Rusové Němcům odpustili válku

Zeitgeschehen Im Fokus (ZIF): Německo nebylo zvoleno do Rady bezpečnosti OSN. Víte, proč členské státy nechtěly, aby se tato země v tomto prestižním orgánu ocitla?

Andrej Hunko (AH): Je to poprvé, kdy Německo nebylo zvoleno do Rady bezpečnosti OSN, a to s velkým rozdílem. O 27 hlasů méně než Rakousko a o 30 méně než Portugalsko. O dvě křesla, která náleží západoevropským státům (WEOG, Western European and Others Group), se ucházeli tři kandidáti. Zvoleny byly Rakousko a Portugalsko.

Pro ministra zahraničí Wadephula to bylo překvapivé, co se týče rozsahu porážky, protože před volbami se projevoval sebevědomě. Je to těžká porážka pro německou zahraniční politiku, fiasko, jehož dopady budou pociťovány ještě dlouho.

Mezi hlavními důvody jistě figurovala výrazná dvojí morálka německé zahraniční politiky: na jedné straně podněcovat eskalaci války na Ukrajině a ospravedlňovat ji mezinárodním právem, na druhé straně však nepřímo podporovat genocidu v pásmu Gazy dodávkami zbraní.

Německá vláda rovněž neodsoudila ani útok na Írán, ani únos Nicoláse Madura z Venezuely. V mezinárodní politice se vyskytuje mnoho případů dvojího metru, ale v německé zahraniční politice je tento jev obzvláště výrazný.

Role, kterou Německo zaujímá – upuštění od diplomacie v ukrajinské válce a velká blízkost k Izraeli – není zejména v zemích globálního Jihu vnímána příznivě. V tomto ohledu Německo ztratilo velkou část své reputace a důvěryhodnosti.

(ZIF): Víme, které státy Německu odepřely hlas?

(AH): To je těžké zjistit, pokud člověk není přímo na místě. Já sám k tomu nemám žádné podrobné informace. Jedná se o tajné hlasování. Německé ministerstvo zahraničí do toho předem vložilo mnoho energie a vedlo řadu rozhovorů v zákulisí. Předpokládám, jak jsem již řekl, že to byly země globálního Jihu, které zvolení Německa zabránily.

Silná podpora současné izraelské vlády se u mnoha států setkává s odporem. Navíc je nápadné, že vnímání německé zahraniční politiky samotnou Německou a její skutečná reputace se velmi liší. Třešničkou na dortu celého procesu bylo, že tuto potupu musela oznámit bývalá německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková jako úřadující předsedkyně Valného shromáždění OSN.

(ZIF): Kdo je tedy za tento vývoj zodpovědný? Baerbocková k tomu jako ministryně zahraničních věcí jistě také přispěla.

(AH): Je samozřejmě spoluzodpovědná za ztrátu důvěryhodnosti německé zahraniční politiky, ale nepřisuzoval bych to pouze jí. Jako ministryně zahraničních věcí se k Rusku vyjádřila rozhodně: „Válčíme proti Rusku.“ Nebo: „ Musíme Rusko zničit.“ Morální arogance, kterou Annalena Baerbocková ztělesňuje, k tomu jistě přispěla. Ale současný ministr zahraničí Wadephul v této politice pokračuje. Pro Friedricha Merze, který je také označován za ministra zahraničí, je tato neúspěšná volba více než jen porážkou.

(ZIF): Neobjevuje se v Německu stále častěji válečná rétorika?

(AH): Fantazie o velmoci, spojené s válečnou rétorikou, které se stále znovu objevují, nelze přehlédnout. Patří k nim i prohlášení, že německá vláda chce vybudovat nejsilnější konvenční armádu v Evropě. To výsledek zcela jistě ovlivnilo, protože v mnoha zemích tato mocenská megalomanie vyvolává neklid.

