Gaza: analýza míry spoluúčasti arabských zemí

Vlajka Arabské ligy [1]

Úvod: Strategické pojetí humanitární katastrofy

Konflikt v Gaze představuje v nejbezprostřednější rovině zničující humanitární krizi, která se vyznačuje nesmírným utrpením, vysídlením a ztrátami na životech. Analyzovat jej však výhradně z pohledu humanitárního práva nebo bilaterální historie izraelsko-palestinských vztahů znamená zásadně nepochopit jeho podstatu a vývoj. Válka v Gaze je také součástí širší strategické soutěže, klíčového dějiště v rámci rozsáhlejšího regionálního a globálního soupeření o vliv, bezpečnost a legitimitu. Tento konflikt se nachází na křižovatce měnících se spojenectví, vyvíjejících se postojů k odstrašování, narativů o boji proti terorismu a nestabilní domácí politiky.
V důsledku toho, když státy tento konflikt vnímají především jako strategický souboj, geopolitická rovnováha často převáží nad humanitárními důsledky, což odhodlání mezinárodní koalice výrazně omezuje. Tato dynamika je zvláště patrná ve složitém a často protichůdném chování arabských států, jejichž reakce se často vyznačují určitou formou strategické spolupráce s Izraelem – „sionistickou spoluprací“ v geopolitickém smyslu, která není poháněna ideologickou spřízněností, ale společnými bezpečnostními zájmy a pragmatickou reorientací proti společným protivníkům.

Tento esej tvrdí, že válku v Gaze je třeba chápat jako klíčový moment v dlouhodobém strategickém přeskupení sil. Nejprve zmapuje globální a regionální soupeření (zahrnující USA, Írán a Čínu), které tento konflikt rámuje. Následně analyzuje, jak tento strategický pohled nutí státy upřednostňovat reálpolitiku, čímž omezuje humanitární činnost. Nakonec se zaměří konkrétně na „sionistickou spoluvinu“ klíčových arabských států a bude argumentovat, že jejich tichá podpora či strategické spojenectví s Izraelem – vycházející z potřeb odstrašení a ekonomických ambicí – zásadně ovlivnilo průběh války i jejich omezenou reakci na humanitární krizi v Gaze.

Část I: Makrostrategické prostředí – globální a regionální soupeření

Abychom konflikt v Gaze pochopili, musíme jej vnímat jako ohnisko mnohovrstevnaté strategické soutěže. Účastníky nejsou pouze Izrael a Hamás, ale komplexní síť globálních mocností a regionálních hegemónů, z nichž každý má odlišné a často protichůdné strategické cíle.

1 Globální rozměr: Hegemonie USA a vzestup Číny

Na globální scéně zůstávají Spojené státy dominantní vnější mocností, i když s klesající ochotou zaplétat se do dlouhodobých konfliktů na Blízkém východě. Válka v Gaze vypukla na pozadí strategického „přesunu“ USA směrem k indicko-pacifickému regionu, jehož cílem je čelit vzestupu Číny. Pro USA představuje tento konflikt dvojí výzvu. Za prvé představuje hrozbu pro jejich dlouhodobá spojenectví a jejich roli garanta bezpečnosti Izraele. Rozhodující vítězství Izraele, nebo alespoň oslabení vojenských schopností Hamásu, posiluje základní princip regionální politiky USA: důvěryhodnost jejich bezpečnostních závazků. Za druhé konflikt komplikuje snahy USA o zvládání napětí s Íránem a zmírňování regionálních krizí, jelikož se přímo týká klíčových íránských spojenců.

Naopak pro Čínu a Rusko představuje válka strategickou příležitost. Tím, že zdůrazňují humanitární katastrofu a kritizují domnělé dvojí standardy Západu, mohou se prezentovat jako alternativní mocnosti prosazující multipolární světový řád. Snaží se odlákávat spojence USA na globálním Jihu a podkopávat americkou morální autoritu. Konflikt slouží jako užitečné odvedení pozornosti a sporné téma v mezinárodní politice, což těmto mocnostem umožňuje prezentovat se jako zastánci vyváženějšího mezinárodního systému.

2 Regionální rozměr: „Osa odporu“ vedená Íránem vs. blok spojený s USA

Na regionální úrovni je soupeření přímější a má existenciální charakter. Tento konflikt je nejnovější – a nejintenzivnější – bitvou v dlouhodobé stínové válce mezi Izraelem a „Osou odporu“ vedenou Íránem. Tato osa, jejíž součástí jsou hnutí Hamás, libanonský Hizballáh a jemenští Húsíové, představuje íránskou strategii budování kruhu proxy sil na hranicích Izraele s cílem demonstrovat sílu a odradit od přímých útoků.

