Kniha „Proměna“ spisovatele Franze Kafky je literární dílo. Povídku napsal v roce 1912. Pojednává o muži jménem Řehoř Samsa, který se jednoho dne probudí a zjistí, že se proměnil v obrovského brouka. Jeho rodina se snaží najít způsob, jak se s novou situací vyrovnat, ale Řehoř se postupně stává stále méně schopným komunikace, až nakonec umírá.
Bylo mi jedenáct let a seděl jsem v pracovně svého tatínka. Obvykle měl puštěné radio, to kvůli hudbě. Byl jsem bulík, který si myslel, že když se radio vypne, mrňousům v té bedýnce to bude líto. Tehdy se z radia ozval nějaký člověk, který vysvětloval, že cosi provedl. Nechápal jsem, o co šlo, ale zpozorněl jsem, když zaznělo: „A ještě přiznávám, že…“ To bylo proti klukovskému pravidlu zatloukat, zatloukat, zatloukat, později připsaném Plzákovi. Pak řekli, že mluvil jakýsi Slánský.
24. března 2024 uplyne přesně 25 let od zahájení bombardování Jugoslávie silami NATO. Aliance tuto operaci nazvala „Allied Force“. V USA je běžnější název Noble Anvil, který byl chybně přeložen jako „Milosrdný anděl“. A právě tento chybný překlad se ujal v mnoha zemích. Důvodem útoku bylo obvinění Západu vůči jugoslávskému vedení Kosova, autonomní provincie v rámci Srbska, z etnických čistek, válečných zločinů a dalšího porušování lidských práv. V důsledku toho Jugoslávie ztratila kontrolu nad touto částí svého území, která poté s podporou předních západních zemí vyhlásila nezávislost.
Smutnou skutečností washingtonské politiky je, že o některých z nejdůležitějších otázek, kterým Spojené státy a svět čelí, se málokdy vede seriózní debata. Nikde to neplatí více než v oblasti zahraniční politiky. Po mnoho desetiletí existoval v zahraničních záležitostech „bipartajní konsensus“. Je tragické, že tento konsensus byl téměř vždy chybný. Ať už se jednalo o války ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku, svržení demokratických vlád po celém světě nebo katastrofální kroky v oblasti obchodu, jako bylo uzavření Severoamerické dohody o volném obchodu a navázání trvalých normálních obchodních vztahů s Čínou, výsledky často poškodily postavení Spojených států ve světě, podkopaly hodnoty, které země vyznává, a byly katastrofální pro americkou pracující třídu.
Tento vzorec pokračuje i dnes. Poté, co Spojené státy vydaly miliardy dolarů na podporu izraelské armády, brání prakticky osamoceně na světě pravicově extremistickou vládu premiéra Benjamina Netanjahua, která vede kampaň totální války a destrukce proti palestinskému lidu, což má za následek smrt desítek tisíc lidí – včetně tisíců dětí – a hladomor dalších statisíců lidí v pásmu Gazy.
Po zásahu Washingtonu Izrael přestal masakrovat Gazany, aby etnicky vyčistil Palestinu a rozšířil tamní kolonie. Izrael navíc souhlasil s předáním humanitární pomoci civilistům, které uvěznil.
Nic však není vyřešeno jak kvůli revizionistickým sionistům Benjamina Netanjahua, tak kvůli Hamásu Ismaila Haniyeha.
Co může lidstvo očekávat v nadcházejících desetiletích? Má naše civilizace nárok na přežití? A jakou má šanci? Mystik a jeho kniha promlouvají (nejen) k ruským čtenářům. Připomeňme si Růži světa a její vize…
Co může lidstvo očekávat v nadcházejících desetiletích? Má naše civilizace nárok na přežití? A jakou má šanci? Mystik a jeho kniha promlouvají (nejen) k ruským čtenářům. Připomeňme si Růži světa a její vize…
Přísně tajné dokumenty recenzované The Grayzone odhalují, že Tony Blair požadoval údery na civilní cíle v Jugoslávii několik dní předtím, než na ně zaútočilo NATO. Zatímco britská armáda uznala, že útok NATO na Hotel Jugoslávie by znamenal způsobení „nějakých civilních obětí“, trvala na tom, že by jejich smrt „stála za to“.
