Historie | Disput

Jak si na 28. říjen 1918 a ČSR připlatil i sponzor Hitlera

Tomáš Jan Maszárik. Syn otce ze slovenského Záhoří a poněmčelé rodačky z Moravského Slovácka, kteří spolu sloužili na panství vládnoucích Habsburků na trojhraničí Moravy a Uher s Dolním Rakouskem. Jeden z Masarykových bratrů zemřel jako voják ve Vídni, druhý jako hoteliér ve slovinské Portoroži. Chráněnec vídeňského policejního ředitele Antona Le Monniera (který kdysi u policie začínal jako organizátor dohledu nad K. H. Borovským!), členem jehož rodiny se pozdější absolvent univerzit ve Vídni a Lipsku TGM (jako vychovatel Le Monnierových dětí) fakticky stal. Totálně vídeňsko-německá spádová osobnost.

Změněný význam pojmu nacionalismus

Jen málo slov má v anglickém jazyce natolik migrující význam, jako nacionalismus.

A v této době se opět změnil.

Dnes poukazuje na sebeurčení lidu proti rostoucí globální hegemonii v řadě oblastí, počínaje financemi přes zemědělství až po zdravotnictví, používání ozbrojených sil a systémů sledování.

Ti, kdo se prohlašují za nacionalisty, potvrzují právo lidí, aby v dané oblasti řídili své vlastní životy mimo uvalený neoliberální řád, který v porovnání se stavem před desetiletím ohromně oslabil.

O Ukrajině i z pohledu Zelenského expertů

Zasvěcený referát ing. Pilmaiera o historii Ukrajiny od začátku 20. století, jejích hranicích, národnostním a etnickém složení, banderovském hnutí, ukrajinském hladomoru, ale také o rozpadu SSSR a jeho mezinárodních souvislostech. A o vytvoření nového média a nové politické síly.

Naše „slavná nobelovka“ aneb Jak před smrtí urazit umělce

Proč Jaroslav Seifert právě před 40 lety (11. 10. 1984) dostal Nobelovu cenu a kdo ve skutečnosti napsal „jeho“ slavnou děkovnou řeč?

Jaroslav Seifert byl legenda nejen československých, ale celoevropských rozměrů. Jeho sbírka básní Město v slzách se pokládá za zrod poetismu, exkluzivního československého literárního směru, vycházejícího z pohledu na svět očima dítěte, které vidí všechny, i ty nejobyčejnější věci kolem sebe nejen v překvapivých souvislostech, ale jako to nejvýznamnější a nejradostnější, co se dá prožít. To bylo ve 20. letech 20. století, které byly první zlatou érou čs. kultury. Zakladatelé surrealismu a dadaismu André Breton a Tristan Tzara se s československými umělci spřátelili a rozšířili zvěst o poetismu do hlavního města tehdejší světové kultury, Paříže. Málo se ví, že i díky tomu mohli ti, kdo se považovali za žáky „proroků poetismu“, Seiferta a Nezvala (tedy Voskovec s Werichem), ještě před stavbou důstojných filmových ateliérů v Praze točit v pařížských ateliérech a strhnout i francouzského režiséra Juliena Duviviera, aby podle jejich námětu natočil film Golem.

Být přítelem Ameriky…

Být nepřítelem Ameriky může být nebezpečné, ale být jejím přítelem je fatální.

Hojně citovaný výrok Henryho Kissingera poté, když v roce 1963 převzal ve Vietnamu moc americký přítel, diktátor Nguyễn Văn Thiệu, a nechal zastřelit dosavadního amerického přítele, diktátora Ngô Ðình Diệma, zaznamenal William F. Buckley Jr. Když o deset let později Američané z Vietnamu bezhlavě prchali, zanechali své přátele péči komunistického Việt Cộngu.

Mezitím by Kissingerův výrok mohla potvrdit úctyhodná řádka dalších amerických přátel.

Proměny justice v čase

Zdá se to být neuvěřitelné, ale je to tak: ještě v r. 2024 dozníval soudními rozsudky hon na domnělé pachatele „solárních podvodů“, spáchaných v r. 2010. Četba rozsudků jako zpětný pohled na původní vlnu rozhodnutí trestních i správních soudů je rozhodně zajímavá: zřejmě došlo k posunu v právních názorech ve prospěch zdravého selského rozumu.

