TÉMY TRIALÓGU:
2) Tradičné hodnoty verzus nové hodnoty
3) Dôsledky vysokorýchlostnej spoločnosti
4) O vzťahoch pokroku a progresivizmu
5) Technológie ako záchrana sveta?
7) Narastajúca kríza sociálnej dôvery
8) Humanizmus a ľudské hodnoty
9) Mediálne manipulácie a súčasnosť
10) Mier – dočasná prestávka medzi vojnami?
11) Možnosti filozofie a dnešok
~~~~~~~~~~~~
V osmdesátých letech, kdy bylo jasné, že doba klasické levice pomíjí, bylo zapotřebí nového řízeného týmu ve stejném oboru, ale jiného typu, závislého na kurátorech. A je zajímavé, že němečtí Zelení, ať už je to Berbock, Beck nebo Kelly, jsou slovy pacifisté a humanisté, ale jakmile dojde na zahraniční politiku, zejména u Zelených druhé generace, stávají se z nich jestřábi. A přirozeně na straně kolektivního Západu a korporací.
Mnoho lidí, kteří prožili 60. a 70. léta a patří k poválečné generaci – jako já, a 60. a 70. léta byla dobou bezuzdného vědeckotechnického a průmyslově-ekonomického pokroku -, těžko věří, že životnost průmyslově-technické civilizace je omezená. Jsou objektivně omezení.
Navzdory mnoha hrůzám dnešního světa se stále najdou lidé, kteří nám tvrdí, že kapitalismus znamená „svobodu“ trhu. Ve své nové knize „Vulture Capitalism: Corporate Crimes, Backdoor Bailouts and the Death of Freedom“ / „Kapitalismus supů: Korporátní zločiny, zákulisní financování a smrt svobody“, se Grace Blakeley, novinářka a autorka časopisu Tribune, této neoliberální mytologii postavila. Ukazuje, za kolik kapitalismus vděčí plánování a státním zásahům – a kombinuje to s poutavými případovými studiemi zločinů korporací, imperialistické moci a podvodnými finančními výpomocemi (= bailout / záchranný balíček). Podle ní se nejedná o „excesy“ kapitalismu, ale o jeho samotnou podstatu.
V rozhovoru s Helmerem Stoelem z Jacobinu hovořila o své nové knize, své politice a výzvách pro levici.
Stalo se, že jsem těsně před svými 47. narozeninami podlehl a šel si k jisté společenské události koupit první vlastní oblek v životě. Protože už mi došly i košile, přibral jsem si k němu dvě: jednu k obleku, bílou hodobóžovou s modrými puntíky, a jednu flanelovou štrapáční. Na závěr se mě prodavačky zeptaly, jak mi to mají zabalit: „Jste tady pěšky, nebo autem?“ Počítám, že jsem byl nejspíš první v historii té středně nóbl prodejny, kdo odpověděl: „Na kole.“
Říkám to pořád, pro mě je kapitalismu škoda…
Tříkrálový klavírní koncert české legendy jako politická akce? Podle Českobratrské církve evangelické ano. Ta totiž zrušila koncert svého člena Radoslava Kvapila ve svém kostele, který organizoval spolek Svatopluk, jehož je rovněž Kvapil členem. Šéf spolku Petr Drulák pro ParlamentníListy.cz vysvětluje, jak ke sporu došlo. Reakce faráře evangelické církve na celou kauzu podle Druláka nesedí.
Spolek Svatopluk, jehož zakladatelem a předsedou je bývalý elitní diplomat a pedagog profesor Petr Drulák, organizuje akce všeho druhu včetně těch kulturních. Takovou akcí, prostou jakékoli politického obsahu, měl být avizovaný tříkrálový koncert legendárního klavíristy Radoslava Kvapila. I tak to vadilo.
V roce 2000 vydal informovaný a bystrý důstojník CIA Chalmers Johnson, odborník na protipovstaleckou taktiku a Japonsko, knihu „Blowback“. V ní předpověděl, že v příštích 50 letech se Západ dočká odplaty především v Asii a Africe za to, co tam ve druhé polovině dvacátého století udělal. Počínaje Hirošimou a Nagasaki. Kniha zůstala zpočátku bez povšimnutí. Ale po 11. září 2001 vyšlo druhé vydání a „Zpětný ráz“ se stal populárním.
…
Logika Američanů je jednoduchá:
Pokud nemůžete přímo držet určité zóny a odejít, pak v nich musíte nejprve vytvořit chaos a pokud možno rozdělit velké mocenské formace na menší.
Za druhé, destabilizovat situaci vytvořením „řízeného chaosu“ od Maghrebu po Kyrgyzstán, podhoubí Ruska a Číny!
