1. Zdeněk Jemelík: Stát chrání zločince na úkor poškozených. Část 3
2. Zdeněk Jemelík: Co na to pan prezident

Článek Zdeněk Jemelík, Stát chrání zločince na úkor poškozených. Část 3 vyšel na serveru Chamurappi 19. června 2026

Stát chrání zločince na úkor poškozených. Část 3

Newyorské hrobky; jejich tajemství a záhady. Historie známých zločinců s popisy jejich zločinů. 1874 (Wikimedia Commons)

Důkazní situace na počátku prověřování na jaře 2021 byla nadějná. Poškození Lebánkové usvědčovali notáře Václava Vodu a advokáta Martina Rezka shodně s Romanem Šulyokem. Nevěděli o úloze advokáta Jana Svobody, který prostřednictvím Martina Rezka zatáhl do hry Václava Vodu jako vhodného notáře. Tito tři zorganizovali a provedli úkony, jež umožnily Romanu Šulyokovi inkasovat výnos z vydírání. Všichni tři věděli, že poškození podpisují listiny, jejichž obsah neznají a podpisují ze strachu o život po velmi nešetrném zacházení s nimi. Podle pozdějšího usnesení GIBS a státního zástupce o odložení případu se ale nedopustili trestného činu.

Potíže působila neznalost totožnosti „zakuklenců“, o jejíž prolomení se již po rozsudku nikdo dále nepokoušel. Měl je naverbovat a instruovat Šulyokův „přítel Franta“, údajně policejní důstojník, jehož příjmení zadavatel vydírání neznal. Ztotožnit „přítele Frantu“ a „zakuklence“ byla nejnáročnější část úkolu, jenž stál před vyšetřovacím týmem.

Šokující je poznatek, že na trestném jednání se podíleli čtyři pachatelé s vysokoškolským právnickým vzděláním. Snaha pomoci kamarádovi, kterému Lebánkové nezaplatili, je neomlouvá, i kdyby Lebánkové Romana Šulyoka skutečně okradli, což se nestalo.

Již při mé první návštěvě na pracovišti středočeské pobočky GIBS se mi vyšetřovatel Ondřej Kačer s radostí pochlubil, že totožnost podezřelého zná, protože Roman Šulyok ho poznal při rekognici podle fotografií. Příjmení mi ale neprozradil (zjistil jsem je až v r.2024 ze spisu). Doporučil jsem vyšetřovateli, aby podezřelého předvolal k podání vysvětlení, pohrozil mu koluzní vazbou a vyzval ho ke sdělení totožnosti „zakuklenců“. Ale vyšetřovatel se na mne usmál a sdělil mi, že se jedná o policistu, který „dlouho a dobře slouží“, takže si nezaslouží drsné zacházení. K podání vysvětlení pak došlo až 7.června 2024. Podle mého úsudku policista při podání vysvětlení lhal. Domnívám se, že mu nevěřil ani vyslýchající. Námitky proti nekritickému přijetí jeho tvrzení GIBS nepřijala. Kromě toho se nepodařilo ztotožnit nikoho ze „zakuklenců“. GIBS pak případ odložila dne 27.srpna 2024, aniž by došlo na sdělení obvinění. Mou stížnost proti odložení samozřejmě zamítl dozorový státní zástupce (viz dále).Napravení neblahého stavu se mi dosud nepodařilo, ač jsem tomu věnoval velké úsilí.

Podle soukromých zjištění policista František Heřman skutečně „slouží dlouhou a dobře“. Odsouzení v této kauze by pro něho bylo nesporně pohromou. Navíc nevíme, kdo byli „zakuklenci“ a jaké dopady by mělo na ně odsouzení. Ale litovat je a chránit je před postihem je v rozporu s pravidly právního státu.

Od zahájení vyšetřování na jaře r.2021 do odložení dne 27. srpna 2024 sice GIBS provedla celou řadu vyšetřovacích úkonů, ale většinou zcela bezvýznamných.

Vydírání Lebánků bylo ze strany Romana Šulyoka velmi dobře připraveno. Především obdivuhodným výkonem bylo získání celé tlupy spolupachatelů, bez jejichž pomoci nemohlo k akci dojít. Roman Šulyok je získával především předestřením legendy, že Lebánkové se rozhodli vyrábět padělky cigaret Marlboro, za tím účelem od něho koupili jeho zařízení a nezaplatili. Kromě toho, že to není pravda, je zvláštní, že mu pachatelé věřili, když s legendou přišel až po vpádu celníků do skladu dne 26. srpna 2012. Údajně ale velmi dobře platil. Tvrdil mi, že pomocníkům zaplatil celkem 2 miliony Kč.