Technofašismus, technoterorismus a globální válka

Svět nezadržitelně spěje k válce. Jakýkoli pomyslný průzkum mezi světovou populací by ukázal, že nikdo nechce válku. Válka však pravděpodobně vypukne ještě před koncem tohoto desetiletí. Většina zemí světa se hlásí k demokratickým režimům, ale žádná strana s volebním významem, od levice až po pravici, nepovažuje válku za bezprostřední nebezpečí a nestaví si boj za mír jako svůj hlavní prapor. Mír nezískává hlasy. Válka přináší mrtvé lidi a mrtví lidé nevolí. Žádná strana si nedovede představit, že by prováděla volební propagandu na hřbitovech nebo v masových hrobech. Stejně tak si nedovede představit, že bez živých nejsou strany. To vše se zdá absurdní, ale absurdita se děje, když rozum spí …
…
V prostředí globálního technofašismu a technoterorismu se evropsko-severoamerický kapitalismus aktivně připravuje na přechod od studené války k válce horké. Tváří v tvář prázdnému nebo odporně impotentnímu pohledu svých občanů připravuje zvláštní mezinárodní dělbu práce zabíjení: Evropa se postará o porážku Ruska, zatímco USA se postarají o porážku Číny. Téměř ve stejné době první komisař Evropské unie pro obranu Andrius Kubilius, bývalý litevský premiér, říká, že Evropa musí být připravena na válku s Ruskem za 6-8 let, a vysoký důstojník amerického námořnictva prohlašuje, že USA musí být připraveny na válku s Čínou v roce 2027.
Nemá smysl předpovídat, že k válce dojde, ale že její výsledek bude zcela jiný, než si představují tito váleční podnikatelé opojení think-tanky financovanými výrobci zbraní.

Francouzská spojka

Cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu za rok 2023 převzala 29. září t.r. publicistka, spisovatelka a původním povoláním právnička Ladislava Chateau za knížku Bylo jich pět… Kolaborace, trest a rozpory. Vydal ji nakladatelství Galén v roce 2023. Cenu již XXIV. ročníku této literátům známé soutěže jí udělili tradičně v obřadní síni letohradského zámku.

Bylo jich pět… je volné pokračování autorčiny knihy Vlak do Výmaru, volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem. Tato knížka z roku 2013 z brněnského vydavatelství Host popisuje, kterak se francouzští spisovatelé a autoři nechávali zvát říšským ministrem propagandy Goebbelsem na opulentní setkání do Výmaru, spojená s prezentací nové nacistické umělecké scény, za což se odvděčovali obdivnými články. Kolaborace druhdy významných osobností patří dodnes k traumatům francouzské společnosti. Autorka otevřeně říká, že intelekt není zárukou spisovatelova či umělcova charakteru…

Trochu jiný pohled

Obsah:

Škvorecký +100: Kanada pro něj byla víc, než USA, a jeho předek byl král

Můj příběh s Josefem Škvoreckým, který by se minulý pátek dožil stovky, začal těsně po revolučních Vánocích, když v lednu 1990 běželo v televizi opakování Hovorů H, v nichž hostem Miroslava Horníčka byl právě Josef Škvorecký.

O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali středněvěkou manželskou dvojici, od pohledu z Texasu. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl cizozemským parfémem. „Tati, to je ten pán z televize!“ vykřikl jsem (bylo mi tehdy dvanáct).

Geniální Henry Graham Greene. 120 let od jeho narození

Žebříčky spisovatelů jako třeba atletů nebo plavců se nevedou. Ale kdybychom měli sestavit třeba žebříček spisovatelů dvacátého století, tak u leckoho by Henry Graham Greene (2. 10. 1904 v Berkhamstedu – 3. 4. 1991 ve Vevey) stál na bedně.

U tohoto literárního giganta lze obdivovat samozřejmě mnohé. Ale zmiňme aspoň nezaměnitelnou osobitost věty, naprosto dokonalou techniku, a vždy vynalézavý příběh, přičemž zápletkami bývají zpravidla morální volby hlavních postav.

2x z Law&Liberty

Obsah:

Láska hory přenáší

Láska hory přenáší, není jenom česko-slovenská romantická komedie z roku 2022 režiséra Jakuba Machaly, o které nebude řeč v příspěvku, ale i jedno známé přísloví, týkající se nejenom partnerského vztahu, ale i situací, na které se můžeme dívat jako na tzv. nutné zlo, nebo jako na příležitost, jak do vztahu přinést respekt, vzájemnou úctu a docenění. A pokud se cítíme doceněni, jsme v jakémkoli vztahu – osobním, společenském, ale i ve vztahu ke státu a vládě mnohem více spokojenější. A o to jde. Pro mnohé z nás totiž spokojenost představuje deficit.

Věra Kunderová mohla být první dámou. Nakonec byla víc…

Minulou sobotu, 14. září, zemřela Věra Kunderová (1935 – 2024), hlasatelka Československé televize z 60. let a manželka spisovatele. Jestli o Evě Hrušínské či Olze Havlové platilo, že osobnost jejich manželů by bez nich byla polovic, o Věře Kunderové to platilo ještě víc.

V noci z pátku na sobotu večer jsem uprostřed deště šel nakoupit do naší večerky a telefonoval jsem se svou kamarádkou Štěpánkou. Shodli jsme se, že znalci krajiny, jako Marko Pogačnik nebo Václav Cílek, upozorňují, že povodně ve svých duchovních souvislostech představují fenomén zrychlené změny, která se třeba děje i v některých rytmických časových obdobích, například v adventu. Já jsem si při tom vzpomněl, jak během tisícileté vody v roce 2002 sice těsně za záplavovou čárou, ale v kontaktu se svou zaplavenou zemí, odcházeli lidé, o nichž jsem věděl, že byli duševně či tělesně dlouhodobě mezi životem a smrtí, například herečka Slávka Budínová nebo výtvarník Jiří Kolář. Někdy v době, kdy jsme si to po telefonu povídali, v pobřežním letovisku Le Touquet-Paris-Plage v Normandii (které bylo předobrazem řady přímořských městeček v díle jejího manželka) odešla Věra Kunderová. Celý život tolik svázaná se dvěma fenomény, svým manželem a rodnou zemí, že jejich ztrátu nemohla přežít bez poškození své podstaty.

