1. 1. Tomáš Koloc: Dvojí metr aneb Není nacista jako nacista
   2. Tomáš Koloc: EVROPSKÁ UNIE – ÚTOČIŠTĚ EXULANTŮ-DEMOKRATŮ? NE – MACECHA, KTERÁ VYHAZUJE NA MRÁZ!
   3. Tomáš Koloc: KONEC JEDNOHO „MINISTERSTVA PRAVDY“
   4. Tomáš Koloc: REKLAMA NA IDEOLOGICKOU TUPOST
   5. Tomáš Koloc: MÍ TŘI DNEŠNÍ JUBILANTI
   6. Tomáš Koloc: VÝSTRAHA …

Sloupek Tomáš Koloc: Svatý Václav byl proněmecký kolaborant, píší vyšel v deníku Krajské listy 27. září 2026

Svatý Václav byl proněmecký kolaborant, píší

Foto: Wikimedia Commons / Autor K. Pacovsky – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0 / curid=48904380

Byli to konkrétně dva z „profesionálních“ komentátorů, kdo mě k tomuto textu donutili. Přesné tituly jejich výlevů se mi ve víru webu už ztratily, ale název prvního zněl přibližně Dobrý každý divný svatý, kvůli němuž můžeme zůstat na chatě! a druhý „Proč svatý Václav kolaboroval?“. Po jejich přečtení se ve mně probudil Jirotkův Saturnin, který po podobných čtenářských otřesech založil svou kancelář na uvádění napsaných nesmyslů na pravou míru.

Za prvé si musíme říct, že ještě na přelomu 19. a 20. století na tom byli historici s úsvitem Přemyslovců stejně jako Heinrich Schliemann s bájnou Trójou. Ačkoli tři z Přemyslovců (Ludmila, Václav a Anežka) byli podle toho, co o nich říkal náboženský kánon, za svou činnost pro charitu a rozvoj vzdělanosti právem svatořečeni, hlavní historický pramen o prvních dvou z nich (Ludmile a Václavovi) v době prozrazení falešnosti Rukopisů spadl v očích dobových historiků do společného šuplíku FALZUM, odkud je až roku 1903 dostal Josef Pekař, když ve svém brilantním spisu Nejstarší kronika česká nesporně doložil, že kristiánské svědectví na rozdíl od Rukopisů skutečně pochází z doby, kdy popisovaní žili – z 10. století.

Neříkám, že autorům článků, které jsem na úvod parafrázoval, nerozumím. I já jsem ve svém dětství, stráveném 10 kilometrů od mělnických vinic na soutoku Vltavy a Labe, Ludmilu znal jen jako jméno na vinětě baňaté láhve, z níž moje matka (která vyrostla ve Švýcarsku), lila tu a tam voňavé víno do omáčky fondue. Od té doby jsem se ale poučil do té míry, že mohu čtenářům příběh svatého Václava vysvětlit sice stručně, ale od podlahy:

Všechno to roste a začíná u Ludmily, svorníku a průsečíku všech význačných osobností počátku našeho státu, křesťanství a slovanské kultury. Byla dcerou knížete Milčanů, předků dnešních Lužických Srbů. Se svým mužem, dle tradice devátým (ale – právě díky Josefu Pekařovi – prvním doloženým) českým knížetem z rodu Přemyslovců, Bořivojem, byla pokřtěna velkomoravským věrozvěstem, biskupem staroslověnské křesťanské liturgie Metodějem, který jí (krátce poté, co se osvobodil z jámy, kam ho cestou z Říma, kde od papeže vymohl povolení liturgie v jazyce Slovanů, na dva roky jako mamuta uvrhli konkurenčně řevnící bavorští biskupové) při té příležitosti daroval sošku Panny Marie z korintské mědi, tzv. Palladium, které se pak stalo jedním ze symbolů českých národních dějin.