Dále se řešil problém, kde a jak dostat Lebánky do moci vyděračů. Jako nejlepší vyšla varianta jejich vlákání do penzionu U Kohouta. Za tím účelem nejdříve vymysleli legendu o ruském investorovi, který někde viděl jejich Lesní hotel na fotografii a zatoužil jej získat. Lebánky navštívil údajný zprostředkovatel „investora“, prohlédl si hotel, a pak podal zprávu o připraveném setkání.

Po zahájení vyšetřování jsem hned od začátku čelil odporu. Abych měl kontrolu, zda GIBS skutečně koná nějaké úkony, občas jsem požádal o nahlédnutí do spisu. Vyšetřovatel mě vždy odmítl. Měl na to právo, ale já jsem měl právo nesouhlasit a podat stížnost dozorovému státnímu zástupci. Bylo pro mne nepříjemným překvapením, když hned mou první stížnost zamítl státní zástupce Martin Suska, který se postavil proti vyhovění žádosti o povolení obnovy procesu. Byl mým protivníkem až do odložení případu. Stížnosti proti nepovolení nahlížení do spisu mají svůj režim: státní zástupce je má řešit bez průtahů. Martin Suska je ale z počátku řešil jako běžné stížnosti na činnost policie a využíval dlouhou procesní lhůtu. Pak začal vyřizovat podání z datové schránky spolku Chamurappi jako podaná neoprávněnou osobou. Neuznával je za podání zmocněnce poškozených, protože plnou moc mám jako soukromá osoba. Musel jsem kvůli tomu začít řešit „služební věci kauzy Jesenice“ přes soukromou datovou schránku a změnit strukturu digitálního archivu ke škodě jeho přehlednosti. Pokud se vyjadřoval k mým námitkám proti rozhodnutím GIBS, rozhodoval pomalu a zásadně ve prospěch pachatelů. Je zatím konečným viníkem zablokování vyšetřování.

Nicméně po výměně ředitele GIBS došlo k zásadní změně: GIBS již vyhovuje mým žádostem o nahlížení do spisu. Dosáhl jsem toho stížností k parlamentní komisi pro dohled nad GIBS. Její předseda, poslanec ANO Jiří Mašek pochopil, o co v řízení jde a projednal změnu chování GIBS ke mně s panem ředitelem Vítem Hendrychem.

Proti rozhodnutím dozorového státního zástupce jsem se mohl bránit stížností dohledové státní zástupkyní, kterou byla vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Měl jsem s ní dlouhodobě korektní vztahy a vždy jsem ji považoval za ženu na svém místě. V tomto případě ale vyřízením mých stížností zásadně pověřovala státní zástupkyni Ditu Havlínovou, která mi nikdy nevyhověla. Vždy rozhodovala ve prospěch pachatelů. Vedla si suverénně: v jednom případě stížnost vrchní státní zástupkyni na její počínání vyřídila sama na sebe[1], navíc ji přehodnotila na podnět k vykonání dohledu nad Krajským státním zastupitelstvím v Praze. Po věcné stránce ale v neprospěch poškozených rozhodovala vždy, i když podání po formální stránce vyhodnotila správně jako podnět k vykonání dohledu.

Po odchodu Lenky Bradáčové a po změně ministra jsem podnikl řadu pokusů o prolomení ochrany pachatelů. Ale nic jsem nedosáhl. Ve prospěch pachatelů se jednoznačně vyjádřila státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze Michaela Koťátková …[2]. V přípisu z 23. prosince 2025 mi vzkázala: „Tato věc byla vyřízena konečným způsobem v celé soustavě státního zastupitelství, tedy nejen u Vrchního státního zastupitelství v Praze, ale i u Nejvyššího státního zastupitelství“. Bohužel dne 10. června 2026 mi údajně z pověření ministra spravedlnosti poslala velmi podobné sdělení ředitelka Odboru dohledu Kateřina Skalková[3], vylepšené o ministrovo sdělení, že nevyhoví mé žádosti o osobní jednání. Na okraj podotýkám, že signatářka vyrozumění kdysi „z pověření ministra“ Pavla Blažka vedla korespondenci s bratry Lebánkovými, o které ministr nevěděl. Velmi se kvůli tomu zlobil při mé návštěvě 23.srpna 2022. Pak se mnou dva roky nemluvil.

