Cynismus západních zemí vůči Ukrajině
USA bylo jasné, že ofenzíva nebude úspěšná.
Rozvovor s Jacquesem Baudem vede za „Zeitgeschehen im fokus“ Thomas Kaiser.
USA bylo jasné, že ofenzíva nebude úspěšná.
Rozvovor s Jacquesem Baudem vede za „Zeitgeschehen im fokus“ Thomas Kaiser.
Jako člověka, který se odjakživa zajímá o národnostní menšiny, mě kdysi potěšilo, když jsem v našem městě objevil příslušníka té naší řecké, už třetí generace. Původně učil v našem městě na hudební škole kytaru, ale poté, co ho po převratu jeho česká manželka donutila odejít do lákavě „západní“ staré vlasti, po pár letech se vrátil, místo na zušce bylo obsazené a on v jedné z našich staroměstských mosteckých věží začal prodávat gyros. Když jsem se mu jako muzikantovi svěřoval s tím, že jsem obdivovatelem řeckého hudebního skladatele Mikise Theodorakise, sdílel se mnou můj obdiv, ale zeptal se: „Víš ale, že byl komouš?“ A pro jistotu obratem hned vysvětlil: „To ale ve fašistickém Řecku neznamenalo to, co být soudruh v 70. letech tady u nás. Spíš odvahu chtít pod nebezpečím trestu lepší poměry pro chudý lidi. Něco jako tady Charta…“
Od konce února 2022 válka Ruska s Ukrajinou dominuje světovým novinovým titulkům, ale o možná nejdůležitějším incidentu v tomto konfliktu západní mainstreamová média informovala jen okrajově.
Před rokem (26. září 2022) zničila série mohutných podmořských výbuchů většinu rusko-německého plynovodu Nord Stream v hodnotě 30 miliard dolarů, pravděpodobně nejdůležitější evropské civilní energetické infrastruktury. Všichni pozorovatelé se brzy shodli na tom, že výbuchy byly úmyslné a pravděpodobně představovaly největší případ průmyslového terorismu v dějinách světa a zjevný válečný akt proti Německu, přednímu evropskému členu NATO. A pak téměř všechna západní média shodně prohlásila, že Rusové zničili své vlastní potrubí, což je další důkaz nebezpečného šílenství prezidenta Vladimira Putina, našeho ďábelského protivníka z Moskvy. Jen hrstka hlasů z disidentského okraje naznačovala opak.
Připravujeme se na to, že válka na Ukrajině potrvá až do roku 2030
Tato válka byla nejen vyprovokována – byla vyprovokována záměrně
To, čo zažívame, mi veľmi pripomína éru pred rozpadom starého sveta. Aj so senilnými starcami na čele vlád, aj s lžou, ktorá má byť jedinou pravdou. Rozdiel je, že nikto dnes nie je Gorbačov a nikde sa nečrtá nová perestrojka. Áno, skončila sa neslávne, ale i tak nám priniesla slobodu a desiatky rokov relatívneho mieru (lebo na Juhosláviu sa predsa len zabudnúť nedá).
Výběr na téma Ázerbájdžán, Arménie, Arcach + Turecko a RF:
Erkin Öncan: Zkoumání měnící se dynamiky v ázerbájdžánsko-arménských vztazích
Pepe Escobar: V Zakavkazsku hoří. Doslova. Znovu a znovu
Drago Bosnic: Arménie a „Pandořina skříňka“ jižního Kavkazu. Tlačit Turecko i Írán proti Rusku?
Válka na Ukrajině má příčiny, širší souvislosti, aktuálně probíhají boje a výhled konce konfliktu není jasný. Do Dotazníku pro na téma války na Ukrajině přijal pozvání Přemysl Janýr autor http://www.janyr.eu/ a zakladatel https://www.disput.blog/.
(Jak husitství přišlo z Novgorodu, reformace z Bosny atd.)
Žijeme v době, která se začíná podobat minulému režimu – v tom, že člověk působící ve veřejném prostoru se prodírá džunglí více či méně nebezpečných tabu. Jedním z nich je slovo slovanství. U svého známého, „insidera v mainstreamu“, jsem tohle slovo viděl na interním seznamu slov v jejich periodiku nepublikovatelných. Slovanství dnes dráždí o to víc, že válka, která nám (zatím co do dodávek a ekonomických důsledků) začíná přerůstat ve válku světovou, je válkou Slovanů proti Slovanům.