Kdo mluví pouze o zbrojení, situaci bagatelizuje. Německo se připravuje na válku, možná na útočnou válku, která je podle německého Základního zákona zakázána. Rétorika je stále ostřejší. Tento postup s sebou nese nebezpečí eskalace. Mám zde na mysli především společnou výrobu dronů mezi Německem a Ukrajinou. Tyto drony již pronikají hluboko do ruského vnitrozemí, což by bez podpory Německa nebylo možné.

Německo stojí alespoň jednou nohou v přímé válce s Ruskem. Německá veřejnost si však neuvědomuje dramatičnost celé situace ani to, co to vlastně znamená. Nyní se nemluví jen o válečné připravenosti, ale šíří se nálada, že společně s Ukrajinou lze nakonec Rusko porazit. Probíhá diskuse, která by byla před několika lety nemyslitelná.

(ZIF): Jaké jsou důvody, že obyvatelstvo nevnímá přípravy na válku a že je možná nevnímají ani některé části politické scény? Kde má svůj původ rétorika namířená proti Rusku, která je přece velmi zřetelná?

(AH): V některých částech německé zahraniční politiky existuje protiruská konstanta, která dosud působila pod povrchem. Od ruské invaze na Ukrajinu se tento postoj stále více dostává na světlo. V podstatě je to tak, jak jednoznačně řekl ministr zahraničí Wadephul: „Rusko vždy zůstane naším nepřítelem.“ To přece znamená, že nejde o Putina, ale v konečném důsledku o ruský lid. To je šokující, protože toto prohlášení učinil ještě předtím, než se stal ministrem zahraničí, a přesto se jím nakonec stal.

Plány, které se nyní vypracovávají a nakonec jsou doprovázeny propagandou, leží v šuplících už dlouho. Překvapuje mě však, že se je daří tak výrazně proměnit ve skutečnost. S ruskou invazí na Ukrajinu došlo v populaci k obratu v názorech. Tento obrat nálad je udržován při životě neustálou propagandou. Jedná se o změnu v takovém rozsahu, jaká v žádné jiné evropské zemi nenastala.

Britové jsou také silně protirusky naladěni, ale změna nálady není tak markantní jako v Německu. Různé evropské země měly také svou politiku vůči Rusku, která se možná zpřísnila, zejména ve skandinávských zemích, ale změna nálady v Německu je extrémně výrazná.

(ZIF): Výrok „Rusko zůstane navždy naším nepřítelem“ mluví za vše. Zamysleli se v Německu někdy nad tím, co v Sovětském svazu způsobili, a uznali to jako hanebné jednání a velkou křivdu vůči postiženému obyvatelstvu?

(AH): To je důležitý bod, protože pokud jde o vztahy s Ruskem, nikdy nedošlo k hlubokému usmíření, ani v lepších časech. Existovalo několik formátů dialogu, jako například Petrohradský dialog nebo Německoruské fórum, několik partnerských měst, ale nikdy k něčemu takovému jako historické usmíření, jaké se uskutečnilo vůči Francii. Francie byla po mnoho, mnoho desetiletí německým úhlavním nepřítelem.

V prusko-německo-francouzské válce v letech 1870/71, v první i druhé světové válce. Po druhé světové válce se v průběhu studené války dospělo k poznání, že s Francií musí dojít k historickému usmíření. Existovaly programy usmíření na úrovni občanské společnosti. Velký dopad měly Elyséeské smlouvy z počátku 60. let mezi Adenauerem a de Gaullem.

Například se mě jako jedenáctiletého zeptali, jestli bych jel s fotbalovým klubem, ve kterém jsem hrál, do Paříže. Tam jsme měli zápas a o dva týdny později přijeli francouzští kluci do Cách, aby proti nám hráli. Teprve později jsem pochopil, že to byl výsledek Elysejských smluv.

Dobře si pamatuji atmosféru, s jakou mě tehdy jako jedenáctiletého přijala francouzská hostitelská rodina. Cítil jsem slavnostní atmosféru a vůbec jsem nevěděl proč. Ještě třicet let po skončení války nebylo samozřejmostí přijmout někoho z Německa. Spali jsme u francouzských hostitelských rodin a francouzští chlapci samozřejmě u nás. Toto německo-francouzské smíření bylo velmi hluboké a úspěšné. To je v historii něco výjimečného.

