Henry Dunant: Vzpomínka na Solferino

Vzhledem k celosvětové situaci by člověk mohl ztratit naději v lidstvo. Zdá se, že není schopno žít společně v míru, konstruktivně řešit konflikty, udržovat mír a předcházet válkám. Jednoduché vysvětlení zní, že násilí je součástí lidské povahy. Ale je to pravda? Je tomu skutečně tak?

Zpravodajství velkých informačních portálů, které z různých důvodů částečně podněcují války, nás denně vede a ovlivňuje.Pozitivní příspěvky o mírových iniciativách či snahách o mír se zřídka dostávají na přetřes, ačkoli rozhodně existují. Jsou ignorovány nebo v diskusních rubrikách často odbývány jako nereálné, odtržené od reality či dokonce nebezpečné. Kdo se zasazuje o mír, je nezřídka hanoben jako zrádce, jako nesolidární, jako zaujatý a v nejabsurdnějším případě jako zastánce války.
Vše je vzhůru nohama. Kdo je proti válce, stojí na špatné straně, kdo ji podporuje, na té správné. Jsme my lidé takoví, že musíme pravidelně vést války?

Miliardy lidí žijí v míru

Opusťme úzký pohled a rozšiřme si obzory. Drtivá většina světové populace žije v míru, války jsou výjimkou, i když se nám zdají být všudypřítomné. To, že v malém měřítku občas dochází ke konfliktům, že se člověk rozčiluje nad sousedem a přeje mu, aby se vypařil, nadává na řidiče, který před ním pomalu popojíždí, nebo se pohádá s kolegou v práci, lze považovat za neškodné každodenní záležitosti, které se zpravidla dají vyřešit rozumným rozhovorem mezi dospělými. Pokud ne přímo v dané situaci, pak možná o pár hodin či dní později. A pokud se to ve dvou nepodaří, lze si vyhledat pomoc. Dojde-li přesto k soudnímu sporu, nemá to nikdy a v žádném případě nic společného s tím, čemu říkáme válka, i když se takové příklady rády uvádějí jako důkazy neschopnosti člověka žít spolu v míru. V poměru k počtu obyvatel Země jde jen o hrstku lidí, kteří se snaží zbytek lidstva přesvědčit, že války jsou oprávněné, ba dokonce nezbytné, protože „očistná bouře“ přináší jasnost nebo že jen tak lze bojovat proti zlu na tomto světě. Přičemž definice toho, co má být zlem – což je spíše reminiscence na středověk –, podléhá čisté libovůli a v žádném případě neospravedlňuje válku.

Zisky pro burzovní spekulanty

Množství teorií o agresi a válečnické povaze člověka, bezmyšlenkovitý názor, že války existovaly vždy, a další polopravdy mají lidem zabránit v tom, aby se hlouběji zamýšleli nad příčinami ozbrojených konfliktů a nad tím, jaké síly za nimi stojí. Představa o kolektivním agresivním instinktu poskytuje „vědecký“ argument těm, kteří z válek profitují, a to především našim zbrojařům a burzovním spekulantům. Výrazný nárůst ceny akcií společnosti Rheinmetall o tom svědčí výmluvně. Člověk se nenarodil proto, aby vedl války, ale je společenskou bytostí. To nám ukazuje každodenní život. Lidstvo může přežít pouze díky vzájemné pomoci. Od rána do večera jsme závislí na ostatních lidech: ať už jde o zásobování vodou a elektřinou, veřejnou dopravu, zdravotní péči, likvidaci odpadu, údržbu kanalizace, výrobu potravin a tak dále. To vše je možné jen proto, že si lidé navzájem pomáhají a spolupracují. Zdá se to banální, ale taková je realita. Teorie, že válka je součástí lidské přirozenosti, je v rozporu s jeho společenskou povahou.

