Obsah:
  1. Zdeněk Jemelík: Ministr si demagogicky umývá ruce
  2. Zdeněk Jemelík: Ministr a bůh Ianus
  3. Zdeněk Jemelík: Staré křivdy na solárnících

Článek Zdeněk Jemelík, Ministr si demagogicky umývá ruce vyšel na serveru Chamurappi 2. října 2026

Ministr si demagogicky umývá ruce

Před chvílí skončila mimořádná schůze Poslanecké sněmovny. Sepsal jsem pár poznámek na její okraj.

Sněmovní chátra se neúnavně stará národu o zábavu. Opozice opět vyvolala jednání o vyslovení nedůvěry vládě s vědomím, že zatím žádná z koaličních pidistran nedostala chuť svrhnout vládu. Disentní vystoupení doc. Miroslava Ševčíka je pouze tou první vlaštovkou, jež jaro nedělá. Mimořádná schůze nemohla pro opozici skončit jinak než debaklem. Nakonec jen 83 hlasů padlo ve prospěch návrhu. Byli jsme svědky třídenní přehlídky zmarněného času, kterou vyvolala opozice jako nástroj honu na voliče v komunálních a senátních volbách. Samozřejmě ke stejnému účelu pak posloužila i vládním stranám a opět vznikl prostor pro vzájemné urážení a projevy nenávisti. Poslanci jsou pro voliče špatným příkladem. Bezbranným daňovým poplatníkům nezbývá než tu nákladnou zábavu sněmovní chátře zaplatit.

Na opoziční straně přišel ke cti oblíbený klacek na Andreje Babiše: domnělý střet zájmů. Divím se, že vládní strana nenabídne porovnání Andreje Babiše s Donaldem Trumpem, který by v českých poměrech měl nárok na kamenování kvůli střetu zájmů také, ale v USD nikoho nic takového nenapadne. Snad by se opozice měla konečně začít stydět za obtěžování intenzivně pracujícího předsedy vlády nesmysly.

Na vládní straně byla k disposici obsáhlá nabídka domněle či skutečně chybných rozhodnutí Fialovy vlády a trestní kauzy korupčního charakteru. Házení špíny na předchůdce je obvyklým nástrojem při střídání vlád. Je dost neuvěřitelné, že navzdory střídání špatných vlád se Česká republika vyvíjí uspokojivě, i když do sociálně spravedlivého státu má daleko. Obecně se občas zdá, že zemi se daří navzdory vládě.

K pozoruhodným perličkám, jež při jednání zazněly, patří protiukrajinské projevy Tomia Okamury a některých jeho příznivců. Je zvláštní, že tyto nechutnosti se ozývají v prostředí národa, který byl obětí agrese v r.1968. Naší emigrace se ujaly tehdy nepřátelské státy. Solidarita s napadenou Ukrajinou odpovídá zkušenosti z agrese a okupace. Proputinovští kolaboranti by se nepochybně radovali porážce napadené země. Určitě se nepozastavují nad krví statisíců padlých Rusů na rukou „cara“.

Se zábavnou perličkou přišel předseda vlády Andrej Babiš, který se pochlubil nápadem na plošné propuštění 10% úředníků. Nevím, zda sledoval 88. díl pořadu „Pane prezidente“ na televizi XTV[1], v němž se Václav Klaus pochlubil uplatněním podobného nápadu v době, kdy byl ministrem financí. Nezmínil se ale o výsledku uplatnění nápadu. Andrej Babiš se tak představil jako následovník Václava Klause. Měl by se ovšem zajímat o tehdejší výsledek metody a o její dopad na sociální systém.

Dění v Poslanecké sněmovně komentoval také Eric Best[2]. Vydal 30. září 2026 pravidelný komentář s označením FinalWord. Mimo jiné si všiml výroku ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce, že „ani vláda, ani ministr spravedlnosti nemohou státním zástupcům určovat, jak mají postupovat v konkrétních trestních věcech“. Úryvek je svědectvím o páně ministrově pozoruhodném myšlenkovém vývoji. Na začátku působení ve funkci vyvolal pohoršení právnické obce výrokem, že „státní zástupci si nebudou moci dělat, co chtějí“ a vyhlášením záměru na zřízení Generální inspekce justice[3]. Mezi jeho výroky z počátku působení v ministerské funkci a citátem z komentáře Erica Besta je výrazný rozpor. A „Vyrozumění z pověření ministra“[4], které mi pan ministr nechal poslat 16.června 2026 prostřednictvím ředitelky odboru dohledu Kateřiny Skalkové zřetelně vysvětluje, co citát znamená: bude-li ministr pod tlakem, aby zasáhl proti nemravnému či dokonce protiprávnímu jednání státních zástupců a nebude mít chuť dostat se do sporu s mocnými hříšníky, zásada z citátu poslouží, aby si mohl umýt ruce a nečelit nezákonnostem. Právě v této době se tak chová. Je universálním kárným žalobcem nad všemi státními zástupci. Má tedy prostředky k jejich usměrnění.

