1. Petr Pavel: Projev na Valném shromáždění OSN, New York
2. Sergej Lavrov: Projev na informační schůzce k udržení míru a bezpečnosti na Ukrajině, New York
3. James M. Lindsay: Trump promluvil k Valnému shromáždění OSN

Petr Pavel: Projev na Valném shromáždění OSN, New York

Vážený pane předsedo, Excelence, dámy a pánové,

je mi ctí být opět v tomto sále a vystoupit jménem České republiky na 81. zasedání Valného shromáždění OSN. Obnova důvěry, zvládání transformace“ je příhodným tématem letošního zasedání. Odráží jak rozsah změn, kterými náš svět prochází, tak potřebu tyto změny odpovědně zvládat.

Po druhé světové válce byl vybudován multilaterální systém založený na pravidlech a globální spolupráci, který pokrýval otázky bezpečnosti, lidských práv, ale i hospodářského rozvoje. Po desetiletí se v rámci tohoto z velké části předvídatelného systému odehrávaly postupné změny v rozložení globální moci.

Moc byla vždy rozložena nerovnoměrně, dnes jsme však svědky zásadních změn, které poválečný systém proměňují. Úkolem mezinárodního společenství není těmto změnám vzdorovat, ale řešit je mírovou cestou.

Měli bychom se inspirovat zakladateli Organizace spojených národů a naším společným cílem by mělo být předcházet válkám a ničení. Musíme budovat předvídatelný mezinárodní řád, který se dokáže přizpůsobovat změnám a zároveň zajistí spravedlnost a stabilitu. Právě proto potřebujeme fóra, jako je toto – místa, kde má přednost dialog a kde může fungovat diplomacie.

Potřebujeme pravidla. Ne proto, že by všechny státy byly stejně mocné, ale právě proto, že tomu tak není. Pravidla mají smysl pouze tehdy, pokud zavazují všechny, zejména ty, kteří jsou natolik mocní, že by je mohli zpochybňovat nebo porušovat.Když přestanou platit pravidla, uvolněné místo zaplní síla. Svět ovládaný soupeřením velmocí je světem méně stabilním a méně schopným čelit nejpalčivějším výzvám naší doby. Je to svět, v němž jediná jiskra může zažehnout požár.

Namísto toho bychom měli trvat na tom, že větší moc znamená také větší odpovědnost. Odpovědnost při používání síly. Odpovědnost vedoucí ke zdrženlivosti. Ale také odpovědnost využívat svůj vliv k tomu, aby použití síly vůbec nebylo nutné. To platí především pro stálé členy Rady bezpečnosti OSN.

Čína má dostatek moci i vlivu k předcházení konfliktům, snižování napětí a ukončování válek. Tomu by měla odpovídat i její odpovědnost. To platí i pro využití jejího vlivu ve prospěch ukončení ruské agrese proti Ukrajině. Tuto agresi zahájilo a nadále vede Rusko, další stálý člen Rady bezpečnosti OSN. Činí tak zcela v rozporu s Chartou OSN a základními principy mezinárodního práva. Ruská agrese způsobuje ukrajinskému obyvatelstvu obrovské utrpení. Civilisté i civilní infrastruktura jsou nadále bezohledně vystavováni útokům.

Riziko každým dnem roste. Agresivita Ruska představuje přímou hrozbu pro bezpečnost Evropy. Bezprostřednost této hrozby názorně ilustroval nedávný ruský pokus o dronový útok na letišti Lipsko/Halle v Německu, pouhých 150 kilometrů od českých hranic. Důsledky agrese ale sahají daleko za hranice Evropy. Ruská válka narušila globální potravinovou bezpečnost, zemědělskou výrobu, export i dodavatelské řetězce. Její dopady pociťujeme i v Česku, ještě citelnější jsou však v některých částech Afriky a jinde ve světě, zejména v zemích závislých na stabilních a cenově dostupných dodávkách potravin.

Je nezbytné, aby Rusko stále více pociťovalo náklady své agrese. Zároveň musíme podporovat seriózní diplomatické úsilí. Diplomacie je nejdůležitější nikoli mezi přáteli, ale mezi protivníky. Právě zde zůstává Organizace spojených národů nenahraditelná. Představuje fórum pro dialog, i když se dohoda zdá být velmi vzdálená.

Stejné principy, na kterých byla OSN založena, jsou zásadní i pro Ukrajinu. Jsou klíčové pro oblast Jihočínského moře i v celém prostoru Tchajwanského průlivu. Záleží na nich na Blízkém východě, v Súdánu i v Demokratické republice Kongo. Současný vývoj v Jemenu a Saúdské Arábii ukazuje, co se stane, když pravidla a právo ustoupí síle a nátlaku – a jaké důsledky pro celý svět může mít regionální konflikt během jediného okamžiku.

Dámy a pánové,

blížící se konec mandátu generálního tajemníka Antónia Guterrese je příležitostí ocenit jeho úsilí o reformu a modernizaci Organizace spojených národů. Příští generální tajemník či generální tajemnice bude stát před zásadním úkolem: uzpůsobit OSN světu, v němž sílí geopolitické soupeření a roste fragmentace. Česká republika očekává, že bude pokračovat v naplňování agendy UN80 a reformní návrhy promění v konkrétní výsledky.