Stížnostní řízení ve státním zastupitelství je instanční. Proto jsem od stížností proti rozhodnutím státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze postupně vystoupal až k nejvyšší státní zástupkyni a ministrovi spravedlnosti. Dostal jsem se tak až do prostoru působnosti předsedy vlády. Oslovil jsem ho také, protože je navíc nadřízeným ředitele GIBS. Ale neprojevil zájem. Protože pan předseda vlády hodně podléhá osobním animozitám, je možné, že příčinou je jeho nechuť ke mně. Pozoruji, že se ke mně chová jako osobní nepřítel (ačkoli tradičně odmítám jeho napadání kvůli střetu zájmů a tvrdím, že kauza Čapí hnízdo je ostudou české justice). Ale kvůli tomu ho nemohu vynechat při úkonech v trestním řízení.

V dubnu jsem náhodou získal novou informaci, která může být osudová pro policistu Františka Heřmana. Vyrozuměl jsem předsedu vlády, nejvyšší státní zástupkyni, ministra spravedlnosti, vrchního státního zástupce v Praze a ředitele GIBS. Chtěl jsem je všechny osobně informovat a projednat s nimi další postup. Sice vlažný, ale přece jen věcný zájem projevila GIBS. Nikdo další. Všem ostatním nevadí, že se orgány činné v trestním řízení rozhodly zajistit beztrestnost nepotrestaným pachatelům vydírání bratrů Lebánkových a zřejmě nestojí o to, aby se osm nepotrestaných darebáků dostalo před soud. To je velmi závažná a v právním státě zcela nepřijatelná nepřístojnost.

Proto jsem se rozhodl obrátit se s žádostí o pomoc k veřejnosti. Podle mých „jakobínských“ laických názorů je „kauza Jesenice“ závažnější úkaz než bitcoinová aféra, která vyvolala společenskou bouři. V ní ale došlo jen k selhání jednotlivců. Nejblíže pravdě je asi bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix, která se nechala slyšet, že „Pavel prostě udělal hloupost“. Platí to, pokud se nezjistí, že „Pavel“ kromě „hlouposti“ přijal úplatek. Avšak v „kauze Jesenice“ kromě organizovaného násilí na poškozených a způsobení ohromné škody dochází k organizovanému zneužití k ochraně pachatelů orgánů, které naopak mají nezákonné jednání stíhat a chránit zájmy poškozených. Jde k závažnému selhání státu, jež by nemělo jeho pachatelům beze všeho projít. Hlavně je nutné vyšetřování co nejrychleji dokončit, aby pachatelé vydírání konečně skončili před soudem.

ODKAZY:

[1]

[2]

[3]

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík, Co na to pan prezident vyšel na serveru Chamurappi 20. června 2026

Co na to pan prezident

Předseda Vojenského výboru Severoatlantické aliance generál Petr Pavel (Wikimedia Commons)

V oslavných řečech mi chybělo opomenutí výrazné zvláštnosti výkonu funkce prezidenta panem Václavem Klausem: jeho vstřícnosti vůči občanským aktivistům a citu pro lidské utrpení, který ho vedl k věnování velké pozornosti agendě žádostí o milost. Václav Klaus se přitom vyhnul „podivným milostem“ Václava Havla, jež vyvolaly nedůvěru veřejnosti k institutu milosti. Dosáhnout přijetí bezvýznamného občana panem prezidentem k projednání námětů či stížností nebylo vyloučeno a osobní obhajoba žádostí o milost v mimořádně závažných (z hlediska navrhovatele) případech se připouštěla. Neměl-li čas pan prezident, občanům se věnoval jeho tajemník pan Ladislav Jakl, někdy i vedoucí kanceláře pan Jiří Weigl. Nikdy nezapomenu na příběh odsouzené, v jejímž případě ministr nevyhověl našemu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a současně soud nepovolil obnovu procesu. Na nepovolení obnovy pan prezident pružně zareagoval udělením milosti právě včas, aby se omilostněná mohla vrátit domů, když přišla z porodnice její dcera, postižená roztroušenou sklerózou v těžké formě, která by se bez pomoci matky nemohla postarat o miminko.

Skutečnost, že se při oslavě o této osobitosti výkonu funkce panem prezidentem Václavem Klausem nemluvilo, je stejně významná jako nepřevzetí jeho přístupu jeho nástupci: občanská společnost je dnes prázdný pojem. Příznačný je například způsob, jakým pan prezident Petr Pavel vyřídil návrh spolku Chamurappi na udělení abolice obž. Janě Nagyové a Andreji Babišovi. Jeho přijetím mohl předejít bezbřehé záplavě žvanění poslanců při projednávání žádosti Andreje Babiše o ochranu před soudním řízením. Osobní projednání návrhu pan prezident nepřipustil. Po zamítnutí prvního návrhu přišlo aspoň formální písemné vyrozumění od úředníků Kanceláře prezidenta republiky. Na opakovaný návrh již ani písemné vyrozumění o zamítnutí nepřišlo: jsem přece pod rozlišovací úrovní prezidenta a jeho úředníků.