S Ruskem se nic podobného nikdy neodehrálo. Po skončení studené války v roce 1990 se otevřelo malé okénko a představa „společného evropského domu“ se zdála být na dosah ruky. Tento pojem zavedl Michail Gorbačov, poslední prezident Sovětského svazu. Šlo o společnou Evropu od Uralu až po Lisabon. Byla to krátká fáze na počátku 90. let. Existovala také myšlenka společného bezpečnostního systému s Ruskem, od Vladivostoku po Lisabon. Ta byla podkopána východním rozšířením NATO a EU. Tím se okno pomalu opět zavřelo. K hlubokému usmíření, podporovanému státem a realizovanému občanskou společností, nedošlo.

Genocida Židů je v povědomí Němců velmi přítomná, ale vyhlazovací válka na východě, při níž zahynulo 27 milionů sovětských občanů, nežije v kolektivní paměti Němců v žádném srovnatelném měřítku. Téměř zde neexistuje kultura vzpomínání. Nyní jsme svědky toho, jak jsou vzpomínky stále více potlačovány, protože to vše nezapadá do současné geopolitické situace. Tak jako vedlo ke spoluprácinikdy  smíření s Francií, upřímné úsilí o dlouhodobou spolupráci s Ruskem se nevyvinulo.

(ZIF): Protiruská nálada, která se šíří v myslích lidí, má kořeny v prastarých záštích.

(AH): Německá politika vůči Rusku byla z historického hlediska vždy kolísavá. Po první světové válce existovala mezi mladým Sovětským svazem a Německou říší zcela reálná spolupráce. Smlouva z Rapalla z roku 1922 upravovala hospodářskou spolupráci, Reichswehr směl na sovětském území provádět manévry a další činnosti. Politika vůči Rusku byla vždy poznamenána extrémy.

I nacistická propaganda byla vždy antikomunistická a antibolševistická, jak se tehdy říkalo. Hitler se však k moci nedostal tím, že by řekl: „Povedu válku proti Rusům“ – abych to zjednodušil –, ale antibolševismus v tom vždy rezonoval. Samozřejmě existovala představa, že neúprosnou koloniální politikou se podaří dobýt „životní prostor na východě“. Dnes se opět navazuje na tradice, které v německé paměti stále přetrvávají. Militarismus byl pro nacisty zásadní.

Byli to lidé z první světové války, kteří německou revoluci v letech 1918/19 považovali za zradu a mluvili o „listopadových zločincích“. Ti představovali ideologické jádro nacismu. Konečným cílem bylo dosáhnout válkou kolonizace a podrobení Východu. Na tyto dva prvky, které byly pro nacismus klíčové, se dnes již nevzpomíná.

Lidé již nespojují současnou politiku s německou historií, a to není náhoda. Člověk se domnívá, že je součástí antifašistické koalice, když dále prosazuje válku proti Rusku. V polovině a na konci 90. let se konala takzvaná výstava o Wehrmachtu, která byla tehdy velmi kontroverzní. Když byla výstava v roce 1997 prezentována v Mnichově, konaly se proti ní velké neonacistické demonstrace. Neonacisté chtěli popřít zločiny spáchané na východní frontě. Dnes je zcela nemyslitelné takovou výstavu uspořádat.

Prohlédl jsem si například památníky druhé světové války v Minsku. Bělorusko bylo zničeno v takovém rozsahu – obyvatelstvo, průmyslová zařízení, zemědělství, kulturní památky a tak dále –, že je to nepředstavitelné. To v povědomí Němců vůbec neexistuje. Existuje film s názvem „Jdi a dívej se“[1]. Jsou v něm scény, ve kterých bylo obyvatelstvo vesnice nahnáno do stodol a ty byly poté zapáleny, aby zahynulo co nejvíce lidí, protože pro Němce byl přece potřebný životní prostor. To jsou události, které z povědomí Němců do značné míry zmizely.

