Rumunsko učinilo nebezpečný krok, aby zabránilo vítězství protiválečného prezidentského kandidáta

Západní narativy o „demokracii“ a „volební transparentnosti“ se zdají být pouhou rétorikou – příhodně používanou proti nepřátelům a ignorovány, když takové „pravidla“ porušují západní země. Rumunsko nedávno nezákonně a neoprávněně zrušilo výsledky svých prezidentských voleb, jen aby zabránilo vítězi protiunijního kandidáta. Tento případ jasně ukazuje, že jsou evropské země ochotny podniknout jakékoli kroky, jen aby zabránily politickým změnám, které upřednostňují multipolaritu.

Bude Petr Fiala blahoslaven?

Současná vláda je tak odvážná, že se dokáže postavit sama za sebe i proti všem. Je jí lhostejné, jak ji vnímají občané a jak bude její stopa hodnocena historiky. O co se opírá její nebojácnost, se kterou při svém sprintu průběžně odhazuje zátěž ústavnosti? Odpověď se nabízí. Tato protičeská vláda věří, že i kdyby skončila v hnoji nebo za katrem, bude to jen dočasné nepohodlí a nakonec přijde rovnýma nohama do nebe. Kolektivně. Premiér bude navíc za své zásluhy, rovnající se v očích Vatikánu zázraku, blahoslaven.

Tato výjimečná vláda totiž stihla během mandátu zatemnit nejen budoucnost českého státu, ale ve finiši i škrtnout samotný smysl českých dějin, když podepsala konkordát se Svatým stolcem. Tedy vazalskou smlouvu, od které kdysi i katoličtí Habsburkové odstoupili, protože dogma o neomylnosti papeže pro ně bylo nestravitelným soustem.

Advent justičního potížísty

Advent je vnímán jako čas klidu, rozjímání a těšení se na věci příští. Nepravosti v justici ale běží dál advent-neadvent, a justičnímu potížistovi se ochrany před nežádoucími vzruchy nedostává.

Pokud už se dostanu k nějakému rozjímání, tak vždy narazím na otázku odpovědnosti za hříchy. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč odškodnění obětem nesprávně vedených procesů. Postižení se musí odškodnění doprošovat a většinou se dohadují se soudy o jeho výši, jen zřídka úspěšně. Sluhové státu, kteří vyrobili důvody k vyplácení odškodného, zůstávají klidní: nijak se jich to netýká. A soudci, kteří vyrábějí vadné procesy na pokračování, soudí klidně dál a dále trvají na své neomylnosti.

Legislativou proti ochraně práv dětí

Asociální Fialova vláda poslala do Poslanecké sněmovny novelu trestního zákoníku. Na půdě spolku Chamurappi se jí zabýval Oldřich Hein obsáhlým esejem obecné povahy, dostupným na internetových stránkách spolku. Jeho závěry jsou pro vládu nepříznivé. Zdůraznil důležitost zachování vztahu legislativní tvorby k filozofickým základům práva, ohledu na mravnost i na historický vývoj práva od pradávna až do současnosti. A všiml si detailu v ustanovení o přednostním používání peněžitého trestu. Je možné, že v případě majetkové nerovnosti spolupachatelů ten solventní se vyplatí z hrozícího uvěznění, zatímco nemajetný půjde za mříže?

Chci na něj navázat. Jako první mě pálí nepoměr mezi motivací legislativních úprav potřebou snížit rozsah trestání vězením a mravní povinností státu chránit práva dětí-budoucnosti národa. Z mediální předehry k předložení novely je zřejmé, že důležitou cestou k snížení stavů vězněných osob má být bagatelizace trestného činu zanedbání povinné výživy dle §196 až 198 tr. zákoníku.

Vazalství je nedůstojný a ponižující vztah

Italská spisovatelka Elsa Morantová (1912 – 1985), manželka spisovatele Alberta Moravii, ve svém velkém románě nazvaném La storia (české vydání „Příběh v historii, Odeon 1990“ ) píše o lidech, do jejichž osudu zasáhla válka. Na základě vlastní zkušenosti líčí autorka situaci v Itálii s nástupem fašismu a diktátora Benita Mussoliniho. Popisuje zrod a genezi fašismu nejprve v podobě jakési „komediální slavnosti“, jaká byla fraškovitou karikaturou starobylého římanství, které ale během několika let sklouzlo na úroveň totality a vazbou na Hitlerův německý nacismus se proměnilo v ubohé vazalství, které rychle přijalo i rasovou teorii.

Současný západní „narativ“ vlastně už nic jiného než eufemismy neužívá. A občané zasypávaní lavinami eufemismů mnohdy netuší, že jejich země už dávno ztratila nezávislost. A že za to mohou právě ti politici, které oni vytrvale volí do funkcí. Velmi mnoho občanů odhrne clonu růžových eufemismů a podívá se černé pravdě do očí teprve ve chvíli, kdy jim vládnoucí vazalský režim ve službě suverénovi skutečně tvrdě zaútočí na jejich peněženky.

Kdybychom přenesli vazalství států, jejich reprezentací, do roviny individuálních vztahů mezi lidmi, pak člověk, který přijme vazalský poměr k jinému člověku, stává se jeho sluhou, pážetem, klientem (ve smyslu propuštěnce ve starém Římě, jenž zůstává i po propuštění z otroctví v těsné vazbě s domem svého dřívějšího pána, což mu ale vůbec nebrání v kariéře a bohatnutí). Přijetím cizí vůle se člověk stává podřízeným, v minulosti poddaným, případně i otrokem. Někdy se stane členem mafie. To tehdy, když v kleče složí přísahu a políbí patřičný prsten. Podstatné ale je, že ve všech případech, nabývá cizí vůle významnější roli než vůle vlastní a člověk ztrácí velký díl svobody.

