Odpovídá situace Ruska pesimistickému obrazu v médiích?

Analýza Rapport juin 2026 : La situation de la Russie sur le front correspond-elle à l’image pessimiste qui en est faite dans les médias ? vyšla na serveru Stratpol 1. července 2026. Český překlad zveřejnil rovněž server CZ24 News 4. července 2026.

Tak například zpravodajství z počátku léta kladlo důraz na ruské neúspěchy: zpomalení územního postupu[1], útoky na logistiku pomocí většího počtu výkonnějších dronů (Hornet, Skat, Ram2x…) dodávaných Západem (dohody o technologickém partnerství Ukrajiny s Polskem, Finskem, Dánskem, Spojeným královstvím, Německem…), údery na velké vzdálenosti do vnitrozemí Ruska, na velká města a ropnou infrastrukturu díky raketám (Flamingo, FP5 Falcon…) a ISR západních zpravodajských služeb[2], zadušení Krymu[3].

Tato vize vychází z určitých skutečností, ale vykazuje negativní zkreslení, které sleduje tři cíle:

1. Posílit mezinárodní mediální pozici Kyjeva, aby se uklidnili západní sponzoři a bylo možné i nadále těžit z jejich vojensko-průmyslové a finanční podpory[4], která je životně důležitá (po uvolnění 90 miliard eur ze strany EU v návaznosti na pád Orbána v Maďarsku oznámil kyjevský ministr financí Marčenko 26. června 2026 potřebu dalších 146 miliard).
2. Prezentovat situaci nepříznivou pro Rusko, která zapadá do plánu „escalate to de-escalate“ („eskalovat pro deeskalaci„), který zavádí Trumpova administrativa[5].
3. Zamaskovat vojenské neúspěchy a rostoucí lidské ztráty války na straně ZSU[6].

Takticko-operační situace

Ve skutečnosti pokračuje ruská strategie postupného oslabování, spočívající v infiltraci velmi malých jednotek – kvůli hrozbě dronů – podporovaných klouzavými bombami FAB[7], taktickými drony a dělostřeleckou palbou, a to v rámci logistického obklíčení a operačního obklíčení. Jedná se o taktický model příznivý pro „šedé zóny“, který usnadňuje propagandistické zkreslování. Tím spíše, že úspěch vyžaduje čas a vytrvalost, přičemž se prostřednictvím narativů snaží dokázat, že čas již nehraje ve prospěch Ruska, aby tak vyvolaly demoralizující účinekČesky.

Ale i když jsou ZSU stále schopny organizovat ofenzívy, přesouvat zálohy a podporovat jednotky vedoucí tvrdý a nelítostný boj, trend se potvrzuje: Po pádu Pokrovsku provedly ZSU četné protiútoky a boje jsou krvavé, avšak ruský postup (v Lymanu a směrem na Mykolajivku a Oleksandrivku, v okolí Konstantynovky, která zajišťuje Kramatorsk) nyní umožňuje ohrožovat opevněná strategická centra Slavjansk a Kramatorsk, která jsou klíčem k obraně Donbasu. Rusové postupují také v Charkovské oblasti (Vovčansk na severu a Kupjansk[8] na jihu). Ukrajinské protiútoky z počátku roku 2026 v Záporožské a Dněpropetrovské oblasti ztratily na síle, přičemž politická priorita byla dána útočným jednotkám, aby se mohly pochlubit „znovudobytím“ území, což vedlo ke stále větším ztrátám za cenu pomíjivých úspěchů. „Dronový val“, který Kyjev sliboval, sice představuje pro ruské síly neustálou hrozbu, ale ruské drony (Mavic, Gerna, Herons, Lancets, Molniyas) rovněž drtí kyjevské síly svou početní převahou. Průzkumné drony se nyní systematicky využívají k navádění leteckých a dělostřeleckých úderů (dělostřelci z Kyjeva i Moskvy se dokázali přizpůsobit a na základě svých postsovětských základen přejít na moderní zbraně) a „granátová krize“ pominula, což umožňuje zahlcovat pozice[9], potlačovat manévrovací pokusy a logistické transporty, stejně jako přesuny skromných rezerv k jednotkám v přímém boji.[10]

Stručně řečeno se zdá, že plány ruského Generálního štábu jsou relevantní a účinné, zohledňují nové omezení boje a sledují soudržnou operační linii v tradici rozvinutých a kombinovaných operací operačního umění. Přestaly však využívat masivní mechanizované obrněné ofenzívy, které jsou nyní vzhledem k hrozbě dronů a sledování ze strany NATO příliš riskantní. Poloha Kyjeva na přátelské západní hranici, umožňující systematické přesuny, ať už za účelem přijímání posil, nebo za účelem ochrany výrobních kapacit před ruskými údery, rovněž vyvolává otázku činnosti v týlu. Z vojenského hlediska se zdá být dobytí Donbasu, nezbytné pro ruskou rétoriku a z pohledu Kyjeva nepřijatelné, na dosah.

