1. Václav Umlauf: První sjednocení Donbasu a Ruska
2. Mike Whitney: Je na čase omluvit se Ukrajincům

První sjednocení Donbasu a Ruska

Již při historickém vzniku Ukrajiny byly Rusko a Ukrajina v souvislosti s regionem Donbasu ve velmi vážném konfliktu. Téměř došlo k přímé vojenské konfrontaci. Viz český model ve 20. letech ohledně Těšínska, které si chtěli obsadit Poláci. Území východního Donbasu nikdy, ani hypoteticky, nebylo součástí žádného z ukrajinských států, které existovaly v letech 1917–1920. Jak Ukrajinská centrální rada (Gruševskij), tak Ukrajinský stát (Skoropadskij) i Ukrajinské direktorium (Petljura) měly úplně jiné hranice. Jejich nacionalistická (tehdy vůbec ne neonacistická „NATO-Ukrajina“!) sledovala správní hranici Jekatěrinoslavské provincie, která vedla podél řeky Kalmius. To je západně od Taganrogu, což byla východní hranice Ukrajiny. Podívejte se na území na mapě dané jako UNR.

Paradoxem historie je, že právě tato hranice dnes do značné míry kopíruje linii fronty mezi Ukrajinou a povstaleckými republikami na Donbasu. Rusové dobře ví, o čem je historie. A paradoxem dnešního Donbasu je, že vůbec není oligarchicky-putinovský, ale radikálně levicový a socialistický, protože to byly hlavní síly, které na počátku v roce 2014 povstaly proti neonacistickému režimu v Kyjevě. Ale to je pro Západ ještě horší, než oligarchický Putin. Takže se musí celá historie Donbasu zamlčet dokonce dvakrát, tj. i současná realita od roku 2014. Všichni původní a legendární velitelé občanského odporu Donbasu byli zavražděni neznámými atentátníky. Dnes po nich nich ani v Kyjevě ani v Kremlu nikdo nemluví.

A nyní k vývoji po roce 1920, kdy vznikla banderovská UPA. K tomu psal Letko výborný článek Zač bojují Ukrajinci? (2022). Za sebe bych jen dodal, proč došlo k té podivuhodné přeměně ukrajinských „levicových“ povstalců na dnešní neonacisty pod výchovou made in EU and USA. Jednoduché vysvětlení je v tom, že ukrajinští esesáci utekli po prohrané Druhé válce hlavně do Kanady, kde už od 30. let byla silná ukrajinská menšina. Jejich potomci ve spolupráci s CIA, NATO a EU pak provedli puč na Majdanu.

Jenže historie je krapet komplikovanější. Vrátíme se do občanské války v Rusku mezi bílými a červenými čepicemi. V letech 1919–21 se ke Komunistické straně (bolševiků) Ukrajiny začali hromadně připojovat zástupci dalších levicových ukrajinských stran. Byli mezi nimi ukrajinští levicoví socialisté-revolucionáři, což byli zástupci mnoha „marxistických“, „komunistických“ a „sociálnědemokratických“ skupin. Tito borci celou občanskou válku tiše přečkali, jak se na normální zbabělce sluší a patří. Viz model Klausovy komunistické ODS během sametu. Tito „revolucionáři“ se pak vesele vrhli na obsazování pozic v „nezávislé socialistické Ukrajině“. Jejich územní kořist ukazuje ukrajinská mapa s nálepkou „UNR“ a dnešní český politický cirkus.

A pak platí, že poturčenec horší turka. Tito kolaboranti proti bolševikům museli v SSSR zakrýt svou minulost. Opět viz Česko a nějaký agent jménem Pávek. Takže z nich byli patentovaní stalinisté; ale na druhou stranu si drželi jako fíkový list „patriotické“ ukrajinské tradice. Nic nového pod sluncem, viz dnešní ODS a další pravicové partaje. Tento nacionalismus pak účelově i ideologicky podporovala Moskva, když se jí to hodilo do krámu. Viz předání Krymu v rámci SSSR tehdejší ukrajinské republice. Chruščov tehdy potřeboval hlasy ukrajinských komunistů pro zvolení šéfem partaje. Tento úplatek tehdy i dnes luxusní oblasti byl dostatečnou pohnutkou.

