Film | Disput

Sokrata vždycky zabijí

Jediný okamžik v mém životě, kdy jsem se o náš svět bál ještě víc než v těch chaotických letech v Iráku, nastal jen o pár let později, když se naše Bidenova administrativa zapletla do tohoto posledního neštěstí, a to právě na Ukrajině. Samozřejmě, že to muselo být v srdci východní Evropy a že to bude zničení toho, čeho jsme se obávali jako nového ruského impéria, o kterém jsme říkali, že chce ovládnout svět. Ale kdo opravdu chtěl „ovládnout svět“? A řekl to, aniž by to mnohokrát opakoval – byly to USA (samozřejmě se svými zástupci NATO, EU a tak dále).

A sem jsme se dostali, pouhých 10 let po skončení irácké katastrofy, a vrhali se na Ukrajinu, jako bychom na pošetilost v Iráku a v Afghánistánu chtěli zapomenout. Tentokrát jsme byli chytří – bez přímé přítomnosti vojáků NATO, samozřejmě kromě trenérů, stratégů a zbrojních techniků, tedy všeho kromě samotného boje. A nakonec jsme do boje v roce 2016 vyslali obrovskou ukrajinskou armádu, která se o osm let později, v roce 2024, vrátila zdecimovaná. Stejně jako ve Vietnamu. Stejně jako v Afghánistánu. Stejně jako při každé americké intervenci.

Palestina: Niet inej zeme

Obsah:

Š. Kvietik: „Tie slová vydajte až po mojej smrti…“

O roce, který jsem strávil po boku doyena československých herců Štefana Kvietika + odtajněná část rozhovoru z našeho posledního odpoledne.

Na jaře minulého roku jsem si prohlížel, kdo bude mít kulaté výročí (to my novináři občas děláme), a objevil jsem, že panu Kvietikovi bude devadesát. Zavolal jsem paní Janě Kociánové, která mi jako dcera významné herečky Slovenského národního divadla Márie Kráľovičové na pana Kvietika sehnala telefon. S tím, že je nemocný a že ho moc často nezvedá. Měl jsem štěstí – mně ho zvedl napoprvé. A přiznal se i proč: Protože svítilo sluníčko. Tak jako v den, kdy odešel…

120 let V+W: Slavné dvojici dalo víc Rusko, nežli USA

„Hodiny jdou pozpátku, je tu mrtvý vzduch, je tu něco v nepořádku, lítá tady zlý duch: Tohle přece není žádné bydlení, tohle je k zbláznění, ale k bydlení to není…“ To je písnička Voskovce a Wericha, kterou zpívám dost často. Ne doslova, ale přeneseně. Bylo kolem jedenácté, a do sedmé večer, kdy nás čekala návštěva Rudolfina, jsme měli čas. Volný pražský čas pro dva venkovany, Martina (vedoucího exportu velké mimopražské firmy, který Prahou většinou profrčí v taxíku cestou na letiště) a mě (kdysi sice částečného Pražáka, ale dnes Hradečana, který se v Praze vyskytne cca jednou za měsíc, povětšinou za účelem pracovní schůzky) jsme se při příležitosti werichovského jubilea rozhodli investovat do prohlídky vily na Kampě, kde kdysi bydleli V i W a v níž jsme od jejího zpřístupněné před osmi lety ještě ani jeden nebyli.

Kvalitní Silvestry v ČST opakovaně prosadili – Sověti!

31. prosince 1977. Celý národ žije tím, že Československá televize vysílá zcela nový formát Silvestra, moderovaný Vladimírem Menšíkem. Čtyřdenní Tomáš Koloc leží se žloutenkou novorozenců v inkubátoru a jeho rodička vedle na pokoji porodnické kliniky v Pardubicích. Je jí líto, že o Silvestra s Menšíkem přichází. Rodičkám je přísně zakázáno vstávat z postelí anebo dokonce jít na jediné místo, kde by v nemocnici mohly vidět televizi – do společenské místnosti…