Útoky ze 7. října lze z tohoto pohledu vnímat jako pokus Íránu a jeho spojenců narušit strategickou dynamiku Izraele. Jejich cílem bylo narušit dohody o normalizaci vztahů s arabskými státy (Abrahamovy dohody), znovu zdůraznit ústřední význam palestinské věci a demonstrovat, že Írán stále disponuje schopností způsobit svým protivníkům značnou bolest. Izraelská vojenská kampaň v reakci na to není pouhou odvetou, ale riskantním úsilím o rozbití infrastruktury „Osy odporu“. Zničení Hamásu a oslabení schopností Hizballáhu je považováno za nezbytné pro obnovení izraelské odstrašující síly, což je koncept ústřední pro doktríny národní bezpečnosti jak Izraele, tak jeho regionálních spojenců. Tento regionální souboj proměnil pásmo Gazy z blokované enklávy v hlavní bojiště, na kterém se rozhoduje o rovnováze sil v celé Levantě.

Část II: Strategické úvahy a marginalizace humanitárních důsledků

Je-li konflikt definován těmito velkými strategickými parametry, humanitární rozměr se nevyhnutelně stává druhořadým. Státy jednají v rámci reálné politiky, kde mají přednost národní zájmy, bezpečnost a spojenectví.

1. Priorita odstrašující síly před humanitárními zájmy

Pro USA a jejich spojence nebylo primárním cílem bezprostředně po 7. říjnu poskytnutí humanitární pomoci, ale obnovení odstrašující síly. Nepodpora Izraele v tom, co bylo vnímáno jako válka o přežití, by signalizovala slabost, což by mohlo povzbudit Írán a jeho zástupce v celém regionu k eskalaci jejich útoků. Strategická logika vyžadovala demonstraci síly k obnovení „důvěryhodnosti“ bezpečnostního deštníku, který USA svým spojencům poskytují.

Tento bezpečnostní úhel pohledu často vede k veřejnému ospravedlňování vojenských operací v rámci „sebeobrany“ a „boje proti terorismu“, čímž se konflikt prezentuje jako nutnost k zabránění budoucím útokům. V tomto paradigmatu vojenské operační potřeby často převažují nad humanitárními zájmy. Ačkoli strategický diskurz uznává civilní oběti, často zdůrazňuje „právo“ na sebeobranu, což může sloužit k racionalizaci nepřiměřeného použití síly a brzdit snahy koalice o zajištění příměří.

2. Narativ boje proti terorismu jako strategický štít

Narativ „boje proti terorismu“ je mocným a strategicky užitečným rámcem. Tím, že označují organizace jako Hamás za teroristické skupiny, legitimizují západní a mnohé regionální státy použití vojenské síly proti nim, zatímco současně delegitimizují politická jednání nebo zacházení s těmito skupinami jako s legitimními politickými aktéry. Toto nastavení rámce určuje podmínky debaty a omezuje potenciál mezinárodního zprostředkování, které nevychází z pozice „práva Izraele na sebeobranu“.

V této souvislosti lze výzvy k příměří prezentovat nikoli jako humanitární imperativy, ale jako překážky legitimního boje proti terorismu. Tato morální a strategická průhlednost, byť selektivní, poskytuje státům diskursivní zástěrku k tomu, aby Izraeli i nadále poskytovaly diplomatickou a vojenskou podporu, a to i přesto, že humanitární ztráty narůstají.

3. Reálná politika omezující odhodlání koalice

Geopolitické úvahy často brání vytvoření jednotné mezinárodní koalice, která by vynutila řešení. Rada bezpečnosti OSN je například paralyzována protichůdnými zájmy svých stálých členů, přičemž USA využívají svého práva veta k ochraně Izraele před rezolucemi považovanými za „nevyvážené“ nebo takovými, které neodsuzují Hamás. Rusko a Čína blokují opatření, která považují za nástroje západní hegemonie.

Kromě toho jsou běžné i vnitřní rozpory uvnitř koalic. Zatímco USA a Velká Británie mohou nabídnout silnou vojenskou a diplomatickou podporu, jiné evropské mocnosti mohou být váhavější a požadovat větší zdrženlivost. Arabské státy, jak uvidíme, čelí vlastním domácím a regionálním tlakům, které omezují jejich ochotu zaujmout silný a jednotný postoj. Tato roztříštěnost zájmů brání vytvoření jednotné fronty schopné vynutit zastavení nepřátelských akcí.

