením francúzskych liberálnych hodnôt, ale rasistických a reakčných prúdov vo francúzskej spoločnosti. Prirodzene, v krajine galského kohúta spôsobili tieto myšlienky veľkú nevôľu.

Siberianizace a hledání nové civilizační platformy

Historické civilizace Ruska:
– Byzantské dědictví…
– Mongolské dědictví…
Pohanské kořeny a dědictví…
Sibiř a sibiřizace
Hledání nové civilizační platformy

Sokrata vždycky zabijí

Jediný okamžik v mém životě, kdy jsem se o náš svět bál ještě víc než v těch chaotických letech v Iráku, nastal jen o pár let později, když se naše Bidenova administrativa zapletla do tohoto posledního neštěstí, a to právě na Ukrajině. Samozřejmě, že to muselo být v srdci východní Evropy a že to bude zničení toho, čeho jsme se obávali jako nového ruského impéria, o kterém jsme říkali, že chce ovládnout svět. Ale kdo opravdu chtěl „ovládnout svět“? A řekl to, aniž by to mnohokrát opakoval – byly to USA (samozřejmě se svými zástupci NATO, EU a tak dále).

A sem jsme se dostali, pouhých 10 let po skončení irácké katastrofy, a vrhali se na Ukrajinu, jako bychom na pošetilost v Iráku a v Afghánistánu chtěli zapomenout. Tentokrát jsme byli chytří – bez přímé přítomnosti vojáků NATO, samozřejmě kromě trenérů, stratégů a zbrojních techniků, tedy všeho kromě samotného boje. A nakonec jsme do boje v roce 2016 vyslali obrovskou ukrajinskou armádu, která se o osm let později, v roce 2024, vrátila zdecimovaná. Stejně jako ve Vietnamu. Stejně jako v Afghánistánu. Stejně jako při každé americké intervenci.

Jak se žije ve světě emocionální disonance?

V Gaze probíhá genocida s brutalitou, která nemá v moderních dějinách obdoby. Izrael napadá, bombarduje a okupuje sousední státy. USA pronásledují ty, kdo proti tomu protestují a uvalují sankce na vyšetřovatele zločinů proti lidskosti. Ukrajinci musí umírat ve válce bez naděje na vítězství a platit za to USA, které je do ní nahnaly. V Sýrii převzali s požehnáním Západu moc teroristé Al-Kaidy/ISIS. V Rumunsku byly anulovány volby, ve Francii, Rakousku, Německu jsou nejsilnější strany bojkotovány. EU vyhrožuje Twitteru a Meta, protože odmítají cenzurovat, a zbrojí do války.

Jak se žije ve světě, ve kterém jsou všechny lidské hodnoty vymýcené, ve kterém se nejhorší zločiny staly každodenním normálem? Jsou lidské hodnoty, soucit, rozhořčení nad nespravedlností, zděšení nad brutalitou, anachronickými rezidui, kterých je třeba se zbavit?

Mezinárodní den rodiny

Mezinárodní den rodiny
~~~~~~~~~~~~
Skupina The Kelly Family

Když struny života zní…

Každoročně udílí Český rozhlas Brno cenu Gustava Broma… Je nejvýznamnějším oceněním jazzových hudebníků v České republice. V minulých letech ji obdrželi například Emil Viklický, Jaromír Hnilička, Lubomír Dorůžka, Jiří Stivín nebo Miroslav Vitouš či Tibor Lenský, loni to byla Jana Koubková, nyní osmdesátiletá zpěvačka, kdysi spolupracovnice Luďka Hulana a pražských orchestrů, v Brně jsme ji v sedmdesátých letech vídali s legendární kapelou ORNIS, kde se potkala s Janem Beránkem – Daleckým, houslistou a hudebním publicistou, Mirkou Křivánkovou… a s dalšími brněnskými jazzmeny…

Letos získal ocenění kytarista Milan Kašuba… Převzal ji 30. dubna z rukou ředitele moravských stanic Českého rozhlasu Josefa Podstaty.

Palestina: Niet inej zeme

Obsah:

Do Eurasie za intelektuální svobodou

Světem otřásá geopolitické a geoekonomické zemětřesení. Především díky Rusku končí staletá vojenská nadvláda Západu. Vznikají nové země a dříve potlačované civilizace se zotavují. Zatímco většina národů tento vývoj vítá, zoufalý protiútok Západu, který chce zvrátit přirozený běh dějin, představuje riziko konfliktu a dokonce světové války. Mezinárodní společenství by mělo usilovat o mírový přechod k novému světovému řádu posílením jaderného odstrašování a vytvořením nových institucí globálního řízení. Západ musí přijmout skromnější roli v tomto novém uspořádání, v němž bude hrát klíčovou roli Velká Eurasie. Nejdůležitějším úkolem eurasijských národů je dekolonizace vědomí – překonání zvyku dívat se na svět optikou západních perspektiv a jednostranných zastaralých teorií.
~~~~~~~~~
Dalším obrovským úkolem, který před námi a před celým světem stojí, je nalezení nového ekonomického modelu, který by nebyl zaměřen pouze a tolik na maximalizaci zisku, ale který by zlepšoval život člověka, jeho životní prostředí a jeho vlastní osobnost. Vím, že v naší zemi již existuje mnoho společností, které žijí a pracují podle těchto zásad.

Š. Kvietik: „Tie slová vydajte až po mojej smrti…“

O roce, který jsem strávil po boku doyena československých herců Štefana Kvietika + odtajněná část rozhovoru z našeho posledního odpoledne.

Na jaře minulého roku jsem si prohlížel, kdo bude mít kulaté výročí (to my novináři občas děláme), a objevil jsem, že panu Kvietikovi bude devadesát. Zavolal jsem paní Janě Kociánové, která mi jako dcera významné herečky Slovenského národního divadla Márie Kráľovičové na pana Kvietika sehnala telefon. S tím, že je nemocný a že ho moc často nezvedá. Měl jsem štěstí – mně ho zvedl napoprvé. A přiznal se i proč: Protože svítilo sluníčko. Tak jako v den, kdy odešel…

2 výročí Tomáše Koloce

Obsah:

Arnošt Lustig: Rusům musíme být vděční. Z Izraele jsem utekl.