…
OBSAH
Přišlo mi redakční poštou průřezové CD písní Pavla J. Hejátka z let 2000 – 2023 „Eden nedohleden“. Ti z vás, kdo jméno autora neznají, ho musím trochu odtajnit. V jednom svém nedávném textu jsem napsal: „…jedinými dnešními zastánci původních myšlenek sociální spravedlnosti a národní ekonomické, politické i kulturní svrchovanosti se brzo ukázaly být ´socialismu nepřátelské zjevy´: Karel Kryl v jedněch odřených manšestrácích, vousatý Egon Bondy v teplákové soupravě, potetovaný Vladimír Franz a drzý vylepaný Jožo Ráž, který na sobě v mládí snad nikdy neměl rukávy…“ Do této skupiny lze zařadit i Pavla Hejátka (nar. 1975), který nad svou všeobecnou obličejovou potetovaností má navíc ještě nově narostlý plnovous. Pro lidi jako já, kteří si už v pubertě řekli, že chtějí být zajímaví jen svojí tvorbou, je Pavel zjev mile vnějškově excentrický. Jenže tím to teprve začíná – pak jsou tu Pavlovy při všech příležitostech (na vkus nás „nitroexcentriků“) dost nesofistikovaně vykřikované názory, že za minulého režimu bylo líp (souhlasím, ale podle mě jen za demokratického Pražského jara 1968, což si Pavel nemyslí) a pak jeho prvoplánové teorie o spiknutí „židovského národa“, z kteréhožto spiknutí nevím, nakolik vyjímá třeba Hugo Haase, Karla Poláčka, Arnošta Lustiga, Otu Pavla, Noama Chomského, Seymoura Hershe. Nakolik ví o teorii Egona Erwina Kische, že Židé se dělí na Tachles, co se zabývají penězi a politikou, a Šmonces, vědce, kterým to, z čeho Pavel národ viní, nic neříká, zato jsou skvělí vědci, umělci, sportovci… To ale tak nějak souvisí s Pavlovým stěžejním ovlivněním písničkářskou tvorbou Vladimira Vysockého a následným rusofilstvím, které ale pojímá tak trochu jako z Dostojevského 19. století, kdy i pro vzdělané Rusy bylo vše západní špatné a vše židovské podezřelé. (Nevím, zda Pavel ví, že tatínek Vladimira Vysockého byl taky Žid…)
Aj ja som bola s kolegom už 16. novembra pred Pionierskym palácom, to zhromaždenie bolo ohlásené a zišla sa tam neveľká skupina mladých, zväčša študentov. Ale kolega poznal mnohých katolíkov, povedal mi – uvidíš, teraz sa pochytajú za ruky, utvoria kruh a budú spievať nejakú cirkevnú pieseň. Témou však bol vtedy reaktor, ktorý sa mal postaviť na Prírodovedeckej fakulte, a tak, keď sme sa vydali podchodom a dolu Poštovou, v jesennom prítmí a horkosladkej vôni spadaného lístia, sa vyvolávali heslá: Ne-chce-me re-a-ktor) A Dia-lóg, dia-lóg!
Sedemnásteho bol piatok, v nedeľu vo večerných správach televíznych novín čítali vyhlásenia KSČ, no hlásateľka mala čierne šaty a za tým textom pozorný divák čítal iný text – neverila tomu a my sme neverili s ňou. Bola to lož. Na tej Národnej triede sa niečo stalo a rôznymi potôčikmi sa šírila pravda. Svetové agentúry ju šírili. Pravda? No, vyzeralo to ako pravda, preto sme aj my v hrôze hovorili – toto už je cez čiaru, bijú deti! Hoci nám tvrdili, že sa všetko vyšetrí a vinníci zásahu budú potrestaní. Už sme im neverili.
Z autorova říjnového deníčku
Tak rozdali ceny Thálie 2024. Protože jako člověk, který v 90. letech v divadle ještě stihl druhou vlnu inscenací velké generace 60. let, počínaje Faustem Otomara Krejči z roku 1997 (překlad: Karel Kraus, scéna: Josef Svoboda, hudba: Jan Klusák, Faust: Jan Hartl, Mefisto: Boris Rösner). Dnes už do divadla chodím jen na výjimečné pozvání, a tak nemůžu hodnotit, zda ceny jsou namístě, protože laureáty vůbec neznám. Ovšem – kromě cen za celoživotní dílo, které spadají do poslední doby, co mě na divadle ještě zajímá:
Thálie za činohru – herci: Viktor Preiss. Kdo jiný by to měl dostat? A ne proto, že Preis s jedním „s“ znamená německy „cena“. Viktor Preiss je jeden z posledních českých herců, kdo v oněch legendárních 60. letech začínali a pronesli je tak daleko, jak to šlo. Viktor Preiss, žák Vlasty Fabianové, se kterou v roce 1969 začínal v televizi v Krškově inscenaci Šrámkova Popela. A kde je dneska Fráňa Šrámek? Naposled jsem ho před pěti lety slyšel recitovat Jaromíra Hanzlíka v jeho autorském filmu Léto s gentlemanem, v němž se všemi svými (i těmi finančními) silami pokusil vrátit do našeho šoubyznysu něco, co už dnešní mladý divák nezná a čemu se kdysi říkalo kultura.
O úpadku západní civilizace snad dnes nikdo nepochybuje a nemusím jej dokazovat. Soustřeďme se na příčiny.
Proč civilizace, jako třeba čínská, ještě ve středověku vyspělejší než Evropa, zaostala, je otázka právě oné nespoutanosti evropských způsobů získávání prospěchu, protože všechny civilizace měly vždy určitou morálku a kázeň, ale Evropané to postupně ztratili tváří v tvář obrovským příležitostem, které se nabízely vyspělejšími technickými prostředky. Všimněme si jednání španělského královského páru ke Krištofu Kolumbovi, který byl obviněn, že nejedná s domorodci v nově objevených zemích křesťansky. Král se snažil zavést v Americe pravidla platná v Evropě. Nakonec toho musel nechat, protože příležitostí zbohatnout pro dobrodruhy bylo tolik, že to prostě nešlo. To se opakovalo v ostatních oblastech Ameriky. Najednou se objevily metody dávno zaniklé, třeba otrokářství. Vraždění domorodců bylo normální. Evropa dělala, že to nevidí, Jezuité pokřtěné domorodce bránili, ale marně.
