1. Franz Liszt: Les Préludes
2. Max Bruch: Violin Concerto No. 1
3. Bedřich Smetana: Louisina Polka
4. Leoš Janáček: Sinfonietta

Franz Liszt: Les Préludes

Franz Liszt (křtěn Franciscus, maďarsky Ferenc) se narodil 22. října 1811 v Doborjánu, Uherské království, Habsburská monarchie (nyní Raiding, Burgenland, Rakousko) a zemřel 31. července 1886 v Bayreuthu (severní Bavorsko, Německé císařství) byl rakousko-uherský klavírní virtuos a hudební skladatel, jeden z nejslavnějších klavíristů své doby a jeden z nejproduktivnějších skladatelů 19. století.

Symfonická báseň číslo 3 „Les Préludes“ byla původně (v roce 1848) zamýšlena jako úvod k nedokončenému cyklu sborových skladeb „Les Quatre ÉlémentsČesky (Eau, Terre, Feu, Air) / Čtyři živly (Voda, Země, Oheň, Vzduch)“.

Na tomto místě je nutno podat další podrobné vysvětlení. Samotné dílo bylo dokončeno v roce 1854. V roce 1941 bylo politicky zneužito, když nacisté potřebovali rozhlasovou znělku pro zvláštní zprávy Hlavního velitelství říšské branné moci (Sondermeldung / zvláštní zpráva), ve kterých oznamovali význačné úspěchy Vůdcových vojsk. Zatímco Němci obléhali Leningrad (k jehož dramatu Šostakovič napsal svou Sedmou symfonii), Němci doma poslouchali v „lidových přijímačích / Volksempfänger“ jako znělku hlavní téma z Les Préludes, „Ruskou fanfáru“, údajné „zprávy o úspěších“ z války, jejímž jediným cílem bylo dobývat a ničit.

Liszt se však ani slovem, ani tónem neprojevil jako předchůdce nacistické ideologie. Zneužití propagandou je zřejmé z jednoho opomenutí: nacisté zamlčeli, že Lisztův komentář začíná slovy o smrti. Co jiného byla tato německá válka!

„Co jiného je náš život než řada preludií k té neznámé písni, jejíž první a slavnostní tón rozeznívá smrt?“
— Franz Liszt, předmluva k Les Préludes

Les Préludes je příkladem Lisztovy syntézy poetické myšlenky a hudební logiky. Fanfára, která byla později tak často zneužívána, je v originále součástí díla o smrti a životě – nikoli o válce a dobývání. Znalost tohoto původního významu umožňuje náležitě ocenit toto významné orchestrální dílo.

Blíže viz analýzu „Les Préludes: Franz Liszts Sinfonische Dichtung Nr.3“Česky od Oskara Lehnera.

Les Préludes v naší ukázce hrají Berlínští filharmonikové pod taktovkou Daniela BarenboimaČesky, kterého jsem představil již v Novoročním intermezzu. Pianista a dirigent Daniel Moses Barenboim (hebrejsky: דניאל בארנבוים; narozen 15. listopadu 1942) je argentinsko-izraelský klasický pianista a dirigent žijící v Berlíně, který má také španělské a palestinské občanství. Od roku 1992 do ledna 2023 byl Barenboim generálním hudebním ředitelem Berlínské státní opery a „Staatskapellmeisterem“ jejího orchestru Staatskapelle Berlin. Barenboim dříve působil jako hudební ředitel Chicagského symfonického orchestru, Orchestre de Paris a milánské La Scaly. Barenboim je známý svou spoluprací s orchestrem West–Eastern Divan Orchestra, orchestrem mladých arabských a izraelských hudebníků se sídlem v Seville, a jako rozhodný kritik izraelské okupace palestinských území. Byl prvním, kdo získal jak izraelské, tak palestinské občanství.
Barenboim získal mnoho ocenění a uznání, včetně sedmi cen Grammy, čestného titulu rytíře velitele Řádu britského impéria, francouzského Řádu čestné legie jako velitel a velkooficiál s velkokřížem Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo. V roce 2002 mu byla společně s palestinsko-americkým vědcem Edwardem Saidem udělena španělská cena Prince of Asturias Concord Award. Barenboim je multilingvní, plynně hovoří anglicky, francouzsky, německy, hebrejsky, italsky a španělsky. Přes své postižení Alzheimerovou chorobou ještě v říjnu 2025 vedl Berlínské filharmoniky v Beethovenově Sedmé symfonii.