Vztáhnu-li jeho výrok ke stavu řízení, v němž státní zástupci usilují o beztrestnost pro osm nepotrestaných pachatelů brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, pak pan ministr má výmluvu, která mu dovoluje poskytnout ochranu zločincům. Minnistr Pavel Blažek vyvolal bitcoinový skandál. Selhal jako jedinec. Pan ministr Jeroným Tejc si myje ruce, kryje selhání celé soustavy vymáhání práva. Podporuje rozklad státu.

V řízení zatím trvá stav, který jsem popsal dříve, např. v článcích ze 17. a 19. září 2026[5]: osm pachatelů má od 24. října 2024 naději, že státní zástupci nechají vyšetřování „zamrzlé“ až do promlčení. Pachatelé dostanou beztrestnost jako bonus k vysokým odměnám. Zadavatel vydírání tvrdí, že čtyřem vysokoškolsky vzdělaným podezřelým vyplatil dva miliony Kč.

Mezi podezřelými je nejméně jeden policista s vysokoškolským právnickým vzděláním. Zadavatel vydírání se domnívá, že další jsou mezi „zakuklenci“, kteří se dopustili násilí na poškozených. Všichni zmínění mají zvláštní představu o obsahu zásady „policie pomáhá a chrání“.

Tři podezřelí mají vysokoškolské právnické vzdělání a živí se poskytováním právních služeb. Za úplatu se zpronevěřili etickým zásadám svých profesí.

Nádor nezákonného počínání Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) a státních zástupců se postupně nadouval za vlády Petra Fialy, ale instanční stížnostní řízení dosáhlo na vládní úroveň až za vlády Andreje Babiše. Za celou dobu od 8. prosince 2020 až do dneška se nenašel poslanec, který by se odvážil interpelovat ministra spravedlnosti nebo předsedu vlády. Andrej Babiš, znechucený devítiletým trestním stíháním v kauze „Čapí hnízdo“ občas zpochybňuje důvěryhodnost naší justice, ale tváří se, že vůbec neví o nezákonném počínání orgánů činných v trestním řízení, podřízených jeho vládě, které usilují o beztrestnost pachatelů vydírání poškozených bratrů Lebánkových.

Vděčná látka špinavého procesu nepřilákala žádného investigativního novináře, až by jistě bylo o čem psát. Nebouří se veřejnost, i když stovky mých čtenářů by měly vědět, že za daného přístupu vlády se jim může kdykoli stát něco podobného jako Lebánkům a odvety se nedomohou.

Naše ústavní právo nezaručuje obětem trestné činnosti nárok na odvetu za utrpěné příkoří, současně ale stavovská solidarita poskytuje zločincům z prostředí bezpečnostních sborů a právnických služeb přednostní naději na beztrestnost. Mezi slušnými lidmi a zločinci trvá nerovnost, podporovaná vládou. Takový stav by ale v právním státě neměl nastat.

Útok opozice odpoutával pozornost pana předsedy vlády od skutečných problémů státu. Po jeho odrazení mu již nic nebrání, aby si nechal vysvětlit od ministra spravedlnosti a ředitele GIBS nezákonnosti, k nimž dochází v jimi řízených úřadech, a aby je přiměl k rychlému napravení nepřístojností.