V roce 2011 jsme na brněnské přehradě křtili loď Vídeň. Bylo to u příležitosti 65. výročí zahájení lodní dopravy na přehradě, za primátorování Bc. Romana Onderky. Byla to velká sláva, přijeli pan rakouský velvyslanec i vídeňský pan starosta Michael Häupl a jeho dopravní experti. Pan starosta vyjádřil naději, že vzájemné vztahy upevní i dálnice, která se staví z Vídně k nám, a on doufá, že nejpozději v roce 2019 si připijeme na hranicích u Mikulova… Rakušané slovo dodrželi, provoz na celé téměř šedesátikilometrové trase zahájili v prosinci 2017. My jsme s našimi 27 km od Pohořelic k hranicím ještě ani nezačali.
Na tehdejší slávu jsem si vzpomněl, když jsem se po letošních Velikonocích vracel z Rakous do Brna. Šok pro mne byl, když jsem za Mikulovem spatřil autobusovou zastávku, a pak ty další, co lemují autobusovou linku Brno – Mikulov.
Proč Jaroslav Seifert právě před 40 lety (11. 10. 1984) dostal Nobelovu cenu a kdo ve skutečnosti napsal „jeho“ slavnou děkovnou řeč?
Jaroslav Seifert byl legenda nejen československých, ale celoevropských rozměrů. Jeho sbírka básní Město v slzách se pokládá za zrod poetismu, exkluzivního československého literárního směru, vycházejícího z pohledu na svět očima dítěte, které vidí všechny, i ty nejobyčejnější věci kolem sebe nejen v překvapivých souvislostech, ale jako to nejvýznamnější a nejradostnější, co se dá prožít. To bylo ve 20. letech 20. století, které byly první zlatou érou čs. kultury. Zakladatelé surrealismu a dadaismu André Breton a Tristan Tzara se s československými umělci spřátelili a rozšířili zvěst o poetismu do hlavního města tehdejší světové kultury, Paříže. Málo se ví, že i díky tomu mohli ti, kdo se považovali za žáky „proroků poetismu“, Seiferta a Nezvala (tedy Voskovec s Werichem), ještě před stavbou důstojných filmových ateliérů v Praze točit v pařížských ateliérech a strhnout i francouzského režiséra Juliena Duviviera, aby podle jejich námětu natočil film Golem.
Cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu za rok 2023 převzala 29. září t.r. publicistka, spisovatelka a původním povoláním právnička Ladislava Chateau za knížku Bylo jich pět… Kolaborace, trest a rozpory. Vydal ji nakladatelství Galén v roce 2023. Cenu již XXIV. ročníku této literátům známé soutěže jí udělili tradičně v obřadní síni letohradského zámku.
Bylo jich pět… je volné pokračování autorčiny knihy Vlak do Výmaru, volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem. Tato knížka z roku 2013 z brněnského vydavatelství Host popisuje, kterak se francouzští spisovatelé a autoři nechávali zvát říšským ministrem propagandy Goebbelsem na opulentní setkání do Výmaru, spojená s prezentací nové nacistické umělecké scény, za což se odvděčovali obdivnými články. Kolaborace druhdy významných osobností patří dodnes k traumatům francouzské společnosti. Autorka otevřeně říká, že intelekt není zárukou spisovatelova či umělcova charakteru…
Můj příběh s Josefem Škvoreckým, který by se minulý pátek dožil stovky, začal těsně po revolučních Vánocích, když v lednu 1990 běželo v televizi opakování Hovorů H, v nichž hostem Miroslava Horníčka byl právě Josef Škvorecký.
O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali středněvěkou manželskou dvojici, od pohledu z Texasu. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl cizozemským parfémem. „Tati, to je ten pán z televize!“ vykřikl jsem (bylo mi tehdy dvanáct).
Žebříčky spisovatelů jako třeba atletů nebo plavců se nevedou. Ale kdybychom měli sestavit třeba žebříček spisovatelů dvacátého století, tak u leckoho by Henry Graham Greene (2. 10. 1904 v Berkhamstedu – 3. 4. 1991 ve Vevey) stál na bedně.
U tohoto literárního giganta lze obdivovat samozřejmě mnohé. Ale zmiňme aspoň nezaměnitelnou osobitost věty, naprosto dokonalou techniku, a vždy vynalézavý příběh, přičemž zápletkami bývají zpravidla morální volby hlavních postav.
Minulou sobotu, 14. září, zemřela Věra Kunderová (1935 – 2024), hlasatelka Československé televize z 60. let a manželka spisovatele. Jestli o Evě Hrušínské či Olze Havlové platilo, že osobnost jejich manželů by bez nich byla polovic, o Věře Kunderové to platilo ještě víc.
V noci z pátku na sobotu večer jsem uprostřed deště šel nakoupit do naší večerky a telefonoval jsem se svou kamarádkou Štěpánkou. Shodli jsme se, že znalci krajiny, jako Marko Pogačnik nebo Václav Cílek, upozorňují, že povodně ve svých duchovních souvislostech představují fenomén zrychlené změny, která se třeba děje i v některých rytmických časových obdobích, například v adventu. Já jsem si při tom vzpomněl, jak během tisícileté vody v roce 2002 sice těsně za záplavovou čárou, ale v kontaktu se svou zaplavenou zemí, odcházeli lidé, o nichž jsem věděl, že byli duševně či tělesně dlouhodobě mezi životem a smrtí, například herečka Slávka Budínová nebo výtvarník Jiří Kolář. Někdy v době, kdy jsme si to po telefonu povídali, v pobřežním letovisku Le Touquet-Paris-Plage v Normandii (které bylo předobrazem řady přímořských městeček v díle jejího manželka) odešla Věra Kunderová. Celý život tolik svázaná se dvěma fenomény, svým manželem a rodnou zemí, že jejich ztrátu nemohla přežít bez poškození své podstaty.