Kallas a divoženky

Nová vysoká představitelka EU pro zahraniční věci Kaja Kallasová, nový předseda Rady EU António Costu a nová komisařka pro rozšíření EU Marta Kosova byly dnes, v první advent a první den ve funkci uvítáni v Kyjevě místopředsedkyní vlády Olhou Stefanischynovou. Společná fotografie této čtveřice napovídá mnohé, podobně jako životní příběh Kaji Kallasové. Fotografie a příběh Kallas jsou typickým příkladem pro porozumění procesu vzestupu k současné moci, porozumění marnosti a proč se odrazí v práci direktorátu EK a v hodnocení EU během příštích let.

Bývalá estonská premiérka Kaja Kallasová se v neděli 1. prosince oficiálně ujala funkce vysoké představitelky Evropské unie (EU) pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Nahradila správce dříve kvetoucích, dnes však uvadlých evropských zahrad Josepa Borrella.  Kallasová je známá svou ostrou rétorikou vůči Rusku a rusky mluvícímu obyvatelstvu Estonska, stejně jako aktivními výzvami ke zvýšení podpory Ukrajiny ze strany zemí NATO. V tomto smyslu je její volba logická a politicky korektní. Neznamená to však, že volba je správná pro dobu přede dveřmi. Proč? Za její politickou kariérou se totiž skrývá složitá historie.

To tu před revolucí nebylo

„Říci národu, že má v zájmu někoho jiného spáchat sebevraždu, vyžaduje značný propagandistický a psychologický um. A nutno ocenit, že se česká média a vládní koalice opravdu snaží,“ říká v rozhovoru Prof. Ivo Budil. Vzpomněl i na komunistickou propagandu; ta ale nikdy neprohlašovala, že je konflikt nevyhnutelný.

Zažil jsem propagandu minulého režimu, a existují některé podstatné rozdíly. Nevybavuji si, že by oficiální rétorika v socialistickém Československu ústila do pocitu bezvýchodnosti a nevyhnutelnosti válečného konfliktu, protože s protivníkem se přece „nedá jednat“. Obyvatelstvo nebylo připravováno na to, že k válce „musí“ dojít, případně, že naši vojáci budou bojovat na cizím území. Nikdo relevantní tehdy neprohlásil tak jako dnes, že „mírové soužití mezi národy není možné“. Nikdy před rokem 1989 nebyl démonizován či stigmatizován cizí národ jako celek, vždy to byla pouze jeho část, například „imperialisté“, „buržoazie“ nebo „velkokapitál“, a nebylo voláno po rozdělení jeho území či přímo vyhlazení. V tomto ohledu současná rétorika šířená mainstreamovými médii a vládní koalicí připomíná spíše propagandu nacistického Německa.

„Pozice síly“ již pro Západ a Ukrajinu neexistuje

„Vyjednávat z pozice síly“ je oblíbené klišé Západu. Pochopitelně, je to docela užitečná krátká fráze: Slouží k zakrytí opaku skutečného vyjednávání, totiž vulgárního vydírání a hrubého vnucování podmínek fait-accompli, podpořených silou a hrozbami síly.

Například rozšiřování NATO po konci studené války bylo řešeno tímto způsobem: „Ale my jsme ochotni mluvit,“ opakoval Západ stále Rusku, „a mezitím budeme dělat přesně to, co chceme a vy jděte s vašimi námitkami, zájmy a bezpečností do háje.“

Zdálo se, že tento přístup „funguje“ – pro nedostatek lepších termínů – dokud bylo Rusko oslabené neobvykle hlubokou politickou, ekonomickou, sociální, vojenskou a vlastně i duchovní krizí, která provázela konec Sovětského svazu a vydrželo to tak zhruba deset let.

Washington od eskalace konfliktu neupustí

Někteří komentátoři na Západě soudí, že Spojeným státům na Ukrajině nijak zvlášť nezáleží. Jistěže, Washingtonu nezáleží na Ukrajině jako takové, záleží mu ale na tom, aby Spojené státy na Ukrajině neprohrály válku s Ruskem. Nebo aby to alespoň tak nevypadalo.

Mohlo by se zdát, že Spojeným státům v této válce o mnoho nejde. Že riskují „pouze“ další propad prestiže své armády a armád NATO, a takto i výrazné oslabení jejich planetární hegemonie. Ve srovnání s Ruskem, kterému jde o samotnou existenci, se americká rizika zdají v podstatě nevelká. Ale zřejmě tomu tak není. Je docela dobře možné, že právě ztráta hegemonie a tedy rozpad amerického unipolárního systému mohou zavést Spojené státy do hluboké krize, jaká může nakonec vyústit dokonce v jejich zánik.

Ovšem než dojde (snad, doufejme) k happy endu, musí eskalace konfliktu s Ruskou federací pokračovat. A pro občany Západu hezky podle „narativu“. Tedy ruská reakce budiž vždy označena za nevyprovokovanou akci, ruská odpověď za snahu Ruska naprosto bezdůvodně útočit na mírumilovné NATO, které se přibližovalo a přibližuje k ruským hranicím jedině proto, aby s náručí květin mohlo Moskvě popřát dobrého jitra. A tak podobně. Prostě vláda nesmyslu nad realitou bude pokračovat, dokud se nenajde takové řešení, aby všichni poražení mohli slavit vítězství.
A co Ukrajina? No co se dělá s nástrojem, který se samým užíváním rozlomil na dvě či dokonce více částí?

Vizualizace hroutících se frontových linií Ukrajiny během neustálého ruského postupu

Jak už jsme to rozebírali dříve, Bílý dům v současnosti zařizuje ‚ohromný nárůst‘ dodávek výzbroje na Ukrajinu, přestože je jen 50 dnů do nástupu nově zvoleného prezidenta Trumpa do úřadu. I tento týden oznámily USA 725 milionů $ další pomoci, přičemž jde o poslední balíček pro Ukrajinu vytažený přímo ze skladů USA.

