Charakter současného života se nedá zařadit k žádnému tradičnímu evropskému ideálu, občas se objeví něco jako liberalismus apod., což ovšem není pravda. V podstatě žijeme v jakémsi chaosu.
Tento chaos vznikl z nihilismu západních demokracií a do něj se projektovaly různé zájmy formulované do myšlenek, které se hodily některé z mocných skupin finančních nebo společenských.
Zdá se, že francouzská politika probublává farmářskými vzpourami a otřesy kabinetů. Populistická strana Národní sdružení Marine Le Pen vykazuje dobré průzkumy. Sporadické nepokoje vycházející z předměstí jsou novou normou. Nepokoje s nízkým násilím jsou ve Francii jakousi trvalkou a téměř vždy je bezpečnější sázka na to, že se na domácí politické frontě nic dramatického nezmění.
Důležitější mohou být intelektuální proudy.
Opět se jako lidstvo dostáváme do situace, kdy se tážeme, jaký ideál, by nás měl vést do budoucnosti? Není to tak, že se podstata smyslu života zaměňuje za politiku, ekonomiku, přestože ony by měly jen sloužit životu v moudrosti, porozumění a lásce? Není to spíše duchovní „Platónský ideál“, který se může stát dobrým základem smysluplného života a budoucnosti, protože se v něm objevuje úsilí o pochopení tří základních věčných principů Bytí – Pravdy, Krásy a Dobra, které v důsledku vedou lidstvo k lásce?
Ivo Budil, Petr Drulák, Jaroslav Tichý, Vítězslav Pilmaier a bloger Vidlák jsou hosty Jana Skalického v debatě v Ústí nad Labem
Umění jako projev svobodné vůle člověka, jeho lásky k Zemi a radosti ze samostatného tvoření. Umění jako most k duchu, umění jako prevence odlidštění a zhrubnutí společnosti, inspirace pro mladou generaci.
K otázce umělé inteligence je nutné přistupovat z mnoha úhlů pohledu. Co označujeme jako umělou inteligenci, co si pod pojmem umělé inteligence představujeme? Roboty pracující v továrnách nebo onen obrovský mega super počítač – de facto propojenou síť počítačů po celém světě? Neživý stroj nakrmený lidskými myšlenkami, poznatky, prožitky, vloženými do něj člověkem za pomoci kódů, opět člověkem navrženým systémem, kdy v souhrnu kombinuje, třídí, počítá a poskytuje lidem návrhy a řešení mnoha technických problémů a odpovědí – které však vzešly z lidských myšlenek, tak, jak člověk poznával sebe i svět?
Ľudí vôbec a politikov zvlášť môžeme rozdeliť aspoň na dve skupiny, a to podľa postoja k zbraniam. Jedni považujú zbrane za úplne normálnu či dokonca legitímnu súčasť života. Takých je zrejme väčšina. Druhí nepovažujú zbrane a všetko, čo s nimi súvisí (ich výroba, šírenie a najmä použitie) až za také samozrejmé či dokonca správne, pretože vedia, že každé použitie zbrane potenciálne hrozí ďalším použitím proti-zbrane atď., pokiaľ to niekto nezastaví, ad infinitum.
Můžeme uvažovat o morálně etickém aspektu lidského života, aniž bychom ho dali do souvislosti s otázkou po smyslu života? Kam vlastně lidstvo kráčí? Ke spolupráci, vzájemnému porozumění, chápání a ocenění kulturních odlišností a hledání společných hodnot lidství, nebo rozbrojům, válkám, osobní zištnosti? Co jsou společné hodnoty lidství, kdy jsou pravdivé a kdy falešné, nepravdivé?
Já si vždycky vzpomenu na to, co píšou velcí filozofové o rozdílu mezi starou athénskou dobou, a potom římanstvím, jehož jsme vlastně duchovními dětmi. A na počátku říkají toto: Bohové starého Řecka nedávali příkazy – dávali pokyny. Zeus v jednom okamžiku bleskem ozářil svět v neskrytosti, a ti, kteří byli předpřipraveni – páč měli v sobě otázky – zahlédli neskrytou pravdu, a pak si ji přenesli do svých vlastních životů. Ale nebyly tam příkazy, nebyly tam povely.
Ale Římané přicházeli jenom s povely. Tam bozi, kteří byli převzati od Řeků, z Athén, už dávají lidem rozkazy.
