1. Pavel Vondráček, Jiří Padevět: Odsun Němců nebyl lidový hněv. Byla to chladnokrevná armádní vražda
2. Zdeněk Jemelík: Kacířsky a naposledy o Brněnském sjezdu
3. Der Heiligenhof: Sudetoněmecký den v Brně
4. Niklas Perzi: Sudetští Němci: Staří duchové se vrací
5. Arnošt Kult: Brněnské osobnosti jako zrcadlo naší malosti – vymaníme se konečně z pasti tribalismu?

Rozhovor Pavla Vondráčka s Jiřím Padevětem Jiří Padevět: Odsun Němců nebyl lidový hněv. Byla to chladnokrevná armádní vražda vyšel na serveruuvedl YouTube kanál Info.cz 5. května 2026

Odsun Němců nebyl lidový hněv. Byla to chladnokrevná armádní vražda

Obsah:

• 00:05 Úvod
• 01:21 Bílá místa českých dějin
• 02:51 Co se stalo 1945-48?
• 03:49 Intelektuální sklon k levici a SSSR
• 05:18 Benešova cesta do Moskvy, smlouva o spolupráci
• 06:02 Košický vládní program, Mnichovská zrada
• 06:52 Takzvané „osvobození“ Rudou armádou
• 08:16 Protektorátní propaganda
• 10:41 Třetí republika
• 11:31 Národní fronta
• 12:32 Nábor konfidentů do StB
• 14:23 Ovzduší 3. republiky
• 15:33 Vzdálená historie?
• 16:15 Redukce politické struktury
• 16:49 Vyhánění a vraždění Němců je otevřená rána
• 18:41 Kritika a opozice k odsunu
• 20:27 „Odsun“, Benešovy projevy
• 22:52 „Divoký odsun“ – armádní operace
• 25:33 Státní dosídlovací úřad, sociální inženýrství
• 29:42 Mýtus Wehrwolfů
• 31:24 Kontinuální ztráta elit
• 32:44 Podkarpatští Rusíni
• 34:10 Znárodnění
• 36:11 Ztráta lidského a průmyslového potenciálu
• 37:57 Cenzura a propaganda
• 39:27 UNRA
• 40:33 Únor 1948 – dramatický závěr divadelní hry
• 41:00 Osudy odbojářů, volby 1946
• 43:53 Národní správci
• 44:56 Slovenská demokratická strana
• 45:40 Únor 1948 předěl? Milada Horáková
• 47:51 Vztah k Židům
• 51:52 Pomoc Izraeli a obrat proti němu
• 52:47 Perzekuce umělecké scény, neopakuje se po 1989
• 55:06 1945-48 budování nového
• 56:18 Jiří Padevět: Kronika třetí republiky
• 57:23 Odkaz Edvarda Beneše
• 58:07 Odkaz 3. republiky

Pavel Vondráček je motoristický novinář a šéfredaktor portálu INFO.CZ vydavatelství CMI News Daniela Křetínského. „Ponechám společenské, politické texty, ale zároveň musím webu vdechnout úplně jiný duch, dívat se na aktuální problémy z různých úhlů a hledat neotřelé pohledy,“ popsal svůj záměr. Navštěvoval gymnázium v Sokolově a poté studoval na Karlově univerzitě v Praze, kde žije. Několik let zkoušel štěstí jako majitel obchodu a restaurace v Dlouhé ulici, ale podnik prodal a opět se živí novinařinou. Více než dekádu vedl legendární časopis Maxim a na portálu INFO.CZ vede stejnojmenný podcast. Má účty na Facebooku a Instagramu.

PhDr. Jiří Padevět (*1966) je český spisovatel, historik, knihkupec a nakladatel. Po absolvování Střední průmyslové školy zeměměřičské studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1988 začal pracovat jako knihkupec, od roku 2004 působí i jako nakladatel. Od roku 2006 je ředitelem nakladatelství Academia a od listopadu 2023 členem Rady České televize. Za knihu Průvodce protektorátní Prahou získal v roce 2014 cenu Magnesia Litera a ocenění Slovník roku 2013. Komunistický režim v padesátých letech 20. století považuje za depresivnější období než byla nacistická okupace a je je členem spolku Mašínův statek – Památník tří odbojů. Píše do iDnes.cz, Forum24, Blesku, Deníku N a dalších médií a vede rubriku Kruté století na Novinky.cz. Má účty na X (Twitteru) a na Instagramu.

