1. Zdeněk Jemelík: Ministr spravedlnosti se nevzepřel deep state
2. Zdeněk Jemelík: Zpráva Andreje Babiše o stavu právního státu

Článek Zdeněk Jemelík, Ministr spravedlnosti se nevzepřel deep state vyšel na serveru Chamurappi 19. září 2026

Ministr spravedlnosti se nevzepřel deep state

Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (Wikimedia Commons)

Pokračuji dále: ministr spravedlnosti je před národem politicky odpovědný za dodržování zákonnosti orgány moci výkonné v jeho resortu. Pokud se deep state pouze podrobil, zřejmě nesplnil svou povinnost. Neměl v žádném případě přehlédnout, že celá pyramida státních zástupců, vykonávajících dozor nad vyšetřováním, vedeným GIBS, zneužívá ustanovení zákona o státním zastupitelství a trestního řádu ve prospěch podezřelých ze závažné trestné činnosti, jimž se pokouší zajistit beztrestnost.

Skutkový stav je dobře viditelný. Tři vysokoškolsky vzdělaní právníci se po předchozím seznámení se záměrem zadavatele vydírání dobrovolně zapojili do jeho akce a umožnili mu vyzvednutí výnosu z vydírání. Poškozené se svázanýma nohama přivedli před notáře a provázejícího advokáta vždy dva ozbrojenci každého zvlášť. O předcházejícím brutálním nátlaku na ně podezřelí zcela jistě věděli, a přesto je nechali podepsat listiny jim neznámého obsahu. Za odpornou práci si nechali zaplatit. Skutečně si pan ministr myslí, že podezřelí jednali lege artis?

Méně jasné je podezření proti zasloužilému policistovi, jenž údajně obstaral čtveřici „zakuklenců“, kteří páchali násilí na poškozených. Obvinil ho z toho zadavatel vydírání výpovědí před soudem po poučení předsedkyní senátu. Policista při podání vysvětlení u GIBS po třech letech od zahájení vyšetřování popřel pravdivost obvinění. Jeho výpověď přijal vyslýchající bez prověření jako zjevenou pravdu. Rozpor s výpovědí Romana Šulyoka před soudem ho nezaujal Pravdivost výpovědi jsem bezvýsledně zpochybnil stížností dozorovému státnímu zástupci Martinu Suskovi.

Pokud vyšetřovatel GIBS na základě výše popsaných skutkových zjištění uznal, že v případu nebyl nikdo usvědčen z trestné činnosti a rozhodl o odložení případu, zřejmě se hrubě zmýlil. Opravným prostředkem byla stížnost zmocněnce k dozorovému státnímu zástupci Martinu Suskovi, neblaze známému již z řízení o povolení obnovy procesu. Zamítnutím mé stížnosti znemožnil prověření pravdivosti policistovy výpovědi a poskytl účinnou ochranu mravně pokleslým právníkům. Podnět k vykonání dohledu nad rozhodováním dozorového státního zástupce vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou z jejího pověření vykonala státní zástupkyně Dita Havlínová. Stanovisko státního zástupce Martina Susky potvrdila jako správné. Dohled nad dohledem zákon o státním zastupitelství nepřipouští, takže náprava zneužití pravomoci zmíněnou dvojicí je téměř nemožná. Jejich rozhodnutí by mohl zrušit a nařídit nové projednání případu pouze nejvyšší státní zástupce, jenž ale není povinen vyhovět případnému podnětu na přezkoumání skončeného procesu. V každém případě dohoda mezi Martinem Suskou a Ditou Havlínovou je prvotní příčinou vzniku pyramidy různých písemností, doprovázejících úsilí o potrestání pachatelů vydírání.

Obnovení odloženého řízení je samozřejmě možné, vzniknou-li nějaké nové závažné skutečnosti. Jejich úlohu by mohlo sehrát prokázání zneužití pravomoci původním vyšetřovatelem a na něj navazujícími činiteli. Podal jsem proto dne 15. srpna 2025 u Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen MSZ)-do vlastních rukou městské státní zástupkyně Daniely Smetanové – trestní oznámení na původního vyšetřovatele, jeho nadřízenou a dozorového a dohledovou státní zástupkyni. Vyřízení jsem pak urgoval 17. května 2026. Současně jsem městskou státní zástupkyni vyzval, aby se zamyslela, zda se její podřízený Jan Polanecký rovněž nedopustil nezákonného jednání původní reakcí na mé podání. Obnovené vyšetřování vydírání by mohlo vést k prokázání přestupku nebo i trestného činu viníků odložení případu. Odpovědi jsem se nedočkal, což považuji za projev arogance.

