Lidé se báli, že se staneme bojištěm už dřív. Ale…

Lidé se báli už od roku 1947, že Evropa se stane dějištěm střetu hlavních velmocí. A že frontová linie povede jejich evropským prostorem se obávali i v letech šedesátých. Ovšem tehdejší člověk byl hodně jiný než dnešní. Cítil se především jako občan. Lidé byli zanícení pro ideály humanismu, angažovanější, kultivovanější. Měli, jak můžeme vidět z dobových dokumentů, i jiný způsob vyjadřování, který měl daleko k bezobsažné frázovitosti dneška. Velmi se snažili mít vliv na dění – nechtěli, aby se rozhodovalo o nich bez nich.

SOKRATES, spravedlnost, ctnost a naše doba

K zamyšlení nad životem starověkého řeckého filosofa Sokrata, ve vztahu k současnosti, mě vedou především stále neutuchající, nové válečné konflikty ve světě, zveřejněné výsledky maturitních zkoušek, kdy daleko větší procento studentů neuspělo, což může signalizovat zhoršení schopnosti učit se, schopnosti myšlení, a další narůstající množství závažných celospolečenských jevů. Máme jich k přemítání více než dost. Člověk je bytost v první řadě myslící, je to jeho nejbdělejší činnost a prvořadý požadavek k úspěšnému zvládnutí vzdělávání, života vlastního i celospolečenského, dnes globálního. Jsme schopni správně myslet a posuzovat své jednání sama sebe i ve vztahu ke světu?

3 x čeští experti k Ukrajině

Obsah:

Petr Drulák: 1. díl: USA kalkulují, že válka na Ukrajině je šance oslabit Rusko

Jan Schneider: Na Ukrajině jde jen o byznys, naznačil šéf CIA. Připravuje FBI provokaci v ČR?

Daniel Kaiser, Saša Vondra, Pavel Šik, Petr Drulák, Štefan Füle: Nikdy jsme nebyli takoví vazalové Ameriky jako teď

Kdo začal tuto špinavou válku?

Je to deset let, ne dva roky, co začala válka na Ukrajině. A jakmile to pochopíte, můžete o tom začít jasně přemýšlet. Jaký má Británie v tomto konfliktu zájem? Proč tolik lidí v politice a médiích fandí masakrům, které zdevastovaly Ukrajinu, zemi, o které tvrdí, že ji milují a obdivují? Co tím Ukrajina získala? Co z toho asi může Ukrajina a její obyvatelé získat?

Žádám jen, abyste místo svých emocí používali svůj rozum. Začněme tím, co se stalo před deseti lety. Mělo by to být šokující.

Thierry Meyssan v srbském deníku Večernje Novosti

Interview srbského novináře a spisovatele Dragana Vujičiće s francouzským spisovatelem a publicistou Thierry Meyssanem se věnuje podobnostem mezi válkou v Kosovu (1998), válkou na Ukrajině (2021) a masakrem v Gaze (2023).

Nic nového pro vědoucí

9. února 2024 jsem byl ještě na Slovensku, když byl zveřejněn rozhovor Vladimira Putina s Tuckerem Carlsonem. … (+ odkaz na originál video).
10. výročí projevu prezidenta Putina v Mnichově na konferenci o bezpečnosti v roce 2007, interview 2024 a první reakce politicky korektních médií mě však přinutily připomenout si, že částí mého poslání v životě je kultivovat povědomí o tom, že životní obsahy občas přeceňujeme, protože jim nerozumíme, protože si neuvědomujeme, že žádné náhody neexistují a že člověk většinou neovlivní, co se mu stane.

„Ohnivé tornádo“ v Drážďanech

Mělo by se zapomenout na to, co se stalo v únoru 1945?

Německo se rozhodlo „zapomenout“ na barbarské bombardování Drážďan angloamerickými letadly v únoru 1945, které je srovnáváno s americkým leteckým útokem na Hirošimu. Město dokonce odstranilo pamětní desku připomínající tuto událost. Možná se znovu objeví, ale „upravená“, takříkajíc s ohledem na současnou realitu. Na tom není nic překvapivého – Západ je zvyklý lhát a přepisovat historii.