Zpět na obsah

Článek KACÍŘSKY A NAPOSLEDY O BRNĚNSKÉM SJEZDU vyšel na blogu Zdeňka Jemelíka 19. května 2026

Kacířsky a naposledy o Brněnském sjezdu

Vážený pan exprezident Václav Klaus upoutal mou pozornost v pátečním vystoupení v televizi XTV. Rozkatil se kvůli uspořádání sjezdu Landsmannschaftu a v reakci na dopis jeho sympatizanta s výzvou, aby protestoval přímo u vlády SRN, m.j. prohlásil, že „lidi tím žijí“ a dodal, že on tím žije také. Na pana exprezidenta mám dobré vzpomínky pro jeho soucit s obětmi justičních přehmatů, pro jeho vstřícnost k občanským aktivistům a pro jeho kritický postoj k náběhům na soudcokracii. Stále si ho vážím, i když v poslední době se naše názory často rozcházejí. Jeho výrok mě nezaujal kvůli jeho známému nesouhlasu s uspořádáním sjezdu, ale z úplně jiného důvodu. Ptám se totiž, jak to pan exprezident ví, že „lidi tím žijí“, když nikdo nezaplatil nějaké renomované agentuře pro průzkum veřejného mínění, aby zjistila, jak se ke sjezdu staví široká veřejnost. Nepřekvapilo by mě, kdyby se nakonec zjistilo, že daleko intenzivněji by „lidé žilí“ rozhořčením nad záměrem Evropské unie nahradit zveřejňování stupňovitosti piva uváděním obsahu alkoholu (jako by nebylo možné uvádět obojí), kdyby Evropská komise včas záměr nepopřela. Vždyť nebýt xenofobů kolem předsedy SPD a předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury by se zpráva o sjezdu masivně nerozšířila. Sjezd mohl proběhnout za zdvořilé nevšímavosti.

Samozřejmě vím o diskusi a vzájemném osočování odpůrců a stoupenců sjezdu ve sdělovacích prostředcích. Tam se ale vyjadřují téměř výlučně příslušníci uzavřené bubliny politiků, novinářů a intelektuálů, kteří v podmínkách luxusního materiálního zabezpečení mají dost času, aby mohli případně v klidu „mudrovat třeba i o nesmrtelnosti chroustů“. Ti všichni prokazatelně nestojí o mínění těch, kteří stojí mimo ni. Sám stojím mimo, i když mi sjezd vůbec nevadí, ale nepodpořil jsem vydání „zvacího dopisu“ jako nadbytečnost a nadbytečnost mých názorů mi naproti tomu dali cítit i brněnští organizátoři sjezdu, kteří mi jako bloggerovi ani po urgenci neodpověděli na dotaz na předpokládaný počet účastníků sjezdu. Kdo nestojí „in“ je prostě „mimoň“. Taková je současná pravda o platnosti Havlových úvah o významu občanské společnosti.

Životní zkušenost mě vede k podezření, že rozdílnost postojů ke sjezdu může mít kořeny v rozdílnosti způsobů předcházejícího života. Určující část života jsem prožil v zemědělském prostředí, v němž prostě úvahy o minulosti neměly místo. Netýká se to jen vztahu k Němcům a speciálně k sjezdu vnoučat odsunutých „Sudeťáků“.

Týká se to i vztahu k sovětské agresi proti Československu z 21. srpna 1968 a následné okupaci. Osobně tyto události stále vnímám jako urážku a ponížení. Ale nemuselo to platit v konkrétních podmínkách součinnosti s okupační armádou. Pracoval jsem v podniku, v němž mezi pracujícími bylo jen pár komunistů (tiše nesouhlasících s okupací) a veřejné mínění spíše než „vedoucí strana“ ovlivňovala katolická církev. Pak velitelé blízkého tankového pluku okupační armády dostali nápad, že by mohli získávat prostředky na vylepšování prostředí v kasárnách „výměnným obchodem“ za pracovní sílu vojáků. Protože jsme měli nedostatek pracovních sil, na obchod jsme přistoupili. Když přijížděla první skupina dvaceti zdatných mužů, kolektiv pracujících ji očekával s nevraživostí. Ale než skončil první pracovní den, bylo to pryč. Naši lidé se s okupanty spřátelili. Už nebyli okupanti, pouze pomocníci.