Arnošt Lustig (1926 – 2011) měl v středu 14. výročí odchodu z tohoto světa. „Rusko je země bídy, zmaru a chlastu a rozsáhlých literárních děl o bídě, zmaru a chlastu. Světu přináší jen výše zmíněné, bez výjimky,“ řekl herec Václav Vydra nejmladší na nedělní pražské demonstraci, kterou pořádaly neziskové organizace Člověk v tísni, Díky, že můžem a Milion chvilek pro demokracii, a jejíž „nezávislost“ se projevila už tím, že na ní promluvili jak český prezident, tak ukrajinský velvyslanec. Citát není původní, internet ho připisuje Karlu Havlíčku Borovskému – který ho ovšem (ani ve svých slavných Obrazech z Rus) nikdy nenapsal. Zdeněk Svěrák nedávno citoval sám sebe, když svůj filmový výrok ke Koljovi: „Kradete kufry a cizí území“, rozšířil o další slova „A bohužel, je to pravda. Střílíte na pokojná města a vyháníte lidi z domovů.“ Nejen, že přitom zapomněl, jaká vláda v roce 2014 na Ukrajině začala první střílet do svých občanů, ale především zapomněl dovětek svého filmového výroku ke Koljovi: „Ale to není tvůj případ.“

120 let V+W: Slavné dvojici dalo víc Rusko, nežli USA

„Hodiny jdou pozpátku, je tu mrtvý vzduch, je tu něco v nepořádku, lítá tady zlý duch: Tohle přece není žádné bydlení, tohle je k zbláznění, ale k bydlení to není…“ To je písnička Voskovce a Wericha, kterou zpívám dost často. Ne doslova, ale přeneseně. Bylo kolem jedenácté, a do sedmé večer, kdy nás čekala návštěva Rudolfina, jsme měli čas. Volný pražský čas pro dva venkovany, Martina (vedoucího exportu velké mimopražské firmy, který Prahou většinou profrčí v taxíku cestou na letiště) a mě (kdysi sice částečného Pražáka, ale dnes Hradečana, který se v Praze vyskytne cca jednou za měsíc, povětšinou za účelem pracovní schůzky) jsme se při příležitosti werichovského jubilea rozhodli investovat do prohlídky vily na Kampě, kde kdysi bydleli V i W a v níž jsme od jejího zpřístupněné před osmi lety ještě ani jeden nebyli.

Role filozofie a společenských věd se musí změnit

Chceme-li pochopit novou roli filozofie v dnešní kultuře, tj. nejen její podíl na vzniku a rozšíření predátorského duchovního paradigmatu, ale především její schopnost toto skryté paradigma odhalit a prosadit paradigma biofilní, s životem kompatibilní, musíme nejprve odmítnout dnes všeobecně rozšířený antropocentrický předsudek.

Jeho podstatou je to, že člověk je považován za míru všech věcí a že společnost je jen diferencovaným souborem lidí s různými sociálními zájmy. Tento důraz na člověka, sociální struktury a zájmy, tj. úzký sociologický a politologický přístup dnešních společenských věd, je pro pochopení dnešní situace matoucí. Chybí v něm rozpoznání systémového konfliktu kultury s přírodou, pochopení práv a kultuře nadřazené kreativity Země.
…
Domnívám se, že nová evoluční ontologie by měla všem lidem ekologicky ohrožené kultury nedvojsmyslně povědět, že člověk zůstal částí Země, že neodpovídá za přírodu, kterou nevytvořil. Odpovídá za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi svým potomkům nevratně pustoší. Proto také – vyhroceně řečeno – úcta k Zemi musí být v biofilní globální kultuře hlubší, než byl tradiční respekt člověka k člověku i přátelství a spolupráce mezi lidmi a dílčími kulturami.

Filozofie však v globalizované kultuře nemůže teoreticky chápat jen člověka, jen malou část přírodního bytí. Aby správně pochopila člověka, musí adekvátně pochopit přírodu, širší tvořivý systém přirozeného bytí.

Svěrák versus „Lišák“ (O umělci, co se vyhnul Majdanům)

Nedávno jsem si ve svém textu zformuloval Pullmannův zákon (vycházející z teorie, kterou jsem kdysi poprvé slyšel od bývalého děkana FF UK z let 2018 – 2022, slovenského historika Doc. PhDr. Michala Pullmanna, Ph. D.): „Každý režim a jeho aktéři se ve své oficiální verzi staví jako nejlepší v dějinách, zatímco minulý režim s jeho aktéry podává jako nejhorší v dějinách.“ U jednoho záběru z pořadu Veselé příhody z natáčení (1988) mi došel první dodatek tohoto zákona: „Na předminulý nebo předpředminulý režim se už oficiální média nedívají zdaleka tak přísně“.

Než přijde odměna

Je to několik měsíců, co jsem byl v Kroměříži na koncertu Havelky a Plachetky a příští ráno se sluncem v zádech navštívil muzeum Karla Kryla (1944-1994). Připomínám, že Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na hudební festival, který se konal na západoněmeckém hradě Waldecku, po dvou týdnech požádal o azyl a v Německu zůstal dalších dvacet let. Připomínám také, že jsem nebyl jeho fanouškem z mnoha důvodů, přestože některé písně se mi líbily a líbí, protože jsou aktuální dnes a budou i zítra.

Jednou z nich je Demokracie. Píseň, o které řekl, že už žádnou asi nenapíšu. Je to spíš taková častuška, jedna z těch, které si nečiní nárok, aby byly brány jako píseň. Je to povzdech nad tím, co se momentálně vydává za demokracii. Píseň zazněla poprvé v pražské Redutě a někteří ji považují za vůbec nejdůležitější Krylovu skladbu, přestože posluchačsky neuspěla.

Zmiňuji se o Krylovi kvůli slovům: Děkuji za slabost, Jež pokoře mne učí, Pokoře, pokoře pro radost, Pokoře bez područí, Děkuji, za slzy děkuji: Ty naučí mne citu, K živým, jež, k živým, jež žalují A křičí po soucitu.

