1. Juraj Draxler: Svět čeká krvavý podzim
2. Larry C. Johnson: Pětiletá palivová krize: Proč světová ekonomika platí za válku, o které si myslí, že končí

Analýza Juraje Draxlera Juraj Draxler: Svět čeká krvavý podzim vyšla na serveru První zprávy 6. října 2026

Svět čeká krvavý podzim

Němci i Francouzi váhali, Britové nejprve také. Nouzové zásoby se dělají z dobrých důvodů. A při dnešní napjaté situaci ve světě se může stát, že jich bude třeba.

Jenže Trump má za měsíc v USA volby do Kongresu a potřebuje, aby Američané platili na pumpách méně. Speciálně mu jde o naftu, jelikož po té je největší poptávka (je období sklízí i předvánočního zásobování).

A tak Trumpovi představitelé evropským „spojencům“ zcela nepokrytě pohrozili: pokud se budete dále zdráhat, zastavíme vývoz nafty do EU i Británie. Zcela drsné vydírání.

A co udělali Spojenci? Britové ustoupili okamžitě, do pár minut od výhrůžky. Ostatní, vedení Francií, odolávali déle a dohodli se na jednáních. Ty vyústily v to, že země ustoupily a americký požadavek splní. Ne úplně, on chtěl 120 milionů. barelů nafty za 6 měsíců, Francouzi to trochu zjemnili na 50 milionů. barelů nafty a 50 mil. barelů ropy, ale zavázali se to na trhy dodat do 4 měsíců.

Jednoduše, mocná Evropa ustoupila vydírání amerického prezidenta a pomáhá mu ve volební kampani. A to řešením problému, který sám vytvořil – útokem na Írán.

A situace kolem Íránu vypadá po krátkém zklidnění na konci jara stále napjatěji. Íránu se stále daří částečně blokovat Hormuzský průliv, USA pro změnu udržují nyní už dost těsnou blokádu země.

A Íránu to bude způsobovat hospodářské problémy. I proto není vyloučeno, že znovu zaútočí na americké spojence v Zálivu, s cílem vydobýt si rychlé ústupky.

Je možné, že Trump ustoupí po volbách, izraelských a amerických, ale není to ani náhodou zaručeno.

Mezitím se válečné plameny rozhořívají i jinde v širším regionu.

V Jemenu válka nabrala velmi krvavé obrátky, na zemi jsou úspěšní v rozsáhlých operacích Husíové, íránští spojenci, ze vzduchu je ale bombardují desítky saúdských stíhacích bombardérů, s britskou podporou (tankování ve vzduchu plus dodávání dat rozvědky).

Prudce se bojuje iv Súdánu, kde se vládu snaží svrhnout bojová uskupení financovaná Spojenými arabskými emiráty (s ministátkem za zády). Bojuje se o klíčový koridor z východu na západ země.

A nově se bojuje dokonce i na severu sousední Etiopie. Tamní milice jsou částečně napojeny na sousední Eritreu, a tak hrozí i obnovení války mezi těmito dvěma státy.

Súdán, Etiopie či Eritrea se dnes však sotva dostávají na některé stránky světových novin.

A už téměř vůbec se v médiích hlavního proudu nemluví o problémech rolníků či malých podnikatelů v Indii, na Srí Lance, ve Vietnamu a jinde v regionu, kde trpí vysokými cenami paliv a hnojiv a místy i jejich silnému nedostatku, kvůli íránské válce.

Neklidná je také jižní Amerika. Tam například nově zvolený kolumbijský prezident slibuje válku proti producentům a pašerákům drog. Přestože ve skutečnosti tyto aktivity potlačily právěže mírové snahy předešlých vlád. USA, podobně jako ministátku, který dodává své agenty na předovolební kampaně pravicových figur v Latinské Americe (od Argentiny po Honduras) se však militarizace regionu za pomoci, jak jinak, amerických sil, hodí.

Mezitím se tento víkend Trump zcela nepokryjte na voličském shromáždění chvástal, jak „si vzal“ Venezuelu, a jak nyní musí Venezuela „zcela zdarma“ předávat USA ropu do jejich strategických rezerv.

Zatímco Evropané ty své musí dávat na světové trhy, aby měl Trump jednodušší pozici před volbami.

O ropu jde iv případě Ruska a Ukrajiny. Zcela se dá věřit zprávě deníku The New York Times, že reálným důvodům výletu Witkoffa s Kushnerem do Moskvy minule nebyla žádná varování před útokem na NATO, jak říkaly přiblblé spekulace. Ale snaha vydobýt si od Rusů ropný obchod, na kterém masivně vydělá Trumpova rodina. Za zprostředkování míru.