Dalším knězem, který Ludmilu vyučoval, byl poustevník Ivan, žijící v jeskyni v dnešním Svatém Janu na Berounsku. Též Slovan z dnešního Německa, tentokrát ze severu. Ivan byl syn knížete Obodritů z nejpokročilejšího slovanského státu té doby, Arkony na Rujáně, jenž u vědomí otevřeného boje, který se po generace neosvědčil, odmítl proti německému tlaku bojovat mečem a zvolil si modernější „zbraň“: křesťanskou kulturu a fenomén, jejž s sebou přinášela – diplomacii.

Zrekapitulujme si (později svaté) postavy tohoto příběhu počátku našich dějin: Ludmila, Ivan a Metoděj – k němuž jako čtvrtého musíme připočítat jeho bratra Cyrila, jenž druhou, pro křesťany důležitější polovinu Bible přeložil do vlastního, prvního uměle vytvořeného všeslovanského jazyka, pro nějž vytvořil vlastní písmo. Tím fakticky stvořil dnešní slovanské pravoslaví, pro nějž vymohl něco, co v okolních kulturách nebylo možné víc než tisíc dalších let: mši v národním jazyce. Proč ji chtěl? Protože ti, na něž i o mších mluvil jim srozumitelným jazykem, se pak už z větší části sami dát pokřtít chtěli – zatímco většina jeho „kolegů“ misionářů tehdy křtila jednoduše „pod mečem“: Vyznej Krista, nebo hlava dolů.

Svatá babička Ludmila a její učitelé: Cyril a Metoděj, šířící evangelium namísto mečem jeho čtením ve srozumitelném jazyce, a Ivan, který odložil protiněmecký meč, aby rodnému jazyku (který byl v té době až na drobné nářeční rozdíly pro všechny Slovany stejný) získával stoupence evangeliem…

V tomto myšlenkovém prostředí tedy vyrůstal pátý světec z jejich kruhu, náš dnešní hlavní hrdina, Ludmilin vnuk Václav. Špičkově vzdělaný evropský diplomat, nadaný nejspíš navíc i nadstandardními psychospirituálními schopnostmi, který po 400 letech marných vojenských bojů se sousedními německými kmeny zkusil jinou taktiku. Ta se mu vyplatila v tom, že dosáhl pozice hlavního uznávaného partnera římsko-německého vládce na východ od říše, který do jisté míry mohl ovlivňovat i říšskou zahraniční politiku.

Kolaborační svatý Václav, kterého si později vymysleli nacisti, přitom neměl se skutečným Svatým Václavem nic společného. Pozice historického českého knížete Václava v Římské říši národa německého byla fakticky prvním krokem k pozici, již o 12 generací Přemyslovců později dosáhl jeho potomek Karel IV., který začal říši sám vládnout jako její císař. Kdyby můj kolega, který napsal článek „Proč svatý Václav kolaboroval?“ dočetl můj text až sem, na tomto místě bych se ho odvážil zeptat: Už chápete, proč Václavův postoj nebyla žádná kolaborace..? (Davida Černého, ztělesnění českého režimního kýče přelomu 20. a 21. století, který v Lucerně vystavil Václavovu sochu, jak sedí svému mrtvému koni na břiše, bych radši už neoslovoval.)

Promiňte mi tu aktualizaci, ale když přemýšlím o postoji historického Svatého Václava, vzpomínám si ještě na jiný novinový titulek z minulého týdne: „Záhada jménem Fico – proč se slovenský premiér nepřiklonil k evropské mobilizaci, ale k Rusku?“ Jeho autorovi jsem tehdy napsal: „Že někdo nechce 5 milionů svých spoluobčanů, za které má jako jejich hlava odpovědnost, nechat zasypat raketami mnohonásobně silnější jaderné velmoci, to je záhada a přiklonění se k Rusku? Připomínáte mi slavnou předscénu ze hry Balada z hadrů, kde se Horníček směje: Cože – ten Noe stavěl LOĎ NA KOPCI? To je přece blbost! A Werich na to: Fakt je, že všichni blbí se mu tenkrát smáli…“