Válka se neodehrává mezi jednotlivými lidmi

Extrémní formou lidského zmatení je válka. Aby se jednotlivec zapojil a následoval výzvy mocných, je třeba ho podrobit intenzivnímu „vymývání mozků“. Je zarážející, že se stále znovu daří oklamat lidi, a to vždy podle stejného schématu. Stručně řečeno: My jsme ti dobří, ti druzí jsou ti zlí, a je povinností každého bojovat proti zlu. S realitou to nemá nic společného. Kdo zažil válku a vyvázl z pekla živý, ten už obvykle nebude ve svém životě šťastný. Většina navrátilců je těžce traumatizována, často ukončí svou ztracenou existenci nebo se jen tak plouží životem, protože nedokážou ty nelidské válečné zážitky zpracovat a zapomenout na ně. Počet těch, kteří po válce již nemohou vést normální život, často převyšuje počet padlých, ale to válečné štváče zpravidla nezajímá. Ne, válka není lidem vlastní osudem, je v rozporu s jejich společenskou podstatou. Člověk je přece schopen něčeho úplně jiného než ničit a zabíjet jiné lidi. Jean-Jacques Rousseau již před téměř 300 lety prohlásil: „Válka se neodehrává mezi lidmi, ale mezi státy; jednotlivci se přitom stávají nepřáteli pouze náhodou, nikoli jako lidé, ba ani jako občané, nýbrž výlučně jako vojáci.“[1] Carl von Clausewitz, pruský generálmajor a vojenský reformátor, zastával podobný názor. Zdůrazňoval, že nepřátelství nevzniká na individuální úrovni (mezi lidmi), ale mezi státními aktéry. Vojáci zde vystupují jako zástupci svých národů, nikoli jako soukromé osoby.

Potlačení svědomí vojáků

Proč se člověk nechá strhnout k tomu, že na jedné straně tak lehkomyslně riskuje svůj vlastní život a na druhé straně zabíjí lidi, kteří mu nic neudělali? Lidé musí být ve skutečnosti na válku připravováni. Většinou se obrazy nepřítel vytvářejí po celá léta, přičemž je protivník zbavován lidskosti, respektive prohlášen za „podčlověka“. Válka je prohlášena za „akt sebeobrany“[2]. Vymyšlená zvěrstva protivníka mají snížit prahovou hodnotu zábran, aby se legitimizovala vlastní zvěrstva a zabíjení „podlidí“. Svědomí vojáka je doslova vypnuto, musí jednat, aniž by přemýšlel. A jakmile je na frontě, jde už jen o vlastní přežití. Je třeba vynaložit velké úsilí, než je jednotlivec skutečně připraven jít do války proti své vlastní přirozenosti. V první světové válce se vojákům krátce před nasazením do boje navíc podával rum a whisky, ve válce ve Vietnamu to byla marihuana a různé opiáty. Tím se překonala zábrana zabíjet ostatní a vojáci se méně obávali smrti v boji.

Změna scény

V historii existuje mnoho příkladů – jeden z nich zde vyzdvihneme kvůli jeho celosvětovému dopadu –, které ukazují, že člověk není člověku vlkem. Vraťme se o více než 150 let zpět k události, která zásadně ovlivnila lidstvo: 24. června 1859 se v malém městečku Solferino v severní Itálii odehrála strašlivá bitva. Jen málokdo ví, co se tam stalo, pokud tedy neměl to štěstí a neabsolvoval hodinu dějepisu, která se touto částí minulosti zabývala. V důsledku této bitvy byl položen základní kámen něčeho velkolepého: Je to zrod Červeného kříže a mezinárodního humanitárního práva.

Co se stalo 24. června 1859?

Rakouská armáda se v Solferinu střetla s armádami Francie v koalici se Sardinií-Piemontem a bojovaly podle tehdejších pravidel „válečného umění“. Příčinou války byla snaha severní Itálie osvobodit se od rakouské nadvlády. Piemontsko-sardinský královský rod byl v tomto boji podporován Francouzi, kteří rovněž měli zájem omezit moc Rakouska. Tyto souvislosti však hrají pouze podružnou roli. Bitva se nelišila od jiných, ani od těch dnešních, a to ani svou brutalitou, ani svými obecnými příčinami, přičemž je třeba poznamenat, že ve válkách té doby nebylo terčem útoků civilní obyvatelstvo a dnešní moderní zbraně mají zcela jiné následky. Co však tuto bitvu učinilo výjimečnou, byly důsledky, které z ní vyplynuly pro lidstvo. A v tom sehrál rozhodující roli Švýcar Henry Dunant.

„Sladká a vznešená smrt“?

