Esej The Useful and the Just. Utilitarianism, pragmatism, and the anti-human drift of the Western capitalist system vyšel na serveru Strategic Culture Foundation 10. listopadu 2026

Když Západ zahaluje svou geopolitickou expanzi do roušky morálky – prezentuje ji jako civilizační misi, demokratizaci, humanitární intervenci, obranu svobody nebo prosazování právního státu – do očí bijící propast mezi rétorikou a realitou nevyhnutelně vyvolává obvinění z pokrytectví a „dvojího metru“. Tato obvinění vycházejí z mylného předpokladu: že západní kapitalistický systém má stabilní morální kodex, který občas zradí. Ve skutečnosti systém vůbec nefunguje podle hodnot. Hodnoty fungují pouze jako podmíněné nástroje, aktivované nebo odhazované podle strategické výhodnosti. Systém funguje na základě kritérií užitečnosti, efektivity a moci. A právě v této rovině je třeba se s ním konfrontovat. Měli bychom se ptát: Užitečné pro koho? Efektivní k jakému účelu? Moc pro koho? Kladení těchto otázek znamená zpochybnit samotnou teleologii systému – konečný cíl, k němuž směřuje. Zachování a rozšiřování kapitálu a přetrvání řádu, který koncentruje bohatství a vliv, představují ze své podstaty antisociální cíl. Doveden do svého logického extrému tento cíl odhaluje hluboce antilidský charakter. Jakmile si uvědomíme, že systém slouží partikulárním zájmům maskovaným jako obecný zájem, je možné posuzovat nejen prostředky, které používá, ale i legitimitu samotného systému.
Dovolte mi začít filozofickými kořeny světonázoru, který poté, co odstranil Božství jako základ morálního řádu – a s ním i jeho transcendentní rozměr – nakonec odložil stranou i lidskou bytost, s její důstojností, pouty a konečností. Jakmile lidská bytost přestane být cílem a stane se pouhým nástrojem, vzniká (dnes velmi reálné) riziko, že bude nahrazena účinnějším nástrojem. Podíváme-li se na to, jak tento systém ve skutečnosti funguje, vidíme, že jeho racionalita už dávno nabyla neosobní podoby – což chápal už Marx. Etabloval se v něm autonomní rozum, systému imanentní, který si nárokuje, že sám zakládá kritéria Spravedlnosti, Pravdy, Dobra a Zla podle kalkulu, užitečnosti, efektivity a výsledků.
Dvě filozofické tradice, o kterých mluvím, jsou anglický utilitarismus a americký pragmatismus. Navzdory rozdílům obě podřizují „spravedlivé“ „užitečnému“.
Klasický utilitarismus, verze teoretizovaná Jeremym Benthamem a Johnem Stuartem Millem, zastával názor, že morálka jednání je určena kalkulací nákladů a výnosů, tj. jeho výsledky. Neexistují žádné činy, které by ze své podstaty byly dobré nebo zlé, správné nebo špatné podle absolutních principů (etických nebo náboženských), které systém přesahují. Bentham, který byl v podstatě právním reformátorem a sociálním inženýrem, navrhl „hédonistický kalkul“: myšlenku, že potěšení a bolest lze kvantifikovat a agregovat, aby se poskytla metoda pro posouzení správnosti nebo nesprávnosti jednání.
V pragmatismu, který rozvinuli američtí myslitelé jako William James, John Dewey a Charles Sanders Peirce, jsou koncepty, teorie a morální hodnoty v podstatě nástroji k řešení problémů. „Pravda“ myšlenky spočívá v její „praktické hodnotě“, tedy v její účinnosti při orientaci ve světě a dosahování požadovaných výsledků. V záměrech teoretiků měl tento filozofický rámec demokratizovat poznání, postavit se proti dogmatismu, dát filozofii do služeb společenského zlepšování a nastolit logiku vědeckého bádání.
Ale tím, že odmítl myšlenku transcendence, a tedy i možnost horizontu významu k danému systému vnějšího, se nevyhnutelně stal nástrojem optimalizace, konsolidace a legitimizace stávajícího systému.
Otázka, proč utilitarismus a pragmatismus vznikly a našly úrodnou půdu v angloamerické sféře, má jak filozofickou (nominalismus a empirismus), tak i historickou odpověď.
Utilitarismus se v Británii objevil během průmyslové revoluce, období zrychlené ekonomické a sociální transformace, městské chudoby a třídních konfliktů. Jelikož nová vládnoucí třída potřebovala vštípit lidovým třídám pracovní morálku, bylo nutné absolutní morální principy opustit. Bylo zapotřebí morálního rámce dostatečně flexibilního, aby umožňoval nejen ospravedlnění vykořisťování v kombinaci s dohledem a disciplínou nad domácí pracovní silou, ale také ospravedlnění koloniálního vykořisťování. To vše ve jménu vyššího dobra, které bylo zjevně definováno vládnoucí třídou, v té době buržoazií.
