České nádrže se vyprazdňují. Co o suchu věděly staré civilizace a na co jsme my už zapomněli?

Ilustrační obrázek (AI Gemini)
Žďákovský most nad vyschlou vodní nádrží Orlík

Česká historie zachycuje velká sucha let 1540, 1590, 1616, 1718 a 1719. V roce 1616 vysychaly celé řeky a na Labi se objevil hladový kámen.

Ještě dál do minulosti vidíme přes letokruhy stromů. Rekonstrukce středoevropského klimatu z více než 27 000 měření letokruhů dosahuje až do roku 75 př. n. l. Ukazuje výrazná sucha kolem let 40, 590, 950 a 1510 a potvrzuje, že série suchých let od roku 2015 je mimořádná i v tomto dvoutisíciletém záznamu.

Jsou to důležitá čísla, ale sama o sobě zdaleka neřeknou, jak se v takovém roce žilo a jak moc byl převrácen celý roční rytmus. To je úplně jiný příběh.

Rok není jen doba v kalendáři

Moderní člověk má tendenci zjednodušit si rok na přesný jízdní řád od jara do zimy. Jenže počasí ani zemědělství nikdy tak přesné nebylo.

V Číně vznikl systém 24 solárních období (24 jieqi 节气), spojující kalendář s pozorováním přírody. Každý asi patnáctidenní úsek má své jméno, od Nastávání jara (Li chun 立春) přes Dešťové vody (Yu shui 雨水) až po Velký chlad (Da han 大寒).

Číňané tak vytvořili kalendář očekávání: kdy se obvykle mění počasí, co se děje s rostlinami a živočichy a kdy je třeba udělat určitou práci. Každý z 24 úseků se dál dělil na tři pětidenní období (celkem 72), jejichž názvy zachycovaly další pozorované přírodní jevy.

Podobnou zkušenost měli rolníci i pastevci jinde. Počasí četli z půdy, vody, větru, rostlin a chování zvířat. Zatímco se však čínská zkušenost postupně proměnila v propracovaný písemný systém, jinde podobné zvyky, tradované jen ústně, zanikly.

Voda nebyla samozřejmost

Jen co tradiční společnosti nalezly vodu, musely rozhodnout, jak ji zachytit, zpomalit a rozdělit. Nešlo přitom jen o vodu samotnou, ale o celou krajinu kolem ní: les, prameniště, pole, mokřady, nivu, potok i sídlo. Vodohospodářství bylo vždy také způsobem, jak krajinu uspořádat pro páteřní vodní systém.

Ilustrační obrázek: rýžové terasy Iki, prefektura Nagasaki, Japonsko

V jižní Číně vytvořili Haniové (hanizu 哈尼族) systém rýžových teras, vedoucí vodu od lesů a pramenů přes kanály a terasy až k vesnicím a polím. Na Bali vznikl systém subak, který podle pravidel komunity spojuje zavlažovací kanály, rýžová pole a vodní chrámy. V suchém Íránu a Střední Asii se budovaly qanaty (qanāt قنات), podzemní kanály přivádějící vodu z dalekého podhůří gravitačně, bez čerpadel.

Pro tyto civilizace nebylo zásadní rozšiřování zdrojů vody, ale lepší organizace toku a využití těch stávajících. Kdo si pustí vodu do svého pole, bere ji v téže chvíli sousedovi, ale současně ji připravuje jinému. Proto vznikala pravidla, pořadí, vodní práva a lidé pečující o vodní kanály.

Japonská a korejská lekce

V tradiční mozaikové krajině bylo pole součástí velkého vodního systému. Japonská satoyama (里山) propojuje les, prameny, stovky malých nádrží, kanály a rýžová pole a dodnes tvoří až 67 % povrchu Japonska. Příznačný je ostrov Sado, který ztrácel dešťovou vodu, a tak se na něm postupně vybudovalo přes tisíc nádrží, které byly fakticky důležitější než místní slavné zlaté doly.

V Koreji zase po staletí fungovaly malé nádrže (jeon 堤堰), jezy (bo 洑) a zavlažovací kanály, spravované stejně jako v Japonsku místní „zavlažovací komunitou“. Starobylý korejský rezervoár Byeokgolje (碧骨堤) obsluhoval v raném období dynastie Čoson zavlažovací oblast až o 154 km² a v téže době náš Jakub Krčín budoval obdobný vodní systém.