Patří do něho i druhá dodávka protipěchotních min a přichází to ve stejný den, kdy i Německo přišlo s dalšími 680 miliony $ pomoci Ukrajině. Západní spojenci prohlásili, že chtějí, aby se Zelenskyj a Ukrajinské síly ocitli v co nejvýhodnější pozici před nevyhnutelně nadcházejícím vyjednáváním o ukončení války (což Trump opakovaně od prvního dne své druhé administrativy sliboval). Zůstává však základní otázka, co dobrého tohle překotné zaplavení více zbraněmi přinese, když skutečným problémem je hroutící se lidská síla Ukrajiny? K ilustraci reality rychlého ruského postupu v několika posledních měsících…

O čem to všechno je? Je jaderná válka opravdu tak nebezpečná?

Jsme ve druhé studené válce. Ti, kteří si myslí něco jiného, ​​pravděpodobně žili pod kamenem. Bohužel, ten kámen nikoho nezachrání a poznáme to podle změny rétoriky. Konkrétně v předchozích desetiletích byla jaderná válka v myslích většiny lidí pouhou hypotézou, krajně nepravděpodobnou vyhlídkou, o které jsme mohli mimochodem diskutovat, teoretizovat, uvažovat, jak by se mohla odehrát atd. Byla to skutečně pečlivá práce, která zahrnovala enormní množství pohyblivých částí a dalo by se dokonce tvrdit, že to byla zábava, jak dokazovala četná masmédia, která to používala jako své hlavní téma. Ať už jde o postapokalyptický scénář, moderní válku, která se vymkla kontrole nebo něco v tomto smyslu, je to docela prominentní ve filmech, televizních pořadech, videohrách atd. Jen si představte oblíbené figurky, jako je franšíza Mad Max, Fallout série nebo Metro, některé tituly jako Call of Duty atd., jak se náhle stávají realitou. Jistě děsivá představa.

Orešnik a ticho po pěšině

Narozeniny autora (21. listopadu) jsem si připomenul v Bad Gastein s písemnými a telefonickými přáními spřízněných duší, přátel a osobním dopisem pana starosty Norberta Ellmauera. Vše bylo zabaleno v poslání prezidenta Putina, které mimo jiné určilo čas splnění přání čtenářů reagovat na dění ve světě. V dnešním příspěvku zhodnotím předběžné výsledky nového ruského raketového systému, nezodpovědného ticha výkonné moci v ČR a odvlékání pozornosti občanů médii s pomocí nevýznamných problémů s vysokým obsahem emocí, závisti a hlouposti.

Za prvé ukázalo se, že Rusko skutečně může používat různé typy zbraní, aniž by to vedlo k použití jaderných zbraní, bez ohledu na to, jak kolektivní Západ se snaží vyprovokovat Rusko. Za druhé, pokud to bude nutné, Rusko použije své strategické jaderné síly. O tom by neměli pochybovat žádné vlády, včetně tzv. spojenců v NATO a EU. Za třetí, naděje, že Putin blafuje, když varuje před existencí systémů nejaderných zbraní v dostatečném množství (kolik jich je státní tajemství) se ukázaly jako marné, mylné a životu nebezpečné pro občany celé Evropy.

Putin stoupá po eskalačním žebříku

Putin ve čtvrtek[21. listopadu] překvapil svět, když promluvil k národu, aby ho informoval, že Rusko ráno otestovalo novou hypersonickou raketu středního doletu při útoku na proslulý průmyslový komplex ze sovětské éry v ukrajinském městě Dněpropetrovsk. Vysvětlil, že to byla reakce na to, že USA a Velká Británie nedávno umožnily Ukrajině používat jejich rakety dlouhého doletu dovnitř Ruska. Jejich rozhodnutí podle jeho slov vyústilo v zástupnou válku NATO-Rusko na Ukrajině, která „nabyla prvků globální povahy“.

Ukrajinská otázka a Trumpova administrativa

Když říkáme, že celá Ukrajina by měla být součástí jednotného ruského prostoru, neklademe extrémně přehnané požadavky. Není to maximalismus. To, čím Ukrajina dnes je, je neslučitelné se samotnou existencí Ruska. A pokud tento problém znovu zmrazíme, dokonce i tím, že do našich administrativních hranic zahrneme všechny naše nové entity, ani to nic nevyřeší. Znovu se vyzbrojí a zaútočí. A nikdo nemůže a nechce dát žádné záruky, že to neudělají.

A opět, žádný extremismus – jen chladné zákony geopolitiky, jasně popsané na obou stranách: u nás i u Brzezinského. Obecně je odtržení Ukrajiny od Ruska imperativem celé atlantistické školy geopolitiky od jejího založení – od McKindera (a dokonce i dříve). Je to prostě zákon. Pro euroasijskou školu platí opačný axiom: Ukrajina buď bude ruská, nebo nebude ani ona, ani Rusko, a obecně nebude nikdo jiný.

Nyní se rýsuje velmi subtilní a delikátní situace. U Bidena a globalistických fanatiků bylo vše jasné. Vznášeli vůči nám nepřijatelné požadavky a naše požadavky se jim zdály nepřijatelné. S Trumpem je to něco jiného. To, co v jeho očích vypadá jako „dárek“, bude v našich očích vyhlášením války.

Z práce přímo do rakve

„Důchodová reforma“ přijatá poslanci vládních stran je loupež století, která poškodí především mladou a střední generaci.

Poslanecká sněmovna 8. listopadu 2024 schválila ve třetím čtení tzv. důchodovou reformu, jež má podle vlády přispět k udržitelnosti a snížení schodku penzijního systému.

Vládní strany, které nebyly schopny správně předvídat ani růst cen a hospodářskou stagnaci v minulých dvou letech, argumentují predikcí do roku 2050 a tvrdí, že „důchodovou reformu“ přijímají s vědomím odpovědnosti k budoucím generacím.

