Burnham v Downing Street: převrat britského establishmentu

Analýzu Burnham installed in Downing Street: a British establishment coup vyšel na serveru Strategic Culture Foundation 23. července 2026

© Photo: @channelstv

Klíčem k pochopení dramatického vstupu Andyho Burnhama na Downing Street 10 je jeho jmenování muže, který ovládne britskou ekonomiku a nasměruje ji k bezprecedentnímu militarismu.

Jen pár hodin poté, kdy se 20. července stal premiérem, jmenoval Burnham Johna Healeyho kancléřem státní pokladny, což je titul britského ministra financí. Tato pozice je oficiálně druhou nejmocnější ve vládě. Ministr financí sídlí v domě číslo 11 vedle domu číslo 10 premiéra na Downing Street a je v praxi nejmocnější postavou, vzhledem k jeho kontrole nad rozpočty všech ministerstev.

Healey byl ministrem obrany v nešťastné Starmerově vládě. Je horlivým zastáncem zvýšení britských obranných výdajů a závazků vůči NATO. Healey jestřábí v podpoře Ukrajiny a neustále varuje před přípravou Británie na válku proti Rusku. Zkrátka je tváří britského hlubokého státu a jeho imperialistických zájmů.

Rychlý časový sled Burnhamova nástupu k moci naznačuje, že události byly zorganizovány tak, aby britský establishment získal pevnější kontrolu nad vládou. Cílem bylo zajistit požadovaný militarismus ekonomiky a společnosti.

Před dvěma lety vyhrál Keir Starmer britské všeobecné volby a po letech špatné vlády Konzervativní strany a řadě rezignací z Downing Street se stal labouristickým premiérem s velkými očekáváními stability. Líbánky však netrvaly dlouho. Starmer se brzy stal terčem posměšků uprostřed klesajících preferencí v průzkumech a jeho vládu zasáhla řada krizí, což z něj udělalo jednoho z nejnepopulárnějších premiérů všech dob. Jeho vedení pronásledovaly neúspěchy kvůli zvyšování daní a škrtům v sociálních dávkách, skandál s jeho jmenováním Petera Mandelsona velvyslancem v USA navzdory Mandelsonovým vazbám na zesnulého pedofila Jeffreyho Epsteina a v neposlední řadě Starmerův nudný a váhavý osobní styl.

V květnu 2026 byla Labouristická strana v komunálních volbách v Anglii a Walesu poražena a ztratila rekordní počet křesel v místních samosprávách. To vyvolalo mezi mnoha labouristickými poslanci výzvy k odstoupení Starmera.

Skutečným nepřítelem Starmera však nebyli voliči. Byl to britský establishment a jeho touha, aby Británie masivně navýšila výdaje na armádu v souladu s ostatními členy NATO. Pod vlivem amerického prezidenta Donalda Trumpa a atlantistů ve Washingtonu a Evropě jsou všichni evropští členové NATO tlačeni ke zvýšení vojenských výdajů na 3,5 procenta svých národních ekonomik. Tyto dodatečné výdaje, které se zvýšily z 1,5 na 2 procenta HDP, znamenají, že desítky miliard jdou do pokladen vojenských korporací, nikoli do veřejných služeb a civilní ekonomiky. Tento militarismus je také poháněn ideologií a propagandou, která ospravedlňuje imperialismus a konfrontaci s Ruskem, Čínou, Íránem a jakýmkoli vnímaným rivalem slábnoucí západní kapitalistické hegemonie.

V letech 2025 a 2026 John Healey, tehdejší britský ministr obrany, opakovaně veřejně naléhal na Starmera, aby se s programem smířil a zvýšil závazky Británie v oblasti obrany. Neustále tvrdil, že britská obrana je ohrožena, a šovinisticky varoval, že Rusko představuje hrozbu pro národní bezpečnost. Když Starmer nedokázal dostatečně zatlačit na všechna ministerstva, aby zajistil dodatečné finanční prostředky pro armádu, Healey stiskl spoušť a 11. června na svou funkci v kabinetu rezignoval. To byla pro Starmerovu autoritu smrtelná rána. Jeho pozice se stala neudržitelnou. Healeyho rezignace byla vypočítaným aktem neloajality s cílem destabilizovat Starmera. Ve stejný den jako Healey rezignoval i náměstek ministra na ministerstvu obrany Al Carns, jen pro jistotu. Převrat se blížil.

Vstupuje na scénu Andy Burnham. Burnham byl ministrem zdravotnictví v předchozích labouristických kabinetech za éry Tonyho Blaira a Gordona Browna. Z Westminsteru odešel, aby se v letech 2017 až 2026 stal starostou Velkého Manchesteru. Získal si oblíbený obraz starostlivého politika zaměřeného na lidi. Vzhledem k tomu, že se nešťastný Starmer potácel v chaosu, byl Burnham vychvalován jako atraktivní nástupce, a to nejen proto, aby oživil Labouristickou stranu, ale i samotnou instituci vlády v Británii.