(ZIF): Stačí se podívat jen na trailer k tomuto filmu a člověka přepadne naprostá hrůza. Je pobuřující, že Německo opět stojí v první linii. Probíhaly před únorem 2022 nějaké přípravy nebo snahy o vedení války proti Rusku?

(AH): Až do ruské invaze na Ukrajinu byly vztahy s Ruskem napjaté. George Friedman, člen amerického think-tanku, pronesl v roce 2015 velmi slavný projev v Boston Clubu. V něm uvedl, že z amerického pohledu je třeba zabránit sblížení Ruska a jádra Evropy. To by vedoucí postavení USA ve světě ohrozilo. Potřebovaly proto mezi nimi pás států od Černého moře až po Baltské moře, které by vlivu Ruska bránily.

Zároveň uvedl, že v případě Německa není jasné, jakým směrem se jeho geopolitické směřování ubírá. Německo je tedy velkou neznámou, zatímco u mnoha jiných evropských států existuje předvídatelná politika vůči Rusku. Směřování Německa bude určující pro světovou politiku v příštích desetiletích. Až do roku 2022 nebylo jasné, jakým směrem se Německo vydá.

Role Angely Merkelové na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 je měřítkem, když první den summitu zabránila okamžitému přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO a George W. Bush se nedokázal prosadit. Tehdy věděla, že okamžitá perspektiva členství v NATO by vedla k válce.

Druhý den však s dlouhodobou perspektivou přijetí obou států souhlasila. Současně se stavěl Nord Stream 2. Tento projekt byl před rokem 2022 velmi sporný. Mám před očima debaty ve Výboru pro evropské záležitosti. Zelení a FDP byli ostře proti. CDU byla rozdělena. Já jsem tehdy podporoval postoj SPD a stavbu obhajoval.

Angela Merkelová to považovala za záležitost soukromého sektoru a nebyla proti. V roce 2022 se kyvadlo, které George Friedman nazval „velkou neznámou“, přiklonilo k protiruskému postoji a od té doby se nezměnilo. Ve východním Německu panuje proti tomuto kurzu velký odpor, ale není to srovnatelné se situací před rokem 2022.

(ZIF): Byl jste několikrát v Rusku. Jaké zkušenosti jste tam s lidmi udělal?

(AH): Při svých cestách po Rusku mě zaujalo, s jakou vstřícností nás jako Němce přijímali. Tam jsem zažil, že Němci hrají pro Rusy velmi významnou roli, a to nejen proto, že tato země dvakrát vedla válku proti Rusku, ale také v pozitivním smyslu jako kulturní národ „básníků a myslitelů“. Pohled na Německo byl navzdory válkám vždy pozitivní.

Dá se říci, že Rusové Němcům tu válku odpustili. Jedním z názorů bylo, že tehdy by bojovali muž proti muži a ne jen shazovali bomby. Nevím, jak je to dnes vnímáno v širokém ruském povědomí. Rusové nechápou, proč se Německo jako západní mocnost opět chová tak agresivně.

Válku lze odsoudit a říci, že invaze na Ukrajinu byla špatná. Existuje však široké spektrum možností, jak s tím naložit. Charta OSN přece také ukládá, aby se válka co nejrychleji zastavila. Po vypuknutí války se německá politika postupně vydala cestou co největší eskalace. To nyní neznamená, že by se Ukrajina přímo podporovala vojenskými jednotkami, ale že se postupně vydala právě tímto směrem.

(ZIF): Jaká je obecně nálada mezi německým obyvatelstvem? Nebyla vždy tak jednoznačně pro válku a proti Rusku.

(AH): Existuje sice značná část lidí, která celý vývoj vnímá velmi kriticky, zejména z východního Německa. Nejedná se však o většinu. U všech průzkumů veřejného mínění, ke kterým je třeba přistupovat kriticky – proto si vždy prohlížím znění otázek a porovnávám je se svými vlastními zkušenostmi –, je bohužel pravda, že představa, že Rusko zítra zaútočí a proto musíme masivně zbrojit, a to i na úkor našich sociálních systémů, se stala standardním narativem a je většinou podporována. To se může zase změnit, ale zatím jsem to bohužel nezaznamenal.