Odkazy:

[1]

[2]

[3]

můj blog 5.3.2026: Kyj na státní zástupce ?
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/03/kyj-na-statni-zastupce.html

[4]

můj blog 16.6.2026: Vyrozumění z pověření ministra
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/vyrozumeni-z-povereni-ministra.html

[5]

můj blog 17.9.2026: Ministr spravedlnosti se podrobil deep state
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/09/ministr-spravedlnosti-se-podrobil-deep.html
můj blog 19.9.2026: Ministr spravedlnosti se nevzepřel deep state
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/09/ministr-spravedlnosti-se-nevzeprel-deep.html

Zpět na obsah


Článek Zdeněk Jemelík, Ministr a bůh Ianus vyšel na serveru Chamurappi 5. října 2026

Ministr a bůh Ianus

Obraz jedince v očích veřejnosti mohou někdy ovlivnit zvláštní náhody. Stalo se to panu ministrovi Jeronýmu Tejcovi. Dne 1. října 2026 vyšel na České justici skvělý článek Evy Pasekové „Tejc bude dál kritizovat…“[1], v němž autorka převyprávěla ministrovu představu o způsobu, jakým hodlá používat proti chybujícím soudcům pravomoc kárného žalobce. Ukazuje tvář nesmiřitelného vymahače odpovědnosti soudců za odvedenou práci. Ministr nesmí kárnou žalobou napadnout nesprávný rozsudek, ale i tak je to tvář vskutku sympatická.

Téhož 1.října 2026 se ale na mém blogu a pak i leckde jinde objevil můj článek „Ministr si demagogicky umývá ruce“[2]. Jeho vyznění je přesně opačné. Nezabývá se ministrovým vztahem k soudcům, ale ke státním zástupcům a připomíná jeho někdejší, dnes zřejmě zapomenutý záměr podrobit je přísnému dohledu a zřídit Generální inspekci justice[3]. Vytýká mu otevřenou podporu státních zástupců, kteří se rozhodli dovést trestní řízení proti pachatelům brutálního vydírání zlínských podnikatelů Lebánkových k beztrestnosti promlčením. Z článku vystupuje vysoce nesympatická tvář popírače ministrových zákonných povinností.

Dne 1. října 2026 tak náhodně vznikla situace, z které pan ministr Jeroným Tejc vychází jako muž dvou tváří podobně jako bůh Ianus.

V současnosti mě zajímá především jeho postoj ke státním zástupcům, zabývajícím se ochranou „jesenických“ zločinců, kteří se dopustili brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových. Trestní oznámení nese datum 8.prosince 2020. Případ byl bezvýsledně odložen usnesením státního zástupce Martina Susky z 24. října 2024, od té doby se nic neděje a blíží se datum promlčení trestnosti. Protože opět uplynul další čas umrtvení vyšetřování, nezbývá než poukázat na mravní aspekty případu, protože formálně právní stránka věci zajímá jen málokoho a málokdo jí rozumí, i když „věrchuška“ se tváří, že rozumí všemu.

Poškozené, vlákané do penzionu U Kohouta pod záminkou, že se tam sejdou s ruským investorem, který má zájem o koupi jejich luxusního Lesního hotelu ve Zlíně, napadli čtyři „zakuklenci“, kteří je zbili, svázali, zaslepili a pohodili na postele. V určenou chvíli je předvedli se svázanýma nohama každého zvlášť před notáře a advokáta. Jednání „zakuklenců“ má jistě povahu trestného činu, ale kromě toho z morálního hlediska je zavrženíhodné. Pachatelé nemají v žádném případě na beztrestnost. Středočeské kriminální službě a GIBS se ale zatím nepodařilo zjistit jejich totožnost.

Jejich postavení má zvláštnost: zadavatel vydírání vyslovil podezření, že se jedná o naverbované policisty. Pokud by to byla pravda, jejich odhalení by pro ně mělo zvlášť nepříjemné důsledky. Vedle běžného trestu by je čekala ztráta kariéry a nároku na výsluhu.

Způsob vedení vyšetřování GIBS a navazující stížnostní řízení u státního zastupitelství, jakož i nečinnost GIBS po odložení případu opravňují k podezření, že deep state (nevím, kdo konkrétně to je) rozhodl, že uniknou potrestání, a to tak, že řízení se bude protahovat až do promlčení. Mravně zavrženíhodné je takové rozhodnutí samo o sobě.