Úspěch reformy OSN nebude posuzován podle nových struktur či nového slovníku, ale podle toho, zda bude multilaterální systém schopen přinášet výsledky, hájit mezinárodní právo a zajistit, aby jeho pravidla měla skutečnou váhu. Právě na tom závisí budoucí legitimita Organizace spojených národů. Tento úkol je obzvláště naléhavý v oblasti míru a bezpečnosti. Mezinárodní společenství musí být schopno účinněji předcházet krizím, chránit civilní obyvatelstvo a bránit pravidla, k jejichž dodržování se zavázalo.

Česká republika je připravena přispět svým dílem. Dovolte mi proto zopakovat, že má země usiluje o nestálé členství v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů na období 2032–2033. Pokud budeme zvoleni, budeme se aktivně podílet na práci Rady bezpečnosti a poneseme svůj díl odpovědnosti.

Budeme i nadále pomáhat předcházet konfliktům a řešit je prostřednictvím politického dialogu, humanitární pomoci a praktické spolupráce. Budeme hájit ochranu civilního obyvatelstva a kritické infrastruktury. V případech závažného porušování mezinárodního práva budeme prosazovat vyvozování odpovědnosti.

Zůstaneme také silným zastáncem lidských práv a demokracie. Budeme podporovat nezávislé mechanismy ochrany lidských práv, svobodu pokojného shromažďování i svobodné a spravedlivé volby. A budeme usilovat o to, aby nové technologie naše společnosti posilovaly, nikoli oslabovaly.

Vážený pane předsedo,

je čas se zabývat mimořádným tempem rozvoje umělé inteligence. V posledních dnech získala tato debata na naléhavosti a závažnosti. Poselství Nezávislého mezinárodního vědeckého panelu OSN pro umělou inteligenci, výzkumníků předních společností v oblasti AI i nezávislých odborníků je stále zřetelnější: naše schopnost tuto technologii řídit zaostává za tempem jejího vývoje.

Umělá inteligence může být pro lidstvo velice přínosná. Bez účinných ochranných mechanismů však může také způsobit nesmírné škody. Musíme proto trvat na základním principu: člověk musí zůstat tím, kdo technologii ovládá, a nikoli tím, kdo technologii podléhá. Technologie by měla sloužit našim společným cílům a žádný systém by nikdy neměl fungovat mimo rámec lidské odpovědnosti.Nesmíme také připustit, aby budoucnost umělé inteligence určovalo nekontrolované soupeření, v němž tlak na to být první zastíní bezpečnost, dohled nebo odpovědnost.

Před více než osmdesáti lety projekt Manhattan ukázal, jak rychle může vědecký průlom proměnit rozložení sil – a jak obtížné je pro politiku a mezinárodní pravidla držet krok s takovým vývojem. Umělá inteligence představuje odlišnou technologii a jiná rizika. Poučení je však podobné: pokud technologický vývoj předchází nastavení pravidel dohledu a řízení, hrozí, že budeme řešit následky až ve chvíli, kdy bude příliš pozdě. Má-li umělá inteligence sloužit lidem, musí se rozvíjet v rámci mezinárodních pravidel. Žádný stát ani žádná firma se s touto výzvou nemůže vyrovnat samostatně.

Potřebujeme společné standardy, skutečný veřejný dohled a jasné mechanismy pro vyvozování odpovědnosti. Nevolíme mezi inovacemi a pravidly – ale mezi inovacemi řízenými pravidly a inovacemi řízenými logikou soupeření.

Dámy a pánové,

umělá inteligence není jedinou výzvou, kterou žádná země nedokáže zvládnout sama. Totéž platí pro změnu klimatu. I letošní rok nám znovu připomněl rostoucí dopad extrémního počasí, které ovlivňuje životy lidí po celém světě.

V mnoha oblastech světa mají klimatické změny dopady na domovy a živobytí lidí. Ohrožují poskytování zdravotní péče, potravinovou bezpečnost i dodávky pitné vody, zvyšují životní náklady a v některých případech přispívají k nestabilitě a konfliktům. Ti nejzranitelnější bývají často zasaženi nejvíce.

Česká republika nabízí podporu těm, kteří pomáhají obnovovat své domovy. Samotná pomoc při zvládání následků katastrof však nestačí. Potřebujeme koordinovanou globální akci – s cílem omezit další škody, ale také proto, abychom se přizpůsobili změnám, které již ovlivňují naše životy a které budou utvářet životy budoucích generací.

Vážený pane předsedo,

dovolte mi skončit poselstvím, které se za uplynulý rok nezměnilo. Většina výzev, kterým čelíme, má globální charakter. Žádný stát jim nemůže čelit sám, proto potřebujeme více dialogu, více spolupráce a více společného úsilí, a právě proto musíme zajistit funkční multilaterální spolupráci. Je to náš společný cíl.

Děkuji vám.