Viem, že túto otázku, ktorá je klasickou filozofickou otázkou o zmysle života, si ľudia nekladú bežne a každodenne. Nemôžu a zrejme ani netreba. No aspoň niekedy by si ju mohli položiť (azda aj všetci). Napríklad v dňoch, ktoré sú najväčšími sviatkami roka (v našej civilizácii). V dňoch, ktoré vyzývajú k „stíšeniu”, spomaleniu, pozastaveniu, zamysleniu. Tým viac v dňoch, ktoré žijeme ostatné dva-tri roky – plné nepokoja, zneistenia, vykoľajenia, ohrozenia, úzkosti.
OBSAH:
Štěpán Kotrba: Masakr v Praze
Štěpán Kotrba: „Pieta nikomu nepomůže. Pravda zachrání životy.“ Masakr v Praze: Proč zveřejnit vše
Zbyněk Fiala: Kultura násilí
Radim Valenčík: Tragédie
Ivo Budil: Tak dlouho říkali, že jsme ve válce…
Kosa (Harryp): Důsledky nenávisti ve společnosti
Pokud se stát demokraticky rozhodne způsobem v rozporu se zájmy Evropské Komise, tak několik nevolených úředníků tomuto státu neposkytne prostředky, na které má nárok. To je princip „eurounijní demokracie“.
Na jistém památníku v českém městě musel být odstraněn nápis popisující dnešní dobu slovy: „Lež se stala normou“. Establishment donutil nápis stáhnout.
V poslední době jsem četl obdivuhodnou knížku amerického mnicha Thomase Mertona Mystici a zenoví mistři (Barrister a Principal, 2022). Vyloupnu z ní nyní alespoň jednu pasáž, v níž se vrací ke Kierkegaardovi, který popisuje proces nivelizace.
Virus v české paměti (8. 6. 2020)
Velká sametová. „Dejte mi do ruky mávátko a řekněte jak volat sláva“ (17. 8. 2021)
Smrt si říká unipolarismus
Přežije demokracie antropocén? Věk člověka a hodnotové ohnisko ústavy
Není jen Sachs, Walt, Hudson, Buchanan…, existují i jiní a jsou i v Rusku. A jejich analytické a esejistické články se kvalitou vyrovnají jmenovaným. Akorát alternativní weby v České republice většinou přebírají Američany. Důvody jsou především taktické. Různí strážci svobody, kteří nás tak vehementně ochraňují před ruským vlivem, se totiž renomované americké zdroje a autory zpochybnit neodvažují.
Žijeme v 21. století. Obklopuje nás svět podivuhodných a nepřeberných hodnot, ale i nevyřešených otázek a nevypočitatelných nebezpečí. Prožíváme je na území civilizace, zvané západní, od objevení a osídlování Ameriky Evropany též euroamerické nebo euroatlantické.
Pokud jde o západní civilizaci, někteří ji vidí v plném rozkvětu. Někteří však mluví o jejím soumraku a o sebezničujícím chování vedoucím k zániku.
Přinejmenším v evropském kontextu musí text s tímto názvem začít výhradou: když mluvím o socialismu, nemám na mysli socialistické strany, protože ty už socialismus dávno opustily, a totéž bych mohl říci o komunistických stranách ve vztahu ke komunismu. Mimo evropský kontext musím vznést ještě jednu výhradu: nemám na mysli pouze ty verze socialismu, o nichž se v Evropě diskutovalo a které se praktikovaly na počátku 20. století a které pokračovaly v praxi téměř do jeho konce v zemích tehdejšího sovětského bloku a v Jugoslávii. Dokonce ani socialismus, který dnes reálně existuje v Číně, na Kubě, ve Vietnamu nebo v Severní Koreji.
Na celých dvou stranách Kavárny v sobotní MF Dnes (8.4.2006) artikuluje Václav Klaus své chápání fenoménu, který nazývá evropeismus. Text působí jako úpěnlivý pokus objasnit a zdůvodnit myšlenky, pro které člověk nad míru zdvořilého poklepávání na rameno širší pochopení nenalézá. Nicméně mne zaujal Klausův ne právě triviální nástin evropského hodnotového systému. Dále jeho způsob argumentace – když ne obsahem, pak jistě formou i řadou postojů opakuje mnohá schémata v českých diskusích obvyklá. A konečně, mimo jakoukoli pochybnost nepatřím mezi intelektuální fellow travellers, kteří v tomto světě získávají tak velkou moc ho formovat, jakou by nikdy na domácí scéně získat nemohli. Zastávám-li tedy názory od něho odlišné, je to vysvětlitelné jedině mým smutným intelektuálním defektem a charakterovou vadou.
