1. Zdeněk Jemelík: NEDOCENĚNÁ ZVLÁŠTNOST ÚČASTI V ANKAŘE
2. Zdeněk Jemelík: Tejcův výstřel z Aurory
3. Zdeněk Jemelík: Věznice (ne)má problém

Glosu NEDOCENĚNÁ ZVLÁŠTNOST ÚČASTI V ANKAŘE publikoval Zdeněk Jemelík na svém blogu 9. července 2026

NEDOCENĚNÁ ZVLÁŠTNOST ÚČASTI V ANKAŘE

Prezident Donald J. Trump a první dáma Melania Trump vítají premiéra České republiky a paní Moniku Babišovou v Bílém domě ve čtvrtek 7. března 2019 (oficiální foto Bílého domu: Andrea Hanks)

Uniklo mu proto nesporné a svým způsobem kuriozní třetí vítězství: zážitků paní Moniky Babišové, které se dostalo příležitosti pohovořit s prezidentem Donaldem Trumpem. Přeji jí to, ale současně vidím náběh její účasti na „švejkolandský“ ráz české účasti. Výpravě předcházelo několik dní dohadů o složení výpravy, během nichž jsme se z oficiálních zdrojů dovídali, kdo poletí do Ankary. V žádné zprávě z úřadu Petra Macinky se její jméno nevyskytovalo. Neuvedla je ani Česká televize ve zpravodajství vpředvečer. Její účast neuvedla do pohybu pera vždy dobře informovaných novinářů. Jak je zřejmé z mého článku z 5. července 2026[2], úplné utajení se nezdařilo. Přece jen z internetu proskočily nějaké neurčité informace, na které bylo možné navázat.

To je na věci nejhezčí: o účasti paní Moniky Babišové téměř nikdo nevěděl, možná ani nebyla oficiální členkou delegace, ale přesto se jí podařilo promluvit s nejmocnějším mužem planety. Žasnu nad dovedností pořadatelů výpravy, kterým se podařilo její cestu předem téměř dokonale utajit. Neuvedení v oficiálním seznamu, poskytnutém veřejnosti, je snadno vysvětlitelné: příslušní úředníci ji prostě neuvedli. Ale nechápu, jak se podařilo umlčet novinářskou obec, která jistě o události věděla, a přesto zachovala disciplinované mlčení. Je to nebývalý úkaz.

Odkazy:

[1]

[2]

Zpět na obsah

Komentář Zdeněk Jemelík: Tejcův výstřel z Aurory publikoval Zdeněk Jemelík na serveru Chamurappi 11 července 2026

Tejcův výstřel z Aurory

Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc

I když na některých ministrech bylo v druhé půli vystoupení patrné, že by již raději šli na pivo, můj celkový dojem z této show byl příznivý. Jako justiční potížista jsem zejména věnoval pozornost vystoupení pana ministra Jeronýma Tejce, jehož znám mnoho let a považuji ho za vysoce inteligentního slušného člověka. Nemohu ale přehlížet určitou nevyváženost jeho projevů, a to včetně vystoupení mimo tiskovku. Z komentáře České justice[2] k tiskovce vystupuje pan ministr jako nositel snah o utužení poměrů v justici. V závěru článku ocitovala jeho výrok: „Chci, aby každý, kdo udělá chybu – ať už úmyslně, nebo z hrubé nedbalosti – nesl odpovědnost. Ať už to jsou soudci, nebo soudní znalci. Budeme dohlížet na kvalitu jejich rozhodování a ve chvíli, kdy se soudce dopustí excesu, budu podávat v dané věci kárnou žalobu.“

V zásadě mohu s jeho přístupem souhlasit, protože na vady postupu státních zástupců, soudců a soudních znalců těžce doplácejí nevinní lidé a stát musí vyplácet odškodné v desítkách milionů korun, na jehož úhradách se původci škod nepodílejí. Škodiči většinou nerušeně působí dál stejným stylem s jistotou beztrestnosti. Přístup laické veřejnosti k „utahování šroubů“ bude asi většinově příznivý. Vnímání jeho politiky stavovskými komunitami ale tak jednoduché asi nebude. Před časem pan ministr přišel se záměrem zřídit inspekci, jež by utužila dohled nad státními zástupci a vyvolal nevoli nejen státních zástupců, ale i soudců[3].