Odtajněné spisy britského ministerstva obrany odhalují, že úředníci v Londýně se spikli, aby zapletli americké vojáky do tajného plánu na okupaci Jugoslávie a „svržení“ prezidenta Slobodana Miloševiče během války NATO v roce 1999.
Opojení Spojených států z domnělého vítězství a transformace vnitroamerického zakladatelského mýtu „Go West“ do aktuální verze „Go East“, jako již jednou v naší moderní historii, „na věčné časy“ (Fukuyama), vytvořilo iluzi neomezeného vlivu Washingtonu na světové. Zároveň byl ve stínu amerických ambicí 7. února 1992 v Maastrichtu položen základ k odevropštění Evropy a její postupné převedení pod americké komando.
Aneb jak vypadá scénář barevné revoluce. Vyměnili vám demonstranty a budou vás chtít poštvat proti sobě. Obávám se, že se bude na Majdanu střílet. Smáli se a říkali, že se nemůže nic stát, protože jsou příbuzní i s lidmi na Donbasu. Vyprávěl jsem jim proto o zvenčí vyprovokované občanské válce v Sýrii. Tam, ve městě Dará, na hranicích s Jordánskem, střelba do lidí zahájila utrpení, jež ovlivnilo celý náš svět.
Dne 18. března se ministři zahraničí EU sešli na pravidelném zasedání v Bruselu, aby zavedli novou část sankcí proti Rusku, tentokrát v souvislosti se smrtí Alexeje Navalného, a také aby dosáhli dohody o využití neočekávaných příjmů ze zmrazených ruských aktiv pro následné výdaje na potřeby Ukrajiny. Tolik jedna strana zasedání.
Na druhé straně zasedání evropští diplomaté nemohli ignorovat výsledky prezidentských voleb v Rusku. Ty o den dříve skončily historickým úspěchem úřadující hlavy státu Vladimira Putina (87,28 % hlasů) s rekordní volební účastí v historii země jak v Rusku (77,44 %), tak v zahraničních misích i v nepřátelských zemích.
Lidé se báli už od roku 1947, že Evropa se stane dějištěm střetu hlavních velmocí. A že frontová linie povede jejich evropským prostorem se obávali i v letech šedesátých. Ovšem tehdejší člověk byl hodně jiný než dnešní. Cítil se především jako občan. Lidé byli zanícení pro ideály humanismu, angažovanější, kultivovanější. Měli, jak můžeme vidět z dobových dokumentů, i jiný způsob vyjadřování, který měl daleko k bezobsažné frázovitosti dneška. Velmi se snažili mít vliv na dění – nechtěli, aby se rozhodovalo o nich bez nich.
Obsah:
1) Eduard Chmelár: Ak Fico nie je Slovensko, Šimečka je ním ešte menej (9.3.2024)
2) Redakce 100+1: Ve stínu mocných: Jaký byl vztah Čech k Velkomoravské a Francké říši? (31.8.2019)
3) Rostislav Iščenko: Rozvrat Európy na ruinách Ukrajiny
5 let od smrti Stanislava Miloty (1933 – 2019). Odtajněná vzpomínka a rozhovor s čelným kameramanem československé nové vlny a čelným mužem Charty 77 a Sametové revoluce 89. Taky mužem herečky Vlasty Chramostové. Ale především rovným chlapem…
K zamyšlení nad životem starověkého řeckého filosofa Sokrata, ve vztahu k současnosti, mě vedou především stále neutuchající, nové válečné konflikty ve světě, zveřejněné výsledky maturitních zkoušek, kdy daleko větší procento studentů neuspělo, což může signalizovat zhoršení schopnosti učit se, schopnosti myšlení, a další narůstající množství závažných celospolečenských jevů. Máme jich k přemítání více než dost. Člověk je bytost v první řadě myslící, je to jeho nejbdělejší činnost a prvořadý požadavek k úspěšnému zvládnutí vzdělávání, života vlastního i celospolečenského, dnes globálního. Jsme schopni správně myslet a posuzovat své jednání sama sebe i ve vztahu ke světu?
Obsah:
Petr Drulák: 1. díl: USA kalkulují, že válka na Ukrajině je šance oslabit Rusko
Jan Schneider: Na Ukrajině jde jen o byznys, naznačil šéf CIA. Připravuje FBI provokaci v ČR?