Japonská i korejská zkušenost tak potvrzuje znovuobjevený fakt, že výhodnější než vodu držet v jedné velké nádrži je rozdělit ji do stovek malých míst, zpomalit a využít na několikrát.

Evropa má své vodní civilizace

I Evropa rozvíjela tradiční gravitační zavlažování vedené drobnými kanály a příkopy na louky a pole. Často stačil jen sklon terénu a několik dřevěných hrazení. Systém však vyžadoval pravidelnou údržbu a hlavně spolupráci. Soubor znalostí sedmi poalpských zemí včetně Německa a Beneluxu zapsalo UNESCO v roce 2023 jako sdílené nehmotné dědictví.

Ve švýcarském Valais vedou horské zavlažovací kanály „bisses“ vodu jednoduchými nástroji a dřevěnými hrazeními na suché svahy. Podobně se dodnes v Rakousku a Tyrolsku obdivují vodní cesty „waalwege“, které udržoval „waaler“, řídil a plánoval „waalmeister“, protože jádrem vodohospodářského systému byli vždy lidé.

Španělský vodní soud a augsburské vodohospodářství

Ve Valencii je voda vzácná a zavlažovací systémy s přivaděči mají kořeny už v maurských dobách. Spory zemědělců tu kromě státní administrativy řeší tisíc let starý Vodní tribunál. Zasedá každý čtvrtek a jeho rozhodnutí sporů o vodu jsou ústní, právně závazná a konečná.

Podobně mimořádné je sedm století budované vodohospodářství německého Augsburgu s prameny, kanály, vodárenskými věžemi, vodními koly a turbínami, které už odedávna oddělovalo pitnou vodu od užitkové.

Pak jsme se naučili vodu odvádět

Mokřiny s přebytkem vody člověk zase od nepaměti vysušoval a systematické odvodňování velkých oblastí začalo už v raném středověku. Příkladné je Nizozemsko, kde pak větrné mlýny v 16. a 17. století ještě urychlily přeměnu mokřadů na zemědělskou půdu a poldry. Jejich zkušenost se pak šířila dál do Evropy.

Skutečný zlom přinesla průmyslová revoluce 19. století lepšími čerpadly, levnými keramickými drenážními trubkami a stavební technikou. Odvodňování polí s úpravou řek tehdy startovalo ve velkém.

Velká regulace Rýna začala roku 1817. Prořezáváním meandrů se tok mezi Basilejí a Mannheimem nakonec zkrátil až o 81 kilometrů. Získala se půda, zlepšila plavba a část poříčí byla lépe chráněna před povodněmi. Podobně byl v letech 1869 až 1875 upraven Dunaj u Vídně a do začátku 20. století Rhône, Adige, Isar a další evropské řeky.

Byl to velký civilizační úspěch, zároveň však vznikla krajina, která vodě bere možnost zůstat, kde už je, rychleji ji odvádí a hůře zadržuje. Změnil se nejen tok řek, ale celý vodní režim krajiny. Řeka přitom není jen korytem, ale součástí prostoru, který dlouhodobě soustřeďuje vodu z okolní krajiny.

Nejlepší nádrží může být louka

Padesát milimetrů deště může během několika hodin odtéct z polí do řeky a na příští suchý týden z nich nic nezbude. Když stejný déšť pomalu vsákne do půdy a krajinných prvků, část vody zůstane v půdě, podzemí a krajině i pro období sucha.

Proto se dnes vracejí staré „pomalé technologie“: mokřady, meze, rybníky, meandry a záplavové louky. Každá vodu zpomalí, část zadrží a umožní jí zůstat déle v krajině. Oproti velké betonové nádrži fungují na mnoha místech a dohromady mění chování celé krajiny. Mokřad je navíc živý systém, vodu zadržuje a pracuje s ní zcela jinak než nádrž.

Nizozemsko je příkladnou zemí staletých hrází, která dnes v programu Room for the River část hrází posouvá a dává řekám více prostoru. To se ukázalo být často výhodnější než vodu donekonečna držet hrází.

Pastevec měl meteorologii v nohách

Nomád měl jinou koncepci a nepotřeboval vědět, kolik naprší příští měsíc, ale kde bude za měsíc voda a tráva. Od mongolských stepí a Altaje přes Kazachstán a Kyrgyzstán až po Karpaty proto vznikaly sezónní trasy střídání pastvin pro různá roční období. Mongolská stáda putovala v různých nadmořských výškách stovky kilometrů ročně. Kazachstánské migrační okruhy přesahovaly i tisíc kilometrů.

