1. Zdeněk Jemelík: Pamětník o drsném probuzení 21.srpna 1968
2. Zdeněk Jemelík: Nezávislost médií a prezidenta
3. Branislav Fábry: Cudzia okupácia 1968 verzus naše vlastné zločiny

Článek PAMĚTNÍK O DRSNÉM PROBUZENÍ 21.SRPNA 1968 vyšel na blogu Zdeňka Jemelíka 21. srpna 2026

Pamětník o drsném probuzení 21.srpna 1968

Ale došlo na uskutečnění neuvěřitelného, jež si nechtěl připustit Alexander Dubček, varovaný mimo jiné Waldeckem Rochetem, generálním tajemníkem Komunistické strany Francie, či Jánosem Kádárem, generálním tajemníkem Maďarské socialistické dělnické strany. Ale o nebezpečí sovětské intervence se šeptalo i mezi občany, kteří neměli přístup k oficiálním informacím. Například při odborné exkurzi v Durynsku v červnu 1968 nám hostitelé kromě teplých houstiček od místního soukromého pekaře (u nás tehdy nepředstavitelná pochoutka) předkládali varovná upozornění na nápadné hromadění vojsk u hranic. A když  má matka při loučení při odjezdu na zahraniční dovolenou vyslovila názor, že „Sověti nás obsadí, protože náš vývoj si nenechají líbit“, přel jsem se s ní, že v naší době se nic takového nemůže stát. Odjela a musela si významně prodloužit dovolenou, protože hranice byly pro návrat dočasně uzavřené.

Na překvapivost invaze roku 1968 v současnosti často vzpomínám, když narážím na podceňování Ruské federace jako možného agresora někdy v budoucnosti ze strany kryptoproputinovské páté kolony. Dnes by přece nemuseli nechat vyjet stovky tanků, když by stačilo nasadit tisíce dronů a raket, proti  nimž zatím nemáme obranu. Nemyslím si ovšem, že již nám hrozí bezprostřední nebezpečí, i když nás Rusko považuje za nepřátelský stát. Navíc si myslím, že před námi by byly na řadě pobaltské státy.

O průběhu a významu invaze z obecného hlediska píšou povolanější. Upozorňuji např. na  článek Jiřího Weigla na Parlamentních listech[1]. Tragickým střetům s okupanty věnuje pozornost Jan Kovanič na Neviditelném psu[2] a k úloze armády NDR se vyjadřuje Robert Břečťan na Hlídacím psu[3].

Není pochyb o tom, že „pražské jaro“ bylo nejpříjemnějším úsekem poúnorového vývoje. Jeho výdobytky ale invaze a po ní navazující okupace beznadějně zničila. Kromě toho, že se stala příčinou pokračujícího hospodářského a vědeckotechnického zaostávání, jako škola lámání lidských charakterů napáchala nenahraditelné morální škody.

V tomto článku mě „drsné probuzení“ zajímá z hlediska prožívání postižených občanů a jejich rodin, popř. jednotlivců jako účastníků politických dějů. Dne 21.srpna 1968 mě nad ránem drsně probudil kolega boucháním na vrata a voláním „obsazují nás“. I když jsem s možností intervence hypoteticky tak trochu počítal, když už přišla, bylo to jako rána do hlavy. Myslí mi projela starost, do jakého světa jsem přivedl miminko, které v blízkosti chrupalo nic netušíc. Ale takové starosti jistě napadaly tehdy kdekoho.  Nemohli jsme přece vědět, jak se budou okupanti chovat k obyvatelstvu. Věděli jsme, jak se rudoarmějci chovali v dobytém Berlíně. Mezi sebou jsme vtipkovali, že někteří z nás budou muset za trest dojít na Sibiř pěšky.