Dotazník pro Marka Pavku – Postdemokracie / Debatní klub

Co je to postdemokracie? Předpona Post znamená následnost, tedy, že potom co něco skončilo, v návaznosti vznikl pokračující proces s proměněnou (posunutou) ideovou základnou s výchozím bodem pro hodnocení předchozího období jako pozitivního nebo negativního. V případě pozitivního hodnocení je postproces zaměřený na obhajobu předchozího období, na to co z něj zbylo a v momentu negativního odsudek a vymezení se. Co je nebo čím je – pro vás postdemokracie?

Jak je možné, že lidé řešící problematiku politického vývoje, strategické zájmy, ideové platformy a soulad řečeného s realitou nejsou schopní nebo snad ochotní zabránit vývoji, který je označovaných jako úpadek. Proč se dospělo k postdemokracii?

In memoriam Luboš Kohoutek

Toulaje se internetem poté co zemřel RNDr. Luboš Kohoutek, CS., (30. prosince 2023) zjistil jsem, že v očích mnoha autorů z odborných kruhů, patří tento astronom k nejvýznamnější českým vědcům poválečných let, ne-li vůbec k největším… Ve světě běžném bývá jméno spojeno, je-li spojeno, s odpovědí: Kohoutek? To je ten s tou kometou, ne?

Poučení z krizového vývoje posledních 55 let

Tak jsem byl v pondělí na tom diskuzním setkání k 55. výročí Jana Palacha, co jsem tu o něm psal a které lze i zhlédnout – zde. Sešlo se nás tam asi padesát, z toho většina Janových vrstevníků, kteří ho osobně znali. Nejdůležitější věc, která tam byla řečena, je prostá (a pro nás, kdo jsme se Jana snažili do hloubky poznat, naprosto logická, i když pro širokou veřejnost, napojenou na mainstreamové informace, to možná bude překvapení): Jan Palach se nezabil na protest proti „komunismu“, ani proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Jak řekl na setkání jeden z jeho osobních kamarádů: Kdyby to bylo tak, tak by se to stalo hned. Na podzim 1968, který následoval po okupaci, by Jan už nejel na brigádu do Francie, kterou si opravdu užil. Jan Palach se zabil na protest proti tomu, jak na okupaci nakonec po pár měsících zareagovali Češi a Slováci. Titíž, kteří v srpnových dnech byli tak skvělí, že Milan Kundera napsal, že v srpnu 1968 (ne předtím, za Pražského jara) dosáhly naše národy svého morálního vrcholu. Když Jan odjížděl do Francie, stály tanky v ulicích a lidi byli skvělí – když se vrátil, tanky už byly skryté ve vojenských prostorech v lesích, ale zato každý druhý Čech „znormalizovaný“ tak, že říkal opak toho, co předtím.

Josef Jungmann redivivus

Rok 2023 byl rokem Josefa Jungmanna. Je určitě potěšující, že leckteré místní knihovny a místní muzea připomněly 250. výročí jeho narození. Sledoval jsem poměrně pozorně na internetu akce s ním spojené. Pozitivní ohlasy měl například listopadový cyklus Matice české v Národním muzeu. Ale na druhé straně řada institucí na Jungmanna zapomněla. Přitom ještě před několika generacemi byl považován za jednoho z nejvýznamnějších Čechů. Média jeho výročí ignorovala, což se ovšem dalo čekat, protože představuje dnes dost choulostivý problém. Pouze Česká televize mu nečekaně věnovala náležitou pozornost…

Co k dnešní době (55 let od svého činu) říká Jan Palach

Dnes, v pátek 19. ledna v 15:30, je to přesně 55 let, co se upálil Jan Palach. 22. ledna na 17:00, svolal jeho přítel ze studentských let Jan Šolta do Slovenského domu v Praze vzpomínkové setkání, na které pozval Palachova pravděpodobně největšího přítele Huberta Bystřičana, organizátora jeho pohřbu Jana Kavana, který po něm následně v britském exilu pojmenoval vydavatelství Palach Press, Lenku Procházkovou, která o něm napsala knihu Slunce v úplňku, a mě. V tomto textu vysvětlím proč a o čem chci na setkání promluvit.