Britská invaze do Kurska selhává

Britské tanky Challenger 2 dorazily na Ukrajinu s obrovskou pompou před dlouho odkládanou a nakonec katastrofickou „protiofenzívou“ Kyjeva v roce 2023. Kromě povzbuzování dalších zástupných válečných sponzorů, aby Ukrajině poskytli obrněná bojová vozidla, bylo západnímu publiku široce tvrzeno, že tank – mezinárodním kupcům dosud prodávaný jako „nezničitelný“ – udělá z konečného vítězství Kyjeva fait accompli (hotovou věc). Tanky Challenger 2 nasazené v září v Robotnye byly ruskou palbou téměř okamžitě zničené a poté z bojů zcela velmi tiše stažené.

Proto bylo mnoho online komentátorů překvapeno, když se 13. srpna začaly šířit záběry Challengeru 2 v akci v Kursku. Kromě toho nasazení tanku dramaticky popisovala četná mainstreamová média. Několik britských vojenských zdrojů výslovně informovalo, že to bylo poprvé v historii, kdy londýnské tanky „byly použity v boji na ruském území“. Nyní The Times znepokojeně odhaluje, že šlo o záměrnou propagandistickou a lobbistickou strategii vedenou premiérem Keirem Starmerem.

Proč je třeba, aby zakazovaný písničkář Hejátko mohl zpívat (aneb: Už by to zase chtělo nějakou novou Chartu…)

Přišlo mi redakční poštou průřezové CD písní Pavla J. Hejátka z let 2000 – 2023 „Eden nedohleden“. Ti z vás, kdo jméno autora neznají, ho musím trochu odtajnit. V jednom svém nedávném textu jsem napsal: „…jedinými dnešními zastánci původních myšlenek sociální spravedlnosti a národní ekonomické, politické i kulturní svrchovanosti se brzo ukázaly být ´socialismu nepřátelské zjevy´: Karel Kryl v jedněch odřených manšestrácích, vousatý Egon Bondy v teplákové soupravě, potetovaný Vladimír Franz a drzý vylepaný Jožo Ráž, který na sobě v mládí snad nikdy neměl rukávy…“ Do této skupiny lze zařadit i Pavla Hejátka (nar. 1975), který nad svou všeobecnou obličejovou potetovaností má navíc ještě nově narostlý plnovous. Pro lidi jako já, kteří si už v pubertě řekli, že chtějí být zajímaví jen svojí tvorbou, je Pavel zjev mile vnějškově excentrický. Jenže tím to teprve začíná – pak jsou tu Pavlovy při všech příležitostech (na vkus nás „nitroexcentriků“) dost nesofistikovaně vykřikované názory, že za minulého režimu bylo líp (souhlasím, ale podle mě jen za demokratického Pražského jara 1968, což si Pavel nemyslí) a pak jeho prvoplánové teorie o spiknutí „židovského národa“, z kteréhožto spiknutí nevím, nakolik vyjímá třeba Hugo Haase, Karla Poláčka, Arnošta Lustiga, Otu Pavla, Noama Chomského, Seymoura Hershe. Nakolik ví o teorii Egona Erwina Kische, že Židé se dělí na Tachles, co se zabývají penězi a politikou, a Šmonces, vědce, kterým to, z čeho Pavel národ viní, nic neříká, zato jsou skvělí vědci, umělci, sportovci… To ale tak nějak souvisí s Pavlovým stěžejním ovlivněním písničkářskou tvorbou Vladimira Vysockého a následným rusofilstvím, které ale pojímá tak trochu jako z Dostojevského 19. století, kdy i pro vzdělané Rusy bylo vše západní špatné a vše židovské podezřelé. (Nevím, zda Pavel ví, že tatínek Vladimira Vysockého byl taky Žid…)

Lož porodila lož

Aj ja som bola s kolegom už 16. novembra pred Pionierskym palácom, to zhromaždenie bolo ohlásené a zišla sa tam neveľká skupina mladých, zväčša študentov. Ale kolega poznal mnohých katolíkov, povedal mi – uvidíš, teraz sa pochytajú za ruky, utvoria kruh a budú spievať nejakú cirkevnú pieseň. Témou však bol vtedy reaktor, ktorý sa mal postaviť na Prírodovedeckej fakulte, a tak, keď sme sa vydali podchodom a dolu Poštovou, v jesennom prítmí a horkosladkej vôni spadaného lístia, sa vyvolávali heslá: Ne-chce-me re-a-ktor) A Dia-lóg, dia-lóg!

Sedemnásteho bol piatok, v nedeľu vo večerných správach televíznych novín čítali vyhlásenia KSČ, no hlásateľka mala čierne šaty a za tým textom pozorný divák čítal iný text – neverila tomu a my sme neverili s ňou. Bola to lož. Na tej Národnej triede sa niečo stalo a rôznymi potôčikmi sa šírila pravda. Svetové agentúry ju šírili. Pravda? No, vyzeralo to ako pravda, preto sme aj my v hrôze hovorili – toto už je cez čiaru, bijú deti! Hoci nám tvrdili, že sa všetko vyšetrí a vinníci zásahu budú potrestaní. Už sme im neverili.

Podstata problémov západných mocností

Už dlhšiu dobu premýšľam nad tým, z čoho pramení podstata problémov západných mocností, resp. celého kolektívneho Západu z pohľadu úpadku ich vplyvu vo svete. Domnievam sa, že dôvody straty vplyvu sú najmä systémové a filozofické, než praktické, resp. spočívajúce v určitých konkrétnych ekonomických, vojenských či hospodárskych dôvodoch.