Jožka Úprka a Gustav Klimt versus Othmar Ruzicka

Málokdo, krom odborné veřejnosti, ví něco o Moravských Charvátech, jakž byli dříve jmenováni, dnes se název této menšiny ustálil na Chorvatech… A přece po čtyři století utvářeli podobu Moravy v okolí Břeclavi a Mikulova a úrodné krajiny po obou březích Dyje…

O moravských Chorvatech existuje poměrně rozsáhlá odborná literatura, ale veřejnost o nich skoro nic neví. A žádná z politických reprezentací posledních let na tom nejen že téměř nic nezměnila, ale hlavně, nenapravila křivdy, kterých se Moravským Chorvatům dostalo po skončení druhé světové války.

Ústava Země

Filosofický koncept ústavy země
Už téměř padesát let vyjadřují významní vzdělanci své obavy o další existenci lidstva a navrhují způsoby, jak zajistit jeho budoucnost.
Vedle systémového přístupu autorů Římského klubu se do tohoto úsilí svými iniciativami zapojila také OSN – komise H. Brundtlandové, Světová charta přírody, …
Většina deklarací těchto hnutí však není návodem na změnu, ale jen morálním přemlouváním, výčtem zbožných přání a seznamem chyb, jichž se lidé dopouštějí ve vztahu k přírodě.
…
Proto předkládáme tento návrh Ústavy Země, založený na ontologickém předpokladu, že lidská kultura není pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Vůči přírodě je kultura opozičním umělým systémem. Bude-li však nastavena biofilně, tj. tak jako příroda, bude se růst její svébytnosti vyvíjet žádoucím směrem. Kultura bude přírodu respektovat a vznikne vyšší úroveň vzájemné spolupráce mezi oběma různými systémy.

Jak vyhrát volby? Strachem. Demokracií určitě ne.

Již asi 70 let je podle analytika Jana Campbella politika založená na vyvolávání strachu o sociální bezpečnost u lidí. A tím se vyhrávají volby. „S nějakou demokracií a vyprávěním o demokracii určitě ne,“ konstatuje. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz ale mluvil i o výchově ke správnému myšlení v kontextu. Které je v digitálním světě čím dál vzácnější.

Kvalitní Silvestry v ČST opakovaně prosadili – Sověti!

31. prosince 1977. Celý národ žije tím, že Československá televize vysílá zcela nový formát Silvestra, moderovaný Vladimírem Menšíkem. Čtyřdenní Tomáš Koloc leží se žloutenkou novorozenců v inkubátoru a jeho rodička vedle na pokoji porodnické kliniky v Pardubicích. Je jí líto, že o Silvestra s Menšíkem přichází. Rodičkám je přísně zakázáno vstávat z postelí anebo dokonce jít na jediné místo, kde by v nemocnici mohly vidět televizi – do společenské místnosti…

Jaký hodnotový rámec v době rozpadajících se hodnot?

Chtěli jsme vlastně uvažovat o hodnotách a nevtahovat do hry osud. Stále se mi nepodařilo definovat, co je to hodnota. Nejde o finance. Je to o něčem, co obstojí ve zkoušce času, za čím stojí za to stát, i když to většina kolem vás může považovat za špatné. Tady přichází na řadu velmi obtížná otázka, na kterou je těžké odpovědět: Stává se tato hodnota „nehodnotou“, pokud není v souladu s většinovým názorem nebo snad dokonce porušuje právní normy? Na tuto otázku nemám odpověď, protože je příliš teoretická. Vše by se muselo rozebrat a prodiskutovat na konkrétních příkladech.
Domnívám se, že hodnota by nikdy neměla být východiskem pro extremismus, manipulaci a nespravedlnost. Takové „hodnoty“ by nebyly ničím jiným než „zvláštními hodnotami“, které jsou tu od toho, aby se s druhými zacházelo ponižujícím způsobem, aby si člověk zajistil větší práva. Hodnoty a práva. Přistupujeme k věci. Hodnota má pravděpodobně něco společného s tím, že práva jsou uznávána a udělována. Mnozí by dnes řekli, že demokratický řád je rámcem hodnot, na kterých musíme trvat. Moje osobní víra v tento systém utrpěla v posledních letech řadu porážek, ale tyto porážky mi nesloužily jako podnět k „reformě tohoto systému“ – mám-li být upřímný – protože mi chybí energie a pravděpodobně i hluboce zakořeněná víra v tento systém.

O súčasnej a budúcej podobe sveta a miesta človeka v ňom

TÉMY TRIALÓGU:

1) Čas búrnej rozpoltenosti

2) Tradičné hodnoty verzus nové hodnoty

3) Dôsledky vysokorýchlostnej spoločnosti

4) O vzťahoch pokroku a progresivizmu

5) Technológie ako záchrana sveta?

6) Úloha vedy v spoločnosti

7) Narastajúca kríza sociálnej dôvery

8) Humanizmus a ľudské hodnoty

9) Mediálne manipulácie a súčasnosť

10) Mier – dočasná prestávka medzi vojnami?