Evropa se obává ztráty přístupu na čínské trhy, což ji uvrhne do hlubší krize životních nákladů. Více se však obává hněvu Washingtonu. Západ píše scénář o svých vztazích s Čínou, který je plný zavádějících informací jako román Agathy Christie. V posledních měsících se američtí a evropští představitelé vydali do Pekingu na takzvaná jednání, jako by se psal rok 1972 a v Bílém domě seděl Richard Nixon. Tentokrát však k žádnému dramatickému, éru určujícímu paktu mezi USA a Čínou, nedojde. Pokud se vztahy změní, bude to rozhodně k horšímu.
Démonizování Putina není politika. Je to výmluva pro absenci politiky.
Ještě před poslední fází války na Ukrajině se vyprávění o politice Západu vůči Moskvě soustředilo na ruského prezidenta Vladimira Putina. Takový přístup ignoruje skutečnost, že Putin působí spíše jako rozhodčí a konečný stabilizátor roztříštěné politické elity země.
Když Helmut Kohl 9. února 1990 odlétal do Moskvy k rozhovorům o znovusjednocení Německa, měl v kapse dopis od ministra zahraničí USA Jamese Bakera, podle kterého měl přislíbit, že NATO nepostoupí ani o píď na východ. Těsně před odletem obdržel dopis amerického Národního bezpečnostního výboru, že má požadovat zvláštní (NATO-) status pro území DDR. Ze dvou protichůdných instrukcí zvolil první a získal tak Gorbačovův souhlas.
Tento obrat uprostřed všeobecné euforie konce studené války a perspektivy světového míru ilustruje zlom v zahraniční politice USA: namísto rozpuštění Varšavské smlouvy a NATO, jak mezi mnoha jinými požadoval i novopečený prezident Václav Havel, obdrželo NATO novou úlohu. O dva roky později ji podtajemník pro bezpečnostní politiku Paul Wolfowitz precizuje: Naším hlavním úkolem je zabránit vzniku nového rivala, představujícího hrozbu v rozsahu bývalého SSSR.
Napriek formálnej pohode v regióne je vcelku jasné – a tu sa môžeme stotožniť so stále silnejúcimi expertnými hlasmi – že Stredná Ázia sa môže stať v pomerne skorej dobe zdrojom budúcich (ostrých) rozporov. Konkrétne medzi nastupujúcou mäkkou silou do Strednej Ázie, Čínou a historicky tradične (Ruské impérium, Sovietsky zväz a Ruská federácia) prítomným fenoménom.
Ukrajinská protiofenziva byla k neúspěchu odsouzena od počátku. Pohled na složení sil na obou stranách a na to, o co se ukrajinská armáda snažila, spolu s pochopením historie konvenční pozemní války jasně ukazuje, že útočící ukrajinské síly neměly prakticky žádnou šanci ruské obranné síly porazit a svých politických cílů dosáhnout.
Podle zprávy, kterou v pondělí zveřejnila Mezinárodní krizová skupina, mohou ekonomické sankce bránit mírovému úsilí.
Klíčové otázky, kdy sankce uvalit, jak je využít jako páku a kdy je zrušit, nebyly nikdy tak aktuální jako poté, když USA a Západ po napadení Ukrajiny v únoru 2022 uvalily na Rusko nejtvrdší globální embargo v historii – přesto jsou ukončení války, natož diplomatický kurs, stejně nepolapitelné jako kdykoli předtím.
V dnešním příspěvku nebudu popisovat historii a všeobecný význam Arménie, rodící se nový konflikt v Gruzii, Kyrgyzstánu, potažmo i Kazachstánu a jinde. Zmíním se krátce o několika výzvách, které jsou všeobecně spojeny s historií, územními nároky, geopolitikou a vojenskými a jinými aktivitami USA, UK, NATO a EU ve státech sousedících přímo nebo jinak spojených s Ruskou federací, včetně umírajícího státu Ukrajina a o genocidě.