Šlo o kodifikaci, jak Marx odsuzoval, chování homo economicus, které redukuje každý lidský vztah na „holý zájem“ a „chladnou ekonomickou transakci“.
Tento teoretický rámec vznikl v tavném kotli obchodní říše, která potřebovala řešit specifické problémy, které sama vytvářela, například potřebu ospravedlnit nadvládu nad jinými národy. Není náhoda, že John Stuart Mill[1] tvrdil, že „despotismus je legitimním způsobem vlády při jednání s barbary“, za předpokladu, že cílem je jejich zlepšení. To znamenalo, že „největší dobro“ pro Indy nebo Afričany mohli určit britští správci. Mill výslovně odmítl myšlenku federace svobodných států ve prospěch říše.
Je zajímavé poznamenat, že to byl Bentham, kdo na konci osmnáctého století zavedl termín „mezinárodní“, když o mezinárodním trhu hovořil jako o testovacím poli[2].
Pragmatismus, filozofický proud, který se objevil ve Spojených státech na konci devatenáctého století, se vyvíjel v jiném historickém kontextu.
Řečeno poněkud hrubě, dalo by se říci, že pragmatismus je filozofií moci, která se již nemusí ospravedlňovat, protože se její logika naturalizovala a stala se zdravým rozumem.
Pokud byl utilitarismus ospravedlňujícím argumentem průmyslového a koloniálního kapitalismu ve fázi jeho vzestupu a počáteční expanze, pragmatismus ztělesňuje étos kapitalismu, jehož logika byla upevněna na sociální úrovni, a proto se může morální berličky zbavit. Nemá žádné principy a žádná pevná pravidla, které by musel hájit, a proto se přizpůsobuje jakémukoli kontextu.
Poté, když pronikl celou americkou kulturou, od teorie vzdělávání po jurisprudenci, se stal ideologií globálního kapitalismu, „podnikání“ a „managementu“: hegemonickým jazykem, který kolonizoval každou sféru lidské činnosti, včetně mezilidských vztahů. Jedná se o hlubokou a méně viditelnou formu podřízení, protože funguje prostřednictvím slovní zásoby, která se na první pohled nejeví jako ekonomická – například jazyk „osobního růstu“, „efektivní komunikace“, „řízení emocí“, „sociálního kapitálu“ a optimalizace sebe sama za účelem dosažení „výsledků“.
Pragmatismus odmítali jak marxističtí filozofové[3] jako projev imperialismu, tak konzervativní myslitelé jako filozofii adaptace bez principů, filozofii, která ponechává společnost na milost a nemilost relativismu a etablované moci. Jejich kritika, ačkoli se od marxistické liší, se s ní shoduje v jediném bodě: pragmatismus je filozofie, která neklade žádný odpor existujícímu řádu, protože odmítáním jakékoli myšlenky transcendence nemá žádné principy, kterým by se dalo oponovat.
Mexický filozof José Vasconcelos[4], který psal z rozhodně nemarxistické pozice, definoval pragmatismus jako „filozofii dělových člunů“, která zdaleka nebyla neutrální teorií poznání, ale byla fakticky epistemologií určenou pro expanzivní národ, subfilozofií, která považovala „pravdu“ za „cokoli, co slouží zajištění moci“. Vasconcelos tvrdil, že empirické filozofie „trpí závislostí na žádosti, na zájmech své epochy“, a proto sklouzávají „od používání zkušeností k ospravedlnění prořezávání a natahování norem, aby se vešly do prokrustovského lože sobeckých zájmů“. Když se takové filozofie shodují s obdobím „praktického zápalu“, napsal, „vidíme v historii ty zrůdnosti, které se nazývají národní filozofie, rasové filozofie a imperiální filozofie“.
Variabilní geometrie hodnot a principů
Selektivní aplikace hodnot je nevyhnutelným důsledkem tohoto světonázoru: hodnota je zastávána, pokud slouží účelu. Pokud je cílem zachování a rozšíření západní hegemonie, je jakákoli hodnota, jejíž užitečnost klesá, jednoduše předefinována nebo bez větších skrupulí opuštěna. Tato instrumentální logika je patrná v historickém i současném západním přístupu k fašismu a nacismu. Během druhé světové války byl antifašismus kodifikován jako morální základ západního liberálního řádu. Bezprostředně poté a po celou dobu studené války byla užitečnost antifašismu nahrazena užitečností antikomunismu. Antifašismus byl i nadále oslavován chvalozpěvy na oficiálních ceremoniích, ale v praxi byl tiše odložen.
