1. Andrew Korybko: Polsko si konečně uvědomuje geostrategickou výzvu, kterou představuje Ukrajina
2. Ivo Šebestík: Poláci už vědí, koho si EU přivinula k hrudi

Analýzu Poland Finally Realizes The Geostrategic Challenge Posed By Ukraine publikoval Andrew Korybko na svém Substacku 6. července 2026

Polsko si konečně uvědomuje geostrategickou výzvu, kterou představuje Ukrajina

Polský novinář Marek Kutarba publikoval článek o tom, jak by „Volydimýr Zelenský rád zaujal místo Donalda Tuska v evropských salónech“. Napsal, že „z pohledu Kyjeva [polsko-ukrajinský spor Česky] není sporem o minulost. Je to začátek rivality o budoucnost regionu: kdo bude hlavním partnerem Západu v politice vůči Rusku, kdo bude definovat bezpečnostní agendu střední a východní Evropy a kdo se v této části kontinentu stane politickým těžištěm.“

Kutarba dále uvedl, že „problém Varšavy spočívá v tom, že [Německo a Ukrajina] jsou zároveň našimi klíčovými partnery i našimi nejdůležitějšími konkurenty. Liší se pouze rozsahem a povahou soutěže. V případě Německa jde o strukturální dominanci v EU a schopnost diktovat evropskou politiku. V případě Ukrajiny jde o soutěžení o status ‚klíčového státu‘ pro Západ, včetně Spojených států, v kontextu omezování Ruska.“

Podle Kutarby „Ukrajina už není jen příjemcem polské podpory. Stává se tím, čím se měla stát – naším konkurentem. Konkurentem, který má nyní díky válce ve vztazích s Washingtonem, Berlínem a Bruselem silnější politický argument než Polsko, přestože Polsko buduje jednu z největších armád NATO. Ukrajina mezitím již má druhou armádu NATO, i když mimo jeho struktury.“ Zapomenuto je, že vybudovat největší armádu EU plánuje Německo.

Když se zamyslíme nad tím, co Kutarba napsal, uvědomuje si Polsko konečně geostrategickou výzvu, kterou pro něj Ukrajina představuje, a to jako rival o regionální vedeníČesky, který koordinuje s Německem své úsilí o zadržení Polska. Zelenského hlavní poradce Michail Podoljak v létě 2023 výslovně prohlásilČesky, že se jejich země po skončení #en# ukrajinského konfliktu stanou konkurenty a že „jasně zaujmeme proukrajinské postoje, budeme tyto zájmy chránit a zuřivě je hájit“, ale polský vládnoucí duopol to ignoroval.

Przemyslaw PiastaČesky nedávno psal o hrozbě, kterou bude pro Polsko představovat postkonfliktní Ukrajina, k čemuž došlo jen několik dní předtím, než „vysoký ukrajinský seržant vyhrožoval Polsku útoky dronů na jeho městaČesky“. I když je Kyjevem podporované teroristicko-separatistické povstání na jihovýchodních polských územích, která si ukrajinští nacionalisté nárokují za svá, prozatím nepravděpodobné, nelze ho v budoucnu vyloučit, stejně jako scénář, že by Německo toto povstání opět podpořilo, jako tomu bylo v meziválečném období.

Polsko čekají naléhavé úkoly v oblasti národní bezpečnosti, které jsou tedy trojí: 1) modernizovat svůj trapně nedostatečně rozvinutý vojensko-průmyslový komplexČesky se zaměřením na nové vojenské trendyČesky, jako je válčení s drony; 2) udělat vše, co je v jeho silách, zejména trvale hostit americké síly a ideálněČesky i jaderné zbraně, aby se stalo hlavním evropským spojencem USA; a 3) úspěšně se etablovat jako hlavní středoevropský stát „sanitárního kordonuČesky“, strategicky spojujícího „Vikingský blokČesky “ a „ Organizaci turkických státůČesky“.

Je ve společném zájmu Německa a Ukrajiny, aby Polsko ve všech třech směrech selhalo a podřídilo se jejich vizi postkonfliktní Evropy, v níž je společně obsaženo. Nechtějí silné, prosperující a suverénní Polsko, které sebevědomě hájí své národní zájmy. Ukrajina se již svému novému německému vojenskému patronoviČesky přizpůsobujeČesky a vede proti Polsku intenzivní informační válku. Proto je na čase vyhnout se temnému osuduČesky, který Německo a Ukrajina pro Polsko plánují.