Stejným vývojem prošly osobní vztahy k Němcům, mezi nimiž se samozřejmě vyskytovali i ti odsunutí. Když začal syfilitik Klement Gottwald kázat, že „není Němec jako Němec“, nemělo to velký vliv. Ale když nás jako občany nepřátelského státu pozvali bavorští vesničané ze Speichersdorfu na přátelskou návštěvu, dva dny jsme se s nimi veselili a jazyková bariéra nehrála roli. Později jsem několik let často cestoval po obou německých státech. Měli jsme s německými zemědělci stejné starosti. Byli mezi nimi i odsunutí, kteří pouze vzpomínali, jak se dobře žilo v Československu. Na základech pracovních vztahů vznikala soukromá přátelství. Mé děti si hrály s dětmi mých německých partnerů, domlouvajíce se s nimi „rukama nohama“. Hypoteticky se může stát, že na sjezd přijede někdo z jejich tehdejších kamarádů. Měl bych snad protestovat proti jejich příjezdu? Pro mne vyrovnávání s Němci skončilo zhruba před padesáti lety. Samozřejmě vím o všem, co odpůrci sjezdu dnes vyčítají Němcům a speciálně těm sudetským. Nečetl jsem o tom v Rudém právu, ale ledacos jsem prožil. Má paměť sahá do mobilizace 23. září 1938. Život šel od odsunu před 80 lety dál. Vznikly nové vztahy. Oživování nenávisti mezi národy v současnosti mi proto nedává smysl. A nechápu, jaký prospěch přinese „našim lidem“. Ostatně žádný z odpůrců sjezdu se nepokusil to vysvětlit. Marně zastírají, že jim působí potěšení narušovat mír mezi národy bez ohledu na následky. Je otázka, komu tím slouží.

Na okraj podotýkám, že jsem nabyl dojem, že mezi odpůrci sjezdu se nápadně často vyskytují nepřátelé bojující Ukrajiny a obdivovatelé Donalda Trumpa. Ani s nimi si nerozumím.

Zpět na obsah

Informaci o programu Sedetoněmeckého dne v Brně přinesl věstník kontaktního centra Heiligenhof 15. května 2026

Sudetoněmecký den v Brně

Letos Heiligenhof opět hostí cyklus přednášek během Sudetoněmeckého dne. Spolu s Akademií střední Evropy a Pracovní skupinou sudetoněmeckých akademiků se akce v rámci 76. Sudetoněmeckého dne v Brně zaměří na zkoumání a chápání dějin českých zemí. Němci a Češi v Čechách a na Moravě sdílejí staletí trvající historii, ale mají odlišné historické narativy. Tyto odlišné pohledy na historii významně přispěly k odcizení mezi oběma národy a nadále brání sblížení a porozumění. Jak obtížné je dospět ke společnému chápání českých a moravských dějin? Touto otázkou se zabývají autoři historické knihy, která se tohoto úkolu již ujala.

Němci a Češi v Čechách a na Moravě sdílejí staletí trvající historii, ale mají odlišné historické narativy. Na zakázku Stálé konference rakouských a českých historiků o společném kulturním dědictví[1] vydali rakouští a čeští historici knihu „Sousedé – česko-rakouské dějiny“[2]. Autoři Niklas Perzi, Václav Šmidrkal, Hildegard Schmoller, Tomáš Dvořák a spoluiniciátor Přemek Janýr budou diskutovat o své práci na knize a zapojí se do rozhovoru s publikem.

Společné podání historie – Směrem k jednotícímu vyprávění

Panelová diskuse s autory knihy „Sousedé – česko-rakouské dějiny“.

Akce se bude konat na neděli o Svatodušních svátcích 24. května 2026 v 15:00 v přednáškovém sále P1 na Brněnském výstavišti.

Akce bude probíhat v němčině a češtině se simultánním tlumočením. Srdečně vás zveme a rádi vás uvidíme.

Zpět na obsah

Komentář Niklase Perziho Sudetendeutsche: Die alten Geister sind zurück vyšel v deníku Die Presse 20. května 2026

Sudetští Němci: Staří duchové se vrací

Sudeťáci říkají, že Češi jsou špatní řidiči!
(c) Petr Kufner

Málo oblíbená menšina

V moravském hlavním městě lze jako pod lupou sledovat dramatické události, které znamenají konec soužití Němců, Židů a Čechů v našem severním sousedním státě. V roce 1899 zde tehdy ještě mladá rakouská sociálnědemokratická strana požadovala přeměnu monarchie na svaz národních států. Když byl v roce 1918 založen nový stát Československo, ocitli se brněnští Němci spolu se svými třemi miliony krajanů v národním státě „Čechoslováků“ v roli málo oblíbené menšiny.

V roce 1938 si Hitler na Češích vynutil předání „Sudet“ Německé říši. Brno, jakožto dvojnárodnostní město ležící v oblasti s českým osídlením, zůstalo zpočátku stranou. Ještě předtím, než Německo v březnu 1939 obsadilo i zbytek české části státu, se však k moci dostali brněnští nacisté. V letech „Protektorátu Čechy a Morava“ měli ve městě i v zemi samozvané německé „panstvo“ velení nad šesti miliony Čechů. „Konečné řešení“ „české otázky“ mělo přijít až po válce. Místo toho byli Češi zapojeni do vlastního útlaku a až do konce války museli pracovat například ve zbrojních továrnách pro „konečné vítězství“ svého nepřítele.