Mravní zavrženíhodnost jednání „zakuklenců“ se přenáší na všechny, kdo používali jejich službu a pomáhají jim k beztrestnosti. Samozřejmě se to týká zadavatele vydírání Romana Šulyoka, který si jejich službu objednal. Ale tím se již nebudeme zabývat, protože odpykal uložený trest a nakonec se rozhodl spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení při objasňování případu. Začal vystoupením při veřejném zasedání Krajského soudu Praha[4], při němž jako svědek po poučení předsedkyní senátu Ivou Říhovou „napráskal“ své pomocníky – bohužel s výjimkou „zakuklenců“, jejichž totožnost neznal. Vyslovil pouze podezření, že se jednalo o policisty, které naverboval jeho „přítel Franta“, policejní důstojník.

Zmíněný policista je první osoba, na kterou se přenáší mravní zavrženíhodnost jednání „zakuklenců“. O chvíli později upřesnil jeho totožnost vyšetřovatel GIBS Ondřej Kačer jako Františka Heřmana, držitele vysokoškolského právnického diplomu. Ale odtud se okruh podílníků na mravní zavrženíhodnosti rozšiřuje dále, především na vyšetřovatele, který se jeho osobou vůbec nechtěl zabývat, neboť „jde o policistu, který dlouho a dobře slouží“. Ač k úplnému ztotožnění došlo v první polovině r.2021, zájem o jeho podání vysvětlení se uplatnil až 7. června 2024. Při výslechu ovšem zadavatele vydírání Romana Šulyoka zapřel jako Petr Krista a vyloučil, že by měl cokoli společného s obstaráním „zakuklenců“.

Chování policisty chápu, byť neschvaluji. Pokud skutečně naverboval „zakuklence“, cítí vůči nim odpovědnost a chce je chránit. Dává ovšem přednost zločincům před poškozenými, což je nemravné. Chrání také sebe, i když na rozdíl od „zakuklenců“ není závažnost jeho jednání tak jasná. Je možná do určité míry obětí ods. Romana Šulyoka. Doplácí na to, že jeho úloha ve hře nebyla řádně objasněna. Kromě toho uznávám presumpci neviny, takže musím připustit možnost, že při podání vysvětlení mluvil pravdu (nevěřím). Ale právě proto a s ohledem na zásadní rozdíl mezi jeho výpovědí a tvrzením Romana Šulyoka mělo dojít k řádnému přezkoumání pravdivosti jeho sdělení. Je-li nevinný, mohl by se za nařčení Romanu Šulyokovi řádně „odměnit“ (pozn.: proč to už dávno neudělal?). Nemohu si pomoci: stále má možnost hledat cestu k dohodě o vině a trestu, nejlépe i se „zakuklenci“. Je to velmi stará kauza a soud by k stáří přihlížel.

Další osobou, na kterou se přenáší mravní zavrženíhodnost zločinu „zakuklenců“, je vyšetřovatel Ondřej Káčer. Kdyby hned na začátku vyšetřování „klekl“ na podezř. Františka Heřmana, a kdyby se mu podařilo přimět ho k vydání totožnosti „zakuklenců“, mohl dosáhnout skokového posunu v dokazování. K odsunutí jeho výslechu až do r.2024 nevidím důvod. Vím, že pplk.Liolias se neúspěšně pokusil totožnost „zakuklenců“ odhalit bez pomoci policisty, ale pokus o jeho vytěžení měl předcházet. Průtahy, vyvolané vyšetřovatelem Ondřejem Káčerem, nelze napravit.

Třetím podílníkem mravní zavrženíhodnosti zločinu „zakuklenců“ je dozorový státní zástupce Martin Suska, který uskutečnil řadu drobných úkonů, jimiž mi bránil v sledování postupu GIBS, ale zejména zamítnutím mé stížnosti proti odložení případu ze dne 24. října 2024 znemožnil prověření pravdivosti výpovědi Františka Heřmana při podání vysvětlení. Poškodil tak jak poškozené, tak policistu.

Po této trojici nastupuje celá skupina státních zástupců, kteří vyvinuli mravně zavrženíhodné úsilí o zachování platnosti usnesení státního zástupce Martina Susky z 24. října 2024. Jejich snaha o zajištění beztrestnosti pachatelům vydírání je neomluvitelná a jde přímo proti smyslu poslání státního zastupitelství. Jejich formalistickoprávní „kouzlení“ s možnostmi sabotování trestního řízení proti pachatelům vydírání jsem veřejnosti přiblížil v článku z 19.září 2026[5] Péče o beztrestnost zločinců skutečně není posláním státního zastupitelství. Nikdy dříve jsem se s takovým darebáctvím nesetkal.

