Co může lidstvo očekávat v nadcházejících desetiletích? Má naše civilizace nárok na přežití? A jakou má šanci? Mystik a jeho kniha promlouvají (nejen) k ruským čtenářům. Připomeňme si Růži světa a její vize…
Co může lidstvo očekávat v nadcházejících desetiletích? Má naše civilizace nárok na přežití? A jakou má šanci? Mystik a jeho kniha promlouvají (nejen) k ruským čtenářům. Připomeňme si Růži světa a její vize…
5 let od smrti Stanislava Miloty (1933 – 2019). Odtajněná vzpomínka a rozhovor s čelným kameramanem československé nové vlny a čelným mužem Charty 77 a Sametové revoluce 89. Taky mužem herečky Vlasty Chramostové. Ale především rovným chlapem…
Dialog Tomáše Koloce (komentátora deníku Krajské listy, spolupracujícího s periodiky nové Slovo, Disput a Radio Proglas), s Ondřejem Suchým (novinářem, textařem, karikaturistou a autorem pořadů jako byly Kavárnička dříve narozených či Malý televizní kabaret) o Arménii, na jejíž podporu (s podporou Ondřejova bratra Jiřího Suchého ze semaforské dvojice S+Š) spolu po loňském vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu založili projekt Arménie a my.
Obsah:
– Mark Moore, Mark Lungariello: Severokorejská uprchlice setřela „probuzenecké“ americké školství
– Ai Wei-Wei: Cenzura na Západě přesně stejná jako v Maově Číně
Myslím si, že jestli nás tahle doba něco učí, pak to, že politický názor není poslední (jak by řekla dnešní mladá generace: „ultimátní“) hodnota. Pochopil jsem to, když jsem se díky aktivitě jiného svého kolegy z Krajských listů, Ondřeje Suchého, se svým příspěvkem na jeho stránce pro Arménii ocitl přímo mezi jeho bratrem Jiřím a mezi ředitelem společnosti Člověk v tísni Šimonem Pánkem. Prostě nás najednou všechny spojil někdo, kdo nám připomněl, že nám všem jde o jedinou věc. O bezprizorné Armény, prchající ze země, která den ze dne přestala existovat, protože od ní téměř den ze dne dali všichni ruce pryč.
Rok 2023 byl rokem Josefa Jungmanna. Je určitě potěšující, že leckteré místní knihovny a místní muzea připomněly 250. výročí jeho narození. Sledoval jsem poměrně pozorně na internetu akce s ním spojené. Pozitivní ohlasy měl například listopadový cyklus Matice české v Národním muzeu. Ale na druhé straně řada institucí na Jungmanna zapomněla. Přitom ještě před několika generacemi byl považován za jednoho z nejvýznamnějších Čechů. Média jeho výročí ignorovala, což se ovšem dalo čekat, protože představuje dnes dost choulostivý problém. Pouze Česká televize mu nečekaně věnovala náležitou pozornost…
Od výletu francouzských spisovatelů na literární kongres do Výmaru, který se konal v říjnu 1941 pod záštitou Josefa Goebbelse, nás dělí již osmdesát dva let. A zdálo by se, že dnes už téma nemůže čtenáře zaujmout. A přitom opak je pravdou. Delegace cestou navštívila Baden Baden, Kolín nad Rýnem a další místa, kde se na jejich počest konaly slavnostní recepce a autorská čtení. Jejich účast na kongresu byla pojímána jako projev francouzsko-německého usmíření. Ale do skutečně širšího povědomí se spisovatelé nedostali ani tak tehdy, v době konání kongresu. V centru zájmu se mnozí objevili až v čase osvobozování Francie, kdy se započaly čistky a hony na kolaboranty.
Tak jsme minulý týden měli Mikuláše. Na začátek si prosvištíme opakování? Svatý Mikuláš, žijící na přelomu 3. a 4. století po Kr., byl řeckým křesťanským biskupem v Myře, městě, ležícím v tehdejší římské provincii (Malá) Asie, kde se dnes (jako v leckterých jiných bývalých svrchovaných zemích…) nachází Turecko. Proto má také jeho lidová postava vnější atributy biskupa, počínaje kompletním biskupským oděvem včetně mitry a berly. Legend o Svatém Mikuláši je hodně, ale ta nejznámější říká, že se doslechl, že jeden chudý otec chce prodat své dcery do nevěstince, a tak, aby ten muž mohl důstojně žít a upustil od svého lukrativního úmyslu, biskup mu zastrčil za okno celý svůj majetek. (Dneska si takového biskupa už při nejlepší vůli nedokážu ani představit…)
S ruským filmem je to dnes složitější. Ale samozřejmě, málokterý film si na sebe vydělá. A když jde opravdu o výjimečný film, vezmou ho na mezinárodní filmový festival v Moskvě. Takový film má zajištěny recenze ve významných periodikách a vedou se o něm v Rusku debaty. Pak ho promítá ruská státní televize a je po nějakém měsíci zdarma na KinoGo.biz.