11) Možnosti filozofie a dnešok

~~~~~~~~~~~~

Velké ticho vesmíru. Proč vesmír zůstal představou.

V osmdesátých letech, kdy bylo jasné, že doba klasické levice pomíjí, bylo zapotřebí nového řízeného týmu ve stejném oboru, ale jiného typu, závislého na kurátorech. A je zajímavé, že němečtí Zelení, ať už je to Berbock, Beck nebo Kelly, jsou slovy pacifisté a humanisté, ale jakmile dojde na zahraniční politiku, zejména u Zelených druhé generace, stávají se z nich jestřábi. A přirozeně na straně kolektivního Západu a korporací.

Mnoho lidí, kteří prožili 60. a 70. léta a patří k poválečné generaci – jako já, a 60. a 70. léta byla dobou bezuzdného vědeckotechnického a průmyslově-ekonomického pokroku -, těžko věří, že životnost průmyslově-technické civilizace je omezená. Jsou objektivně omezení.

Neoliberální slib svobody je prázdný

Navzdory mnoha hrůzám dnešního světa se stále najdou lidé, kteří nám tvrdí, že kapitalismus znamená „svobodu“ trhu. Ve své nové knize „Vulture Capitalism: Corporate Crimes, Backdoor Bailouts and the Death of Freedom“ / „Kapitalismus supů: Korporátní zločiny, zákulisní financování a smrt svobody“, se Grace Blakeley, novinářka a autorka časopisu Tribune, této neoliberální mytologii postavila. Ukazuje, za kolik kapitalismus vděčí plánování a státním zásahům – a kombinuje to s poutavými případovými studiemi zločinů korporací, imperialistické moci a podvodnými finančními výpomocemi (= bailout / záchranný balíček). Podle ní se nejedná o „excesy“ kapitalismu, ale o jeho samotnou podstatu.
V rozhovoru s Helmerem Stoelem z Jacobinu hovořila o své nové knize, své politice a výzvách pro levici.

O slunci, které zapadá nejen nad Jiřím Bartoškou…

Stalo se, že jsem těsně před svými 47. narozeninami podlehl a šel si k jisté společenské události koupit první vlastní oblek v životě. Protože už mi došly i košile, přibral jsem si k němu dvě: jednu k obleku, bílou hodobóžovou s modrými puntíky, a jednu flanelovou štrapáční. Na závěr se mě prodavačky zeptaly, jak mi to mají zabalit: „Jste tady pěšky, nebo autem?“ Počítám, že jsem byl nejspíš první v historii té středně nóbl prodejny, kdo odpověděl: „Na kole.“

Říkám to pořád, pro mě je kapitalismu škoda…

Zrušení koncertu klavírní legendy smrdí politikou

Tříkrálový klavírní koncert české legendy jako politická akce? Podle Českobratrské církve evangelické ano. Ta totiž zrušila koncert svého člena Radoslava Kvapila ve svém kostele, který organizoval spolek Svatopluk, jehož je rovněž Kvapil členem. Šéf spolku Petr Drulák pro ParlamentníListy.cz vysvětluje, jak ke sporu došlo. Reakce faráře evangelické církve na celou kauzu podle Druláka nesedí.

Spolek Svatopluk, jehož zakladatelem a předsedou je bývalý elitní diplomat a pedagog profesor Petr Drulák, organizuje akce všeho druhu včetně těch kulturních. Takovou akcí, prostou jakékoli politického obsahu, měl být avizovaný tříkrálový koncert legendárního klavíristy Radoslava Kvapila. I tak to vadilo.

Postupný zánik Západní Evropy stupidní nebo plánovanou politikou

V roce 2000 vydal informovaný a bystrý důstojník CIA Chalmers Johnson, odborník na protipovstaleckou taktiku a Japonsko, knihu „Blowback“. V ní předpověděl, že v příštích 50 letech se Západ dočká odplaty především v Asii a Africe za to, co tam ve druhé polovině dvacátého století udělal. Počínaje Hirošimou a Nagasaki. Kniha zůstala zpočátku bez povšimnutí. Ale po 11. září 2001 vyšlo druhé vydání a „Zpětný ráz“ se stal populárním.
…
Logika Američanů je jednoduchá:
Pokud nemůžete přímo držet určité zóny a odejít, pak v nich musíte nejprve vytvořit chaos a pokud možno rozdělit velké mocenské formace na menší.
Za druhé, destabilizovat situaci vytvořením „řízeného chaosu“ od Maghrebu po Kyrgyzstán, podhoubí Ruska a Číny!
…

2x čtení o knihách

OBSAH

Proč je třeba, aby zakazovaný písničkář Hejátko mohl zpívat (aneb: Už by to zase chtělo nějakou novou Chartu…)

Přišlo mi redakční poštou průřezové CD písní Pavla J. Hejátka z let 2000 – 2023 „Eden nedohleden“. Ti z vás, kdo jméno autora neznají, ho musím trochu odtajnit. V jednom svém nedávném textu jsem napsal: „…jedinými dnešními zastánci původních myšlenek sociální spravedlnosti a národní ekonomické, politické i kulturní svrchovanosti se brzo ukázaly být ´socialismu nepřátelské zjevy´: Karel Kryl v jedněch odřených manšestrácích, vousatý Egon Bondy v teplákové soupravě, potetovaný Vladimír Franz a drzý vylepaný Jožo Ráž, který na sobě v mládí snad nikdy neměl rukávy…“ Do této skupiny lze zařadit i Pavla Hejátka (nar. 1975), který nad svou všeobecnou obličejovou potetovaností má navíc ještě nově narostlý plnovous. Pro lidi jako já, kteří si už v pubertě řekli, že chtějí být zajímaví jen svojí tvorbou, je Pavel zjev mile vnějškově excentrický. Jenže tím to teprve začíná – pak jsou tu Pavlovy při všech příležitostech (na vkus nás „nitroexcentriků“) dost nesofistikovaně vykřikované názory, že za minulého režimu bylo líp (souhlasím, ale podle mě jen za demokratického Pražského jara 1968, což si Pavel nemyslí) a pak jeho prvoplánové teorie o spiknutí „židovského národa“, z kteréhožto spiknutí nevím, nakolik vyjímá třeba Hugo Haase, Karla Poláčka, Arnošta Lustiga, Otu Pavla, Noama Chomského, Seymoura Hershe. Nakolik ví o teorii Egona Erwina Kische, že Židé se dělí na Tachles, co se zabývají penězi a politikou, a Šmonces, vědce, kterým to, z čeho Pavel národ viní, nic neříká, zato jsou skvělí vědci, umělci, sportovci… To ale tak nějak souvisí s Pavlovým stěžejním ovlivněním písničkářskou tvorbou Vladimira Vysockého a následným rusofilstvím, které ale pojímá tak trochu jako z Dostojevského 19. století, kdy i pro vzdělané Rusy bylo vše západní špatné a vše židovské podezřelé. (Nevím, zda Pavel ví, že tatínek Vladimira Vysockého byl taky Žid…)