Za těchto okolností se obávám, že jeho rozhodnutí podat kárnou žalobu na soudkyni, která vydala dítě otci, jenž je pak zavraždil[4], bude mít účinky výstřelu z Aurory. Ministrovu myšlenkovému postupu rozumím, ale nemohu přehlédnout, že jeho rozhodnutí se zásadně liší od dosavadní praxe ministrů jako kárných žalobců. Ministři spravedlnosti jsou obecně jako kární žalobci zdrženliví, protože musejí počítat s námitkami profesních kast, že zasahují do soudcovské nezávislosti. Potíž spočívá i v tom, že kárná žaloba směřuje proti jednotlivci, ale napadené rozhodnutí je většinou senátní a předsedové senátu mají vůči svým kolegům rovné postavení. Zejména až dosud se ministři drželi zásady, že věcně nesprávná soudní rozhodnutí nelze kárně napadnout, protože soudci mají právo na omyl a mylná rozhodnutí lze napravit opravnými prostředky. Jeroným Tejc projevil větší odvahu než jeho předchůdci. Rozhodnutí kárného soudu bude v každém případě zajímavé.

V časově omezeném vystoupení pan ministr nemohl sdělit veřejnosti vše, co dokresluje jeho obraz. Za zmínku stojí především skutečnost, že neuspěl se stížností pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného, který se provinil týráním psa[5]. Stížností vyšel vstříc předsedovi vlády Andreji Babišovi[6]. Myslím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu pana ministra nemile překvapilo stejně jako mne. Ale nemá to praktický význam, protože stížností ministra pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného nelze zvrátit rozsudek. Otevřená zůstává otázka, proč stejnou vstřícnost vůči pohoršenému předsedovi vlády neprojevila nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová, jejíž dovolání naopak mohlo změnit rozsudek v neprospěch obžalovaného.

Z mého pohledu předkladatele trestního oznámení proti neustanoveným a nepotrestaným pachatelům jesenického vydírání bratrů Lebánkových a zmocněnce poškozených postrádám v ministrově vystoupení vysvětlení k jeho smířlivosti vůči státním zástupcům[7], kteří se spolu s některými příslušníky GIBS rozhodli, že celé tlupě pachatelů vydírání zaručí beztrestnost odsunutím rozhodnutí ve věci až do promlčení trestnosti. V této kauze stále pevně stojí „pomníček“, postavený středočeskou kriminálkou pod dozorem Krajského státního zastupitelství Praha, spočívající v tom, že odsouzení se dostalo pouze zadavateli vydírání ods. Romanu Šulyokovi (trest odnětí svobody na 7,5 roku) a ods. Lukáši Loučkovi (vyklouzl s podmínkou), obou údajných přátel podezř. policisty Františka Heřmana. Policie vysvětlila svou nezpůsobilost mlčením ods. Romana Šulyoka, který spolupachatele nevydal stíhání. Nic se ale nezměnilo, když se rozhodl skoncovat se životem kriminálníka a neustanovené a nepotrestané ničemy „napráskal“ jako svědek před soudem po poučení předsedkyní senátu (viz8/). Soud na návrh státního zástupce Martina Susky nepovolil obnovu procesu a trestní oznámení z 8.prosince 2020 dosud nevedlo k žádoucímu výsledku. GIBS případ odložila 27.srpna 2024 (nezastavila!) s požehnáním již zmíněného státního zástupce Martina Susky a od té doby se pouze tiše čeká na promlčení v lednu r.2027.

Kvarteto čekajících podezřelých je vskutku neobvyklé: všichni jeho členové mají vysokoškolské právnické vzdělání. Důvodnost vyšetřování proti notáři Václavu Vodovi a advokátům Martinu Rezkovi a Janu Svobodovi se mi jako laikovi zdá být jasná: všichni tři věděli, že Lebánkové podlehli brutálnímu nátlaku, nechali je podepsat listiny jim neznámého obsahu a umožnili tak Romanu Šulyokovi inkasovat výtěžek vydírání. Zatím nejasné je postavení policisty Františka Heřmana, o němž ods. Roman Šulyok před soudem i jinde tvrdil, že obstaral „zakuklence“, kteří se dopouštěli násilí na Lebáncích. Vyšetřovatel GIBS se zdráhal obtěžovat ho požadavkem na podání vysvětlení. Před vyšetřovatele předstoupil jako úplně poslední až 7. června 2024 a známost s „přítelem“ Romanem Šulyokem a účast na vydírání popřel. Prověření pravdivosti jeho výpovědi znemožnil osvědčený státní zástupce Martin Suska zamítnutím mé stížnosti zmocněnce poškozených. Jakýkoli další vývoj je ovšem zatím možný.