I pastevecké trasy karpatského oblouku, dlouhého 1 500 kilometrů, využívaly rozdílného klimatu výškových pásem. Obnovený karpatský redyk ukázal rozsah této tradice a během léta 2013 prošli bačové s ovčími stády z Rumunska přes Ukrajinu, Polsko a Slovensko až do našich Beskyd 1 400 kilometrů.

Pastevec při tom také sledoval déšť, teplotu, vodu, vegetaci a možná i rosný bod. A podle toho měnil trasu stáda.

Hladový kámen: když začne řeka vzpomínat

V Labi a hlavně ve středoevropských řekách čekají zvláštní pamětní kameny, vystupující nad hladinu jen při mimořádně nízkém stavu vody. Často nesou vytesané letopočty a rysky. Na děčínském hladovém kameni se hromadí značky suchých let několik staletí.

Moderní výzkum ukázal, že řadu labských historických značek lze překvapivě dobře porovnat s moderním hydrologickým měřením. Výška značek hladových kamenů se od naměřeného minima většinou skoro neliší. Upozornění, které dnes satelit pošle do telefonu, dřív řeka jednoduše odhalila na vlastním měřicím kameni. Podobná měřidla najdeme nejen u nás, ale i na dalších kontinentech. Nejslavnější je asi Podvodní muzeum Baiheliang (白鹤梁) v čínské Dlouhé řece.

Co se můžeme naučit od starých vodohospodářů

V boji se suchem se naši předkové učili rozložit rizika. Jejich zbraní bylo mnoho menších řešení, od studny přes rybník, zavlažovací příkop, mokřad až po nádrž, aby selhání jednoho zdroje nahradil jiný.

V Číně existoval po staletí rozsáhlý rybniční systém beitang (陂塘), propojující rybníky, příkopy, zemědělskou půdu a sídla. V 50. letech 20. století jich fungovalo v Číně asi 8,3 milionu na asi 39 % tehdy zavlažované plochy. Do roku 2006 jejich počet klesl na 2,2 milionu. Velká část těchto drobných vodních prvků ustoupila dnešnímu systému nádrží a kanálů. Je sice výkonnější, ale ten starší měl více záloh.

Čas nelze vrátit

Větrné mlýny či zavlažovací příkopy doplnily velké přehrady, čerpadla, satelity a klimatické modely s obrovským civilizačním přínosem pro zásobování vodou a obživu rostoucí populace.

Technologie umí predikovat blízký vývoj počasí, historická zkušenost naproti tomu ukazuje, jak se žilo s nejistotou. A dnes potřebujeme spojit obojí.

Výzkum navíc potvrzuje, že střední Evropa zažila velmi ničivá sucha už mnohem dříve, například období kolem roku 1540 bylo podle některých rekonstrukcí extrémnější než srovnatelné události 20. a 21. století. Současně je však sekvence suchých let 2015 až 2018 v některých rekonstrukcích bezprecedentní za posledních 2 100 let.

Co tedy znamená adaptace?

Díky satelitům a klimatickým modelům dnes víme o vodě násobně víc než naši předkové. Napříč Asií i Evropou se opakuje stejný princip. Čínské tradiční vodní systémy i dnešní „sponge cities“ (海绵城市), japonské mozaikové krajiny, korejské nádrže a jezy, nizozemské poldry i české rybniční soustavy spojuje snaha vodu zpomalit, rozdělit, využít a teprve přebytek odvést.

V jižních Čechách to před čtyřmi stoletími ukázal Jakub Krčín systémem, k němuž patřil rybník Rožmberk s téměř 2,5kilometrovou hrází a 13,5 kilometru dlouhá Nová řeka, odvádějící za velké vody část průtoku Lužnice do Nežárky.

Krčín spojoval rybníky, kanály a řeky. Stejný princip dnes znamená kombinovat různá opatření podle místních podmínek a chápat krajinu jako jeden propojený systém.

Co s vodou, když přijde na náš pozemek

Nejpraktičtější rada starých vodohospodářů je překvapivě jednoduchá: neřešit všechnu vodu stejně, protože neexistuje jediné nejlepší řešení pro celou krajinu. Rozhoduje místo, půda, sklon, podzemní voda i to, zda řešíme sucho, nebo přívalový déšť.