„Foltýnové“ a Kladivo na čarodějnice | 2. část

Pokračujeme v článku o chování vládnoucí moci v situaci, kdy se moc nachází buďto ve stavu svého upevňování, nebo v situaci, ve které se z nějakého důvodu cítí být ohrožena. V obou případech vládnoucí režim sahá po hledání a nalézání nějakého vnitřního nepřítele a v zájmu mobilizace mas k boji s ním šíří strach. Samozřejmě velmi často si vládnoucí režim „vypomáhá“ tím, že hledá a nachází také nepřítele „před branami“. Ale toto téma je na jiný článek. Pojďme tedy k dalším příkladům, kdy se hon na vnitřního nepřítele stal řešením pro vládnoucí moc, která se z nějakých důvodů cítila být ohrožena. Zde jenom telegraficky.

42 let od masakru v Sabře a Šatíle

Po téměř roce frustrace amerického prezidenta z izraelského vedení války v Gaze se zdá být vhodné připomenout si jinou dobu, kdy se Izrael vzepřel Washingtonu v jiném krvavém konfliktu, jehož hlavními oběťmi byli Palestinci.

Tento týden si připomínáme 42. výročí masakrů v uprchlických táborech Sabra a ŠatílaČesky v západním Bejrútu, které provedly Izraelem podporované křesťanské falangistické milice. Odhady počtu Palestinců a Libanonců povražděných během zhruba 36hodinového běsnění se pohybují od 700 osob až po více než 3 000 osob – téměř všichni byli civilisté, v naprosté většině ženy, děti a staří lidé.