Petr Pavel, prezident republiky, OSN, New York 23. září 2026

Petr Pavel (*1961) je český politik a armádní generál ve výslužbě, od března 2023 čtvrtý prezident České republiky. Po absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova pokračoval v letech 1979–1983 na Vysoké vojenské škole pozemního vojska Ludvíka Svobody ve Vyškově, obor průzkum. V roce 1983 působil v Československé armádě jako výsadkář-průzkumník a zažádal si o členství v KSČ, přijat byl v roce 1985. V roce 1988 se stal členem vojenské rozvědky a v letech 1988 a 1991 pod krytím Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně absolvoval postgraduální kurz 26. oddělení Zpravodajské správy Generálního štábu pro pracovníky vojenské rozvědky pro práci v zahraničí a speciální úkoly (s krycím jménem Pávek). Po listopadu 1989 změnil strany a od začátku 90. let sloužil na generálním štábu, později byl velitelem jednotek, vojenským diplomatem i českým zástupcem v zahraničních vojenských uskupeních a v mezinárodních organizacích. Během jugoslávského konfliktu absolvoval v letech 1992–1993 zahraniční misi v rámci mírové operace UNPROFOR, za niž obdržel vysoká vyznamenání. Mezi roky 2012 a 2015 působil ve funkci náčelníka Generálního štábu AČR a v roce 2015 se stal předsedou vojenského výboru NATO. Do výslužby odešel v roce 2018. V létě 2022 oznámil svoji kandidaturu na prezidenta České republiky, ve druhém kole voleb v lednu 2023 zvítězil nad Andrejem Babišem a v březnu nastoupil prezidentský úřad.

Zpět na obsah

Projev ministra zahraničí RF Sergeje Lavrova na informační schůzce k udržení míru a bezpečnosti na Ukrajině

Rád bych nejprve vyjádřil vděčnost našim západním kolegům, především těm evropským.
Dovolte mi to vysvětlit.

Nebýt jich, situace na Ukrajině by zůstala v nejistotě a obyvatelé Krymu, Donbasu a Novorossije by byli zbaveni práva volby.

Již v roce 2004, kdy byla Ukrajina donucena uspořádat nelegální třetí kolo prezidentských voleb, se Brusel rozhodl tuto záležitost zcela vyjasnit a požadoval, aby se Ukrajinci rozhodli mezi Ruskem a Evropou. V roce 2013, kdy byly v Kyjevě zinscenovány veřejné nepokoje s požadavkem na okamžité podepsání asociační dohody mezi Ukrajinou a EU, Brusel trval na svém přístupu k této záležitosti a zcela ignoroval své závazky vyplývající ze Smlouvy o zóně volného obchodu v rámci Společenství nezávislých států (SNG). Evropané převzali vedení při jednáních v únoru 2014 mezi legitimním prezidentem a opozicí a zajistili dohodu o urovnání krize, na jejímž základě Viktor Janukovyč přijal všechny jejich podmínky, včetně vytvoření vlády národní jednoty, která měla připravit předčasné prezidentské volby za předpokladu, že jak úřady, tak opozice se okamžitě zřeknou jakéhokoli násilí. Tento dokument byl podepsán 21. února 2014 pod oficiálními zárukami Německa (Frank-Walter Steinmeier), Polska (Radosław Sikorski) a Francie (Laurent Fabius). V noci z 22. na 23. února 2014 však opozice tyto záruky i své vlastní závazky pošlapala, obsadila vládní budovy a oznámila vytvoření nikoli „vlády národní jednoty“, ale „vlády vítězů“. Jak se říká, vnímejte ten rozdíl.

Co se týče ručitelů dohody, kterou pučisté pošlapali, Paříž již 23. února 2014 s vážnou tváří prohlásila, že rodící se demokratický přeměna splňuje aspirace ukrajinského lidu.

Velká Británie samozřejmě nemohla nečinně přihlížet. Ministr zahraničí William Hague 22. února 2014 prohlásil: „Události posledních 24 hodin ukazují vůli Ukrajinců směřovat k jiné budoucnosti.“ O Janukovyčovi 24. února 2014 řekl, že „jeho autorita již není na Ukrajině široce přijímána jako autorita legitimního prezidenta.“

O něco později, 1. března 2014, se přidala německá kancléřka Angela Merkelová: „Musíme poskytnout všestrannou podporu úsilí ukrajinského lidu o svobodu a demokracii.“

Nové úřady v Kyjevě, povzbuzené volnou rukou udělenou Západem, okamžitě vyhlásily cíl zrušit status ruského jazyka a na protesty obyvatel Krymu a Donbasu proti krvavému převratu reagovaly tím, že je označily za teroristy a vyslaly proti nim skupiny ozbrojených bojovníků a jednotky pravidelné armády, včetně dělostřelectva a letectva. To vyústilo v krymské referendum o nezávislosti na otevřeně nacistickém režimu, který se chopil moci v Kyjevě, a o opětovném sjednocení s Ruskem.

Kdyby Evropané nepodváděli, ale donutili opozici dodržet dohodu podepsanou v únoru 2014 pod zárukami Berlína, Paříže a Varšavy, Ukrajina by si zachovala svou územní celistvost v rámci hranic z roku 1991, o čemž sní Zelenskyj a jeho západní patroni. Evropané však nedokázali potlačit svůj vrozený instinkt lhát a dosahovat svých cílů zločinnými prostředky.