Část III: „Sionistická spoluúčast“ arabských států – pragmatismus nad solidaritou

Snad nejvýstižnějším ukazatelem strategické povahy konfliktu je reakce klíčových arabských států. Výraz „sionistická spoluúčast“ je záměrně provokativní, avšak v geopolitickém kontextu přesně popisuje strategické sbližování mezi určitými arabskými režimy a Izraelem. Nejedná se o ideologické přijetí sionismu, ale o realistický výpočet, že jejich národním zájmům lépe poslouží spojenectví s Izraelem, a to i uprostřed války proti Palestincům.

1. Abrahamské dohody: strategické přeskupení sil

Abrahamské dohody z roku 2020, které normalizovaly vztahy mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem, nebyly mírovou dohodou v tradičním smyslu. Jednalo se o geopolitické přeskupení sil. Hnací silou byla společná představa o hlavní hrozbě: Íránu. Pro státy Perského zálivu není Izrael nepřítelem; je to mocný vojenský a zpravodajský partner schopný pomoci v boji proti íránskému expanzionismu. Dohody také slibovaly významné ekonomické přínosy, technologickou spolupráci a užší strategické partnerství s USA.

Toto již existující přeskupení sil vytvořilo silnou setrvačnost. Ačkoli válka v Gaze tyto vztahy nepochybně napjala, zásadně je nepřerušila. Základní logika spojenectví – zadržování Íránu – zůstává nedotčená. Pro Abú Dhabí a Rijád je obětování tohoto strategického partnerství za účelem získání krátkodobé popularity u domácího obyvatelstva cenou, kterou nejsou ochotny zaplatit.

2. Odstrašování a „antiíránská“ koalice

Jak již bylo řečeno, obnovením odstrašování vůči Íránu a jeho zástupcům je společným strategickým cílem. Pro arabské státy nejsou Hizballáh a Hamás pouze nepřáteli Izraele; jsou to íránští zástupci, jejichž vojenské schopnosti a politický vliv představují přímou hrozbu pro suverenitu a stabilitu arabských států. Válka v Gaze je vnímána jako příležitost k významnému oslabení jednoho z nich, čímž by se regionální pozice Íránu oslabila.

Proto je jejich kritika Izraele pečlivě vyvážená. Ačkoli odsuzují humanitární utrpení, často se vyhýbají výslovným výzvám k okamžitému a bezpodmínečnému příměří, které by nechalo Hamás nedotčený. Svá veřejná prohlášení vyvažují tak, aby uklidnili domácí veřejné mínění, a zároveň zajistili, že jejich soukromá či tichá podpora strategických cílů Izraele zůstane nezměněna. Jejich primárním zájmem není výsledek v Gaze, ale strategický výsledek širšího regionálního soupeření.

3. Ekonomická integrace a domácí stabilita

Ekonomická vize pro tento region je úzce spjata se stabilitou. Abrahamské dohody otevřely dveře k rozsáhlé ekonomické spolupráci. Vyhlídka na integraci těchto ekonomik – od technologie po obchod – je silnou motivací pro udržení těchto vztahů. Válka představuje závažné narušení, ale z hlediska přežití režimu se má za to, že dlouhodobé přínosy této integrace převáží nad krátkodobými náklady konfliktu.

Kromě toho si tyto režimy velmi dobře uvědomují svou vnitrostátní zranitelnost. „Arabské jaro“ ukázalo sílu lidových nepokojů. Schopnost státu zvládat a potlačovat nesouhlas je však dnes propracovanější. Poskytováním rozsáhlé humanitární pomoci – která je často směrována spíše prostřednictvím mezinárodních organizací než přímo Hamásu – mohou projevit solidaritu s palestinským lidem, aniž by přímo vyzývali Izrael. Tento přístup „pomoc a diplomacie“ jim umožňuje vypořádat se s nestabilní domácí politickou situací mezi vlastním obyvatelstvem, které Palestince obecně podporuje, aniž by obětovali své strategické zájmy.

4. Závěrečná fáze „normalizace“

Pro tyto arabské státy je strategickým cílem plná integrace Izraele do regionu jako partnera v nové bezpečnostní architektuře. Válka v Gaze je pro tuto vizi významnou překážkou, je však vnímána jako překážka dočasná, byť nákladná. Cílem je návrat k „normalizovanému“ regionálnímu řádu, v němž je Izrael akceptován a palestinská otázka je řízena, nikoli vyřešena. Jejich mlčení či omezené kroky představují v tomto projektu formu spoluviny. Tím, že nevyužívají svůj významný vliv (jako je pozastavení normalizace, vyhoštění velvyslanců nebo využití svých ropných zdrojů) k vynucení jiného výsledku, dávají fakticky najevo, že strategický projekt regionální integrace je důležitější než humanitární krize v Gaze. Jejich nečinnost je hlasem pro strategický status quo.