Studená válka nikdy neskončila

V letech 1991-94 jsem se skutečně nepřetržitě, ale bez úspěchu zasazoval o rozsáhlou západní podporu ruské ekonomiky, která prochází krizí, a o podporu dalších 14 nově nezávislých států bývalého Sovětského svazu. Tyto výzvy jsem přednesl v nesčetných projevech, na setkáních, konferencích, v odborných článcích. V USA jsem byl osamělým hlasem, který po takové podpoře volal. Z ekonomických dějin – především ze zásadních spisů Johna Maynarda Keynese (zejména Economic Consequences of the Peace, 1919) – a z vlastních poradenských zkušeností z Latinské Ameriky a východní Evropy jsem se dozvěděl, že vnější finanční podpora Ruska by mohla být rozhodující pro naléhavě potřebné stabilizační úsilí Ruska.
~~~~~~~~~~~~
Při pohledu zpět na události kolem let 1991-93 a na události, které následovaly, je zřejmé, že USA byly odhodlány říci ne ruským aspiracím na mírovou a vzájemně respektovanou integraci Ruska a Západu. Konec sovětského období a začátek Jelcinova prezidentství byly příčinou nástupu neokonzervativců (neocons) k moci ve Spojených státech. Neokonzervativci nechtěli a nechtějí vzájemně se respektující vztahy s Ruskem. Usilovali a dodnes usilují o unipolární svět vedený hegemonistickými USA, v němž budou Rusko a ostatní národy podřízeny.

Lze srovnávat padesátá léta?

Publicistka Jana Marková v článku „Přirovnání k padesátým letům není přehnané“ se zabývá výroky intelektově zaostalých a psychicky narušených Otakara Foltýna a Karla Řehky a v reakci na jiné autory odmítá názory, že současnost nelze srovnávat s padesátými lety. Ač si autorky a jejích článků vážím, s jejím tvrzením nemohu souhlasit
….
Úspěšnost lživé propagandy a manipulace je vidět při srovnání dvou okupací. Při německé okupaci zahynulo 350 tisíc Čechů a cílem této okupace bylo vyvraždění třetiny populace, přesunutí další třetiny na Sibiř a z třetiny udělat otroky na území, které zaberou Němci.

Při sovětské okupaci zahynulo 240 lidí a cílem byla politická kontrola Československa a vojenské obsazení území hraničícího s NATO.

A jaký dopad na současnou politiku a společenské vědomí má tato propaganda reformulující historii. Obdivuje Německo, jehož jsme kolonií a Rusko a Rusové jsou nejodpornější tvorové na zemi, s nimiž chceme vést válku.
…
Čím jsou především společnosti padesátých a současných let rozdílné je trend. V padesátých letech jsme byli krátce po válce, a proto situace byla na počátku padesátých let obtížná, včetně potravinových lístků, ale ve všech oblastech se situace postupně zlepšovala. Současná kapitalistická společnost navazuje na stav socialistické společnosti v roce 1989. Výchozí pozice byla samozřejmě nesrovnatelně lepší než na počátku poválečných padesátých let.

Posledné dni ľudstva

K 110. výročiu začatia prvej svetovej vojny a k 150. výročiu narodenia rakúskeho spisovateľa Karla Krausa.

Prečo práve kniha „Posledné dni ľudstva“? Jestvujú na to najmä dva hlavné dôvody: 150. výročie autorovho narodenia a 110 rokov od začatia prvej svetovej vojny. A nezanedbateľným dôvodom je i aktuálnosť témy ako takej. Kraus patrí spolu s Robertom Musilom, Hermannom Brochom a Eliasom Canettim medzi klasikov modernej rakúskej spisby; jeho satirický a sarkastický obsiahly literárny opus možno priradiť k Haškovmu Dobrému vojakovi Švejkovi a vôbec k tomu najlepšiemu, čo na túto tému vzniklo, azda s tým rozdielom, že Krausovo dielo sa neopiera o priamo zažité a prežité, ale vychádza z dokumentov, novinových článkov, verejných vystúpení, počínajúc cisárom, rozličnými generálmi a končiac pouličnými žobrákmi či povaľačmi.

„Foltýnové“ a Kladivo na čarodějnice | 1. část

Všechno tady už bylo. A nejenom jedenkrát, ale často nesčíslněkrát. Zejména jevy velmi nebezpečné se opakují stále, jako by k žádnému společenskému vývoji vůbec nedocházelo. Z nějakých důvodů si masy obyvatelstva nevšímají symptomů blížícího se zvratu. A přitom ty symptomy jsou zřetelné, skoro by se dalo říci, že jsou nepřehlédnutelné. Co může za periodicitu negativních procesů v lidských společnostech? Asi krátkost lidského života a nepřenosnost zkušenosti. Zkušenost nejenom, že je nepřenosná, naráží na další bariéry. Mezi nimi na nezájem či neochotu zkoumat minulost a nacházet v ní ponaučení.

Vzhledem k tomu, že v lidských společnostech existuje fundament, jaký nepodléhá změně a je nezávislý na technologickém či obecně kulturním vývoji, hrozí trvale základní konflikt mezi úzkou vládnoucí vrstvou a masou naprosté většiny ovládaných lidí. Problém vězí v tom, že kdo se dostane k moci a získá všechny prostředky pro její prosazování, ten se moci, jaká mu přináší profit a uspokojení, nehodlá nikdy vzdát. Ve snaze udržet si moc je ochoten sáhnout ke všem prostředkům bez ohledu na to, jaké bude mít jeho boj o udržení vlády krvavé i jinak ničivé následky. Boj nejprve o prosazení moci a potom o její udržení je soubojem „bez rukavic“. Každá rána je dovolená včetně ran podpásových. Nezáležím na právu, spravedlnosti, pravdě, na zákonech, na ohledech, na obyčejné slušnosti a morálce. Přestává platit úplně vše a vládnoucí vrstva použije každého prostředku.