Jednou z nejkřiklavějších mezer v oficiálním mainstreamovém vyprávění o Ukrajině je způsob, jakým se američtí představitelé neustále otevřeně chlubí, že tato údajně nevyprovokovaná válka, kterou USA podporují jen z dobrého srdce, náhodou nesmírně slouží zájmům USA.
Přetisk textu Karla Kosíka Rozum a svědomí, předneseného na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, působí v Právu z 21. srpna 2008 jako nostalgické memento v záplavě zavilé nenávisti. Dva srpnové týdny dovolené, strávené v izolaci Radiožurnálu a českých novin jsou exkurzí do hlubokých padesátých let, kdy ještě antiimperialistické kampaně vzbuzovaly upřímnou lidovou odezvu. Kdy se ale poštěstil tak zdařilý souběh příležitostí jako válka v Gruzii ausgerechnet na kulaté výročí okupace?
Podle The Economist byly německé ekonomické a politické modely z velké části vnímány jako pevné a stabilní, na rozdíl od svodů takzvaného populismu Trump-Brexit. Dnes však, jak Economist naznačuje, se Německo může opět stát „nemocným mužem Evropy“.
V Rusku nastalo po oznámení podivné smrti Jevgenije Prigožina ticho, možná by se dalo říci poddajné ticho. Média hlavního proudu i osobnosti se chovali mírně řečeno rozvážně. Ze známých osobností hned den poté však sepsal nekrolog filosof ALEXANDR DUGIN, v němž neskrýval své sympatie k zavražděnému.
V dávném mládí jsem s přáteli rád zpíval písničku – Ze známých důvodů. Byla to doba radosti po setkání s Karlem Hálou, předtím s Ray Charles, doba naděje zamilovat se po uši a zapomenout na všechno, kromě čisté lásky. Ta v dalším mém životě se několikrát připomenula, aby mi pokaždé potvrdila aktualitu písně pro osobní život, veřejnost a varování našim žvanilům, kteří ignorují historická fakta a tím umožňují vést nás se smíchem na porážku podobně, jako jdou ovce k řezníkovi se svým mééé, mééé.
O postoji zemí Blízkého východu k napjatým vztahům mezi Západem a Východem pro ParlamentníListy.cz zasvěceně hovoří Miroslav Belica, arabista, který působil v různých diplomatických funkcích na ambasádách Česka i bývalého Československa.
Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti – bylo velmi prozřetelné…), nedodržování vojenských dohod a riziko snížení odběru zbraní, což je i pro rozpočet velmocí kšeft, který se nedá ohrožovat beztrestně. Zejména jedná-li se o zbraně nejdůležitější: zbraně jaderné.
Samarkand, Uzbekistán – Historický Heartland – neboli Střední Eurasie – již je a bude hlavním bojištěm nové velké hry mezi Spojenými státy a strategickým partnerstvím Číny a Ruska.
Jednou ze základních zásad Charty OSN je ochrana svrchovaných práv států. Od roku 1945 však pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN (Sovětský svaz/Rusko, Francie, Spojené království, USA a Čína) důsledně používá vojenskou sílu, aby toto pojetí narušilo. A přestože akty záboru území jsou stále vzácnější, pokračující vojenská nadvláda umožňuje imperialismu dále se projevovat prostřednictvím ekonomické, politické a kulturní kontroly.
Quincy Institute svolal v květnu na tři online zasedání pracovní skupinu předních odborníků pro evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku, aby diskutovali o postoji evropských zemí k válce na Ukrajině, o „snižování rizik“ ve vztazích s Čínou a o možnostech samostatného evropského přístupu k těmto otázkám.
O ruských chybách víme vše, zatímco o Západních, včetně těch českých se zásadně mlčí. Děláme-li všechno správně, proč jsme ty věčně opilé a špatně vyzbrojené ruské mužiky už dávno neporazili?
To, co senátor Menendez požaduje, není nic jiného než měkký převrat provedený dobrovolným zvrácením nedávných úspěchů Kyrgyzstánu v oblasti „demokratické bezpečnosti“ pod Damoklovým mečem „bezpečnostních a ekonomických“ důsledků, pokud se to odváží odmítnout.
