1. Tomáš Koloc: Cena útěchy pro krále Karla III., který jde od válu
2. Tomáš Koloc: Jak jsem nevyburcoval Čechy k povstání
3. Tomáš Koloc: NEDAJ-LI MEDAILI …
4. Tomáš Koloc: BABIŠI, VEM SI PŘÍKLAD Z MAGYARA!
5. Tomáš Koloc: Zemřela Marjane Satrapiová

Komentář Tomáš Koloc: Cena útěchy pro krále Karla III., který jde od válu. Komentář vyšel v deníku Krajské listy 5. června 2026

Cena útěchy pro krále Karla III., který jde od válu

Foto: Vytvořeno za pomoci AI Hailuo
Popisek: Britský král Karel III.

Citát – charakteristika naší epochy

Vaše Veličenstvo, zvažte prosím, že jsme ve Walesu, ne v Anglii. Projevení emocí tu považují nejen za vhodné, nýbrž se očekává. (…) Já nejsem proti něčemu. Jsem pro něco. Svou zem, svou kulturu a nejvíc ze všeho pro svůj jazyk. Britská monarchie vnucuje jistý druh uniformity, která automaticky potlačuje identitu nás ostatních všudypřítomnou anglickostí.

(zdroj ZDE)

To jsou věty, které mi nejvíc mluví z duše v americko-britském seriálu Koruna, jehož šest řad, které mapují britské dějiny od 1. světové války do roku 2005, v letech 2016 – 23 uvedla na obrazovky firma Netflix. Jejich nebritská kritičnost je podle mě daná tím, že tatínek autora seriálu, Petera Morgana – vl. jm. Morgenthau, nar. 1963 – byl německý Žid a maminka Polka. (Jeho tchán byl sice velký propagátor angloglobalizace Karel Schwarzenberg, ale s jeho dcerou, a tedy i s ním, se Morgan – dost logicky – rozvedl…)

Kdy se vlastně celá tato první známá globální hegemonie jediné jazykové kultury v dějinách světa začala?

Prvním mezinárodně (což tehdy znamenalo papežem) uznaným králem Anglie byl Vilém Dobyvatel, který byl kromě toho vévodou francouzské Normandie. Vládl v letech 1066 – 87.

Vratislav II., vládnoucí v letech 1085 – 92 jako první český král + král polský (jako král byl Vratislav I.), byl vedle toho i údělným knížetem moravským, markrabětem saské Východní marky, Lužice a Míšeňska, a navíc čestným biskupem pražským. Území, jemuž první český král Vratislav vládl, bylo rozlehlejší než území prvního anglického krále Viléma, a Vratislavova církevní moc byla neporovnatelně větší.

Vilém byl ve své normandské dynastii první, který ovládl Anglii, v níž byl do té doby jen jednou na zahraniční státní návštěvě. Byla to tradice jeho rodu: jeho první doložený předek Rollo přišel z Norska bojovat do Francie, kde si vybojoval území kolem Paříže, načež jeho potomci přijali francouzštinu – a když jeho potomek Vilém o 159 let později okupoval Anglii, přijali jeho potomci zase místní anglosaštinu, později mírně „znečištěnou“ jejich francouzštinou. Z tohoto spojení vznikla moderní angličtina a tato technika vikingských norsko-francouzských koloniálních dobyvatelů někam přijít a z tamní nové „vlasti“ vládnout jiným, anglicky mluvícímu světu zůstala dodnes.

Přes obrovský vliv tradice a starobylosti rodu ve středověké společnosti kontinentálním evropským dynastiím, jako byli Vratislavovi Přemyslovci, mocensky nijak nepomohlo, že ve Vilémově době seděli na českém (předtím knížecím) trůně historicky doloženě už 200 let (od prvního historicky doloženého Bořivoje I.); a reálně možná o dalších 250 let déle: Od zatím nedoložených prvních Přemyslovců – To, že ještě v roce 1910 nebyly historicky doloženi ani svatý Václav s bratrem Boleslavem, ani jejich otec Vratislav, ani jejich rodiče Bořivoj a Ludmila, zatímco dnes doloženi jsou, nám dává schliemannovskou naději na doložení dalších tradovaných přemyslovských generací). Nepomohlo jim ani, že se někteří z nich namísto vnější kolonizace snažili osobním uvitřněním „kolonizovat sebe samé“ (přemyslovský rod dal světu tři svaté pacifisty a šiřitele dobročinnosti a kultury, Svatou Ludmilu, Svatého Václava a Svatou Anežku).

