1. Hiltrud Rüstau: Úvahy k 22. červnu 1941: Je to všechno zapomenuto? A kde je ten tehdejší slib?
2. Shane Quinn: Druhá světová válka. Operace Barbarossa.
3. Andy Pearce: Co málokdo ví o holokaustu a operaci Barbarossa.
   

Úvahy k 22. červnu 1941: Je to všechno zapomenuto? A kde je ten tehdejší slib?

Berlín v květnu 1945
© Itar-Tass/Imago

18. března 1941 informoval můj otec Friedrich Jörns (tehdy nadporučík motorizované pěchoty německé Wehrmachtu) v dopise svému tchánovi o přednášce generála tankových vojsk Heinze Wilhelma Guderiana, který údajně řekl: „že brzy pravděpodobně dojde k tažení proti Rusku, protože Rusům nelze věřit a německým rychlým jednotkám se stejně jako v Polsku podaří v krátké době převálcovat ruské armády a postoupit až k Baku, abychom si zajistili tamější ropné prameny.“

Když o něco později, 22. června 1941, německé jednotky napadly Sovětský svaz, my děti jsme si tehdy myslely, že to bude jistě stejně krátká tažení jako ta proti Polsku a Francii, zejména proto, že Rusové, jak tehdy šířila propaganda a čemu jsme my děti také věřily, měli pouze „papírové tanky“ (tj. tanky z papírmašé = papírové hmoty).

2. července 1941, jen několik dní po německém vpádu, zasáhl mého otce ruský dělostřelecký granát: roztrhal ho na kusy a utrhl mu obě nohy. Vykrvácel na cestě do polní nemocnice. Plukovní lékař napsal mé matce, že by jí rád ušetřil dalších podrobností. Zůstala sama se svými třemi dětmi, které nyní neměly otce, a můj malý bratr ho už nikdy nepozná.

Příběh o „podlidech“

To je válka! A místo toho, abychom se na ni připravovali, nesmíme nikdy zapomenout, co znamená, a musíme udělat vše, ale opravdu vše, abychom jí zabránili!

Tehdy nám ve škole vyprávěli o „židovsko-bolševických podlidech“, kteří prý měli vinu na veškerém zlu světa, především však na válce, aby nás tak učinili válečně způsobilými a připravenými. Abychom byli dnes připraveni na válku, říká se nám, stejně jako to kdysi činil generál tankových vojsk Guderian, že Rusům se nedá věřit, a tím se vytváří záminka pro válečné přípravy.

Všechny možnosti, jak problémy řešit mírovou cestou, zejména dialog a vyjednávání o sporných otázkách, jsou odmítány, místo aby se člověk řídil cílem udělat vše pro to, aby „žádná matka již neplakala nad svým synem“ a otcové, bratři a synové nemuseli vykrvácet daleko od domova.

„Každých 14 dní jsme pravidelně odklízeli cihly nebo nakládali sutiny do vozíků: bezplatná práce v rámci Národního výstavbového programu NDR,“ píše naše autorka.
© H. Blunck/Imago

Celé ulice ležely v troskách a popelu

Od roku 1951 žiji v Berlíně, který tehdy ještě byl v mnoha ohledech pouští trosek. Celé ulice ležely v troskách a popelu, na některých fasádách občas ještě poskytoval informaci zvětralý nápis: „Všichni z č. 57 jsou mrtví“ nebo „Lisa a Martha jsou u babičky“. Potrubí, které tu a tam ještě viselo na osamělé zdi domu, občas svědčilo o tom, že zde kdysi žili lidé.

V dopisech své matce píšu o nesčetných směnách při obnově města v padesátých letech: Pravidelně každých 14 dní jsme odklízeli cihly nebo nakládali trosky do vozíků: bezplatná práce v rámci Národního programu obnovy NDR. Psala jsem, že se cítím jako někdo, kdo se snaží vylovit moře lžičkou – tak nekonečné bylo množství trosek, z nichž se tehdy Berlín skládal.

Je to všechno zapomenuto? Kde je ten tehdejší slib: „Nikdy více válku“? A kdo to vlastně byl, kdo v roce 1945 řekl: „Ať mu raději uschne ruka, než abych do ní znovu vzal pušku?“

Zpět na obsah

Druhá světová válka. Operace Barbarossa.