Publicistka Jana Marková v článku „Přirovnání k padesátým letům není přehnané“ se zabývá výroky intelektově zaostalých a psychicky narušených Otakara Foltýna a Karla Řehky a v reakci na jiné autory odmítá názory, že současnost nelze srovnávat s padesátými lety. Ač si autorky a jejích článků vážím, s jejím tvrzením nemohu souhlasit
….
Úspěšnost lživé propagandy a manipulace je vidět při srovnání dvou okupací. Při německé okupaci zahynulo 350 tisíc Čechů a cílem této okupace bylo vyvraždění třetiny populace, přesunutí další třetiny na Sibiř a z třetiny udělat otroky na území, které zaberou Němci.
Při sovětské okupaci zahynulo 240 lidí a cílem byla politická kontrola Československa a vojenské obsazení území hraničícího s NATO.
A jaký dopad na současnou politiku a společenské vědomí má tato propaganda reformulující historii. Obdivuje Německo, jehož jsme kolonií a Rusko a Rusové jsou nejodpornější tvorové na zemi, s nimiž chceme vést válku.
…
Čím jsou především společnosti padesátých a současných let rozdílné je trend. V padesátých letech jsme byli krátce po válce, a proto situace byla na počátku padesátých let obtížná, včetně potravinových lístků, ale ve všech oblastech se situace postupně zlepšovala. Současná kapitalistická společnost navazuje na stav socialistické společnosti v roce 1989. Výchozí pozice byla samozřejmě nesrovnatelně lepší než na počátku poválečných padesátých let.
K 110. výročiu začatia prvej svetovej vojny a k 150. výročiu narodenia rakúskeho spisovateľa Karla Krausa.
Prečo práve kniha „Posledné dni ľudstva“? Jestvujú na to najmä dva hlavné dôvody: 150. výročie autorovho narodenia a 110 rokov od začatia prvej svetovej vojny. A nezanedbateľným dôvodom je i aktuálnosť témy ako takej. Kraus patrí spolu s Robertom Musilom, Hermannom Brochom a Eliasom Canettim medzi klasikov modernej rakúskej spisby; jeho satirický a sarkastický obsiahly literárny opus možno priradiť k Haškovmu Dobrému vojakovi Švejkovi a vôbec k tomu najlepšiemu, čo na túto tému vzniklo, azda s tým rozdielom, že Krausovo dielo sa neopiera o priamo zažité a prežité, ale vychádza z dokumentov, novinových článkov, verejných vystúpení, počínajúc cisárom, rozličnými generálmi a končiac pouličnými žobrákmi či povaľačmi.
Arcibiskupství pražské prý konečně opraví zchátralý Jiřský klášter na Pražském hradě. Podle dohody o vydání této unikátní památky měl být však klášter opraven již v roce 2021. Církev však tvrdila, že na opravu neměla peníze. Přitom například v roce2022 vykázala katolická církev zisk miliardu korun.
Arcibiskupství pražské vydalo minulý pátek zprávu ve které se chlubí, že konečně opraví zchátralý klášter svatého Jiří v areálu Pražského hradu. Prý tam vznikne také kulturní a vzdělávací centrum a bude tam trvale vystaven Svatovítský poklad. Kdy přesně se tak stane zpráva neuvádí. Přitom dle smlouvy o vydání nemovitostí včetně Jiřského kláštera z března 2016 měl být klášter opraven nejpozději do března 2021 a zpřístupněn veřejnosti, a to především k pořádání výstav, koncertů a jiných kulturních a společenských akcí.
V neděli 1. září uběhlo 40 let od premiéry filmu Slunce, seno, jahody…
… a já musím začít od hlavního tvůrce filmu. Zdeněk Troška. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Někdejší rozdělení oněch prvních a druhých na lid versus estéty poněkud narušil jeho politický postoj, když před 10 lety v době štěpení národa na pro- a protirežimní postoje (Schwarzenberg versus Zeman, pro a proti umělé migraci, vaxeři a antivaxeři, a nejnověji válka versus mír) výrazně vstoupil na onu úzkou cestu „proti“, na níž z naší kulturní fronty stojí jen pár statečných, kteří se k tomu jasně hlásí (kromě Z. T. Ivan Vyskočil mladší, Marek Vašut, Jaromír Nohavica a Pepa Nos). Ačkoli většina národa Zdeňka Trošku stále uznává až miluje, od té doby o něm slýchám odsudky i od mnohých příslušníků lidových vrstev, zejména těch co pravidelně sledují mainstreamová média…
Začnu od smutného konce. Všiml jsem si, že někdy jsou smrti herců vepsány předem v dramatických dílech. Smrt Jana Třísky třeba scenáristka Jan Dudková 33 let napřed dokonale popsala v závěru televizní adaptace Nerudovy povídky malostranské Psáno o letošních Dušičkách s názvem Slečna Máry… Když jsem se dozvěděl důvod bolesti, kvůli které Karel Heřmánek dobrovolně odešel (zánět trojklanného nervu), okamžitě jsem si vybavil, co o tomto utrpení a možnosti je rázně ukončit napsal Karel Čapek – z vlastní zkušenosti… Ona Čapkova slova z jeho „druhokapsové“ povídky Poslední věci člověka jsem poprvé slyšel, když nám je jako svým pacientům četl Prof. MUDr. Ján Praško, CSc.
Podle dekretu podepsaného prezidentem Vladimirem Putinem zmírňuje Rusko požadavky na dočasný pobyt pro zahraniční občany toužící uprchnout před „zkázonosnou neoliberální ideologií, která je v rozporu s tradičními duchovními a morálními hodnotami Ruska,“ ohlásila státní tisková agentura TASS #en#.