Zpět na obsah

Nyní uděláme malý skok v čase, ale zůstaneme stále v Německu.

Max Bruch: Violin Concerto No. 1

Max Christian Friedrich Bruch (* 6. 1. 1838 Kolín nad Rýnem (Prusko) + 20. října 1920 Berlín – Friedenau) byl německý hudební skladatel a dirigent.

Bruch byl činný jako učitel hudby, skladatel a dirigent v mnoha německých městech: Mannheimu (1862–1864), Koblenzi (1865–1867), Sondershausenu (1867–1870), Berlíně a v Bonnu (1870–1878). V době vrcholu své slávy byl po tři sezóny dirigentem Liverpool Philharmonic Society (1880–1883). Od roku 1890 do konce své hudební činnosti v roce 1910 vyučoval kompozici na berlínské konzervatoři Preußische Akademie der Künste (Pruská akademie umění). Max Bruch byl pohřben vedle své manželky Clary, která zemřela 26. srpna 1919, na hřbitově u kostela sv. Matouše v berlínské čtvrti Schöneberg. Jeho dcera Margaretha Bruch nechala později na náhrobek vytesat nápis: „Muzik ist die sprache Gottes / Hudba je jazykem Božím“. Někteří bohové jsou však krutí a ne všichni jsou dobří ke svým dětem.

Sólo v Koncertu pro housle č. 1 v naší ukázce hraje Maxim Vengerov, orchestr Philharmonique de Radio France vede Pablo Heras-Casado. Nahrávka je z roku 2021.

Maxim Alexandrovič Vengerov (rusky: Максим Александрович Венгеров; narozen 20. srpna 1974) je izraelský houslista, violista a dirigent sovětského původu. Hudební stanice Classic FMČesky ho označila za „jednoho z nejvýznamnějších houslistů světa“.

VengerovČesky se narodil v Novosibirsku jako jediné dítě Alexandra a Larisy Borisovny, hobojisty a sbormistryně dětského sboru v sirotčinci. Svou hudební dráhu zahájil již v raném věku, když ve třech letech zpíval v matčině sboru a v pěti letech začal chodit na hodiny houslí k Galině Turčaninové.

Zpět na obsah

Časové období zhruba zachováme a přesuneme se do Čech.

Bedřich Smetana: Louisina Polka

Bedřich Smetana (* 2. 3. 1824 Litomyšl + 12. 5. 1884 Praha) byl český hudební skladatel období romantismu.

Pocházel z poměrně zámožné, do určité míry poněmčené sládkovské rodiny. Od raného mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici. Po studiu u Josefa Proksche působil od roku 1847 v Praze jako koncertní klavírista a hudební pedagog. V letech 1856–1861 pobýval jako dirigent a učitel hudby ve švédském Göteborgu. Po návratu do Prahy se mnohostranně zapojil do českého společenského a kulturního života, a to i jako hudební kritik, jako první kapelník Prozatímního divadla v letech 1866–1874, avšak zejména jako operní skladatel. V padesáti letech věku zcela ohluchl, ale i po ztrátě sluchu dokázal složit řadu vrcholných děl.

Po svém rozhodném příklonu k češství usiloval Smetana celým svým dílem v duchu pozdního českého národního obrození o vytvoření svébytného českého hudebního stylu na základě domácích i soudobých světových podnětů. Hlavním hudebním vzorem mu byl skladatel a klavírista Franz Liszt. Svými osmi dokončenými operami různých žánrů položil základ českého repertoáru; největší popularity, a to i v Německu a jinde ve světě, dosáhla komická opera z venkovského prostředí Prodaná nevěsta, která je považována za prototyp české národní opery. Z dalších skladeb jsou nejznámější cyklus symfonických básní Má vlast a smyčcový kvartet č. 1 e moll Z mého života. Vedle toho napsal Smetana také četné klavírní skladby a vokální díla pro pěvecké sbory.