Zpět na obsah

Analýzu Ivo Šebestika Poláci už vědí, koho si EU přivinula k hrudi publikoval deník Nové Slovo 4. července 2026

Poláci už vědí, koho si EU přivinula k hrudi

Připomenutí Stepana Bandery v budově státní správy města Kyjeva, 1. února 2014 (Wikimedia Commons)

Podívejme se maličko do historie, k jejímuž pochopení kyjevská a unijní přítomnost napomáhají. Historie vzniku německého nacismu, vzestup Adolfa Hitlera úspěch jeho „třetí říše“ vyžadují přijmout optiku, jaká se v Evropě doposud příliš neuplatňovala. Jde o to, že to byla do značné míry právě rusofobie spojená se strachem ze šíření bolševismu plus mnohaleté úsilí „elit“ nacházejících se v řadě států Evropy o vyřazení Ruska ze skupiny evropských mocností, ideálně dosáhnutí jeho zničení, kolonizace a rozkradení, které vytvořily prostředí, ve kterém se mohl německý nacismus plně rozvinout. A nakolik byl vnímán jako nástroj proti Rusku a bolševismu, mohl se německý nacismus cítit v Evropě v bezpečí. Účel opět světil prostředky včetně těch nejodpornějších. Tyto rusofobní faktory existující v celé řadě států Evropy (západní i východní) nejméně od bolševické revoluce v roce 1917 (mnohde byly mnohem staršího data) vytvářely pro Adolfa Hitlera vskutku bezpečné prostředí, neboť nacistické Německo bylo Evropou vnímáno jako „nástroj proti bolševismu, dokonce bojovník za demokracii a civilizaci“, což při zapojení rozumu a svědomí působí děsivě.

A jako takové „antiruské“ a „antikomunistické“ získalo nacistické Německo v Evropě (ale i v Americe) přinejmenším velkorysou nevšímavost vůči své skutečné charakteristice (Hitlerovy a Goebbelsovy agresívní nacistické projevy často adresované Československu a prezidentu Benešovi, noční pochody hajlujících nacistických jednotek SA a SS s hořícími loučemi Norimberkem, Mnichovem a dalšími městy, „Křišťálová noc“, „Noc dlouhých nožů“, celková usilovná militarizace Německa a další události a varovné jevy). Nebo vidina zničení Ruska (SSSR) dokonce získávala přímou „evropskou“ podporu, která nakonec vyústila i v účast nejméně tuctu evropských států nebo alespoň velice početných jednotek dobrovolníků z těchto zemí v Hitlerově útoku na Sovětský svaz (Plán Barbarossa, červen 1941).

Součástí velkorysé „nevšímavosti“ západních demokracií byla ostatně i neochota především Londýna a Paříže opírající se o rusofobní politiku Polska a Rumunska přijmout nabídky Moskvy na ustavení protihitlerovské koalice, která měla ještě před Mnichovem 1938, kdy ji Moskva nejméně dvakrát nabízela, ještě možnost vzestup nacismu v Německu zabrzdit a vyhnout se doposud největšímu válečnému konfliktu lidské historie. Jenomže, co s takovou nabídkou Moskvy, která by vlastně zhatila naděje evropských „demokratů“ završit plány, které se proti Rusku spřádaly nejméně od oné zmíněné revoluce 1917. A Hitler se přece evidentně nabízel, že úkol vezme na sebe! A Moskva to dobře věděla. Chtěla tomuto vývoji předejít. K tomu nesmělo dojít. Raději světová válka, že? Co potom, po válce, mohly Londýn s Paříží říkat jiného, než že si skutečných cílů Adolfa Hitlera nevšimly?

Jestliže se nyní podíváme na současnou Evropu, a to konkrétně na EU/NATO v jejich podpůrném vztahu ke kyjevskému režimu, o kterém je dostatečně známo, že jeho politika představuje pokračování v naplňování cílů a skutků dřívějších jednotek UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) nebo přímo jednotek SS sestavovaných z Ukrajinců především v Haliči, vidíme zřetelně, že evropské jeviště naší doby se evropskému jevišti třicátých a poloviny čtyřicátých let až nebezpečně podobá. Tato podoba opravdu není náhodná! V dějinách tak složitého kontinentu, jakým je Evropa, existují konstanty zakládající se na nevyřešených otázkách plodících revizionismus a revanšismus. Je to s nimi jako s malárií, tyfem nebo cholerou. Stačí, když se v Evropě zanedbá hygiena a neštěstí je hotovo.