Varšavská smlouva – propaganda a realita

Varšavská smlouva, jak se jí říkalo na Západě, vznikla v roce 1955 a zahrnovala SSSR a řadu jeho sousedů. Západ ji popisoval jako předstíranou smlouvu obětí zemí podrobených sovětským expanzionismem; SSSR ji popisoval jako dobrovolný bratrský svazek socialistů. To jsou však propagandistická prohlášení, která mají s realitou jen málo společného.

Spisovatelé a kolaborace. Otázky a otazníky

Od výletu francouzských spisovatelů na literární kongres do Výmaru, který se konal v říjnu 1941 pod záštitou Josefa Goebbelse, nás dělí již osmdesát dva let. A zdálo by se, že dnes už téma nemůže čtenáře zaujmout. A přitom opak je pravdou. Delegace cestou navštívila Baden Baden, Kolín nad Rýnem a další místa, kde se na jejich počest konaly slavnostní recepce a autorská čtení. Jejich účast na kongresu byla pojímána jako projev francouzsko-německého usmíření. Ale do skutečně širšího povědomí se spisovatelé nedostali ani tak tehdy, v době konání kongresu. V centru zájmu se mnozí objevili až v čase osvobozování Francie, kdy se započaly čistky a hony na kolaboranty.

Neúprosný soused: Americká imperiální agrese a subverze proti Kubě

Jak se tak výstižně říká v Schillerově Wilhelmu Tellovi: „Nejzbožnější nemohou žít v míru, pokud se to nelíbí zlému sousedovi.“ Tato konstelace existuje pro původní obyvatele Severní Ameriky od té doby, kdy bílí Evropané přistáli na východě. pobřeží. Už Georg Christoph Lichtenberg tušil: „Američan, který jako první objevil Kolumba, udělal hrozný objev.“ A obyvatelstvo kubánského souostroví je dodnes obzvláště tvrdě postiženo. Již deset let po založení USA popsal jeden z otců zakladatelů a pozdější prezident Thomas Jefferson v roce 1786 roli své země na kontinentu: „Naši Konfederaci je třeba vnímat jako hnízdo, ze kterého musí být zalidněna celá Amerika, severní i jižní.“

Válka proti terorismu je válkou proti lidem

V Evropě a Severní Americe ve vlivných západních masmédiích je teror, který pochází především z muslimských zemí, primárně označován jako „radikální“, „islamistický“, „brutální“ a „krutý“. Tyto konotace jsou určeny k tomu, aby se teroristické útoky jevily jako dílo kriminálních, nelidských a nábožensky a politicky zmatených pachatelů. Bez ohledu na to, že zabíjení a zraňování civilistů je zločin – jak prostřednictvím teroristických útoků, tak prostřednictvím běžných armádních bomb a granátů –, používají se tyto jednoduché, neustále se opakující termíny ke konstrukci motivů, odsouzení a ospravedlnění.

Miroslav Belica / Petr Markvart – Palestina / Izrael – Debatní klub

Do Debatního klubu na téma Palestiny a Izraele přijali pozvání arabista, diplomat, orientalista a analytik Miroslav Belica a Petr Markvart, který se dlouhodobě věnuje problematice Blízkého východu, kde i pracoval například v Sýrii, Libanonu, Jordánsku, Iráku a Egyptě.

Zpráva o likvidaci naší kultury aneb Století Františka Pavlíčka

100 let by tento týden v pondělí bylo Františku Pavlíčkovi (1923 – 2004), v jedné osobě velké osobnosti československého rozhlasu (zakladatel regionální stanice v Č. Budějovicích, po revoluci generální ředitel ČSRo), divadelnictví (vlastně zakladatel Divadla na Vinohradech, jak je známe), filmu (mj. scénář Třech oříšků pro Popelku + Markety Lazarové a Prince Bajaji s trojicí Vášáryová, Velecký, Palúch) i televize (Babička a řada dalších inscenací).

Kolaps Izraele a Spojených států

Poprvé je svět svědkem zločinu proti lidskosti v přímém televizním přenosu. Spojené státy a Izrael, které již dávno spojily své síly, budou pohnány k odpovědnosti za masové masakry spáchané v Gaze. Všude kromě Evropy stahují spojenci Washingtonu své velvyslance z Tel Avivu. Zítra učiní totéž ve Washingtonu. Vše se děje stejně jako při rozpadu SSSR a skončí to stejně: ohrožena je samotná existence amerického impéria. Proces, který právě začal, nelze zastavit.