Pokaždé, když se za posledních 18 měsíců zdálo, že se ukrajinská válka blíží k finále, které se rovná porážce a kapitulaci Kyjeva, byli jsme překvapeni další eskalací iniciovanou USA, která mění povahu konfliktu a slibuje novou a vleklou fázi bojování.
Svůj komentář o změnách, které tento týden proběhly na Ústavním soudu ČR začnu asi netradičně: literárně-politickým exkursem. Díla spisovatele Michaila Bulgakova (1891 – 1940) byla po většinu jeho života zakázaná a on sám se dopustil předpovědi, že nikdy nenastane taková doba, kdy by byla povolena navždy. Skuteční umělci jsou většinou dobří proroci. Bulgakovův nejznámější román (který autor po jeho vzniku v roce 1930 pro jistotu spálil, načež ho znovu psal až do roku 1936) byl v Sovětském svazu ve zcenzurované verzi povolen až za třicet let (1966), necenzurovaná verze směla vyjít až za dalších třiadvacet let (1989), načež byl na Bulgakovově rodné Ukrajině dalších čtyřiatřicet let povolen – aby byl letos tamtéž vyškrtnut z učebnic a vyřazen z knihoven (i se svým autorem a většinou všech autorů píšících v ruském jazyce, v kterém byla shodou okolností vychována i dnešní hlava Ukrajiny Vladimir Zelenskyj…).
Převrat v západoafrickém státě Niger 26. července a rusko-africký summit následující den v Petrohradu se odehrávají na pozadí multipolarity světového řádu. Zdánlivě nezávislé události, nicméně zachycují ducha naší transformační éry. Celkový obraz – africký summit pořádaný Ruskem ve dnech 27. až 28. července představuje velkou výzvu pro Západ, který se instinktivně snažil tuto událost bagatelizovat poté, kdy nedokázal lobbovat proti setkání suverénních afrických národů s ruským vedením. 49 afrických zemí vyslalo své delegace do Petrohradu, sedmnáct hlav států cestovalo osobně do Ruska, aby projednali politické, humanitární a ekonomické otázky. Pro hostitelskou zemi, která je uprostřed války, to byl pozoruhodný diplomatický úspěch.
Bitva o Rabotino se dost možná zapíše do dějin rusko-ukrajinského konfliktu jako novodobá verze bitvy o Prochorovku, která se odehrála 12. července 1943 mezi německou a sovětskou armádou. U Prochorovky sovětská obrana zlomila páteř německému pancéřovému útoku. Vypadá to, že podobná situace se dnes odehrává v okolí vesnice Rabotino, kde ruští obránci bojují s ukrajinskými útočníky v obrněných vozidlech americké a německé výroby.
Základní chybou politického a vojenského vedení Západu po rozpadu SSSR bylo podcenění ruské mentality. Za existence SSSR se přistupovalo k problému jeho rozpadu a oslabení ve velkém měřítku, studiem země se zabývaly celé instituty a výsledek byl ohromující: SSSR se rozpadl, USA vyhrály studenou válku, šance na získání přírodních zdrojů se staly oslepujícími. Euforie z geopolitického úspěchu představuje příčinu ztráty ostražitosti.
Pro pořádek:
Narodil jsem se na Ukrajině, studoval v Rusku a pracoval v Americe jako výzkumník laserové fúze a profesor matematiky a fyziky. Ve všech třech zemích mám příbuzné a přátele a posledních 35 let se ze všech sil snažím, aby se stali mými přáteli, partnery, nebo dokonce spojenci. Místo toho jsou nyní všechny tři země ve válce, i když někteří nazývají válku USA pouze válkou „v zastoupení“.
Vypadá to jako naprosté selhání mého úsilí, ale doufám, že toto krátké shrnutí trochu rozptýlí mlhu války, což by mohlo pomoci při hledání cesty, jak se vyhnout nejhoršímu scénáři.
Bidenova administrativa uskutečňuje plán, jak vtáhnout Tchaj-wan do přímé vojenské konfrontace s Čínskou lidovou republikou. Plán má mnoho podobností se strategií, která byla použita na Ukrajině, kde bylo Rusko podníceno k invazi v reakci na rostoucí ohrožení své národní bezpečnosti. V tomto případě očekává, že Peking bude reagovat na rostoucí problémy své územní celistvosti ze strany americké administrativy a jejích politických spojenců působících na Tchaj-wanu.