Lož porodila lož

Aj ja som bola s kolegom už 16. novembra pred Pionierskym palácom, to zhromaždenie bolo ohlásené a zišla sa tam neveľká skupina mladých, zväčša študentov. Ale kolega poznal mnohých katolíkov, povedal mi – uvidíš, teraz sa pochytajú za ruky, utvoria kruh a budú spievať nejakú cirkevnú pieseň. Témou však bol vtedy reaktor, ktorý sa mal postaviť na Prírodovedeckej fakulte, a tak, keď sme sa vydali podchodom a dolu Poštovou, v jesennom prítmí a horkosladkej vôni spadaného lístia, sa vyvolávali heslá: Ne-chce-me re-a-ktor) A Dia-lóg, dia-lóg!

Sedemnásteho bol piatok, v nedeľu vo večerných správach televíznych novín čítali vyhlásenia KSČ, no hlásateľka mala čierne šaty a za tým textom pozorný divák čítal iný text – neverila tomu a my sme neverili s ňou. Bola to lož. Na tej Národnej triede sa niečo stalo a rôznymi potôčikmi sa šírila pravda. Svetové agentúry ju šírili. Pravda? No, vyzeralo to ako pravda, preto sme aj my v hrôze hovorili – toto už je cez čiaru, bijú deti! Hoci nám tvrdili, že sa všetko vyšetrí a vinníci zásahu budú potrestaní. Už sme im neverili.

O metálech z Hradu i podhradí a přeběhlické verbeži

Z autorova říjnového deníčku

Tak rozdali ceny Thálie 2024. Protože jako člověk, který v 90. letech v divadle ještě stihl druhou vlnu inscenací velké generace 60. let, počínaje Faustem Otomara Krejči z roku 1997 (překlad: Karel Kraus, scéna: Josef Svoboda, hudba: Jan Klusák, Faust: Jan Hartl, Mefisto: Boris Rösner). Dnes už do divadla chodím jen na výjimečné pozvání, a tak nemůžu hodnotit, zda ceny jsou namístě, protože laureáty vůbec neznám. Ovšem – kromě cen za celoživotní dílo, které spadají do poslední doby, co mě na divadle ještě zajímá:

Thálie za činohru – herci: Viktor Preiss. Kdo jiný by to měl dostat? A ne proto, že Preis s jedním „s“ znamená německy „cena“. Viktor Preiss je jeden z posledních českých herců, kdo v oněch legendárních 60. letech začínali a pronesli je tak daleko, jak to šlo. Viktor Preiss, žák Vlasty Fabianové, se kterou v roce 1969 začínal v televizi v Krškově inscenaci Šrámkova Popela. A kde je dneska Fráňa Šrámek? Naposled jsem ho před pěti lety slyšel recitovat Jaromíra Hanzlíka v jeho autorském filmu Léto s gentlemanem, v němž se všemi svými (i těmi finančními) silami pokusil vrátit do našeho šoubyznysu něco, co už dnešní mladý divák nezná a čemu se kdysi říkalo kultura.

Proč západní civilizace upadá?

O úpadku západní civilizace snad dnes nikdo nepochybuje a nemusím jej dokazovat. Soustřeďme se na příčiny.

Proč civilizace, jako třeba čínská, ještě ve středověku vyspělejší než Evropa, zaostala, je otázka právě oné nespoutanosti evropských způsobů získávání prospěchu, protože všechny civilizace měly vždy určitou morálku a kázeň, ale Evropané to postupně ztratili tváří v tvář obrovským příležitostem, které se nabízely vyspělejšími technickými prostředky. Všimněme si jednání španělského královského páru ke Krištofu Kolumbovi, který byl obviněn, že nejedná s domorodci v nově objevených zemích křesťansky. Král se snažil zavést v Americe pravidla platná v Evropě. Nakonec toho musel nechat, protože příležitostí zbohatnout pro dobrodruhy bylo tolik, že to prostě nešlo. To se opakovalo v ostatních oblastech Ameriky. Najednou se objevily metody dávno zaniklé, třeba otrokářství. Vraždění domorodců bylo normální. Evropa dělala, že to nevidí, Jezuité pokřtěné domorodce bránili, ale marně.

Zastávky na cestě k dálnici

V roce 2011 jsme na brněnské přehradě křtili loď Vídeň. Bylo to u příležitosti 65. výročí zahájení lodní dopravy na přehradě, za primátorování Bc. Romana Onderky. Byla to velká sláva, přijeli pan rakouský velvyslanec i vídeňský pan starosta Michael Häupl a jeho dopravní experti. Pan starosta vyjádřil naději, že vzájemné vztahy upevní i dálnice, která se staví z Vídně k nám, a on doufá, že nejpozději v roce 2019 si připijeme na hranicích u Mikulova… Rakušané slovo dodrželi, provoz na celé téměř šedesátikilometrové trase zahájili v prosinci 2017. My jsme s našimi 27 km od Pohořelic k hranicím ještě ani nezačali.

Na tehdejší slávu jsem si vzpomněl, když jsem se po letošních Velikonocích vracel z Rakous do Brna. Šok pro mne byl, když jsem za Mikulovem spatřil autobusovou zastávku, a pak ty další, co lemují autobusovou linku Brno – Mikulov.

Naše „slavná nobelovka“ aneb Jak před smrtí urazit umělce

Proč Jaroslav Seifert právě před 40 lety (11. 10. 1984) dostal Nobelovu cenu a kdo ve skutečnosti napsal „jeho“ slavnou děkovnou řeč?

Jaroslav Seifert byl legenda nejen československých, ale celoevropských rozměrů. Jeho sbírka básní Město v slzách se pokládá za zrod poetismu, exkluzivního československého literárního směru, vycházejícího z pohledu na svět očima dítěte, které vidí všechny, i ty nejobyčejnější věci kolem sebe nejen v překvapivých souvislostech, ale jako to nejvýznamnější a nejradostnější, co se dá prožít. To bylo ve 20. letech 20. století, které byly první zlatou érou čs. kultury. Zakladatelé surrealismu a dadaismu André Breton a Tristan Tzara se s československými umělci spřátelili a rozšířili zvěst o poetismu do hlavního města tehdejší světové kultury, Paříže. Málo se ví, že i díky tomu mohli ti, kdo se považovali za žáky „proroků poetismu“, Seiferta a Nezvala (tedy Voskovec s Werichem), ještě před stavbou důstojných filmových ateliérů v Praze točit v pařížských ateliérech a strhnout i francouzského režiséra Juliena Duviviera, aby podle jejich námětu natočil film Golem.