Touha po pomstě

Pocit každodenního ponížení a bezmoci vyústil v roce 1945 v touhu po pomstě a odplatě. Prezident Edvard Beneš, který se vrátil z exilu, vyzval z brněnské radnice k definitivnímu vyřešení („vylikvidování“) německé otázky a „srdečně“ tomu popřál „úspěch“. K tomu došlo koncem května obzvláště krutým způsobem, kdy byli brněnští Němci „vyvedeni“ z města směrem k rakouským hranicím – šlo o pochod smrti, který si vyžádal stovky obětí, mezi nimiž byli i děti, antinacisté a německy mluvící Židé. Všechny relevantní politické síly v zemi, od komunistů přes sociální demokraty až po křesťanskou Stranu lidovou, s vysídlením souhlasily.

V poválečných desetiletích komunistický režim neustále podněcoval strach z návratu a pomsty Němců. Celé generace vyrůstaly s představou sudetských Němců jako věčné hrozby a nepřátel. Tak vznikla směsice prožitých a zaslechnutých zážitků, která se vryla do hlubokých vrstev národního (pod)vědomí a po léta se předávala dál. Jako první to po skončení vlády komunistické strany zažil nový prezident Václav Havel, který za svou omluvu za vyhnání sklidil masivní protesty.

Sudetští Němci a Češi byli po staletí úzce propojeni, avšak ve 20. století byla (údajná) vítězství jedněch porážkami druhých. Nedostatek znalostí a empatie vedl k ignorování obětí a utrpení druhé strany.

Složité usmiřování

Vypuklý konflikt v 90. letech se podařilo jen s velkým úsilím uklidnit „Česko-německým prohlášením“ z roku 1997. Bylo zapotřebí nesčetných iniciativ k porozumění zdola, především však ze strany generace, která již nebyla přímo dotčena, aby se podařilo toto klima vzájemného vypočítávání zločinů a materiálních nároků prolomit. Nebyli jsme jen oběťmi (nacistického režimu), ale také pachateli, tak zněl brněnský závěr, který v roce 2015 vyvrcholil omluvou městské rady za události roku 1945 a vyústil v „Pochod smíření“, který se od té doby koná každoročně v den výročí roku 1945 symbolicky v opačném směru do města za účasti Němců, Čechů a některých Rakušanů.

Zatímco Sudetendeutsche Landsmannschaft po desetiletí odpovědnost za nacistické zločiny externalizovala a přičítala ji výhradně „říšským Němcům“, předseda SL Bernd Posselt se omluvil a navštívil místa německých zvěrstev. Sice se zdálo, že sdružení s nacistickou minulostí mnoha svých vedoucích funkcionářů již dávno vyšla z módy, avšak dnes stojí v čele procesu porozumění – procesu, který neproběhl bez kritiky „zrady“ a „politiky vzdávání se“ z vlastních řad.

Přípravy na Sudetoněmecký den, který již dávno není masovou akcí s vojenskými přehlídkami a projevy, probíhaly dlouhou dobu bez většího zájmu české veřejnosti. Zpočátku proti němu protestovala pouze národní fronta složená z bývalých komunistů, „Klubu českého pohraničí“ a národních socialistů (bývalá Benešova strana). Protest nabral na obrátkách teprve když se věci ujala pravicová „Svoboda a přímá demokracie“ (SPD) česko-japonského politika Tomia Okamury. To, že je tato strana partnerem AfD, která jako jediná německá strana požaduje zrušení Benešových dekretů, zřejmě nikoho příliš netrápilo. Okamurova strana je součástí vládní koalice premiéra Andreje Babiše a prosadila (právně nezávazné) parlamentní usnesení, v němž část poslanců, včetně jeho partnerů, sudetské setkání odmítla.

Němci vygenerovaní umělou inteligencí křičí „Heil“

V posledním dubnovém týdnu zaplavily sociální sítě obrázky vygenerované umělou inteligencí, na nichž byly davy Němců křičících se svým „vůdcem“ Posseltem „Heil“, a zaznamenaly miliony zhlédnutí. Nebylo dne, kdy by nebyly vykopány nepřátelské obrázky, o nichž se už dávno věřilo, že jsou pohřbené – téměř jako by čeští nacionalisté chtěli dohnat nevybojované bitvy druhé světové války. Od údajného zrušení „poválečného uspořádání v Evropě“ až po „ohrožení územní celistvosti“ republiky nebylo vynecháno nic. Mnozí příznivci setkání z okruhů literatury, umění a politiky byli označeni za „zrádce“ a „kolaboranty“. Přitom setkání začíná vzpomínkou na holocaust a končí položením věnců za brněnské odpůrce nacismu.