A tohle vše je i případ filmu Mikulaj. Zájem o něj probudil 44. Moskevský mezinárodní kinofestival. Snímek natočil pětatřicetiletý tatarský režisér z Kazaně Ilšat Rachimbaj. Premiéru v kinech měl 22. června 2023.
100 let by tento týden v pondělí bylo Františku Pavlíčkovi (1923 – 2004), v jedné osobě velké osobnosti československého rozhlasu (zakladatel regionální stanice v Č. Budějovicích, po revoluci generální ředitel ČSRo), divadelnictví (vlastně zakladatel Divadla na Vinohradech, jak je známe), filmu (mj. scénář Třech oříšků pro Popelku + Markety Lazarové a Prince Bajaji s trojicí Vášáryová, Velecký, Palúch) i televize (Babička a řada dalších inscenací).
Co mají Židé a palestinští Arabové společného, kromě společného mytologického praotce Abraháma (Ibrahíma), téže jazykové rodiny, podobného písma (psaného z našeho pohledu „pozpátku“), a velkého kusu společných dějin? Oba národy patří mezi Srby, Chorvaty, Černohorce, Makedonce, Albánce, Iry, Tádžiky, Malajce, Mongoly, Laosany, Abcházy a Osetince – tedy ty národy, jejichž příslušníků ve vlastním národním státě žije míň než v zahraničí. Tutéž zvláštnost mají i dva další národy, které se v těchto dnech vzájemně vyhlazují: Arméni a Ázerbájdžánci. (Ti posledně jmenovaní před pár dny po 2400 letech vyhladili enklávu Náhorní Karabach, která byla od roku 1926 i de iure republikou pod arménskou správou – za velké pomoci Izraele, který je pro muslimskou ázerskou armádu druhým největším regionálním dodavatelem zbraní a válečného materiálu po Turecku!).
K tomuto textu mě svým článkem inspiroval kolega z Krajských listů MUDr. Tomáš Vodvářka, který vidí vše přímočaře: Židé jsou vyvolený národ a „Být Židem znamená bohužel i stálý boj o vlastní existenci“…
My „dezoláti“ často slýcháme, že naše představa o postupně upadajícím světě je dána tím, že si své názory na něj sestavujeme z „dezinformačních médií“. Pokud nějací takoví jsou, já k nim rozhodně nepatřím. Ke skeptickému pohledu na svět mi úplně stačí informační zdroje, které jsou zcela mainstreamové.
Smrt si říká unipolarismus
Přežije demokracie antropocén? Věk člověka a hodnotové ohnisko ústavy
Není jen Sachs, Walt, Hudson, Buchanan…, existují i jiní a jsou i v Rusku. A jejich analytické a esejistické články se kvalitou vyrovnají jmenovaným. Akorát alternativní weby v České republice většinou přebírají Američany. Důvody jsou především taktické. Různí strážci svobody, kteří nás tak vehementně ochraňují před ruským vlivem, se totiž renomované americké zdroje a autory zpochybnit neodvažují.
Péčí profesorky Jitky Ramské a mnoha dalších nadšenců spatřila světlo světa druhé vydání knihy Vina nevinných autorky Marie Skálové (1924–1996).
Internetem se šíří neuvěřitelná nová virální senzace, která je mocná a nutí k zamyšlení a nabízí přesvědčivý snímek Bidenovy Ameriky v nepořádku. Takže, co je to za zajímavý online fenomén?
Norman Rockwell maluje moderní Ameriku.