Dnes z těchto pseudo-komunistů dělá Zelenský a spol pod vedením Deep state v EU patentované neonacisty. Tak je exhumuje z hrobů v EU a zase pohřbívá doma jako „národní hrdiny Ukrajiny“. Historicky viděno, je to totální komedie. Ale historie na Ukrajině (a pak v českém místodržitelství) rychle přešla na tragédii. Je třeba vědět, že tento typ vládnoucích politických „zvířat“ je totálně prodejný, vždy, všude a každému. Tito kolaboranti na druhou se prodali za „koláčky Nulandové“ na barevnou revoluci Majdanu. A čeští historičtí amnezici pak mají od roku 2022 tak zvanou „válku na Ukrajině“. My na webu ji máme od roku 2014, viz článek Po masakru v Oděse již není cesty zpět.

Václav Umlauf (*1960) je filosof, teolog a publicista, katolický kněz, člen jezuitského řádu a vysokoškolský pedagog. Po studiu na gymnáziu pracoval jako horník. Byl aktivním stoupencem hnutí za lidská práva; v březnu 1980 byl zatčen, obviněn z trestných činů pobuřování a poškozování zájmů republiky v cizině a odsouzen na dvacet měsíců, které si odpykal ve věznici na Borech. Po návratu z vězení pracoval v Brně v různých dělnických profesích a byl činný při samizdatové publikaci křesťanských a jiných tiskovin. Za protikomunistickou činnost mu Ministerstvo obrany České republiky udělilo osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu. Po listopadu 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra v Brně. V roce 1990 odešel do kněžského semináře v Olomouci, v roce 1991 vstoupil do jezuitského řádu. Studoval teologii a filosofii v Paříži, Londýně a Mnichově, v roce 2000 byl vysvěcen na kněze. Přednášel na Hochschule für Philosophie v Mnichově a na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Od roku 2008 vyučuje jako externista na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2009 působí na katedře filozofie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Od roku 2003 provozuje občansky angažované weby Umlaufoviny a E-republika, na němž se spolupracovníky a dopisovateli publikuje společenské analýzy a další texty (teologické, filosofické, religionistické i beletristické).

Zpět na obsah

Analáza Mika Whitneye It’s Time to Apologize to Ukrainians vyšla na serveru The American Conservative 20. srpna 2026

Je na čase omluvit se Ukrajincům

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nařídilČesky 25. června „40denní vlivovou operaci“ zahrnující použití dronů k útokům na cíle hluboko v Rusku. Cílem bylo podle Zelenského donutit Rusko „ukončit válku“ a obnovit jednání z pozice příznivé pro Ukrajinu.

Zdá se, že se mu to nepodařilo. Ve skutečnosti se Rusku v tomto období podařilo využít tří ukrajinských slabin k posílení své pozice.

Prvním je nebezpečný nedostatek pracovních sil na Ukrajině, který zanechal mezery v liniích chránících města v „pevnostním pásu“ země. Během léta se k němu Rusko postupně přibližovalo, včetně možného dobytí důležitého města Konstantinovka. Pokud padne, nebo už padlo, podobný osud pravděpodobně čeká i další města v tomto pásu.

Tomuto nedostatku pracovních sil odpovídá i nedostatek munice pro protivzdušnou obranu. Ukrajinské zásoby protibalistických střel Patriot jsou nulové nebo se k tomu blíží a ruské balistické a hypersonické střely nyní zřejmě zasahují cíle na Ukrajině dle libosti. USA jim nemají co dodat. Během jediného dne bojů v Íránu mohou USA vystřílet 50 Patriotů. Spotřebovaly stovky Patriotů a zbývá jim jich možná méně než 800. Ukrajina již nehlásí, kolik ruských raket sestřelila. Není co hlásit: míra zachycení se blíží nule. Ukrajina prohrává válku na dlouhou vzdálenost, zejména proto, že škody způsobené ukrajinskými drony jsou výrazně menší než škody způsobené ruskými raketami.

Třetí slabinou jsou problémy Ukrajiny se sestřelováním nejen ruských raket, ale i ruských dronů. Nový ruský model dronu Geren s proudovým pohonem dosahuje rychlosti, která daleko převyšuje ukrajinské stíhací drony. Tyto hybridy dronů a střel s plochou dráhou letu ničí oděský přístav, což ztěžuje vstup zbraní na Ukrajinu a vývoz zemědělských a těžebních produktů.