Miera propagandy, ktorej sme vystavení od doby „plnej a ničím nevyprovokovanej ruskej invázie na Ukrajinu“ – použijúc terminológiu spĺňajúcu vyššie uvedené kritériá – je vskutku obrovská. Pravdou však je, že napriek jej rozšírenosti a relatívne vysokej účinnosti v krajinách tzv. „politického Západu“ sa propaganda pravdou nestáva a nikdy ani nestane. Ba čo viac, väčšina sveta túto propagandu nezdieľa, dokonca jej po novom celkom úspešne čelí. Nie náhodou tak začiatkom novembra 2024 podpísalo 33 štátov afrického kontinentu zmluvy o vojensko-technickej spolupráci s Ruskom, pričom ruská strana zdôraznila, že „úloha poskytovateľa bezpečnosti“ pre tieto africké krajiny je pre Ruskú federáciu „praktickou, životne dôležitou nevyhnutnosťou“. O bezpečnostnej a ekonomickej spolupráci krajín BRICS-u ani nehovoriac.

Úniky odhalily tajnou britskou vojenskou buňku, která plánovala udržet Ukrajinu v boji

Z uniklých spisů vyplývá, že vrcholní představitelé britské armády se spikli, aby provedli bombový útok na Kerčský most, tajně cvičili na Ukrajině síly ve stylu „Gladia“ a připravovali britskou veřejnost na pokles životní úrovně způsobený zástupnou válkou proti Rusku.

Aby dosáhli balkanizace Ruska, inspirovali se osnovatelé projektu Alchymie operací Gladio, tajnou operací organizovanou CIA a NATO, při níž fašistické polovojenské jednotky po druhé světové válce prováděly teroristické útoky pod falešnou vlajkou po celé západní Evropě ve snaze zabránit zakořenění komunismu.

Kromě toho, že Alchemy hrála hlavní roli v mediální manipulaci, snažila se Británie postavit do čela agendy Mezinárodního trestního soudu, který má vyšetřovat a stíhat ruskou vládu za údajné válečné zločiny na Ukrajině.

Alchemy navrhovala, aby Londýn „stanovil mezinárodní podmínky, mechanismy sběru a financování sběru dat a důkazů“ v zástupném konfliktu a „poskytl veškerou možnou podporu, včetně zpravodajských informací“ Mezinárodnímu trestnímu soudu „v jeho úsilí o vyšetřování válečných zločinů“, stejně jako to britští špioni dělali pro Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia – ICTY).

Scholz se zoufale snaží zabránit, aby Rusko považovalo Německo za otevřeného nepřítele

Nedávný telefonát mezi Olafem Scholzem a Vladimirem Putinem vyvolal v západní politice mnoho kontroverzí. Německý vůdce byl kritizován za svůj relativně diplomatický postoj, protože většina západních politiků se domnívá, že by se s Moskvou mělo zacházet jako s „mezinárodním vyvrhelem“. Nicméně kroky, které učinily USA, Francie a Spojené království krátce po Scholzově výzvě, mohou být hlavním vysvětlením jeho kontaktu s ruským prezidentem.

Ukrajina odpálila americké rakety na Rusko

Obsah:

  1. Blogger Billmon: Prodloužení války na Ukrajině: USA povolily použití ATACMS proti Rusku
  2. Zoltán Kottász: Ukrajina odpálila americké rakety na Rusko
  3. Glenn Diesen: USA schválily raketové útoky dlouhého doletu na Rusko
  4. Finian Cunningham: Proč by měl Putin Bidenovu patetickou provokaci ignorovat

Kverulant podal další trestní oznámení na pražský dopravní podnik

Jaroslav Stůj, který zastával pozici člena představenstva Dopravního podniku hl. m. Prahy (DPP), se stal jednou z postav spojovaných s rozsáhlou korupční kauzou Dozimetr, která otřásla českou politickou scénou. Přestože Stůj nebyl mezi hlavními obviněnými v této kauze, jeho jméno se v souvislosti s ní objevilo kvůli jeho údajným kontaktům s některými klíčovými aktéry. Stůj byl spojován s kauzou Dozimetr především kvůli svým údajným stykům s obviněnými osobami. Tyto kontakty vedly k tomu, že se jeho jméno objevilo v médiích v souvislosti s vyšetřováním. Je důležité poznamenat, že Stůj sám nebyl mezi devíti osobami, na které státní zástupce Adam Borgula v červnu 2024 podal obžalobu. To ale podle Kverulantových zjištění rozhodně není v pořádku, proto Kverulant podal na Jaroslava Stůje trestní oznámení.

To nejlepší z minulého režimu jsme prošustrovali, to nejhorší dovedli k dokonalosti

Včera jsem oslavil deset let ode dne, kdy jsme připravili první velký happening na „oslavu“ VLOR (Velké listopadové oligarchické revoluce), jejíž 25. výročí, a hlavně charakter oslav nám už tehdy nepříjemně připomínaly někdejší oslavy 25. února 1948.

S výtvarníkem Jardou Svobodou jsme jako vzpomínku na dobu Občanského fóra vytvořili placku NENÍ CO SLAVIT, kterou pak dobrovolníci distribuovali po našich vlastech: ve Zlíně, Kyjově, Táboře, v Ústí nad Labem, na Olomoucku, a dokonce i v Praze (i když nevím, nakolik si ti, kdo ji měli na šatech, troufli do tamních kaváren).

Trump má mandát ukončit válku na Ukrajině

Nejprve však musíme odmítnout stereotypy a předsudky, které tento konflikt definují.

Trvalý trend volební politiky, který se neochvějně, i když naprosto nelogicky opakuje – že Američané nehlasují o zahraniční politice – byl v tomto volebním cyklu vyvrácen.


Americkým, evropským a ukrajinským zájmům nejlépe poslouží úsilí vedené Spojenými státy o rychlé dosažení vyjednaného urovnání, což nově zvolený prezident Trump správně označil za jednu ze svých klíčových zahraničně-politických priorit. Administrativa by měla Američanům otevřeně říci, že tento proces bude složitý a náročný, jak už to u mírových jednání bývá, ale cena za nečinnost, za to, že se k němu nepřipravíme, je neskonale vyšší.