Jsi rád, že v Brně a okolí vyrůstají budovy konečně i v místech válkou vykotlaných a vplétají se i do tzv. brněnského Bronxu… Potvrzuje se ti dávno známá skutečnost, že k rozkvětu a obyvatelnosti právě zde nepomohou toliko výzvy a naléhání nás, píšících a v kancelářích sedících rozumbradů, dumajících o povznesení tamního lidu, ale především zájem podnikatelů a jejich tušení příštích zisků. Tato lehce optimistická úvaha je ovšem zpožděná o desetiletí, neb rozvoj města Brna tak dobře založený za první republiky a mnoho let před tím, měl nastat hnedle po válce, místo revolučního nadšení a ekonomického neumětelství ordinovaného tehdejší vedoucí silou světového proletariátu…
Jako člověka, který se odjakživa zajímá o národnostní menšiny, mě kdysi potěšilo, když jsem v našem městě objevil příslušníka té naší řecké, už třetí generace. Původně učil v našem městě na hudební škole kytaru, ale poté, co ho po převratu jeho česká manželka donutila odejít do lákavě „západní“ staré vlasti, po pár letech se vrátil, místo na zušce bylo obsazené a on v jedné z našich staroměstských mosteckých věží začal prodávat gyros. Když jsem se mu jako muzikantovi svěřoval s tím, že jsem obdivovatelem řeckého hudebního skladatele Mikise Theodorakise, sdílel se mnou můj obdiv, ale zeptal se: „Víš ale, že byl komouš?“ A pro jistotu obratem hned vysvětlil: „To ale ve fašistickém Řecku neznamenalo to, co být soudruh v 70. letech tady u nás. Spíš odvahu chtít pod nebezpečím trestu lepší poměry pro chudý lidi. Něco jako tady Charta…“
To, čo zažívame, mi veľmi pripomína éru pred rozpadom starého sveta. Aj so senilnými starcami na čele vlád, aj s lžou, ktorá má byť jedinou pravdou. Rozdiel je, že nikto dnes nie je Gorbačov a nikde sa nečrtá nová perestrojka. Áno, skončila sa neslávne, ale i tak nám priniesla slobodu a desiatky rokov relatívneho mieru (lebo na Juhosláviu sa predsa len zabudnúť nedá).
(Jak husitství přišlo z Novgorodu, reformace z Bosny atd.)
Žijeme v době, která se začíná podobat minulému režimu – v tom, že člověk působící ve veřejném prostoru se prodírá džunglí více či méně nebezpečných tabu. Jedním z nich je slovo slovanství. U svého známého, „insidera v mainstreamu“, jsem tohle slovo viděl na interním seznamu slov v jejich periodiku nepublikovatelných. Slovanství dnes dráždí o to víc, že válka, která nám (zatím co do dodávek a ekonomických důsledků) začíná přerůstat ve válku světovou, je válkou Slovanů proti Slovanům.
Stanislav Novotný se ptá Jindřicha Rajchla na diskriminaci ruských sportovců a umělců, rekordní chudnutí našich občanů a sobotní protivládní demonstraci na Václavském náměstí
Když končil minulý režim, byl jsem ještě v útlém věku, a rodiče se přede mnou otevřené kritice zřízení vyhýbali, ale i přesto (i za pomoci našeho třídního Mirka Veselého, který nás kromě povinné látky učil i pravdy, jako že každá písnička, kterou rádio pustí denně třikrát, se nám dostane pod kůži, ať se nám líbí, nebo nelíbí), mi už tehdy došlo, že pokud je něco lidem až moc vnucováno (tehdy například udělené režimní metály, které musely být uvedeny nad názvem nejčtenějšího listu Rudé právo, anebo povinná titulatura národních a zasloužilých umělců před jejich jménem), tak jde asi o nějakou nepřirozenou a možná i nebezpečnou věc.
V Rusku nastalo po oznámení podivné smrti Jevgenije Prigožina ticho, možná by se dalo říci poddajné ticho. Média hlavního proudu i osobnosti se chovali mírně řečeno rozvážně. Ze známých osobností hned den poté však sepsal nekrolog filosof ALEXANDR DUGIN, v němž neskrýval své sympatie k zavražděnému.
Oboch starších vnukov sme tentoraz – v rámci našich každoročných prázdninových potuliek Slovenskom – odviezli až do najvýchodnejších regiónov vlasti. Napriek tomu (či práve preto), že len kúsok za našou východnou hranicou cerí zuby to najhroznejšie strašidlo… Len kúsok- kúsoček za takou krásou, akú vyčarili nedotknuté Poloniny. Dvanásťročných potomkov sme však s manželkou odviezli aj na Duklu a do Údolia smrti. Aby na vlastné oči videli, že sloboda i mier k nám po strašnej svetovej vojne prišla z východu. Ešte skôr, kým nejaký ministerský pomätenec (ako Jaroslav Naď), nevzdelaný úradník z „ministerstva vojny“, zblúdený aktivista Ľuboš Lorenz a jemu podobní zaslepenci alebo dezorientovaný najnovší falšovateľ histórie Boris Filan premaľujú červenú hviezdu na zelených tankoch na bielo.