V poválečném Japonsku Spojené státy rehabilitovaly pravicové nacionalisty a fašistické kolaboranty, včetně Nobusuke Kišiho (válečného zločince, který se později stal premiérem), a udělily imunitu vědcům-kriminálníkům z Jednotky 731, kteří prováděli kruté a smrtící experimenty na tisících čínských, ruských, korejských a mongolských vězňů. Absolutní odsouzení japonského imperialismu bylo obětováno na oltář užitku, čímž se Japonsko proměnilo v protikomunistickou baštu v Asii. Spojené státy japonské ultranacionalisty nenapravovaly, ale rekrutovaly. Odtajněné dokumenty CIA odhalují, že se účastnili misí podporovaných USA, jejichž cílem bylo špehovat komunisty v Japonsku, infiltrovat agenty na sovětské a severokorejské území a rekrutovat japonské žoldnéře na „ochranu“ Tchaj-wanu.
Neměli bychom zapomínat ani na programy, které do Spojených států přivedly německé a rakouské vědce a inženýry zastávající důležité pozice v nacistickém režimu. Vezměme si například operaci Overcast, původní krycí název, schválenou 6. července 1945 sborem náčelníků štábů. Program, původně plánovaný pro maximálně 350 specialistů, byl brzy rozšířen.
V roce 1946 prezident Truman schválil širší plán Joint Intelligence Objectives Agency (Agentury pro společné zpravodajské cíle, JIOA) – operaci Paperclip – k výběru užitečných nacistů.
Mezi lety 1945 a 1955 pokračovalo prostřednictvím programů Overcast, Paperclip a podobných v kariéře ve Spojených státech 765 vědců, inženýrů a techniků, kteří věrně sloužili Hitlerovi. Tento nábor se neomezoval pouze na vědce. Bývalí členové SS, SD (Sicherheitsdienst) a Gestapa byli díky svým odborným znalostem ve špionáži a kontrarozvědce, zejména proti Sovětskému svazu, vítáni do americké armády, amerických zpravodajských služeb a později do NATO.
Nejvýraznějším případem je případ generála Reinharda Gehlena, bývalého šéfa nacistické vojenské rozvědky na východní frontě. Místo aby byl souzen, byl Spojenými státy naverbován k obnově své špionážní sítě s finanční podporou CIA. V roce 1956 jeho organizace tvořila jádro Bundesnachrichtendienst (Federální zpravodajské služby, BND), zahraniční zpravodajské služby Spolkové republiky Německo, přičemž Gehlen působil jako její první prezident až do svého odchodu do důchodu v roce 1968.
V Itálii byl Operation Gladio krycí název pro síť „zůstat v pozadí“, kterou vytvořily NATO a CIA během studené války. Podobné tajné sítě však existovaly prakticky v každé zemi atlantické sféry, od Švédska po Turecko. Jejich historie, koncipovaná k organizaci odporu proti nepravděpodobné sovětské invazi, odhaluje mnohem temnější stránku. Nacističtí fašisté (bývalí i aktivní), zednáři a teroristické organizace byli rekrutováni k provádění Strategy of Tension (Strategie napětí): masakry a operace pod falešnou vlajkou vyvolávaly rozsáhlou nejistotu, využívánou k ospravedlnění represivních opatření, delegitimizaci politických oponentů a posunu veřejného mínění směrem k autoritářské vládě.
Vezměme si také vztah Západu k ukrajinskému nacionalismu. Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a její vojenské křídlo, Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), během druhé světové války kolaborovaly s nacistickým Německem. Jejich vůdci – Stepan Bandera, Andrij Melnyk a Roman Šuchevič – jsou dnes na Ukrajině oslavováni jako národní hrdinové a ulice a náměstí jsou přejmenovány na jejich počest. Prapor Azov, založený neonacistickou skupinou Patriot of Ukraine, byl americkým Kongresem v roce 2018 kvůli jeho extremistické ideologii a nacistické symbolice odříznut od amerických zbraní, financování nebo výcviku. Toto stigma zmizelo téměř přes noc. Spojené státy zrušily zákaz dodávek zbraní a západní média Azov přehodnotila jako legitimní vojenskou formaci. Stejně jako další teroristé před nimi se jednotky jako Azov ukázaly jako užitečné pro boj v zástupné válce proti Rusku.
Stejná utilitární kalkulace vede k selektivnímu uplatňování normativních principů a práv, jako je sebeurčení národů: buď bráněné zbraněmi, nebo pošlapávané, podle toho, co se hodí. Nejvýraznějším současným příkladem je podpora Izraele ze strany Západu navzdory drtivým důkazům, že izraelská politika a vojenské kampaně na okupovaných územích jsou ze své podstaty genocidní.
Pokud by se s lidskými právy skutečně zacházelo jako s kantovskými kategorickými imperativy, platily by bezpodmínečně, nezávisle na důsledcích a zájmech, které jsou v sázce. V takovém případě by byl Západ morálně a politicky povinen sankcionovat, izolovat nebo alespoň odsoudit jakýkoli stát – spojence či protivníka – který by tyto principy systematicky porušoval. Národnost oběti ani strategická užitečnost trestného činu by do kalkulace nevstupovaly.