Až na případy, o nichž píše Jan Kovanič, to nakonec tak zlé nebylo. Ale stačilo: v rámci „normalizace“mnozí museli změnit pracoviště nebo i okres (patřím mezi ně). Invaze způsobila otřes i komunistům, dosavadním utlačovatelům nekomunistické většiny národa. Byl jsem svědkem pláče předválečného komunisty, který přežil koncentrák, a naříkal nad tím, „co mu sovětští soudruzi provedli“. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale tehdy ještě skutečně existovali docela normální lidé, kteří věřili v komunistické ideály a invazi přesto považovali za nepřípustnou. Více bylo čistých prospěchářů, ovšem ani ti invazi nevítali. A do určité míry se posunul vztah KSČ k opovrhovaným nekomunistickým stranám, jež doznaly určitého docenění. Projevilo se to i v přizvání předsedů nekomunistických stran k účasti na záchranné výpravě prezidenta republiky Ludvíka Svobody a jeho doprovodu do Moskvy. Dnes se o tom nemluví a nepíše, ale skutečně se zúčastnil předseda socialistů Bohuslav Kučera, který prý díky uvážlivému vystupování a dokonalé znalosti ruštiny ovlivnil příznivě průběh jednání. Až bizarně na mne ve vzpomínkách působí náhlé docenění výborů Národní fronty. Městský výbor v mém tehdejším bydlišti zasedal denně a komunisté nás informovali, že politické orgány budou přecházet do ilegality a budeme vybaveni falešnými občanskými průkazy. Po těchto výstřednostech, které rychle skončily, oživení orgánů Národní fronty pak do určité míry pokračovalo. Souběžně ale začala „normalizace“: kdo projevoval v prvních dnech nesouhlas s invazí, čekal ho postih. Zvlášť špatně dopadli nesouhlasící komunisté, které čekalo vyloučení ze strany, obvykle s dalšími existenčními důsledky.

Ve srovnání s agresí proti Ukrajině jsou následky potlačení „pražského jara“ podstatně mírnější. Nabízí se otázka, zda se Československo mohlo a mělo bránit. Ze začátku jsem považoval za samozřejmé, že armáda pod komunistickým velením nemůže klást odpor. Ale dověděl jsem se od poslance České národní rady, že o odporu se docela vážně uvažovalo. Armáda prý tvrdila, že je způsobilá invazní jednotky rychle zlikvidovat nebo aspoň vytlačit. Ale padlo politické rozhodnutí, že se Československo podrobí, protože na hranicích stály další, větší síly, které by odpor zlomily.

Avšak s tím je v rozporu bizarní zážitek z mé výpravy na houby. Odskočil jsem si k blízkému lesu s bohatým výskytem různých hub, z kterého jsem se vždy vracel úspěšně. Tentokrát byl les ohraničen barevnou páskou, kolem které přecházela ozbrojená vojenská hlídka a z kraje lesa bylo vidět vojáky uvnitř. Od hlídky jsem se dověděl, že do lesa se nesmí, protože tam jsou soustředěni všichni armádní spojaři. Jak známo, „bez spojení není velení“. Již tehdy tedy vznikla situace, s kterou se při různých příležitostech občas setkáváme v současnosti: o něčem se jedná s vážnou tváří, ale zasvěcení přijmou opatření, aby se schválené rozhodnutí nedalo provést.

V každém případě budu do posledních chvil života doufat, že mé děti a vnuci si mou zkušenost z 21.srpna 1968 a její následky nikdy nezopakují.

ODKAZY:

[1]

[2]

[3]

Zpět na obsah

Článek NEZÁVISLOST MÉDIÍ A PREZIDENTA vyšel na blogu Zdeňka Jemelíka 23. srpna 2026