Také na tomto současném evropském jevišti vidíme, že rovněž kyjevský režim se v Evropě mohl opřít o rusofobii a o stálou potřebu koloniálních, expanzivních a revizionistických „elit“ žijících v některých státech EU/NATO, které se bojem proti Ruské federaci snaží udržet západní hegemonii a odstranit hrozbu ustavení spravedlivějšího světového pořádku. Pro tyto „elity“ je snaha o vytlačení Ruska z Evropy, o jeho vyřazení z pozice světové mocnosti; úsilí o jeho kolonizaci, vykradení, tedy o zničení samotným fundamentem jejich politiky. Vlastně je to podmínka, bez jejíhož naplnění tyto „elity“ dříve či později skončí. A to se uvnitř západní supertřídy zformovaly ještě technologické struktury rozvíjející mimo jiných umělou inteligenci válečného zaměření, jako Starlink nebo Palantir, o jejichž záměrech směřujících vůči lidstvu nemáme ještě tušení.

Tento zápas evropského revizionismu a revanšismu proti Rusku, ve kterém se v aktuální verzi kyjevský režim cítí jako ryba ve vodě, je pro všechny zúčastněné existenčním boje na život a na smrt. Jestliže se před necelým stoletím Adolf Hitler stavěl před světem jako bojovník proti ruskému bolševismu (častěji se říkalo židobolševismu), tak současný kyjevský režim vystupuje pod rovněž dokonale falešnou vlajkou obránce Evropy před „ruskou hrozbou“. Absurdita obou falešných argumentů je do očí bijící. Jenomže, jak to už ve světě lidí bývá, pro samé stromy nevidí les.

Samotná EU/NATO přijala nesmysl o obraně Evropy Ukrajinou za hlavní argument, na jehož základě se u vlastních občanů domáhá práva na podporu kyjevského režimu, což neznamená nic jiného než usilovnou militarizaci, jaká vydělává ohromné peníze západnímu vojenskoprůmyslovému komplexu. Peníze, o které jsou systematicky okrádáni občané států EU/NATO, kteří takto živí monstrum, jaké spotřebovává více než polovinu celosvětových výdajů na zbrojení. A monstrum má stále hlad a chce vykrádat státní rozpočty ještě usilovněji.

Když „lídři“ v zemích EU/NATO mluví o tom, že je třeba podporovat Ukrajinu, že je nutné stát při Ukrajině, neboť Ukrajina brání „civilizovaný svět“, je to samozřejmě třeba přeložit do srozumitelné řeči. Západoukrajinský nacionalismus byl Západem podpořen při svém krvavém uzurpování moci na Ukrajině proto, aby ukrajinské obyvatelstvo za západní oligarchii vybojovalo její válku proti Rusku. A aby se samotné Ukrajiny mohla natrvalo zmocnit prozápadní kompradorská oligarchie, která svým jednáním zahájeným okamžitě po získání samostatnosti v roce 1991 vyhnala ze země milióny občanů a další milióny se chystala zbavit jejich národní identity, jazyka, víry nebo je vyhnat ze země také. Zkrátka a dobře „demokratický“ Západ opět pomohl ustavit šovinistický režim, proti jakému byl ON SÁM povinen zaujmout odmítavý postoj! Nebo ještě lépe, měl se postarat o to, aby k žádnému krvavému převzetí moci v Kyjevě nikdy nedošlo.

Takto se na Ukrajině zopakovala situace, která dovedla Evropu do neštěstí během třicátých a první poloviny čtyřicátých let minulého století. Západ chtěl znovu válku, která je pro západní oligarchy životně důležitá, neboť v Rusku se nachází krev, kterou oni potřebují vypít. Jinak zahynou. Tentokrát si pro tuto válku vybral všechny republiky bývalého Sovětského svazu. Zkoušel a zkouší to úplně ve všech, ale zatím se mu poštěstilo obrátit proti Rusku „jen“ Gruzii a Ukrajinu, to největší beranidlo na brány Moskvy. Nyní se usilovně snaží zavléci do války proti Rusku Arménii a Moldavsko. V obou zemích má EU na nejvyšších místech své lidi. Arméni a Moldavané nemají ve vedení svých zemí na své straně nikoho! Pro obě země bude uposlechnutí Západu představovat ohromnou tragédii. Vždyť jen Arménie je energeticky a celkově obchodem skoro úplně závislá na Rusku. EU jí samozřejmě nechce pomoci. Jako ostatně ani na jedinou vteřinu EU/NATO nepomáhalo Ukrajině. Tonoucímu se vskutku nepomáhá zatlačením hlavy pod hladinu!