Francouzská spojka

Cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu za rok 2023 převzala 29. září t.r. publicistka, spisovatelka a původním povoláním právnička Ladislava Chateau za knížku Bylo jich pět… Kolaborace, trest a rozpory. Vydal ji nakladatelství Galén v roce 2023. Cenu již XXIV. ročníku této literátům známé soutěže jí udělili tradičně v obřadní síni letohradského zámku.

Bylo jich pět… je volné pokračování autorčiny knihy Vlak do Výmaru, volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem. Tato knížka z roku 2013 z brněnského vydavatelství Host popisuje, kterak se francouzští spisovatelé a autoři nechávali zvát říšským ministrem propagandy Goebbelsem na opulentní setkání do Výmaru, spojená s prezentací nové nacistické umělecké scény, za což se odvděčovali obdivnými články. Kolaborace druhdy významných osobností patří dodnes k traumatům francouzské společnosti. Autorka otevřeně říká, že intelekt není zárukou spisovatelova či umělcova charakteru…

Škvorecký +100: Kanada pro něj byla víc, než USA, a jeho předek byl král

Můj příběh s Josefem Škvoreckým, který by se minulý pátek dožil stovky, začal těsně po revolučních Vánocích, když v lednu 1990 běželo v televizi opakování Hovorů H, v nichž hostem Miroslava Horníčka byl právě Josef Škvorecký.

O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali středněvěkou manželskou dvojici, od pohledu z Texasu. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl cizozemským parfémem. „Tati, to je ten pán z televize!“ vykřikl jsem (bylo mi tehdy dvanáct).

Geniální Henry Graham Greene. 120 let od jeho narození

Žebříčky spisovatelů jako třeba atletů nebo plavců se nevedou. Ale kdybychom měli sestavit třeba žebříček spisovatelů dvacátého století, tak u leckoho by Henry Graham Greene (2. 10. 1904 v Berkhamstedu – 3. 4. 1991 ve Vevey) stál na bedně.

U tohoto literárního giganta lze obdivovat samozřejmě mnohé. Ale zmiňme aspoň nezaměnitelnou osobitost věty, naprosto dokonalou techniku, a vždy vynalézavý příběh, přičemž zápletkami bývají zpravidla morální volby hlavních postav.

Věra Kunderová mohla být první dámou. Nakonec byla víc…

Minulou sobotu, 14. září, zemřela Věra Kunderová (1935 – 2024), hlasatelka Československé televize z 60. let a manželka spisovatele. Jestli o Evě Hrušínské či Olze Havlové platilo, že osobnost jejich manželů by bez nich byla polovic, o Věře Kunderové to platilo ještě víc.

V noci z pátku na sobotu večer jsem uprostřed deště šel nakoupit do naší večerky a telefonoval jsem se svou kamarádkou Štěpánkou. Shodli jsme se, že znalci krajiny, jako Marko Pogačnik nebo Václav Cílek, upozorňují, že povodně ve svých duchovních souvislostech představují fenomén zrychlené změny, která se třeba děje i v některých rytmických časových obdobích, například v adventu. Já jsem si při tom vzpomněl, jak během tisícileté vody v roce 2002 sice těsně za záplavovou čárou, ale v kontaktu se svou zaplavenou zemí, odcházeli lidé, o nichž jsem věděl, že byli duševně či tělesně dlouhodobě mezi životem a smrtí, například herečka Slávka Budínová nebo výtvarník Jiří Kolář. Někdy v době, kdy jsme si to po telefonu povídali, v pobřežním letovisku Le Touquet-Paris-Plage v Normandii (které bylo předobrazem řady přímořských městeček v díle jejího manželka) odešla Věra Kunderová. Celý život tolik svázaná se dvěma fenomény, svým manželem a rodnou zemí, že jejich ztrátu nemohla přežít bez poškození své podstaty.

Lze srovnávat padesátá léta?

Publicistka Jana Marková v článku „Přirovnání k padesátým letům není přehnané“ se zabývá výroky intelektově zaostalých a psychicky narušených Otakara Foltýna a Karla Řehky a v reakci na jiné autory odmítá názory, že současnost nelze srovnávat s padesátými lety. Ač si autorky a jejích článků vážím, s jejím tvrzením nemohu souhlasit
….
Úspěšnost lživé propagandy a manipulace je vidět při srovnání dvou okupací. Při německé okupaci zahynulo 350 tisíc Čechů a cílem této okupace bylo vyvraždění třetiny populace, přesunutí další třetiny na Sibiř a z třetiny udělat otroky na území, které zaberou Němci.

Při sovětské okupaci zahynulo 240 lidí a cílem byla politická kontrola Československa a vojenské obsazení území hraničícího s NATO.

A jaký dopad na současnou politiku a společenské vědomí má tato propaganda reformulující historii. Obdivuje Německo, jehož jsme kolonií a Rusko a Rusové jsou nejodpornější tvorové na zemi, s nimiž chceme vést válku.
…
Čím jsou především společnosti padesátých a současných let rozdílné je trend. V padesátých letech jsme byli krátce po válce, a proto situace byla na počátku padesátých let obtížná, včetně potravinových lístků, ale ve všech oblastech se situace postupně zlepšovala. Současná kapitalistická společnost navazuje na stav socialistické společnosti v roce 1989. Výchozí pozice byla samozřejmě nesrovnatelně lepší než na počátku poválečných padesátých let.

Posledné dni ľudstva