Nezávislost médií a prezidenta

Rád bych věděl, co si mysleli Tomáš Sokol, kdysi český ministr vnitra, a Jiří Vyvadil, kdysi předseda Čsl. strany socialistické, když se dověděli, že hlavního projevu při vzpomínkovém obřadu před budovou Českého rozhlasu se ujal pan prezident Petr Pavel, o skvělosti jehož vojenské kariéry není pochyb, ale jeho téměř pětileté členství v komunistické straně po dvouleté kandidatuře je nesmazatelnou skutečností. Napadlo by je, že se dožijí právě takového slavnostního řečníka při vzpomínce na národní ponížení, když ve své době prosazovali zákaz komunistické strany? A co si mysleli ti, kdo cinkali klíči v tlačenici pod melantrišským balkónem? Mají se připravit na postupný návrat komunistů k moci? Inu, nespravedlivost současných sociálních poměrů a četné korupční aféry věrchušky by jim mohly jít na ruku. Členství v komunistické straně má svou formální stránku, která sama o sobě není příliš významná. Je ale projevem způsobu myšlení a světového názoru svého nositele, jež se mohou vyvíjet, ale není jisté, kam dospějí. Výjimkou mezi pamětníky předlistopadového režimu není názor, že komunisté zůstávají v hloubi duše komunisty, ať se dnes účelově tváří jako demokraté.

V každém případě skutečnost, že v citlivý den plnili významné veřejné úlohy dva komunisté – prezident a předseda vlády- je sice konečným důkazem, že okupační vojska skutečně odjela, ale členství v KSČ už není neodpustitelným dědičným hříchem. K rozpornosti vnitropolitické situace současně patří skutečnost, že vrcholní politici nejsou jednotní v názoru na rusko-ukrajinskou válku.

Pikaresknost obrazu posilují i prezidentovy starosti o nezávislost médií. Jeho úvahy jsou paradoxně především důkazem jeho osobní nezávislosti: vždyť vystupoval proti záměrům vlády, která v souladu s programovým prohlášením připravuje změnu financování rozhlasu a televize. Zjevně se nebojí, že by s ním jeho protivníci mohli naložit jako maďarští poslanci s Tamásem Sulyokem , a suverénně brojí proti vládní politice. Vláda má ovšem legitimní mandát záměr prosadit. Odpovídá to principům demokratického vládnutí. Platí však zásada „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“, takže obavy o uplatnění vlivu financování ze státního rozpočtu na chování veřejných médií mají racionální základ. Ale pan prezident si zachoval až protivládní nezávislost, ač je napojený na státní rozpočet. Proč ohrozí závislost na státním rozpočtu média, když neohrožuje pana prezidenta ? Ostatně sama představa o škodlivosti financování ze státního rozpočtu je zvláštní, neboť je projevem nechuti k podřízení finančního řízení médií vládou, která demokraticky opírá svou moc o vůli poslanecké sněmovny.

Plátci příspěvků na media nemohou jejich chod určovat. O obsahové a ideové náplni jejich vysílání rozhodují orgány, zřízené za tím účelem, nezávislé na politických stranách. S jejich rušením zřejmě vláda nepočítá, takže nezávislost médií nemusí být změnou způsobu financování narušena. Snad se jen zvýší náročnost požadavků státu na hospodárnost použití prostředků, což je dobře. A odpadne zbytečná administrativa s vybíráním příspěvků a s vymáháním nedoplatků. Je-li ale zárukou nezávislosti médií právě vybírání příspěvků od obyvatelstva, nebylo by na místě posílit prezidentovu nezávislost zavedením financování jeho činnosti příspěvky občanů ?

Je vůbec otázka, proč se pan prezident vrhl do boje právě za nezávislost médií, když není mediální odborník a svým vystupováním pouze provokuje své protivníky. Jako voják by mohl daleko více udělat pro utváření vztahu veřejnosti k obraně Ukrajiny proti agresi, v té souvislosti k ukrajinským uprchlíkům, neomezovat se pouze na plnění finančních požadavků NATO.