Daniel Kaiser, Saša Vondra, Pavel Šik, Petr Drulák, Štefan Füle: Nikdy jsme nebyli takoví vazalové Ameriky jako teď
Je to deset let, ne dva roky, co začala válka na Ukrajině. A jakmile to pochopíte, můžete o tom začít jasně přemýšlet. Jaký má Británie v tomto konfliktu zájem? Proč tolik lidí v politice a médiích fandí masakrům, které zdevastovaly Ukrajinu, zemi, o které tvrdí, že ji milují a obdivují? Co tím Ukrajina získala? Co z toho asi může Ukrajina a její obyvatelé získat?
Žádám jen, abyste místo svých emocí používali svůj rozum. Začněme tím, co se stalo před deseti lety. Mělo by to být šokující.
Interview srbského novináře a spisovatele Dragana Vujičiće s francouzským spisovatelem a publicistou Thierry Meyssanem se věnuje podobnostem mezi válkou v Kosovu (1998), válkou na Ukrajině (2021) a masakrem v Gaze (2023).
9. února 2024 jsem byl ještě na Slovensku, když byl zveřejněn rozhovor Vladimira Putina s Tuckerem Carlsonem. … (+ odkaz na originál video).
10. výročí projevu prezidenta Putina v Mnichově na konferenci o bezpečnosti v roce 2007, interview 2024 a první reakce politicky korektních médií mě však přinutily připomenout si, že částí mého poslání v životě je kultivovat povědomí o tom, že životní obsahy občas přeceňujeme, protože jim nerozumíme, protože si neuvědomujeme, že žádné náhody neexistují a že člověk většinou neovlivní, co se mu stane.
Mělo by se zapomenout na to, co se stalo v únoru 1945?
Německo se rozhodlo „zapomenout“ na barbarské bombardování Drážďan angloamerickými letadly v únoru 1945, které je srovnáváno s americkým leteckým útokem na Hirošimu. Město dokonce odstranilo pamětní desku připomínající tuto událost. Možná se znovu objeví, ale „upravená“, takříkajíc s ohledem na současnou realitu. Na tom není nic překvapivého – Západ je zvyklý lhát a přepisovat historii.
Co je to postdemokracie? Předpona Post znamená následnost, tedy, že potom co něco skončilo, v návaznosti vznikl pokračující proces s proměněnou (posunutou) ideovou základnou s výchozím bodem pro hodnocení předchozího období jako pozitivního nebo negativního. V případě pozitivního hodnocení je postproces zaměřený na obhajobu předchozího období, na to co z něj zbylo a v momentu negativního odsudek a vymezení se. Co je nebo čím je – pro vás postdemokracie?
Jak je možné, že lidé řešící problematiku politického vývoje, strategické zájmy, ideové platformy a soulad řečeného s realitou nejsou schopní nebo snad ochotní zabránit vývoji, který je označovaných jako úpadek. Proč se dospělo k postdemokracii?
Toulaje se internetem poté co zemřel RNDr. Luboš Kohoutek, CS., (30. prosince 2023) zjistil jsem, že v očích mnoha autorů z odborných kruhů, patří tento astronom k nejvýznamnější českým vědcům poválečných let, ne-li vůbec k největším… Ve světě běžném bývá jméno spojeno, je-li spojeno, s odpovědí: Kohoutek? To je ten s tou kometou, ne?
Tak jsem byl v pondělí na tom diskuzním setkání k 55. výročí Jana Palacha, co jsem tu o něm psal a které lze i zhlédnout – zde. Sešlo se nás tam asi padesát, z toho většina Janových vrstevníků, kteří ho osobně znali. Nejdůležitější věc, která tam byla řečena, je prostá (a pro nás, kdo jsme se Jana snažili do hloubky poznat, naprosto logická, i když pro širokou veřejnost, napojenou na mainstreamové informace, to možná bude překvapení): Jan Palach se nezabil na protest proti „komunismu“, ani proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Jak řekl na setkání jeden z jeho osobních kamarádů: Kdyby to bylo tak, tak by se to stalo hned. Na podzim 1968, který následoval po okupaci, by Jan už nejel na brigádu do Francie, kterou si opravdu užil. Jan Palach se zabil na protest proti tomu, jak na okupaci nakonec po pár měsících zareagovali Češi a Slováci. Titíž, kteří v srpnových dnech byli tak skvělí, že Milan Kundera napsal, že v srpnu 1968 (ne předtím, za Pražského jara) dosáhly naše národy svého morálního vrcholu. Když Jan odjížděl do Francie, stály tanky v ulicích a lidi byli skvělí – když se vrátil, tanky už byly skryté ve vojenských prostorech v lesích, ale zato každý druhý Čech „znormalizovaný“ tak, že říkal opak toho, co předtím.