V internetovém deník.cz byl uveřejněn článek Daniela Anýže polemizující s článkem o českém antropologovi Aleši Hrdličkovi ve Washington Post označujícím ho za rasistu.
Máme tedy dalšího rasistického vědce, někdejšího významného antropologa, který svými výzkumy rasistické teorie vyvracel. K tomu, aby je vyvrátil, musel udělat tisíce srovnávacích studií mozků různých ras. Co tedy vadí novinářům současného levicového směru WOKE? Vadí jim samotná metoda. Lidé se srovnávat nesmějí, je to zakázáno. Další ideologický zákaz, další krok k totalitě a středověkému temnu.
Jak médiím oznámil publicista Jan Rejžek, ve čtvrtek 17. srpna zemřel v nemocnici v Praze Jiří Černý, muž pracovitý, mimořádně talentovaný, vážený, ale oficiálními kruhy jaksi trvale přehlížený. S jednou výjimkou – po Listopadu dostal nabídku stát se ministrem kultury ve vládě Petra Pitharta. Jiří tu nabídku nepřijal.
Dnes, v neděli, během jednoho z mnoha zamyšlení nad ilustracemi a řazením 16 článků na téma Mír, napsaných autory s Německa, Rakouska, Ruska, Kazachstánu a Česka, které vydává v češtině a němčině Pharus de Victoria (Bludenz, Rakousko) a Institut české levice ve formě sborníku, a zamyšlením nad strukturou a prologem knihy (77, a ničeho nelituji, vydavatelství Pharus de Victoria), na které pracuji v nevýhodných podmínkách, rozhodl jsem přeložit jednu báseň Mário Raula De Morais Andrade (1893-1945). Báseň tohoto brazilského básníka, prozaika, muzikologa, historika, kritika umění a fotografa, odráží moji filozofii života a poměrně přesně popisuje stav aktivit, které musím z mnoha objektivních důvodů utlumit.
„My z Lake Wobegon máme schopnost podívat se realitě do očí a popřít ji.“ — Garrison Keillor
Zapálený pozorovatel historie si uvědomuje, že USA a Západ vstoupily do nového Temného věku. Světlo rozumu a schopnost kritického myšlení rychle dusí všeobecná emoční nedospělost. Eroze americké kultury vznikla do velké míry v důsledku desítky let trvající fúze mezi nedospělými přístupy a korporátní součinností modifikující lidské životy a hodnoty.
Svůj komentář o změnách, které tento týden proběhly na Ústavním soudu ČR začnu asi netradičně: literárně-politickým exkursem. Díla spisovatele Michaila Bulgakova (1891 – 1940) byla po většinu jeho života zakázaná a on sám se dopustil předpovědi, že nikdy nenastane taková doba, kdy by byla povolena navždy. Skuteční umělci jsou většinou dobří proroci. Bulgakovův nejznámější román (který autor po jeho vzniku v roce 1930 pro jistotu spálil, načež ho znovu psal až do roku 1936) byl v Sovětském svazu ve zcenzurované verzi povolen až za třicet let (1966), necenzurovaná verze směla vyjít až za dalších třiadvacet let (1989), načež byl na Bulgakovově rodné Ukrajině dalších čtyřiatřicet let povolen – aby byl letos tamtéž vyškrtnut z učebnic a vyřazen z knihoven (i se svým autorem a většinou všech autorů píšících v ruském jazyce, v kterém byla shodou okolností vychována i dnešní hlava Ukrajiny Vladimir Zelenskyj…).