O rok později byly podepsány Minské dohody, o které Berlín a Paříž důrazně usilovaly. Byly podepsány 12. února 2015 a 17. února 2015 byly na iniciativu Ruska jednomyslně schváleny Radou bezpečnosti OSN. Je třeba poznamenat, že podle článku 25 Charty OSN se členské státy „zavazují přijímat a provádět rozhodnutí Rady bezpečnosti“.

Prezident Ukrajiny Petr Porošenko to však kategoricky odmítl a jeho patroni v Berlíně a Paříži se ho ani nepokusili přesvědčit. Když se ve Francii ujal úřadu Emmanuel Macron, došlo k oživení tradiční francouzské aktivity. Dne 19. prosince 2019 se v Paříži konal summit Normandské čtyřky (Německo, Francie, Rusko a Ukrajina), na němž byl kyjevský režim zastoupen Vladimirem Zelenským, který se dostal k moci pod vznešenými hesly o nastolení míru a dobrých sousedských vztahů s Ruskem a o ukončení útoků na ruský jazyk. Přijali prohlášení, které znovu potvrdilo nutnost zajistit přísné dodržování Minských dohod, včetně zakotvení zvláštního statusu určitých oblastí Donbasu v ukrajinské ústavě. Tento status neznamenal nic mimořádného – pouze právo používat ruský jazyk a zřizovat místní samosprávy.

Kdyby byly Minské dohody z roku 2015, které byly potvrzeny v Paříži v roce 2019 za prezidentství Zelenského, naplněny v souladu s požadavky Rady bezpečnosti OSN, Ukrajina by zůstala v hranicích z roku 1991, samozřejmě s výjimkou Krymu, a toho si jsou všichni plně vědomi. Evropa to však opět nedovolila. Jak po skončení svých funkčních období přiznali Angela Merkelová, François Hollande a Petro Porošenko, nikdy neměli v úmyslu Minské dohody, které podepsali, realizovat. Potřebovali pouze čas, aby mohli Ukrajinu zaplavit zbraněmi. Velmi upřímné přiznání. Všechna ta setkání, jako například to v Paříži, sloužila pouze k předstírání intenzivní diplomatické činnosti, která měla sloužit jako zástěrka pro rozvíjení protiruské kampaně.

V prosinci 2021 NATO a Bidenova administrativa arogantně odmítly návrhy Ruska na dosažení dohody založené na vzájemném respektování bezpečnostních zájmů Ruska, evropských a severoamerických zemí. Z praktického hlediska probíhaly přípravy na to, aby Kyjev převzal kontrolu nad územími Donbasu, která se nacházela mimo jeho kontrolu. V únoru 2022 jsme byli nuceni zahájit speciální vojenskou operaci, abychom zabránili uskutečnění západního scénáře. Už po týdnu od jejího zahájení Ukrajinci požádali o jednání. Souhlasili jsme. Po několika kolech jednání v Bělorusku a Istanbulu přišla Ukrajina s návrhem klíčových principů urovnání a naši vyjednavači je přijali. Hlavní ustanovení počítala s potvrzením neutrality Ukrajiny, uznáním reality na místě a zároveň stanovila záruky kolektivní bezpečnosti jako spolehlivou pojistku proti jakékoli budoucí vojenské eskalaci, provokacím či agresivním činům. Ukrajinská a ruská delegace dokument parafovaly, ale každý ví, jak se události od toho okamžiku vyvíjely. Tehdejší britský premiér Boris Johnson zabránil Ukrajincům uzavřít právně závaznou dohodu na základě textu, který navrhl a parafoval Kyjev. Místo toho vyzval Ukrajinu, aby se bránila. Evropa se de facto ztotožnila s postojem Londýna.

Kdyby byla tato parafovaná dohoda uzavřena jako smlouva a dodržována, Ukrajina by zůstala v hranicích z roku 1991, bez Krymu a části Donbasu.

Poté Evropa pokračovala v „přispívání k mírovým snahám“ v návaznosti na srpnový summit z roku 2025 mezi prezidentem Vladimirem Putinem a prezidentem Spojených států Donaldem Trumpem na Aljašce. Na tomto summitu ruský prezident přijal návrhy Washingtonu včetně jejich kompromisů, jak již mnohokrát uvedl. Vedoucí představitelé Ruska a Spojených států během své společné tiskové konference v Anchorage jasně dali najevo, že bylo dosaženo principiální dohody, a totéž zdůraznil ve svých prohlášeních v následujících dnech i prezident Spojených států Donald Trump.

Evropa, znepokojená tímto vývojem, spěchala, aby přesvědčila prezidenta Spojených států, aby ustoupil od své vlastní iniciativy, stejně jako Boris Johnson donutil Ukrajince, aby v Istanbulu stáhli své vlastní návrhy. Do Washingtonu byla okamžitě vyslána evropská delegace s úkolem udělat vše pro to, aby se jakékoli další snahy o naplnění dohod z Anchorage zastavily. V důsledku toho se Emmanuel Macron a další západní lídři během summitu skupiny G7 v Évianu a summitu NATO v Ankaře v červnu 2026 chlubili tím, že pohřbili dohody z Anchorage, a zároveň tvrdili, že Spojené státy pevně stojí za svým závazkem stát na straně Ukrajiny.