Jednou větou – duchové minulosti ožili. Chybí narativ o společné, ale různě prožité historii; výchozím bodem by zde mohlo být společné vytvoření binacionální učebnice dějepisu podle rakousko-českého vzoru. Především je však třeba dále budovat důvěru. Co není třeba, je nezodpovědné podněcování nové nenávisti.

Mag. phil. Niklas Perzi (*1970) je rakouský publicista a historik specializovaný na dějiny Rakouska a českých zemí ve 20. století. V roce 1998 dokončil studium dějin na Vídeňské univerzitě včetně studijních pobytů na Karlově univerzitě v Praze. Od roku 1998 byl jednatelem a od roku 2008 vědeckým vedoucím Waldviertel AkademieČesky a od roku 2015 vědeckým pracovníkem Ústavu pro novověké a současné dějiny Rakouské akademie věd. Působí na Ústavu pro dějiny venkovaČesky dolnorakouské vlády, je členem Stálé konference českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví, inicioval a vedl řadu projektů v česko-rakouském příhraničí a je autorem či spoluautorem odborných publikací a autorem několika knihČesky, včetně kordinace česko-rakouského projektu Sousedé: Česko-rakouské dějiny (německy Nachbarn: Ein österreichisch-tschechisches GeschichtsbuchČesky). Jeho komentáře a rozhovory publikují víceméně všechna hlavní rakouská média jako Der Standard, Die Presse, Wiener ZeitungČesky či rakouský rozhlas.

Zpět na obsah

Esej Arnošta Kulta Brněnské osobnosti jako zrcadlo naší malosti – vymaníme se konečně z pasti tribalismu? vyšel v deníku Britské listy 16. května 2026

Brněnské osobnosti jako zrcadlo naší malosti – vymaníme se konečně z pasti tribalismu?

Na osudech osobností jako Mendel, Gödel, Janáček a Kundera dokládám, že Brno bylo unikátní evropskou křižovatkou, kterou nelze vtěsnat do národních „škatulek“. Připomínám jak tragédii vyhlazené rodiny George Placzeka, tak i český resentiment vůči „odvrženému“ Kunderovi. V duchu absolutního humanismu pojmenovávám hloupost na obou stranách – částečně jak u Bernda Posselta, tak především s ohledem na extrémní a zcela nedávnou českou „hysterii“. Skrze Nietzscheho koncept resentimentu analyzuji, proč nás pocit ublíženosti stále nutí ničit si vlastní odkaz. Jde mi o naléhavou výzvu k návratu rozumu a k vidění autentického lidství – mimo prostor „praporů“ a „nálepek“.

Dal jsem si s tím určitou práci – nicméně umělá inteligence mi velmi pomohla. Položil jsem jí otázku, zda by mi nemohla vyjmenovat deset nejvýznačnějších osobností spojených s Brnem (nejprve pro „jistotu“ v angličtině, až později v češtině) – podle globální mezinárodní citovanosti, přítomnosti v mezinárodních encyklopediích, vlivu na příslušný obor v celosvětovém měřítku, podle dlouhodobé kulturní přítomnosti (hudba, literatura), podle počtu jazyků, do nichž bylo jejich dílo přeloženo a podle jejich všeobecné přítomnosti ve vysokoškolských učebnicích či odborných publikacích. Chtěl jsem poznat celkem jen deset nejvýznačnějších brněnských osobností (musím se otevřeně přiznat: Hebru, Schotta a von Gelnhausena jsem moc neznal) – výsledek byl následující:

Gregor Mendel

Narodil se v Hynčicích (Heinzendorf) ve Slezsku – jeho rodiče byli moravskými Němci. Za jeho rodnou řeč lze označit němčinu. Jaká byla jeho identita? S ohledem na tehdejší její chápání by bylo možné říci, že byl německy hovořícím Slezanem a Moravanem. V Brně působil v období 1843–1884 (41 let). Gregor Mendel položil základy moderní genetiky systematickými pokusy s hrachem v brněnském klášteře – Mendelovy zákony o dědičnosti zavedly pojem dědičných faktorů a poskytly první kvantitativní rámec pro vysvětlení dědičnosti, což učinilo z jeho práce trvalý pilíř biologie a zemědělských věd.