Toto je drobný střípek, nezodpovědný příspěvek do všeobecného měnlivého pohledu na Milana Kunderu. Vychází z mého několikerého setkání s jeho dílem a ději okolo… To první odehrálo se v šerém dávnověku, v roce 1970, kdy jsem si vystál čtvrteční frontu na české vydání Směšných lásek, o nichž se šířily zvěsti… k čemuž nepochybně přispělo, že Slováci byli rychlejší a vydali je již v roce 1967. A lásky… i mé byly směšné… v jiném prostředí, trochu jinak… nepochybně takových bylo a je u každého… toužil jsem je sepsat. Naštěstí nesepsal. Milan Kundera to udělal za nás…
Jednou možná nějaký snaživec napíše nový tolkienovský epos: Cesta českého elfa do Mordoru a zase zpátky. Zatím si ale ti, kterým ještě aktuální válka nevzala všechen mozek a srdce, vyprávějí tenhle vtip: „Víš, proč Fialovi policajti nevpustili Pavljučenkovovou na naše území? Protože měla v batohu raketu!“
Dne 5. června 2023 se před ministerstvem kultury sešli zástupci umělců, konkrétně herců, překladatelů, spisovatelů, galeristů, divadelníků žádat o to, aby umělec bylo opět povolání s jistotami, a aby do těchto jistot byl zahrnut taky technický personál v kultuře, žurnalisté, kurátoři, ale i „DJs“. Napadl mě u toho titul jediného filmu, v němž hrál hlavní roli kdysi známý herec Miroslav Homola: „Racek má zpoždění“. Přesně. Naše současná „kulturní fronta“ má 33 let zpoždění.
Rozdíl mezi levicovým myšlením autora a mým konzervativním není kupodivu velký a netýká se nejzákladnějších věcí, konstatuje Vlastimil Podracký ve své recenzi mého eseje Proč nekradeš?
Kdybych chtěl být kousavý, řekl bych, že především proto, že konzervativní myšlení Podrackého je levicové. Alespoň pokud chápeme dělení levicový – pravicový ve smyslu preference kolektivních nebo individuálních hodnot.
Překlad Kunderova eseje z roku 1984 je převzat ze sborníku Západní, východní a střední Evropa jako kulturní a politické pojmy.
Soubor esejů Zahradou těch, které mám rád (Atlantis, 2014) napsal Milan Kundera pro českého čtenáře v rodném jazyku a věnoval umění romanopisců, kteří umí odhalit na lidském životě, co jinak nelze uvidět. Vzdal jimi poctu těm, kteří si dokázali uchovat svobodu pohledu a neváhali jít proti vládnoucí blbosti. Právě oni vesměs tvoří zahradu těch, co má rád…
TAM JSOU LVI. Ano, území, o kterém se nic neví, území, kde vládnou barbaři. A tak je to s psaním o Rusku. Stále nám hrnou do hlavy, že Putin je barbar a diktátor a že Rusko není stát, ale zločinecká organizace…
Ruská kultura však žije. A pochopitelně ten, kdo je zvídavý, chce vědět čím.
Před pár týdny, když byla v Brně otevřena Knihovna Milana Kundery, mi volala šéfredaktorka Krajských listů: „Napiš o Kunderovi!“ Napsal jsem celkem tři díly seriálu Mystérium Kundera, o „udavačské aféře“, o tom, proč se Václav Havel zasloužil, aby Milan Kundera nedostal Nobelovu cenu, a o tom, proč Milan Kundera odešel do Francie, a ne do USA. O tom, jak vidím Kunderu-umělce a jeho příběh, je v nich vše. Co ale tedy přináším nového dnes, po mistrově smrti? Svůj dopis-vyznání Milanu Kunderovi jako veřejné osobnosti:
Přemysl Janýr napsal esej Proč nekradeš, aby vysvětlil lidské altruistické a etické chování, které se nezdá být zase tak docela samozřejmé, a zda jeho automatické vyžadování neslouží jako nástroj nějakého cíle, který nemusí být zcela altruistický.
V roce 2023 uplynulo třicet let od tragického úmrtí hudebního skladatele Jiřího Bulise. Zemřel 12. května 1993 na dálnici u Olomouce. Bylo mu 47 let. Přátelé a spolupracovníci Jiřího se k této smutné události letos vracejí, pořádají vzpomínkové večery a v bohaté tvorbě Bulisově hledají a nacházejí i znovu objevují půvab posmutnělé i humorné Bulisovy hudby
Byli jsme v Rusku, kam jsme přijeli s velkou skupinou Čechů, dospělých i dětí. Šofér nás kamsi vezl a přitom se vyboural. Podél cesty, přikrytá, jak bývají mrtví, zůstala ležet panenka a když jsem volal její malou majitelku, ať znovu nasedne a jede s námi dál, otočila se a smutně šla do světů mimo život. Vtom z blízké usedlosti vyběhl majitel usedlosti, ruský oligarcha, a začal vztekle honit svého syna s úmyslem, že ho zabije.