Cizinci budou mít podle podmínek této vyhlášky privilegium žádat o dočasný pobyt „mimo kvóty schválené ruskou vládou, aniž by museli předložit dokumenty potvrzující jejich znalost ruského jazyka, ruské historie a základů práva.“
Přiznám se upřímně, že čím jsem starší, tím víc mi vadí dvě věci: výročí a volby – protože během nich se už tak hystericky rozštěpený národ ještě víc rozštěpí a už i jinak nedýchatelná atmosféra se stane vražednou. Zvlášť když do tohoto ohně ještě shora přilévají. Pro člověka, který už skoro tři desítky let pracuje v médiích a všímá si, odkud všude ten olej přitéká, je to ještě markantnější.
Tentokrát se výročím-rekordmanem stal 21. srpen. Logicky – je to ideální příležitost, jak připomenout, kdy v minulosti nám něco zlého provedli Rusové (přičemž je úplně zbytečné donekonečna připomínat neruskou národnost tehdejší skutečné i formální hlavy sovětského státu, velitele okupačního zásahu, ba i předavatele a akceptovatele zvacího dopisu, kteří byli shodou okolností všichni paradoxně z národa, kterému dnes – v konfliktu, který fakticky nemá žalobce ani soudce, jen nešťastné oběti – oficiálně fandíme).
Mocenský trojuholník H. Kissingera o vzťahoch medzi USA, ČĽR a RF (ZSSR) je všeobecne známy. Jeho kalkulácia na oslabenie ZSSR fungovala od začiatku 70-tych rokov. Problém nastal, keď Čína dosiahla taký vzostup, že sa stala jednou z globálnych veľmocí a teda konkurentom USA.
…
S. P. Huntington (anglické vydanie knihy v r.1996) k tomuto článku doplnil, že okrem paradigmy štátu funguje aj civilizačný prístup. Podľa toho nemusí prepuknúť vojna, ale Ukrajina sa s ohľadom na kultúrne faktory rozdelí na dve krajiny po civilizačnej zlomovej línii, ktorá oddeľuje pravoslávnu východnú Ukrajinu od uniatskej východnej Ukrajiny. Predpoklad, že tento rozpad bude síce búrlivý, lež menej krvavý ako v Juhoslávii, nevyšiel. O skutočných príčinách vojny na Ukrajine bolo v Slove uverejnených viac kvalifikovaných článkov, okrem iného aj od J. Mearsheimera.
Opovrhovať Rusmi a Ruskom je dnes predpísaná morálna povinnosť. Rusko vojensky napadlo suverénny štát. Ale opovrhovať Rusmi a Ruskom bola taká tichá povinnosť dávno predtým. Bratislavský Slavín býval toho svedkom – za Dzurindu, za Radičovej, za Matoviča i Hegera sa oprašovala revanšistická myšlienka: nie, to nie sú osloboditelia, ktorí skončili v spoločnom masovom hrobe, to sú vlastne „zachvatčiky“. Nebyť ich, mohli sme byť už vtedy Západ!
…
Vladimír Vysockij bol aj naším básnikom a spevákom, poznáme texty jeho piesní naspamäť. Pri každom výročí jeho smrti sa spomína najmä jeho rebelantstvo, jeho desaťročné manželstvo na diaľku s francúzskou herečkou Marinou Vlady, áno, aj jeho postihnutie alkoholom a morfiom, no už menej sa vie o jeho detstve.
…
Abych parafrázoval svůj oblíbený český film Pelíšky: Rozmohl se nám tady takový nešvar – osobnosti, které neprotestovaly, když se u nás doma děly (a dějí) věci stejné nebo horší, protestují proti tomu, co se děje v jiné zemi, kde ale svým protestem nemají co ztratit.
Kdyby se dnešní gymnazisti těsně před maturitou z dějepisu (ti jediní jsou z dnešní mládeže snad trochu v obraze) propadli v čase o padesát let, viděli by některé z těch, kteří toto pondělí podepsali petici „Je třeba podat ruku!“, jak spěchají na protestní akci a přistupují k řečnickému pultíku. „Protestujeme!“ znělo by tehdy, v roce 1974 pateticky z málo kvalitních reproduktorů: „Jsme proti umlčování kultury, proti odebírání slova umělcům!!“ Koho mají na mysli? myslel by si neobeznámený maturant z roku 2024. Hutku? Landovského? Kubišovou? Kunderu? Uhdeho? Juráčka? Chramostovou? Kohouta? Třešňáka? Exulanta Kryla? Nebo snad dokonce – samotného Havla?? Nevěděli by, že oficiální umělci české normalizace protestují proti tomu, že americké levicové písničkářce Joan Baezové letos pořadatelé zrušili turné po konzervativním americkém jihu. V tehdejší době se mezi prostým českým lidem téhle vysmívané logice, jak odvrátit pozornost od vlastních problémů prstem ukázaným na jinou světovou stranu, přezdívalo: Ale vy zase bijete černochy…
Tak nám dnes začínají další reklamo-kšeftové slavnosti. A ještě k tomu v Macronově Francii…
Zatímco v minulosti se olympijské hry stávaly dějištěm velkorysých činů (například mexický prezident José López Portillo podmínil životně důležitou dodávku uhlí Kubě tím, že mu východněblokové ČSSR vydá Věru Čáslavskou, která se po svém zákazu živila jako uklízečka na pražských sportovištích a byl jí odebrán pas), dnes David Černý (lidovým humorem zvaný „národní umělec D. Č., laureát státní ceny P. P.“) vyměnil zamítnutou sochu onanisty na pražském Národním divadle (Národní se vzácně pochlapilo!) za to, že vytvoří Věru Čáslavskou před českým olympijským domem. O dnes už celonárodně známých nástupových „národních“ kostýmech českého týmu od Liběny Rochové ani nemluvě. Vůbec nejlépe je charakterizoval můj kolega z Krajských listů Bruno Solařík (autor sobotní historicko-etnografické rubriky Pátrání B. S.) svým symbolickým sloganem: „Modrou krev na sobě nezapřeš. Učební obor řezník-uzenář, Paříž 1793.“
Slovenský premiér Fico se v pátek 5. července poprvé od svého atentátu a zranění objevil na veřejnosti. Pronesl projev opravdu státnický, ke kterému mu dopomohli toho dnes slavící skoro viditelně přítomní svatí Cyril a Metoděj – i neviditelní hmotní poradci.