V Polsku se mnozí obávají, že země nevyhnutelně směřuje k přímému zapojení do války na Ukrajině, a to nejen kvůli tomu, že ji k tomu tlačí USA, ale také kvůli předvolebním zájmům vládnoucí koalice. Polský Niezależny dziennik polityczny tedy tvrdí, že Varšava čeká pouze na odpovídající objednávku z Ameriky. Z tohoto úhlu se publikace zabývá zejména nedávnou návštěvou ministra obrany Mariusze Blaszczaka ve Spojených státech.
Po dotazích čtenářů reaguji na dnešní (29.7) příspěvek profesora medicíny a kardiologa Josefa Veselky (1965) – Diagnóza: Proč stojí za to znovu se vyjadřovat k válce na Ukrajině.
Je ohrožena globální dominance amerického dolaru? V posledních týdnech se hodně spekulovalo o zavedení nové měny BRICS, která by byla krytá zlatem. V tomto článku je mým cílem utřídit si, co je pravda a co není pravda. Od 22. srpna do 24. srpna se v Johannesburgu v Jižní Africe bude konat 15. summit BRICS. 5. července vyvolala RT vlnu fám, když oznámila, že rozhodnutí o zavedení nové měny BRICS, která by byla krytá zlatem, bude učiněno před nadcházejícím summitem v Johannesburgu…
Od začátku války na Ukrajině se západní politici, včetně jednotlivých švýcarských spolkových radních, odvolávají na „přelom století“, který vymysleli PR poradci Olafa Scholze a o němž hojně informovala média, a vtloukají ho lidem do hlavy. Ušetřeno nebylo ani švýcarské obyvatelstvo. Najednou jsme byli všichni Ukrajinci. V důsledku toho došlo k vývoji, který by člověk předtím jen stěží považoval za možný: k válečné hysterii jako na začátku první světové války a ke zbrojní výrobě nepředstavitelných rozměrů. Západ se shodl: my jsme dobří, Rusko je ztělesněním zla. Ale svět není tak jednoduchý, a už vůbec ne konflikt na Ukrajině.
Navzdory selhání obchodních a finančních sankcí, které Rusku neublížily – a navzdory neúspěchům NATO v Afghánistánu a Libyi, zavázaly se země NATO, že vyzkouší stejnou taktiku proti Číně. Světová ekonomika má být rozdělena mezi USA/NATO/Five Eyes na jedné straně a zbytek světa – globální většinu – na straně druhé. Eurokomisař Joseph Borrell to označuje za rozkol mezi americkou/evropskou zahradou (zlatá miliarda) a džunglí hrozící její pohlcením, jako by to bylo šíření invazního druhu v jejich dobře udržovaném trávníku.
Překlad Kunderova eseje z roku 1984 je převzat ze sborníku Západní, východní a střední Evropa jako kulturní a politické pojmy.
Výsledky summitu NATO dokazují, že Washington, EK, EU a NATO se nevzchopily ani předpovědět ukončení speciální vojenské operace na Ukrajině. Místo toho summit NATO vymyslel nový mýtus pro G7, neexistující právní subjekt, ale dobrovolné společenství, které nikdy nemělo a doposud nemá ve svých stanovách úkol nabízet bezpečnostní garance Ukrajině, státu v rozpadu, ve válce a tonoucímu v korupci a pokrytectví politiků. Summit nenabídl občanům ani náčrt odpovědi na otázku: Chceme mít tu válku pořád za zády a věřit politikům s právem lhát bez trestu, nebo válku před námi, s pravděpodobnými neutěšitelnými následky pro nás, pokud přežijeme?
Rozhovor s Jacquesem Baudem.
Jacques Baud získal magisterský titul v oboru ekonometrie a postgraduální titul v oboru mezinárodní bezpečnosti na Institutu mezinárodních vztahů v Ženevě a byl plukovníkem švýcarské armády. Pracoval pro švýcarskou strategickou zpravodajskou službu a byl poradcem pro bezpečnost uprchlických táborů ve východním Zairu během války ve Rwandě, pracoval mimo jiné pro NATO na Ukrajině a je autorem několika knih o zpravodajství, asymetrickém válčení, terorismu a dezinformacích.