Při vyřizování tohoto podnětu státní zástupce Jan Polanecký zneužil pravomoci státního zastupitelství přehodnotit podání podle obsahu bez ohledu na jeho označení předkladatelem. Získal jsem pak další „perlu“ do svého archivu. Státní zástupce přehodnotil oznámení proti čtyřem podezřelým na podnět k vykonání dohledu nad státní zástupkyní Ditou Havlínovou, aniž by se staral, zda již nad ní dohled nebyl vykonán, a oznámení postoupil na Nejvyšší státní zastupitelství (dále jen NSZ), kde zřejmě vyvolal veselí. Dita Havlínová již v té době působila na NSZ ve vysoké funkci a dohled na dřívějším působišti měla za sebou. Třem dalším podezřelým státní zástupce uznal nevinu bez prověření.

Mé podání mělo všechny náležitostí trestního oznámení, takže státní zastupitelství je mělo postoupit k prověření vhodnému policejnímu útvaru. Dosud se tak nestalo. Podezřelí přece pouze respektovali nedotknutelnost Františka Heřmana, proto se jim vše promíjí.

„Přehodnocování“ podání podle obsahu je oblíbeným nástrojem poškozování zájmů poškozených. Přišlo k užitku také při podání trestního oznámení na Františka Heřmana u Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen VSZ), kde jsem ovšem narazil na státní zástupkyni Michaelu Koťátkovou, která mé oznámení hravě „zneškodnila“[2].

Znevažující „přehodnocování“ podání užívají státní zástupci poměrně často. Předkladatelé jsou proti tomu prakticky bezbranní. Rovnost stran před zákonem jde při tom stranou.

Jinou „okliku“ v úsilí o obnovení a řádné provedení vyšetřování vydírání jsem volil přes trestní oznámení na policistu Františka Heřmana pro podezření na křivou výpověď při podání vysvětlení u GIBS. Právní kvalifikace podezíraného jednání je odlišná od obvinění v odloženém případu (zneužití pravomoci obstaráním „zakuklenců“). Tentokrát jsem je poslal řediteli GIBS, jmenovanému předsedou vlády. Policejní orgány při přijetí trestního oznámení na rozdíl od státních zástupců obvykle „nefilosofují“, ale podle zákona o policii jednoduše prověří údaje z oznámení. Postup podle zákona o policii nepodléhá dozoru státního zástupce.

Vyhovění mému podání mohlo být jak v neprospěch, tak ve prospěch podezřelého, ale i poškozených. Vyšetřující by musel konfrontovat zadavatele vydírání s výpovědí policisty. Pokud by Roman Šulyok svá tvrzení nedokázal doložit, hra by se mohla otočit proti němu. Ale v opačném případě by GIBS musela zahájit úkony trestního řízení proti policistovi a celý případ by se dal znova do pohybu. Rozpor mezi obsahem výpovědi Romana Šulyoka před soudem a vysvětlením, jež podal policista František Heřman u GIBS, je nápadně velký, takže zasluhuje řádné prověření. V případě, že by výsledkem šetření bylo posílení podezření proti policistovi, bylo by vůči němu spravedlivé objasnit okolnosti, které ho vedly k vyhovění žádosti Romana Šulyoka o pomoc, a jeho odpovědnost za způsob, jímž „zakuklenci“ nakládali s poškozenými. Nejsem si jist, že by mu byla prokázáno pochybení na úrovni trestného činu. Jako zmocněnec poškozených si nemohu dovolit pozvat policistu „na pivo“ a seznámit se s jeho pohledem na obvinění. Nezbývá proto nic, než domáhat se řádného přezkoumání rozdílů v obou svědectvích.

