1. Tomáš Koloc: Dvojí metr aneb Není nacista jako nacista
2. Tomáš Koloc: O VESMÍRNÉ DEMOKRACII VÝCHODU A ZÁPADU
3. Tomáš Koloc: KANADA: LEPŠÍ MODEL SEVEROAMERICKÉ SPOLEČNOSTI, NEŽ USA
4. Tomáš Koloc: MOST RICHARDA TESAŘÍKA MLADŠÍHO
5. Tomáš Koloc: KRÁL BÝVÁ NAHÝ, NE SVATÝ

Sloupek Tomáš Koloc: Dvojí metr aneb Není nacista jako nacista vyšel v deníku Krajské listy 1. září 2026

Dvojí metr aneb Není nacista jako nacista

Foto: Pixabay
Popisek: Dvojí metr

Policejní inspektor Trachta jde pouze v ponožkách vzhůru Nerudovou ulicí…

Praktikant Hlaváček: „Pane inspektore, kde máte boty?“

Trachta se obrací, a jakmile se obrátí úplně, zahřmí a čas se z roku 1906 posune do roku 2026.

Inspektor Trachta se vrátí a sedne si k Hlaváčkovi na zahrádku Cukrárny Kubík.

Cukrář Kubík (ke své dceři Růžence): „Zeptej se ho, jestli je pod penzí.“

Růženka: „Jste pod penzí?“

Trachta: „Jsem. Jen její valorizace se mi jaksi snížila. Za Rakouska-Uherska jsme holt nevěděli, že musíme spořit na třetí pilíř. Navíc jsme všichni podezřelí, protože jsme pracovali pro císařství. Jediný, komu důchod valorizovali v souladu s inflací, je inspektor Klečka.“

Hlaváček: „Ale vždyť inspektor Klečka taky pracoval pro císařství…“

Trachta: „Ale on si to odmakal. 28. října sice ještě trávil v konspiračním bytě pro c. a k. špiony v zahraničí, ale už na první výročí republiky položil věnec na paměť stíhaných stoupenců Republiky československé a šel si zatančit na Shimmy festival. Stejně tak je na tom jeho manželka, baronka von Botzenheim. Ta si svou příslušnost k císařské šlechtě, hned po tom, co prohlásila, že je Češka jako poleno, odmakala tím, že ze svého státem přiřčeného rozpočtu udělila grant, aby česká kripl mohla papat, kúsat, cucat, bumbat a kúřit.“

Hlaváček: „A není to nespravedlnost, pane inspektore?“

Trachta: „Zapište si, Hlaváčku, pravidlo dvojího metru: Dělají-li dva totéž, ale jeden z nich je členem našeho tábora, zatímco ten druhý nepřátelského tábora, nejenže to není totéž, ale ten první může být dáván na vzor morálnosti, zatímco ten druhý za vzor zločinnosti…“

Hlaváček: „Mohl byste mi, pane inspektore, dát nějaký příklad?“

Trachta: „Příklady jsou všude kolem nás. Představte si třeba náš světadíl, v jehož jedné půlce oficiálně dělení mnohonárodnostních zemí náš tábor PŘIPUSTIT NEMŮŽE. Takže když tam parlament jednoho z těch malých národů vyhlásí samostatnost, hlavní země té mnohonárodnostní země tam pošle okupační složky, parlament rozežene, premiér musí uprchnout do zahraničí – ale tento postup je vyhlášen za správný a okupantská země mediálně pochválena.“

Hlaváček: „Myslíte to, co v roce 2017 udělali Španělé v Katalánsku?“

Trachta: „Správná úvaha, Hlaváčku. Ačkoli bych vám radil nebýt za každou cenu adresný…“

Hlaváček: Ano, pane inspektore.“

Trachta: „A teď si představte, že v druhé části toho světadílu náš tábor naopak dělení mnohonárodnostních zemí na malé zemičky naopak VYŽADUJE. Když se TAM v jedné takové mnohonárodnostní zemi stane úplně to samé – tedy že dvě a postupně i tři země větší federace vyhlásí samostatnost a ta hlavní země federace tam samozřejmě pošle armádu. Co pak s tou vůdčí zemí federace uděláme?“

Hlaváček: „Nepochválíme ji?“

Trachta: „To je málo, Hlaváčku! K vyhlášení samostatnosti vyzveme ještě další menší národy té federace, takže s tou větší zemí nakonec zbude dobrovolně v jednom státě jen jedna tvrdohlavá malá svazová republika. A teď si přestavte, že část té země, co celou tu federaci vedla, je obydlená menšinou, která vyznává náboženství jiného světadílu, a tu větší zemi nesnáší tak, že i civilisti toho velkého a malého národa se vzájemně podřezávají jako husy – natožpak vojáci. Co náš tábor pak ve jménu civilizace lidských práv udělá s tou zbytkovou federací?“