Před několika týdny vyšla velmi zajímavá dlouhodobá studie založená na průzkumu v mnoha zemích světa, která se zabývala tím, jaký je obraz Ruska, USA a Číny v souvislosti s válkou a mírem. Kdo ohrožuje světový mír?

Na mezinárodní úrovni jsou USA většinou vnímány jako hlavní hrozba pro světový mír, a to i v některých evropských státech, ale v Německu je to stále Rusko. Došlo k mírnému posunu a po útoku USA na Írán a Trumpových výhrůžkách už tento názor není tak silný. V jiných zemích a jiných částech světa je výsledek hlasování výrazně odlišný.

(ZIF): Dodávka řízených střel Taurus se u obyvatelstva setkala spíše s odmítavým postojem, ne?

(AH): To byl jediný průzkum, v němž byla skutečně těsná většina proti, protože dodávka střel Taurus byla vnímána jako příliš eskalující. Současná vláda o tom již nemluví. To znamená, že nevíme, zda byly dodány, nebo ještě ne. Mezitím se společně s Ukrajinou vyrábějí drony, které zasahují Moskvu a Petrohrad. Už máme jednu nohu ve válce.

(ZIF): Pane Hunko, děkuji vám za rozhovor.

[1]

Jdi a dívej se (rusky: Иди и смотри, běl: Ідзі і глядзі) je sovětský válečný film ruského režiséra Elema Klimova z roku 1985.

Děj se odehrává v létě roku 1943. Hlavní postava je čtrnáctiletý chlapec Fljora, mladý naivní Bělorus odhodlaný přidat se k partyzánům. Fljora prožívá během druhé světové války mnoho strastí, jež ho tvrdě poznamenají. Na začátku mladičký chlapec plný ideálů prochází po děsivých zážitcích osobnostní proměnou a ztrácí veškeré iluze o válce, do které se nadšeně hlásil.

Film je natáčen chronologicky, což výrazně pomohlo Alexeji Kravčenkovi (Fljora) ke ztotožnění se svým hrdinou. Celková pochmurná a do děje strhující atmosféra příběhu je podpořena výbornou prací kameramana a zvukaře a občas se dostává téměř do dokumentárních poloh. Film je doplněn Mozartovou hudbou. Slova „jdi a dívej se“ (resp. „pojď a dívej se“) jsou ze šesté kapitoly Janova zjevení, kde zaznívají jako pozvání k obhlédnutí zkázy způsobené čtyřmi jezdci Apokalypsy.

Come and See – odkaz na IMDB; Иди и смотри – odkaz na Wikipedia.ru

Andrej Konstantin HunkoČesky (* 1963) je německý politik. Od roku 2009 do roku 2025 byl poslancem německého Spolkového sněmu a od roku 2010 členem Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PS RE), od roku 2015 je místopředsedou parlamentní frakce Unified European Left (UEL) / Sjednocené evropské levice a od roku 2020 místopředsedou parlamentní frakce Levice ve Spolkovém sněmu. Od roku 2014 je členem výkonného výboru strany Levice, nyní předseda skupiny UEL v Radě Evropy. V současnosti spolupracuje se stranou Bündnis Sahra WagenknechtČesky – Vernunft und Gerechtigkeit / Aliance Sahry Wagenknechtové – Rozum a spravedlnost, zkráceně BSW.

Thomas Kaiser je historik a redaktor švýcarského webu Zeitgeschehen im Fokus. Jeho ústředním tématem jsou média, demokracie, lidská práva a cenzura. Publikuje na rovněž v Global Bridge, Overtone Magazin, Global Research a jeho články a rozhovory přebírá řada dalších médií jako Ze!tpunktČesky, MR onlineČesky, InfosperberČesky.

---

Související:

Brusel říká: „Stop militarizaci“

Německo soupeří s Polskem o vedení v boji proti Rusku

Eskalace vojenské pozice Německa: „Podceňování ruského medvěda“