Vyřízení mého oznámení připadlo (v rozporu s mým výslovným přáním) vedoucí středočeské pobočky GIBS plk. Martině Mrňákové. Úkony podle zákona o policii nezahájila, ale předložila můj podnět k posouzení státnímu zastupitelství, které zatím nebylo příslušné. Zprávu o výsledku nemám, ale nepochybuji, že nevyzněl jinak než jako doporučení, aby oznámení hodila do koše. Ochrana policisty Františka Heřmana nějakou vyšší mocí je zřejmě neprůstřelná. Je-li nevinný, je tento stav pro něho nevýhodný, protože vyšetření by skoncovalo s podezřením bez jakéhokoli nejistoty.

Od schválení odložení případu dne 24. října 2024 neprobíhají další vyšetřovací úkony, pouze výměna korespondence mezi mnou a orgány vymáhání práva, převážně státním zastupitelstvím. Státní zástupci využívají všech svých možností řízení protahovat a přiblížit případ k promlčení. Zneužívají oprávnění nereagovat na podání, které považují za opakované. Pokud je stanovena procesní lhůta dvou měsíců pro vyřízení podání, využijí ji beze zbytku. Státní zástupce Martin Suska ji zpočátku využíval i při vyřizování stížností proti rozhodnutí GIBS nepovolit mi nahlížení do spisu, i když podle trestního řádu měl povinnost rozhodnout „bez průtahů“. Ztrpčoval mi život i tím, že podání z datové schránky spolku Chamurappi odmítal jako podaná neoprávněnou osobou. Musel jsem vést korespondenci s ním přes soukromou datovou schránku a přizpůsobit tomu strukturu archivu. Ocitl jsem se ve schizofrenní situaci: i když jsem vždy k podpisu přičinil označení „zmocněnec poškozených“ a plná moc je součástí trestního spisu, jednou jsem byl jako stěžovatel oprávněný, jindy nikoli. Má podání ale stejně zamítal, i když jsem se přizpůsobil. Hodnotím to jako přepjatý formalismus, i když pravidlům používání datových stránek vyhovuje. Potíže vyřešil předseda parlamentní komise pro dohled nad GIBS, poslanec za tehdy opoziční ANO Jiří Mašek, který v můj prospěch jednal s nastupujícím novým ředitelem GIBS, gen. Vítem Hendrychem. Díky tomu mám v archivu průkaznou dokumentaci o případu. Nevylučuji, že příslušníci GIBS dnes pana poslance proklínají.

Díky podřízení GIBS a zejména státních zástupců zásahům deep state je výsledek vyšetřování na základě trestního oznámení z 8.prosince 2020 přímo trapný. Proti stavu ke dni 27. září 2016, kdy Krajský soud v Praze odsoudil za zločin vydírání pouze Romana Šulyoka a Lukáše Loučku (přátele Jiřího Heřmana), se nic nezměnilo. „Policejní pomníček“ dále pevně stojí a o jeho zbourání nikdo nestojí (mimo poškozených a mne). Skutečnost, že deep state zatím znemožňuje postavení ostatních pachatelů před soud, je nepřijatelná. Ochrana kariéry a výsluhy zasloužilého policisty nestojí nad právem a spravedlností, takže prověření podezření je nezbytné.

Ministr spravedlnosti měl potlačit vliv deep state a zasadit se o nezávislé vyšetřování. Zneužití státního zastupitelství k zajištění beztrestnosti pachatelů trestného činu je nezákonné. Po nástupu do úřadu pan ministr přece slíbil zpřísnění dohledu nad státním zastupitelstvím[3]. Měl by dokázat, že to nebylo jen plané tlachání. Žádám veřejnost, aby mu připomněla jeho politickou a mravní odpovědnost za zachování poměrů právního státu.

Odkazy:

[1]

[2]

[3]

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík, Zpráva Andreje Babiše o stavu právního státu vyšel na serveru Chamurappi 21. září 2026

Zpráva Andreje Babiše o stavu právního státu

Premiér Andrej Babiš na předvolebním mítinku v Havířově kritizoval postup některých soudců. Foto: Hnutí ANO (Česká justice, 18. 9. 2026)

Máme ale robustní soustavu opravných prostředků, takže většina přehmatů se dá napravit, pokud se nepřidají další maléry, k nimž bohužel může patřit neúnoaná finanční náročnost obhajoby. Protože mě Andrej Babiš vyloučil z podpory jeho obhajoby, takže neznám písemná vyhotovení rozhodnutí senátu Evy Bartákové, pouze s rezervou vyslovuji předpoklad, že se paní předsedkyně z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR brzy doví, že její rozhodnutí nebylo správné.