Je zde ale ještě jedna okolnost, která svědčí o zbytečnosti boje o nezávislost médií. Účastníci odporu proti napojení veřejných médií na státní rozpočet se hlavně soustřeďují na nebezpečí, že by rozhlas a televizi mohla ovládnout protistrana. Žijí zřejmě pod setrvačným tlakem předlistopadové představy, že současné poměry platí „jednou pro vždy a nikdy jinak“. Opozice nechce připustit nadvládu vládní koalice nad médií, protože by ji zneužívala ve svůj prospěch. Ale i když se to v tuto chvíli zdá neuvěřitelné, „jednou pro vždy a nikdy jinak“ může jednou skončit a vládou dnes ovládané prostředky začnou sloužit dnešní opozici. Bude pak dnešní opozice tolik bojovat za nezávislost médií? Určitě ne. Opozici stačí porazit v příštích volbách hnutí ANO a „nedemokratický“ výdobytek politiky Andreje Babiše spadne jeho odpůrcům do klína. Zdá se to nedosažitelné? Hrozí nám dlouhé roky vlády Andreje Babiše, srovnatelné s šestnácti lety vlády jeho přítele Viktora Orbána? Samozřejmě, pan předseda vlády má zatím důvod udržet se u moci, aby mohl využít poslanecké imunity v obraně proti nespravedlivému stíhání v kauze Čapí hnízdo. Ale to neznamená, že nemůže nastat zlom. Dosáhl seniorského věku a může se stát cokoli. Udrželo by si Hnutí Ano svůj monopol bez charismatického populisty Andreje Babiše s jeho svérázným smyslem pro humor? Na druhé straně: koho by dnešní opozice postavila proti Andreji Babišovi, ne-li opět Petra Pavla, jenž plní své povinnosti hlavy státu důstojně?

Pan prezident by měl spíše zaměřit pozornost na největší problém správy státu: na jeho pokračující zadlužování. Politikům to nedělá starosti (přesněji: starost pouze předstírají) a zatím nikdo nepřišel s realizovatelným programem snížení státního dluhu pod předcovidovou úroveň. Ať právě vládne kdokoli, Titanic pluje ke katastrofě a na palubě se hraje a tančí. Kdyby pan prezident dokázal najít řešení kvadratury kruhu v této věci, získal by nejen naději na znovuzvolení, ale na uznání jeho zásluhy o stát odpovídajícím zákonem.

Dodávám, že oceňuji využití autority přímo voleného prezidenta ke korekci nevhodného personálního rozhodnutí předsedy vlády jmenovat Filipa Turka a „Macinkovu pomstu“ hodnotím jako nepřístojnost, ale soudím, že panu prezidentovi Petru Pavlovi přece jen cosi chybí do úrovně pana prezidenta Václava Klause, který věnoval velkou pozornost agendě milostí a ve své praxi uznával význam občanské společnosti. Václav Klaus ovšem nebyl ani bývalý komunista, ani voják a zvolení prezidentem bylo vyvrcholením jeho dlouholeté politické dráhy. Stejně jako po něm Miloš Zeman nebyl marketingovým produktem bez víceletého politického zázemí.

Ing. Zdeněk Jemelík (*1935) promoval v roce 1958 na Agronomické fakultě a 35 let působil v resortu zemědělství a výživy. Od roku 1989 byl ředitelem sekretariátu Federálního ministra zemědělství a výživy ve Vládě národního porozumění a od roku 1990 vedoucím sekretariátu náměstka, řídícího petrochemickou výrobu a zemědělství na Federálním ministerstvu hospodářství. V roce 1990 odjel do Španělska studovat zahraniční obchod, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl

.