Poradci slovenskému premiérovi poskytli takový informační a stylistický servis, na jaký my čeští občané nejsme zvyklí přinejmenším od doby, kdy si psal sám projevy premiér Zeman – a pak si je psal i jako prezident. Projev slovenského premiéra byl podle mého pro naši část Evropy stejně zásadní jako kdysi Kennedyho „Ich bin ein Berliner“. Stejně historická slova jako JFK by už mohl říct snad jen Kennedyho synovec, který letos též kandiduje na prezidenta USA. S tím rozdílem, že Robert Kennedy mladší se na rozdíl od svého strýce ve svých projevech studenou válku mezi západem a východem (která je po 60 letech od ledového projevu JFK tak horká, jak ještě nikdy nebyla) vždy snažil deeskalovat – stejně jako mírotvorci typu Roberta Fica.
… téma generačního nálepkování je populární zábavou sociologů. Často je využívají personální oddělení (moderněji řečeno HR management) k odhadu pracovní morálky a výkonu uchazečů a marketingové organizace.
Původcem klasifikace je Pew Research Center, který uvádí na svou obhajobu 5 věcí, které byste měli mít na paměti, když slyšíte o generaci Z, mileniálech, Boomerech a dalších generacích.
Vzpomínám – kolik je to let? Jednou o vánočním večírku v Divadle na provázku, který s přáteli po několik let spřádal Břetislav Rychlík a kde se hrály a zpívaly písně Jiřího Bulise, tak na tom večeru s interprety – kdo jimi byli a kam je herecký život zavál už nevím – přišla půvabná mladá dáma. A nádherný šanson s textem Zdeňka Šlaise a Jiřího muzikou doprovázela znakovou řečí…
Vzpomněl jsem si na to, když jsem nedávno v pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea mobilem fotografoval QR kódy u nových exponátu a v mobilu mi naskočil figurant, který znakovou řečí vyprávěl o tom exponátu, a pak o dalších, o jejich zrodu a životě, o Zemi a člověku… o historii plné podivných slepých i děsivých zákrut, kterých se člověk, s prominutím, dodnes nezbavil…
Začněme od lží, na které jsme dennodenně zvyklí v médiích. Základem nového televizního filmu Svatá bylo vyprávění hlavní hrdiny Olgy Térové o jejím dětství, odehrávajícím se v soustavě sovětských táborů, jimž dal později jméno gulag jejich vězeň Alexandr Solženicyn a které existovaly v SOVĚTSKÝCH letech 1923 – 1961 na území celého Sovětského svazu a řada z nich byla mimo území Ruska (a hlavní podíl na jejich existenci měli Stalin a ministři vnitra Jagoda a Berija – z nichž nikdo nebyl etnický Rus). Ty nejsou v inscenaci samozřejmě SOVĚTSKÉ, ale RUSKÉ. A to i přesto, že po roce 1945 nejpočetnější vrstvou vězňů v SOVĚTSKÝCH gulazích byli zajatí příslušníci Vlasovovy protisovětské RUSKÉ osvobozenecké armády. Pravda, jednou ve filmu padne slovo SOVĚTSKÝ, v šalamounské větě: „Matku paní Térové s dcerou odvlekla SOVĚTSKÁ rozvědka do RUSKA“.
Brno je dnes bohaté na výstavy…
Nejvíc se mi líbí ta, co je v Moravském zemském muzeu na Zelném rynku, v přízemí. Jmenuje se Světy ukryté v kameni a trvá až do 1. září tohoto roku. Je to výstava sestávající z velkoformátových fotografií jednoho jediného minerálu, křemene. Autorem exponátů je matička Země… řečeno poeticky. Nebo prozaicky, pan ing. Jiří Šura, soukromý geolog z Chrudimi, který sesbíral, rozřezal, naleštil, vyfotografoval, naformátoval a zvětšil a vystavuje SiO2 snad ve všech jeho podobách.
Zatímco se nový a bývalý ministr obrany RF (Andrej Belousov, Sergej Šojgu) usazují v nových křeslech a šéf personálního oddělení téhož ministerstva obrany (Jurij Kuzěcov ) sedí ve vazbě a další ministerští úředníci-korupčníci podávají rezignaci, pomalu a jistě dochází se zpožděním minimálně 12 let k čistce na ministerstvu obrany RF. Připomínám, že prezident Si s čistkou v ministerstvu obrany a bezpečnostních složkách začal ihned po usazení do křesla moci v Pekingu v letech 2012 a 2013. Díky ní jsme ještě tady.