Ale v rámci angloamerické utilitární a pragmatické tradice nejsou principy nikdy absolutní. Jejich hodnota závisí na důsledcích, které vyvolávají ve vztahu k zájmům považovaným za prioritní. V této logice užitečnost Izraele jako západní vojenské, technologické a zpravodajské základny na Blízkém východě daleko převyšuje „cenu“ představovanou porušováním palestinských práv nebo selektivním narušováním mezinárodního práva.
Dokonce i „volný trh“, údajná posvátná kráva Západu, je běžně opuštěn, kdykoli je státní zásah nutný k záchraně západního kapitálu před jeho vlastními krizemi, jak je vidět v masivních záchranných akcích finančních institucí v roce 2008, používání sankcí jako nástroje nátlaku nebo nekontrolovatelném protekcionismu, přijatému převážně k omezení Číny.
Postetika a postdemokracie
Ačkoli se opakuje historie s příklady vůdců a vlád, které navazují spojenectví s bývalými nepřáteli a porušují pakty, stále považuji za důležité zamyslet se nad tím, s jakou snadností byl Západ schopen vnucovat protichůdné narativy a neustálé změny politiky jak takzvanému „mezinárodnímu společenství“, tak i svým vlastním občanům.
V tradičních společnostech (ať už založených na cti, náboženství, pokrevních poutech nebo „silných“ ideologiích) pramení legitimita vůdce z jeho souladu se sdílenými hodnotami komunity. Proto je vůdce, pokud přijme zapřisáhlého nepřítele a spolupracuje s ním, vnímán a stigmatizován jako zrádce, pokrytec nebo slaboch. Cenou, kterou je třeba zaplatit, je porušení společenské smlouvy, podkopávající důvěru a plodící zášť, která dříve či později exploduje zabitím nebo vyhnáním těch, kdo v očích komunity zradili.
Na současném Západě političtí vůdci – zaměnitelné loutky produkované marketingovými operacemi – těmto problémům nečelí, protože se antropologické, politické a kulturní paradigma, v němž fungují, již hluboce změnilo. Prostě opouštějí scénu a jsou nahrazováni jinými loutkami, které jsou užitečnější pro zájmy úzké elity, která si je vybrala k realizaci své agendy, přesně tak, jak se to děje s korporátními manažery.
Prostřednictvím postmodernismu Západ své „velké narativy“ rozložil. Už nemá žádné krédo, které by musel obhajovat, ať už zakořeněné v náboženství, revoluci nebo národě. Nemá žádnou morální červenou linii, kterou by nemohl beztrestně překročit.
Zatímco tradiční společnosti se obvykle řídí deontologickou etikou, často smíšenou s etikou ctností, současný Západ funguje v utilitárním a pragmatickém rámci. Politika se zde řídí logikou managementu: cíle stanovují specifické zájmy, které následně řídí analýzu nákladů a přínosů. Rámování a propagace těchto cílů jako samotného ztělesnění společného dobra je úkolem marketingových expertů – konkrétně průmyslu výroby založené na souhlasu ve všech jeho projevech, od médií a algoritmů až po kulturu, vzdělávání a výzkum.
Walter Benjamin správně poznamenal, že pravým náboženstvím Západu je kapitalismus. Neodčaroval svět (jak očekával Max Weber), ale přesunul posvátné do sféry trhu, zisku a spotřeby. A protože kapitalismus v sobě obsahuje základní rozpor – rozpor mezi kapitálem a prací –, nutně produkuje neustálý proud nových rozporů, ale ty jsou vnímány spíše jako technický problém, který je třeba vyřešit, než jako aporie. Pro kapitál představují i krize příležitost: systém se přizpůsobuje, upravuje své regulační rámce, začleňuje nové technologie a vytváří nové cykly akumulace. Rozpory, které nelze vyřešit, se jednoduše posouvají v čase a prostoru. Dokud je toto posouvání možné, systém se bude i nadále reprodukovat a rozšiřovat.
V této souvislosti je naivní očekávat, že politický vůdce zůstane svým proklamovaným ideálům a volebním slibům věrný. Na svou obranu bude uvádět „vnější omezení“ a tvrdit, že ho „odborníci“, finanční trhy a geopolitické klima nutí k nepopulárním rozhodnutím, která jsou v okatém rozporu s jeho programem. Skutečně závažná rozhodnutí jsou již léta vyjímána z oblasti politické debaty a vnucována jako „nevyhnutelná“ (Neexistuje žádná alternativa). Dnešní technologická a manažerská kultura tuto tendenci jen posiluje.
Existuje ještě jeden zásadní rozdíl. Tradiční společnosti mají „dlouhou paměť“, která se předává z generace na generaci. Současný Západ naopak trpí „krátkou pamětí“, kterou zhoršují krátké volební cykly (dva až čtyři roky) a 24hodinový zpravodajský cyklus. Než voliči stihnou zradu zpracovat a zkoordinovat se k jejímu potrestání, kolektivní pozornost již byla upoutána dalším skandálem nebo „mimořádnou událostí“.