O slunci, které zapadá nejen nad Jiřím Bartoškou…

Stalo se, že jsem těsně před svými 47. narozeninami podlehl a šel si k jisté společenské události koupit první vlastní oblek v životě. Protože už mi došly i košile, přibral jsem si k němu dvě: jednu k obleku, bílou hodobóžovou s modrými puntíky, a jednu flanelovou štrapáční. Na závěr se mě prodavačky zeptaly, jak mi to mají zabalit: „Jste tady pěšky, nebo autem?“ Počítám, že jsem byl nejspíš první v historii té středně nóbl prodejny, kdo odpověděl: „Na kole.“

Říkám to pořád, pro mě je kapitalismu škoda…

Francouzská spojka

Cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu za rok 2023 převzala 29. září t.r. publicistka, spisovatelka a původním povoláním právnička Ladislava Chateau za knížku Bylo jich pět… Kolaborace, trest a rozpory. Vydal ji nakladatelství Galén v roce 2023. Cenu již XXIV. ročníku této literátům známé soutěže jí udělili tradičně v obřadní síni letohradského zámku.

Bylo jich pět… je volné pokračování autorčiny knihy Vlak do Výmaru, volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem. Tato knížka z roku 2013 z brněnského vydavatelství Host popisuje, kterak se francouzští spisovatelé a autoři nechávali zvát říšským ministrem propagandy Goebbelsem na opulentní setkání do Výmaru, spojená s prezentací nové nacistické umělecké scény, za což se odvděčovali obdivnými články. Kolaborace druhdy významných osobností patří dodnes k traumatům francouzské společnosti. Autorka otevřeně říká, že intelekt není zárukou spisovatelova či umělcova charakteru…

Škvorecký +100: Kanada pro něj byla víc, než USA, a jeho předek byl král

Můj příběh s Josefem Škvoreckým, který by se minulý pátek dožil stovky, začal těsně po revolučních Vánocích, když v lednu 1990 běželo v televizi opakování Hovorů H, v nichž hostem Miroslava Horníčka byl právě Josef Škvorecký.

O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali středněvěkou manželskou dvojici, od pohledu z Texasu. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl cizozemským parfémem. „Tati, to je ten pán z televize!“ vykřikl jsem (bylo mi tehdy dvanáct).

Rovný člověk Zdeněk Troška ještě žije aneb Slunce, seno, dezolát

V neděli 1. září uběhlo 40 let od premiéry filmu Slunce, seno, jahody…

… a já musím začít od hlavního tvůrce filmu. Zdeněk Troška. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Někdejší rozdělení oněch prvních a druhých na lid versus estéty poněkud narušil jeho politický postoj, když před 10 lety v době štěpení národa na pro- a protirežimní postoje (Schwarzenberg versus Zeman, pro a proti umělé migraci, vaxeři a antivaxeři, a nejnověji válka versus mír) výrazně vstoupil na onu úzkou cestu „proti“, na níž z naší kulturní fronty stojí jen pár statečných, kteří se k tomu jasně hlásí (kromě Z. T. Ivan Vyskočil mladší, Marek Vašut, Jaromír Nohavica a Pepa Nos). Ačkoli většina národa Zdeňka Trošku stále uznává až miluje, od té doby o něm slýchám odsudky i od mnohých příslušníků lidových vrstev, zejména těch co pravidelně sledují mainstreamová média…

O bolesti Karla Heřmánka a úctě nejen k jeho životu

Začnu od smutného konce. Všiml jsem si, že někdy jsou smrti herců vepsány předem v dramatických dílech. Smrt Jana Třísky třeba scenáristka Jan Dudková 33 let napřed dokonale popsala v závěru televizní adaptace Nerudovy povídky malostranské Psáno o letošních Dušičkách s názvem Slečna Máry… Když jsem se dozvěděl důvod bolesti, kvůli které Karel Heřmánek dobrovolně odešel (zánět trojklanného nervu), okamžitě jsem si vybavil, co o tomto utrpení a možnosti je rázně ukončit napsal Karel Čapek – z vlastní zkušenosti… Ona Čapkova slova z jeho „druhokapsové“ povídky Poslední věci člověka jsem poprvé slyšel, když nám je jako svým pacientům četl Prof. MUDr. Ján Praško, CSc.