Werich ve svých nedávno vydaných dopisech Voskovcovi reflektoval, že už pár let po Stalinově smrti byla Moskva plná amerických divadel a vůbec kultury USA – a Voskovec mu odepsal, že ekvivalentně to je se sovětskou kulturou za mořem. Kultura a sport byly (na rozdíl ode dneška!) v dlouhých obdobích studené války zkrátka vyňaty z boje znepřátelených zemí. V době, kdy na sebe česká a slovenská vláda dští sílu, proto přinášíme jeden mírumilovný kulturní rozhovor česko-slovenský: se Štefanem Kvietikem, nestarším žijícím hercem-mužem (je tu ještě o 3 roky starší Jiřina Bohdalová!) bývalé federace Slováků a Čechů, který v roce 1992 kandidoval i na jejího prezidenta – a který dnes, v pátek 10. května, slaví 90 let.
Keď prepukol terajší konflikt medzi Ruskom a Ukrajinou, objavili sa vo svete početné návrhy na riešenie sporu. Väčšinu tvorili radikálne riešenia zvýhodňujúce buď jednu alebo druhú stranu. Veľmi málo sa vlády, svetové inštitúcie i jednotlivci zaoberali myšlienkou, ktorú kedysi vyslovil najdlhšie slúžiaci indický premiér Džaváharlál Néhrú: „Každá voja sa raz skončí vyjednávaním. Prečo nevyjednávať hneď?“
Ako v iných konfliktoch, aj v tomto sa teda naplnili slávne slová prvého nemeckého kancelára Otta von Bismarcka: „Nikdy sa neklame toľko, ako pred voľbami, počas vojny a po poľovačke.“ Bežní občania majú už bohaté skúsenosti s pravdivosťou kancelárovho bonmotu v prvých dvoch prípadoch.
Tak, ako v mnohých iných konfliktoch, aj v tomto sa prvou obeťou stala pravda. Dovtedy sme mali zachované aspoň zdanie objektivity informácií, ktoré šírili naše médiá. Ak sa človek nemohol dopátrať po niektorých faktoch v našich novinách, mal možnosť voľby vyhľadal si na internete alebo v televízii názory inej strany. Naša múdra vláda okamžite po vypuknutí vojny zablokovala médiá s neželanými názormi a ak niekto mal odvahu šíriť ich, bola ochotná ho za to dokonca aj trestať. Tento stav trvá dodnes napriek tomu, že už máme inú vládu.
Na začátek bych měl asi vysvětlit, že se léta potkáváme na sociální síti, kde jsme si zprvu psali o vašem tatínkovi, režiséru a herci Miroslavu Macháčkovi (1922 – 1991, kterého široké čtenářské publikum bude znát z jeho hlavních rolí ve filmech Skalpel, prosím, …a pátý jezdec je strach, Dva lidi v zoo nebo jako pošťáka z filmu Sedím na konári a je mi dobre). Já jsem pak dlouho plánoval s vámi udělat rozhovor k jeho předloňským stým narozeninám, ale pak jsem musel konstatovat, že k tomu, co bylo řečeno v jiných rozhovorech, už nemám co dodat. Tak jsme se potkali až dnes, kdy jste mě pozvala do Divadla v Řeznické na monodrama Jeden německý život – o kterém jsem předem nevěděl mimo jiné to, že v něm dokážete být skoro hodinu a půl na jevišti zcela sama. Jak to můžete zvládnout?
Chcípla kočka. Stářím, jak mívají ve zvyku. Ne jen tak ledajaká, pelíšek měla na hradě. Byla mazlíčkem manželky komunistického rozvědčíka, generála NATO a prezidenta.
Země se propadla do smutku. Média soustrastně popisují zármutek první dámy, vláda, politici i prostí občané zasílají kondolence, kočce se dostalo pietní stránky na Wikipedii. Nikdy nezapomeneme.
Obsah:
Pro moji generaci Husákových dětí byli někteří zásadní umělci neviditelní a často úplně neznámí, protože v době našeho dětství o nich (pokud se o nich nemluvilo v našich rodinách) nebyla nikde ani zmínka. Tak tomu bylo u jmen velkých umělců-exulantů (Škvorecký, Kundera, Kohout, Pucholt, Tříska, Kukura, Landovský), nebo těch, kdo po celou dobu žili doma, ale coby neviditelní (Ludvík Vaculík, Egon Bondy, Vlasta Chramostová, Marta Kubišová). Měl jsem štěstí, že jsem dobu jejich „neexistence“ strávil ještě ve věku, kdy mě zajímali především Vinnetou a Fantomas. Kdybych byl starší, ve výkladech knihkupectví nebo v sálech divadel a kin by mi chyběli. Jako mi tam chybí dnes, v době outsourcované „kultury“, posílané k nám v konzervách přes moře, kdy jsou pro gros dnešní mladé generace už opět neznámí.
Dvě ze jmen, která jsem zmínil, mi vyvstávají do úplného popředí: Egon Bondy a Karel Kryl.
Kniha „Proměna“ spisovatele Franze Kafky je literární dílo. Povídku napsal v roce 1912. Pojednává o muži jménem Řehoř Samsa, který se jednoho dne probudí a zjistí, že se proměnil v obrovského brouka. Jeho rodina se snaží najít způsob, jak se s novou situací vyrovnat, ale Řehoř se postupně stává stále méně schopným komunikace, až nakonec umírá.