Rok 2023 byl rokem Josefa Jungmanna. Je určitě potěšující, že leckteré místní knihovny a místní muzea připomněly 250. výročí jeho narození. Sledoval jsem poměrně pozorně na internetu akce s ním spojené. Pozitivní ohlasy měl například listopadový cyklus Matice české v Národním muzeu. Ale na druhé straně řada institucí na Jungmanna zapomněla. Přitom ještě před několika generacemi byl považován za jednoho z nejvýznamnějších Čechů. Média jeho výročí ignorovala, což se ovšem dalo čekat, protože představuje dnes dost choulostivý problém. Pouze Česká televize mu nečekaně věnovala náležitou pozornost…
Dnes, v pátek 19. ledna v 15:30, je to přesně 55 let, co se upálil Jan Palach. 22. ledna na 17:00, svolal jeho přítel ze studentských let Jan Šolta do Slovenského domu v Praze vzpomínkové setkání, na které pozval Palachova pravděpodobně největšího přítele Huberta Bystřičana, organizátora jeho pohřbu Jana Kavana, který po něm následně v britském exilu pojmenoval vydavatelství Palach Press, Lenku Procházkovou, která o něm napsala knihu Slunce v úplňku, a mě. V tomto textu vysvětlím proč a o čem chci na setkání promluvit.
Ing. Vítězslav Pilmaier podává přehled vývoje československé a české ekonomiky od 19. století do současnosti.
Varšavská smlouva, jak se jí říkalo na Západě, vznikla v roce 1955 a zahrnovala SSSR a řadu jeho sousedů. Západ ji popisoval jako předstíranou smlouvu obětí zemí podrobených sovětským expanzionismem; SSSR ji popisoval jako dobrovolný bratrský svazek socialistů. To jsou však propagandistická prohlášení, která mají s realitou jen málo společného.
Od výletu francouzských spisovatelů na literární kongres do Výmaru, který se konal v říjnu 1941 pod záštitou Josefa Goebbelse, nás dělí již osmdesát dva let. A zdálo by se, že dnes už téma nemůže čtenáře zaujmout. A přitom opak je pravdou. Delegace cestou navštívila Baden Baden, Kolín nad Rýnem a další místa, kde se na jejich počest konaly slavnostní recepce a autorská čtení. Jejich účast na kongresu byla pojímána jako projev francouzsko-německého usmíření. Ale do skutečně širšího povědomí se spisovatelé nedostali ani tak tehdy, v době konání kongresu. V centru zájmu se mnozí objevili až v čase osvobozování Francie, kdy se započaly čistky a hony na kolaboranty.
Jak se tak výstižně říká v Schillerově Wilhelmu Tellovi: „Nejzbožnější nemohou žít v míru, pokud se to nelíbí zlému sousedovi.“ Tato konstelace existuje pro původní obyvatele Severní Ameriky od té doby, kdy bílí Evropané přistáli na východě. pobřeží. Už Georg Christoph Lichtenberg tušil: „Američan, který jako první objevil Kolumba, udělal hrozný objev.“ A obyvatelstvo kubánského souostroví je dodnes obzvláště tvrdě postiženo. Již deset let po založení USA popsal jeden z otců zakladatelů a pozdější prezident Thomas Jefferson v roce 1786 roli své země na kontinentu: „Naši Konfederaci je třeba vnímat jako hnízdo, ze kterého musí být zalidněna celá Amerika, severní i jižní.“
V Evropě a Severní Americe ve vlivných západních masmédiích je teror, který pochází především z muslimských zemí, primárně označován jako „radikální“, „islamistický“, „brutální“ a „krutý“. Tyto konotace jsou určeny k tomu, aby se teroristické útoky jevily jako dílo kriminálních, nelidských a nábožensky a politicky zmatených pachatelů. Bez ohledu na to, že zabíjení a zraňování civilistů je zločin – jak prostřednictvím teroristických útoků, tak prostřednictvím běžných armádních bomb a granátů –, používají se tyto jednoduché, neustále se opakující termíny ke konstrukci motivů, odsouzení a ospravedlnění.
