Mezinárodní právo nebo zahraniční vojenské základny: je třeba si vybrat

Dne 11. března 2026 přijala Rada bezpečnosti rezoluci o válce proti Íránu, která je v naprostém rozporu s definicí pojmu „agrese“ podle OSN.

Izraelsko-americko-britská válka[1] proti Íránu hluboce ovlivnila OSN a zásadně změnila přístup k mezinárodnímu právu. Dosud se všichni domnívali, že spočívá výhradně v dodržování smluvních závazků a práva národů na sebeurčení. Postupem času si však všichni zvykli na to, že Izrael a Spojené státy nikdy nebyly považovány za země, které mezinárodní právo porušují.

Ačkoli se zde hovoří o „kolektivní sebeobraně“ Izraele (sic), tento bod byl smeten ze stolu překvapivou upřímností prezidenta Spojených států Donalda Trumpa, který prohlásil, že Írán jeho zemi neohrožuje[2]. Dosud Washington bezostyšně lhal, aby udržel iluzi, že mezinárodní právo dodržuje. Vzpomínáme si na lži George W. Bushe a Baracka Obamy ohledně útoků z 11. září, iráckých zbraní hromadného ničení, masakrů v Libyi a Sýrii a válek, které následovaly.

Benjamin Netanjahu se spokojil se svým třicet let starým projevem o „hlavě chobotnice“, tedy Íránu, aby jeho vliv vysvětlil. Nenapadlo ho nic lepšího, než odkázat na slogany Íránců: „Smrt sionistickému útvaru!“, „Smrt Spojeným státům!“, čímž naznačoval, že Írán chce všechny Izraelce a všechny Američany zabít. Skandování „Smrt sionistickému útvaru!“ však nikdy neznamenalo, že by se Státu Izrael a jeho obyvatelům přála smrt, ale pouze to, že se zpochybňuje samozvanost tohoto státu, který vznikl bez souhlasu OSN a v rozporu s původním plánem na vytvoření dvojnárodnostního státu. Pokud jde o výkřik „Smrt Spojeným státům!“, znamená, že Írán zpochybňuje legitimitu státu založeného na masakru milionů původních obyvatel a na otroctví milionů černochů z Afriky.

Dalo se očekávat, že každý člen OSN řekne, že je tato válka nelegální, že jde o „agresi“ ve smyslu Charty. Ale kdepak! Nikdo to neřekl – kromě Severní Koreje –, ačkoli si to všichni mysleli. Je-li tento postoj pochopitelný vzhledem k vojenské síle armády Spojených států – každý tuto pravdu raději nepřizná –, je zřejmé, že tato kolektivní zbabělost bude mít následky.

Nejdůležitější je však něco jiného: tato válka nejenže sama o sobě představuje „agresi“ a zpochybňuje podpisy Tel Avivu a Washingtonu, ale je vedena „barbarským“ způsobem ve smyslu Haagské konference (1899). Benjamin Netanjahu se ujal úkolu zabíjet jednoho po druhém všechny náboženské, vojenské a politické vůdce toho, koho považuje za svého nepřítele. Zločiny, které převzal a rovněž se k nim přihlásil Donald Trump.

Dosud Západ považoval vraždění vůdců za nemorální a kontraproduktivní. Izrael a Spojené státy si jsou dokonale vědomy, že to je kontraproduktivní, ale je jim jedno, zda je to morální či nikoli[3]. Izrael vraždí palestinské vůdce již sedmdesát osm let. Učinil tento národ sirotkem a nemůže se obrátit na nikoho jiného, než na něj, pokud již nemá partnery k vyjednávání.

Mimochodem, Izrael srovnal se zemí sídlo Vůdce revoluce, ajatolláha Alího Chameneího, a zavraždil ho. Je to přesně jako by bombardoval Vatikán a zavraždil papeže Lva XIV., protože ten – stejně jako všichni jeho předchůdci – se staví proti vytvoření židovské říše, jak to vyjádřil Vladimir Ze’ev Žabotinskij (1880–1940), i když souhlasí s tím, aby Izrael a Palestina byly útočištěm pro Židy z celého světa, jak to vyjádřil Theodor Herzl (1860–1904).

Není tedy divu, že se dnes formují teroristická hnutí, jako je Harakat Ashab al-Yamin al-Islamia (HAYI) (Islámské hnutí lidu pravé ruky), která kladou bomby v Belgii, Nizozemsku, Spojeném království a možná i ve Francii. Ti šíité, kteří přijali Velayat-e faqih, mají povinnost svého duchovního vůdce pomstít.