Obviňování Západu z dvojího metru je obvinění, které mohou vznést pouze ti, kdo věří ve sdílený, závazný etický a politický kodex platný pro všechny. Po druhé světové válce mnozí doufali – nebo se možná mýlili – že takový kodex existuje, ale to prostě není pravda. Stačí se podívat na bezmocnost mezinárodních organizací, jako je OSN.
Západ již nějakou dobu funguje v režimu postdemokracie, řídí se postetickým kodexem definovaným kapitalistickou mocí. A tato moc se stále více koncentruje.
Když se západní vlády odvolávají na svobodu, demokracii a lidská práva – i když je systematicky porušují – je to právě proto, že tyto koncepty zredukovaly na prázdné symboly, vysoce účinné nástroje pro legitimizaci vojenských intervencí, destabilizaci soupeřů a výrobu souhlasu. Západ není nesen svými hodnotami, spíše o jeho hodnoty nikdy nešlo. Šlo o hegemonii.
Čí „hodnoty“?
„Západní hodnoty“, které jsou nejčastěji zmiňovány – individuální svoboda, zastupitelská demokracie, lidská práva, svoboda projevu, právní stát, soukromé vlastnictví, volný trh, rovnost a antitotalitarismus – se jeví jako proměnlivý soubor norem a ideálů, které se objevily v různých fázích evropských dějin a byly univerzalizovány, tedy zpětně sestaveny, aby legitimizovaly geopolitický blok.
Ačkoli o univerzálních právech hovořili již osvícenské myslitelé, je třeba poznamenat, že slovem „univerzální“ mysleli práva „racionálního, civilizovaného subjektu“, kterého identifikovali jako majetného, bílého, evropského, křesťanského muže. Ženy a neevropané za „racionální“ považováni nebyli, a proto byli vyloučeni jako nezpůsobilí k samosprávě.
Termín „západní hodnoty“ získal na významu během studené války jako způsob, jak odlišit tzv. „svobodný svět“ od sovětského bloku. Po roce 1989 byl oprášen, aby ospravedlnil expanzi NATO, vojenské intervence maskované jako humanitární ochrana a globalizaci neoliberalismu.
Západ cílevědomě neustále posouval branky.
Vzhledem k tomu, že mnoho národů globálního Jihu starší západní hodnoty již přijalo, potřeboval Západ nová kritéria, aby si udržel pozici na vrcholu globální hierarchie. Přidáním vysoce specifických, kulturně zatížených nebo složitých administrativních hodnot do seznamu si zajistil, že si může vždy nárokovat morální převahu a označit soupeře za nedodržující „univerzální standardy“.
Práva LGBTQ+ komunity, „dobrá správa věcí veřejných“ (transparentnost a boj proti korupci), environmentální standardy a svoboda internetu stanovují novou demarkační linii mezi „civilizovanými a necivilizovanými“.
Protože Západ vnímá své hodnoty především jako nástroje, jsou rozpory nevyhnutelné nejen mezi deklarovanými ideály a materiální realitou, ale i mezi hodnotami samotnými. Dokud rozpory přetrvávají v nadstavbě, tedy na ideologické úrovni, má kapitalistický systém schopnost je absorbovat a dokonce z nich profitovat.
Vezměte si například svobodu a rovnost. Zjevně vzájemně táhnou opačnými směry. Západní pojetí svobody se primárně zabývá „negativní svobodou“ (absence vnějšího vměšování) spíše než „pozitivní svobodou“ (skutečnou schopností sebeurčení v rámci komunity). Svoboda již není chápána jako politické nebo občanské právo, ale je redukována na volnou konkurenci a spotřebitelskou volbu. Přesto i tyto svobody zůstávají podřízeny imperativům velkého kapitálu, který je může dle libosti omezovat.
Jediná skutečně podstatná svoboda, která zbývá, je ta, která je dána samotnému kapitálu: svoboda diktovat svá pravidla, expandovat za všechny hranice a do všech sfér lidské existence bez omezení. To si dobře uvědomoval již Marx, který v díle Grundrisse napsal: „Volná konkurence neosvobodí jednotlivce, ale spíše kapitál.“
Můžete si „svobodně“ vybrat z padesáti značek cereálií, volit strany, které nemohou změnit pravidla hry, a v životopisu uvádět genderově neutrální osobní zájmena. Tato iluze svobody však maskuje hlubokou strukturální bezmocnost: atomizovaný jedinec nemá žádnou moc nad makroekonomickými podmínkami ani nad politikami, které řídí jeho život. Svoboda se stává produktem k zakoupení a identita samotná se stává cvičením v budování osobní značky.
Svoboda kapitálu je se substantivní demokracií zásadně v rozporu. Vzhledem k tomu, že kapitalismus ze své podstaty koncentruje bohatství, a tedy i moc, jak by mohl být slučitelný s demokracií, systémem, který by, pokud by byl skutečně demokratický, tuto moc rozrušil?