Od pátku 16. srpna 1968 sestavovalo zdravé jádro KSČ v rekreačním středisku ÚV KSČ na Orlíku plán, který byl nezbytnou podmínkou politické proveditelnosti invaze ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy. Spočíval ve vyvolání krize v předsednictvu ÚV KSČ do půlnoci 20. srpna, přijetí usnesení proti pravicovému křídlu a uchopení státní moci za pomoci bratrských ozbrojených sil.
TAM JSOU LVI. Ano, území, o kterém se nic neví, území, kde vládnou barbaři. A tak je to s psaním o Rusku. Stále nám hrnou do hlavy, že Putin je barbar a diktátor a že Rusko není stát, ale zločinecká organizace…
Ruská kultura však žije. A pochopitelně ten, kdo je zvídavý, chce vědět čím.
Hérodotos (Historie, kniha 1.53) vypráví příběh Kroisa, krále Lýdie cca. 585-546 př. n. l. na území dnešního západního Turecka a na Jónském pobřeží Středozemního moře. Kroisos dobyl Efesos, Milét a sousední řecky mluvící oblasti, získal slávu a kořist, díky nimž se stal jedním z nejbohatších vládců své doby. Ale vítězství a bohatství vedly k aroganci a pýše. Kroisos obrátil zraky k východu, ctižádostivý dobýt Persii, které vládl Kýros Veliký.
První, kdo z nepřítomnosti Antonína Novotného na oslavách Říjnové revoluce v Moskvě 1964 správně odhadl budoucí vývoj, byla CIA. ČSSR se nalézá v procesu realistického vyhodnocení národních potřeb a přání, shrnují její analytici v memorandu z 16. prosince. Pražský režim prožívá periodu největší nestability od roku 1948. Hospodářské problémy již jaksi otevřely dveře pro západní myšlenky. Zaznamenala i kvas mezi intelektuály, připomínající roky 1955 a 1956 v Polsku a Maďarsku. Zdá se, že Československo věří, že Rusové proti prosazování vlastních národních zájmů nebudou chtít anebo moci zasáhnout.
Ukrajina by neměla být přijata do NATO, a to by měl prezident USA Joe Biden jasně říci. Odpor Kyjeva vůči ruské agresi byl hrdinský, ale nakonec státy dělají to, co je v jejich vlastním zájmu. A v tomto případě bezpečnostní přínosy ukrajinského vstupu pro Spojené státy blednou v porovnání s riziky, která s sebou jeho vstup do aliance přináší.
„Kedy sa to skončí?“ opýtala sa americká vojnová novinárka generálplukovníka ukrajinskej armády Olexandra Syrského, ktorý velí pozemným silám v ukrajinskej armáde.
„I don’t know,“ odpovedal stroho.
Byli jsme v Rusku, kam jsme přijeli s velkou skupinou Čechů, dospělých i dětí. Šofér nás kamsi vezl a přitom se vyboural. Podél cesty, přikrytá, jak bývají mrtví, zůstala ležet panenka a když jsem volal její malou majitelku, ať znovu nasedne a jede s námi dál, otočila se a smutně šla do světů mimo život. Vtom z blízké usedlosti vyběhl majitel usedlosti, ruský oligarcha, a začal vztekle honit svého syna s úmyslem, že ho zabije.
Úvaha Hanse Vogela dle mého názoru jednoznačně směřuje k tomu, že každé zlo - ať už je jakéhokoliv odstínu -…
Pár poznámek: "Hitlerovi se připisuje smrt pouhých šesti milionů lidí" Kým? Kterých? Na rozdíl od 1. války, kterou si přál…
K článku Aleše Macháčka: - odbočení páté: dnes je 28. březen: Den narození Jana Ámose Komenského - odbočení šesté: druhý…
"... V různých západoevropských zemích a také v různých východoevropských zemích byla vojenské posádky – buď americké nebo sovětské. My…
V této souvislosti si nelze nepovšimnout vnímání historického dědictví, které je v v Rusku a ČR zásadně odlišné. V RF…