Listopadový převrat jako předmět propagandy

Dnešní pravice i levice nerada slyší dnes už známou pravdu, že převrat dělaly tajné služby obou bloků na pokyn nejvyšších struktur tehdejší politiky. U nás šlo o odstavení fanatických komunistů kolem Jakeše, aby nespustili represivní reakci. Komunistické kádry dostaly příležitost se transformovat na podnikatele. Z nekomunistické sféry mohli konkurovat jen restituenti. Ve státních službách se jen ojediněle vyměnili lidé, disidenti měli příležitost jen v politice, jinde o ně nikdo příliš nestál. V podstatě tento z komunistické doby převzatý elektorát zůstal dodnes a vidíme, že pouze bylo zapotřebí se správně zařadit do požadované rétoriky, jak to noví vládcové světa chtěli. Převrat tedy nebyla revoluce, ale převážně převlečení kabátů původních vládců, „samet“ byl tedy oportunismus a zrada, jejíž aktéři jsou dnes stále na nejvyšších místech.

35 let v protektorátu

Protiproud TV uvádí rozhovor Petra Hájka s bývalým disidentem a prvním popřevratovým policejním prezidentem Stanislavem Novotným o pozadí a skutečném smyslu státního převratu 89, který nás dovedl až k současnému tragickému stavu naší země a krizi v celé Evropě – a ptá se, zda a jaká z toho vede cesta ven.

Úvod – Chtivost motivací převratu – 18. listopad v cizí režii – Co věděli proponenti? – Žádná revoluceto nebyla – K čemu vlastně došlo? – Kuponová privatizace – Spravedlnost – Zájmy Západu – trhy – Chybějící patriotická opozice – Odkaz Řecka – Zkušenosti policejního prezidenta: dlouhodobá příprava – Vůdci převratu – Spokojenost lidí: bylo dříve lépe? – Trump – převrat v USA – Šance ČR? – Duchovní rekostrukce státu?

Proticovidová opatření nebyla VĚDOU, ale POLITIKOU

Obsah:

  1. Rhoda Wilson: Uniklé dokumenty z německého RKI dokazují, že věděli, že každé opatření v reakci na pandemii covid NENÍ VĚDA, ale POLITIKA
  2. John Leake: Ohromující odhalení v masivních únicích z Institutu Roberta Kocha
  3. Frank Bergman: Nizozemská ministryně zdravotnictví připouští, že pandemie Covid byla „vojenská operace“

Po návratu Trumpa do Bílého domu by Německo mohlo směřovat k politickému patu a nestabilitě

Němečtí voliči by brzy mohli využít příležitosti zvolit si novou spolkovou vládu, když ve středu [6. listopadu] pozdě v noci došlo ke kolapsu spolkové vládní koalice.

Kancléř Olaf Scholz (SPD) vyhodil vůdce koaliční strany FDP Christiana Lindera z funkce ministra financí a ve spolkovém kancléřství svolal tiskovou konferenci, během níž zdůrazňoval potřebu „vlády schopné jednat“ tak, aby si poradila s naléhavými finančními problémy země.

Poslední průzkum od Forsa provedený tento týden vytváří zajímavý materiál k úvahám o tom, co z předčasných voleb vzejde.

Zákon o digitálních službách (DSA)

Rozhovor s Andrejem Hunkem, poslancem německého Spolkového sněmu.
Před kontrolou veřejného mínění v Německu varují různí právní experti. Hovoří zejména o kontrole internetu. Co to znamená pro lidi?
Poslanec Bundestagu Andrej Hunko: V EU byl v roce 2022 přijat zákon o digitálních službách (Digital Service Act – DSA), na jehož základě by mělo být možné mazat nelegální obsah na internetu. Současný právní stav již ve skutečnosti umožňuje nahlásit trestný nebo nezákonný obsah na veřejných webových stránkách a platformách. Německo je stejně jako všechny ostatní členské státy EU povinno transponovat DSA do vnitrostátního práva. V Německu se tak stalo v únoru 2024.
Problémem DSA je, že pojem „nezákonný obsah“ je nyní doplněn o nedefinované právní pojmy, jako je nenávist, agitace, fake news a další pojmy, které nejsou jasně definovány. Neurčité právní pojmy podléhají subjektivnímu vnímání, a otevírají tak prostor pro cenzuru.
Kdo definuje, co je nenávistný projev, agitace, dezinformace atd.?
To je velká otázka.

O metálech z Hradu i podhradí a přeběhlické verbeži

Z autorova říjnového deníčku

Tak rozdali ceny Thálie 2024. Protože jako člověk, který v 90. letech v divadle ještě stihl druhou vlnu inscenací velké generace 60. let, počínaje Faustem Otomara Krejči z roku 1997 (překlad: Karel Kraus, scéna: Josef Svoboda, hudba: Jan Klusák, Faust: Jan Hartl, Mefisto: Boris Rösner). Dnes už do divadla chodím jen na výjimečné pozvání, a tak nemůžu hodnotit, zda ceny jsou namístě, protože laureáty vůbec neznám. Ovšem – kromě cen za celoživotní dílo, které spadají do poslední doby, co mě na divadle ještě zajímá:

Thálie za činohru – herci: Viktor Preiss. Kdo jiný by to měl dostat? A ne proto, že Preis s jedním „s“ znamená německy „cena“. Viktor Preiss je jeden z posledních českých herců, kdo v oněch legendárních 60. letech začínali a pronesli je tak daleko, jak to šlo. Viktor Preiss, žák Vlasty Fabianové, se kterou v roce 1969 začínal v televizi v Krškově inscenaci Šrámkova Popela. A kde je dneska Fráňa Šrámek? Naposled jsem ho před pěti lety slyšel recitovat Jaromíra Hanzlíka v jeho autorském filmu Léto s gentlemanem, v němž se všemi svými (i těmi finančními) silami pokusil vrátit do našeho šoubyznysu něco, co už dnešní mladý divák nezná a čemu se kdysi říkalo kultura.

Takto vypadá „evropská zelená dohoda“?