9/11

Úroveň informovanosti rozděluje západní publikum na dvě velké skupiny: na pasivní většinu, odkázanou na informace mainstreamových médií, a na aktivní menšinu, které si je vyhledává sama.

Postupnou divergenci narativů lze sledovat nejpozději od atentátu na JFK v roce 1963, avšak pro dnešní polarizaci jsou klíčovou událostí útoky 11. září 2001 (9/11). Podle Závěrečné zprávy vládní Komise 9/11 z července 2004 je spáchalo 19 teroristů islámské al-Kájdy pod vedením Osamy bin Ládina. Opozice proti tomuto narativu je exemplární ukázkou vitality a houževnatosti americké občanské společnosti.

Rovný člověk Zdeněk Troška ještě žije aneb Slunce, seno, dezolát

V neděli 1. září uběhlo 40 let od premiéry filmu Slunce, seno, jahody…

… a já musím začít od hlavního tvůrce filmu. Zdeněk Troška. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Někdejší rozdělení oněch prvních a druhých na lid versus estéty poněkud narušil jeho politický postoj, když před 10 lety v době štěpení národa na pro- a protirežimní postoje (Schwarzenberg versus Zeman, pro a proti umělé migraci, vaxeři a antivaxeři, a nejnověji válka versus mír) výrazně vstoupil na onu úzkou cestu „proti“, na níž z naší kulturní fronty stojí jen pár statečných, kteří se k tomu jasně hlásí (kromě Z. T. Ivan Vyskočil mladší, Marek Vašut, Jaromír Nohavica a Pepa Nos). Ačkoli většina národa Zdeňka Trošku stále uznává až miluje, od té doby o něm slýchám odsudky i od mnohých příslušníků lidových vrstev, zejména těch co pravidelně sledují mainstreamová média…

Systém člověku vlkem

„Liberální organizace společnosti se zakládá na myšlence, že máme právo konat cokoli, co nezasahuje do svobody druhého člověka. I když se jedná o nesmírně přitažlivou myšlenku, není jasné, kdo určí hranici, jejímž překročením někdo porušuje naši svobodu. A protože to není automaticky dáno, někdo to musí rozhodnout. A protože jsme za tím účelem nikoho neurčili, v každodenním životě stále zakoušíme, že rozhoduje ten nejsilnější. Neustále zakoušíme, že po slabých se šlape. Spory ohledně přijetí principu vzájemné svobody se nerozhodují podle nějakého abstraktního principu spravedlnosti, nýbrž podle zásady, že pravdu má vždy ten nejsilnější.“

S tímto popisem fungování „reálné liberální demokracie“ by jistě souhlasili například kritici oligarchizace demokracie, ekologičtí aktivisté, zastánci aktivního občanství, obránci práva na spolurozhodování občanů o krajině a městském prostoru; a také ti, kdo vidí největší hrozbu pro demokracii v nerovné směně mezi globálním Severem a globálním Jihem.

Souhlasili by ale i potom, co by se dozvěděli, že jde o úryvek z projevu na univerzitě Bálvanyos „zlopověstného muže Evropské unie“ Viktora Orbána?

O bolesti Karla Heřmánka a úctě nejen k jeho životu

Začnu od smutného konce. Všiml jsem si, že někdy jsou smrti herců vepsány předem v dramatických dílech. Smrt Jana Třísky třeba scenáristka Jan Dudková 33 let napřed dokonale popsala v závěru televizní adaptace Nerudovy povídky malostranské Psáno o letošních Dušičkách s názvem Slečna Máry… Když jsem se dozvěděl důvod bolesti, kvůli které Karel Heřmánek dobrovolně odešel (zánět trojklanného nervu), okamžitě jsem si vybavil, co o tomto utrpení a možnosti je rázně ukončit napsal Karel Čapek – z vlastní zkušenosti… Ona Čapkova slova z jeho „druhokapsové“ povídky Poslední věci člověka jsem poprvé slyšel, když nám je jako svým pacientům četl Prof. MUDr. Ján Praško, CSc.

Fiala se poučil od Husáka

Srpen 1968 může dodnes být poučením. Lenka Procházková, signatářka Charty 77, dcera spisovatele Jana Procházky, aktéra Pražského jara, nachází historické paralely k dnešní EU i v dokumentu Poučení z krizového vývoje, který se po 21. srpnu stal základem normalizačního režimu. Po invazi 1968 se držel krok, dnes zase, říká. Právě ze zmíněného husákovského „Poučení“ se dle ní poučil Petr Fiala.

Rozhovor pro Parlamentní listy vyšel 21. srpna 2024.

Film Vlny = propaganda, co nás probouzí

Přiznám se upřímně, že čím jsem starší, tím víc mi vadí dvě věci: výročí a volby – protože během nich se už tak hystericky rozštěpený národ ještě víc rozštěpí a už i jinak nedýchatelná atmosféra se stane vražednou. Zvlášť když do tohoto ohně ještě shora přilévají. Pro člověka, který už skoro tři desítky let pracuje v médiích a všímá si, odkud všude ten olej přitéká, je to ještě markantnější.