Když požadavek demokratické rovnosti ohrožuje ziskovost nebo soukromé vlastnictví, systém neváhá demokracii úplně opustit a přijmout autoritářství, aby zachoval „svobodu“ kapitálu.
Oslavovat západní liberalismus a zároveň ignorovat tuto koncentraci moci je aktem buď hluboké naivity, nebo ideologické spoluúčasti.
Lidská práva jsou běžně uplatňována k ospravedlnění intervencionismu, zatímco právní stát, i přes záruku formální rovnosti před zákonem, reprodukuje věcnou nerovnost a stává se tak nástrojem k ukázňování podřízených tříd. Takzvaná liberální demokracie je exportována pouze tam, kde slouží k usnadnění změny režimu, což činí její uplatňování striktně utilitárním.
Pokud jde o volný trh, je globálnímu Jihu kázán pouze tehdy, když se mu to hodí; když se to nehodí, Západ snadno zavádí protekcionistická cla, sankce a svévolná „pravidla“, aby omezil jeho vývoz.
Je však zásadní zopakovat, že hodnoty jako svoboda, rovnost a lidská důstojnost nejsou výhradním monopolem Západu. Tyto ideály byly hluboce artikulovány v islámském myšlení, indické filozofii, čínských tradicích, africkém komunalismu a domorodých kosmologiích. Podrobení západních hodnot kritické analýze neznamená jejich úplné odmítnutí, ale spíše nahlédnutí do jejich skutečné podstaty: historicky podmíněné konstrukty, které jsou aplikovány selektivně.
Válka jako logický výsledek instrumentální racionality
Pokud na degeneraci liberalismu v nacismu/fašismus nepohlížíme jako na zradu jeho principů, ale jako naplnění jeho ekonomické logiky tváří v tvář „hrozbě“ masové demokracie prvních desetiletí minulého století, pak se již nejeví jako výjimka nebo roztržka, ale spíše jako autoritářské řešení vnitřní krize samotného liberalismu[5]. Z tohoto pohledu lze nacismus/fašismus definovat jako samoregulační mechanismus kapitalistického systému, jehož cílem je zajistit jeho vlastní přežití.
Je to samotný instrumentální rozum – dominantní operační kód moderního Západu –, který generuje antidemokratická a často nelidská politická a ekonomická rozhodnutí. Poté, kdy Západ přijal kulturní relativismus a konec velkých narativů, se již nedokáže shodnout na tom, co představuje Dobro, Pravdu nebo Spravedlnost. Samozřejmě se redukuje na otázku „jak“.
Etika byla nahrazena procedurou. Stále používáme slovník morálky – právo, spravedlnost, povinnost – ale ztratili jsme teleologický rámec, který těmto slovům dává jejich význam.
Pragmatismus, osvobozený od humanistické etiky, se stává dokonalým spojencem totalitarismu a technokracie. Ti, kdo jsou u moci, mohou zavádět autoritářské, neokoloniální nebo masové sledovací politiky a jednoduše je ospravedlňovat jako „nezbytná“ a „účinná“ řešení k udržení pořádku a bezpečnosti.
Rámování politických rozhodnutí jako čistě „technických“ nebo „pragmatických“ voleb maskuje základní mocenské asymetrie a tlačí na jednotlivce, aby pasivně dodržovali agendu: kritické myšlení je nahrazeno pouhým „řešením problémů“. Jak poznamenal Mark Fisher[6], systém usnadňuje spíše představu konce světa než konce kapitalismu.
Když tyto rozpory dosáhnou explozivního bodu zlomu – prohlubující se nerovnost, narušování sociální soudržnosti nebo selhání údajně „účinných“ politik – základní racionalita systému spustí regulační mechanismy. Ty mohou mít podobu autoritářských, protekcionistických „uzavíracích mechanismů“ nebo naopak „otevíracích mechanismů“, kdy systém bude dokonce určitý stupeň chaosu tolerovat, pokud to nabídne nové příležitosti ke zhodnocení kapitálu.
Historicky se přežití a prosperita západního kapitalistického systému opíraly o dva primární mechanismy: prostorové přesouvání jeho problémů exportem inflace, ekologické degradace, politické nestability a poptávky po nízko mzdové práci a přírodních zdrojích na světovou „periferii“ (globální Jih); a časové přesouvání jeho problémů prostřednictvím financializace – modelu „spotřebuj dnes, plať zítra“ poháněného dluhem, vytvářením peněz z ničeho a příslibem nekonečného budoucího růstu, čímž se účet přenáší na budoucí generace.
Dnes se oba tyto „únikové ventily“ zavírají. Globální Jih – a zejména vzestup Číny jako systémové mocnosti – ukládá této schopnosti přesouvat problémy ven nebo do budoucnosti materiální a strukturální limity. V důsledku toho je západní systém nyní nucen je řešit interně a v současnosti. A protože demokratické řešení této krize by vyžadovalo radikální přerozdělení bohatství a moci – něco, co elity nikdy dobrovolně nepřijmou – cesta, které jsme svědky, je posun k autoritářství. Je maskováno rétorikou „bezpečnosti“ a „technického řízení krizí“ spolu s militarizací a znovuzbrojováním, v zoufalé snaze upevnit geopolitickou hegemonii, která se rychle rozpadá. Pouhým prosazováním svého práva na suverenitu a odmítáním neokoloniálního modelu globální Jih toto vnitřní zúčtování uvnitř Západu neúmyslně urychlil.