Co může lidstvo očekávat v nadcházejících desetiletích? Má naše civilizace nárok na přežití? A jakou má šanci? Mystik a jeho kniha promlouvají (nejen) k ruským čtenářům. Připomeňme si Růži světa a její vize…
Co může lidstvo očekávat v nadcházejících desetiletích? Má naše civilizace nárok na přežití? A jakou má šanci? Mystik a jeho kniha promlouvají (nejen) k ruským čtenářům. Připomeňme si Růži světa a její vize…
5 let od smrti Stanislava Miloty (1933 – 2019). Odtajněná vzpomínka a rozhovor s čelným kameramanem československé nové vlny a čelným mužem Charty 77 a Sametové revoluce 89. Taky mužem herečky Vlasty Chramostové. Ale především rovným chlapem…
Dialog Tomáše Koloce (komentátora deníku Krajské listy, spolupracujícího s periodiky nové Slovo, Disput a Radio Proglas), s Ondřejem Suchým (novinářem, textařem, karikaturistou a autorem pořadů jako byly Kavárnička dříve narozených či Malý televizní kabaret) o Arménii, na jejíž podporu (s podporou Ondřejova bratra Jiřího Suchého ze semaforské dvojice S+Š) spolu po loňském vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu založili projekt Arménie a my.
Obsah:
– Mark Moore, Mark Lungariello: Severokorejská uprchlice setřela „probuzenecké“ americké školství
– Ai Wei-Wei: Cenzura na Západě přesně stejná jako v Maově Číně
Myslím si, že jestli nás tahle doba něco učí, pak to, že politický názor není poslední (jak by řekla dnešní mladá generace: „ultimátní“) hodnota. Pochopil jsem to, když jsem se díky aktivitě jiného svého kolegy z Krajských listů, Ondřeje Suchého, se svým příspěvkem na jeho stránce pro Arménii ocitl přímo mezi jeho bratrem Jiřím a mezi ředitelem společnosti Člověk v tísni Šimonem Pánkem. Prostě nás najednou všechny spojil někdo, kdo nám připomněl, že nám všem jde o jedinou věc. O bezprizorné Armény, prchající ze země, která den ze dne přestala existovat, protože od ní téměř den ze dne dali všichni ruce pryč.
Rok 2023 byl rokem Josefa Jungmanna. Je určitě potěšující, že leckteré místní knihovny a místní muzea připomněly 250. výročí jeho narození. Sledoval jsem poměrně pozorně na internetu akce s ním spojené. Pozitivní ohlasy měl například listopadový cyklus Matice české v Národním muzeu. Ale na druhé straně řada institucí na Jungmanna zapomněla. Přitom ještě před několika generacemi byl považován za jednoho z nejvýznamnějších Čechů. Média jeho výročí ignorovala, což se ovšem dalo čekat, protože představuje dnes dost choulostivý problém. Pouze Česká televize mu nečekaně věnovala náležitou pozornost…
Od výletu francouzských spisovatelů na literární kongres do Výmaru, který se konal v říjnu 1941 pod záštitou Josefa Goebbelse, nás dělí již osmdesát dva let. A zdálo by se, že dnes už téma nemůže čtenáře zaujmout. A přitom opak je pravdou. Delegace cestou navštívila Baden Baden, Kolín nad Rýnem a další místa, kde se na jejich počest konaly slavnostní recepce a autorská čtení. Jejich účast na kongresu byla pojímána jako projev francouzsko-německého usmíření. Ale do skutečně širšího povědomí se spisovatelé nedostali ani tak tehdy, v době konání kongresu. V centru zájmu se mnozí objevili až v čase osvobozování Francie, kdy se započaly čistky a hony na kolaboranty.
Tak jsme minulý týden měli Mikuláše. Na začátek si prosvištíme opakování? Svatý Mikuláš, žijící na přelomu 3. a 4. století po Kr., byl řeckým křesťanským biskupem v Myře, městě, ležícím v tehdejší římské provincii (Malá) Asie, kde se dnes (jako v leckterých jiných bývalých svrchovaných zemích…) nachází Turecko. Proto má také jeho lidová postava vnější atributy biskupa, počínaje kompletním biskupským oděvem včetně mitry a berly. Legend o Svatém Mikuláši je hodně, ale ta nejznámější říká, že se doslechl, že jeden chudý otec chce prodat své dcery do nevěstince, a tak, aby ten muž mohl důstojně žít a upustil od svého lukrativního úmyslu, biskup mu zastrčil za okno celý svůj majetek. (Dneska si takového biskupa už při nejlepší vůli nedokážu ani představit…)
S ruským filmem je to dnes složitější. Ale samozřejmě, málokterý film si na sebe vydělá. A když jde opravdu o výjimečný film, vezmou ho na mezinárodní filmový festival v Moskvě. Takový film má zajištěny recenze ve významných periodikách a vedou se o něm v Rusku debaty. Pak ho promítá ruská státní televize a je po nějakém měsíci zdarma na KinoGo.biz.
A tohle vše je i případ filmu Mikulaj. Zájem o něj probudil 44. Moskevský mezinárodní kinofestival. Snímek natočil pětatřicetiletý tatarský režisér z Kazaně Ilšat Rachimbaj. Premiéru v kinech měl 22. června 2023.
Pane Běhunčíku: Poslední odstavec tesat do kamene.
Pan Rychlík u mne ztratil punc historika, když v televizním vystoupení o ukrajinských dějinách vynechal vyvraždění 70-ti tisíc Poláků ukrajinskými…
Cituji druhý odstavec projevu paní Lenky Procházkové : "Mnichovské trauma ale nelze vyléčit tím, že dnes budeme potomky Henleinovců objímat…
...připadne mi nemístné řešit tuto problematiku v kontextu nějakých 80 let soužití německých rodů s českou populací. Asi musíme počkat…
Jsem také pravoslavný a otce Fejsaka dobře znám. Je to jak píšete. Ale protože znám též zákulisí, mohu to doplnit.…