Jaký mezinárodní řád?

Viděli jsme zločiny NATO, ale proč potvrzovat naše přátelství s Ruskem? Nehrozí, že se Rusko bude zítra chovat stejně jako NATO dnes? Nenahrazujeme jednu formu otroctví jinou?
Při odpovědi na tuto otázku bych využil své postupné zkušenosti poradce pěti hlav států. Všude mi ruští diplomaté říkali: jste na špatné cestě: jste odhodláni hasit jeden požár tady, zatímco jiný se rozhořel jinde. Problém je hlubší a širší.

Pravda o českém a československém angažmá rodu Schwarzenbergů

Zemřel Karel VII. Schwarzenberg (1937 – 2023). Přinášíme necenzurovanou zprávu o minulou sobotu po 252 letech vymřelém rodu Karlů z Orlíku, který zásadně podpořil vznik Národního divadla, muzea, Československé republiky, pracovního tábora v Letech i směřování České a částečně i Slovenské republiky po roce 1989.

Jak se stal dolar světovou měnou a proč skončilo JZD Slušovice

Jak se stal dolar světovou měnou? A proč skončilo legendární JZD Slušovice? I o tom se mluvilo na setkání Klubu 2019 v Trhovém Štěpánově.
Hlavním hostem byl bývalý spolupracovník Františka Čuby Petr Blahynka, podle kterého žijeme v době obrovské epochální změny. Promluvil i právník z Bulharska a host z Dominikánské republiky. „Nebude vepřo-knedlo-zelo“? ptá se.

Řešení genocid a válek podle Pepíků, Ferků – a Emira

Co mají Židé a palestinští Arabové společného, kromě společného mytologického praotce Abraháma (Ibrahíma), téže jazykové rodiny, podobného písma (psaného z našeho pohledu „pozpátku“), a velkého kusu společných dějin? Oba národy patří mezi Srby, Chorvaty, Černohorce, Makedonce, Albánce, Iry, Tádžiky, Malajce, Mongoly, Laosany, Abcházy a Osetince – tedy ty národy, jejichž příslušníků ve vlastním národním státě žije míň než v zahraničí. Tutéž zvláštnost mají i dva další národy, které se v těchto dnech vzájemně vyhlazují: Arméni a Ázerbájdžánci. (Ti posledně jmenovaní před pár dny po 2400 letech vyhladili enklávu Náhorní Karabach, která byla od roku 1926 i de iure republikou pod arménskou správou – za velké pomoci Izraele, který je pro muslimskou ázerskou armádu druhým největším regionálním dodavatelem zbraní a válečného materiálu po Turecku!).

4x Izrael – Palestina (1)

1) František Škvrnda st.: Nový výbuch násilia v Izraeli (9.10.2023)
2) Eduard Chmelár: Vráťte Palestínčanom ich práva, slobodu a nezávislosť (9.10.2023)
3) Seymour Hersh: Izraelský plán, jak zlikvidovat Hamás (15.10.2023)
4) Jan Schneider: Chcimíři to mají všude těžké aneb O Izraeli úplněji (18.10.2023)

Apokalypsa 2.0: Izrael aneb Kdo nejde s námi, jde proti nám

Je to dva týdny, co jsem na sociální síti napsal, že všechny země, co se v minulosti vyznačovaly tím, že namísto zahraničně politické strategie, kterou po většinu novodobých dějin volí naše země (tj. být ne spojencem, ale otrokem velmoci, po jejímž bloku se právě nacházíme) praktikovaly finlandizaci (tj. mít ve prospěch vlastní nezávislosti nadstandardní vztahy s více velmocemi), se jí v dnešní vládě hesla Kdo nejde s námi, jde proti nám (o jejíž dnešní nesmiřitelné aplikaci si jeho autoři, komunisté, mohli nechat jen zdát i za bývalého dvojpólového světa, mezi jehož póly klidně vegetovaly neutrální země jako třeba Jugoslávie) budou muset vzdát.

