V roce 2023 uplynulo třicet let od tragického úmrtí hudebního skladatele Jiřího Bulise. Zemřel 12. května 1993 na dálnici u Olomouce. Bylo mu 47 let. Přátelé a spolupracovníci Jiřího se k této smutné události letos vracejí, pořádají vzpomínkové večery a v bohaté tvorbě Bulisově hledají a nacházejí i znovu objevují půvab posmutnělé i humorné Bulisovy hudby
V dnešní době nápadně vzrůstá počet publikací k tématu depresí, úzkostí, sebevražd a patologických tendencích všeho druhu. Vzrůstá zcela jistě ne náhodou. Signifikantně kopíruje strmě nahoru letící křivku psychických onemocnění. Však právě tato témata nebyla asi nikým jiným prozkoumána tak podrobně a do takové hloubky jako Leopoldem Szondim a to už více než před půl stoletím. Jeho oborem v Budapešti třicátých let byla psychopatologie a ve své době byl neopominutelnou veličinou.
Napsal jsem, že z knihoven mizí sovětská literatura. Například Oleša, autor místy na úrovni Nabokova, skvělý Trifonov, Kazakov a další. Čtyřicetiletá humanitně vzdělaná kolegyně a vysokoškolská pedagožka mi pár dnů poté řekla, že to nebyla úplně pravdivá informace. A pravila to, aspoň se mi zdálo, s takovou trochu zlověstnější dikcí. No, nevím, nicméně žijeme v čase dezinformací, což v tuzemském životě může být trochu problém.
Byl to prostý člověk. A náš nejlepší prezident.
Diskuze Přemysla Janýra a Josefa Skály na podkladě článku České dějiny 3: Konec Aloise Eliáše
„Ó národy Evropy ani netuší, jak jsou nám drahé,“ zvolal Dostojevskij. Ale mně se chce zvolat ne jménem celého Ruska, ale daleko skromněji jménem svým a jménem několika stejně smýšlejících lidí: „Ó, jak tě nenávidíme moderní Evropo za to, že jsi zahubila vše velké, krásné a svaté a teď to ničíš i u nás svým nakažlivým dechem.“
Před mnoha lety se mi podařilo přivést jednu horlivou obdivovatelku bratrů Mašínových k závěru, že jejich adorace vyplývá především z frustrace nad nedostatkem skutečného odboje proti zločinnému režimu. S úmrtím Milana Paumera se téma opět dostalo do středu pozornosti, přičemž z většiny příspěvků vyzařuje bezradnost z chybějících konsenzuálních vzorců, které by jejich činnost v dichotomii dobré-špatné umožňovaly jednoznačně zařadit. Zákon 198/93 o protiprávnosti komunistického režimu, nahrazující kritické myšlení a historickou reflexi, nese své plody. Chybějící hodnotové vzorce nahrazuje ideologie tu boje proti zlu, onde křesťanského nezabiješ, chybějící argumenty pak denunciace tu Mašínů, onde jejich obětí.
5. června se před ministerstvem kultury sešli zástupci umělců, konkrétně herců, překladatelů, spisovatelů, galeristů, divadelníků žádat o to, aby umělec bylo opět povolání s jistotami, a aby do těchto jistot byl zahrnut taky technický personál v kultuře, žurnalisté, kurátoři, ale i „DJs“. Napadl mě u toho titul jediného filmu, v němž hrál hlavní roli kdysi známý herec Vladimír Řepa: Racek má zpoždění. Přesně. Naše současná „kulturní fronta“ má 33 let zpoždění.
Nově odtajněné soubory britského ministerstva zahraničí přidaly znepokojivé detaily do historie operace Gladio. Tajná operace byla odhalena v roce 1990, kdy se veřejnost dozvěděla, že CIA, MI6 a NATO vycvičily a řídily podzemní armádu fašistických polovojenských jednotek po celé Evropě a nasadily své prostředky k podkopání politických oponentů, včetně teroristických útoků pod falešnou vlajkou.
Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva, píše o něm česká Wikipedie. Opomeneme-li předchozí emigrační vlnu více než tří milionů Němců, třetiny obyvatel českých zemí, lze alespoň v posledním bodu souhlasit.
24. června 1942 nařídil protektorátní ministr vnitra Richart Bienert provedení soupisu českých a moravských Cikánů na základě soupisu „potulných cikánů“, provedeného již mezi 1. červencem 1928 a 15. srpnem 1929, a jejich deportaci do táborů v Letech a Hodoníně. Soupis a deportace proběhly v průběhu prvních dnů srpna 1942. Odsud vede jen cesta do nebe, vítal zde deportované Josef Janovský čtyři měsíce předtím, než se k fyzické likvidaci Romů rozhodla berlínská vláda.
Mám před sebou pěknou knížku, která vznikla v Brně a je z půli o Praze. A z půli o Moravském Slovácku, o Hodoníně, o Hroznové Lhotě. O Brně je tam jen pár vět. Brněnští radní i podnikatelé a intelektuální smetánka neprojevila totiž o francouzského sochaře Rodina zájem, bylať tehdy, koncem devatenáctého a z počátku dvacátého století z valné míry německy orientovaná, s německými, či rakouskými kruhy uměleckými spjatá. A návštěva Auguste Rodina byla ryze český politický tah, kterým pražský spolek Mánes, mladočesky naladěn, chtěl posílit svou nezávislost na německém politickém a uměleckém světě…
Z více stran se dovídáme, jaké problémy jsou na Západě s výukou o Dostojevském. Například na Univerzitě v Miláno-Bicocca a na některých dalších univerzitách. Konkrétně v Miláně zákaz kurzů „znepokojivě ruského Dostojevského“ přece jen nakonec odvolali. A čtyřsekční kurz, jehož jedna část pojednávala také o problematických Bratrech Karamazových, se za velkého zájmu veřejnosti konal. Při hlasování akademiků Dostojevskému prý nejvíce prospělo, že byl odsouzen k pobytu v sibiřském pracovním táboře za ruského carského režimu.