Pokud se stát demokraticky rozhodne způsobem v rozporu se zájmy Evropské Komise, tak několik nevolených úředníků tomuto státu neposkytne prostředky, na které má nárok. To je princip „eurounijní demokracie“.
Do Debatního klubu na téma Palestiny a Izraele přijali pozvání arabista, diplomat, orientalista a analytik Miroslav Belica a Petr Markvart, který se dlouhodobě věnuje problematice Blízkého východu, kde i pracoval například v Sýrii, Libanonu, Jordánsku, Iráku a Egyptě.
100 let by tento týden v pondělí bylo Františku Pavlíčkovi (1923 – 2004), v jedné osobě velké osobnosti československého rozhlasu (zakladatel regionální stanice v Č. Budějovicích, po revoluci generální ředitel ČSRo), divadelnictví (vlastně zakladatel Divadla na Vinohradech, jak je známe), filmu (mj. scénář Třech oříšků pro Popelku + Markety Lazarové a Prince Bajaji s trojicí Vášáryová, Velecký, Palúch) i televize (Babička a řada dalších inscenací).
Poprvé je svět svědkem zločinu proti lidskosti v přímém televizním přenosu. Spojené státy a Izrael, které již dávno spojily své síly, budou pohnány k odpovědnosti za masové masakry spáchané v Gaze. Všude kromě Evropy stahují spojenci Washingtonu své velvyslance z Tel Avivu. Zítra učiní totéž ve Washingtonu. Vše se děje stejně jako při rozpadu SSSR a skončí to stejně: ohrožena je samotná existence amerického impéria. Proces, který právě začal, nelze zastavit.
Viděli jsme zločiny NATO, ale proč potvrzovat naše přátelství s Ruskem? Nehrozí, že se Rusko bude zítra chovat stejně jako NATO dnes? Nenahrazujeme jednu formu otroctví jinou?
Při odpovědi na tuto otázku bych využil své postupné zkušenosti poradce pěti hlav států. Všude mi ruští diplomaté říkali: jste na špatné cestě: jste odhodláni hasit jeden požár tady, zatímco jiný se rozhořel jinde. Problém je hlubší a širší.
Zemřel Karel VII. Schwarzenberg (1937 – 2023). Přinášíme necenzurovanou zprávu o minulou sobotu po 252 letech vymřelém rodu Karlů z Orlíku, který zásadně podpořil vznik Národního divadla, muzea, Československé republiky, pracovního tábora v Letech i směřování České a částečně i Slovenské republiky po roce 1989.
Jak se stal dolar světovou měnou? A proč skončilo legendární JZD Slušovice? I o tom se mluvilo na setkání Klubu 2019 v Trhovém Štěpánově.
Hlavním hostem byl bývalý spolupracovník Františka Čuby Petr Blahynka, podle kterého žijeme v době obrovské epochální změny. Promluvil i právník z Bulharska a host z Dominikánské republiky. „Nebude vepřo-knedlo-zelo“? ptá se.
Co mají Židé a palestinští Arabové společného, kromě společného mytologického praotce Abraháma (Ibrahíma), téže jazykové rodiny, podobného písma (psaného z našeho pohledu „pozpátku“), a velkého kusu společných dějin? Oba národy patří mezi Srby, Chorvaty, Černohorce, Makedonce, Albánce, Iry, Tádžiky, Malajce, Mongoly, Laosany, Abcházy a Osetince – tedy ty národy, jejichž příslušníků ve vlastním národním státě žije míň než v zahraničí. Tutéž zvláštnost mají i dva další národy, které se v těchto dnech vzájemně vyhlazují: Arméni a Ázerbájdžánci. (Ti posledně jmenovaní před pár dny po 2400 letech vyhladili enklávu Náhorní Karabach, která byla od roku 1926 i de iure republikou pod arménskou správou – za velké pomoci Izraele, který je pro muslimskou ázerskou armádu druhým největším regionálním dodavatelem zbraní a válečného materiálu po Turecku!).