Hlaváček: „Rád bych řekl, že tam dohodne mír, ale ještě si pamatuju, co se stalo: Náš tábor lidskosti to tam rozbombardoval tak, že tam nezůstal ani kámen na kameni. Včetně té poslední malé svazové republiky, co s tou velkou zůstala – aby si napříště rozmyslela, zda s ní zůstávat. A té menšině jiného náboženství ve větší zemi jsme dali samostatnost, přestože jsme věděli, že jediný průmysl, který tu novou pidizemičku bude živit, bude obchod s orgány. Tedy kromě kantýn pro naše nový táborový základny.“

Trachta: „Správně, chlapče. Jen nejmenovat! Pamatujete si, co se stalo pak?“

Hlaváček: „Pamatuju, pane inspektore. Ta vybombardovaná země, co v ní dřív bylo hlavní město federace, nakonec zůstala úplně sama, a tak požádala o vstup do zastřešující organizace našeho tábora. A ta jí dala dvě protichůdné podmínky: Za prvé, že musí UZNAT princip nedotknutelnosti území tím, že zavede sankce proti jiné zemi, jejíž armáda překročila hranice svého souseda a bojuje s ním na jeho území. A za druhé, že musí POŠLAPAT princip nedotknutelnosti území tím, že uzná ten nepřátelský pidistát, který byl proti její vůli vyhlášen na části jejího vlastního území.

Pane inspektore to je tak do očí bijící příklad dvojího metru, podle kterého když dva dělají totéž, není to hodnoceno jako totéž – že snad už nemůže být jasnější!“

Trachta: „Ale může, chlapče, může. A klidně můžeme zůstat pořád u těch zemí, o nichž jste mluvil. V té první se nyní sice neoprávněně bojuje, ale jistý člověk, zanesený v seznamu válečných zločinců Simona Wiesenthala, tam podle světově uznávané encyklopedie má své státem zřízené muzeum, jeho jméno má tamní skautská organizace, stadion, přes 100 tamních ulic, jeho podobu nese 15 památníků a bust, poštovní známka a pamětní medaile. Jak v našem táboře nazýváme tuhletu zemi, Hlaváčku?“

Hlaváček: „Hrdinka boje za demokracii!“

Trachta: „A jak říkáme té druhé – co se aktuálně rozhodla uspořádat státní pohřeb svému před pěti dny zemřelému válečnému zločinci?“

Hlaváček: „Nacistický odpad Evropy!“

Trachta: „Výborně, Hlaváčku! Tak se toho držte – a jednou dostanete valorizovanou penzi i moje boty!“

Zdroje: Seznam.cz, Irozhlas.cz, Wiesenthal.com, Filmovyprehled.cz, Uk.wikipedia.org, Cs.wikipedia.org, En.wikipedia.org

Zpět na obsah

Glosu O VESMÍRNÉ DEMOKRACII VÝCHODU A ZÁPADU uveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 27. srpna 2026

O VESMÍRNÉ DEMOKRACII VÝCHODU A ZÁPADU

12. dubna 1963 vysílá sovětská televize pořad ke 2. výročí letu prvního člověka do vesmíru. V tu dobu už tu zleva sedí mimo jiné: Pavel Popovič (první Ukrajinec ve vesmíru), Valentina Těreškovová (první žena ve vesmíru), Jurij Gagarin (první člověk, Sovět i Rus ve vesmíru), Andrijan Nikolajev (první Čuvaš a člověk mluvící turkickým jazykem ve vesmíru). Ještě tu nesedí Boris Volynov (první Žid ve vesmíru), poletí až za 6 let, Vladimír Remek (první Nesovět-Neameričan ve vesmíru), poletí až za 15 let, Arlando Méndez a Jean-Loup Chrétien (první černoch, Kubánec – a první člověk ze západu kromě USA, Francouz, ve vesmíru), poletí až za 17 let.

Američani pošlou první ženu, prvního černocha a prvního Neameričana, na svých lodích do vesmíru až za 20 let. (Ten Neameričan je Západoněmec – a letí do vesmíru až 5 let po prvním kosmonautovi Východněmci, co letěl se Sověty.)

Prvního Žida (ženskou astronautku) pošlou Američani až za 21 let.

Prvního člověka z východního bloku (tehdy už bývalého; Rusa z Jelcinovy RF) pustí do své lodi a do vesmíru až za 31 let.

A prvního příslušníka svého původního národa vezmou Američani do vesmíru až za 39 let.

Tolik k vesmírné demokracii Východu versus Západu…

Zpět na obsah

Komentář KANADA: LEPŠÍ MODEL SEVEROAMERICKÉ SPOLEČNOSTI, NEŽ USA uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 6. září 2026