Pokud ho Trump nezprostředkuje, Ukrajině hrozí velmi špatný podzim. Rusko na bojišti postupuje strašně pomalu a válku potřebuje už konečně ukončit: jednak je to dlouho, jednak si nemůže dovolit nechat ukrajinský režim, aby se západní podporou útočil dovnitř Ruska. A tak Rusko jde přikročit k drastickému kroku: bude se snažit „vypnout“ Kyjev. Teplárny, elektro rozvody a mosty. A v nejhorším zaútočí i na vládní budovy. Varování už vyslalo několik, Ukrajinci však stále útočí dovnitř Ruska, a to je na hraně tvrdého kroku: ochromit hlavní město a tak nepřítele přimět kapitulovat.

Bude to hnusné a neskutečně to naštrbí vztahy mezi Ukrajinci a Rusy (které jsou do značné míry navzdory propagandě mezi běžnými lidmi vcelku normální). Ale západním sponzorům to vcelku vyhovuje.

A Trumpovi je to jedno. Potřebuje licitovat, kdo mu zaplatí nejvíc.

Svět je cirkus, Evropa je v něm za šaše, a celé to diriguje, s majiteli v pozadí, krvavý oranžový klaun.

Juraj Draxler (*1975)  je slovenský politológ a vysokoškolský pedagóg. Vyštudoval integrované spoločenské vedy na súkromnej univerzite Jacobs University Bremen v Nemecku a komparatívnu politológiu na University of York v Spojenom kráľovstve, kde získal magisterský titul. Pracoval ako výskumník v Centre for European Policy Studies (CEPS). V rokoch 2007 až 2013 bol vysokoškolským pedagógom na University of New York v Prahe a na Angloamerickej univerzite v Prahe. V minulosti pracoval tiež ako novinár agentúry Reuters. Od 25. novembera 2014 do 23. marca 2016 pôsobil ako minister školstva SR. Má svůj blog a účty na Facebooku a X (Twitteru). Jeho príspevky nájdete na Aktuality.sk, Nové slovo, CZ24 News ako aj v ďalších médiách.

Zpět na obsah

Analýzu The Five-Year Fuel Crisis: Why the World Economy Is Paying for a War It Thinks Is Ending publikoval Larry C. Johnson na svém Sonar 21 4. října 2026

Pětiletá palivová krize: Proč světová ekonomika platí za válku, o které si myslí, že končí

Příměří není opravářská četa

Millerův hlavní postřeh je jednoduchý. Příměří může znovu otevřít přepravní trasu přes noc. Nemůže vyrobit kompresor, mobilizovat inženýry pro uvedení do provozu ani zaplatit dodavatele. Další fází této krize, píše, je soutěž o peníze, vybavení, kvalifikované dodavatele a hotové palivo.

Jeho model nákladů je střízlivý. V jeho agresivním scénáři vyžaduje obnova poškozeného energetického systému v Perském zálivu celkové financování programu ve výši 1,16 bilionu dolarů. Při dlouhodobém stresu, s nedostatkem vybavení, rostoucími cenami a zpožděními dosahuje účet 2,53 bilionu dolarů. I jeho rychlejší scénář se blíží k téměř půl bilionu dolarů. Opatrně říká, že se jedná o modelové výstupy, nikoli o cenové nabídky dodavatelů, a že skutečný rozsah škod je největší neznámou. Dubnové hodnocení odhadlo náklady na opravy související s energetikou na pouhých 34–58 miliard dolarů. Směr jeho argumentace však nezávisí na přesném čísle. Každý měsíc zpoždění stejnou opravu prodražuje, protože globální trh se specializovaným vybavením a personálem je již tak zatížen rozšiřováním LNG, údržbou rafinérií a energetickými projekty jinde.

Časový harmonogram je stejně přísný. S ohledem na náklady trvá rekonstrukce od dneška v průměru téměř pět let. Do roku 2031 je dokončeno pouze 60 % prací a nejdelší dodací lhůty trvají sedm let.

Problém s penězi je na prvním místě

Nejoriginálnější část Millerovy analýzy se týká hotovosti. Poškozená rafinerie může stát za rekonstrukci a být technicky opravitelná, ale přesto může stát nečinně, protože vláda, která ji vlastní, musí nejprve platit za dovoz potravin, platy, elektřinu a vodu. Ztráta příjmů z exportu tyto účty nezastaví. Když si stát půjčí, aby je mohl nadále splácet, peníze nestačí zároveň na zaplacení stavebního dodavatele.