Prohra ve vzdušné, pozemní a ekonomické válce vytváří dojem, že Ukrajina, nikoli Rusko, bude první, kdo se vzdá a vrátí se k jednacímu stolu. Tragické je, že nabídka, která tentokrát na stole bude, může být pro Ukrajinu horší než mír, který byl možný v prvních měsících války. Ukrajina byla ochotna vyjednávat o míru za výhodných podmínek na jaře 2022 (opravdu to byli ukrajinští vyjednavači, kdo je vypracoval). USA a Spojené království však Ukrajinu od cesty vyjednávání odradily a nasměrovaly ji ještě více na cestu války.

Oleksij Arestovyč, člen ukrajinského vyjednávacího týmu v Istanbulu, v roce 2024 uvedlČesky, že dohoda dosažená v Istanbulu „byla připravena z 90 procent“. Vedoucí ukrajinského vyjednávacího týmu David Arachamia nabídl podobné hodnocení: Rusko bylo „připraveno ukončit válku, pokud se… zavážeme, že nevstoupíme do NATO“. Rozhovory podle něj dosáhlyČesky na stupnici úspěšnosti „8 bodů z 10“. Třetí člen týmu, Oleksandr Čalyj, uvedl, že obě strany „byly v… dubnu velmi blízko k dokončení naší války nějakým mírovým urovnáním“. „Byla to,“ řekl Arestovyč, „nevýhodnější dohoda, jaké jsme mohli dosáhnout.“

Následuje komplexní katalog svědectví z primárních a důležitých sekundárních zdrojů, které ukazují, že USA a Británie na Ukrajinu tlačily, aby tuto dohodu neuzavřela.

Sekundární zdroje jsou samozřejmě méně přesvědčivé než primární, protože se spoléhají na svědectví lidí, kteří tam nebyli. Některé si však zaslouží zmínku kvůli pozicím, které autoři zastávaly. Bývalá tisková mluvčí Zelenského Julija Mendelová uvedla, že Boris Johnson „ovlivnil rozhodnutí“ o ukončení jednání. Bývalá náměstkyně ministra zahraničí pro politické záležitosti Victoria Nuland, která byla v době Euromajdanu v roce 2014 klíčovou osobou pro politiku Obamova ministerstva zahraničí vůči Ukrajině, uvedlaČesky, že se istanbulská jednání zhroutila, když „lidé mimo Ukrajinu“ dohodu zpochybnili. Slovenský premiér Robert Fico řekl: „Je prokázané, že na samém začátku války na Ukrajině v roce 2022 Západ Ukrajincům nedovolil uzavřít příměří za spravedlivých podmínek nejméně ve dvou velmi slibných případech.“ A tehdejší senátor J. D. Vance Senátu řeklČesky, že „jak poukázalo mnoho lidí, jak kritiků Vladimira Putina, tak i příznivců Ukrajiny, ve skutečnosti byla na stole mírová dohoda… A co se s ní stalo? Bidenova administrativa tlačila na Zelenského, aby ji zrušil.“

ZprávyČesky Ukrajinské pravdy jako první odhalily, že Boris Johnson spěchal do Kyjeva, aby Zelenskému řekl, že na Putina „by měl být vyvíjen tlak, ne s ním vyjednáváno“, a že i kdyby Ukrajina byla připravena nějaké dohody s Ruskem podepsat, „Západ nebyl“. V knize Rusko-ukrajinská válka: Pošetilosti impéria Richard Sakwa informuje o předchozím telefonátu, ve kterém Johnson Zelenskému řekl, že Spojené království „nebude garantem a tlačit na Zelenského, aby dohodu odmítl“. To je podle Sakwy také „postoj, který zaujali západní vůdci (Johnson, Biden, Scholz, Macron a italský premiér Mario Draghi) v kolektivním telefonátu 29. března, v den istanbulských rozhovorů“. Vysoce postavený vládní zdroj listu The Times sdělil, že Británie Zelenského varovala, aby se nenechal donutit k ústupkům, a že stanovisko Spojeného království je, že by neměl být „příliš horlivý… k urovnání“ a že „Ukrajina musí být v co nejsilnější vojenské pozici, než se tato jednání budou moci uskutečnit“.

Ještě větší váhu je třeba přiložit devíti primárním zdrojům, které byly součástí ukrajinského vyjednávacího týmu, mediátorů nebo konzultantů.

Arachamia potvrdil, že když se ukrajinský tým „vrátil z Istanbulu, Boris Johnson přijel do Kyjeva a řekl, že s nimi vůbec nic nepodepíšeme a pojďme prostě bojovat.“ DodáváČesky, že Západ „nám ve skutečnosti radil, abychom se do prchavých bezpečnostních záruk nepouštěli“.