To ale není vše. Tím, že Čína staví do středu svého rozvojového projektu lidské bytosti, představuje neúnosnou výzvu systému založenému na předpokladu, že ke kapitalistickému neoliberalismu neexistuje alternativa. Tato mylná premisa – „There Is No Alternative“ („Neexistuje žádná alternativa“, TINA) – je to, co vynucuje oběti, nejistotu, úsporná opatření, dluhy a financializaci. Pokud však suverénní nezápadní země dokáže, že je možné růst, industrializovat a snižovat chudobu bez dodržování předpisů Washingtonského konsensu, bez hromadných privatizací a bez podřizování politiky a ekonomiky diktátu finanční oligarchie, pak se hroutí samotná premisa, na které systém spočívá. TINA se tak odhaluje taková, jaká skutečně je: antilidská ideologie, nikoli zákon přírody.
Barbarství není vůči systému vnější, leží v samém jeho jádru, je zakotveno v jeho logice sebezáchovy, expanze a reprodukce.
Kybernetický kapitalismus a termodynamika jako jeho limit
Kapitalismus nezachovává statický řád; přizpůsobuje se, aby fungoval podle svého vlastního kódu (akumulace, zisk, řád, kontrola). Aby toho dosáhl, je připraven se transformovat, tj. změnit svou formu, aby si zachoval svou podstatu. Intenzita války kapitálu proti podřízeným třídám a proti národům, které představují vnější tření a odmítají se jeho nadvládě podřídit, je modulována podle kybernetické logiky. Kybernetika transformovala koncept entropie na informaci a učinila ze schopnosti vytvářet řád proti entropické tendenci svůj ústřední zájem. To však vyžaduje nepřetržitý přísun energie, což systém činí strukturálně závislým na prostředí (jiných systémech), které může poskytovat energii s nízkou entropií a exportovat odpad s vysokou entropií, který produkuje. Když prostředí již nedokáže dodávat první ani absorbovat druhé, stroj se dostává do krize. Vzestup kapitalismu poháněného umělou inteligencí (masivní energetické nároky datových center a závislost na kritických minerálech) omezení zdaleka nepřekonává, ale naopak je zesiluje.
Jelikož systém již nemůže snadno získávat zdroje s nízkou entropií z vnějšího prostředí (globální Jih, levná energie, levná pracovní síla, nové hranice), začíná spotřebovávat své vlastní základy a rezervy řádu: systémy sociálního zabezpečení, sociální soudržnost, veřejné služby a infrastrukturu, dlouhodobé reprodukční kapacity, politickou legitimitu a životní úroveň svých vlastních podřízených tříd.
Jasným příkladem autofagie je to, co se v současnosti děje v zemích Evropské unie. Jejich stav schizofrenní dvojité vazby v kombinaci s vazalstvím a kooptací evropských elit znemožnil odolat tlaku atlantického systému na externalizaci krize tam, kde je tření menší – konkrétně na samotnou Evropu. Co se jeví jako iracionální (autofagie), je ve skutečnosti fenomenologie systémové racionality dovedené do extrémních důsledků. Autofagie může systém udržet, ale pouze po omezenou dobu, pokud nelze obnovit vnější tok, je to způsob přežití, který zvyšuje strukturální degradaci. Když systém spotřebuje své vlastní rezervy, nakonec přemění předchozí řád v chaos – jehož řízení však vyžaduje ještě další zdroje. Protože ani kybernetický kapitalismus, který se snaží přeměnit entropii na informace (data, algoritmy, finanční deriváty…), aby udržel svůj proces zhodnocování v pohybu, nemůže uniknout zákonům termodynamiky, čelíme nyní reálné možnosti, že se přesune ze současné šedé zóny a geograficky omezeného vojenského konfliktu k válce v plném rozsahu.
Technokratický militaristický model, který se nyní formuje – v němž jsou vojenská síla, finanční kapitál a digitální infrastruktura sloučeny do jediného aparátu – představuje pokus o vyřešení rozporů systému, který opět nachází vážné limity ve svém nároku na jejich posun v čase a prostoru. Tento aparát, v podstatě technicko-vojenská kapitalistická oligarchie, nejen dodává nástroje; díky své koncentraci moci a kapitálu definuje, co se považuje za hrozbu a jak na ni reagovat, a formuje vládní priority, vojenskou doktrínu a zahraniční politiku. Rezervy řádu již byly degradovány na zásobování současných operací (programy přezbrojování, bezpečnost a sledování s masivními investicemi do umělé inteligence). To otevírá velmi reálné riziko, že se instrumentální racionalita stane ještě efektivnější při sledování protilidských cílů.