Zpět na obsah

Úvaha Branislava Fábryho Cudzia okupácia 1968 verzus naše vlastné zločiny vyšla v deníku Nové slovo 23. srpna 2026

Cudzia okupácia 1968 verzus naše vlastné zločiny

Tank M1A1 Abrams v Afghánistánu v rámci operace Enduring Freedom dne 28. listopadu 2010 (Wikimedia Commons)

Zodpovednosť okupantov

Ako bolo uvedené, vstup piatich armád do ČSSR 21. augusta 1968 a následná okupácia boli v rozpore s medzinárodným právom. A tiež je faktom, že najväčšiu zodpovednosť niesol Sovietsky zväz. Zo strany Moskvy išlo o veľkú nespravodlivosť, ktorá zničila nádeje mnohých ľudí i mimo ČSSR a politické následky okupácie zaťažujú naše vzájomné vzťahy dodnes. Súčasne je ale treba uznať, že Rusko sa s touto svojou históriou snažilo aspoň nejako vysporiadať. V základnej zmluve medzi SR a Ruskom č. 9/1995 Z. z. preto prijalo formuláciu: „odsudzujúc antihumánnu podstatu totality, želajúc si definitívne skoncovať s totalitnou minulosťou, ktorá sa prejavila aj v pošliapaní zásad medzinárodného práva v roku 1968 a ďalšom neospravedlniteľnom zotrvaní sovietskych vojsk na československom území…“ K odsúdeniu sovietskej okupácie a uznaniu morálnej zodpovednosti za ňu sa prihlásil aj Vladimír Putin pri svojej návšteve Prahy v roku 2006. Jednoznačná formulácia o „pošliapaní medzinárodného práva“ či o „neospravedlniteľnom zotrvaní sovietskych vojsk“ je stále platnou súčasťou základnej zmluvy medzi SR a RF, a to aj pri súčasných zložitých vzťahoch. Je škoda, že to nikto neocenil, naopak, mediálna propaganda sa snaží tvrdiť, že Moskva svoj vzťah k udalostiam roku 1968 vôbec neprehodnotila.

Formulácia v zmluve medzi SR a RF nie je pritom žiadnou samozrejmosťou, pretože zločiny na našom území v minulosti spáchali aj ďalšie štáty, ktoré ich však v základných zmluvách neodsúdili. Mnoho Slovákov očakávalo uznanie početných krívd z minulosti pri podpise základnej zmluvy medzi SR a Maďarskom (115/1997 Z. z.), nakoniec sa však politici našich štátov racionálne rozhodli na podobné formulácie netlačiť. Nuž a taká Spolková republika Nemecko potrebovala skoro tridsať rokov od konca druhej svetovej vojny, aby vôbec uzavrela s ČSSR nejakú susedskú zmluvu (94/1974 Zb.), pričom v preambule dokumentu hodnotila históriu takto: „v pevnej vôli raz navždy skoncovať s neblahou minulosťou vo svojich vzťahoch, predovšetkým v súvislosti s druhou svetovou vojnou, ktorá priniesla nesmierne útrapy európskym národom, uznávajúc, že mníchovská dohoda z 29. septembra 1938 bola Československej republike vnútená nacistickým režimom pod hrozbou sily.“ Samozrejme, v čl. 1 zmluvy uznala SRN Mníchovskú dohodu za nulitnú, daný pojem však interpretovala inak než ČSSR. Už na prvý pohľad je zrejmé, že Nemecko skoro tri dekády po najväčšej apokalypse 20. storočia pripustilo v základnej zmluve menej jednoznačné odsúdenie vlastnej viny než Rusko tesne po konci studenej vojny – hoci nemeckú a ruskú zodpovednosť nemožno vôbec porovnávať. I keď je pravda, že neskôr sa SRN odhodlala aj k ďalšiemu odsúdeniu svojich zločinov voči ČSR. Pri tom všetkom úplne opomeniem zločiny iných štátov na našom území, napr. Francúzska či Turecka. O nich sa v základných zmluvách vôbec nehovorí, hoci ich následky vidieť dodnes, napr. na hrade Devín.