Tentokrát se výročím-rekordmanem stal 21. srpen. Logicky – je to ideální příležitost, jak připomenout, kdy v minulosti nám něco zlého provedli Rusové (přičemž je úplně zbytečné donekonečna připomínat neruskou národnost tehdejší skutečné i formální hlavy sovětského státu, velitele okupačního zásahu, ba i předavatele a akceptovatele zvacího dopisu, kteří byli shodou okolností všichni paradoxně z národa, kterému dnes – v konfliktu, který fakticky nemá žalobce ani soudce, jen nešťastné oběti – oficiálně fandíme).

ČTVRTÁ světová válka je již tady

Západní političtí a bezpečnostní představitelé si v mnohem větší míře než jejich „východní“ protějšky, jako je Rusko a Čínská lidová republika, neuvědomili, že hlavní silou na strategickém bojišti na počátku 21. století je psychologická oblast, přestože kognitivní rozměr dlouho zkoumali a investovali do něj dlouhá léta výzkumu. Úroveň výdajů na obranu je pouze malou složkou strategického úspěchu či neúspěchu. Veškerý úspěch či neúspěch je generován myslí a v žádné době nedávné historie to nebylo tak zřejmé jako dnes, kdy se formální konflikt během studené války a po ní stal menším faktorem měnící se globální rovnováhy sil.
…
Realita by neměla být zaměňována: „čtvrtá světová válka“ je v plném proudu a – stejně jako se o první světové válce rozhodovalo na „hřištích Etonu“, rozhoduje se o ní v městské a venkovské krajině, kde se masy „globalistů“ a „nacionalistů“ řadí a jsou ovlivňovány, posilovány nebo poráženy odstíny pojmů a obrazů, profesionálně nasazovaných na hřištích Harvardu a dalších hvězdně obsazených univerzit, kde je kognitivní rozměr konfliktů velmi jasný, ale těžko se dostává do řídících sálů s ovládacími knoflíky.

Únos Európy

Mocenský trojuholník H. Kissingera o vzťahoch medzi USA, ČĽR a RF (ZSSR) je všeobecne známy. Jeho kalkulácia na oslabenie ZSSR fungovala od začiatku 70-tych rokov. Problém nastal, keď Čína dosiahla taký vzostup, že sa stala jednou z globálnych veľmocí a teda konkurentom USA.
…
S. P. Huntington (anglické vydanie knihy v r.1996) k tomuto článku doplnil, že okrem paradigmy štátu funguje aj civilizačný prístup. Podľa toho nemusí prepuknúť vojna, ale Ukrajina sa s ohľadom na kultúrne faktory rozdelí na dve krajiny po civilizačnej zlomovej línii, ktorá oddeľuje pravoslávnu východnú Ukrajinu od uniatskej východnej Ukrajiny. Predpoklad, že tento rozpad bude síce búrlivý, lež menej krvavý ako v Juhoslávii, nevyšiel. O skutočných príčinách vojny na Ukrajine bolo v Slove uverejnených viac kvalifikovaných článkov, okrem iného aj od J. Mearsheimera.

Masové hroby, Vladimír Vysockij a my

Opovrhovať Rusmi a Ruskom je dnes predpísaná morálna povinnosť. Rusko vojensky napadlo suverénny štát. Ale opovrhovať Rusmi a Ruskom bola taká tichá povinnosť dávno predtým. Bratislavský Slavín býval toho svedkom – za Dzurindu, za Radičovej, za Matoviča i Hegera sa oprašovala revanšistická myšlienka: nie, to nie sú osloboditelia, ktorí skončili v spoločnom masovom hrobe, to sú vlastne „zachvatčiky“. Nebyť ich, mohli sme byť už vtedy Západ!
…
Vladimír Vysockij bol aj naším básnikom a spevákom, poznáme texty jeho piesní naspamäť. Pri každom výročí jeho smrti sa spomína najmä jeho rebelantstvo, jeho desaťročné manželstvo na diaľku s francúzskou herečkou Marinou Vlady, áno, aj jeho postihnutie alkoholom a morfiom, no už menej sa vie o jeho detstve.
…

K českým podpůrcům slovenského Majdanu

Abych parafrázoval svůj oblíbený český film Pelíšky: Rozmohl se nám tady takový nešvar – osobnosti, které neprotestovaly, když se u nás doma děly (a dějí) věci stejné nebo horší, protestují proti tomu, co se děje v jiné zemi, kde ale svým protestem nemají co ztratit.

Kdyby se dnešní gymnazisti těsně před maturitou z dějepisu (ti jediní jsou z dnešní mládeže snad trochu v obraze) propadli v čase o padesát let, viděli by některé z těch, kteří toto pondělí podepsali petici „Je třeba podat ruku!“, jak spěchají na protestní akci a přistupují k řečnickému pultíku. „Protestujeme!“ znělo by tehdy, v roce 1974 pateticky z málo kvalitních reproduktorů: „Jsme proti umlčování kultury, proti odebírání slova umělcům!!“ Koho mají na mysli? myslel by si neobeznámený maturant z roku 2024. Hutku? Landovského? Kubišovou? Kunderu? Uhdeho? Juráčka? Chramostovou? Kohouta? Třešňáka? Exulanta Kryla? Nebo snad dokonce – samotného Havla?? Nevěděli by, že oficiální umělci české normalizace protestují proti tomu, že americké levicové písničkářce Joan Baezové letos pořadatelé zrušili turné po konzervativním americkém jihu. V tehdejší době se mezi prostým českým lidem téhle vysmívané logice, jak odvrátit pozornost od vlastních problémů prstem ukázaným na jinou světovou stranu, přezdívalo: Ale vy zase bijete černochy…