Běžný déšť: nechte ho vsáknout

Nesvádět vodu ze střechy hned do kanalizace, ale odpojit okap a směrovat ji na trávník, záhon nebo do mělkého průlehu. Kde to půda dovolí, je vsakování nejjednodušší zásobárna. Měřítko je prosté: 1 mm deště na 100 m² plochy znamená 100 litrů vody. Dvacet milimetrů deště tedy představuje 2 000 litrů, dva kubíky.

Větší déšť: nejdřív ho zpomalte

Nádrž má smysl, když má před dalším deštěm volný objem. Přepad pak může vést do dalšího bezpečného retenčního nebo vsakovacího prostoru.

Zadržet vodu nebývá pokaždé přínosem

Nová tůň přírodě automaticky nepomůže. Ryby mohou požírat larvy a pulce, rozrývat dno a ničit vodní vegetaci. V Českých Budějovicích našli vědci v malé tůni devět druhů ryb, přestože v roce 2019 tam žádné nebyly. Vhodná tůň bývá mělká, členitá a s pozvolnými břehy. V nevhodném podloží může hluboká jáma narušit nepropustnou vrstvu a odvádět vodu do hlubších štěrkopísků.

Přívalový déšť: voda potřebuje cestu

Tady je postup opačný, nesnažit se zadržet vše. Obec má vědět, kudy voda při extrémním dešti bezpečně proteče, aniž zatopí domy nebo silnici. Park může být podmočený a louka zaplavená. Mnohokrát prázdný suchý poldr až po sté zachrání ulici.

Co může udělat obec

• nezasypávat staré příkopy, tůně a mokřady
• obnovovat meze a travnaté průlehy
• rušit žlaby, vedoucí vodu ze zeleně do kanalizace
• při rekonstrukci ulic přidat stromořadí, propustné povrchy a retenční pásy
• u potoků hledat místa, kde lze vodě dát prostor místo dalšího zúžení koryta

Co může udělat zahrada

Není třeba budovat drahou podzemní nádrž. Často stačí jednoduchý řetězec: okap – sud nebo nádrž – přepad – záhon či průleh – vsak.

Část trávníku může být snížená a přijímat vodu při dešti. Kde to podloží dovolí, lze nahradit dlažbu propustným povrchem. Vodou ze střechy lze zalévat a část jejího přebytku nechat vsáknout pod stromy a záhony. Výhrad je jen pár: vsakování není vhodné u základů domu, na některých svazích nebo v kontaminované půdě a vždy závisí na místním podloží.

Odpověď na otázku, odkud voda přichází, kam přirozeně míří a co s ní dál, spojuje dějinnou zkušenost s moderní vědou: voda se nezadržuje podle jediné teorie, ale podle konkrétního místa. Běžný déšť se nechá vsáknout, větší se zpomalí a uloží obnovením mokřadu, tůně nebo přerušením meliorace. A přívalové vodě se prostě musí nechat bezpečná cesta.

Vít Vojta (*1968) působí v Praze a Šanghaji jako sinolog, právník a mnohaletý člen statutárních orgánů v čínském SAR (Speciální Admimistrativní Region) Hongkong. Vystudoval sinologii a etnologii na FF UK, absolvoval stáž na Univerzitě jazyka a literatury v Pekingu a studium práv zakončil na Západočeské univerzitě v Plzni diplomovou prací „Srovnání českých a čínských kapitálových společností“. Od roku 1993 se zabývá ekonomickým a právním poradenstvím pro asijské trhy, zejména interkulturním managementem a komunikací, lektorskou činností, poradenskou a jazykovou podporou při jednáních s čínskými partnery. Je zakladatelem společnosti VIT Consulting a členem poradního sboru CEPRO University. Přes dvě desetiletí cvičí a vyučuje tradiční bojové umění Taijiquan (tchaj-ťi čchüan) a je autorem knihy Umění války: Využití válečných strategií v byznysu. Pravidelně přispívá pro server Asiaskop, komentuje na iDnes, Echo24 a má seriál podcastů o Číně na Radio Universum.

---

DALŠÍ DOKUMENTY K TÉMATU

Největší nádrže v Česku bojují se suchem.; iRozhlas; 8. 10. 2026.