Na závěr ještě jedno srovnání: Vzpomínám si na svůj rozhovor s jednou mladou liberální běloruskou dívkou, která mi ohnivě přísahala, že její vlast jednou povstane a Rusko zničí, a zuřila, když jsem jí prozradil, co by měl chápat každý člověk, který absolvoval český základoškolský dějepis (jehož výuka je na rozdíl od většiny západních zemí doposud standardem zemí Střední Evropy): že ať se stane cokoli a ať si o něm myslíme cokoli, Rusko jako země zničeno nebude a co hůř: už navěky zůstane sousedem její vlasti. A že my, Čechoslováci, jsme před 81 lety patřili mezi vítěze, co svého podobně neodbytného odvěkého souseda, Německo, porazili na hlavu, rozdělili je na celkem čtyři nové státy (SRN, NDR, Západní Berlín a do roku 1957 i samostatné Sársko) – a už je zase sjednocené a diktuje nám vesele dál. Že to jediné důležité je, jak se ke svým lokálním velmocem dokážeme postavit: zda partnersky či vazalsky. Zda jako Svatý Václav, který ročně odevzdával sousednímu římsko-německému králi Jindřichu Ptáčníkovi 500 hřiven stříbra a 120 volů, což historici vyčíslili jako přibližný ekvivalent dnešních pouhých 40 milionů Kč (a měl za to u něj silný hlas. I proto, že to byl vladař sebevědomý – a respekt vzbuzovalo jeho na tehdejší dobu gigantické vzdělání, které notabene měli i všichni naši další úspěšní vladaři) – oproti asi 50 miliardám, které za dnešního režimu vyvedou z ČR německé firmy, podnikající na našem území, přičemž u nás na nutné investice ponechají maximálně jednu šestinu (a Berlín i skrznaskrz německý Brusel na nás úplně kašlou. O Lipské burze, odkud kupujeme energii sedmnáctkrát dráž, než ji u nás vyrobíme, ani nemluvě).

A u toho bych měl asi skončit. Abych sám neskončil tak, jak skončili mnou jmenovaní pokročilí přemyslovští svatí Ludmila a Václav, vydaní do rukou svých atavistických, nevzdělaných a ovlivnitelných pohanských příbuzných, Drahomíry a Boleslava. Ti totiž znali jen jednu nám dnes opět povědomou doktrínu (válčit, válčit, válčit) a z taktiky si osvojili leda kmotrovskou poučku, že v rámci rodiny nesmějí vraždit sami. Proto Svatou Ludmilu na rozkaz její snachy Drahomíry uškrtili její vlastní šálou bavorští šlechtici Tunna a Gommon, a Svatého Václava ubodali na prahu kostela před ranní modlitbou dvořané jeho bratra Boleslava: Hněvsa, Tuža, Tira, Česta a Mstina.

(Nicméně česká koruna Karla IV. se nakonec přece jen nejmenuje „Koruna Boleslava Ukrutného, toho, co strávil 37 let s mečem v ruce ve vojenském sedle a jeho život stál krk desetitisíce“, ale je to: Koruna SVATOVÁCLAVSKÁ. To je ta, co ji tak rád při každé příležitosti vystavujete, pane prezidente…)

Zdroje: Seznam.cz, Centrum.cz, Databazeknih.cz, Mlp.cz, Josef Pekař: Nejstarší kronika česká, Svatý Václav, Ilona Švihlíková: Jak jsme se stali kolonií, Jan Werich, Jiří Voskovec, Miroslav Horníček: Balada z hadrů + předscény, Wikipedia

Zpět na obsah

Glosu EVROPSKÁ UNIE – ÚTOČIŠTĚ EXULANTŮ-DEMOKRATŮ?
NE – MACECHA, KTERÁ VYHAZUJE NA MRÁZ! uveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 19. září 2026

EVROPSKÁ UNIE – ÚTOČIŠTĚ EXULANTŮ-DEMOKRATŮ? NE – MACECHA, KTERÁ VYHAZUJE NA MRÁZ!

Co udělá Evropská unie, když Erdogan násilím vystrčí do Řecka sto lidí nedohledatelné totožnosti z Asie a Afriky?