Irák tento problém ukazuje v praxi. V červenci čelil měsíčnímu dluhu na platech ve veřejném sektoru ve výši přibližně 5,96 miliardy dolarů při deficitu financování 2,52 miliardy dolarů. Vláda v tomto stavu nic neobnovuje. Platí svým lidem a exportní kapacita, která by její příjmy obnovila, čeká. Millerovo varování zní, že tato past může zastavit rekonstrukci dříve, než začne: bez finančních prostředků na inženýrské práce a zálohy dodavatelům se výrobní termíny přesunou k jiným zákazníkům a termíny dodávek se protáhnou.

Palivová mezera je globálním převodovým řemenem

Pro zbytek světa způsobuje škody nafta a letecké palivo. Čísla, která Miller uvádí, jsou již tak závažná. Čistý export nafty ze Zálivu v srpnu činil jen něco málo přes čtvrtinu předválečné úrovně. Kombinovaný export nafty ze Zálivu a Ruska byl o 1,6 milionu barelů denně nižší než v únoru. Globální zásoby ropy od února klesly o 507 milionů barelů a globální rafinérská produkce v srpnu byla o 4,2 milionu barelů denně nižší než v předchozím roce.

Millerův kritický scénář do budoucna předpokládá nedostatek nejméně 3 milionů barelů nafty a leteckého paliva denně, a to každý rok po dobu pěti let. To je přibližně 1,1 miliardy barelů ročně a 5,5 miliardy barelů za dané období. Výslovně uvádí, že se jedná o cílený zátěžový test, nikoli o prognózu, a že rychlejší cesta obnovy tuto mezeru do čtvrtého roku překlene. Zátěžový scénář je však pravděpodobný. Obnovená kapacita může být absorbována odstávkami rafinérií, odloženou údržbou, ožitím poptávky a úzkými místy v dodávkách. Poškozené rafinerie se na plnou kapacitu nevrátí hned první den.

Zásoby nemohou zaplnit mezeru této velikosti dlouho. Pět a půl miliardy barelů daleko přesahuje nouzové zásoby jakékoli země, a čerpání evropských rezerv nyní pod tlakem Washingtonu proto stačí jen na týdny. Bez dostatečných nových dodávek se rozdíl může vyrovnat pouze jedním způsobem: spotřebou menšího množství paliva.

Jak nedostatek všechno přeceňuje

Ekonomické škody sahají daleko za chybějící barely. Když je nabídka nedostatečná, kupující se ucházejí o marginální náklad a tato nabídka určuje cenu veškerého paliva, které se stále kupuje. Millerova ilustrace: prémie 40 dolarů za barel při nákupu 10 milionů barelů denně zvyšuje náklady na palivo o 146 miliard dolarů ročně. Pokud by se aplikovala pouze na 3 miliony chybějících barelů, přidala by 43,8 miliardy dolarů a skutečné náklady by byly značně podhodnocené.

Nedostatek také přehodnocuje úvěry. Při ceně 150 dolarů za barel potřebuje kupující 1 milionu barelů denně 2,25 miliardy dolarů na udržení zásob na 15 dní navíc a při ceně 200 dolarů 3 miliardy dolarů. Delší plavby vážou více paliva a více peněz na přepravu. Dodavatel může mít barely, zatímco jeho zákazník nemůže získat akreditiv. A náklad, který v nabídkové válce vyhraje jedna země, nechává jinou zemi v nedostatku. Konkurence nedostatek přerozděluje, ne že ho eliminuje.

Kdo šok absorbuje

Nafta přenáší krizi do reálné ekonomiky. Pohání silniční nákladní dopravu, zemědělské stroje, doly, stavební vozové parky a záložní generátory, z nichž nic nedokáže rychle přejít na jiné palivo. Vyšší náklady na naftu se přímo promítají do sazeb za přepravu a cen potravin, a když není k dispozici za žádnou cenu, aktivita se jednoduše zastaví. Letecké palivo přenáší šok do letectví: vyšší ceny, méně tras a vyšší příplatky za leteckou nákladní dopravu. Petrolej zasahuje domácnosti, které mají nejmenší prostor k adaptaci, v zemích, kde se stále používá k vytápění, vaření a osvětlení.

Millerovo regionální hodnocení sleduje peníze:

• Evropa soutěží o náhradní dodávky nafty a leteckého paliva a zároveň provozuje své rafinerie na hranici jejich možností.
• Jižní a jihovýchodní Asie čelí vyšším dovozním nákladům, tlaku na měnu a větší potřebě obchodních úvěrů.
• Afrika a menší dovozci jsou nejzranitelnější. Nabídková řízení selhávají, úvěrové linky docházejí a malé zásilky se stávají nerentabilními dlouho předtím, než se globální zásoby vyčerpají.
• Spojené státy a další atlantičtí dodavatelé čelí exportní poptávce, která konkuruje jejich vlastní potřebě nafty, přičemž rafinerie běží tak naplno, že mají jen malou toleranci k výpadkům.