KANADA: LEPŠÍ MODEL SEVEROAMERICKÉ SPOLEČNOSTI, NEŽ USA

Díky Jaroslavu Svobodovi je náš čtvrteční pořad už zpřístupněn: https://www.youtube.com/watch?v=x7IIpF7RToE. Je to řada mých vyprávění, Markétiných promítání a odpovědí „mých“ dvou Čechokanaďanek, publicistky Markéty Slapčíkové a klavíristky Radky Hanákové na otázky, to vše s jediným údivem: jak je možné, že Kanada s desetkrát méně obyvateli než USA hostila/hostí stejně českých a slovenských exilových umělců a významných osobností jako Amerika, jak to, že se na rozdíl od USA stará o své sociálně potřebné a hlavně že na rozdíl od amerického „melting potu“ nevaří z lidí multikulturní dort pejska a kočičky, ale podporuje všechny tamní národy ve tvorbě jejcih vlastních národních kultur v jejich jazycích. Řeč je samozřejmě i o tamních negativech – ale i o tom, že i v době covidového fašismu Kanada udržela jedno maximum, které je u nás nepředstavitelné: svobodu médií a jejich protestu proti zlořádu povinného očkování a oprese proti němu (zákonem trestáni tehdy byli i Kanaďani, kteří byť jen přinesli protestujícím tirákům hrnek vody…) Z čehož vychází paradox, že jediná česko-slovenská televize založená na dokumentech o významných lidech obou národů se nachází – v Torontu.

Pořad i naše výstavy Světového kulturního dědictví (jehož vernisáž Česko-kanadská stopa pořad v Pardubicích doprovázel) je sice kolektivní dílo, ale nemůžu si dovolit Vás, jejich diváky, neupozornit, že pokud byste chtěli podpořit konkrétně moji osvětovou práci (i na nich), za kterou jsem dostal (čestnou, tj. nefinanční) Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku, pak mé číslo účtu je 1653184163/0800. Jako invalidní důchodce s trvalými následky, vzešlými z mého bývalého povolání terénního sociálního pracovníka, jehož invalidní důchod je o pár tisíc korun nižší, než jeho nájemné (!), Vám budu moc vděčen!

Zpět na obsah

Komentář MOST RICHARDA TESAŘÍKA MLADŠÍHO uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 7. září 2026

MOST RICHARDA TESAŘÍKA MLADŠÍHO

81 let po 2. světové válce je asi logické, že umírají děti, které doslova zrodila válka: V roce 2019 zemřela Táňa Fischerová (její rodiče se seznámili v terezínském ghettu), v roce 2021 Miroslav Žbirka, 2023 Yvonne Přenosilová, 2024 Josef Laufer a letos Richard Falbr (děti čs. zahraničních vojáků a žen ze zemí, kde pobývali) + Ivan Štampach (syn amerického osvoboditele Plzně a Češky) a včera Richard Tesařík, jehož rodiče, příslušníci Svobodova 1. československého armádního sboru, ho podle jeho vlastních slov zplodili v tanku během odpočinku mezi úpornými boji Ostravské operace.

Byl slavný na dva způsoby: Z jeho textařského pera a jeho hlasem zpěváka skupiny Yo Yo Band se k českému národu dostaly dnes už zlidovělé verše jako „znám taky jednu z Dejvic / ta tam toho má nejvíc“ – a byl taky doslova kopií svého stejnojmenného otce, generálmajora Richarda Tesaříka staršího (1915 – 1967), což využili i tvůrci filmu Musíme si pomáhat, když ho obsadili do „otcovy“ role, pročež od něj národ vlastně zná ještě jednu legendární, tentokrát nezpívanou (a navíc Karlem Heřmánkem nadabovanou) větu:

„No prověříme si to – já jako zástupce naší zahraniční armády, Sergej jako zástupce sovětský armády a vy jako představitel domácího odboje…“ Most do doby jeho narození se uzavřel…

Zpět na obsah

Komentář KRÁL BÝVÁ NAHÝ, NE SVATÝ uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 8. září 2026

KRÁL BÝVÁ NAHÝ, NE SVATÝ

Myšlenka, kterou jsem napsal na okraj jedné debaty tady na FB a myslím, že si zaslouží, abych ji dal i sem:

Nikdy jsem nechápal důvod svatořečení vládnoucích šlechticů či politiků, kteří si žili v nadbytku a přitom nedělali nic zvláštního (o nichž Spasitel říká, že ti už mají svou odměnu) a často vedli i krvavé války.

Chápu svatořečení svaté Ludmily a Václava, kteří se větší částí svého života zasloužili o zakládání klášterů a šíření charity a vzdělanosti, což tehdy nešlo bez víry (podle mě to bez ní nejde ani dnes), natožpak u svaté Anežky, která se namísto života královny či císařovny (i tu nabídku měla) stala řeholní sestrou u chudých a nemocných.

Ale za co si to zaslouží ruská královská rodina, běžná šlechtická rodina muže, který byl vrchním velitelem vojska v jedné z nejstrašnějších válek a k jejímu ukončení byl donucen až revolucí, anebo rakouskouherský císař Karel I., který je stejný případ z druhé strany fronty, to opravdu nechápu. Jen násilná či tragická smrt pro mě není důvodem svatořečení.

Ostatně myslím, že Hospodin má svůj vlastní systém svatořečení, který se s politikařením církví a jejich kšeftováním se svatostí nekryje. Jsem přesvědčen, že v Jeho systému jsou svatí lidi, které denně potkáváme a kterých si církve nikdy nevšimnou, protože jsou buď pod rozlišovací schopnost jejich razítek, hermelínů a baldachýnů – anebo jsou jim přímo trnem v oku,

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.