Přijme je. Přijímá lidi z Maroka, z Ghany, z míst, kde není žádná válka a politická situace je stabilní. A řve, že Putin je diktátor.

Ale co naše milá EU udělá, když do ní utečou dva Rusové, kteří nechtějí do války a Putinův režim se jim už taky zajídá (https://www.novinky.cz/…/zahranicni-rus-se-dostal-pres…)?

Vrátí je Putinovi… Co říct víc k rusofobnímu (a podle řady indicií celkově slavofobnímu) šovinistickému systému naší „hráze demokracie“ a „obránkyně euroatlantických hodnot„?

Zpět na obsah

Komentář KONEC JEDNOHO „MINISTERSTVA PRAVDY“ uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 23. září 2026

KONEC JEDNOHO „MINISTERSTVA PRAVDY“

Gabriela Rothmayerová dnes na svém FB píše o pokusech slovenských liberálů o zřízení „ministerstva pravdy“.

U nás bylo pár organizací s podobnou ambicí zřízeno taky – jednou z nich byla Knihovna Václava Havla, která se (kromě toho, že byla založena tunelářem Bakalou) od samého začátku stala apartheidním doktrinářským ghettem, nepřátelským vůči jakémukoli opozičnímu názoru, a tak byla v očích běžných lidí se selským rozumem v zásadě dnešním ekvivalentem někdejší Vysoké školy politické ÚV KSČ.

Ale jak to tak u podobných (schválně použiju oblíbené slovo VH) totalitních „tisíciletých“ projektů bývá, zasáhla vyšší spravedlnost – a elitářská bašta pražskokavárenské pravdolásky se jménem svého ideového inspirátora existovala jen 22 let. Přesněji řečeno: do letošního 10. září. Nečest její památce – a naopak hodně zdaru její konkurentce, letos tříleté neideologické a umělecké brněnské Knihovně Milana Kundery…

Zpět na obsah

Komentář REKLAMA NA IDEOLOGICKOU TUPOST uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 23. září 2026

REKLAMA NA IDEOLOGICKOU TUPOST

Právě mě nějaká reklama na Youtube česky (!) přesvědčuje, že pokud mám byt v centru Londýna, mám si koupit jejich skvělý čistič, po němž vzduch voní jako Skotská Vysočina.

To se fakt vyplatí, dělat zvlášť reklamu pro pár tisíc Čechů, co bydlí v London-Center, z nichž většina, tak jako já, zná vůni Vysočiny jen spolu s vůní Šumavy, namazané kremžskou horčicí?:-)

(Ale zanechme ironie. Za minulého režimu jsme to, že ve Sportce byla zahrnuta sázka na ruskou lidovou hru gorodki, pokládali za maximální rusifikaci – protože tehdy si nikdo nedokázal představit míru bezduchosti dnešní angloglobalizační kolonizace…)

Zpět na obsah

Komentář MÍ TŘI DNEŠNÍ JUBILANTI uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 26. září 2026

MÍ TŘI DNEŠNÍ JUBILANTI

Na konci dnešního dne bych chtěl poblahopřát třem (půl)kulatým jubilantům z 25. 9, kteří pro můj život hodně znamenají:

Prvním z nich bylo občas zapomínané J za písmeny V+W. Jaroslav Ježek (1906 – 1942) by dnes měl 120 let. Těžce nemocný a skoro slepý kromě hudební koncepce legendárního Osvobozeného divadla, jemuž byl skladatelem, ale často i dirigentem, vytvořil i specifickou českou variantu jazzu. Jeho jméno samo není ve světě tolik slavné – ale řekněte Bugatti Step, a každý jazzman ve světě zpozorní.