Když jsem v roce 2008 vyklízel byt po svých předcích, našel jsem tam kromě jiného v dutině polystyrenového obalu televize „mrtvou schránku“, kde můj otec a babička po celou normalizaci jako svátost skrývali dvě památky: podpis Alexandra Dubčeka a samizdatovou kopii projevu Františka Kriegela, po kterém byl v květnu 1969 vyloučen z Národního shromáždění. V dnešní době, o níž chartista Petr Uhl (za normalizace osm let vězněný) prohlásil, že Pražské jaro bylo všestranně svobodnější, je jméno Kriegel opět politikum. Dnešní ministryně obrany Jana Černochová jako starostka Prahy 2 hrdinu odmítla zařadit mezi čestné občany a smetla ze stolu žádost o pojmenování nově zřízené zastávky ve svém obvodu Kriegelovým jménem. Kdo byl vlastně muž, jehož jméno se po půl století znovu stává ohniskem politického boje?
Eva Olmerová, nar. 21. ledna 1934 v Praze, zemřela 10. srpna 1993 rovněž v Praze.
Připoměla mi ho série pořadů Českého rozhlasu k 80. výročí jeho odsouzení. Posluchači se dozvěděli, jak ho Reinhard Heydrich hned po svém nástupu v Praze 27. září 1941 nechal zatknout a soud (český protektorátní taktně vynecháno) ho odsoudil k trestu smrti. Že jeho zatčení bylo důsledkem toho, že s londýnskou vládou odmítl dál spolupracovat, do skleníku ani po osmdesáti letech neproniklo.
Ferdinand Peroutka v úvodníku Kdyby byla vypukla válka… v Přítomnosti ze 4. ledna 1939 popisuje šok a paralyzaci české společnosti, ochromené čtvrt roku starými událostmi. V lednu 1939 ovšem nemohl vědět, že předtím, v sobotu 16. září, vyslal prezident Edvard Beneš do Francie ministra Jaromíra Nečase se svým vlastním návrhem na odstoupení Němci obývaných území.
Nepřátelství k nekomunistickému Rusku Češi nikdy neprojevili, dnes je to zcela nový fenomén, který ovšem nevychází z českých zájmů ani z historického odkazu a je jen výsledkem zapojení do struktur Rusku nepřátelských.
Nemáme dějiny. Velké dějiny zemí Koruny české nakladatelství Paseka končí rokem 1945. Dál už máme namísto Moderních dějin české státnosti jen krotké konsensuální monografie a hlavně lidovou tvořivost. Z několika svých textů, které zcela jistě konsensuální nejsou, jsem sestavil seriál věnovaný kritickým historickým epizodám. První díl představuje vzorce, které naše dějiny opakovaně formují.
Redakcia Slova ma oslovila otázkou, či aj v USA sa, podobne ako v Európe, prepisujú dejiny druhej svetovej vojny. Pokúsim sa odpovedať. Moja odpoveď nebude založená na prieskumoch verejnej mienky ani na analýze vyučovania dejín na rôznych stupňoch, budem iba prezentovať svoje osobné dojmy získané životom v tejto krajine.
Měl jsem čest a možnost seznámit se s bývalým premiérem Malajsie již v konci devadesátých let během návštěvy v Německu v rámci spolupráce s Dr. Mahmudem Bodo Raschem, kterému jsem věnoval část úvodu příspěvku. Prakticky a na jeho pozvání jsem přijel do Malajsie pracovat v rámci vládního MSC programu (dříve známý jako Multimedia Super Corridor).
Nejdůležitější dvě věty v dějinách politické filozofie od dob starých Řeků se objevují na začátku Machiavelliho Vladaře. „Moudrý vládce,“ informuje autor svého čtenáře, „musí myslet na metodu, pomocí které budou jeho občané potřebovat stát i jeho samého vždy a za všech okolností. Pak mu budou stále loajální.“
Iniciativa Mír a spravedlnost vydala petici, která vzbudila v provládním táboře rozhořčení. Záplava odsudků srovnává tuto výzvu s komunistickými mírovými výzvami nebo dokonce s mnichovanským chováním předválečných velmocí Anglie a Francie.
Úvaha Hanse Vogela dle mého názoru jednoznačně směřuje k tomu, že každé zlo - ať už je jakéhokoliv odstínu -…
Pár poznámek: "Hitlerovi se připisuje smrt pouhých šesti milionů lidí" Kým? Kterých? Na rozdíl od 1. války, kterou si přál…
K článku Aleše Macháčka: - odbočení páté: dnes je 28. březen: Den narození Jana Ámose Komenského - odbočení šesté: druhý…
"... V různých západoevropských zemích a také v různých východoevropských zemích byla vojenské posádky – buď americké nebo sovětské. My…
V této souvislosti si nelze nepovšimnout vnímání historického dědictví, které je v v Rusku a ČR zásadně odlišné. V RF…