Normandská dynastie si ve vnitřní kultivaci nelibovala a z královských nástupců normandského rodu na londýnském trůně se dodnes stal svatým jen král Karel I. (1625 – 1648) – výhradně proto, že ho během Cromwellovy republiky sťali, čímž se stal mučedníkem anglikánské církve. Tu si 115 let předtím založil a do jejího čela se postavil jeho předchůdce Jindřich VIII., aby se po světském zbavil i náboženského vlivu Evropy – kterou ponechal jejímu osudu a podle tradice vikingských Normanů namísto morální kolonizace vlastní osoby započal s kolonizací neevropského zámoří. Legendární sukničkář Jindřich nedohlédl, jak úspěšné a dlouhodobé následky bude jeho projekt mít…

Zajímaví, ale neviditelní

Mnohý z faktů, o nichž se teď zmíním, vás asi překvapí – a i to je důsledek monopolu, o němž tu mluvíme a který má dnešní anglosaská kultra nad světovými médii:

Na světě je celkem 18 vládnoucích královských rodin a celkem 30 dynastií/monarchů vládnoucích dalším samostatným monarchiím, tj. císařstvím, sultanátům, knížectvím, velkovévodstvím a teokratickým monarchiím, nepočítaje v to četné monarchy, jejichž monarchie jsou součástí větších federací anebo se v exilu ucházejí o trůn, z něhož byly svrženi – jako například dnes čím dál slyšitelnější exilový íránský císařský korunní princ Rezá. Řada z nich je překvapivě vysoce zajímavá. Například:

Jordánský král Abdalláh II. (nar. 1962) je vojenský letec, který po svém výcviku v Británii a USA postavil letectvo, jež v roce 2015 doslova rozdrtilo Islámský stát v Iráku a Sýrii, čemuž napomohl i informačně, protože jako potomek proroka Mohameda pro celý islámský svět vyhlásil bojovníky Islámského státu za bezprávné odpadlíky.

Dánská exkrálovna Markéta II. (nar. 1940, královnou byla 1972 – 2024) je ilustrátorka knih a divadelní a filmová scénografka a kostýmní návrhářka, která i v době, kdy ještě byla hlavou státu, pracovala „na place“ jako každý jiný člen filmového štábu. (Mimochodem první Markétou na dánském trůně byla dcera prvního českého krále, který tento titul získal i pro své dědice, Přemysla Otakara I. Pro její laskavost a sociálnost jí dánský lid vymyslel přezdívku Dagmar = Paní dne.)

Kambodžský král Norodom IV. (nar. 1953) byl před rokem 2004, kdy se stal králem své vlasti, mezinárodně proslulým baletním mistrem a profesorem baletu v Paříži, což byl obor, jímž na AMU zakončil svá 13letá studia v Praze (1962 – 1975).

Pro české bulvární novináře by zase mohla být zajímavá exkrálovna Malajsie Nur Diana Petra (nar. 1988), která je, stejně jako Norodom IV., česky mluvící. Narodila se totiž jako Jana Jakoubková v Praze, kde ji potkal a v roce 2010 si vzal sultán malajsijského státu Kelentan Mohamed I., který byl v letech 2016 – 2019 jako král hlavou celé Malajsijské federace.

Velmi zajímavý a dramatický potenciál má i život bývalého španělského krále Juana Carlose I. (nar. 1938), který fakticky sám porazil jednu mocnou fašistickou diktaturu v Evropě. Narodil se v exilu a po pozvání diktátora Franka k návratu do vlasti musel léta předstírat loajalitu, aby po Frankově smrti mohl zemi zdemokratizovat – načež v roce 2014 v reakci na úplatkářskou aféru v rodině a na svůj (dnešní společností neakceptovaný) koníček (lov slonů v Africe) čestně odstoupil. Ačkoli Španělsko je, jak v Evropě, tak ve světě stejně silná kultura, jazykově dokonce silnější (anglicky mluví doma 380, španělsky 485 milionů lidí), odchodu španělského krále po 38 letech na trůně (!) si (oproti takřka dennímu zpravodajství o tom, co dělá William, Kate, Harry, Charles, Camilla…) ve světových médiích skoro nikdo nevšiml, natož aby o španělském králi a jeho rodu někdo natočil seriál. Což se týká i všech výše jmenovaných zajímavých monarchů.

Proč..?