Nemělo by se zapomínat, že tatáž racionalita, zbavená jakéhokoli morálního omezení, vedla ke vzniku táborů: obrovský experiment sociálního inženýrství a zvrácené rozšíření továrního systému. Místo výroby zboží byly surovinou lidské bytosti a konečným produktem smrt – tolik a tolik jednotek denně pečlivě zaznamenávaných v produkčních grafech manažera, jak poznamenal Zygmunt Bauman[7]. Samotná ideologie nacismu, jakmile byla zbavena svých folklórních narativů, se jeví jako v podstatě moderní projekt: rasová hygiena, eugenika, plánování Lebensraumu a totální mobilizace byly programy, které předpokládají technicko-vědeckou racionalitu. Tváří v tvář hrozbě, že se již nebude schopen reprodukovat podle svého vlastního kódu, vytvořil kapitalistický systém nástroj – nacisticky-fašistický režim – který ho měl zachránit.
Existuje však i druhý, stejně důležitý aspekt: projekt selhal z důležitých důvodů, které nemají nic společného s morálkou. Logika neomezené expanze, totální očisty, permanentní mobilizace a postupné radikalizace – v níž se každý dosažený cíl stane pouze novým výchozím bodem – dohnala nacistický režim k neudržitelnému přetížení.
Skutečnou překážkou schopnosti systému vyřešit své vnitřní rozpory však bylo vnější tření: mimo tento systém existoval jiný, Sovětský svaz, jehož schopnost odporu, která byla produktem radikálně odlišné sociální, politické a ekonomické organizace, byla podceňována. Vítězství Sovětského svazu bylo nepředstavitelné v rámci kapitalistické logiky, jejímž axiomem je, že k existujícímu systému a řádu neexistuje alternativa.
Obrana lidstva proti barbarství protilidského projektu poskytla milionům sovětských občanů, na frontě i v týlu, horizont smyslu – horizont, který chyběl těm, kteří byli pouhými nástroji tohoto projektu.
Stejně jako v minulosti, i dnes nutí hromadění rozporů a rostoucí entropie systém hledat odbytiště. Čelí však odporu těch subjektů, především států nezápadní civilizace, jako je Čína, Rusko a Írán, které díky svému rozsahu, suverenitě a společným kulturním kódům dokáží oponovat myšlence, že neexistuje alternativa k hegemonnímu projektu, který klade zhodnocování a akumulaci kapitálu nad všechny ostatní hodnoty, včetně lidského života.
____
Laura Ruggeri je italská novinářka, spisovatelka a básnířka. Narodila se v Miláně, v roce 1981 žila v Severním Irsku a psala reportáže o britské okupaci a náboženské válce, studovala sémiotiku v Bologni a prostorovou kulturu v Londýně. Po přestěhování do Berlína a v roce 1997 do Hongkongu začala psát o sociálních a prostorových praktikách, městském prostoru a reprezentaci a přispívala do akademických časopisů a na mezinárodní konference. Vyučovala na Hongkongské polytechnické univerzitě, City University a HKU SPAC. Její práce byly přeloženy do italštiny, čínštiny a ruštiny. V posledních letech se zabývá výzkumem barevných revolucí a hybridní války. Je autorkou několika knihČesky, nejznámější je sbírka Hong Kong Highs and Lows (Hong Kong Writers Circle Book 14)Česky (Vrcholy a pády Hongkongu – Kniha č. 14 z edice Hongkong Writers Circle, 1018), poslední Hong Kong a fuoco. Anatomia di una rivoluzione colorataČesky (Hongkong v plamenech. Anatomie barevné revoluce, 2026). Její analýzy a komentáře lze nalézt v řadě médií jako MediumČesky, Strategic Culture FoundationČesky, World AnalyticsČesky, China DailyČesky, DotDotNewsČesky, YouTube. Má svůj SubstackČesky a účty na Telegramu a VIXČesky.[PJ]

Kapitalistický systém se stále vrací, vrací se po neúspěšných pokusech o socialistický režim. Kapitalistický je totiž založen na mechanismu volného trhu, zpětnovazební samoregulující systém, ve kterém svobodný zákazník držící v ruce peníze vládne. Ovšem tržní mechanismus se rychle oligarchizuje. Bohatí jednotlivci začínají pomocí politických orgánů nebo ve spolupráci s nimi vládnout politicky mimo trh – dotace, půjčky, státní zásahy. Degradace systému probíhá tak dlouho, až se trh už úplně stane uměle řízeným, nebo silně ovlivněným. Potom to vlastně není kapitalismus, ale diktát peněz který inklinuje k fašismu, protože jen diktatura zajistí mocným subjektům jejich vládu.
K tomu Jan Keller 11. 11. 2026:
„Kam se schoval trh? Energie, voda, maloobchod, byty, veřejnoprávní média …“