Ochrana podezřelých by nebyla možná, kdyby se na ní postupně nepodíleli státní zástupci až po nejvyšší stupeň. Napadl jsem je podněty panu ministrovi ke kárnému řízení. Neuspěl jsem[8]. Ptám se tedy veřejnosti, zda je přípustné, aby zaměstnanci státu, jenž se prohlašuje za právní, zajišťovali beztrestnost podezřelým ze závažné trestné činnosti se škodou 120 milionů Kč. A co si o tom myslí pan předseda vlády (pokud ovšem k němu úředníci zprávu o problému pustí), jenž je mimo jiné nadřízeným ředitele GIBS?

Odkazy:

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

Zpět na obsah

Komentář Zdeněk Jemelík, Věznice (ne)má problém vyšel na serveru Chamurappi 14. června 2026

Věznice (ne)má problém

Věznice Kuřim; příjezd k věznici od jihu (Wikimedia Commons)

Zní to takřka „jako z pravěku“. Takové případy se skutečně kdysi stávaly, ale odstranila je judikatura Ústavního soudu. Jeden jsem ještě jako člen Spolku Šalamoun úspěšně řešil u Obvodního soudu pro Prahu 4. Od založení spolku Chamurappi z.s. v listopadu r.2017 jsem intervenoval v 16 řízeních o podmíněné propuštění, z nichž 14 bylo úspěšných. S jednáním, jaké napadá Spolek Šalamoun, jsem se od r. 2017 ani jednou nesetkal. Poslední náš chráněnec opustil věznici 27.února 2025.

Tři úspěšné případy se odehrály ve Věznici Kuřim, dva přímo na návrh spolku Chamurappi. V jednom případě byl žadatelem matkovrah, který vinu popírá. K doznání ho nikdo nenutil. Až ve třetím případě jsme působili pouze jako podpora žadatele, protože za působení ministryně Marie Benešové zájmové organizace občanů přišly o právo navrhovat podmíněné propuštění.

Účast při řízení o povolení obnovy procesu většinou vyžaduje opakování návštěv věznice, jednání s personálem, seznámení s ředitelem. Takže během dojíždění do Kuřimi jsem se postupně seznámil s ředitelkami plk. Kalvodovou a Slovákovou, jež jsem znal již z jejich působení v čele Věznice Světlá n.S., pak již jen okrajově s plk. Juříčkem. Všechny tři řešené případy měly standardní průběh.

Někdy jsem se dovídal o osobních neshodách mezi žadateli a personálem (nejen v Kuřimi). Život za zdí věznice má specifický ráz. Může se stát, že na sebe narazí vyhraněné individuality, které „si nesednou“ a dělají si pak drobné potíže. Ale upozornění ředitelky věznice bylo vždy dostatečným nástrojem nápravy. Podstatné je, že úloha věznice je v řízení o podmíněné propuštění podružná. Rozhodující je úloha soudu v senátním řízení. Zástupce věznice se obvykle účastní jednání, ale jeho hlas není určující. V praxi jsem se jen výjimečně setkal se záporným přístupem věznice. Z výsledků je zřejmé, že pokud jsme narazili na odpor a bylo nezbytné jít do stížnostního řízení, příčinou nebyla záporná stanoviska věznice, ale obvykle státního zástupce.

Není mi tedy jasné, jaká mimořádnost situace vedla předsedu Spolku Šalamoun k oslovení generálního ředitelství. Ve všech případech drobných nesrovnalostí jsem vystačil s jednáním s ředitelem věznice. Celkem bych řekl, že Věznice Kuřim je vůči odsouzeným relativně vlídná.

Odkaz:

[1]

Zpět na obsah