Proto! aneb Nezajímaví, ale preferovaní

Všechny tyto zajímavé osobnosti jsou neviditelné díky v úvodním citátu zmíněné „všudypřítomné anglickosti“ vládnoucí dnešním světovým médiím, pro něž fakticky existuje jen jediná monarchie a pro něž po léta existovala jen jediná královna, nudná a nevzdělaná (o čemž se z historicky věrného seriálu Koruna dozíte svoje) chovatelka koní a psů Alžběta II., a dnes pro ně existuje jen jediný král. Karel III. Ten je „zajímavý“ tím samým, čím je „zajímavé“ celé anglické jazykově-kulturní impérium = dosud formálně vládne rychle se rozpadající zbytkové „Říši, nad níž Slunce nezapadalo“. Ačkoli z 53 dnešních států, jejichž hlavou byla na počátku své vlády jeho matka Alžběta II., zbylo jejímu synovi Karlovi jen 15 (naposled si republiku nezávislou na Londýnu roku 2021 vyhlásili obyvatelé karibského státu Barbados, rodiště světoznámé Rihanny), patří do nich i Austrálie a Kanada, což i z Karla dělá „vládce“ nejrozlehlejšího území na světě (většího, než je rozloha nejrozlehlejšího státu na světě, jehož jméno a jméno jeho kultury je dnes – kromě povinných nadávek – naopak mediálně nevyslovitelné…).

Ve skutečnosti ale Jeho Veličenstvo Karel III., král Austrálie, Kanady, Nového Zélandu, Papuy-Nové Guineje, Belize, Jamajky, Baham, Grenady, Svatého Kryštofa, Vincence a Lucie, Antinguy, Tuvalských a Šalamounových ostrovů, a samotřejmě taky slavného „Spojeného“ soustátí Velšského knížectví a dvou a čtvrt království (tedy Anglie, Skotska a většinově protestantského území na severovýchodě vlasti bývalých králů irského katolictví) těmto územím nijak nevládne – ba dokonce v těchto zemích podle jejich ústav nesmí volit, ani se veřejně vyjadřovat k čemukoli v jejich politickém směřování.

Musí mlčet i k tomu, co je podle mého v jeho vlasti a kultuře nejzhoubnější: jak dnešní britská státní správa podlézá militantům z nekompatibilních kultur, které by například jeho výše zmíněný jordánský kolega Abdalláh II. v rámci svých pravomocí bez milosti zneškodnil (viz. v těchto dnech opět aktuální kauza smrti britského Poláka Henryho Nowaka, na níž se díky svým „korektním pravidlům“ podílela i britská policie, načež Britové vyšli do ulic).

„Cenou útěchy“ pro Karla III. za tuto frustrující zbytečnost jeho osoby a fosilie britské monarchie je pak zmíněná setrvačně fungující hegemonie jeho rodiny a jazykové kultury ve světové kultuře a médiích.

Zdroje: Seznam.cz, Novinky.cz, Radio Proglas, Wikipedia, seriál Koruna

Zpět na obsah

Komentář Tomáš Koloc: Jak jsem nevyburcoval Čechy k povstání. Komentář vyšel v deníku Krajské listy 11. června 2026

Jak jsem nevyburcoval Čechy k povstání

Foto: Pixabay
Popisek: Doba průmyslově neosobní a cizí

Mám jednu vlastnost, která se (alespoň v našem českém prostředí) jeví jako kontroverzní: když pocítím spravedlivý hněv, začnu se chovat jako maďarský socdem vůdce Károlyi ze slovenského historického filmu Tisícročná včela: ať se v tu chvíli nacházím kdekoli, cítím se jako lidový tribun, jehož povinností je strhnout svým projevem všechny kolem, aby okamžitě táhli na Vídeň. Rozdíl je je jen v tom, že Češi nejsou Slováci ani Maďaři.

Bohužel.

Nebo Bohu dík..?

Příběh, který vám bude povědomý

Můj mobilní operátor mi každý rok posílá nový PIN hlasové schránky, který si vždy pečlivě uložím do telefonních čísel, abych ho v případě nutnosti poslechnout si vzkaz mohl použít. Nedávno se mi ale stalo, že jsem si zapnul vypnutý mobil, který mě vyzýval k poslechu vzkazu z hlasové schránky, i našel jsem si PIN – a do schránky jsem se nedostal. Našel jsem si tedy na webu asistenční číslo svého operátora, abych si zavolal o pomoc.