Výše uvedenou zmínkou o způsobu vyřízení návrhu na abolici se ale nepřipojuji k zásadním odpůrcům pana prezidenta Petra Pavla. Odlišnost jeho přístupu k výkonu funkce od Václava Klause není tělesná vada. Každý prezident má svůj styl. Patřím k „jakobínům“, zastávajícím názor, že přímo zvolený prezident má mít větší výkonnou moc než jeho předchůdce, vzešlý z úradku politických pletichářů. Pravomoc jmenovat členy vlády na návrh předsedy vlády nechápu jako povinnost bez rozmyslu jmenovat kohokoli, koho předseda vlády přivede. Představa prezidenta jako neškodného „kladeče věnců“ mi je cizí. Ale právě proto poskytnutí prostoru Macinkově pomstě za nejmenování Filipa Turka považuji za ubohost, ke které by se pan předseda vlády Andrej Babiš neměl snížit. Společná účast prezidenta, bývalého vysokého činitele ve strukturách NATO a vrchního velitele armády, a předsedy vlády je správná jako byla správná vždy.

Zatímco od zavedení přímé volby si političtí pleticháři lámou hlavy otázkou, jak omezit pravomoci prezidenta, já bych je naopak zvětšil. Například bych navrhl nutnost kvalifikované většiny pro přehlasování prezidentova veta. Za nepotřebnou považuji kontrasignaci abolice předsedou vlády. Pravomoc ve výjimečných případech nejmenovat ministra je samozřejmost, která nevyžaduje úpravu zákonem nebo nedejbůh úpravou Ústavy.

Vcelku jsem se způsobem výkonu prezidentské funkce Petrem Pavlem spokojen, i když bych mohl být nevrlý kvůli tomu, že zásadně neodpovídá na podání spolku Chamurappi z.s.. Beru to jako podlehnutí dobovému zlozvyku. Občan je nula a je jedno, zda oslovuje prezidenta nebo poslance. Nemá nárok na odpověď. Souhlasím s jeho postojem k válce na Ukrajině a ke sjezdu Landsmanšaftu, sdílím jeho názor na Donalda Trumpa. Poněkud zdrženlivějsí jsem ve vztahu k povinnosti vůči NATO investovat nejméně 2% DPH do zbrojení, poněvadž si pamatuji, že tento stát v minulosti vynaložil obrovské částky na zbrojení, jež zmizely bez užitku. Nesdílím jeho odpor k převedení financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet a už vůbec ne k jeho výhradám k strukturálním změnám v Úřadu vlády.

Ale nepovažuji kvůli tomu pana prezidenta za hlavu opozice. Nepozoruji, že by představitelům opozičních stran dával podněty k jednání. Zvolením prezidentem se nepřipravil o právo užívat svůj mozek a uplatňovat právo svobodného projevu. Ústava ani ústavní zvyklosti nezakazují prezidentům myslet samostatně a projevovat názory odlišné od vládních. I na této úrovni platí, že demokracie je diskuse. Projevy souhlasné s opozicí jsou jen soukromým projevem bez nároku na jejich přijetí vládní většinou.

Jiná věc by bylo vystupování na mezinárodním fóru v rozporu s mandátem od vlády. Takové jednání by bylo nepřijatelné, ale pan prezident Petr Pavel přece opakovaně veřejně oznámil, že se mandátu od vlády podřídí, že tedy v případě nutnosti bude jednat proti vlastním soukromým názorům.

Přeji tedy pánům Petru Pavlovi a Andreji Babišovi šťastnou cestu do Ankary. A pokud je to pro pana ministra Petra Macinku nepřijatelné, nechť zůstane doma nebo resignuje. Ale když přežil jmenování z rukou Petr Pavla a ve funkci ministra zahraničí se mu líbí a zjevně dobře daří, nechť se umoudří. Není vhodné, aby človíček, jenž ke štěstí nečekaně přišel, vnášel nesváry mezi Petra Pavla a Andreje Babiše, kteří by se jako zkušení profesionálové bez jeho štvaní dobře snášeli.

Howgh.

Zpět na obsah