To však v žádném případě nezaručuje konečné vítězství, pokud chybí vůle válku ukončit.

Předvídatelný vývoj

Ruské vojenské úspěchy a biologické vyčerpání ukrajinských sil mohou vést k určitým rozhodnutím, z nichž některá se již projevila.

1) Přenést válku na další fronty, aby se rozptýlily ruské síly a uklidnili mezinárodní dárci, a zároveň se zvýšil tlak na ruskou veřejnost. Je možné uvažovat o obojživelném a pozemním útoku na Krym, podobně jako při „úderu“ na Kursk. Možné by byly i operace na okraji Bryansku.

Výhrůžky samozvaného prezidenta Zelinského vůči běloruskému prezidentovi Lukašenkovi (stáhněte ruské síly z Běloruska, nebo to uděláme sami) vycházejí ze stejné logiky, avšak s větším potenciálem eskalace (ruská jaderná doktrína v tomto případě připouští jadernou odvetu). Setkání Putina s Lukašenkem dne 27. června 2026 ve Valdaji nepřineslo žádné prohlášení. Navzdory rozmístění systému Oreshnik na svém území se Minsk nachází v delikátní situaci, kdy se snaží být diplomatickým a finančním prostředníkem mezi Západem a Běloruskem a zároveň zůstat mimo konflikt, ale zároveň je závislý na Rusku v rámci Unie, ekonomických a energetických dohod a složitých vztahů mezi oběma vůdci. Lukašenkovo postavení se však jeví jako poměrně slabé (omluva Zelenskému, který hovoří o demontáži ruských retranslačních stanic). Jeho návštěva v Pekingu zřejmě svědčí o snaze o nezařazení (což lze tedy interpretovat jako odklon Unie od Ruska, které bylo, pravda, vždy ekonomicky podplacené) a o snaze přimět Rusko k jednání, což potvrzuje oslabení schopnosti Ruska vyvíjet tlak, a to jak vojensko-diplomatický, tak ekonomicko-finanční.

V každém případě se zdá, že Trumpova administrativa již ukrajinského prezidenta nebrzdí, jak to činil Joe Biden, když zabránil úderům na území Ruské federace. To zapadá do trumpovské strategie, jejímž cílem je vyvolat závažnou krizi, aby poté bylo možné prosadit vyjednané řešení, což Kyjevu opět propůjčuje ústřední roli zástupce a nástroje eskalace.

2) Využívání nepřímých strategií s převahou teroristických prvků. To již probíhá, a to prostřednictvím dálkových úderů na průmyslové a energetické cíle, ale i na civilní cíle (střední škola, autobus se sportovci, Petrohrad, Volgograd, Moskva…) a pokračováním politiky likvidace vojenských či vědeckých představitelů.

Tento trend se bude s postupnými vojenskými ústupy dále prohlubovat a dobře odpovídá profesní kultuře a prostředkům Ukrajiny. Zapadá také do širší strategie nepřímého působení, která je pro anglosaské národy charakteristická již od 16. století[11]. Rozhodnutí Západu dodat prostředky pro údery na dlouhou vzdálenost zvýší dosah této strategie, která již umožnila několik spektakulárních akcí s využitím dronů (viz SpiderWeb) a která se nyní rozšiřuje do celé hloubky ruského území, které se k zajištění své ochrany již nemůže spoléhat na svou rozlehlost. Sovětský protiletecký systém (PVO) byl moderním Ruskem částečně demontován a obranné prostředky nejsou schopny účinně čelit saturačním útokům, jak ukázala válka Spojených států a Izraele proti Íránu.

Další rizika

Postoj Spojených států nyní umožňuje eskalaci ze strany Kyjeva a „koalice ochotných“. Národní bezpečnostní strategie USA stanovila zásadu přesměrování amerických prostředků na kontrolu západní polokoule a zároveň oživení ekonomiky prostřednictvím dravého chování, na které jsou Američané zvyklí. Ve vztahu k Rusku jde o zajištění ekonomických a finančních „dohod“ ohledně ruských zdrojů a zároveň o udržení Ruska pod hrozbou militarizované EU, jejíž náklady nese Rusko. To zahrnuje kontrolu nad bohatstvím a arktickými trasami. Nepřímo zaručuje neutralizace euroasijského obratu, že nevznikne konkurenční německo-ruský pól. Je to také prostředek k podkopání multipolarizace, iniciativy BRICS a de-dolarizace a ke znovuzískání kontroly nad ropou a plynem s cílem ovlivnit ČLR a Indii[12]. Tato talasokratická strategie spočívá v nasazení zástupců[13] v různých sporných oblastech ruského prostoru.

Pokud jde o situaci na Ukrajině, kolem Černého moře se formuje jižní fronta s podporou Turecka a EU, která neutralizovala balkánské a středoasijské země[14]. Severní fronta je již zřízena v Pobaltí[15], kde přímo ovlivňuje námořní toky směřující z Ruska a představuje rostoucí hrozbu pro Kaliningrad.