Telefon: „Dobrý den. Zde automatický poradce Robertek. Jak vám mohu pomoci?“

Já: „Vy nijak. Přepojte mě na živého člověka.“

Telefon: „Dobrý den. Zde automatický poradce Robertek. Jak vám mohu pomoci?“

Já: „Nemůžu si vybrat svoji hlasovou schránku. Její nejnovější PIN, který jste mi poslali, nefunguje.“

Telefon: „Zde automatický poradce Robertek. Nyní vás přepojím na živého poradce.“ (Ozve se hlavní hudební motiv filmu Podraz.) „Dobrý den, všichni živí poradci jsou nyní obsazení. Čekací doba na ně je více než pět minut. Pokud chcete, abychom vám po oné lhůtě sami zavolali, zmáčkněte křížek a zavěste.“

Já: mačkám křížek a zavěšuji. Když se ani po 15 minutách nikdo neozve, opět volám sám a absolvuji naprosto stejný dialog. Po dalších 15 minutách ho absolvuji potřetí. Poté se (už silně načatý) oblékám a odcházím do nákupního komplexu, kde se nachází centrum mého mobilního operátora V. Když na mě po deseti minutách přijde řada, vyhrknu:

„Nemůžu si vybrat svoji hlasovou schránku. Její nejnovější PIN, který jste mi poslali, nefunguje.“

Asi dvacetiletý Živý poradce: „No jo, milej pane, ale s tim já vám nepomůžu. To jsou věci, který si musíte vyřídit přes operátora na čísle. My do vašeho účtu nemáme vůbec přístup. To je GDPR, víte? Chráníme vaše data!“

Já: „Chráníte h….o! Včera jsem jenom vešel do prodejny bot, pak jsem z ní zase odešel, aniž bych si cokoli koupil a celej den mi chodí nabídka bot té firmy přesně na moji velikost bot. Zato byla ale kvůli GDPR zrušena stránka, kde člověk moh najít svoje školní spolužáky, a když jsem dělal v domě pro bezdomovce, nesměli jsme kvůli GDPR znát osobní údaje klientů, takže nám vedoucí vždycky přes službou ilegálně na záchodě říkala, kterej z nich má latentní tuberkulózu a kterej je vrah, co zabil tři lidi. A vy mi teď hned řeknete PIN mojí hlasový schránky, nebo budete čtvrtej!“

Asi dvacetiletá Živá poradkyně od vedlejšího šaltru: „Ono by to Pepo asi šlo takhle…“ V dialogu s kolegou začíná zabředat do odborné terminologie, které nerozumím. Nakonec se oba shodnou, že to opravdu nejde a slečna mi nabídne alternativu: „Nechcete tu hlasovou schránku rovnou zrušit? Stejně je to pro zlost, každý, kdo se vám nedovolá, spadne do schránky, kde už musí za telefonát platit. Přitom kdo se vám chce opravdu dovolat, ten vám zavolá znovu…“

Já (rezignovaně): „To už mi přátelé taky říkali. Tak mi ji teda zrušte…“

Živá poradkyně (po asi 10 minutách listování v manuálech a zuřivého bouchání do kláves): „Tak už to je.“ Tiskne potvrzení: „Tady nám to, prosím, podepište.“

Po podpisu se odcházím uklidnit do vedlejší pobočky řetězce se smíšeným zbožím B. Nejsem jediný. Jak se zdá, výlet tohoto typu zvolila na nedělní poledne většina populace mého města. Nakoupím si na celý týden, ale když s dobrou náladou, již mi způsobilo zjištění, že žetony z naší městské veřejné prádelny se hodí i do samoobslužných vozíčků, skončím u pokladen, zkazí mi ji zjištění, že všechny tři živé pokladny jsou neobsazené a mezi těmi automatickými, před nimiž jako vánočka narůstá několik proplétajících se front, jako žížnivá čára přebíhá jediná paní pokladní. Když stroj začne pískat už u třetí položky mého nákupu, aniž vím proč, zavolám chudáka paní pokladní:

Pokladní: „Užuž!“

Já (ve kterém se definitivně probudil lidový tribun Károlyi): „To si nemůžete sednout ke kase? Tam byste nás obsluhovala vy, která tomu rozumíte a my bychom nemuseli zápolit s tímhle debilním strojem! A vůbec: jak to že jste tu na to všechno sama? To je ten váš německej řetězec tak lakomej, že mu nestačí, že vám platí pětkrát nižší plat, než u sebe doma, a že nám prodává nekvalitnější zboží za vyšší ceny? To musí šetřit i na nedělním platu za jednu pracovnici navíc a nutit nás, abysme se za stejnou cenu u kasy obsluhovali sami? Celej minulej režim jsem poslouchal babičku, jak byl zlatej starej kapitalismus, kdy přišla k Baťovi, Meinlovi, Lippertovi a Broukovi-Babkovi, jen kývla a hned jí někdo obsloužil, poradil… Kde skončil ten její pohádkovej kapitalismus, když si vaše nadnárodní firma ani ve špičce nemůže dovolit na celý patro víc než jednu pokladní? A kde je tehdejší doba, kdy čím lepší pracovník, tím výmluvnější odboráři? Kdy vy jste se naposled zeptala šéfa, kam jde těch pět šestin výdělků zahraničních řetězců v ČR? Kam jdou ty peníze z elektřiny, kterou u nás vyrobíme a za sedmnáctinásobek si ji z Lipské burzy kupujeme zpět? A proč naši rodiče bez problémů uživili rodinu jedním zaměstnáním a dnes na to musíme mít tři? A proč vlastnictví majetku bylo nejspravedlivější v 60. letech (kdy i na západě byly velké koncerny, banky, ba i řetězce jako DM družstevní a celé ekonomické segmenty táhly kolektivní kibucy a camphilly a i majetek těch nejbohatších jednotlivců končil na hranici státu), zatímco dnešek nadnárodních korporátních mogulů nás žene někam k roku 1800, do doby Leopolda Belgického, který sám osobně vlastnil celé Kongo? Víte, jak se jmenuje majitel vašeho řetězce a který karibský ostrov si koupil za to, že vás najmul, abyste tu celou směnu dřela za čtyři nebo pět zaměstnanců, kteří by podle norem pracovní hygieny byli optimální..?“

Pokladní: zašeptá asi desetiletému chlapci, který stojí nedaleko: „Skoč za tetou, ať mi přijde ohlídat automaty, že se s ní pak vyrovnám.“

Zákazník ve frontě za mnou si z chytrého mobilu pouští dokument o minulém režimu. Slyším distinguovaný baryton Pavla Soukupa, jak čte komentář: „Moc komunistického režimu bez ohledu na kvalifikaci na všechna viditelná místa stavěla ty nejkonformnější a poslušné, zatímco ti, kteří by na ně patřili svou odborností i společenskou odvahou, se ocitali na naprostém dně…“

Epilog

Druhý den mi na mobil přijde SMS: „Dle vaší objednávky, učiněné na vaší prodejně, vám zasíláme nový PIN vaší hlasové schránky. Klidný poslech všech vašich přeslechnutých telefonátů vám přeje váš evropský mobilní operátor V.“

Zpět na obsah

Příspěvek NEDAJ-LI MEDAILI … zveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 11. května 2026

NEDAJ-LI MEDAILI …

Režimní Novinkycézet se rozohňují, že na pražském magistrátě nebyli přijati dva američtí veteráni z roku 1945.

Prosím, říkal jsem si, u vědomí, že bylo pár styčných amerických důstojníků, kteří ještě během květnových bojů přibyli až do Prahy, osvobozené Pražským povstáním, Buňačenkovou divizí ROA a Rudou armádou (sám jsem kdysi s jedním z nich, tiskovým přidělencem U. S. Army Václavem Strakou, dělal rozhovor). Pak jsem ale četl dál a dočetl se, že ani jeden z jmenovaných dvou veteránů v Praze nebyl; jeden osvobozoval Volarsko a druhý byl členem 86. pěší divize, která se ze svého operačního prostoru (Německa a Rakouska) k čs. hranicím nikdy nepřiblížila víc než na 100 km.

Komu čest, tomu čest, i tak na dálku napomohli i osvobození Prahy – ale proč by je měl oficiálně přijímat zrovna někdo z pražského magistrátu, a ne z Volar, kam došel ten první, a z Berchtesgadenu, kam podle všeho došel ten druhý z nich? Nota bene když Praha (a bohužel nejen ona) dnes na svém území každoročně pořádá nostalgické přehlídky U. S. Army, která toto město v roce 1945 vůbec neosvobodila, a ideologicky odinstalovává památníky rudoarmějských osvoboditelů, kteří kromě toho, že do začátku května 1945 osvobodili území naší republiky od Košic až po východní Čechy a pomalu se probíjeli dál, Rybalko a Leljušenko během Pražského povstání se na zavolání Pražanů se svými jednotkami za dva a půl dne probojovali z Berlína do Prahy, kde ještě 9. května (a v bitvě o Slivice u Milína na Příbramsku ještě do 12. května!) museli svádět boje s pozůstatky německé Schörnerovy skupiny armád Střed.