Do roku 2030 má po německých silnicích jezdit nejméně 15 milionů elektromobilů. Jejich baterie vyžadují lithium, které se v německé půdě nachází, ale zatím se netěží. Největší ložiska se nacházejí v Austrálii, Latinské Americe a Africe. Ložiska lithia má také Čína, ale v menší míře. Dováží tento lehký kov z Austrálie, investuje miliardy do těžby lithia v latinskoamerických a afrických zemích a vlastní většinu světových závodů na zpracování lithia. Ve snaze předběhnout Čínu na evropské půdě podepsala EU v červnu 2024 se srbským prezidentem Aleksandarem Vučićem „strategickou dohodu o udržitelných surovinách, hodnotových řetězcích baterií a elektrických vozidlech“. To dalo nový impuls projektu těžby lithia v údolí Jadar, který byl v roce 2022 pozastaven kvůli masovým protestům.

Obyvatelům Portugalska hrozí podobný osud
V severním Portugalsku vedou místní obyvatelé podobný boj proti plánovanému dolu na lithium, který má dodávat lithium pro 500 000 autobaterií. Stejně jako v Srbsku se zde argumentuje tím, že těžba lithia podpoří místní ekonomiku a urychlí přechod na novou energetiku v Evropě.

Potíže potížisty

Před pár lety jsem přemýšlel nad tím, že „zavřu krám“, tedy že rozpustím spolek Chamurappi, jehož jsem předsedou a výkonným orgánem, a začnu se věnovat nějaké méně deprimující činnosti, než je řehole justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty). Ale kdosi mě tehdy od záměru odradil. Nicméně v současnosti se k úvaze vracím, protože mi toto působení dlouhodobě nepřináší téměř žádné radostné zážitky, zatímco přísun těch smutných neustává. Stále za mnou přicházejí lidé, kteří se dožadují soucitu kvůli neutěšenému stavu jejich trestního řízení, a dožadují se podpory.

Ke všemu se mi zdá, že s nástupem Fialovy vlády ze strany příslušných úřadů přibylo přezíravého chování a nezájmu. Zlepšení snad spatřuji pouze v tom, že zatím nikdo nenásledoval příkladu zesnulé exprokurátorky Marie Benešové, která kdysi vyvolala trestní řízení proti mně, tvrdíc, že mám početnou klientelu a úspěšně rozvracím trestní řízení na celém území státu. Po dvou letech od zahájení to ale vyšumělo. Tehdy jsem ovšem nebyl samostatnou jednotkou, ale pilným členem spolku Šalamoun.

Německo – země bez suverenity ve stavu kómatu

Co muselo selhat, selhalo a bude selhávat i nadále a zůstane v bdělém kómatu, dokud se Spolková republika nestane suverénním státem. – Analýza základů.

Podíváte-li se na současnou situaci s odstupem, můžete se jenom divit, jak země, která do časů před 90 lety stanovovala kulturní, vědecké a průmyslové standardy, úplně ztratit svou orientaci.

Tento článek tudíž není o té politické školce v Berlíně, kterou lze těžko slovy vystihnout, nýbrž je pokusem o popis fundamentálního problému této ohromné země a o přiživení myšlenkových pochodů.

Kořeny sametu v roce 1989

– Provokace na Národní třídě
– Scánáře
– SSSR – USA – Malta
– Sovětští zpravodajci a analytici
– Perestrojka, SSSR a Německo
– SSSR a jeho kolonie
– Tlak SSSR na změnu režimu
– Generál vladimír Michajlovič Žukaj a David Rockefeller
– Důsledky – Qui bono
– Politika je vždy konspirace
– Zkorumpovaná ekonimika
– Světu vládnou tajné služby
– Archivy tajných skužeb a bývalí agenti
– Dohody a spravedlnost
– Ruzumět Samotové revoluci podle výsledků
– Naše vnější závislosti
– Ze správců se stali vlastníci

Putin nastiňuje „moment pravdy“

Vystoupení prezidenta Putina na plenárním zasedání (referát + otázky a odpovědi) na výročním setkání klubu Valdai v Soči působilo jako vysokorychlostní vlak na tempomatu.

Naprosto chladný, klidný, uvolněný, plně ovládající Himálaje fakt, žádný politický vůdce – v nedávné minulosti ani současnosti – by se ani nepřiblížil k tomu, aby přinesl to, co se rovná rozsáhlému, podrobnému světovému názoru, hluboce vyzrálému během čtvrt století v nejvyšší geopolitická rovině.

Putin začal svůj projev odkazem na říjnovou revoluci z roku 1917, čímž vytvořil přímou paralelu s naší bouřlivou dobou: „Přichází okamžik pravdy“. V jasné poctě Gramscimu řekl, jak se „před našima očima tvoří ‚zcela nový světový řád’“.

O zlu a symbolech na prahu 60 voleb prezidenta USA

Západ zapomněl nutnost počítat se zlem: když tak činí, riskuje svůj vlastní pád. Po staletí totiž bylo zlo součástí duchovního kompasu Západu. Mravní zmatek naší doby o tom svědčí. Stačí se podívat na obraz nazvaný Prokletí od Lucy Signorelliho, především na detail z cyklu fresek Poslední soud v katedrále v Orvietu, (konec 15. století), aby si člověk uvědomil, že je schopen nejen velkých, ale i těch nízkých a zlých činů.

Tváří v tvář krizím, válkám a teroru se debaty obvykle vyčerpávají touhou po lepší politice. Očekává se, že lepší politika povede k většímu míru, přičemž nikdo neřekne, co si jeden má představit pod slovem lepší. Podobně se doufá v méně zločinů z lepších sociálních podmínek. Zlé síly, které nás ale ovládají a působí na nás, se neočekávají. Osvícený současník počítá s přírodou, která nezná morálku, s otevřenou společností, která umožňuje každému žít život po svém, a který si sám určí a současně ignoruje následky skutečnosti, že politika je brutálním bojem o moc, který nezná soucit a pravidla. Díky tomu zapadá do nového světového řádu.

