V roce 2023 uplynulo třicet let od tragického úmrtí hudebního skladatele Jiřího Bulise. Zemřel 12. května 1993 na dálnici u Olomouce. Bylo mu 47 let. Přátelé a spolupracovníci Jiřího se k této smutné události letos vracejí, pořádají vzpomínkové večery a v bohaté tvorbě Bulisově hledají a nacházejí i znovu objevují půvab posmutnělé i humorné Bulisovy hudby
Byli jsme v Rusku, kam jsme přijeli s velkou skupinou Čechů, dospělých i dětí. Šofér nás kamsi vezl a přitom se vyboural. Podél cesty, přikrytá, jak bývají mrtví, zůstala ležet panenka a když jsem volal její malou majitelku, ať znovu nasedne a jede s námi dál, otočila se a smutně šla do světů mimo život. Vtom z blízké usedlosti vyběhl majitel usedlosti, ruský oligarcha, a začal vztekle honit svého syna s úmyslem, že ho zabije.
Napsal jsem, že z knihoven mizí sovětská literatura. Například Oleša, autor místy na úrovni Nabokova, skvělý Trifonov, Kazakov a další. Čtyřicetiletá humanitně vzdělaná kolegyně a vysokoškolská pedagožka mi pár dnů poté řekla, že to nebyla úplně pravdivá informace. A pravila to, aspoň se mi zdálo, s takovou trochu zlověstnější dikcí. No, nevím, nicméně žijeme v čase dezinformací, což v tuzemském životě může být trochu problém.
Podle jaké etiky se řídí společnost, která nerozpozná krádež?
„Ó národy Evropy ani netuší, jak jsou nám drahé,“ zvolal Dostojevskij. Ale mně se chce zvolat ne jménem celého Ruska, ale daleko skromněji jménem svým a jménem několika stejně smýšlejících lidí: „Ó, jak tě nenávidíme moderní Evropo za to, že jsi zahubila vše velké, krásné a svaté a teď to ničíš i u nás svým nakažlivým dechem.“
5. června se před ministerstvem kultury sešli zástupci umělců, konkrétně herců, překladatelů, spisovatelů, galeristů, divadelníků žádat o to, aby umělec bylo opět povolání s jistotami, a aby do těchto jistot byl zahrnut taky technický personál v kultuře, žurnalisté, kurátoři, ale i „DJs“. Napadl mě u toho titul jediného filmu, v němž hrál hlavní roli kdysi známý herec Vladimír Řepa: Racek má zpoždění. Přesně. Naše současná „kulturní fronta“ má 33 let zpoždění.
Mám před sebou pěknou knížku, která vznikla v Brně a je z půli o Praze. A z půli o Moravském Slovácku, o Hodoníně, o Hroznové Lhotě. O Brně je tam jen pár vět. Brněnští radní i podnikatelé a intelektuální smetánka neprojevila totiž o francouzského sochaře Rodina zájem, bylať tehdy, koncem devatenáctého a z počátku dvacátého století z valné míry německy orientovaná, s německými, či rakouskými kruhy uměleckými spjatá. A návštěva Auguste Rodina byla ryze český politický tah, kterým pražský spolek Mánes, mladočesky naladěn, chtěl posílit svou nezávislost na německém politickém a uměleckém světě…
Prakticky ihned po metaforickém přestupu z lodi na bál, unaven z delší pracovní cesty v zahraničí, urgentního řešení privátní záležitosti po návratu a s potížemi se skype, rozhodl jsem se akceptovat rozhovor s Petrem Burešem (8.6.2023).
Z více stran se dovídáme, jaké problémy jsou na Západě s výukou o Dostojevském. Například na Univerzitě v Miláno-Bicocca a na některých dalších univerzitách. Konkrétně v Miláně zákaz kurzů „znepokojivě ruského Dostojevského“ přece jen nakonec odvolali. A čtyřsekční kurz, jehož jedna část pojednávala také o problematických Bratrech Karamazových, se za velkého zájmu veřejnosti konal. Při hlasování akademiků Dostojevskému prý nejvíce prospělo, že byl odsouzen k pobytu v sibiřském pracovním táboře za ruského carského režimu.