Když Steve Witkoff a Jared Kushner nedávno opět navštívili Moskvu, znovu potvrdili zájem Washingtonu na zprostředkování urovnání situace na Ukrajině. Stejně jako řekl prezident Spojených států Donald Trump po setkání v Anchorage v srpnu 2025, všichni se shodují na tom, že nebylo zapotřebí nějaká dohoda o příměří, ale trvalá mírová smlouva mezi Ruskem a Ukrajinou, která by válku jednou provždy ukončila.

Rusko je připraveno vést jednání s cílem dosáhnout takového spravedlivého a udržitelného míru, jak již prezident Vladimir Putin několikrát uvedl. Cíle, které je třeba splnit k dosažení tohoto záměru, jasně nastínil ve svém programovém projevu v červnu 2024. Vzhledem k našim negativním zkušenostem však během jednání, bez ohledu na jejich formát, nepozastavíme speciální vojenskou operaci. Právě o to však usiluje Evropa, jejíž cílem je rovněž získat oddech a doplnit vyčerpané válečné zásoby kyjevského režimu. Vzhledem k tomu, že se ocitla v této zoufalé situaci, přešla k něčemu, co lze označit za otevřený terorismus.

Kromě zajištění bezpečnostních zájmů Ruska patří mezi cíle zvláštní vojenské operace také zajištění toho, aby byla plně respektována všechna práva Rusů a rusky mluvících obyvatel nejen na Krymu, v Donbasu a v Novorossii, ale také na území Ukrajiny, kde stále platí zákony prosazované Západem, jejichž cílem je úplné zrušení ruského jazyka ve všech sférách, včetně školství, hromadných sdělovacích prostředků, kultury a každodenního života, a zároveň postavení kanonické ukrajinské pravoslavné církve mimo zákon. Úsilí o přijetí těchto zákonů, které započalo již v roce 2017, daleko předchází speciální vojenské operaci. Evropa a NATO však mlčely.

Zároveň probíhalo legislativní úsilí o podporu nacistické ideologie a praktik. Vyvrcholilo tím, že Vladimir Zelenskyj a další představitelé režimu poklekli na počest ostatků Hitlerových spolupachatelů. Těmto ostatkům se dostalo prakticky královských poct, když byly převezeny z Evropy k opětovnému pohřbení v Kyjevě. Navíc se plánuje vytvoření takzvaného Pantheonu ukrajinských hrdinů na základě těchto ďábelských hrobů na území Kyjevsko-pečerské lávry, která je posvátným místem pro všechny pravoslavné věřící. Je smutné, že naši bývalí spojenci, s nimiž jsme bojovali proti Hitlerovi a nacismu, tyto kroky tolerují.

Západ, a především Evropská unie, je vždy připraven hovořit o lidských právech při každé možné příležitosti. Ve vztahu ke kyjevskému režimu však tuto frázi nikdy neslyšíme. Rusko trvá na striktním dodržování článku 1 Charty OSN, který vyžaduje, aby všechny státy respektovaly lidská práva a základní svobody bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka či náboženství. Chápeme, že pokud jde o pohlaví (gender), kyjevský režim se spíše orientuje podle Evropy, ale v otázkách jazyka a náboženství mu zde žádné výmluvy nepomohou. Když upozorňujeme na nepřijatelnost zákazu ruského jazyka a Ukrajinské pravoslavné církve (UOC), je nám v nejlepším případě řečeno, že až bude dosaženo komplexního urovnání, bude tento aspekt zohledněn „v rámci balíčku“. Požadavky Charty OSN však nemohou být předmětem vyjednávání. Musí být dodržovány bezpodmínečně, bez jakýchkoli výhrad. Ti, kdo hýčkají kyjevský režim, mají povinnost zajistit, aby se tak stalo. V praxi však Ursula von der Leyenová a další osobnosti v Bruselu i v evropských hlavních městech s velkým zápalem prohlašují, že Ukrajina směřuje k Evropské unii a musí být i nadále podporována finančními prostředky a zbraněmi, protože – pozor – „Ukrajina brání evropské hodnoty“. Z toho vyplývá, že rasismus, pronásledování církve a jejího duchovenstva a glorifikace nacismu v těch odporných, bestiálních podobách ukrajinského nacionalismu jsou právě těmi hodnotami, na nichž dnes Evropská unie stojí. Finský prezident Alexander Stubb nedávno učinil melancholické přiznání: „Západní země se nyní od Ukrajiny učí více, než se Ukrajina učí od nich.“

Nikde na světě, s výjimkou Ukrajiny, není zakázán celý jazyk. A to nemluvě o tom, že jde o jeden z úředních jazyků OSN. V Izraeli se může mluvit arabsky a persky a hebrejsky v jakékoli arabské zemi i v Islámské republice Írán, kde žije židovská komunita s vlastními synagogami. Dokonce i v Irsku se může mluvit anglicky. Na Ukrajině je však ruština zakázána a, jak tomu rozumíme, členové EU a NATO jsou s tím naprosto spokojeni. Dokonce se řídí příkladem Vladimira Zelenského – stejně jako pobaltské státy.