Problém byl v tom, že Burnham v roce 2026 již nebyl poslancem a podle parlamentních pravidel na vedení Labouristické strany nemohl kandidovat. Tento problém vyřešila překvapivá rezignace poslance Labouristické strany za Makerfield, volební obvod v severní Anglii, v květnu. Odcházející poslanec Josh Simons uvedl, že rezignuje na protest proti drtivým prohrám Labouristické strany v místních volbách. Poté byly naplánovány doplňovací volby, které se měly konat v červnu. Andy Burnham se přihlásil do voleb a byl velmi populárním kandidátem na zvolení za Labouristickou stranu.

Sedm dní poté, kdy Healey rezignoval na funkci ministra obrany a prorazil Starmerův kabinet, byl Burnham v Makerfieldu zvolen 18. června drtivou většinou. Nyní měl cestu na Downing Street 10 a všechna britská média začala horečně spekulovat, že je nástupcem premiéra.

Starmer varovné signály četl a 22. června nakonec oznámil, že na funkci premiéra rezignuje. Měsíce trvající stranické debaty byly zmařeny, když se žádný labouristický zákonodárce do boje o vedení vlády nepřihlásil. Jedním z možných kandidátů byl Wes Streeting, který byl ministrem zdravotnictví ve Starmerově kabinetu. Na svou funkci rezignoval v květnu, měsíc před Healeyho odchodem. Streeting však uvedl, že proti Burnhamovi na premiérskou pozici nebude kandidovat. Burnham tak mohl 20. července – pouhý měsíc poté, kdy se stal poslancem – převzít Downing Street, aniž by stranický volební proces zpochybňoval. Jeho raketový vzestup k moci přišel, aniž by musel odhalovat jakékoli podrobnosti politiky nebo být předmětem veřejných debat. Přebírá funkci jako sedmý britský premiér za deset let bez mandátu z všeobecných voleb a s minimálními veřejnými znalostmi o svých vládních plánech. Je tohle to, co Británie prohlašuje za demokracii?

Britská média nekriticky popsala Burnhamův nástup k moci spíše jako „korunovaci“ než jako demokratické volby. Média omdlívají nad jeho „civilním přístupem“ a „novým začátkem“ pro britskou politiku.

Pod povrchem všech těch šťastných titulků o „obnově“ a „králi Andym“ se odehrávají skutečné mocenské tahy.

Mužem hodiny v establishmentu je John Healey, jestřábský militarista, který chce připravit Británii na válku proti Rusku.

Jeho zrádný tah, jehož cílem bylo sesadit Starmera, a to jeho rezignací v červnu, byl odměněn jmenováním ministrem financí. Toto jmenování britské mediální komentátory překvapilo. Odborníci se domnívali, že Burnham do čísla 11 dosadí Eda Millibanda. Místo toho se stal Milliband ministrem zahraničí, což je chabá pozice s mnoha kilometry ježdění. Healeyho role na ministerstvu financí v Londýně drží v rukou peněženku a moc.

Dalším významným jmenováním je Wes Streeting, kterého Burnham jmenoval novým ministrem obrany. Bývalý ministr zdravotnictví, který se boje o vedení nezúčastnil,l Burnhamovu „korunovaci“ umožnil. Člověk se diví, jak se bývalý ministr zdravotnictví může kvalifikovat jako ministr armády, pokud by to nebyla odměna.

Tato změna v Downing Street nyní dláždí cestu ministrovi financí Healeymu k nasměrování ekonomiky směrem k militarismu, po kterém toužil již za Starmera. Nejde o to, že by Starmer byl proti vyším výdajům na armádu nebo rostoucí podpoře NATO a Ukrajiny. Problém byl v tom, že Starmer byl slaboch a pro britské státní plánovače nebyl dostatečně nadšený. Healey je jejich člověk a je zpět u volantu.

V celkovém schématu věcí je Andy Burnham neexistující. Může žvanit o „decentralizaci moci“ a „snižování životních nákladů“ pro Brity. Může oznámit konec „spaní na ulici“ a zavedení stropu pro ceny autobusů. To jsou relativně drobné problémy, když se britská společnost propadá do rekordní úrovně chudoby a strádání. V širší politice rozhodování o tom, kolik Británie utratí za militarismus na úkor veřejného blahobytu, bude Burnham odsunut do pozadí.

Skutečnost, že Burnham jmenoval Healeyho, arcimilitaristu a válečného štváče, do klíčové role v řízení britské ekonomiky, ukazuje, že „král Andy“ je spíše dvorním šaškem než seriózním politikem. Jeho úlohou je bavit veřejnost přetvářkou změn a populismu – zatímco britský imperiální hluboký stát národ okrádá a vede ho na válečnou ztezku.

V Británii došlo k převratu a Burnham je na Downing Street jen veselou ozdobou výkladní skříně.

Finian Cunningham (*1963), původem z irského Belfastu, vystudoval zemědělskou chemii a než se začal věnovat novinové žurnalistice, pracoval jako vědecký redaktor pro Royal Society of Chemistry v Cambridge v Anglii. Je významným odborníkem na mezinárodní záležitosti. Téměř 20 let pracoval jako redaktor a dopisovatel ve velkých mediálních organizacích, včetně The Mirror, Irish Times a IndependentČesky. V červnu 2011 byl vyhoštěn z Bahrajnu za svou kritickou žurnalistiku, ve které upozorňoval na porušování lidských práv ze strany režimu podporovaného Západem. Je také hudebníkem a textařem.