Film Vlny = propaganda, co nás probouzí

Přiznám se upřímně, že čím jsem starší, tím víc mi vadí dvě věci: výročí a volby – protože během nich se už tak hystericky rozštěpený národ ještě víc rozštěpí a už i jinak nedýchatelná atmosféra se stane vražednou. Zvlášť když do tohoto ohně ještě shora přilévají. Pro člověka, který už skoro tři desítky let pracuje v médiích a všímá si, odkud všude ten olej přitéká, je to ještě markantnější.

Tentokrát se výročím-rekordmanem stal 21. srpen. Logicky – je to ideální příležitost, jak připomenout, kdy v minulosti nám něco zlého provedli Rusové (přičemž je úplně zbytečné donekonečna připomínat neruskou národnost tehdejší skutečné i formální hlavy sovětského státu, velitele okupačního zásahu, ba i předavatele a akceptovatele zvacího dopisu, kteří byli shodou okolností všichni paradoxně z národa, kterému dnes – v konfliktu, který fakticky nemá žalobce ani soudce, jen nešťastné oběti – oficiálně fandíme).

Film Svatá = první pokus ČT otevřeně legitimizovat lež

Začněme od lží, na které jsme dennodenně zvyklí v médiích. Základem nového televizního filmu Svatá bylo vyprávění hlavní hrdiny Olgy Térové o jejím dětství, odehrávajícím se v soustavě sovětských táborů, jimž dal později jméno gulag jejich vězeň Alexandr Solženicyn a které existovaly v SOVĚTSKÝCH letech 1923 – 1961 na území celého Sovětského svazu a řada z nich byla mimo území Ruska (a hlavní podíl na jejich existenci měli Stalin a ministři vnitra Jagoda a Berija – z nichž nikdo nebyl etnický Rus). Ty nejsou v inscenaci samozřejmě SOVĚTSKÉ, ale RUSKÉ. A to i přesto, že po roce 1945 nejpočetnější vrstvou vězňů v SOVĚTSKÝCH gulazích byli zajatí příslušníci Vlasovovy protisovětské RUSKÉ osvobozenecké armády. Pravda, jednou ve filmu padne slovo SOVĚTSKÝ, v šalamounské větě: „Matku paní Térové s dcerou odvlekla SOVĚTSKÁ rozvědka do RUSKA“.

Jubilant Štefan Kvietik: „Láska, porozumenie, pokoj a mier sú najdôležitejšie…“

Werich ve svých nedávno vydaných dopisech Voskovcovi reflektoval, že už pár let po Stalinově smrti byla Moskva plná amerických divadel a vůbec kultury USA – a Voskovec mu odepsal, že ekvivalentně to je se sovětskou kulturou za mořem. Kultura a sport byly (na rozdíl ode dneška!) v dlouhých obdobích studené války zkrátka vyňaty z boje znepřátelených zemí. V době, kdy na sebe česká a slovenská vláda dští sílu, proto přinášíme jeden mírumilovný kulturní rozhovor česko-slovenský: se Štefanem Kvietikem, nestarším žijícím hercem-mužem (je tu ještě o 3 roky starší Jiřina Bohdalová!) bývalé federace Slováků a Čechů, který v roce 1992 kandidoval i na jejího prezidenta – a který dnes, v pátek 10. května, slaví 90 let.

Pravda je vždy prvou obeťou vojny

Keď prepukol terajší konflikt medzi Ruskom a Ukrajinou, objavili sa vo svete početné návrhy na riešenie sporu. Väčšinu tvorili radikálne riešenia zvýhodňujúce buď jednu alebo druhú stranu. Veľmi málo sa vlády, svetové inštitúcie i jednotlivci zaoberali myšlienkou, ktorú kedysi vyslovil najdlhšie slúžiaci indický premiér Džaváharlál Néhrú: „Každá voja sa raz skončí vyjednávaním. Prečo nevyjednávať hneď?“

Ako v iných konfliktoch, aj v tomto sa teda naplnili slávne slová prvého nemeckého kancelára Otta von Bismarcka: „Nikdy sa neklame toľko, ako pred voľbami, počas vojny a po poľovačke.“ Bežní občania majú už bohaté skúsenosti s pravdivosťou kancelárovho bonmotu v prvých dvoch prípadoch.