Co se týče vnitřní situace v Rusku, volby v roce 2027 ukážou, zda lid prokáže odolnost a odhodlání, jak tomu bylo v jeho historii, nebo zda obvyklá západní strategie (ovlivňování komunikace za účelem podkopání ekonomiky, s cílem vyvolat sociální nespokojenost vedoucí k politické změně), oficiálně hlásaná (viz finský premiér Alexander Stubb), přinese účinek srovnatelný s rokem 1917.[16]

Nespokojenost s ruskými elitami, s politicko-správním vedením (tlak VKN na Telegram a internet, úrokové sazby centrální banky, daňové zatížení, řízení zemědělství a vodního hospodářství, zacházení s etnickými diasporami, všeobecná korupce odhalená SVO…) se zdá ohrožovat vedoucí postavení strany Jednotné Rusko, v jejímž čele se prezident Putin rozhodl zůstat, přičemž možná svou auru přehání, aby přehlušil četnou kritiku, která se ozývá.

Lze se divit zdrženlivosti hraničící s pasivitou, kterou ruský Nejvyšší projevuje, když čelí protichůdnému tlaku elit zapojených do západních finančních a kulturních kruhů, usilujících o obnovení původního stavu, a tlaku „turbopatriotů“ (obyvatel periferních oblastí, nostalgiků po stalinismu, zastánců pan-slovanské říše, panslavističtí pravoslavní…) toužící po přímém střetu (s cílem obnovit odstrašující sílu, která se zdá skutečně ztratit svou důvěryhodnost). Kromě realistického pragmatismu a sklonu k nestrannému uvažování, sebevědomí a vytrvalosti, které se zdají být charakteristickými rysy Vladimira Putina, lze uvažovat o třech možných příčinách:

1. Nedostatečná analýza způsobená filtry vládních kruhů (dvorní efekt, strach z nelibosti) a kognitivními zkresleními (minulá profesní kultura, ztráta jasného úsudku v důsledku opotřebení mocí).
2. Využití neznámých informací (tajná dohoda, informace o schopnostech jednotlivých nepřátel, perspektiva rozšíření konfliktu na další mocnosti…), které umožňují nasměrovat strategii promyšleným a dlouhodobě plánovaným způsobem, bez ohledu na krátkodobé mediální a politické požadavky.
3. Strategický plán využití velmi zhoršené situace, která je záměrně vyvolána a v tomto stavu udržována, aby bylo možné ospravedlnit masivní a brutální převzetí kontroly nad společností, a to eliminací nespolehlivých elit a prosazením nové generace oddané a zaměřené na vítězství, čímž se jakékoli západní přání vyvolat vnitřní nepokoje za účelem destabilizace režimu stává bezpředmětným.[17]

(Prozatímní) závěr

Ne, média neodrážejí skutečnou vojenskou situaci, která se zdá být pod kontrolou ruské armády. Je však třeba se obávat eskalace do extrému, a to v podobě zesílení terorismu, otevření nových front zásobovaných USA (za úplatu) a EU (na její náklady) a vnitřních nepokojů podněcovaných účinnou strategií ekonomického škrcení, kterou řídí Washington. Vojenské řešení tedy nebude stačit a diplomatické urovnání se jeví jako mimořádně nepravděpodobné, a to kvůli opakované dvojí hře Západu, evropskému válečnictví, zatvrdlému postoji USA a ruským diplomatickým a geostrategickým ústupkům.

Za těchto nových podmínek by ani v případě porážky Kyjeva vzhledem ke geografické blízkosti nevyřešilo řešení po vzoru Koreje rizika vyplývající z evropské vojenské radikalizace a dlouhodobých hrozeb na ruském území; rozčlenění, či dokonce úplná anexe by problém pouze přesunuly dále na západ a vytvořily by velmi obtížné podmínky pro kontrolu území.

Vzhledem k válečným cílům speciální vojenské operace (SVO) stanoveným na rok 2022 a poté na rok 2024 se Ukrajina, i když formálně mimo NATO, stala platformou ohrožující Rusko; její obyvatelstvo upadlo do rusofobie, která je v rozporu s cílem denacifikace; obyvatelstvo Donbasu bude i nadále vystaveno hrozbě bombardování drony a raketami, přičemž evropská podpora brání demilitarizaci. Tato situace se dokonce rozšířila na celé ruské obyvatelstvo a ekonomiku.

Zdá se, že jediné řešení vedoucí ke stabilizaci spočívá v nové rovnováze strachu, pokud Rusko znovu získá svou důvěryhodnost v oblasti odstrašení, dříve než se EU pod nadvládou Berlína bude cítit opět schopná zaútočit.[18] Tato možnost však sama o sobě v sobě skrývá riziko katastrofálního a nekontrolovaného vývoje, zejména proto, že 160 milionů obyvatel Ruské federace je soustředěno v několika megaměstech, zranitelných vůči útokům zaměřeným na města – což již není nepředstavitelné.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]