Svým způsobem je ale pravda, že Rusko „bolševické“ i Rusko tržní a kapitalistické Vladimíra Putina vskutku představovaly a představují hrozbu pro Západ. Přesněji řečeno „hrozbu“ pro dřívější západní bohaté vrstvy označované pojmem buržoazie. A nyní je Rusko pro západní „elity“ hrozbou zase, neboť představuje opět ALTERNATIVU! Jestli se západní oligarchie něčeho skutečně ukrutně bála, vždy tenhle strach skutečně nějak přicházel z Ruska. Vždy to byla hrozba ALTERNATIVY. Nejprve nebezpečí, že v Rusku uspěje bolševická revoluce a že se porevoluční vývoj vydá cestou úspěšné alternativy k západnímu kapitalismu. Takové alternativy, která by byla lákavá pro dělnictvo a rolnictvo na Západě, jež by po ruském vzoru svrhlo vládnoucí třídu, a bohaté vrstvy západního kolonialismu a imperialismu by ukrutně zchudly. Věřilo se, že se Rusům socialistická revoluce nepovede a že se Rusko samo rozpadne. Sázelo se na Západě hodně na ruskou občanskou válku, na polsko-ruskou válku, na úspěch západních intervencí. Nevyšlo z toho nic. Potom se sázelo na rozkol v bolševickém vedení. Bylo třeba jej prohlubovat. Peníze podporující soupeře vládnoucích ruských (sovětských) bolševiků v Moskvě tekly ze Západu proudem. Sovětský bolševismus se ale udržel a nakonec jej nezničil ani Adolf Hitler v doprovodu armád z tuctu evropských států.

Moskva neměla ani tolik slušnosti a ohledů na své západní spojence-nepřátele, aby se po válce zhroutila vyčerpáním a obětí cca 25 miliónů svých občanů. Neodpovědná trestuhodná bezohlednost Moskvy! Dokonce se ještě obklopila prstencem satelitů, v sebeobraně před USA urychleně vyvinula atomovou bombu, jako první vyslala na oběžnou dráhu satelit, potom si dovolila nebetyčnou drzost, když předběhla USA znovu, a to vysláním prvního kosmonauta do Vesmíru. Na založení NATO ta drzá Moskva reagovala (se zpožděním 6 let) založením Varšavské smlouvy. Prostě samé nepřátelské skutky vůči přátelsky Rusko nenávidějícímu Západu. A tak bylo třeba války alespoň studené, když to Churchillovi v květnu 1945 nevyšlo s tou horkou…

Jistě, sovětský model nakonec nebyl ani zdaleka tak úspěšný, jak se západní „elity“ obávaly. Ostatně po celou studenou válku dělaly, co bylo v jejich silách, aby to Sověti neměli vůbec jednoduché. Nakonec se systém sám rozložil kombinací apatie, setrvačnosti a krajní neopatrnosti, což nakonec završil Michail Gorbačov, když naložil celý Sovětský svaz na saně Santa Klause a odvezl celé sovětské impérium jako dárek na Západ. I bylo na Západě ukrutného veselí! A v Rusku se rodila smuta. Čím hlubší smuta za Jelcina, tím větší veselí u západních „elit“.