Tak, ako v mnohých iných konfliktoch, aj v tomto sa prvou obeťou stala pravda. Dovtedy sme mali zachované aspoň zdanie objektivity informácií, ktoré šírili naše médiá. Ak sa človek nemohol dopátrať po niektorých faktoch v našich novinách, mal možnosť voľby vyhľadal si na internete alebo v televízii názory inej strany. Naša múdra vláda okamžite po vypuknutí vojny zablokovala médiá s neželanými názormi a ak niekto mal odvahu šíriť ich, bola ochotná ho za to dokonca aj trestať. Tento stav trvá dodnes napriek tomu, že už máme inú vládu.

Havlův největší kamarád Havla na Hradě nechtěl

5 let od smrti Stanislava Miloty (1933 – 2019). Odtajněná vzpomínka a rozhovor s čelným kameramanem československé nové vlny a čelným mužem Charty 77 a Sametové revoluce 89. Taky mužem herečky Vlasty Chramostové. Ale především rovným chlapem…

Dialog o loňské genocidě, o níž se v našich krajích nesmí mluvit…

Dialog Tomáše Koloce (komentátora deníku Krajské listy, spolupracujícího s periodiky nové Slovo, Disput a Radio Proglas), s Ondřejem Suchým (novinářem, textařem, karikaturistou a autorem pořadů jako byly Kavárnička dříve narozených či Malý televizní kabaret) o Arménii, na jejíž podporu (s podporou Ondřejova bratra Jiřího Suchého ze semaforské dvojice S+Š) spolu po loňském vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu založili projekt Arménie a my.

Mikulaj

S ruským filmem je to dnes složitější. Ale samozřejmě, málokterý film si na sebe vydělá. A když jde opravdu o výjimečný film, vezmou ho na mezinárodní filmový festival v Moskvě. Takový film má zajištěny recenze ve významných periodikách a vedou se o něm v Rusku debaty. Pak ho promítá ruská státní televize a je po nějakém měsíci zdarma na KinoGo.biz.

A tohle vše je i případ filmu Mikulaj. Zájem o něj probudil 44. Moskevský mezinárodní kinofestival. Snímek natočil pětatřicetiletý tatarský režisér z Kazaně Ilšat Rachimbaj. Premiéru v kinech měl 22. června 2023.

Zpráva o likvidaci naší kultury aneb Století Františka Pavlíčka

100 let by tento týden v pondělí bylo Františku Pavlíčkovi (1923 – 2004), v jedné osobě velké osobnosti československého rozhlasu (zakladatel regionální stanice v Č. Budějovicích, po revoluci generální ředitel ČSRo), divadelnictví (vlastně zakladatel Divadla na Vinohradech, jak je známe), filmu (mj. scénář Třech oříšků pro Popelku + Markety Lazarové a Prince Bajaji s trojicí Vášáryová, Velecký, Palúch) i televize (Babička a řada dalších inscenací).

Milan Kundera: Únos Západu aneb tragédie Střední Evropy

Překlad Kunderova eseje z roku 1984 je převzat ze sborníku Západní, východní a střední Evropa jako kulturní a politické pojmy.

In Memoriam: Jiří Bulis

V roce 2023 uplynulo třicet let od tragického úmrtí hudebního skladatele Jiřího Bulise. Zemřel 12. května 1993 na dálnici u Olomouce. Bylo mu 47 let. Přátelé a spolupracovníci Jiřího se k této smutné události letos vracejí, pořádají vzpomínkové večery a v bohaté tvorbě Bulisově hledají a nacházejí i znovu objevují půvab posmutnělé i humorné Bulisovy hudby