K 110. výročiu začatia prvej svetovej vojny a k 150. výročiu narodenia rakúskeho spisovateľa Karla Krausa.

Prečo práve kniha „Posledné dni ľudstva“? Jestvujú na to najmä dva hlavné dôvody: 150. výročie autorovho narodenia a 110 rokov od začatia prvej svetovej vojny. A nezanedbateľným dôvodom je i aktuálnosť témy ako takej. Kraus patrí spolu s Robertom Musilom, Hermannom Brochom a Eliasom Canettim medzi klasikov modernej rakúskej spisby; jeho satirický a sarkastický obsiahly literárny opus možno priradiť k Haškovmu Dobrému vojakovi Švejkovi a vôbec k tomu najlepšiemu, čo na túto tému vzniklo, azda s tým rozdielom, že Krausovo dielo sa neopiera o priamo zažité a prežité, ale vychádza z dokumentov, novinových článkov, verejných vystúpení, počínajúc cisárom, rozličnými generálmi a končiac pouličnými žobrákmi či povaľačmi.

Církev měla Jiřský klášter na Pražském hradě opravit již před třemi roky

Arcibiskupství pražské prý konečně opraví zchátralý Jiřský klášter na Pražském hradě. Podle dohody o vydání této unikátní památky měl být však klášter opraven již v roce 2021. Církev však tvrdila, že na opravu neměla peníze. Přitom například v roce2022 vykázala katolická církev zisk miliardu korun.

Arcibiskupství pražské vydalo minulý pátek zprávu ve které se chlubí, že konečně opraví zchátralý klášter svatého Jiří v areálu Pražského hradu. Prý tam vznikne také kulturní a vzdělávací centrum a bude tam trvale vystaven Svatovítský poklad. Kdy přesně se tak stane zpráva neuvádí. Přitom dle smlouvy o vydání nemovitostí včetně Jiřského kláštera z března 2016 měl být klášter opraven nejpozději do března 2021 a zpřístupněn veřejnosti, a to především k pořádání výstav, koncertů a jiných kulturních a společenských akcí.

Rovný člověk Zdeněk Troška ještě žije aneb Slunce, seno, dezolát

V neděli 1. září uběhlo 40 let od premiéry filmu Slunce, seno, jahody…

… a já musím začít od hlavního tvůrce filmu. Zdeněk Troška. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Někdejší rozdělení oněch prvních a druhých na lid versus estéty poněkud narušil jeho politický postoj, když před 10 lety v době štěpení národa na pro- a protirežimní postoje (Schwarzenberg versus Zeman, pro a proti umělé migraci, vaxeři a antivaxeři, a nejnověji válka versus mír) výrazně vstoupil na onu úzkou cestu „proti“, na níž z naší kulturní fronty stojí jen pár statečných, kteří se k tomu jasně hlásí (kromě Z. T. Ivan Vyskočil mladší, Marek Vašut, Jaromír Nohavica a Pepa Nos). Ačkoli většina národa Zdeňka Trošku stále uznává až miluje, od té doby o něm slýchám odsudky i od mnohých příslušníků lidových vrstev, zejména těch co pravidelně sledují mainstreamová média…

O bolesti Karla Heřmánka a úctě nejen k jeho životu

Začnu od smutného konce. Všiml jsem si, že někdy jsou smrti herců vepsány předem v dramatických dílech. Smrt Jana Třísky třeba scenáristka Jan Dudková 33 let napřed dokonale popsala v závěru televizní adaptace Nerudovy povídky malostranské Psáno o letošních Dušičkách s názvem Slečna Máry… Když jsem se dozvěděl důvod bolesti, kvůli které Karel Heřmánek dobrovolně odešel (zánět trojklanného nervu), okamžitě jsem si vybavil, co o tomto utrpení a možnosti je rázně ukončit napsal Karel Čapek – z vlastní zkušenosti… Ona Čapkova slova z jeho „druhokapsové“ povídky Poslední věci člověka jsem poprvé slyšel, když nám je jako svým pacientům četl Prof. MUDr. Ján Praško, CSc.

Putin otvírá Rusko jako útočiště pro Zápaďáky prchající před ‚zkázonosnou neoliberální ideologií‘

Podle dekretu podepsaného prezidentem Vladimirem Putinem zmírňuje Rusko požadavky na dočasný pobyt pro zahraniční občany toužící uprchnout před „zkázonosnou neoliberální ideologií, která je v rozporu s tradičními duchovními a morálními hodnotami Ruska,“ ohlásila státní tisková agentura TASS #en#.

Cizinci budou mít podle podmínek této vyhlášky privilegium žádat o dočasný pobyt „mimo kvóty schválené ruskou vládou, aniž by museli předložit dokumenty potvrzující jejich znalost ruského jazyka, ruské historie a základů práva.“

Film Vlny = propaganda, co nás probouzí

Přiznám se upřímně, že čím jsem starší, tím víc mi vadí dvě věci: výročí a volby – protože během nich se už tak hystericky rozštěpený národ ještě víc rozštěpí a už i jinak nedýchatelná atmosféra se stane vražednou. Zvlášť když do tohoto ohně ještě shora přilévají. Pro člověka, který už skoro tři desítky let pracuje v médiích a všímá si, odkud všude ten olej přitéká, je to ještě markantnější.

Tentokrát se výročím-rekordmanem stal 21. srpen. Logicky – je to ideální příležitost, jak připomenout, kdy v minulosti nám něco zlého provedli Rusové (přičemž je úplně zbytečné donekonečna připomínat neruskou národnost tehdejší skutečné i formální hlavy sovětského státu, velitele okupačního zásahu, ba i předavatele a akceptovatele zvacího dopisu, kteří byli shodou okolností všichni paradoxně z národa, kterému dnes – v konfliktu, který fakticky nemá žalobce ani soudce, jen nešťastné oběti – oficiálně fandíme).

Únos Európy

Mocenský trojuholník H. Kissingera o vzťahoch medzi USA, ČĽR a RF (ZSSR) je všeobecne známy. Jeho kalkulácia na oslabenie ZSSR fungovala od začiatku 70-tych rokov. Problém nastal, keď Čína dosiahla taký vzostup, že sa stala jednou z globálnych veľmocí a teda konkurentom USA.
…