Napsal jsem, že z knihoven mizí sovětská literatura. Například Oleša, autor místy na úrovni Nabokova, skvělý Trifonov, Kazakov a další. Čtyřicetiletá humanitně vzdělaná kolegyně a vysokoškolská pedagožka mi pár dnů poté řekla, že to nebyla úplně pravdivá informace. A pravila to, aspoň se mi zdálo, s takovou trochu zlověstnější dikcí. No, nevím, nicméně žijeme v čase dezinformací, což v tuzemském životě může být trochu problém.
Podle jaké etiky se řídí společnost, která nerozpozná krádež?
„Ó národy Evropy ani netuší, jak jsou nám drahé,“ zvolal Dostojevskij. Ale mně se chce zvolat ne jménem celého Ruska, ale daleko skromněji jménem svým a jménem několika stejně smýšlejících lidí: „Ó, jak tě nenávidíme moderní Evropo za to, že jsi zahubila vše velké, krásné a svaté a teď to ničíš i u nás svým nakažlivým dechem.“
5. června se před ministerstvem kultury sešli zástupci umělců, konkrétně herců, překladatelů, spisovatelů, galeristů, divadelníků žádat o to, aby umělec bylo opět povolání s jistotami, a aby do těchto jistot byl zahrnut taky technický personál v kultuře, žurnalisté, kurátoři, ale i „DJs“. Napadl mě u toho titul jediného filmu, v němž hrál hlavní roli kdysi známý herec Vladimír Řepa: Racek má zpoždění. Přesně. Naše současná „kulturní fronta“ má 33 let zpoždění.
Mám před sebou pěknou knížku, která vznikla v Brně a je z půli o Praze. A z půli o Moravském Slovácku, o Hodoníně, o Hroznové Lhotě. O Brně je tam jen pár vět. Brněnští radní i podnikatelé a intelektuální smetánka neprojevila totiž o francouzského sochaře Rodina zájem, bylať tehdy, koncem devatenáctého a z počátku dvacátého století z valné míry německy orientovaná, s německými, či rakouskými kruhy uměleckými spjatá. A návštěva Auguste Rodina byla ryze český politický tah, kterým pražský spolek Mánes, mladočesky naladěn, chtěl posílit svou nezávislost na německém politickém a uměleckém světě…
Prakticky ihned po metaforickém přestupu z lodi na bál, unaven z delší pracovní cesty v zahraničí, urgentního řešení privátní záležitosti po návratu a s potížemi se skype, rozhodl jsem se akceptovat rozhovor s Petrem Burešem (8.6.2023).
Z více stran se dovídáme, jaké problémy jsou na Západě s výukou o Dostojevském. Například na Univerzitě v Miláno-Bicocca a na některých dalších univerzitách. Konkrétně v Miláně zákaz kurzů „znepokojivě ruského Dostojevského“ přece jen nakonec odvolali. A čtyřsekční kurz, jehož jedna část pojednávala také o problematických Bratrech Karamazových, se za velkého zájmu veřejnosti konal. Při hlasování akademiků Dostojevskému prý nejvíce prospělo, že byl odsouzen k pobytu v sibiřském pracovním táboře za ruského carského režimu.
Eva Olmerová, nar. 21. ledna 1934 v Praze, zemřela 10. srpna 1993 rovněž v Praze.
Historická zástavba žije vedle té moderní dál, dokonce intenzivnějším životem než dříve. Historickým jádrům našich měst zůstaly nejen tradiční funkce z doby předmoderní, ale jako magnet přitahují novou náplň vyplývající ze současného života. Moderní doprava se někdy těžko vyrovnává se spletitou sítí uliček i ulic, ale atmosféra jejich prostorů nám zřejmě stojí za námahu, protože je nám v nich dobře.
Předpokládal jsem, že Ústavní soud má onačejší borce. Ve svém "Předběžném opatření" plácají něco o "... ochraně dosavadní, ustálené a…
J.J.Rousseau též pravil. "Tak jako mrak přináší déšť tak kapitalismus přináší válku".
Co je to Evropa? Je to jen výběžek Asie. Rusko je nepochybně součást Evropy. EU nemá vojska. Má členské země,…
V tom s oběma pány nesouhlasím a považuji eskalované provokace Západu za připravenou past. Scénář podle Karaganova - a Mearsheimer…
Jen bych doplnil, že jedna skupina Chorvatů byla od konce 16. století i v Hovoranech. Ti ovšem splynuli se slováckým…