První dvě kapitoly se zaměřují na německé přípravy invaze do Sovětského svazu v roce 1941, nazvanou Operace Barbarossa, která byla naprosto zlomová v celém období, které nazýváme Druhá světová válka.
Akce byla pojmenován po králi Fridrichu Barbarossovi, pruském císaři, který ve 12. století vedl válku proti slovanským národům.
V úvodních dvou kapitolách jsou analyzovány i přípravy Sovětského svazu na konflikt s nacistickým Německem.

Byla to největší vojenská ofenziva v historii, sestávající z téměř čtyř milionů invazních vojáků.
Výsledek této operace měl rozhodnout o tom, že svět po druhé světové válce bude ovládán USA a Německem.
Z toho důvodů byl německý zbrojní průmysl ve velkém financován americkými a britskými bankami, do kterého byly samozřejmě zapojeny velké americké společnosti už od od roku 1933!!!
Jinak by Německo nikdy nemohlo vybudovat takovou vojenskou sílu, protože po prohrané 1. světové válce bylo zcela ekonomicky zdevastování a zatíženo obrovskými dluhy.

Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše.

 

Podle směrnice Adolfa Hitlera č. 18 vydané 12. listopadu 1940 bylo cílem jeho východní invaze obsadit a udržet linii z Archangelska na dalekém severozápadě Ruska do Astrachaně, téměř 1300 mil na jih; dále dobývá Leningrad, Moskvu, Donbas, Kubáň (v jižním Rusku) a Kavkaz.

Zbývající kapitoly se z velké části zaměřují na samotné boje, když nacisté a jejich spojenci z Osy, Rumuni a Finové, se v časných ranních hodinách 22. června 1941 napadli SSSR.
Něměcko-sovětská válka byla v důsledku toho zásadní událostí moderních dějin a její výsledek byl pociťován ještě celá desetiletí poté a vlastně až do současnosti.

Během prvních čtyř týdnů operace Barbarossa, do poloviny července 1941, Němci postoupili o více než dvě třetiny cesty k Moskvě. Jen málo lidí zvenčí by v tuto chvíli dalo Rusům velkou šanci. Sovětské vedení však nepropadalo panice, ani se nezhroutila Rudá armáda jako Francouzi.

Nacistická válka a německá invaze do SSSR byla naprosto nejbrutálnější, jakou kdy svět viděl.
Jen v roce 1941 byly miliony sovětských občanů, vojenského personálu, tak nebojujících, zabity nebo poslány do koncentračních táborů. Vražedná povaha nacistické okupace vedla ke zvýšenému odporu sovětské armády a místního obyvatelstva, z nichž mnozí začali okupanty pohrdat a přidali se k partyzánským skupinám.

Co bylo hlavním důvodem porážky německých vojsk v Sovětském svazu?
Zatímco 22. června 1941, kdy začal útok na Sovětský svaz, bylo horké léto, v prosinci roku 1941 poklesl teploměr náhle na čtyřicet pod nulou…
Všechny předpovědi byly falešné, proroctví se neuskutečňovala. Zbraně a olej zmrzly. Muži umírali v pláštěnkách a v letních botách svého stejnokroje. Sebemenší zranění je odsuzovalo k smrti.
Hitler odmítal věřit, že nastal nesoulad mezi jeho mystikou a skutečností.

Generál Guderian, ač riskoval kariéru, odlétá do Německa, aby informoval Hitlera o situaci, a požádal ho, aby dal rozkaz k ústupu.
„O zimu,“ řekl Hitler, „se postarám sám. Vy útočte.“
A tak celý pancéřový armádní sbor, který zdolal Polsko za 18 dní, Francii za měsíc, všechny slavné armády Guderianova, Reinhardtova a Hoeppnerova, byla spálena mrazem. Německá válka ztrácí definitivně svůj lesk.
Zbytky armády se vydaly na jih pochodem na Kavkaz. A tam tuto naprosto fatální Hitlerovu chybu oslavili vztyčením praporu na Elbrusu.

Mezitím se Sověti vzpamatovali. Jejich stovky továren přestěhovaných za Ural, za neuvěřitelně krátkou dobu, chrlily tisíce zbraní, tanků a munice na frontu.
A pak přišel hlavní zlom.
Srpen 1942 a vítězství Rudé armády u Stalingradu.
Válka začíná mít opačný spád.