Jaké ruské ALTERNATIVY se ale západní „elity“ vlastně bojí dnes? Bojí se ukrutně, neboť ruský prezident, Vladimír Putin, při jednom interview (asi před dvěma lety) řekl, že „ples upírů skončil“. Rusko, pokud zůstane nezávislé, velké, vnitřně konsolidované, dostatečně hospodářsky silné, obklopené partnery z řady dalších zemí světa, a nadto pokud zůstane vojensky dostatečně silné, potom nikoliv samo, ale ve spojení s těmito partnery představuje onu ALTERNATOVU, které se tradičně koloniální, tradičně imperiální, revizionistický, revanšistický a militaristický Západ, respektive jeho vládnoucí vrstvy (kryptokracie) bojí jako se bál hrabě Dracula blížícího se svítání. Aby se tak nestalo, proto západní „elity“ udělaly všechno možné pro to, aby se rozsypala historická soudržnost takzvaných ruských zemí: Maloruska (Ukrajiny), Běloruska a Velkoruska. Ruská federace mající dobré vztahy s Běloruskem a Ukrajinou je o dost silnější, než Rusko, které bude mít ve dvou „starých ruských zemích“, na Ukrajině a v Bělorusku, nepřátele. Velké nepřátele! Také je to otázka početnosti populace, a tím velikosti společného „ruského“ trhu. Vzájemné zabíjení Slovanů nesporně velice těší ty nejkrvavější nepřátele Slovanů, kteří bohužel v Evropě stále ještě existují.

Je tu ale ještě jedna hrozba ALTERNATIVY. Rusko Putinovo svým způsobem opakuje krok cara Mikuláše I., který Petrem Velikým otevřené dveře do Evropy raději pro jistotu zase maličko přivřel, čímž naopak otevřel prostor pro slavjanofilství a s ním pro důraz na původní ruskou kulturu, na vlastenectví, jazyk, na pravoslavnou víru a vědomí vlastní historie.  Také současné Rusko se snaží maximálně blokovat pronikání takzvaných západních „hodnot“, které samozřejmě do Ruska dlouhodobě prosakují všemi možnými póry a oslovují především mladé generace. Pokud se Moskvě podaří alespoň výrazně omezit toxickou westernizaci, Rusko se tak může stát konzervativní ALTERNATIVOU, což západní oligarchii zmenšuje vliv na ruském území a Rusko naopak může vůči západní Evropě, která si systematicky likviduje všechny dobré tradice, fungovat jako poslední oáza tradiční evropské kultury. Velký paradox: „asijské“ Rusko jako poslední bašta tradiční kulturní Evropy?

Takže ona „ruská hrozba“ vlastně existuje.  Je to pro západní imperialismus a neokolonialismus po čertech veliká hrozba. Západní propaganda má tak vlastně pravdu, když mluví o „ruské hrozbě“. Rusko Západ neohrožovalo a stále ještě neohrožuje vojensky. Co by si tak asi na nepatrném výběžku eurasijského kontinentu, jenž se zve EU, vzalo? Nejistotu stran pohlaví? Nezájem o vlast, národ, o náboženství a o dějiny? Pokleslou úroveň školství? Nebo snad nejistotu v otázce, zda druhá světová válka skončila vítězstvím té správné strany?

Po rozpuštění SSSR Rusko nikdy nepojalo absurdní nápad posouvat se směrem na Západ, a už vůbec ne vojensky. Rusko by tím nezískalo nic jiného než obrovské a neřešitelné problémy. Zisk nula, problémy narůstající geometrickou řadou. Tak hloupá Moskva nebyla a není. Agresívní nápad měly a mají nadále státy NATO/EU. Jejich „elity“ mají agresivitu v krvi. Jenomže Rusko Západ ohrožuje tím, že spolu se zeměmi BRICS+ (hlavně s Čínou) má potenciál ukončit onen „ples upírů“, o kterém mluvil Putin. Ten výraz je bohužel pro západní kolonialismus a militarismus padnoucí, jak by byl ušit přesně na míru. Spojené státy jako vývozce inflace do světa, extrémně zadlužený hegemon s hlubokým státem na krku a se svojí dolarovou diktaturou (FED), v doprovodu bankéřů, ropných a plynových magnátů a zbrojních firem také západní části Evropy (ale jsou zde i další oligarchické skupiny) by ztratily možnost žít, jako tomu bylo na koloniálním a expanzívním Západě zvykem posledních cca pět set let. Tedy žít, rozvíjet se, prosperovat i válčit na úkor národů, které nemají dost sil na sebeobranu.