„Louisinu polku“ napsal v roce 1840 tehdy 16tiletý Bedřich Smetana pro svou starší sestřenici Aloisii Smetanovou.
V naší ukázce vystupuje Státní Filharmonický orchestr Brno pod taktovkou Františka Jilka. A také poněkud nečekaně tanečníci z raných Hollywoodských filmů, jak se dozvíte v popisku pod videem:

1. Fred Astaire a Eleanor Powell: „Jukebox Dance“ (Broadway Melody (1940)).
2. Fred Astaire, Leslie Caron: „Sluefoot“ (Daddy Long Legs (1955)).
3. Fred Astaire a Eleanor Powell: „Begin the Beguine“ (Broadway Melody (1940)).
4. Fred Astaire a Marjorie Reynolds: „Be Careful, It’s My Heart“ (Holiday Inn (1942)).
5. Fred Astaire a Ginger Rogers: „Too Hot to Handle“ (Roberta (1935)).
6. Lisa Miles a Tim Balfour: A Variation on Fred and Ginger for the third act of Opera Australia’s production of Die Fledermaus at the Sydney Opera House.
7. Michail Baryšnikov a Gregory Hines (White Nights (1985)).
8. Fred Astaire a Rita Hayworth: „So Near and Yet So Far“ (You Will Never Get Rich (1941)).

Zpět na obsah

A jdeme na Moravu.

Leoš Janáček: Sinfonietta

Leoš Janáček (* 3. 7. 1854 Hukvaldy + 12. 8. 1928 Moravská Ostrava) byl moravský skladatel klasické hudby (Wikipedie jej uvádí jako „českého skladatele“, ale nevěřte tomu. Češi si ve své domýšlivé hrabivosti přisvojují vše – i to, co je bytostně moravské). Přestože patřil do generace hudební moderny, jeho styl se vyznačoval značnou osobitostí a originalitou. Ceněnou se stala jeho nezvyklá melodika, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Celosvětově se prosadil operami včetně nejhranější opery Její pastorkyňa, uváděné jako Jenůfa. Také orchestrálně-vokální díla Glagolská mše, Sinfonietta, rapsodie Taras Bulba a komorní skladby, především smyčcové kvartety, získaly světové uznání.

Sinfonietta je nejslavnější Janáčkova skladba pro orchestr. Slyšíte v ní průvod Sokolů, pro které byly fanfáry zamýšleny?

Doba vzniku: 2. březen – 1. duben 1926, revize do 15. května 1926
Premiéra: 26. 6. 1926, Smetanova síň, Praha, dirigent Václav Talich a Česká filharmonie

A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v Úvozu kláštera králové, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě (…) z mého města Brna!“

Víte, že Janáček byl nadšený Sokol? Právě Sokolu věnoval svou nejslavnější skladbu pro orchestr, Sinfoniettu. K příležitosti VIII. všesokolského sletu složil nejprve úvodní fanfáry, ze kterých později rozpracoval pětivětou skladbu. Původně ji Janáček nazval Vojenská sinfonietta – inspiroval ho zvuk vojenské kapely. Později připsal jednotlivé věty čtyřem místům Brna:

Části skladby:

1) Allegretto – Fanfára

2) Andante – Hrad (Špilberk)

3) Moderato – Královnin klášter (Starobrněnský klášter Elišky Rejčky, nyní augustiánský)

4) Allegretto – Ulice Úvoz (po roce 1918 svobodná)

5) Andante con moto – Radnice (stará, sídlo správy města do roku 1935 – na Radnické ulici 368/8).

V naší ukázce provede Sinfoniettu Symfonický orchestr WDR[2] pod taktovkou Semjona Byčkova.

Semjon Majevič Byčkov (rusky Семён Маевич Бычков, anglicky Semyon Mayevich Bychkov; * 30. listopadu 1952 Leningrad) je americký dirigent a hudební pedagog ruského původu, narozený v Sovětském svazu. V polovině 70. let dvacátého století emigroval do Rakouska a přes Itálii odjel do Spojených států, kde roku 1983 získal americké občanství.
Od sezóny 2018/2019 je šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie, s úvazkem do roku 2028. Od srpna 2028 byl jmenován hudebním ředitelem Pařížské národní opery na čtyřleté období, s nástupem na pozici designovaného hudebního ředitele v srpnu 2026. Mezi lety 1985–1989 působil jako hudební ředitel Buffalo Philharmonic Orchestra a v období 1997–2010 pak řídil z pozice šéfdirigenta Symfonický orchestr WDR v Kolíně nad Rýnem.

Na stránkách Nadace Leoše Janáčka je také videoprůvodce k Sinfoniettě s dirigentem Jakubem Hrůšou (v angličtině).

Zpět na obsah

[1]

[2]