Jako by toho nebylo dost, Benjamin Netanjahu a Donald Trump se nyní pouštějí do íránských civilistů[4], které včera vyzývali, aby „svrhli svůj režim“ (sic). Bohužel! Íránci, které západní propaganda nepřesvědčila, že Strážci revoluce zmasakrovali 40 000 jejich spoluobčanů, se hromadně připojili… ke Strážcům revoluce, aby udrželi agresory v šachu.

Tyto kruté operace začaly bombardováním zásob ropy v Teheránu, které uvolnilo „oxidy síry a dusíku“ a způsobilo kyselé deště[5].

Každý, kdo dobře pochopil, že Benjamin Netanjahu a Donald Trump vedou proti Íránu nelegální „agresi“ a chovají se jako barbaři, vraždí vůdce a záměrně útočí na civilní cíle, si mohl uvědomit, že Írán reaguje na zacházení, kterému je vystaven, zcela oprávněně.

To je velký objev této války: mezinárodní právo stanoví, že napadené státy se mohou obrátit proti svému agresorovi nejen na svém území, ale také proti vojenským základnám, které se na agresi podílejí v zahraničí, a konečně proti třetím státům, které tyto základny hostí[6]. Od založení Organizace spojených národů napadený stát nikdy nezaútočil na svého útočníka (nebo útočníky) na území třetího státu. Celý svět zapomněl na tuto odvetu, která je v době ekonomické globalizace obzvláště účinná[7].

I samotní členové Rady bezpečnosti zapomněli na „definici agrese“, přijatou jednomyslně bez hlasování dne 14. prosince 1974. Do té míry, že 11. března 2026 přijali rezoluci č. 2817, která „nejdůrazněji odsuzuje nepřijatelné útoky spáchané Islámskou republikou Írán“ proti šesti státům Perského zálivu a Jordánsku. Aniž by si to okamžitě uvědomili, hlasovali pro text, který je v rozporu s jejich podpisy a tedy i s mezinárodním právem.

Saúdská Arábie, Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Jordánsko, Kuvajt, Omán a Katar byly vtaženy do této války proti své vůli. Těchto sedm států – stejně jako Rada bezpečnosti – zpočátku reagovalo, aniž by situaci pochopilo. Podaly stížnost k Radě bezpečnosti. Poté, po výměně jednoho dopisu za druhým, musely přiznat, že Írán je v právu a že na to Rada zapomněla. Všechny podepsaly rezoluci 3314 (XXIX) Valného shromáždění OSN (14. prosince 1974). Jejich protesty se staly méně ostrými, více vágními. Všichni souhlasili s umístěním amerických vojenských základen na svém území, aby zajistili svou bezpečnost, a všichni se nyní kvůli přítomnosti těchto základen ocitli v pasti.

Existuje několik způsobů, jak na tento rozpor reagovat: buď prohlásit mezinárodní právo za nevhodné, ale kdo je pak v budoucnu ochrání? Nebo prohlášením, že Spojené státy si dělají, co chtějí, a ohrožují je, ale jak se zbavit svého cenného patrona?

V době psaní tohoto článku bylo v Radě bezpečnosti vyměněno více než 80 dopisů, ale žádný z těchto sedmi států toto dilema nevyřešil: mezinárodní právo nebo zahraniční vojenské základny. Je třeba si vybrat.

Sultanát Omán, který stejně jako ostatní nedokázal smířit nesmiřitelné, „vyzývá Radu bezpečnosti, aby plnila své povinnosti a provedla komplexní a nestranné posouzení hlubších příčin této krize, aby bylo možné řešit je u kořene, a ne pouze na povrchu.“[8].

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

Thierry MeyssanČesky (*1957) je politický konzultant, francouzský spisovatel a zakladatel a předseda Voltaire NetworkČesky, jehož deklarovaným cílem je „obrana svobody projevu a sekularismu“. Od roku 1994 byl také národním tajemníkem Strany radikální levice (PRG)Česky. V roce 2002 se proslavil knihou The Big LieČesky (Velká lež) o útocích z 11. září 2001, které popisuje jako operaci pod falešnou vlajkou vlády a vojenskoprůmyslového komplexu USA. Jeho poslední knihou je Sous nos yeux – Du 11 septembre à Donald TrumpČesky (Před našima očima – od 11. září k Donaldu Trumpovi, 2017). V roce 2012 odešel do exilu v Sýrii. Je vnukem plukovníka Pierra Gaïsseta, vojenského pozorovatele OSN a předsedy izraelsko-libanonské komise pro příměří, a synem Michela Meyssana, bývalého radního města Bordeaux a blízkého spolupracovníka Jacquese Chabana-Delmase («Chaban», francouzský odbojář, brigádní generál a státník, 1969 – 1972 byl předsedou vlády).