Kurt Gödel

Narodil se v Brně v roce 1906. Jeho otcem byl německy hovořící Moravan – matka pocházela z Vídně. Jeho rodnou řečí byla samozřejmě němčina. Jaká byla jeho identita? Byl typickým brněnským Němcem. V Brně působil jen do roku 1924 (18 let). Studoval zde na gymnáziu. Proslul svou formulací Gödelových vět o neúplnosti, které ukázaly, že v každém dostatečně silném formálním systému existují pravdivé výroky, které nelze v tomto systému dokázat – tento unikátní objev zásadně změnil chápání matematiky, logiky a teoretické informatiky a učinil z Gödela jednu z nejvlivnějších postav 20. století. Kurt Gödel, ačkoliv nebyl židovského původu, se v nacistickém Rakousku ocitl v neudržitelné situaci, která jej nakonec donutila k dramatickému útěku. Jako typický brněnský Němec a geniální logik se sice politikou příliš nezabýval, ale po anšlusu (Anschluss – březen 1938) byl vystaven útokům za své styky s židovskými kolegy a čelil hrozbě odvodu do Wehrmachtu. Když byl na ulici dokonce napaden nacistickými studenty, kteří jej považovali za Žida, pochopil, že ve Vídni nemá budoucnost. V roce 1940 proto zvolil s manželkou riskantní cestu přes Sibiř a Japonsko až do USA, kde v Princetonu nalezl bezpečné útočiště a prohloubil své legendární, až neuvěřitelně autentické, přátelství s Albertem Einsteinem. Tento útěk z evropského „kmenového“ šílenství mu umožnil pokračovat v práci, která zásadně změnila moderní matematiku a logiku.

Ernst Mach

Narodil se v Brně‑Chrlicích v roce 1838. Jeho rodiče byli německy hovořícími Moravany – jeho rodnou řečí byla samozřejmě němčina. V Brně žil jen ve svém dětství. Ernst Mach významně přispěl k fyzice i filozofii vědy – jeho kritika Newtonovských pojmů hybnosti a popularizace konceptu Machova čísla ovlivnily metodologii fyziky a byly jedním z intelektuálních podnětů pro vznik relativistické fyziky, což mu zajistilo trvalé místo v dějinách vědy. Mj. Ernst Mach působil i v Praze – a to celkem 28 let (1867–1895). Toto období je považováno za nejproduktivnější část jeho vědecké kariéry. V Praze zastával i úřad rektora – po rozdělení univerzity v roce 1882 pokračoval na její německé části. Jeho hlavním působištěm byl Fyzikální ústav na Ovocném trhu, kde prováděl své přelomové experimenty s rázovými vlnami u rychle letících projektilů, které vedly k definování tzv. Machova čísla. V Praze bydlel například na Staroměstském náměstí nebo v Karlově ulici.

Leoš Janáček

Narodil se v Hukvaldech v roce 1854. Jeho rodiče byli „Češi“ (v té době spíše moravskými Slovany). Jeho rodnou řečí byla samozřejmě čeština. Jak chápal v té době svou identitu? Dovolím si říci, že se cítil být především Moravanem. V Brně působil vskutku dlouho – a to 63 let (1865–1928). Jeho vazba na toto „magické“ město byla neuvěřitelně silná – veškeré Janáčkovo úžasné dílo vzniklo právě zde. Leoš Janáček vynikl jako skladatel, který do vážné hudby přinesl originální jazyk založený na moravské lidové intonaci a rytmice řeči – jeho opery, komorní a orchestrální díla se prosadily v mezinárodním repertoáru díky své dramatické síle a jedinečné melodické syntéze. Nelze opominout i to, jak se do Janáčkova osudu promítl fascinující paradox, který usvědčuje tehdejší českou malost. Byl to právě Max Brod – pražský německý Žid a nejbližší přítel Franze Kafky – kdo v Janáčkovi rozpoznal světového génia v době, kdy jej „arogantní“ Praha dvanáct let přehlížela. Šéf pražské opery Karel Kovařovic totiž uvedení „Její pastorkyně“ v Národním divadle dlouho blokoval, pravděpodobně i kvůli starým osobním sporům. Max Brod se však nenechal odradit, operu přeložil do němčiny jako „Jenůfu“ a svou neúnavnou propagací v mezinárodních kruzích doslova vynutil její triumfální premiéru ve vídeňské Dvorní opeře v únoru 1918. Je to hořký, ale i povznášející příklad toho, jak německy hovořící intelektuál dokázal skrze absolutní koncepci humanismu docenit moravského mistra dříve, než to dokázalo jeho vlastní národní „centrum“.