Dvě současná výročí ve světle dnešních událostí:
Středa 25. října: 40 let ode dne, kdy USA spustily svou bratrskou pomoc jedinému anglicky mluvícímu (staro)marxistickému státu
Sobota 28. října: Založili jsme republiku, znárodnili oligarchy, federalizovali. Teď chceme do otroctví?
Virus v české paměti (8. 6. 2020)
Velká sametová. „Dejte mi do ruky mávátko a řekněte jak volat sláva“ (17. 8. 2021)
1) František Škvrnda st.: Nový výbuch násilia v Izraeli (9.10.2023)
2) Eduard Chmelár: Vráťte Palestínčanom ich práva, slobodu a nezávislosť (9.10.2023)
3) Seymour Hersh: Izraelský plán, jak zlikvidovat Hamás (15.10.2023)
4) Jan Schneider: Chcimíři to mají všude těžké aneb O Izraeli úplněji (18.10.2023)
Je to dva týdny, co jsem na sociální síti napsal, že všechny země, co se v minulosti vyznačovaly tím, že namísto zahraničně politické strategie, kterou po většinu novodobých dějin volí naše země (tj. být ne spojencem, ale otrokem velmoci, po jejímž bloku se právě nacházíme) praktikovaly finlandizaci (tj. mít ve prospěch vlastní nezávislosti nadstandardní vztahy s více velmocemi), se jí v dnešní vládě hesla Kdo nejde s námi, jde proti nám (o jejíž dnešní nesmiřitelné aplikaci si jeho autoři, komunisté, mohli nechat jen zdát i za bývalého dvojpólového světa, mezi jehož póly klidně vegetovaly neutrální země jako třeba Jugoslávie) budou muset vzdát.
Mnozí na Západě většinou veřejně nediskutují a neanalyzují projev Vladimira Putina ve Valdajském mezinárodním diskusním klubu. Téma znělo: Spravedlivá multipolarita. Jak zajistit bezpečnost a rozvoj pro všechny. Projev ruského prezidenta se týkal především budoucnosti a principů světového řádu, za který bude Rusko bojovat. Prezident také hovořil o hrozbách pro civilizaci, obrazu budoucnosti a civilizaci.
Krvavý konflikt, který začal v zeměpisné Palestině, přišel po 75 letech stejně vražedného bezpráví. Z hlediska mezinárodního práva mají Palestinci právo a povinnost bránit se izraelské okupaci, stejně jako mají Izraelci právo a povinnost reagovat na útok na ně. Povinností každého z nás je pomoci vyřešit nespravedlnost, kterou trpí obě skupiny, což neznamená podporovat krutou pomstu některých z nich.
Podpora, kterou lze poskytnout palestinskému a izraelskému lidu, navíc nesmí vést k amnestii jejich vůdců za zločiny, které spáchali, ani velmocí, které jimi manipulovaly.
Neuznaná republika Arcach (Náhorný Karabach) zaniká.
Jako člověka, který se odjakživa zajímá o národnostní menšiny, mě kdysi potěšilo, když jsem v našem městě objevil příslušníka té naší řecké, už třetí generace. Původně učil v našem městě na hudební škole kytaru, ale poté, co ho po převratu jeho česká manželka donutila odejít do lákavě „západní“ staré vlasti, po pár letech se vrátil, místo na zušce bylo obsazené a on v jedné z našich staroměstských mosteckých věží začal prodávat gyros. Když jsem se mu jako muzikantovi svěřoval s tím, že jsem obdivovatelem řeckého hudebního skladatele Mikise Theodorakise, sdílel se mnou můj obdiv, ale zeptal se: „Víš ale, že byl komouš?“ A pro jistotu obratem hned vysvětlil: „To ale ve fašistickém Řecku neznamenalo to, co být soudruh v 70. letech tady u nás. Spíš odvahu chtít pod nebezpečím trestu lepší poměry pro chudý lidi. Něco jako tady Charta…“
To, čo zažívame, mi veľmi pripomína éru pred rozpadom starého sveta. Aj so senilnými starcami na čele vlád, aj s lžou, ktorá má byť jedinou pravdou. Rozdiel je, že nikto dnes nie je Gorbačov a nikde sa nečrtá nová perestrojka. Áno, skončila sa neslávne, ale i tak nám priniesla slobodu a desiatky rokov relatívneho mieru (lebo na Juhosláviu sa predsa len zabudnúť nedá).