Konečným vyrovnávacím mechanismem je destrukce poptávky: odložení nákladní dopravy, nečinné továrny s nízkou marží, zrušení letů a prohra všech nabídek pro chudší dovozce. Miller varuje před zaměňováním tohoto jevu za oživení. Nižší spotřeba, způsobená přídělovým systémem prostřednictvím cen nebo úvěrů, není opraveným energetickým systémem.

Případová studie: Evropa

Evropa ukazuje, jak Millerův rámec vypadá v praxi. Kontinent spálí denně asi 5 milionů barelů nafty, což je palivo pro nákladní automobily přepravující zboží, traktory, které sázejí plodiny, a s blížící se zimou i pro kotle, které vytápějí miliony domácností.

Kolik toho Evropa produkuje a kolik dováží? Rafinerie v EU, které běží naplno, dokáží vyprodukovat zhruba 4,5 až 5 milionů barelů nafty a plynného oleje denně a již nyní fungují téměř na maximum. Evropa je tak v nejlepším případě soběstačná na zhruba 85–90 %. Zbývajících 10–15 % pochází z dovozu a tato marže určuje cenu pro celý trh. Společnost Kepler odhaduje, že dovoz nafty do EU ze zemí mimo blok letos činí přibližně 580 000 barelů denně. Británie, která v posledních dvou desetiletích velkou část své rafinérské kapacity ztratila, je ohrožená mnohem víc: dováží více než polovinu nafty, kterou spotřebuje.

Původ tohoto dovozu se dramaticky změnil. Dlouho bylo největším dodavatelem do Evropy Rusko, dokud EU v roce 2023 na ruskou naftu neuvalila embargo. Perský záliv velkou část mezery zaplnil, dokud to nepřerušila válka. Od března Spojené státy dodávaly více než polovinu evropského dovozu nafty a v srpnu a září více než dvě třetiny. Evropa vyměnila závislost na Moskvě za závislost na Washingtonu a Washington právě ukázal, že je ochoten tuto páku využít, a pohrozil zákazem vývozu, pokud Evropa své nouzové zásoby neuvolní.

Evropská nafta je také závislá na dovážené ropě. Její rafinerie běží téměř výhradně na zahraniční ropu: EU dováží asi 97 % ropy, kterou spotřebovává. Záliv však nikdy nebyl hlavním dodavatelem ropy pro Evropu. V roce 2025 dodávaly státy Rady pro spolupráci v Zálivu pouze asi 7 % dovozu ropy do EU, Irák dalších 5,8 %. Evropská ropa nyní pochází hlavně ze Spojených států, Norska a Kazachstánu, které ve druhém čtvrtletí roku 2026 dohromady dodaly téměř polovinu dovozu ropy do EU. Objem se držel stabilní; náklady vzrostly o 56 %. Ale tato ropa není ropa, pro kterou byly evropské rafinerie postaveny. Velká část evropských rafinérských kapacit byla navržena pro středně kyselé ropy, jako je ruská ropa Ural, s konverzními jednotkami, které přeměňují větší část barelu na naftu. Americká břidlicová ropa je lehká a sladká. Snadno se rafinuje na benzín a naftu, ale úměrně se z ní získá méně nafty a leteckého paliva, tedy právě těch produktů, kterých má Evropa nedostatek. Jak poznamenává Miller, kyselá ropa není pro výrobu nafty nezbytná; Náhradní barely fungují, ale ne se stejným výtěžkem nebo náklady. Dodávkou z Perského zálivu, o kterou Evropa skutečně přišla, byla hotová nafta z rafinérií v Perském zálivu a tu nahradily Spojené státy. Výsledkem je dvojí závislost: Washington je nyní největším dodavatelem ropy do Evropy, a to jak ropy, kterou její rafinerie provozují, tak nafty, kterou nedokážou vyrobit. I barely s neamerickým původem nesou riziko. Většina kazašské ropy se do Evropy dostává přes černomořský terminál v Novorossijsku na ruské půdě, což je trasa, kterou již zasáhly ukrajinské drony.