S. P. Huntington (anglické vydanie knihy v r.1996) k tomuto článku doplnil, že okrem paradigmy štátu funguje aj civilizačný prístup. Podľa toho nemusí prepuknúť vojna, ale Ukrajina sa s ohľadom na kultúrne faktory rozdelí na dve krajiny po civilizačnej zlomovej línii, ktorá oddeľuje pravoslávnu východnú Ukrajinu od uniatskej východnej Ukrajiny. Predpoklad, že tento rozpad bude síce búrlivý, lež menej krvavý ako v Juhoslávii, nevyšiel. O skutočných príčinách vojny na Ukrajine bolo v Slove uverejnených viac kvalifikovaných článkov, okrem iného aj od J. Mearsheimera.

Masové hroby, Vladimír Vysockij a my

Opovrhovať Rusmi a Ruskom je dnes predpísaná morálna povinnosť. Rusko vojensky napadlo suverénny štát. Ale opovrhovať Rusmi a Ruskom bola taká tichá povinnosť dávno predtým. Bratislavský Slavín býval toho svedkom – za Dzurindu, za Radičovej, za Matoviča i Hegera sa oprašovala revanšistická myšlienka: nie, to nie sú osloboditelia, ktorí skončili v spoločnom masovom hrobe, to sú vlastne „zachvatčiky“. Nebyť ich, mohli sme byť už vtedy Západ!
…
Vladimír Vysockij bol aj naším básnikom a spevákom, poznáme texty jeho piesní naspamäť. Pri každom výročí jeho smrti sa spomína najmä jeho rebelantstvo, jeho desaťročné manželstvo na diaľku s francúzskou herečkou Marinou Vlady, áno, aj jeho postihnutie alkoholom a morfiom, no už menej sa vie o jeho detstve.
…

K českým podpůrcům slovenského Majdanu

Abych parafrázoval svůj oblíbený český film Pelíšky: Rozmohl se nám tady takový nešvar – osobnosti, které neprotestovaly, když se u nás doma děly (a dějí) věci stejné nebo horší, protestují proti tomu, co se děje v jiné zemi, kde ale svým protestem nemají co ztratit.

Kdyby se dnešní gymnazisti těsně před maturitou z dějepisu (ti jediní jsou z dnešní mládeže snad trochu v obraze) propadli v čase o padesát let, viděli by některé z těch, kteří toto pondělí podepsali petici „Je třeba podat ruku!“, jak spěchají na protestní akci a přistupují k řečnickému pultíku. „Protestujeme!“ znělo by tehdy, v roce 1974 pateticky z málo kvalitních reproduktorů: „Jsme proti umlčování kultury, proti odebírání slova umělcům!!“ Koho mají na mysli? myslel by si neobeznámený maturant z roku 2024. Hutku? Landovského? Kubišovou? Kunderu? Uhdeho? Juráčka? Chramostovou? Kohouta? Třešňáka? Exulanta Kryla? Nebo snad dokonce – samotného Havla?? Nevěděli by, že oficiální umělci české normalizace protestují proti tomu, že americké levicové písničkářce Joan Baezové letos pořadatelé zrušili turné po konzervativním americkém jihu. V tehdejší době se mezi prostým českým lidem téhle vysmívané logice, jak odvrátit pozornost od vlastních problémů prstem ukázaným na jinou světovou stranu, přezdívalo: Ale vy zase bijete černochy…

„Progresivní“ olympiáda bez Rusů, Bělorusů a klimatizace. (Zato s Davidem Černým, laureátem státní ceny Petra Pavla.)

Tak nám dnes začínají další reklamo-kšeftové slavnosti. A ještě k tomu v Macronově Francii…

Zatímco v minulosti se olympijské hry stávaly dějištěm velkorysých činů (například mexický prezident José López Portillo podmínil životně důležitou dodávku uhlí Kubě tím, že mu východněblokové ČSSR vydá Věru Čáslavskou, která se po svém zákazu živila jako uklízečka na pražských sportovištích a byl jí odebrán pas), dnes David Černý (lidovým humorem zvaný „národní umělec D. Č., laureát státní ceny P. P.“) vyměnil zamítnutou sochu onanisty na pražském Národním divadle (Národní se vzácně pochlapilo!) za to, že vytvoří Věru Čáslavskou před českým olympijským domem. O dnes už celonárodně známých nástupových „národních“ kostýmech českého týmu od Liběny Rochové ani nemluvě. Vůbec nejlépe je charakterizoval můj kolega z Krajských listů Bruno Solařík (autor sobotní historicko-etnografické rubriky Pátrání B. S.) svým symbolickým sloganem: „Modrou krev na sobě nezapřeš. Učební obor řezník-uzenář, Paříž 1793.“

Projev Slováka Fica a projev Čecha Koloce

Slovenský premiér Fico se v pátek 5. července poprvé od svého atentátu a zranění objevil na veřejnosti. Pronesl projev opravdu státnický, ke kterému mu dopomohli toho dnes slavící skoro viditelně přítomní svatí Cyril a Metoděj – i neviditelní hmotní poradci.

Poradci slovenskému premiérovi poskytli takový informační a stylistický servis, na jaký my čeští občané nejsme zvyklí přinejmenším od doby, kdy si psal sám projevy premiér Zeman – a pak si je psal i jako prezident. Projev slovenského premiéra byl podle mého pro naši část Evropy stejně zásadní jako kdysi Kennedyho „Ich bin ein Berliner“. Stejně historická slova jako JFK by už mohl říct snad jen Kennedyho synovec, který letos též kandiduje na prezidenta USA. S tím rozdílem, že Robert Kennedy mladší se na rozdíl od svého strýce ve svých projevech studenou válku mezi západem a východem (která je po 60 letech od ledového projevu JFK tak horká, jak ještě nikdy nebyla) vždy snažil deeskalovat – stejně jako mírotvorci typu Roberta Fica.

Generační kohorty podle sociologů

… téma generačního nálepkování je populární zábavou sociologů. Často je využívají personální oddělení (moderněji řečeno HR management) k odhadu pracovní morálky a výkonu uchazečů a marketingové organizace.

Původcem klasifikace je Pew Research Center, který uvádí na svou obhajobu 5 věcí, které byste měli mít na paměti, když slyšíte o generaci Z, mileniálech, Boomerech a dalších generacích.

« Starší příspěvky

/ Zpravodaj

/ Štítky

/ Nejčtenější

Poslední 3 měsíce

Poslední rok

/ Archiv

/ Poslední komentáře