(Jak husitství přišlo z Novgorodu, reformace z Bosny atd.)
Žijeme v době, která se začíná podobat minulému režimu – v tom, že člověk působící ve veřejném prostoru se prodírá džunglí více či méně nebezpečných tabu. Jedním z nich je slovo slovanství. U svého známého, „insidera v mainstreamu“, jsem tohle slovo viděl na interním seznamu slov v jejich periodiku nepublikovatelných. Slovanství dnes dráždí o to víc, že válka, která nám (zatím co do dodávek a ekonomických důsledků) začíná přerůstat ve válku světovou, je válkou Slovanů proti Slovanům.
Když končil minulý režim, byl jsem ještě v útlém věku, a rodiče se přede mnou otevřené kritice zřízení vyhýbali, ale i přesto (i za pomoci našeho třídního Mirka Veselého, který nás kromě povinné látky učil i pravdy, jako že každá písnička, kterou rádio pustí denně třikrát, se nám dostane pod kůži, ať se nám líbí, nebo nelíbí), mi už tehdy došlo, že pokud je něco lidem až moc vnucováno (tehdy například udělené režimní metály, které musely být uvedeny nad názvem nejčtenějšího listu Rudé právo, anebo povinná titulatura národních a zasloužilých umělců před jejich jménem), tak jde asi o nějakou nepřirozenou a možná i nebezpečnou věc.
V Krakově je muzeum rodu Czartoryských. Dokonale zařízeno a vedeno, vstup volný, noblesse oblige. Poněkud nesourodé, od antických nálezů, kořistí z dávných válek, zbraní, oděvů a nábytku, porcelánových servisů a korespondence s někdejšími mocnými až po obrazy, včetně jednoho Leonarda da Vinciho. Až dodatečně mi to začalo vrtat hlavou: jak to vlastně zrestituovali? Jak se restituuje takové středověké brnění či dopis královny Alžběty? Zeptal jsem se přítele – polského novináře. Ale on jim to přece nikdy nikdo nesebral, vysvětlil mi.
Müllerův mlým je mou fikcí. Ne tak jeho osudy. Jsem si jist, že si ji leckteří čtenáři nahradí reálnými objekty, které osudy toho mého fiktivního sdílely.
Inteview s Noamem Chomskym k výročí irácké války vyšlo na serveru jacobin.de 28. srpna 2023.
Irácká válka byla snadno včleněna do systému mocenské doktríny. Potvrzuje to, co George Orwell pozoroval před osmdesáti lety, totiž že ve svobodných společnostech lze nepohodlná fakta potlačit bez použití síly. Dvacet let po válce je těžké najít v hlavním mediálním proudu jedinou větu, která by tvrdila, co je zřejmé: americko-britská invaze do Iráku je nejhorším zločinem současného století – zločinem, za který byli v Norimberku nacisté pověšeni. Ano, neslyšíte jedinou větu, která by vůbec připustila, že ta válka byla zločinem. Byla reinterpretována jako benevolentní pokus zbavit irácký lid strašlivého diktátora a přinést mu dar demokracie; a že tento pokus bohužel nevyšel.
Pan Jemelík píše v posledním odstavci svého článku: ... "mezi odpůrci sjezdu se nápadně často vyskytují nepřátelé bojující Ukrajiny" ...…
Vondráček a Padevět: Autoři pouze reprodukují německou obhajovací agendu (nakydat co nejvíce hnoje na Čechy, aby německé zločiny byly zapomenuty).…
Sudetoněmecké krajanské sdružení / Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband / SL je nepochybně cizí moc. /* Podle návrhu usnesení poslanecké sněmovny (18.…
Společné prohlášení Ruské federace a Čínské lidové republiky o vytvoření multipolárního světa a nového typu mezinárodních vztahů - český překlad:…
Malé doplnění zpráv a jedna obrazová příloha. Izraelské síly v pondělí (18. 5. 2026) zadržely v mezinárodních vodách u Kypru…