Samozřejmě nemohu opomenout zmínit postoj strážce Charty OSN – generálního tajemníka naší organizace. Již dlouhou dobu, od začátku ukrajinské krize, on i jeho oficiální zástupci opakují stále totéž: „Konflikt musí být urovnán na základě mezinárodního práva, Charty OSN, příslušných rezolucí Valného shromáždění a zásady územní celistvosti Ukrajiny.“ V reakci na naše opakované připomínky, včetně těch adresovaných osobně panu Antóniovi Guterresovi, v nichž jsme poukazovali na to, že Charta obsahuje celou řadu dalších principů, včetně práva národů na sebeurčení a respektování práva na vlastní rodný jazyk a náboženství, nám bylo sděleno, že formulace týkající se Ukrajiny byla „důkladně zvážena a nepodléhá změnám“.

Když prezident Donald Trump oznámil, že Grónsko by se klidně mohlo stát součástí území Spojených států, byl oficiální mluvčí OSN na tiskové konferenci dotázán, co si o tom myslí. Odpověděl: „Tato záležitost musí být vyřešena na základě mezinárodního práva, Charty OSN, zásady územní celistvosti Dánska a práva obyvatel Grónska na sebeurčení.“

Během tiskové konference konané 29. ledna letošního roku byl António Guterres dotázán: „Domnívá se OSN, že právo na sebeurčení se vztahuje na Krym a Donbas?“ Generální tajemník odpověděl (jsem nucen ho citovat v plném znění): „Vedli jsme o tom velmi zajímavé diskuse. A existují dvě zásady, které jsou zásadní. První zásadou je územní celistvost států. Druhou zásadou je sebeurčení národů. Sebeurčení národů však má řadu předpokladů. Jeho definice tedy zahrnuje řadu předpokladů. A po velmi pečlivém posouzení ze strany našeho Úřadu pro právní záležitosti je naším stanoviskem, že princip sebeurčení se na situace na Krymu a v Donbasu nevztahuje. V dané situaci tedy převládá princip územní celistvosti Ukrajiny.“ Kdyby tomu někdo rozuměl byť jen slovo, záviděl bych mu.

Jak vidíme, Grónsko není Krym ani Donbas a „nikdy se tyto dvě věci nesetkají“. S napětím očekáváme pokračování této „mýdlové opery“; bude zajímavé slyšet reakci sekretariátu na případné otázky novinářů ohledně plánů Skotska, Walesu a Severního Irska.

Doufáme, že nový generální tajemník vrátí jazyk používaný v prohlášeních oficiálních zástupců sekretariátu do hlavního proudu mezinárodního práva.

To by snad mohlo pomoci i našim západním kolegům, především těm evropským, vrátit se do reality a uvědomit si, k jakým důsledkům vede – a již vedlo – jejich bezohledné směřování k neomezené podpoře ukrajinského nacismu.

Na závěr se ještě jednou odvolám na konsensuální Deklaraci o zásadách mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou Organizace spojených národů. Deklarace jasně stanoví, že zásady suverenity a územní celistvosti se vztahují na ty státy, které dodržují zásadu rovných práv a sebeurčení národů a mají vládu zastupující celý lid obývající dané území, bez rozdílu rasy, vyznání či barvy pleti. Zdá se mi, že je všem zřejmé, že kyjevský režim nelze považovat za vládu zastupující zájmy obyvatel Krymu, Donbasu a Novorossije, které označil za „teroristy, podlidi a zrůdy“.

Sergej Viktorovič LavrovČesky (*1950) je ruský diplomat a od roku 2004 ministrem zahraničí Ruska. Je nejdéle sloužícím ruským ministrem zahraničí od dob Andreje Gromyka v Sovětském svazu. V roce 1972 absolvoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO). Své první sovětské diplomatické působiště získal na Srí Lance a kromě rodné ruštiny hovoří plynně sinhálsky, dhivehi, anglicky a francouzsky. V letech 1981-1988 zastával několik funkcí na sovětské stálé misi při OSN v New Yorku. Od konce 80. let byl zástupcem ředitele a poté ředitelem odboru mezinárodních organizací ministerstva zahraničních věcí a v roce 1992 se stal náměstkem ministra zahraničních věcí. Později v letech 1994-2004 působil jako stálý představitel Ruské federace při OSN. V létě 2020 vyšla sbírka jeho básní Последний компромисс с БогомČesky (Poslední kompromis s Bohem.).

Zpět na obsah

Komentář Jamese M. Lindsaye Trump Addresses the UN General Assembly publikoval Council on Foreign Relations 23. září 2026. Celý Trumpův 38minutový projev lze shlédnout a přečíst např. na serveru revČesky.

Trump promluvil k Valnému shromáždění OSN

Americký prezident Donald Trump promlouvá na 80. Valném shromáždění OSN v New Yorku 23. září 2025. Mike Segar/Reuters

Šest let poté, kdy promluvil k Valnému shromáždění OSN naposledy, prezident Donald Trump plně využil svého dnešního návratu do Turtle Bay. Požádán o patnáctiminutový projev, promluvil k shromáždění světových lídrů téměř hodinu. Místo aby načrtl vizi toho, jak by mohl svět spolupracovat, aby se vypořádal s výzvami, kterým čelí, Trump vychvaloval své úspěchy a vyjadřoval své stížnosti. Výsledek pravděpodobně nadchl jeho příznivce, stejně jako pobouřil jeho kritiky.