Mapa německé invaze do Sovětského Svazu v letech 1941-19421

Válka a některé klíčové aspekty Barbarossy.
A to jak z německého, tak sovětského hlediska, jako jsou zpravodajské zprávy varující před nadcházející německou invazí.
Popsány jsou i dopady politických čistek sovětského vojenského velení na Rudou armádu, strategické chyby spáchané nacistickou hierarchií, německá arogance a podcenění ruské bojové kapacity a zdrojů, rozlehlost sovětského terénu a logistické problémy.

Němečtí vojáci byli vedeni k přesvědčení, že válka bude snadná.
Sovětský svaz je přece primitivní, technologicky zaostalý stát. Stejnou rétoriku zvolilo EU vedení i pro válku proti Rusku na Ukrajině.
Překvapení ale bylo o to větší, když narazili na vojenskou techniku ​​lepší než jejich vlastní, jako byly např. sovětské tanky T-34 a později kaťuše.
Rusové vždy něčím překvapí. Něčím naprosto zásadním.

Druhá světová válka měla svůj hlavní zlom. Bitvu u Stalingradu.
Ta začala 21.8. 1942, něco málo přes rok po německém útoku na SSSR a trvala do trvala do 2. 2. 1943. Půl roku nesmírně těžkých bojů a dva milióny mrtvých lidí.

Autor knihy ale tvrdí, že první skutečně kritické boje a vývoj nastaly rok před tím, v průběhu Barbarossy, protiútokem Rudé armády dne 5. 12. 1941.
Schopnost Sovětů absorbovat a nakonec překonat útoky Wehrmachtu zachránila lidstvo před noční můrou nacistického vítězství, v takovém případě by Adolf Hitler držel nadvládu nad velkou částí Eurasie a možná i dál.

Zpět na obsah

Co málokdo ví o holokaustu a operaci Barbarossa

Voják Wehrmachtu útočí na bunkr na východní frontě v Rusku během operace Barbarossa
The Spectator / Getty Images

V tento den před 85 lety došlo k události, která otřásla světovými dějinami. 22. června 1941 ve 4 hodiny ráno vtrhla na sovětské území mohutná pozemní armáda čítající 3,5 milionu mužů, podporovaná tisíci tanků a letadel. Význam tohoto vpádu, vedeného nacistickým Německem a nesoucího krycí název „Operace Barbarossa“, neunikl ani současníkům. „Dostali jsme se k jednomu z rozhodujících momentů války,“ řekl premiér Winston Churchill národu v rozhlasovém projevu, který pronesl té noci.

Churchill měl pravdu, a to ne poprvé.

V následujících týdnech a měsících se rychle ukázalo, že operace Barbarossa byla více než jen vojenským zlomem. Zatímco se armáda brutální silou a děsivou rychlostí prodírala směrem k Moskvě, čtyři „speciální akční skupiny“ – Einsatzgruppen – o celkovém počtu asi 3 000 mužů se rychlým tempem přesouvaly do měst a vesnic za frontovou linií.

Jejich úkol byl jednoduchý a krvavý. S pomocí místních kolaborantů, Wehrmachtu, policejních pomocných sil a důstojníků SS měly Einsatzgruppen za úkol popravovat skutečné i domnělé odpůrce nacistického Německa. Zpočátku se zaměřovaly především na komunisty, partyzány a židovské muže. Brzy se však jejich působnost rozšířila i na židovské ženy a děti.

Jednalo se o vraždy z bezprostřední blízkosti. Židé byli shromážděni, odvedeni na určené místo popravy a zbaveni svého majetku. A poté byli zastřeleni v příkopech nebo jámách. Tímto způsobem bylo do konce války vyvražděno 1,5 až 2 miliony židovských mužů, žen a dětí.

Zavedením této politiky byl překročen Rubikon. Židé byli samozřejmě zabíjeni nacistickým státem a jeho agenty již v letech před operací Barbarossa. Ale toto bylo něco nového, něco jiného. Protěžidovská politika na sovětských územích se nyní opírala o přesvědčení, že všichni Židé musí být vyhlazeni. Tím začalo systematické masové vraždění – ne v plynové komoře ani ve vyhlazovacím táboře, ale v lesích a na polích východní Evropy, kde muži s puškami v rukou sledovali, jak jejich oběti umírají.