Dnes, v neděli, během jednoho z mnoha zamyšlení nad ilustracemi a řazením 16 článků na téma Mír, napsaných autory s Německa, Rakouska, Ruska, Kazachstánu a Česka, které vydává v češtině a němčině Pharus de Victoria (Bludenz, Rakousko) a Institut české levice ve formě sborníku, a zamyšlením nad strukturou a prologem knihy (77, a ničeho nelituji, vydavatelství Pharus de Victoria), na které pracuji v nevýhodných podmínkách, rozhodl jsem přeložit jednu báseň Mário Raula De Morais Andrade (1893-1945). Báseň tohoto brazilského básníka, prozaika, muzikologa, historika, kritika umění a fotografa, odráží moji filozofii života a poměrně přesně popisuje stav aktivit, které musím z mnoha objektivních důvodů utlumit.
„My z Lake Wobegon máme schopnost podívat se realitě do očí a popřít ji.“ — Garrison Keillor
Zapálený pozorovatel historie si uvědomuje, že USA a Západ vstoupily do nového Temného věku. Světlo rozumu a schopnost kritického myšlení rychle dusí všeobecná emoční nedospělost. Eroze americké kultury vznikla do velké míry v důsledku desítky let trvající fúze mezi nedospělými přístupy a korporátní součinností modifikující lidské životy a hodnoty.
Rozdíl mezi levicovým myšlením autora a mým konzervativním není kupodivu velký a netýká se nejzákladnějších věcí, konstatuje Vlastimil Podracký ve své recenzi mého eseje Proč nekradeš?
Kdybych chtěl být kousavý, řekl bych, že především proto, že konzervativní myšlení Podrackého je levicové. Alespoň pokud chápeme dělení levicový – pravicový ve smyslu preference kolektivních nebo individuálních hodnot.
Přemysl Janýr napsal esej Proč nekradeš, aby vysvětlil lidské altruistické a etické chování, které se nezdá být zase tak docela samozřejmé, a zda jeho automatické vyžadování neslouží jako nástroj nějakého cíle, který nemusí být zcela altruistický.
Protiproud TV vyzvala konzervativního spisovatele a publicistu Vlastimila Podrackého, aby spolu s Petrem Hájkem zamířil na hlubiny, v nichž se zrcadlí osud umírající euro-americké civilizace a nejasně se rýsuje budoucnost českého státu a národa.
Podle jaké etiky se řídí společnost, která nerozpozná krádež?
Když byla zavražděna dcera Alexandra Dugina Darja, česká média posměšně psala, jak Dugin lkal u její rakve, že její první slovo byla vlast. A znovu o něm mluvili jako o Putinově Rasputinovi a prý pohřeb zneužil ke kremelské propagandě. A ministryně Černochová napsala svůj slavný tweet: … toto jsou skuteční vrazi a váleční štváči. A není mi líto ani dcery, ani truchlícího otce.
Nejdůležitější dvě věty v dějinách politické filozofie od dob starých Řeků se objevují na začátku Machiavelliho Vladaře. „Moudrý vládce,“ informuje autor svého čtenáře, „musí myslet na metodu, pomocí které budou jeho občané potřebovat stát i jeho samého vždy a za všech okolností. Pak mu budou stále loajální.“
Úvaha Hanse Vogela dle mého názoru jednoznačně směřuje k tomu, že každé zlo - ať už je jakéhokoliv odstínu -…
Pár poznámek: "Hitlerovi se připisuje smrt pouhých šesti milionů lidí" Kým? Kterých? Na rozdíl od 1. války, kterou si přál…
K článku Aleše Macháčka: - odbočení páté: dnes je 28. březen: Den narození Jana Ámose Komenského - odbočení šesté: druhý…
"... V různých západoevropských zemích a také v různých východoevropských zemích byla vojenské posádky – buď americké nebo sovětské. My…
V této souvislosti si nelze nepovšimnout vnímání historického dědictví, které je v v Rusku a ČR zásadně odlišné. V RF…