Velká část Trumpova projevuČesky byla známá každému, kdo sledoval shromáždění MAGA. Často se odchyloval od scénáře. Chlubil se svými úspěchy v domácí politice, stěžoval si, že nebyl nominován na Nobelovu cenu, a chlubil se, že Spojené státy jsou „nejžhavější zemí na světě“. Bývalý prezident Joe Biden sloužil v celém projevu jako boxovací pytel. Trump zmínil svého předchůdce přímo či nepřímo devětkrát a obvinil ho z vedení „nejzkorumpovanější a nejnekompetentnější administrativy v historii“.

Biden nebyl jediným terčem Trumpových výpadů. Stejně tak jím byla i Organizace spojených národů. Některé z jeho stížností byly drobné: rozbitý eskalátor cestou na místo projevu a nefunkční teleprompter, když dorazil na pódium. Některé byly historické: naříkal nad ztrátou zakázky na rekonstrukci sídla OSN před desítkami let a tvrdil, že by odvedl mnohem lepší práci než vítězný dodavatel a dal by budově mramorové podlahy místo teracových. A některé byly podstatné: argumentoval, že Organizace spojených národů nedokáže svůj „obrovský potenciál“ naplnit. Každý, kdo byl s Organizací spojených národů obeznámen, s ním soucítil, když odmítl její zálibu v „silně formulovaných dopisech“ a „prázdných slovech“ místo účinných akcí. Nenabídl však žádná praktická řešení pro zlepšení fungování organizace.

Pokud měl Trumpův projev nějaké téma, pak se jednalo o zlo imigrace a obnovitelných zdrojů energie. K oběma tématům se opakovaně vracel. Jak uvedl na konci svého projevu:

Imigrace a vysoké náklady na tzv. zelenou obnovitelnou energii ničí velkou část svobodného světa a velkou část naší planety. Země, které si cení svobody, kvůli své politice v těchto dvou oblastech rychle mizí. Pokud chcete být opět skvělí, potřebujete silné hranice a tradiční zdroje energie.

Trump své argumenty nijak nelehčil. „Krizi nekontrolované migrace“ označil za „politický problém číslo jedna naší doby“. Tvrdil, že Evropu „zaplavují“ migranti a že v důsledku neúspěšného experimentu s otevřenými hranicemi „jdou vaše země k čertu“. Stejně tak varoval své kolegy vůdce, že „pokud se nezbavíte tohoto zeleného podvodu, vaše země selže“.

Jak už to tak bývá, když se Trump odchýlí od scénáře, jeho poznámky byly potěšením pro ověřovatele faktů, protože své argumenty okořenil spoustou pochybných faktů a čísel. Na rozdíl od toho, co tvrdil, Organizace spojených národů není proto, aby migranti vstupovali do Spojených států za nelegální poplatky. Stejně tak Čína staví i vlastní větrné farmy – ty nyní vyrábějí 13 procent elektřiny v zemi – a nejen prodává větrné turbíny zbytku světa.

Trump ocenil svůj úspěch v ukončení „sedmi neukončitelných válek“ za pouhých osm měsíců ve funkci, což je tvrzení, které obsahuje něco pravdy a zároveň jeho úspěchy přehnaně zveličuje. Ve svých komentářích ke dvěma válkám, které neukončil, k válce v Gaze a na Ukrajině, nepřišel s ničím novým. K první z nich vyzval Hamás k propuštění rukojmí, která zajal před téměř dvěma lety – postoj, kterému publikum aplaudovalo. Kritizoval také země, které nedávno uznaly Palestinu jako stát, a uvedl, že Hamás bude tento krok vnímat jako „odměnu za tyto hrozné zvěrstva, včetně 7. října“. A ačkoli řekl, že „musíme válku v Gaze okamžitě zastavit“, nenabídl žádné myšlenky, jak tohoto cíle dosáhnout.

Pokud jde o Ukrajinu, Trump prohlásil, že válka uvádí Rusko do „špatného stavu“ a že „neúnavně pracuje“ na ukončení bojů. Nepožadoval však, aby ruský prezident Vladimir Putin své zesílené útoky na ukrajinské civilisty zastavil, natož aby souhlasil s příměřím. Trump poznamenal, že „Čína a Indie jsou hlavními financovateli probíhající války tím, že pokračují v nákupu ruské ropy“, ale svůj hněv si vyhradil pro Evropu. Zopakoval postoj, který vyjádřil začátkem tohoto měsíce, že Spojené státy nebudou zvyšovat ekonomický tlak na Rusko, dokud Evropa nezastaví veškerý dovoz ruské ropy a plynu. Zatím není jasné, zda Trump tento slib dodrží, nebo zda využívá klesající nákupy ruské energie Evropou jako výmluvu, aby se vyhnul tvrdšímu postoji vůči Rusku.