Arestovyč uvedl, že Západ ukončil rozhovory, protože se již rozhodl využít Ukrajinu v boji proti Rusku jako past.

Čalyj jasně uvedl, že bezpečnostní záruky Ukrajině přijdou pouze v případě, že od istanbulských jednání odstoupí. „V polovině dubna 2022… vedoucí představitelé Spojených států a Velké Británie prohlásili, že je nepřijatelné, aby se jejich státy účastnily multilaterální Smlouvy o bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu společně s Ruskou federací. Zároveň ujistili, že jsou připraveni poskytnout Ukrajině bezpečnostní záruky samostatně nebo v multilaterálním formátu bez účasti Ruské federace.“

Tehdejší izraelský premiér Naftali Bennett byl Zelenským pozván, aby působil jako mediátor. Řekl,  že „existovala dobrá šance na dosažení příměří“, ale Západ ji „zablokoval“. Podle BennettaČesky „bylo v té době příměří na dosah ruky a obě strany byly připraveny učinit značné ústupky. Velká Británie a zejména USA však proces ukončily a rozhodly pro pokračování války.“ (Bennett však později některá z těchto tvrzení odvolal a v roce 2023 prohlásilČesky, že si „není jistý, zda by nějaká dohoda vůbec mohla být uzavřena.“)

Zelenskyj požádal o zprostředkování i bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera. ŘeklČesky: „Ukrajinci nesouhlasili s mírem, protože jim to nebylo dovoleno. Nejdřív se museli Američanů zeptat na všechno, o čem diskutovali… O všem ostatním se rozhodovalo ve Washingtonu. To bylo osudné.“

Jean-Daniel Ruch, švýcarský velvyslanec v Turecku během jednání, byl v té době v Turecku, aby konzultoval myšlenku neutrality pro Ukrajinu. I on řekl, že „Západ zastavil jednání, která byla na pokraji příměří… Měli jsme příměří na dosah ruky a pak to byli Američané se svými britskými spojenci, kdo řekl ne.“

Turečtí představitelé, kteří rozhovory hostili, také potvrzují, že Západ od rozhovorů odrazoval. Turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu uvedlČesky, že rozhovory jsou na cestě k ukončení války, ale žeČesky „v členských státech NATO jsou tací, kteří chtějí, aby válka pokračovala, ať válka pokračuje a Rusko oslabuje“. Místopředseda turecké vládnoucí strany Numan Kurtulmuş  uvedlČesky, že „Spojené státy považují prodloužení války pro svůj zájem… Jsou tací, kteří chtějí, aby tato válka pokračovala… Putin [a] Zelenskyj [se] chystali podepsat, ale někdo to nechtěl.“

Snad nejrozhodněji prohlásilČesky turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan v souvislosti s Putinovým odkazem na Arachamiovo svědectví: „V těchto prohlášeních pana Putina je, abych to řekl na rovinu, upřímnost. V těchto rozhovorech, které budeme nazývat istanbulským procesem, jsme podnikli všechny upřímné kroky… Spolupracovali jsme, než bývalý britský premiér Boris Johnson od mírového úsilí odstoupil.“

Vzhledem k tomu, že Rusko ve válce pokračuje, zdá se jasné, že Ukrajina bude nakonec nucena vrátit se k jednacímu stolu. Pravděpodobně dosáhne horší dohody, než kterou byla před čtyřmi lety nucena opustit. A od té doby byly zabity nebo zraněny statisíce lidí, miliony lidí opustily své domovy nebo byly vysídleny, ekonomika, životní prostředí a infrastruktura byly zničeny a půda byla ztracena. Je načase se Ukrajincům omluvit za to, že je v prvních měsících války svedli z cesty vyjednávání.

Mike Whitney je americký geopolitický, ekonomický a sociální analytik žijící ve státu Washington. Svou kariéru jako nezávislý novinář zahájil v roce 2002 se závazkem k poctivé žurnalistice, sociální spravedlnosti a světovému míru. Je vědeckým pracovníkem Centra pro výzkum globalizace (CRG)Česky. Jeho články se zaměřují na geopolitická témata, zejména na konflikty na Blízkém východě. Poskytuje analýzy a komentáře k tématům, jako je válka v Gaze, situace v Jemenu a vztah mezi Spojenými státy a Izraelem. Publikuje na serverech jako The Unz Review,  Eurasia ReviewČesky, The Truth SeekerČesky a dalších.

Zpět na obsah