Kdo ještě věří v právní stát?

V USA pronásledovali odpůrce vietnamské války, protože většina byla zpočátku pro válku. Bill Clinton, kvůli protestům a odmítání nastoupit do války, utekl z USA. Ministr obrany USA, který vietnamskou válku vedl, Robert McNamara, řadu let po skončení vietnamské války prohlásil, že tato válka byla chyba.
…
Ve známé kauze učitelky Martiny Bednářové, která otřásla celou společností, v níž byla obviněna ze spáchání trestného činu popírání genocidia dle paragrafu 405 tr. Zákoníku, byla odvolacím soudem pravomocně zproštěna obžaloby. 10. července 2024 však Nejvyšší státní zástupce podal dovolání proti tomuto osvobození.
Dovolání má zajímavé zdůvodnění. Uvádím některé pasáže.

2x na téma Bangladéš

Obsah:

Během 100 let byl ukrajinský nacionalismus proti Rusku použit 4x

„Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.“ Takto zní známý a bohužel zapomínaný výrok, jehož autorem je George Santayana. Možná všechny národy světa mají sklon zapomínat historickou zkušenost. A takto opakují staré chyby. Kdyby se na Ukrajině z historie země nevybíraly pouze jednotlivé právě „vhodné“ oblázky, ale zachovávala se celá mozaika, mohli si Ukrajinci všimnout, že kdykoliv se jim dostalo podpory odkudkoliv ze západně položených zemí, bylo to vždycky a bez výjimky pouze v souvislosti s některou „západní“ válkou proti Rusku. Nikdy jinak!

K 79. výročí Hirošimy a Nagasaki

Obsah:

50 rokov tureckej invázie na Cyprus a poučenie pre Ukrajinu

Pred približne 50 rokmi (20. júla 1974) začala protiprávna turecká invázia na ostrov Cyprus proti tamojšiemu suverénnemu štátu Cyperská Republika. Turecko obsadilo vyše 36% územia ostrova a dodnes ho protiprávne okupuje, hoci v roku 1983 formálne vyhlásilo Tureckú Republiku Severný Cyprus. Ide o najvýznamnejší zmrazený konflikt na území EÚ, ktorý sa dodnes nepodarilo vyriešiť. Cyprus sa napriek tomu rozvíjal ekonomicky celkom úspešne a to by mohlo byť zaujímavé aj pre niektoré ďalšie krajiny, kde prebieha vojnový konflikt.

Podobne ako pre Cyprus a Turecko, aj pre Ukrajinu v dohľadnom čase platí, že na nejakom definitívnom riešení s Ruskom sa nebude možné dohodnúť a potrvá desiatky rokov, než sa podarí zaceliť rany. Súčasne tiež platí, že predstava konečného víťazstva a vyhnania agresora bude na Ukrajine podobne nereálna ako v prípade cypersko-gréckej predstavy o vojenskom obnovení suverenity nad ostrovom. Ale kým sa bude hľadať riešenie za rokovacím stolom, nebudú sa aspoň kopiť hekatomby obetí na bojovom poli, ani odchytávať muži na uliciach odvodovými komandami.

LUK: 2x Jiří Jírovec

Jiří Jírovec: Z dopisu poslanci
Vidím svět, který je řízen lidskými zrůdami, nebo válečnými zločinci, chcete-li. Chtějí vládnout světu. Neexistuje pro ně ani žalobce ani soudce a tak jdou bezohledně za svým cílem. Mohou bombardovat a zabíjet kohokoli a kdekoli, když si umanou. K tomu stačí použít správnou nálepku k označení nepřítele. Takovou v Hitlerově Německu dostali Židé: žlutou hvězdu, aby se jim mohli ostatní včas vyhnout a neušpinili se od nich. Poslouží i nálepka terorismu, šikovná jsou obvinění z porušování lidských práv i kecy o demokracii.
…
Jiří Jírovec: Návrat do historie
Potřebujeme „pravdivou historii“, říkají „moderní badatelé“ a tak rozvíjejí ad absurdum slova „hnus“ a „devastace“, jimiž jakýsi Farský charakterizoval naši minulost. Hloupost spojená s propagandou a zákonem o protiprávnosti minulého režimu posunula naši minulost nejen mimo zákon, ale také mimo kontext dějin minulého století.

Chorvatsko, Černá Hora a genocida v Jasenovaci

Obsah:

„Progresivní“ olympiáda bez Rusů, Bělorusů a klimatizace. (Zato s Davidem Černým, laureátem státní ceny Petra Pavla.)

Tak nám dnes začínají další reklamo-kšeftové slavnosti. A ještě k tomu v Macronově Francii…

Zatímco v minulosti se olympijské hry stávaly dějištěm velkorysých činů (například mexický prezident José López Portillo podmínil životně důležitou dodávku uhlí Kubě tím, že mu východněblokové ČSSR vydá Věru Čáslavskou, která se po svém zákazu živila jako uklízečka na pražských sportovištích a byl jí odebrán pas), dnes David Černý (lidovým humorem zvaný „národní umělec D. Č., laureát státní ceny P. P.“) vyměnil zamítnutou sochu onanisty na pražském Národním divadle (Národní se vzácně pochlapilo!) za to, že vytvoří Věru Čáslavskou před českým olympijským domem. O dnes už celonárodně známých nástupových „národních“ kostýmech českého týmu od Liběny Rochové ani nemluvě. Vůbec nejlépe je charakterizoval můj kolega z Krajských listů Bruno Solařík (autor sobotní historicko-etnografické rubriky Pátrání B. S.) svým symbolickým sloganem: „Modrou krev na sobě nezapřeš. Učební obor řezník-uzenář, Paříž 1793.“