Milan Kundera

Narodil se v Brně v roce 1929. Jeho rodiče byli Čechy (či spíše v době jeho narození už Čechoslováky). Především je nutné zmínit jeho otce Ludvíka Kunderu (významného muzikologa). Jeho rodnou řečí byla samozřejmě čeština. Jaká byla jeho identita? Původně byl Moravanem, poté Čechem, a nakonec i Francouzem (po roce 1981 získal francouzské občanství – své poslední romány psal už pouze francouzsky). V Brně působil jen v dětství a mládí (do roku 1948). Milan Kundera je světově známým pro své romány a eseje, v nichž kombinuje filozofickou reflexi s literární formou – jeho práce o paměti, identitě a absurdnosti moderního života se staly součástí evropského literárního kánonu – byly přeloženy do desítek jazyků, což mu zajistilo trvalý mezinárodní ohlas. Tento mezinárodní úspěch byl však v ostrém kontrastu s tím, jak se k němu chovala jeho rodná země, která na něj po desetiletí fakticky „kašlala“ a vnímala ho spíše jako cizince či odpadlíka. Vrcholem tohoto českého „resentimentu“ byla nenávistná kampaň z roku 2008, kterou odstartoval článek Adama Hradilka v týdeníku Respekt – šlo o kauzu údajného udání agenta (takzvaný případ Dvořáček), která se snažila Kunderu morálně zdiskreditovat na základě pochybných archivních nálezů. Celé toto tažení proti Kunderovi vyvrcholilo ještě o několik let později vydáním objemné biografie od Jana Nováka. Autor se v ní pokusil o totální dekonstrukci Kunderova mýtu – ovšem způsobem, který mnohým kritikům připomínal spíše osobní vyřizování účtů než objektivní literární studii. Novákova kniha, psaná s neskrývanou antipatií, se stala dalším nástrojem českého resentimentu – namísto reflexe díla se soustředila na šmírování v soukromí a na moralizování nad Kunderovými mladickými postoji v 50. letech. Jde o další fascinující doklad naší národní povahy – zatímco svět v Kunderovi vidí „architekta“ moderního románu, my v něm s úpornou snahou hledáme především selhávajícího jedince. Tato potřeba „ušpinit“ každého, kdo nás svou velikostí přesahuje, je právě tou zhoubou, která z nás v perspektivě absolutního humanismu činí zástupem „debilů“, neschopných hrdosti na vlastní duchovní elitu. Zatímco doma byl Kundera vystaven tomuto „kádrování“, jedním z mála význačných Čechů, kteří jej nikdy neopustili – a zachovali mu naprostou loajálnost, byl režisér Miloš Forman. Jejich hluboké přátelství, pramenící ještě z dob pražských studií, bylo důkazem, že skutečný humanismus a tvůrčí spřízněnost stojí vysoko nad malostí národních kampaní. Kundera se nakonec před českou malicherností definitivně uzavřel do své francouzské izolace, čímž jen podtrhl tragiku autora, kterého svět oslavuje, zatímco jeho vlastní národ se jej pokouší vláčet v „bahně“ za pomoci domnělých stínů minulosti.

Ferdinand von Hebra

Narodil se v Brně v roce 1816 v německy hovořící rodině. Jaká byla jeho identita? V té době samozřejmě německá. V Brně působil jen ve svém dětství. Ferdinand von Hebra se prosadil jako zakladatel moderní dermatologie díky systematickému klinickému přístupu, klasifikaci kožních chorob a pedagogické činnosti ve Vídni – jeho práce profesionalizovala tento obor a položila metodologické základy, které se používají dodnes.

Viktor Kaplan

Narodil se v Mürzzuschlagu v Rakousku. Jeho rodiče byli rakouskými Němci. Jaká byla jeho identita? Podle mne se spíše cítil být Rakušanem. V Brně působil celkem 23 let (1903–1926). Viktor Kaplan vynalezl Kaplanovu turbínu, konstrukčně přizpůsobenou pro nízké spády a velké průtoky, čímž zásadně rozšířil možnosti vodní energetiky. Praktická účinnost a univerzální použití jeho řešení učinily z Kaplanovy turbíny standard v hydroenergetice.

Heinrich Wilhelm Schott

Narodil se v Brně v roce 1794 do německy hovořící rodiny – zde působil jen ve svém dětství. Heinrich Wilhelm Schott v botanice vynikl rozsáhlými monografiemi a systematickými studiemi tropických rostlin, zejména čeledi Araceae – jeho taxonomické práce a sběry významně obohatily botanickou literaturu 19. století a dodnes slouží jako referenční materiál.

George Placzek

Narodil se v Brně v roce 1905. Jeho rodiče byli německy hovořícími Židy. Jeho identita? Byla pro Brno velmi typická – byl německy hovořícím Židem. V Brně působil jen do roku 1924 (19 let). George Placzek byl významným teoretickým fyzikem, jehož přínosy v jaderné fyzice a kvantové mechanice, stejně jako účast na mezinárodních projektech a studiích, pomohly formovat poválečnou teoretickou fyziku a přenos znalostí mezi evropskými a americkými vědeckými centry.