Tato fáze toho, čemu říkáme holokaust, není pouhou záležitostí historických záznamů. Je to záležitost lidskosti. Povaha, rozsah a dosah toho, co je známé jako „holokaust kulkami“, nás konfrontuje s evoluční povahou genocidy. Vyvrací mylnou představu, že odpovědnost za vyhlazení evropských Židů leží pouze na Hitlerovi. Zdůrazňuje roli náhodnosti a důležitost zasazení holokaustu do kontextu druhé světové války.

A přesto to stále příliš málo mladých lidí neví. V roce 2016 přinesl průlomový výzkum Centra pro výuku o holocaustu při UCL zaměřený na znalosti a porozumění studentů ohledně holocaustu zjištění, že pouhých 5,6 procenta z nich vědělo, že nacisté začali zabíjet miliony Židů po invazi do Sovětského svazu. Údaje z nového výzkumu, do kterého se zapojilo přes 2 500 studentů středních škol, ukázaly, že tento podíl vzrostl na 30,2 procenta.

Takové zlepšení je nepochybně pozitivní. Je však znepokojivé, že sedm z deseti studentů stále nemá dostatečné znalosti o tom, jak se operace Barbarossa stala rozsudkem smrti pro miliony židovských mužů, žen a dětí. Zvláště když je výuka o holokaustu již celou generaci povinnou součástí národního vzdělávacího programu.

Je třeba ocenit, že vláda tento závazek k výuce o holokaustu znovu potvrdila jak v rámci revize vzdělávacího programu a hodnocení, tak i v širším zaměření na sociální soudržnost. Důkazy však ukazují, že mnoho problematických nedorozumění a mylných představ o historii holokaustu zůstává hluboce zakořeněno.

Je pro nás poučné si uvědomit, že naši mladí lidé nežijí ve vzduchoprázdnu. V mnoha ohledech jsou odrazem kultury a společnosti, v níž žijí a kterou časem budou sami utvářet.

Z tohoto pohledu by tyto problémy v historických znalostech žáků neměly být vnímány izolovaně. Jsou okénky do našeho kolektivního chápání – i nepochopení – holokaustu.

V době, kdy převládají dezinformace a falešné informace a instrumentalizace holokaustu pokračuje rychlým tempem, je o to důležitější, aby naši mladí lidé vstupovali do společnosti s důkladnými a pevnými znalostmi této zásadní minulosti.

K dosažení tohoto cíle je nutné poskytnout učitelům a školám podporu v podobě času a prostředků, které potřebují k přístupu k vysoce kvalitnímu, na výzkumu založenému školení vedenému odborníky. Vyžaduje to také, abychom se jako společnost obrátili a postavili se tváří v tvář pravdám o holokaustu: pravdám, které spočívají v duších těch, kteří byli zavražděni po celé východní Evropě v důsledku operace Barbarossa.

Dr. Andy Pearce je ředitelem Centra pro výuku o holokaustu při UCL / University College London, nese celkovou odpovědnost za jeho strategické směřování a hlavní činnost. Podílí se rovněž na realizaci národního programu centra v oblasti profesního rozvoje a na jeho empirických výzkumných studiích.
Andy v této oblasti působí od roku 2009. Předtím vyučoval dějepis a politiku na londýnských středních školách a dokončil doktorské studium na Institutu pro výzkum holokaustu při Royal Holloway. Andy spolupracoval s různými institucemi a organizacemi v této oblasti, mimo jiné se podílel na tvorbě putovní výstavy Wienerovy knihovny „Never Again? Thinking About the Holocaust; pomáhal katalogizovat sbírku Moscati v Imperial War Museum a na zakázku BBC napsal průvodce iWonder s názvem „Remembering genocide: Are we doing it right?“ V rámci své osvětové činnosti poskytoval Andy také poradenství britské delegaci v Mezinárodní alianci pro připomínání holokaustu (IHRA) a Komisi pro holokaust při britském premiérovi. Vystupoval ve Sky News a BBC News, napsal několik komentářů pro časopis The Spectator a přispěl do investigativního podcastu „What in the World“ stanice BBC World Service.
Andy je uznáván jako přední historik zabývající se Británií a holocaustem a je členem Královské historické společnosti (RHS).

Zpět na obsah