Když 24. června padla noc, bitva skončila a Rakousko muselo přiznat porážku. Armády se stáhly, ale osud raněných, kteří byli ponecháni na bojišti, zřejmě nikoho nezajímal. Šance na přežití bez lékařské pomoci byla i u zraněných, jejichž zranění neohrožovala život, mimořádně malá. Místo boje bylo poseto raněnými a mrtvými, historické knihy hovoří až o 40 000 obětech. Zdravotnické služby jednotlivých armád nebyly schopny všechny oběti zachránit, zajistit raněným potřebnou lékařskou péči a mrtvým důstojný pohřeb. Chybělo všechno. Utrpení vojáků bylo nekonečné a ti, kterým byla slíbena „sladká a vznešená smrt“ na bojišti, byli konfrontováni s hrůznou realitou. Proč to všechno víme? V té době se na místě zřídka vyskytovali reportéři, kteří by dění na bojišti dokumentovali, a pokud ano, pak pravděpodobně jen vítězství vlastního národa. O propastech války, které jsou pro člověka hluboce nedůstojné, by sotva informovali. V den bitvy dorazil do Solferina ženevský obchodník Henry Dunant. Doufal, že pro svůj plánovaný obchodní projekt v Alžírsku získá podporu francouzského císaře Napoleona III., který se v té době zdržoval v severní Itálii. Místo setkání s ním však zcela nepřipravený vkročil do zuřící bitvy. To, co tam zažil a viděl, zanechalo v jeho mysli hluboké stopy a vrylo se mu do duše. To, co začalo jako obchodní cesta, vedlo k založení největší celosvětově uznávané humanitární organizace, Mezinárodního výboru Červeného kříže (IKRK), a ke vzniku mezinárodního humanitárního práva, Ženevských konvencí, které platí dodnes a byly rozšířeny a doplněny dalšími mezinárodními smlouvami. Ačkoli existují politici, kteří se domnívají, že stojí nad (mezinárodním) právem, nelze si již představit, že by humanitární mezinárodní právo jako mezinárodní orientační bod neexistovalo. Má trvalou platnost, protože odpovídá sociální povaze člověka. Když Dunant Itálii opustil a vrátil se do Ženevy, dojmy z této cesty ho nepřestávaly pronásledovat. Ve svém spise „Vzpomínka na Solferino“ nezkresleně zdokumentoval hrůzy bitvy a popsal, jak organizoval lékařskou péči o raněné[3].

Projev sociální povahy

Friedrich Schiller ve své úvaze „O estetické výchově člověka“ mimo jiné filozofoval o „kráse charakteru“. Člověk tento požadavek splňuje, pokud spontánně poskytne pomoc zraněnému nebo poškozenému, i když mu z toho plyne nevýhoda. Schillerovým etickým nárokům by Henry Dunant jistě vyhověl: spontánně poskytoval pomoc a přitom odložil své obchodní záležitosti a tím i svou profesní kariéru stranou. Jeho snahou bylo zachránit život co největšímu počtu zraněných nebo poskytnout útěchu umírajícím v posledních minutách jejich života. Úkol, který se zdál téměř neřešitelný. Dunant se mu však postavil, poháněn velkou lidskostí a vnitřním přesvědčením. „Vzpomínka na Solferino“ je svědectvím tohoto postoje. Aby bylo možné alespoň provizorně ošetřit velký počet raněných a umírajících, musely být na všech možných i nemožných místech v okolí bojiště zřízeny ošetřovny. „V těchto obcích byly provizorně zřízeny polní nemocnice všude – v kostelech a klášterech, v soukromých domech, na veřejných prostranstvích, na dvorech, ulicích a promenádách.“ (str. 33) Obyvatelé nejbližších vesnic čelili obrovské logistické výzvě, nemluvě o lékařské péči a ošetřování, které byly nyní nezbytné.

Dunantova pomoc přímo na místě byla doslova nadlidská

Ještě několik dní po bitvě se stále vyprošťovali ranění a mrtví. Mnozí z nich by pravděpodobně zůstali naživu, kdyby je našli včas. Nesčetní mladí muži přišli o život ještě v následujících dnech po bitvě za velkých muk. Pomoc, kterou Henry Dunant poskytoval přímo na místě, byla doslova nadlidská. Třicetiletý muž se s neochabující energií a lidskostí zasazoval o oběti války. Jako Švýcar nebyl zavázán žádné z válčících stran, avšak jeho sociální povaha nebo – slovy Schillera – jeho „krása charakteru“ mu nedovolily jednat jinak. Dunant však naléhavě potřeboval podporu dalších lidí, jinak by zdravotnickou práci nebylo možné zvládnout. Zpočátku se hlásily především mladé ženy z okolí: „Brzy se utvořil malý kruh dobrovolníků; lombardské ženy spěchají k těm, kteří křičí nejhlasitěji [ … ]. Některé z těchto provizorních ošetřovatelek jsou krásné, půvabné mladé dívky. Jejich jemnost, laskavost, slzami zalité soucitné pohledy i jejich pozorná péče přispívají k tomu, aby se nemocným vrátila důvěra a odvaha. Malí chlapci z vesnice chodí sem a tam mezi kostelem a nejbližší studnou s vědry, džbány a konevkami.“ (str. 39 a násl.) Henry Dunant popisuje, jak lidé různých národností leželi bok po boku na nejtěsnějším prostoru, bez ohledu na to, zda šlo o přátele či nepřátele – všem byla poskytnuta péče. Jako Švýcar tak stanovil základní princip Mezinárodního výboru Červeného kříže: bezpodmínečnou neutralitu.