Pan ministr spravedlnosti ovšem odpovědnost státních zástupců se stejným důrazem jako u soudců vymáhat nebude[6]. Namočil se s nimi společně do stejného bahna.

Zavrženíhodná je i úloha ve vydírání, kterou sehráli tři vysokoškolsky vzdělaní právníci: dva advokáti a notář. Věděli dobře, že Lebánkové byli před jejich předvedením před notáře vystaveni násilí, vyhrožování a omezování osobní svobody, a přesto je nechali podepsat listiny jim neznámého obsahu, jejichž podpisem jim vznikla škoda 100 mil. Kč. Usvědčují je poškození shodně s Romanem Šulyokem, navíc nezávisle na něm. GIBS a státní zastupitelství s právníky zacházejí, jako by ve věci jednali lege artis, což zřejmě není pravda.

Spolu s policistou jsou mezi podezřelými čtyři vysokoškolsky vzdělaní právníci. Soudím, že jejich vzdělanost je přitěžující okolností.

Na okraj dodávám, že jsem se setkal s názorem, že jde o zastaralý případ, že stačí, že byli odsouzeni Roman Šulyok a Lukáš Loučka a je na místě dále se nezabývat proviněním nepotrestaných zločinců. Soudím, že není správné zužitkovat neumětelství a zneužití stavovské solidarity orgánů činných v trestním řízení ve prospěch zločinců. Ti, kdo vedou řízení k takovému výsledku, se dopouštějí mravně zavrženíhodného jednání stejně jako pachatelé a pan ministr spravedlnosti by je měl volat k odpovědnosti. Jeho kárná pravomoc je vůči státním zástupcům stejně účinná jako proti soudcům a navíc nehrozí riziko, že by zasáhl do nezávislosti justice, čímž ho strašili nekompetentní úředníci Úřadu vlády. Howgh.


Odkazy:

[1]

Česká justice 1.10.2026: Eva Paseková, Tejc bude soudce dál kritizovat…
https://www.ceska-justice.cz/2026/10/tejc-nezavislost-neznamena-neodpovednost/

[2]

můj blog 1.10.2026, Ministr si demagogicky umývá ruce
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/10/ministr-si-demagogicky-umyva-ruce.html

[3]

můj blog 5.3.2026: Kyj na státní zástupce ?
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/03/kyj-na-statni-zastupce.html

[4]

můj blog 14.6.2026: Protokol z výpovědi Romana Šulyoka před soudem z 29.6.2020
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/protokol-z-vypovedi-romana-sulyoka-pred.html

[5]

můj blog 19.9.2026: Ministr se nevzepřel deep state
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/09/ministr-spravedlnosti-se-nevzeprel-deep.html

[6]

můj blog 16.6.2026: Vyrozumění z pověření ministra
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/vyrozumeni-z-povereni-ministra.html

Zpět na obsah


Článek Zdeněk Jemelík, Staré křivdy na solárnících vyšel na serveru Chamurappi 7. října 2026

Staré křivdy na solárnících

Lužná II, solární panely (Wikimedia)

Ve veřejném prostoru zaznívají časté projevy nespokojenosti s rozhodnutími soudů. Stěžuje si úplně kdekdo, nevyjímaje předsedu vlády, jehož obžalobu v „kauze Čapí hnízdo“ jako laik považuji za neoprávněnou. Právní myšlení soudců ale podléhá živelnému vývoji a může se stát, že nějaký skutek hodnotí na stejném důkazním základě po uplynutí času jinak, než před lety. Stává se, že novější názory odpovídají odmítnutým dobovým podnětům ke stížnosti pro porušení zákona. Doví-li se odsouzený, že jeho věc se po letech posuzuje úplně jinak než v době, kdy si vysloužil tvrdý trest, může mít pocit křivdy. Nenajde asi ale cestu ke zlepšení svého osudu.

Na zmíněný úkaz jsem narazil ve věci „solárních podvodů“, jejichž stíhání většinou vypuklo v r. 2011 a později v rámci „honu na solárníky“, připomínajícího někdejší „hony na kulaky“. Procesy jsou dávno zavřené pravomocnými rozsudky. Ale ve dvou případech z neznámých důvodů vznikly rozsudky kvůli „podvodům“ z r. 2010 až v r. 2024.