Eva Olmerová, nar. 21. ledna 1934 v Praze, zemřela 10. srpna 1993 rovněž v Praze.
Historická zástavba žije vedle té moderní dál, dokonce intenzivnějším životem než dříve. Historickým jádrům našich měst zůstaly nejen tradiční funkce z doby předmoderní, ale jako magnet přitahují novou náplň vyplývající ze současného života. Moderní doprava se někdy těžko vyrovnává se spletitou sítí uliček i ulic, ale atmosféra jejich prostorů nám zřejmě stojí za námahu, protože je nám v nich dobře.
Nepřátelství k nekomunistickému Rusku Češi nikdy neprojevili, dnes je to zcela nový fenomén, který ovšem nevychází z českých zájmů ani z historického odkazu a je jen výsledkem zapojení do struktur Rusku nepřátelských.
Nemáme dějiny. Velké dějiny zemí Koruny české nakladatelství Paseka končí rokem 1945. Dál už máme namísto Moderních dějin české státnosti jen krotké konsensuální monografie a hlavně lidovou tvořivost. Z několika svých textů, které zcela jistě konsensuální nejsou, jsem sestavil seriál věnovaný kritickým historickým epizodám. První díl představuje vzorce, které naše dějiny opakovaně formují.
Redakcia Slova ma oslovila otázkou, či aj v USA sa, podobne ako v Európe, prepisujú dejiny druhej svetovej vojny. Pokúsim sa odpovedať. Moja odpoveď nebude založená na prieskumoch verejnej mienky ani na analýze vyučovania dejín na rôznych stupňoch, budem iba prezentovať svoje osobné dojmy získané životom v tejto krajine.
Architektura je kamenné paradigma své doby – charakterizuje ji beze slov, o to přesněji. Smyslem architektury je vymezovat našim smyslům dostupné prostory z nekonečného univerza, které našim smyslům uniká. Tímto způsobem architektura vytváří životní prostředí pro civilizovanou společnost. Architektura a civilizace vznikly současně a v těsném sepjetí se dále vyvíjejí: teprve na místě usedlá, bydlící společnost může vytvářet civilizaci. Kočovníci mohou mít vyspělou kulturu – hudbu i výtvarná umění – civilizace je pro ně nedostupná.
Když byla zavražděna dcera Alexandra Dugina Darja, česká média posměšně psala, jak Dugin lkal u její rakve, že její první slovo byla vlast. A znovu o něm mluvili jako o Putinově Rasputinovi a prý pohřeb zneužil ke kremelské propagandě. A ministryně Černochová napsala svůj slavný tweet: … toto jsou skuteční vrazi a váleční štváči. A není mi líto ani dcery, ani truchlícího otce.
V evropských velkých médiích se reakce dnes už legendární postavy světového umění Nikity Michalkova na opatření Rady Evropy, kterým ho zařadila na sankční seznam EU, vůbec neobjevila. A pokud se někde zcela výjimečně objevila, tak parafrázovaná ve dvou třech větách. Michalkov otevřený dopis sepsal koncem ledna po návratu z nemocnice, kde se léčil zřejmě s koronavirem a komplikacemi s ním spojenými.
Vidím, že všichni "proroci" zániku Evropy se shodují v příčině, kterou je nihilismus a individualismus. Já to tvrdím ve své…
Čína v roce 1992 (Wolfowitzov doktrína o nepřipuštění rivala) rivalem nebyla, byla naopak spojencem proti Rusku. Jako rivala ji neocons…
K vašemu příspěvku bych ještě doplnil připomínku Mackinderova heartlandu a Zbygniewa Brzezinského knihu Velká šachovnice. Pak je třeba se zeptat,…
Kapitalizmus je pokračovaním otrokárskej spoločnosti prostredníctvom finančného nástroja – ZISKU! V tom je rozdiel medzi kolonializmom a neokolonializmom. ZISK v…
Jako většina analytiků a komentátorů vychází i prof. Pepa z premisy, že cílem je předejít evropsko-ruské válce. Jenomže podle té…