Žádné překvapení, žádné náhody

Mnozí na Západě většinou veřejně nediskutují a neanalyzují projev Vladimira Putina ve Valdajském mezinárodním diskusním klubu. Téma znělo: Spravedlivá multipolarita. Jak zajistit bezpečnost a rozvoj pro všechny.  Projev ruského prezidenta se týkal především budoucnosti a principů světového řádu, za který bude Rusko bojovat. Prezident také hovořil o hrozbách pro civilizaci, obrazu budoucnosti a civilizaci.

Změna paradigmatu v Palestině

Krvavý konflikt, který začal v zeměpisné Palestině, přišel po 75 letech stejně vražedného bezpráví. Z hlediska mezinárodního práva mají Palestinci právo a povinnost bránit se izraelské okupaci, stejně jako mají Izraelci právo a povinnost reagovat na útok na ně. Povinností každého z nás je pomoci vyřešit nespravedlnost, kterou trpí obě skupiny, což neznamená podporovat krutou pomstu některých z nich.
Podpora, kterou lze poskytnout palestinskému a izraelskému lidu, navíc nesmí vést k amnestii jejich vůdců za zločiny, které spáchali, ani velmocí, které jimi manipulovaly.

Mnichovské dohody vzor 2022-3 a jejich původ

Jako člověka, který se odjakživa zajímá o národnostní menšiny, mě kdysi potěšilo, když jsem v našem městě objevil příslušníka té naší řecké, už třetí generace. Původně učil v našem městě na hudební škole kytaru, ale poté, co ho po převratu jeho česká manželka donutila odejít do lákavě „západní“ staré vlasti, po pár letech se vrátil, místo na zušce bylo obsazené a on v jedné z našich staroměstských mosteckých věží začal prodávat gyros. Když jsem se mu jako muzikantovi svěřoval s tím, že jsem obdivovatelem řeckého hudebního skladatele Mikise Theodorakise, sdílel se mnou můj obdiv, ale zeptal se: „Víš ale, že byl komouš?“ A pro jistotu obratem hned vysvětlil: „To ale ve fašistickém Řecku neznamenalo to, co být soudruh v 70. letech tady u nás. Spíš odvahu chtít pod nebezpečím trestu lepší poměry pro chudý lidi. Něco jako tady Charta…“

Môžu za to komunisti a bicyklisti

To, čo zažívame, mi veľmi pripomína éru pred rozpadom starého sveta. Aj so senilnými starcami na čele vlád, aj s lžou, ktorá má byť jedinou pravdou. Rozdiel je, že nikto dnes nie je Gorbačov a nikde sa nečrtá nová perestrojka. Áno, skončila sa neslávne, ale i tak nám priniesla slobodu a desiatky rokov relatívneho mieru (lebo na Juhosláviu sa predsa len zabudnúť nedá).

Slované nejsou otroci!

(Jak husitství přišlo z Novgorodu, reformace z Bosny atd.)
Žijeme v době, která se začíná podobat minulému režimu – v tom, že člověk působící ve veřejném prostoru se prodírá džunglí více či méně nebezpečných tabu. Jedním z nich je slovo slovanství. U svého známého, „insidera v mainstreamu“, jsem tohle slovo viděl na interním seznamu slov v jejich periodiku nepublikovatelných. Slovanství dnes dráždí o to víc, že válka, která nám (zatím co do dodávek a ekonomických důsledků) začíná přerůstat ve válku světovou, je válkou Slovanů proti Slovanům.

Umělá inteligence jako jezdec z apokalypsy

Když končil minulý režim, byl jsem ještě v útlém věku, a rodiče se přede mnou otevřené kritice zřízení vyhýbali, ale i přesto (i za pomoci našeho třídního Mirka Veselého, který nás kromě povinné látky učil i pravdy, jako že každá písnička, kterou rádio pustí denně třikrát, se nám dostane pod kůži, ať se nám líbí, nebo nelíbí), mi už tehdy došlo, že pokud je něco lidem až moc vnucováno (tehdy například udělené režimní metály, které musely být uvedeny nad názvem nejčtenějšího listu Rudé právo, anebo povinná titulatura národních a zasloužilých umělců před jejich jménem), tak jde asi o nějakou nepřirozenou a možná i nebezpečnou věc.