Bezpodmínečná neutralita: solidarita se všemi oběťmi

Většina raněných byla přepravena do nejbližšího většího města v severní Itálii, do Brescie. Město připomínalo obrovskou nemocnici: „Jeho obě katedrály, kostely, paláce, kláštery, školy, kasárna, zkrátka všechny jeho budovy, byly přeplněné oběťmi z Solferina. Patnáct tisíc lůžek bylo, jak se jen dalo, zřízeno ze dne na den.“ (str. 52) Ve městě tehdy žilo kolem 40 000 obyvatel a je to neuvěřitelný lidský výkon, poskytnout během jednoho týdne útočiště tisícům obětí. Obyvatelstvo, dojaté utrpením raněných, chtělo zlepšit jejich osud: „Lidé se sem hrnuli v davu a ženy ze všech společenských vrstev přinášely velké množství pomerančů, zavařenin, sušenek, bonbónů a lahůdek. Žádná chudá vdova, ani ta nejskromnější stará žebračka nechtěla zůstat pozadu, každá přinesla alespoň skromný dar jako projev svého soucitu.“ (str. 52) Vznikla solidarita s oběťmi. Lidé cítili jejich bolest a pomáhali jim, jak jen mohli. Kromě nesčetných žen a mužů, kteří dobrovolně pomáhali s péčí a zásobováním raněných nebo jen s lidským přístupem, Dunant zmínil, „že sto čtyřicet lékařů po celou dobu při své náročné a vyčerpávající činnosti projevovalo mimořádnou energii a oddanost, aniž by jakákoli citlivost či žárlivost byť jen na okamžik sebemenším způsobem narušila jejich dobrou spolupráci ve prospěch společného blaha.“ (str. 53)

Zmírňování utrpení nezná hranic

Lékaři byli žádáni na všech stranách. Počet raněných přesahoval veškerou představivost. Kdokoli se o těchto poměrech dozvěděl, vydal se na cestu do Brescie nebo do jiných měst v severní Itálii, která rovněž přijímala raněné. Snaha zmírnit utrpení se zdála neznat hranic: „Angloamerický chirurg, dr. Norman Bet, profesor anatomie v Torontu, spěchal ze Štrasburku, aby tyto muže v jejich obětavé práci podpořil. Na pomoc přijeli studenti medicíny z Boloně, Pisy a dalších italských měst. Kromě obyvatel Brescie nabídli s povolením správních orgánů své služby z vlastní iniciativy také Francouzi, Švýcaři a Belgičané, kteří tudy projížděli. Navštěvovali nemocnice, pomáhali nemocným a přinášeli jim občerstvení, pomeranče, sorbet, kávu, limonádu a tabák.“ (str. 61) Henry Dunant připustil, že nemohl zaznamenat všechny zážitky a že ty zřejmě zůstanou navždy neznámé. Avšak ty, o nichž referoval, jasně ukázaly, čeho jsou lidé schopni, když v popředí stojí soucit. „Bylo tedy krásným gestem, že jiný Francouz, který – ačkoli byl téměř hluchý – ujel přes tři sta mil, aby ošetřoval své krajany, když při svém příjezdu do Milána uviděl rakouské raněné, o které se nikdo nestaral, věnoval se od té chvíle zejména jim a snažil se jim poskytnout veškerou možnou pomoc.“ (str. 70)

„Tutti Fratelli“

Vidět, kolik empatie, solidarity a soucitu mohou lidé spontánně projevit, když se zbaví ledu ve svých srdcích, posiluje optimismus. Lidské jednání Henryho Du­nanta, nezávislé na vlajce, pod kterou vojáci bojovali, bylo průkopnické. Ne všude se s přáteli a nepřáteli zacházelo stejně. Dunantův přístup, který převzaly pomocnice v provizorní nemocnici v kostele v Castiglione, měl rozhodující význam: „Ženy z Castiglione brzy poznají, že pro mě neexistuje žádný rozdíl v národnosti, a tak následují můj příklad a prokazují stejnou laskavost všem vojákům, kteří jsou jim zcela cizí. ‚Tutti fratelli‘ („Všichni jsme bratry“), opakují dojatě znovu a znovu. Čest těmto soucitným ženám, těmto mladým dívkám z Castiglione. Nebylo nic, co by je odradilo, vyčerpalo nebo znechutilo. Jejich skromná obětavost neznala únavy ani odporu: žádná oběť pro ně nebyla příliš velká.“ (str. 44)