Trump se o vztazích mezi USA a Čínou nezmínil, přestože i většina členů jeho vlastní administrativy považuje Čínu za nejvyšší prioritu americké zahraniční politiky. Toto mlčení mohlo odrážet snahu nezhatit jeho dosud neúspěšné úsilí o vyjednání obchodní dohody s Pekingem. Pokud ano, pravděpodobně tento cíl podkopal svou poznámkou, že „jen před několika lety nám bezohledné experimenty v zahraničí způsobily ničivou globální pandemii“. Čínští představitelé vědí, koho viní. Stejně tak nevyužil příležitosti vykreslit vizi, jak by Spojené státy a Čína mohly spolupracovat ke vzájemnému prospěchu.

Jediné místo, kde Trump vyzval ostatní země ke společnému zájmu, bylo „jednou provždy ukončit vývoj biologických zbraní“.  K prosazování Úmluvy o biologických zbraních navrhl použití „systému ověřování pomocí umělé inteligence“. K této nové iniciativě neposkytl žádné podrobnosti a rychle se vrátil k naříkání nad zlem migrace.

Trumpovi příznivci doma i v zahraničí nepochybně nad tím, co slyšeli, jásali. Ostatní světové vůdce včak jeho slova pravděpodobně nijak zvlášť nepohnula. V tomto okamžiku už chápou, s kým mají co do činění, takže je pravděpodobně ani nepřekvapilo, ani neurazilo, že jeho projev nabyl podoby projevu před shromážděním MAGA. Ať už jeho politiku podporují, nebo ne, vědí, že s ním jednat musí.

Světoví lídři také vědí, že Trump dokáže změnit kurz během chvilky. Jako by to chtěl dokázat, vyšel dnes odpoledne ze schůzky s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským se zcela novou diagnózou situace na bojišti na Ukrajině.

Poté, když jsem se seznámil s vojenskou a ekonomickou situací na Ukrajině a v Rusku a plně ji pochopil, a poté, když jsem viděl ekonomické potíže, které to Rusku způsobuje, si myslím, že Ukrajina je s podporou Evropské unie schopna bojovat a ZÍSKAT zpět celou Ukrajinu v její původní podobě. S časem, trpělivostí a finanční podporou Evropy, a zejména NATO, je návrat k původním hranicím, od nichž tato válka začala, velmi reálnou možností. Proč ne? Rusko již tři a půl roku bezcílně vede válku, jejíž vítězství by skutečné vojenské velmoci trvalo méně než týden. To Rusku nedělá čest. Ve skutečnosti to z něj dělá „papírového tygra“. Až lidé žijící v Moskvě a ve všech velkých městech, obcích a okresech po celém Rusku zjistí, co se v této válce skutečně děje – že je pro ně téměř nemožné sehnat benzín kvůli dlouhým frontám, které se tvoří, a všechny ostatní jevy, k nimž v jejich válečném hospodářství dochází, kde se většina peněz utrácí na boj proti Ukrajině, která má velkého ducha a je čím dál silnější, Ukrajina by byla schopna získat zpět svou zemi v původní podobě a, kdo ví, možná dokonce jít ještě dál! Putin a Rusko se nacházejí ve VELKÝCH ekonomických potížích a nyní je čas, aby Ukrajina jednala. V každém případě přeji oběma zemím vše nejlepší. Budeme i nadále dodávat zbraně NATO, aby s nimi mohlo naložit podle svého uvážení. Hodně štěstí všem!

DONALD J. TRUMP, PREZIDENT SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH

To je daleko od tvrzení, že Ukrajina ve válce „nemá žádné kartyČesky“, kterými by mohla hrát. Ponaučení z toho tedy může být, že pokud jde o Trumpa, operačním pokynem není „naslouchat a učit se“, ale „vyčkat a uvidíme“.

S přípravou tohoto příspěvku pomáhal Oscar Berry. 

James M. LindsayČesky (*1959) je vyznamenaným vedoucím pracovníkem americké Rady pro zahraniční vztahyČesky. Je držitelem titulu AB v oboru ekonomie a politologie s nejvyšším vyznamenáním a nejvyššími poctami z University of Michigan a MA, MPhil a PhD z Yale University. Byl členem Centra pro mezinárodní záležitosti a Centra pro vědu a mezinárodní záležitosti na Harvardské univerzitě. a bývalým ředitelem pro globální otázky a mnohostranné záležitosti v Radě národní bezpečnostiČesky. Je autorem či spoluautorem několika knihČesky, nejznámější  America Unbound: The Bush Revolution in Foreign PolicyČesky (Amerika bez závazků: Bushova revoluce v zahraniční politice, 2023), poslední The Empty Throne: America’s Abdication of Global LeadershipČesky (Prázdný trůn: Abdikace amerického globálního vedení, 2018). Pravidelně píše pro Radu pro zahraniční vztahy o historii a domácích základech americké zahraniční politiky. Moderuje také týdenní podcast CFR The President’s InboxČesky, kde hovoří s předními odborníky o tom, jak by USA měly reagovat na vyvíjející se globální výzvy, a publikuje rovněž ve Foreign Affairs, Defense One, New DiscursesČesky a má účet na Facebooku.

Zpět na obsah