A to nemluvím o utajování faktu, že ve jménu doktríny, že nás osvobodili JEN Sověti (1948 – 89) a pak JEN Američani a Britové (1990 – dodnes) jsou i pražskou metropolitní věrchuškou vlastně utajovány jednotky dalších národů, které osvobozovaly území ČSR: součásti rumunské, polské, belgické a francouzské armády, a taky kanadské, australské, novozélandské a norské perutě RAF. Samozřejmě vedle obrovského podílu naší, československé východní a západní (zejména letectva) zahraniční armády, o němž se ve jménu propagandistického monopolu velmocí na naše osvobození taky moc nemluví …

Zpět na obsah

Pčíspěvek BABIŠI, VEM SI PŘÍKLAD Z MAGYARA! zveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 8. června 2026

BABIŠI, VEM SI PŘÍKLAD Z MAGYARA!

Další příklad dvojího metru: Když tak-trochu-chcimírové Macinka a Babiš tisknou ústavou ke zdi prezidenta chciválka Pavla, tak to je fuj a hanba a totalita, že, pražská kavárno? Zato když nově zvolený maďarský premiér Magyar, EUmilovaná korouhvička, dává orbánovskému prezidentu Sulyokovi neústavní ultimatum, že buď odstoupí nebo uvidí, tak to kavárnička zatleská …

Ale abych jen neempaticky nekritizoval, přiznám: I mně by se líbilo, kdyby se Babiš a jeho vláda k Pavlovi (který je zastáncem války, NATO, EU, eura, Lančmítčaftu, všeho možného, jen ne zastáncem dobra většiny těch, kdo žijí v naší zemi) zachovaly mnohem více „magyarovsky„…

V Maďarsku, kde je jednokomorový parlament, ovšem přívrženci nové vlády nemusejí zůstat jen u zastrašovacích proklamací: k zahájení odvolání prezidenta tam stačí 2/5 poslanců. V ČR Pavla bohužel drží senát kde má progresivistická euroopozice většinu a i kdyby neměla tak 3/5 senátorů dává pouze impulz k Ústavnímu soudu, takže prezident je u nás bohužel skoro neodvolatelný. O to víc je ovšem podle mě vláda, která s ním nestojí na stejných ideových pozicích, povinna mu jeho „samoděržavý“ mandát znepříjemňovat.

Zpět na obsah

Nekrolog za Marjane Satrapiovou zveřejnil zveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 8. června 2026

Zemřela Marjane Satrapiová

Minulý čtvrtek zemřela nejslavnější íránská spisovatelka naší doby, Marjane Satrapiová (1969 – 2026), ze staré íránské komunistické rodiny (ano, i antikomunista Pavel Tigrid přiznával, že komunisté patří k těm málo skupinám, které jsou jako jediné schopny po sebereflexi do jisté míry pohnout s prohnilostmi světa – to se ale u nás nesmí říkat a o našich komunistech to nejpozději od 60. let 20. století neplatí).

Jako 25letá opustila Írán směr Paříž, a protože už předtím navštívila západ (SŠ vystudovala ve Vídni), pochopila, jakou formu vyprávění naše debilizující západní civilizace potřebuje, a tak své vyprávění o dvou po sobě jdoucích diktátorských režimech rodného Íránu (císařském a dnešním islamistickém), PERSEPOLIS, odvyprávěla západu tak polopatickou formou, jak to jen jde: jako komiks a animovaný film. Dnes na ni vzpomínám v souvislosti s jejím přiloženým citátem, který právě v těchto dnech geometrickou řadou nabývá na aktuálnosti.

Ano, Marjane, obyčejní příslušníci národů nejrůznější tradice jsou si k sobě navzájem daleko blíž, než mají k politikům svého vlastního národa. Politici jsou národ sám o sobě – a s námi dole to až na řídké výjimky NEMYSLÍ DOBŘE!

Mám-li vzkaz pro sekulární americký lid, pak je to ten, že svět není rozdělen na jednotlivé země. Svět není rozdělen na Východ a Západ. Vy jste Američané, já jsem Íránka, neznáme se, ale mluvíme spolu a dokonale si rozumíme. Rozdíl mezi vámi a vaší vládou je mnohem větší než rozdíl mezi vámi a mnou. A rozdíl mezi mnou a mou vládou je mnohem větší než rozdíl mezi mnou a vámi. A naše vlády jsou si velmi podobné.

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.