České dějiny 16: Müllerův mlýn

V Krakově je muzeum rodu Czartoryských. Dokonale zařízeno a vedeno, vstup volný, noblesse oblige. Poněkud nesourodé, od antických nálezů, kořistí z dávných válek, zbraní, oděvů a nábytku, porcelánových servisů a korespondence s někdejšími mocnými až po obrazy, včetně jednoho Leonarda da Vinciho. Až dodatečně mi to začalo vrtat hlavou: jak to vlastně zrestituovali? Jak se restituuje takové středověké brnění či dopis královny Alžběty? Zeptal jsem se přítele – polského novináře. Ale on jim to přece nikdy nikdo nesebral, vysvětlil mi.
Müllerův mlým je mou fikcí. Ne tak jeho osudy. Jsem si jist, že si ji leckteří čtenáři nahradí reálnými objekty, které osudy toho mého fiktivního sdílely.

Mainstream odpustil a zapomněl na válku v Iráku

Inteview s Noamem Chomskym k výročí irácké války vyšlo na serveru jacobin.de 28. srpna 2023.
Irácká válka byla snadno včleněna do systému mocenské doktríny. Potvrzuje to, co George Orwell pozoroval před osmdesáti lety, totiž že ve svobodných společnostech lze nepohodlná fakta potlačit bez použití síly. Dvacet let po válce je těžké najít v hlavním mediálním proudu jedinou větu, která by tvrdila, co je zřejmé: americko-britská invaze do Iráku je nejhorším zločinem současného století – zločinem, za který byli v Norimberku nacisté pověšeni. Ano, neslyšíte jedinou větu, která by vůbec připustila, že ta válka byla zločinem. Byla reinterpretována jako benevolentní pokus zbavit irácký lid strašlivého diktátora a přinést mu dar demokracie; a že tento pokus bohužel nevyšel.

Kdyby se Edvard choval jako Volodymyr aneb Sudety v letech 1930 – 38 bombardované

Léta jsem členem literárního spolku, kde většinu kolegů tvoří autoři žánru sci-fi. Není to sci-fi nijak bujaře technická, ze svého laického pohledu bych řekl spíše společenskokritická, se silným nádechem sarkastického humoru. Když se několika mým kolegům podařilo napsat povídky s tematikou, která se nejdéle do roka naplnila reálně (například že vesmírná stanice musela být uzavřena, protože kosmonautovi spadla do záchoda spona nebo že samočinný vchod univerzity nepustil dovnitř studenty), změnili naši scifisti definici žánru na re-pre (real prediction, reálná předpověď)… Jenže: mně jako literátovi sci-fi ani re-pre nic moc neříká. Bližší je mi žánr alternativní historie. Ne, že bych ji psal a vydával, ale občas si ji trochu promýšlím.

České dějiny 15: Nejmocnější sedlák zapráská bičem

Přetisk textu Karla Kosíka Rozum a svědomí, předneseného na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, působí v Právu z 21. srpna 2008 jako nostalgické memento v záplavě zavilé nenávisti. Dva srpnové týdny dovolené, strávené v izolaci Radiožurnálu a českých novin jsou exkurzí do hlubokých padesátých let, kdy ještě antiimperialistické kampaně vzbuzovaly upřímnou lidovou odezvu. Kdy se ale poštěstil tak zdařilý souběh příležitostí jako válka v Gruzii ausgerechnet na kulaté výročí okupace?

Likvidační komando české státnosti a českého národa

„Mluvit pravdu znamená zničit si kariéru.“
Dokud si budeme myslet o české vládě, že se jedná o vládu, která chce naplňovat vůli lidu, nikdy se nedobereme žádného výsledku. Je třeba pochopit, že se nejedná o českou vládu, ale o likvidační komando české státnosti a českého národa. Tento likvidační trend je dlouhodobý.

Kde je teraz nová Jane?