Válka musí být odsouzena

Henrymu Dunantovi patří velká zásluha za to, že, dojat osudem jiných lidí, vložil celou svou sílu do neomezené pomoci, čímž vytvořil něco trvalého. Willy Heudtlass, Dunantův životopisec, píše: „Historie Červeného kříže je zásadní součástí dějin lidstva. Je třeba tuto historii znát, aby bylo možné docenit vděčnost a závazek, které mají vůči Červenému kříži a jeho zakladateli všechny národy světa.“[4] To, čeho Henry Dunant dosáhl díky své socializaci, vnitřnímu přesvědčení a vědomému vnímání reality, je příkladné. I když státy či vlády ustanovení mezinárodního práva porušují, o to více to ukazuje, jaký význam tento soubor smluv má a proč je třeba neúnavně usilovat o jejich dodržování. To, že jsou tato ustanovení stále znovu porušována, není dáno jejich kvalitou, ale je to často výsledkem západní arogance, z ní vyplývajících dvojích standardů, bezmyšlenkovitého honu za prestiží, projevu nedostatku lidskosti a nezkrotného egoismu. Vlády „Západu hodnot“ se odhalily. Jednomu státu schvalují, aby napadl jiné země válkou, zatímco jiné za to odsuzují na věky věků. To je hanebný postoj. Válka musí být odsouzena, vše ostatní je porušením mezinárodního práva a zradou lidstva.

Mír a usmíření jsou možné

Jak by bylo možné, v duchu Henryho Dunanta, obrátit situaci lidskostí a smířlivostí k lepšímu? Prostřednictvím výchovy k míru, což je úkolem našich vzdělávacích institucí, prostřednictvím diplomacie, prostřednictvím neochvějné vůle řešit konflikty mírovou cestou, možností kontrolovat moc vlád lidem, seriózními jednáními o odzbrojení, respektování jiných kultur a různých forem vlády, ekonomickým systémm brzdícím bezuzdnou chamtivost menšiny, a v neposlední řadě díky mírovým spojenectvím lze dosáhnout mírumilovnějšího mezinárodního soužití. Mezinárodní právo na těchto základech stojí, stačí se jimi jen řídit. Kdyby se válčící strany držely konvencí, které podepsaly, a respektovaly Chartu OSN i všechny doplňující mezinárodní smlouvy a pakty, žádná válka by již nemohla být vedena.

Zaměření na pozitivní výsledky

Velká odpovědnost leží také na „svobodném“ tisku. Ten by mohl k usmíření lidí významně přispět, místo aby je udržoval v napětí strašlivými zprávami a propagandou s cílem nasměrovat je určitým směrem. Tím velká média čtenářům brání v objektivním posouzení dění. Ve svém zpravodajství by se měla zaměřit na mír a pomáhat při hledání diplomatických řešení konfliktů, klást důraz na humanitární oblast a náležitě ocenit lidské úspěchy při zlepšování životních podmínek v jiných zemích a na jiných kontinentech, jakož i je novinářsky podporovat. Kdyby se pozornost soustředila na pozitivní počiny v duchu humanitárního nasazení, lidé by viděli svět jiným pohledem. Musíme si uvědomit, že miliony lidí žijí společně v míru a že války lze ukončit či jim zabránit prostřednictvím jednání. Mír a usmíření jsou možné, vyžadují však vnitřní přesvědčení, vytrvalost a úsilí všech. Máme skutečně být schopni letět na Měsíc a možná brzy i na Mars, ale být neschopni žít spolu v míru? Kdyby se lidská energie vynaložená na dobývání vesmíru a finanční prostředky k tomu potřebné využily k udržení míru, lidstvu by to nepochybně prospělo více.

[1]

[2]

[3]

[4]

Thomas Kaiser je historik a redaktor švýcarského webu Zeitgeschehen im Fokus. Jeho ústředním tématem jsou média, demokracie, lidská práva a cenzura. Publikuje na rovněž v Global Bridge, Overtone Magazin, Global Research a jeho články a rozhovory přebírá řada dalších médií jako Ze!tpunktČesky, MR onlineČesky, InfosperberČesky.