Jak dlouho může Evropa naftu skladovat? A právě zde se ukazuje, že zdánlivý evropský polštář je tenčí, než vypadá. Na rozdíl od ropy, která může v solných jeskyních ležet po celá desetiletí, nafta degraduje. Za ideálních podmínek lze konvenční naftu s ultranízkým obsahem síry skladovat obvykle šest až dvanáct měsíců. Se stabilizátory, biocidy a dobře spravovanými nádržemi lze tuto dobu prodloužit na 18 až 24 měsíců. Oxidací vznikají pryskyřice a sedimenty, hromadí se voda a v palivu se množí mikroby.

Evropská nafta má ještě jeden problém. Norma EU EN 590 povoluje v silniční naftě až 7 % bionafty a bionafta oxiduje rychleji než nafta z ropných produktů. Concawe, evropské sdružení pro výzkum rafinérií, doporučuje maximální dobu skladování bionafty a současných směsí, které ji obsahují, šest měsíců. Strategičtí akcionáři mohou tuto dobu prodloužit skladováním produktu bez bionafty, ale i tehdy je nutné rezervu střídat, prodávat na trhu a nahrazovat čerstvým palivem v cyklu jednoho nebo dvou let.

To mění hodnotu, kterou evropské rezervy skutečně představují. Země EU a Británie měly v červnu k dispozici přibližně 52 milionů tun plynného oleje a nafty, včetně téměř 38 milionů tun nouzových rezerv, což je zhruba dvouměsíční spotřeba. Rezerva nafty však není zásoba, kterou může Evropa jednou naplnit a zapomenout. Je to zásoba, kterou je třeba neustále obracet, což znamená neustále nakupovat, a to nakupovat na stejném napjatém trhu, jak popisuje Miller. Každý barel, který je nyní k uspokojení Washingtonu uvolněn, musí být později nahrazen za vyšší cenu od dodavatelů, kteří již mají nedostatek. A protože se nafta degraduje, Evropa nemůže problém vyřešit nákupem další ropy, dokud je levná, a jejím držením po celé roky. Rezerva s trvanlivostí rok nebo dva nemůže pokrýt strukturální deficit, který Millerův závažný případ odhaduje na pět let.

Závěr pro Evropu je jednoznačný. Většinu své nafty sice vyrábí sama, ale nemá žádnou volnou rafinérskou kapacitu. Je závislá na dovozu, pokud jde o marži, která určuje ceny, a tento dovoz nyní pochází převážně od jediného dodavatele, který prokázal, že jej využije jako páku. A její nouzová rezerva je zároveň rychle se kazící a omezená. Podle Millera je Evropa jedním z kupujících, kteří jsou marginálnímu nákladu vystaveni nejvíce, a nejméně schopni pětiletý nedostatek přečkat.

Důsledky pro globální ekonomiku

Millerova analýza dohromady popisuje světovou ekonomiku čelící prodlouženému, nikoli dočasnému šoku v oblasti nabídky. Náklady na paliva se odrážejí téměř ve všem, takže centrální banky bojující s inflací, kterou tato krize již vyvolala, budou čelit tlaku déle, než očekávají. Dovozci z rozvíjejících se trhů čelí kombinaci vysokých účtů za palivo, slabých měn a omezenějšího úvěrování, které historicky způsobují dluhové krize a nepokoje. Samotná rekonstrukce pohltí kapitál, vybavení a specializovanou pracovní sílu, které by jinak vybudovaly nové zdroje energie jinde, takže nedostatek může oddálit investice potřebné k jejímu ukončení.

Millerův strategický závěr je ten, který politici chtějí slyšet nejméně. Ukončení konfliktu odstraňuje jeden zdroj narušení. Neopravuje energetický systém, který vyžaduje samostatnou sekvenci financování, inženýrství, výroby, výstavby a uvedení do provozu, jež bude trvat roky. Dokud se tak nestane, spolehlivé palivo a peníze na jeho nákup určí, které ekonomiky toto břemeno ponesou. Ani jedno z nich nebude rozděleno rovnoměrně.

Larry C. JohnsonČesky je americký blogger. Pracoval v CIA čtyři roky jako analytik, poté přešel do Úřadu pro boj proti terorismu ministerstva zahraničí. V roce 1993 opustil vládní práci, aby si „vybudoval dvojí kariéru jako obchodní konzultant a odborník na zpravodajství“. Je zakladatelem a řídícím partnerem společnosti BERG Associates, založené v roce 1998. Larry poskytoval 24 let výcvik komunitě speciálních operací americké armády. Vystupuje také v televizních programech, jako je The News HourČesky nebo Judging FreedomČesky. Vede si vlastní blog Sonar 21 a účet na Telegramu sonar_21. „Byl očerňován pravicí i levicí, což znamená, že něco musí dělat správně.“

Zpět na obsah