Brvno vo vlastnom oku

Keďže ČSSR bola v roku 1968 obeťou agresie, ČR aj SR tento fakt včlenili do svojej politiky. Pokiaľ by sa naše štáty stali poslami porozumenia vo svete a mierovú zahraničnú politiku by si vytýčili ako svoj cieľ, mohla byť podobná pozícia dôveryhodnou. Viacerí českí a slovenskí politici však využívali postavenie „obete“ na obhajobu amerických zločinov a na zásahy do vnútorných záležitostí tých ostatných štátov. Netreba asi opakovať neslávne známy pojem „humanitárne bombardovanie“, ktorým Václav Havel legitimizoval protiprávnu agresiu proti Juhoslávii 1999. Tá sa udiala v rozpore s Chartou OSN a bez súhlasu Bezpečnostnej rady OSN, pričom sa v médiách veľmi preháňali počty civilných obetí bojov medzi juhoslovanskou armádou a UCK v Kosove a nepravdivo sa používal i pojem „genocída“. Paradoxne, na začiatku toho istého roku 1999 viedlo oveľa krvavejšiu vojenskú intervenciu Turecko, a to proti vlastnej kurdskej menšine vedenej stranou PKK. Tá nakoniec viedla k úteku Abdullaha Öcalana, hlavy PKK, ktorého zajali s americkou pomocou v zahraničí. Turecká armáda pri svojich útokoch proti Kurdom pritom protiprávne vtrhla do Iraku, protiprávne hrozila intervenciou Sýrii, aby nakoniec pokračovala účasťou na bombardovaní Juhoslávie. To bol skutočný výsmech celej „humanitárnej intervencie“ NATO.

Ešte väčšou tragédiou bola účasť SR v koalícii ochotných, ktorá v roku 2003 vykonala agresiu proti Iraku, opäť bez súhlasu BR OSN a v rozpore s medzinárodným právom. Agresia sa odôvodňovala lžou o zbraniach hromadného ničenia, viedla asi až k miliónu obetí na životoch, vrátila Irak do „doby kamenej“ a spôsobila aj vznik hnutia ISIL, ktoré neskôr terorizovalo celý región. Na agresii voči Iraku bol pritom veľmi smutný práve postoj ČR, SR a ďalších krajín, ktoré boli predtým obeťami sovietskej politiky. Francúzsky prezident Jacques Chirac a nemecký kancelár Gerhard Schröder totiž v roku 2003 otvorene vzdorovali americkej snahe, aby sa zapojili do intervencie NATO. Ich snahu o mierové riešenie ale torpédovali práve lídri krajín „novej Európy“ na čele s Václavom Havlom, ktorí písali otvorené listy voči nemecko-francúzskej iniciatíve. Práve toto konanie pritom pochovalo predstavy o spoločnej zahraničnej politike EÚ, nezávislej od USA. Žiaľ, aj Slovensko vo februári 2003 vyslalo do koalície ochotných proti Iraku svojich vojakov. Išlo o jednotku radiačnej, chemickej a biologickej ochrany, ktorá síce „iba“ chránila americké nástupište v Kuvajte, ale aj tak pomohla vojenskému úsiliu agresora. Samozrejme, že jednotky z malej ČR a SR mali pre koalíciu ochotných len obmedzený vojenský prínos, zdiskreditovali však moralistickú pózu českej a slovenskej „obete“ agresií tých druhých. Nuž a ak sa nejakí politici z ČR a SR pokúšajú vyčítať druhým ich zločiny, stačí recipročne pripomenúť, ako sa sami správali v 21. storočí. A aj preto prestala byť odvolávka na minulosť účinná vo vzťahu k Moskve.