Petr Svojtka (1946 – 1982) by dnes měl 80. Dětství naší generace (tzv. Husákových dětí) by nebylo úplné bez jeho prince z Malé mořské víly, hlasu prince z Třech oříšků pro Popelku, psychiatra Jiřího z Arabely, Václava, syna vedoucího z Ženy za pultem, ba i toho legendárního Jana Belšana, zetě hlavního hrdiny seriálu Okres na severu – protože i tento charakter, jako každý jiný, byl Svojtkovou brilantní studií. V soukromí také nebylo mnoho žen, které by odolaly jeho jemnému a jaksi roztržitému mužství, své tři potomky měl s tak krásnými ženami jako Kateřina Macháčková, Jana Boušková a Jana Janěková, což bychom mu my muži dodnes mohli závidět – kdyby… Mám svoji teorii na odchod Petra Svojtky. Nejkýženější mužská role, Hamlet, v soukromí nenosí štěstí, zvlášť máte-li ji hrát v pražském Národním divadle. Karel Höger se jí v roce 1959 vzdal kvůli tomu, že nemohl unést projevy závisti okolí, a tak režisér Pleskot nakonec vytvořil inscenaci s Radovanem Lukavským. V roce 1982 se situace zopakovala, když režisér Macháček dal roli Petru Svojtkovi – a pak mu ji zase vzal. Následek byl, že Hamlet František Němec umíral denně na jevišti – a Petr Svojtka na první pokus mezi koly tramvaje…

Jediný žijící jubilant z dnešních tří, Štěpán Cháb (nar. 1981) má dnes 45. Dřív, než jsem poznal jeho, byl nám co frekventantům sociální školy dáván za vzor jeho otec, legendární psycholog, který v Horní Poustevně založil jeden z prvních otevřených domovů pro postižené. Jestli ale Chába staršího v oboru sociální pomoci někdo překonal, je to Cháb-syn, který se za obyčejné české lidi v Krajských listech už léta denně (každý všední den do nich píše komentář!) pere jako lev – a pere se i za své kolegy. Což vím, neboť od roku 2019, kdy mě do Krajských listů pozval, mimo jiné (z titulu „zástupce šéfredaktora pro Koloce a jeho přispěvatele“) už dvakrát eliminoval můj vyhazov, když jsem překročil oktrojovanou čáru toho, co se v deníku, který je přes svou relativní otevřenost deníkem mainstreamovým, ještě objevit smí, a co už ne. Do toho všeho u nich doma, v nejkrizovějším regionu ČR, živí šestičlennou rodinu. Otec Cháb zemřel na infarkt ve věku 49 let, Štěpán, ač i on už absolvoval čtyři infarkty a operaci srdce, nám tu doufám ještě zůstane – ale už dnes vím zcela jistě, co po něm zbude. Zatímco jméno jeho otce Milana nese cena za zásluhy v sociální oblasti, po Štěpánovi se jednou bude jmenovat cena za nezávislou publicistiku, každodenně tvrdě vydupávanou na zelené louce ze země…

Zpět na obsah

Glosu VÝSTRAHA … uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 29. září 2026

VÝSTRAHA …

Film podle Marie Majerové Výstraha

(odehrává se 1945, natočeno 1953):

jednatel nadnárodního korporátu Skop (Miloš Nedbal): „Pár šílených nedouků chce z našimi letkami vybombardovaných závodů v Záluží u Mostu vymačkat benzín. Už ten jejich budoucí národní podnik dávají dohromady. Co tomu říkáte?“

korporátní manažer Bárta (Theodor Pištěk): „Ať dávají. Jednou se to bude hodit nám. Jenom až se poměry obrátí a socialismus ukáže Československu paty…“

Pozn. TK: To je strašné, kolik i v těch strašlivých propagandistických filmech první poloviny 50. let najdeme pravdivých předpovědí do budoucna. Ale to, že průmysl Mostecké pánve za 50 let během pár měsíců totálně vykrade a k radosti konkurenčních zahraničních korporátů mimo provoz zanechá tunelář Koláček a bude ze svého lupu sponzorovat duchovní knihy a skvělé filmy Viliama Politkoviče, aby se mohl tvářit jako věřící-mecenáš (což není ani náhodou, osobně ho znám), zatímco 20 procent dospělých obyvatel regionu se ve své nezaměstnanosti dostane do exekucí, to je tak šílené, že si to nejspíš ani pováleční pánové korporátníci nepředstavovali…

Zpět na obsah

---

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.