Ano, takže přesně na tomto základě spočívá ona „ruská hrozba“. Je to ostatně také „hrozba čínská“. Kohout už sedí na plotě a chystá se zakokrhat. A když kohout zakokrhá, objeví se nad obzorem jitřenka. A v té chvíli musí hrabě Dracula utíkat jako olympijský vítěz v běhu na sto metrů překážek, aby dostihnul své rakve a stačil nad sebou zaklapnout víko, aby dovnitř neproniknul ani jediný sluneční paprsek. Ani paprsek multipolárního světa, ve kterém by už nemělo být možné diktovat světu vůli západní oligarchie a ještě k tomu se tvářit jako spasitelé chudého světa, ochránci demokracie a práv.

A tak se nám napříč necelým jedním stoletím sepnuly Evropa let třicátých a poloviny leč čtyřicátých století minulého s Evropou současnou. Ta první Evropa se bála Ruska bolševického mnohem více než Německa nacistického. Proto neudělala, dokud byl čas, skoro nic, vlastně vůbec nic pro to, aby byl německý nacismus zadušen v zárodku. Britové a Francouzi Hitlerovi dokonce darovali výzbroj československé armády a český a moravskoslezský průmysl i s pracovní silou. A taky Rakousko. Takové bylo očekávání, že Německo zničí Rusko (Sovětský svaz) a evropské koloniální mocnosti si spolu se Spojenými státy přijdou rozebrat kořist. Finové se těšili na ruský sever, Rumuni na Besarábii, Poláci na přístup k Černému moři. A tak dále a tak dále. A tak se katastrofa války stala neodvratnou.

A co dnes? Také dnes západní „elity“ podporují kyjevský režim a bojí se exportu jeho krvavého šovinismu do EU, což je víc než pravděpodobné, mnohem méně než Ruska a „ruské hrozby“ spočívající v ukončení plesu upírů. Západní propaganda střežila a střeží pravdu o kyjevském režimu a silách, o které se na Ukrajině opírá, důkladněji než Kerberos brány podsvětní říše. Současná hlava režimu, V. Zelenskyj, se na Ukrajině už v podstatě nemá o koho opřít, než o tvrdé jádro západoukrajinského extrémního nacionalismu. Proto, ze strachu, že přijde o jeho podporu, provokuje své mecenáše v zemích EU nepřehlédnutelnými skutky, které jsou už tak nápadné, že prorážejí mohutnou hradbu mediálního mlčení. Rusové na to upozorňovali už dávno. Ale co říkala Moskva, to byla přece jenom ruská propaganda, jakou bylo třeba vypnout a trestat ty, kdo ji zaznamenali. Pravdu pravdoucí měly jen kyjevský režim a Západ.

Poláci už zareagovali, protože nemohli jinak. Co je moc, to je už příliš. Když se na začátku ruské speciální vojenské operace“ pravidelně objímali a celovali představitelé polského státu s pohlaváry kyjevského režimu, lidé, kteří měli ponětí o historických vztazích mezi Polskem a především západem Ukrajiny, tak věděli dobře, že přihlížejí absurdnímu divadlu režírovanému pouze rusofobií. Takových absurdních představení byl a stále je v zemích EU nadbytek.

Poláci tedy už vědí své. Je ale jen otázkou času, kdy se konečně úplně protrhne tlustá opona mediálního mainstreamu na Západě a pravda o kyjevském režimu a o strukturách, které jej stvořily, vyjde najevo ve všech zemích EU. Snad nebude třeba čekat na to, až se do EU jako vichřice přižene další mohutná vlna ukrajinské emigrace, která s sebou přinese přesně to, co v roce 2014 na Ukrajině uchvátilo moc. Evropa před necelým stoletím za svoji rusofobii zaplatila světovou válkou. Nyní toutéž rusofobii podporuje a sponzoruje resuscitaci obdobné etnické nenávisti, která se v minulosti stala základem nacismu a je charakteristickým rysem také současného kyjevského režimu a struktur, o které se režim na Ukrajině opírá. Nejenom, že Evropě podporou tohoto režimu hrozí další válka, nejspíš ještě mnohem ničivějšími, přinejmenším jí hrozí, že se na jejím území opět rozprostřou násilí a teror. A že toto násilí a teror budou ještě ke všemu vystupovat z pozice někoho, komu Evropa něco dluží, a nyní to musí splatit. Evropa dluží sama sobě procitnutí ze sebevražedné hlouposti a recidivy.

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. Působil u Evropského parlamentu v týmech profesora Kellera a Věry Flasarové. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018). Své příspěvky publikuje zejména v časopisu !argument a slovenském deníku Slovo.

Zpět na obsah