Vysporiadanie sa s vlastnými zločinmi

Spomedzi hlavných slovenských podporovateľov agresie v Iraku treba spomenúť konkrétnych členov Dzurindovej vládnej koalície, z ktorých viacerí verejne pôsobia dodnes. Okrem zodpovednosti politikov možno uviesť aj početných mediálnych propagandistov. Niektorí sa svoju zodpovednosť pokúšajú zľahčovať a miesto odsúdenia zločinu hovoria eufemisticky o „mylnom úsudku“ či o „chybe“. Celkom paradoxné je porovnanie týchto ľudí s Gustávom Husákom a spol., ktorí ani v časoch najtvrdšej normalizácie nezatiahli našich vojakov do sovietskeho útoku proti Afganistanu 1979 (aj tam sme vojensky vstúpili až s USA). Je síce pravda, že Sovieti na Gustáva Husáka netlačili, ale aj členovia Dzurindovej koalície sa mohli vyhnúť zapojeniu do koalície ochotných v Iraku 2003, pretože proti agresii existoval odpor a odmietali ju i Francúzsko s Nemeckom. Naši vedúci politici sa však Američanom ponúkli sami a svojím servilným konaním pomáhali lámať akýkoľvek európsky odpor voči imperiálnej politike USA. Predstaviteľom KSČ určite možno vyčítať mnohé, ale faktom je, že ČSSR sa v rokoch 1948 – 1989 nezúčastnila na žiadnej podobnej zahraničnej agresii, hoci sama bola obeťou cudzej okupácie. Pre mnohých je to paradoxné, ale za našu zahraničnú politiku po roku 1989 sa v krajinách globálneho Juhu musíme hanbiť oveľa viac než za tú z rokov 1948 – 1989. Práve preto sa dzurindovskí politici a ich pokračovatelia tak radi utiekajú ku kritike sovietskej okupácie. Dúfajú, že obžalobou Moskvy sa ich vlastné zločiny budú zdať menej podstatné a nájdu ľudí, ktorých presvedčia, že nemali na výber a že len vďaka zapojeniu SR do západných zločinov predišli opakovaniu roku 1968.

Na záver iba zopakujem, že pri vyvodzovaní zodpovednosti iných počas spomienky na okupáciu z 21. augusta 1968 by nám najviac pomohlo vysporiadanie sa s našimi vlastnými zločinmi. Vzhľadom na kľúčovú tragédiu 21. storočia, ktorú zažil práve Irak a ku ktorej sme prispeli i my, by sme sa mali vyjadriť predovšetkým k tejto téme. Už v minulosti som navrhol konkrétny text Vyhlásenia o nemorálnosti a protiprávnosti agresie v Iraku, nenašiel však odozvu. Samozrejme, text sa dá pripraviť rôzne, ale svedomiu Slovenska by pomohlo akékoľvek oficiálne priznanie našej spoluzodpovednosti za danú vojnu. Veľmi dobre by takéto vyhlásenie mohla pripraviť práve súčasná vládna koalícia: Robert Fico a Smer za agresiu v Iraku totiž nehlasovali a po nástupe k moci stiahli v roku 2007 slovenských vojakov z Iraku. Na rozdiel od mnohých opozičných predstaviteľov majú v tejto otázke čistý štít a ich konanie by bolo konzistentné. Pokojne by pritom to odsúdenie minulej agresie mohli zasadiť aj do kontextu odsúdenia súčasných agresií zo strany Ruska, USA, Izraela či ďalších. Tým by prispeli i k tomu, po čom dlho volali mierumilovní ľudia, vrátane pápeža Františka I. – aby sa Slovensko stalo poslom mieru v srdci Európy.

Branislav Fábry (* 1977, Bratislava) je slovenský právník, překladatel, společenský komentátor. Specializuje se na geopolitiku, mezinárodní právo, tvorbu práva, právo a politiku, sociální a hospodářská práva, ústavní právo a bioetiku. Je autorem a spoluautorem monografií „Teória práva“ a „Teoretické problémy tvorby práva“, publikuje v relevantních vědeckých domácích i zahraničních odborných časopisech. Je členem Etické komisie MZ SR. Působí jako odborný asistent na Univerzitě Komenského v Bratislavě (Právnická fakulta UK, Katedra teórie práva a sociálnych vied). Společenské komentáře a kritiky publikuje pro Literárny týždenník, Slovo, DAV DVA, Hlavné správy a také na svém blogu. V minulosti vystupoval v televizi TA3.

Zpět na obsah