Občanští aktivisté (tedy nejen já) dlouhodobě poukazují na to, že selhání jak státních zástupců, tak soudců, jsou častější, než je únosné a stát je tím vinen, protože nepřístojnosti viníků jim většinou procházejí bez povšimnutí. Pocit netrestatelnosti má zhoubné následky. V poměru k počtu nespravedlivých rozhodnutí je kárných nebo i trestích řízení málo. Stavovská kolegialita kárných žalobců podporuje nedbalost, podjatost a jiné nešvary. Dlouhá léta poukazujeme na to, že se viníci nepodílejí na odškodňování za nesprávně vedené procesy, přestože stát vyplácí obětem jejich pochybení desítky milionů Kč ročně. Je potřebná přiměřená úprava odškodňovacího zákona. Její přípravou se kdysi zabývala paní ministryně Helena Válková ve spolupráci s členem spolku Šalamoun Miroslavem Špadrnou. To už je ale dávno. Střídají se vlády, ale poměry se nemění, protože se změnou ministrů se ztrácí koncepční kontinuita a politiky trápení poškozovaných účastníků trestního řízení nezajímá.

Pan předseda vlády patří k poškozeným justičními nešvary. Stěžuje si právem. Ale měl by se také podívat, co se děje jiným obětem nepřístojností státních zástupců a soudců. Uvítal bych např. kdyby se podíval na „dovádění“ Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) a státních zástupců, usilujících o beztrestnost pachatelů závažného trestného činu. Zatím mám dojem, že si zajistil ochranu proti přísunu mých znepokojujících informací[2]. Požadavky na něho jsem m.j. formuloval otevřeným dopisem[3], v němž jsem v žádném případě nežádal o zásah do nezávislosti justice. Státní zastupitelství a GIBS jsou podřízeny vládě a předseda vlády dokonce jmenuje ředitele GIBS. Samozřejmě má právo žádat o vysvětlení ministra spravedlnosti i nejvyšší státní zástupkyni, kterým nezákonné jednání GIBS a státních zástupců zřejmě nevadí, možná se také s darebáky solidarizují.

Mám i soukromou výhradu k jeho stížnosti na senát Evy Brázdilové. Nejméně rok k němu vysílám vzkaz, že jsem patrně našel v důkazním řetězci kauzy „Čapí hnízdo“ opomenutý důkaz, jehož uplatnění by zvrátilo argumentaci odvolacího soudu. Abych měl jistotu, potřebuji mu položit ústně dvě otázky. Nevím, zda se k němu zpráva dostala, ale příležitost jsem nedostal.

Celá debata o „Čapím hnízdě“ a využití poslanecké imunity k ochraně pana předsedy vlády před zlou vůlí senátu Evy Brázdilové mohla být zbytečná, kdyby pan prezident vyhověl opakovanému návrhu spolku Chamurappi na abolici pro obž. Janu Nagyovou a spoluobžalovaného Andreje Babiše. Protože europoslankyně Jana Nagyová nemusí za mříže, nehněte mě to tolik, jako kdysi odmítnutí žádosti pana prezidenta Miloše Zemana o milost pro Michaelu Schneidrovou, kterou po sedmi měsících věznění nechal propustit na svobodu Nejvyšší soud ČR a nakonec dosáhla zproštění viny. Na rozdíl od pana prezidenta Václava Klause zmínění dva prezidenti nejsou ve věcech milosti přístupní diskusi.

Odkazy:

[1]

[2]

[3]

Zpět na obsah

Ing. Zdeněk Jemelík (*1935) promoval v roce 1958 na Agronomické fakultě a 35 let působil v resortu zemědělství a výživy. Od roku 1989 byl ředitelem sekretariátu Federálního ministra zemědělství a výživy ve Vládě národního porozumění a od roku 1990 vedoucím sekretariátu náměstka, řídícího petrochemickou výrobu a zemědělství na Federálním ministerstvu hospodářství. V roce 1990 odjel do Španělska studovat zahraniční obchod, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.