Část IV: Důsledky strategického nastavení

Považování konfliktu v Gaze za strategický souboj má dalekosáhlé a nebezpečné důsledky.

1. Normalizace nepřijatelného utrpení

Když se humanitárním výsledkům nevěnuje priorita, stává se utrpení civilního obyvatelstva přijatelnou, byť politováníhodnou, „cenou“ za dosažení strategického cíle. To vede k otupělosti v mezinárodní diskusi, kde se debaty o „proporcionalitě“ a „vojenské nutnosti“ stávají technickými, akademickými cvičeními odtrženými od lidské reality. Mezinárodnímu společenství tak snáze přijímají, nebo alespoň tolerují, masivní civilní oběti a ničení civilní infrastruktury.

2. Zmaření šance na udržitelný mír

Strategické rámcování brání politickému řešení. Cílem jak pro Izrael, tak pro jeho spojence není vyjednané urovnání s hnutím Hamás, ale jeho vojenská porážka a politická diskreditace. Podobně je cílem Íránu a jeho spojenců zajistit přežití hnutí Hamás jako životaschopné politické a vojenské síly a zabránit izraelskému vítězství. Tato logika nulového součtu vylučuje politický kompromis nezbytný pro trvalý mír. Zaměření na vítězství ve strategické bitvě podkopává možnost vybudování rámce pro soužití.

3. Eroze mezinárodního práva

Tím, že státy upřednostňují strategické cíle před humanitární ochranou, aktivně oslabují mezinárodní právní řád. Selektivní uplatňování humanitárního práva, kdy pro některé je považováno za omezení strategického jednání, zatímco pro jiné představuje absolutní imperativ, narušuje jeho univerzálnost. To umožňuje ostatním státům vybírat si, které mezinárodní zákony budou respektovat, což přispívá k širší erozi mezinárodního řádu založeného na pravidlech.

Závěr: Přetvořený region, nevyřešený konflikt

Válka v Gaze představuje zlomový bod, a to nejen pro Izrael a Palestinu, ale pro celý Blízký východ. Je projevem hluboké a mnohovrstevnaté strategické soutěže, do níž jsou zapojeny globální mocnosti, regionální hegemonové i státní a nestátní aktéři. Konflikt je rámován potřebou obnovit odstrašující sílu, bojovat proti terorismu a přetvořit regionální rovnováhu sil. V tomto velkém strategickém souboji jsou humanitární hlediska běžně odsouvána na okraj a odhodlání koalice je omezeno rozcházejícími se a často protichůdnými zájmy zúčastněných států.

Tato analýza, zaměřená na „sionistickou spoluúčast“ arabských států, odhaluje pragmatickou a bezcitnou logiku reálné politiky 21. století. Pro Spojené arabské emiráty, Saúdskou Arábii a další klíčové arabské státy představuje normalizace vztahů s Izraelem strategickou nutnost tváří v tvář společné íránské hrozbě. Tato strategická konvergence se ukázala jako odolnější než pouta etnické solidarity s Palestinci. Jejich reakce – charakterizovaná vyváženou rétorikou a humanitární pomocí spíše než donucovacími opatřeními – je formou tiché podpory strategických cílů Izraele, jejichž cílem je oslabit „osu odporu“ a zajistit nový regionální řád.

Důsledkem tohoto pojetí je zakořenění konfliktu a prodlužování utrpení. Mír založený na strategickém zadržování, bez spravedlivého a udržitelného politického řešení pro Palestince, je křehký a nedokonalý mír.

Válka v Gaze ukázala, že dokud bude konflikt vnímán především optikou strategického plánu, bude lidský rozměr obětován a cyklus násilí bude i nadále určovat charakter regionu. Nakonec zacházení s lidmi jako s pěšáky na geopolitické šachovnici nevede k vítězství, ale pouze k prodlužování těch samých krizí, které se tato strategie snaží vyřešit.

[1]

Arabská ligaČesky (arabsky: الجامعة العربية, al-Jāmiʿa al-ʻArabiyya [al.d͡ʒaː.mi.ʕa al.ʕa.ra.bij.ja] ⓘ), oficiálně Liga arabských států (arabsky: جامعة الدول العربية, Jāmiʿat ad-Duwal al-ʿArabiyya), je regionální organizace v arabském světě. Arabská liga byla založena v Káhiře dne 22. března 1945, zpočátku se sedmi členy: Egypt, Irák, Transjordánsko, Libanon, Saúdská Arábie, Sýrie a Severní Jemen. V současné době má Liga 22 členů, mezi nimiž není Írán.

---

W. O. Munce píše o kanadských dějinách a aktuálním dění. Píše pro webový portál The Postil MagazineČesky. Není vyloučeno, že jde o literární pseudonym.