Johannes von Gelnhausen

Narodil se v Gelnhausenu (Hesensko) Jeho rodiče byli samozřejmě Němci. V Brně působil cca 1350–1360 (10 let). Jeho vazba na Brno je velmi silná – založil zde první vyšší právnické studium, které je považováno za počátek univerzitní tradice v Brně. Šlo o jednoho z nejvlivnějších kanonistů 14. století – jeho spisy se používaly na univerzitách v Itálii, Německu i Francii. V Brně vytvořil právnické centrum, které přitahovalo studenty – nejen z Moravy.

Tato má úvaha je pouze dílčí analýzou širšího českého kontextu, kde brněnské reálie slouží jako varovné zrcadlo nastavené celonárodnímu mentálnímu nastavení. Problémem není jen lokální spor, ale hluboce zakořeněný český nacionalismus, který nám brání přijmout šíři naší identity – plné a autentické humanity! Pokud se podíváme na historii skrze optiku absolutního humanismu, nacionalismus se jeví jako skutečná zhouba lidstva, která zatemňuje rozum a nahrazuje jej kmenovou nenávistí. V českém prostředí se tento jev projevuje jako specifický druh resentimentu – pocitu ublíženosti a zatrpklosti, o kterém psal již Nietzsche. Tento resentiment nás nutí odmítat vše, co nezapadá do úzkého profilu „vlastenectví“, a vede k absurdním emocím vůči událostem, jako je sraz sudetských Němců. Místo toho, aby se takové akce staly platformou pro oslavu kultury a velkého přátelství mezi génii (jako byli např. brněnský Kurt Gödel a augsburský Albert Einstein), stávají se bojištěm o interpretaci minulosti.

V duchu zásady „padni komu padni“ je nutné pojmenovat hloupost i tam, kde se vyskytuje. Na jedné straně stojí Bernd Posselt, který nepochopil, že takové setkání mělo být především apolitickou kulturní akcí. Na druhé straně stojí česká „hysterická“ reakce, která v každém německém slově vidí ohrožení své „autentické“ republiky. Kdybychom se dokázali povznést nad malost, mohly by v Brně znít Janáčkovy výjimečné opery, které jsou vrcholnou ukázkou hluboce procítěné moravské (zemské) hudby – uznávané po celém světě. Též i jakýsi „imaginární“ rozhovor mezi Albertem Einsteinem a výjimečně geniálním brněnským Kurtem Gödlem! Místo toho se „utápíme“ v „žabomyších“ válkách o to, čí byl Gregor Mendel nebo zda se Viktor Kaplan cítil být více Rakušanem.

Tragikomickým příkladem určitého „nepochopení“ je i osud Milana Kundery. Vynikající literát, který se z Moravana stal světoobčanem a jehož dílo o identitě a paměti tvoří kánon evropské literatury, byl českou společností fakticky odvržen. Tato malost zašla tak daleko, že i takové osobnosti jako Pavel Tigrid údajně snad i zablokovaly Kunderovu Nobelovu cenu (to píši při vědomí, že existují na tuto kauzu i odlišné pohledy). Brno a jeho osobnosti nám ukazují, že velikost vzniká z plurality – nikoliv z izolace. Ernst Mach ovlivnil vznik relativistické fyziky skrze kritiku Newtona. Ferdinand von Hebra z Brna založil moderní dermatologii ve Vídni. Johannes von Gelnhausen zde položil základy právnické vzdělanosti, ze které čerpala celá Evropa. Pokud budeme jako národ lpět na nacionalismu, zůstaneme jen „debily“, kteří ničí vlastní odkaz. Musíme se naučit vidět v historii výjimečné osobnosti, ne „prapory“ a „nálepky“.

Tento text, psaný spíše pro lidstvo, je výzvou k opuštění kmenových válek a k návratu k Descartově rozumu – k „nekonečné“ lidskosti (i při připuštění smrti Boha – podle Nietzscheho).

Arnošt Kult (*1953) je český spisovatel, básník, publicista, latiník a řečtinář a vystudovaný inženýr vodohospodář Stavební fakulty ČVUT. Většinu své profesní kariéry pracoval jako výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu vodohospodářském T. G. Masaryka v Praze. Je autorem několika knih, poslední Neznámá civilizace v prostoru Indického oceánu v souvislosti s klimatickými změnami v mladším dryasu a na počátku holocénu (2023), a asi 30 odborných článků z oblasti historie vody a vodního práva. V roce 2022 založil svůj kanál na YouTube, kde bezplatně vyučuje latinský jazyk a novozákonní a klasickou řečtinu a předčítá své básně. Své komentáře publikuje na Britských listech a Ekolist.cz. Má účet na Facebooku.

Zpět na obsah