Rok 2010 byl kritický pro investory, kteří se nechali státem nalákat na budování fotovoltaických elektráren. V listopadu r. 2010 předvedla vláda Petra Nečase (ODS) svou „pravicovou“ představu o stálosti právního prostředí pro podnikatele. S účinností k 1. lednu 2011 zásadně snížila výkupní cenu elektřiny z občasných energetických zdrojů, takže v řadě investorů vyvolala obavy, že nebudou mít prostředky na splácení úvěrů. Kdo si chtěl zachovat dosavadní výkupní cenu, musel do 31. prosince 2010 získat licenci Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Vypukla panika jak mezi „solárníky“, tak na ERÚ, který na zpracování přílivu žádostí o licence nabíral brigádníky. Licence byly v té době specialitou byrokratizací postiženého státu: v Německu se bez nich obešli a v tehdejší podobě se již neužívají ani u nás.

Pravidla licenčního řízení byla průhledná. Majitel elektrárny musel o licenci požádat. ERÚ pak vyslal komisi, která zařízení prohlédla, zjistila, zda odpovídá projektu a parametrům dle žádosti a zejména, zda je dokončené a funkční. K žádosti bylo třeba přiložit doklad o oprávnění žadatele elektrárnu provozovat a revizní zprávu, kterou se oprávněný revizní technik zaručil, že elektrické rozvody nebudou probíjet, takže nehrozí nebezpečí úrazu elektrickým proudem.

Prakticky nebylo možné získat licenci podvodem: elektrárna buď stála a byla funkční a měla nárok na licenci, nebo nestála nebo aspoň nebyla dokončená či funkční a nárok neměla. Úředník ERÚ, vydávající licenci, se pouze přesvědčil, že žadatel doložil oprávnění nakládat s elektrárnou a přiložil požadovanou revizní zprávu. Revizní zprávy nepodléhaly běžnému úřednímu přezkumu ERÚ.

Když pak vypukl „hon na solárníky“, příslušné trestí orgány si s pravidly dle ERÚ hlavy nelámaly. Problematice budování elektrárny v podstatě příliš nerozuměly. Elektrárny byly dokončené a vyráběly, takže jejich přezkoumání nebylo nutné. Začalo tedy zkoumání příloh a snaha použít je jako důkazy o „podvodu“.

Takže se mohlo stát, že komise v licenčním řízení dorazila o pár dní dříve a na zařízení chyběly nepatrné nedodělky. Elektrárna licenci nezískala, ale investor ji musel stejně dokončit a požádat znova o její posouzení, protože jinak by mu v ruce zůstala jen hromada šrotu. Pokud se do konce roku 2010 podařilo získat souhlas komise a s ním licenci, investoři se radovali a prodávali vyrobenou elektřinu podle původních smluv. Také s licencí, vydanou po 1. lednu 2011 směl majitel prodávat elektřinu, byť za jinou cenu.

V případě, který sleduji, se neúspěšná prohlídka uskutečnila 20. prosince 2010. Dne 21. prosince 2010 došlo k jednání investora s vedením ERÚ, na němž se dohodlo, že žadatelé dostanou v r. 2010 ještě jednu příležitost. Dne 22. prosince 2010 se dostavili odborníci distribuční společnosti. Překontrolovali stav zařízení a připojili elektrárnu na síť. Elektrárna začala vyrábět, i když ne na plný výkon, a bez příjmu za elektřinu. A 31. prosince 2010 proběhla další prohlídka. V tomto případě kromě komise ERÚ se zúčastnili další odborníci, mezi nimi zahraniční expert úvěrující banky. ERÚ vydal licenci a vše se zdálo být v pořádku.

Pak ale z nějakých důvodů začala licenční řízení zkoumat specializovaná složka PČR, sídlící v Hradci Králové, nad ní stojící dozorový státní zástupce (často Radek Mezlík) a vše končilo zpravidla u Krajského soudu v Brně (často u senátu Aleše Novotného, posedlého potřebou ukládat vysoké tresty). V té době vznikla společenská poptávka po trestání „solárních baronů“, které trestní orgány s chutí vycházely vstříc. V této atmosféře se orgány začaly zabývat listinnými přílohami k žádosti a s velkou radostí zjistily, že v dokladu o vlastnictví elektrárny, předloženém při první prohlídce, bylo zapsáno pár drobností, které ve skutečnosti nebyly namontovány. Protože státní zástupce nepochopil, že první prohlídka byla jen dílčím úkonem, po němž nutně bude následovat další, a že chybějící díly musí být dodatečně namontovány, zajásal, že prokázal podvod. A byl z toho vysoký trest odnětí svobody.