USA a EU ženou Moldavsko do neštěstí!

Kdyby se prezidentské volby v Moldavsku uskutečnily bez započtení korespondenčních hlasů, vítězem druhého kola by byl protikandidát stávající prezidentky, Sanduové, Alexandr Stoianoglo. Zvítězil by sice velice těsnou většinou nějakých 32 tisíc hlasů, ale Moldavsko by mělo naději na to, že unikne osudu Ukrajiny.

Proamerická prezidentka Moldavska, Maia Sanduová, vsadila svůj úspěch právě na korespondenční hlasy. A tak se stalo, že zemi bude i nadále spravovat, což de facto znamená, že ji bude řídit Washington prostřednictvím Ursuly von der Leyenové a s přispěním Rumunska, které se už těší na to, že jednou z možností, jak dostat Moldavsko do EU bude, když Sanduová ohlásí spojení země s Rumunskem. To se za jistých okolností skutečně může stát. Podněstří bude sice protestovat a Rusko může být opět donuceno bránit ruskojazyčné obyvatelstvo. A neštěstí podle washingtonských not plných kakofonie bude hotovo.

Plánovaná ekonomika Západu a Ruska

Plánovací ekonomika v Rusku funguje tak, že vybrané podniky dostanou zvýhodněné půjčky, protože začínají pracovat v systému mobilizační ekonomiky. Je to jistě lepší kšeft, než investovat do zelené a transgenderové ideologie jako na Západě.

Automobilky v Německu a firma Boeing a Disney v USA poskytují dobrý příklad ekonomiky Západu. Tu řídí iracionální síly sociopatů, což je hrabivost podílových fondů a nihilistická ideologie Deep state. V rámci kvantitativního uvolňování, skupování minulých dluhů a válečných půjček tiskne FED inflační dolary, které už nikdo nechce. Tedy, kromě kolonizovaného Síkely a Fialy, kteří za ten toaleťák dávají naše důchody.

BRICS a jak dále

V rozporu se všemi očekáváními na Západě ohledně případného oslabení skupiny členské země BRICS odhodlaně pracují na posílení spolupráce. Kritici BRICS dokázali, že jsou omylní. Výsledky summitu dokazují, že BRICS je cílově orientovaná formace s kontinuitou, konkrétními a taktickými akcemi, která zůstává věrná základnímu principu, na kterém byla založena: utváření mezinárodního řádu, který je spravedlivější, zahrnující a reprezentativní.

Globální jih je hlavní silou na globální scéně, protože představuje 85 procent celosvětové populace. Země politického Západu, zejména Spojené státy a Evropská unie, budou muset stále více přehodnocovat svůj model spolupráce a rozvoje s globálním Jihem, aby se vyhnuly ztrátě těchto zemí jako klíčových partnerů ve světovém řádu, který se rychle a kvalitně mění.

Média mění narativ, protože se ukrajinská zástupná válka chýlí ke konci

The Economist uvádí, že „Rusko proráží ukrajinskou obranu“ a Ukrajina následně „bojuje o přežití“. Napříč západními médii je veřejnost připravena na porážku a bolestivé ústupky v budoucích jednáních. Média mění narativ, protože realitu již nelze ignorovat. Nadcházející vítězství Ruska bylo zřejmé přinejmenším od léta 2023, ale bylo to ignorováno, aby zástupná válka pokračovala.

Jsme svědky působivé demonstrace narativní kontroly: Již více než dva roky politicko-mediální elity skandují „Ukrajina vítězí“ a odsuzují jakýkoli nesouhlas s jejich vyprávěním jako „prokremelské pozice“, které mají za cíl snížit podporu válce. To, co bylo včera „ruskou propagandou“, je nyní najednou konsensem kolektivních médií. Kritická sebereflexe chybí stejně jako po odhalení Russiagate.

Proč západní civilizace upadá?

O úpadku západní civilizace snad dnes nikdo nepochybuje a nemusím jej dokazovat. Soustřeďme se na příčiny.

Proč civilizace, jako třeba čínská, ještě ve středověku vyspělejší než Evropa, zaostala, je otázka právě oné nespoutanosti evropských způsobů získávání prospěchu, protože všechny civilizace měly vždy určitou morálku a kázeň, ale Evropané to postupně ztratili tváří v tvář obrovským příležitostem, které se nabízely vyspělejšími technickými prostředky. Všimněme si jednání španělského královského páru ke Krištofu Kolumbovi, který byl obviněn, že nejedná s domorodci v nově objevených zemích křesťansky. Král se snažil zavést v Americe pravidla platná v Evropě. Nakonec toho musel nechat, protože příležitostí zbohatnout pro dobrodruhy bylo tolik, že to prostě nešlo. To se opakovalo v ostatních oblastech Ameriky. Najednou se objevily metody dávno zaniklé, třeba otrokářství. Vraždění domorodců bylo normální. Evropa dělala, že to nevidí, Jezuité pokřtěné domorodce bránili, ale marně.

Ministr a platy soudců

Během více než dvacetiletého působení v roli justičního prudiče (pardon, občanského aktivisty) jsem počínaje skvělým Pavlem Němcem vedl osobní pracovní jednání se všemi ministry spravedlnosti včetně dnešního šéfa resortu Pavla Blažka, s výjimkou Karla Čermáka a Taťany Malé, které jsem pro krátkost jejich setrvání ve funkci nestihl, a Marie Benešové, s kterou jsem se setkat nechtěl. S třemi jsem navázal soukromé vztahy, které trvají dodnes.

Ministr Blažek se časem začal chovat ke mně, resp. ke spolku Chamurappi, jako osobní nepřítel. Důvod změny chování neznám. Přesto občas pociťuji nutnost veřejně jej podpořit, protože jeho záměry se velmi silně shodují s mými představami.