Oboch starších vnukov sme tentoraz – v rámci našich každoročných prázdninových potuliek Slovenskom – odviezli až do najvýchodnejších regiónov vlasti. Napriek tomu (či práve preto), že len kúsok za našou východnou hranicou cerí zuby to najhroznejšie strašidlo… Len kúsok- kúsoček za takou krásou, akú vyčarili nedotknuté Poloniny. Dvanásťročných potomkov sme však s manželkou odviezli aj na Duklu a do Údolia smrti. Aby na vlastné oči videli, že sloboda i mier k nám po strašnej svetovej vojne prišla z východu. Ešte skôr, kým nejaký ministerský pomätenec (ako Jaroslav Naď), nevzdelaný úradník z „ministerstva vojny“, zblúdený aktivista Ľuboš Lorenz a jemu podobní zaslepenci alebo dezorientovaný najnovší falšovateľ histórie Boris Filan premaľujú červenú hviezdu na zelených tankoch na bielo.

Případ Dúmá

Mluvíme o velmi konkrétním incidentu z roku 2018. V Sýrii došlo k údajnému útoku jedovatým plynem na předměstí Damašku Dúmá.
Zpráva mezinárodní Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) to vyšetřovala a vydala o tom zprávu. Pak to začalo být vzrušující, protože tato zpráva byla odložena, komise byla vyměněna, vydala novou zprávu a ta říkala opak toho, co ta první.  Podle ní je naprosto jasné, že to byla syrská armáda, že to byl paša al-Asad.

České dějiny 14: Církevní restituce

Vůbec jsem o nich nechtěl psát. Dokonce ani přemýšlet. Z toho mála, které jsem zaznamenal z médií jsem usoudil, že je tu dost jiných na to, aby zákon v dané podobě neprošel. Výjimečně jsem přeposlal text Lenky Procházkové na rozdělovník, kam jinak rozesílám odkazy na své vlastní. Přes všechny mé často provokativní teze jsem ještě nikdy neobdržel tak rychle tolik různorodých reakcí. Od „To je vedle Mahlera jediný chlap v té zlé parodii na stát“ přes „já si myslím – a to nejsem rozhodně žádný bigotní katolík – že se pí Procházková dočista zbláznila“ až po „naštěstí existuje ještě podzemní církev, do které se asi znovu ve svém životě vrátím, když ta všeobecná nálada k tomu směřuje“. Především mne ale následné diskuse s autory donutily se nad tématem zamyslet podrobněji.

Test vazalství

V internetovém deník.cz byl uveřejněn článek Daniela Anýže polemizující s článkem o českém antropologovi Aleši Hrdličkovi ve Washington Post označujícím ho za rasistu.
Máme tedy dalšího rasistického vědce, někdejšího významného antropologa, který svými výzkumy rasistické teorie vyvracel. K tomu, aby je vyvrátil, musel udělat tisíce srovnávacích studií mozků různých ras. Co tedy vadí novinářům současného levicového směru WOKE? Vadí jim samotná metoda. Lidé se srovnávat nesmějí, je to zakázáno. Další ideologický zákaz, další krok k totalitě a středověkému temnu.

Oppenheimerův paradox

Vzpomínám si na své první setkání s americkou vinou za dvě atomové bomby svržené na Japonsko. V roce 1985 jsem se účastnil konference o distribuovaném řízení počítačů v kalifornském Monterey a našimi hostiteli byly Lawrence Livermore Laboratories. To byla zbrojní laboratoř, která vyvinula vodíkovou bombu. Během večeře se manželka jednoho z jaderných vědců zeptala japonského profesora u stolu, zda Japonci chápou, proč Američané museli svrhnout bombu na Japonsko. Že to zachránilo milion životů amerických vojáků? A mnoho dalších Japonců? Hledala snad rozhřešení viny, kterou nesli všichni Američané? Nebo hledala potvrzení, že to, co jí bylo řečeno a čemu věřila, je pravda? Že tuto víru sdílely i oběti bomby?

V roce 1968 k nám tanky nepřijely kvůli liberalizaci. Stál za tím náš požadavek, který je nebezpečný ještě dnes.

Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti – bylo velmi prozřetelné…), nedodržování vojenských dohod a riziko snížení odběru zbraní, což je i pro rozpočet velmocí kšeft, který se nedá ohrožovat beztrestně. Zejména jedná-li se o zbraně nejdůležitější: zbraně jaderné.