Drama pokračovalo v průběhu projednávání obžalob u soudu. V r. 2013 Nejvyšší správní soud vydal pravidla, podle nichž se měl řídit postup revizních techniků při pořízení revizní zprávy a jimž měl odpovídat obsah revizních zpráv. Přestože platil zákaz retroaktivního uplatnění práva, revizní zprávy a postupy revizních techniků z r. 2010 se posuzovaly podle rozhodnutí z r. 2013. A předložení revizní zprávy „nesprávné“ podoby se opět hodnotilo jako podvodné jednání a revizní technik odešel od soudu s nepodmíněným trestem. Poznamenávám, že jsem neslyšel o žádném případu úrazu elektrickým proudem, jenž by se dal použít jako důkaz špatné práce revizního technika.

Soudy, které se těmito věcmi zabývaly v r. 2024, použily zdravý selský rozum. Rozpor mezi soupisem částí zařízení a skutečností, který jednatel společnosti předložil k první, neúspěšné prohlídce, během dalšího postupu montáže zmizel. Elektrárna získala licenci a začala prodávat elektřinu podle původního plánu. Nevznikla finanční škoda a úkon bez finanční škody nenaplňuje definici trestného činu podvodu. Takže obžalovaný se nedopustil podvodu a dosáhl zproštění.

Soud, který se zabýval „podvodem“ revizního technika, pochopil, že obžalovaný nemohl v r. 2010 postupovat podle předpisu z r. 2013 a uznal, že jednal v dobré víře. Jednání v dobré víře není trestným činem.

Postižených revizních techniků je určitě více. Ministr spravedlnosti by vykázal vysoký smysl pro spravedlnost tím, že by přikázal ministerským úředníkům, aby tyto případy vyhledali a přezkoumali. Pan ministr by pak měl uvážit, zda by mohl podat hromadnou stížnost pro porušení zákona. Bylo by to jednodušší než vyvolání hromadného podávání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona jednotlivými postiženými.

Naproti tomu „padělatelé“ soupisů zařízení se určitě houfně nevyskytují, takže by měli s pomocí svých advokátů uvažovat nad individuální nápravou. Jejich tresty stojí za námahu.

V podobné věci jsem podal neúspěšný podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr Jeroným Tejc podává ochotně stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzených[1], jimiž nemůže dosáhnout změny rozsudku a u Nejvyššího soudu ČR nenachází porozumění[2], ale proti podnětům ve prospěch odsouzených se jeho poradci staví z obavy, že by u Nejvyššího soudu ČR stížnost neprošla. Bohužel jsem neměl možnost tuto věc s ním řádně projednat, protože v zájmu ochrany „jesenických zločinců“ se mnou „přerušil diplomatické styky“[3]. Zatím mi nezbývá, než popřát každému, koho se tento odstavec týká, aby byl úspěšný v jednání s ministrovými poradci, kteří určitě nepatří k elitě právnického stavu a budou klást odpor.


Odkazy:
[1]

můj blog 7.5.2026: Pružný ministr
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/05/pruzny-ministr.html

[2]

Pravo 6.10.2026, Oldřich Řeháček, Kauza Fenky Asty
https://www.epravo.cz/top/clanky/kauza-fenky-asty-proc-mel-nejvyssi-soud-pravdu-ministr-spravedlnosti-ne-a-proc-je-ted-rada-na-snemovne-121709.html

[3]

můj blog 16.6.2026: Vyrozumění z pověření ministra
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/vyrozumeni-z-povereni-ministra.html

Zpět na obsah


Ing. Zdeněk Jemelík (*1935) promoval v roce 1958 na Agronomické fakultě a 35 let působil v resortu zemědělství a výživy. Od roku 1989 byl ředitelem sekretariátu Federálního ministra zemědělství a výživy ve Vládě národního porozumění a od roku 1990 vedoucím sekretariátu náměstka, řídícího petrochemickou výrobu a zemědělství na Federálním ministerstvu hospodářství. V roce 1990 odjel do Španělska studovat zahraniční obchod, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.