Adolf Jáchym Sabath

Děkuji spřízněné duši a jednomu z mála přátel v české kotlině, Bohuslavu Benešovi (původním povoláním vojenský chemik v Bohem požehnaném věku s jasným myšlením) za možnost seznámit se podrobněji se životem mladého odvážlivce z chudých jižních Čech, malé obce Záboří na usměvavém Blatensku, Adolfem Jáchymem Sabathem (1866-1952).

Seznámení s ním přes vyprávění, knihu nazvanou „Čech v americkém Kongresu“ (vydanou Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR v roce 2020, ISBN 978-80-7422-755-4 (NLN) a vlastní prověrku některých informací mi umožnilo hlouběji uvědomit si podobnosti osobního života s některými velikány, kteří působili mimo svoji domovinu a skutečnost, že nevděk světem vládne. A je jedno v jaké formě.

Ivo Šebestík: eseje a komentáře, červenec 2024

Evropané se probouzejí většinou hodně pomalu (22.7.2024)
Malý slovníček znásilněných pojmů 1. a 2. (13.7.2024; 15.7.2024)
Konec čistého štítu národa (12.7.2024)
Návrat k feudalismu není levicová politika (5.7.2024)
Evropa má platit za bezpečí tomu, kdo jí zajistil nebezpečí (2.7.2024)

Prohlášení NATO a smrtonosná strategie neokonzervatismu

Roku 1992 americká zahraniční politika výjimečnosti přeřadila na rychloběh. USA na sebe vždy pohlížely jako na vyvolený národ předurčený k vůdcovství a zhroucení Sovětského svazu v prosinci 1991 přesvědčilo skupinu zapálených ideologů, kteří se stali známí jako neokonzervativci, že by teď měly USA vládnout světu jako nezpochybnitelná jediná supervelmoc. I přes nesčetné zahraničně politické katastrofy z rukou neokonů pokračuje Prohlášení NATO 2024 v protlačování této agendy, čímž svět tlačí blíže k jaderné válce.

Projev Slováka Fica a projev Čecha Koloce

Slovenský premiér Fico se v pátek 5. července poprvé od svého atentátu a zranění objevil na veřejnosti. Pronesl projev opravdu státnický, ke kterému mu dopomohli toho dnes slavící skoro viditelně přítomní svatí Cyril a Metoděj – i neviditelní hmotní poradci.

Poradci slovenskému premiérovi poskytli takový informační a stylistický servis, na jaký my čeští občané nejsme zvyklí přinejmenším od doby, kdy si psal sám projevy premiér Zeman – a pak si je psal i jako prezident. Projev slovenského premiéra byl podle mého pro naši část Evropy stejně zásadní jako kdysi Kennedyho „Ich bin ein Berliner“. Stejně historická slova jako JFK by už mohl říct snad jen Kennedyho synovec, který letos též kandiduje na prezidenta USA. S tím rozdílem, že Robert Kennedy mladší se na rozdíl od svého strýce ve svých projevech studenou válku mezi západem a východem (která je po 60 letech od ledového projevu JFK tak horká, jak ještě nikdy nebyla) vždy snažil deeskalovat – stejně jako mírotvorci typu Roberta Fica.

Zvoní zrady zvon!

O dlouhých stínech Masaryka, Beneše a první republiky v zrcadle Mnichova diskutují Petr Pithart a Milan Uhde. Moderuje Mojmír Jeřábek.

– Milan Uhde: Geneze ČSR, TGM; – Petr Pithart: Edward Beneš a Milan Štefánik; – Milan Uhde: ČSR – stát Československého národa; – Petr Pithart: Benešova zahraniční politika; – Milan Uhde: Volba prezidenta Beneše; – Petr Pithart: KSČ, Češi – Němci, volby 1935; – Milan Uhde: Francie a velvyslanec Stefan Osuský; – Petr Pithart: Jaromír Nečas a Mnichovská dohoda, Mobilizace září 1938; – Milan Uhde: Mnichovská zrada; – Mojmír Jeřábek: Francouzská perspektiva; – Milan Uhde: Kulturní důsledky; – Petr Pithart: Potvrzení Beneše, znárodnění, atentát na Heydricha; – Milan Uhde: Únor 1948; – Petr Pithart: Politická závěť; – Diskuze

Liberalizmus kedysi a dnes

Pochopme ideológie ako komplex ideí, ktorých základnou funkciou je obhajoba záujmov určitej sociálnej skupiny. V moderných, zložito diferencovaných spoločnostiach – keď odhliadneme od lokálnych zvláštnosti – sa o dominanciu usiluje mnoho ideológií, rozhodujúce pozície však majú nacionalizmus, konzervativizmus, socializmus a liberalizmus.

Nacionalizmus sa formuje ako obhajoba záujmov konkrétneho národa. Základom spoločnosti má byť solidarita ľudí, ktorí hovoria tým istým jazykom, rešpektujú ten istý dejinne vytvorený panteón význačných osobnosti. Konzervativizmus sa zasa formoval ako obhajoba záujmov tried, ktorí svoje mocenské ambície zdôvodňovali odvolávaním sa na dejiny, tradíciu. Konzervatívci sú presvedčení, že tí, ktorí vládli predvčerom a včera, majú právo vládnuť aj zajtra a pozajtra. Socializmus sa formoval ako obhajoba záujmov skupiny ľudí, ktorí sa živili schopnosťou pracovať, teda predajom svojej pracovnej sily. Liberalizmus sa zasa formoval ako obhajoba záujmov skupiny ľudí, ktorí boli presvedčení, že za všetko, čo dosiahli, vďačia svojim vlastným výkonom.

Mír je stav nouze

Jak vidíme každý den a můžeme číst ve všech západních politicky korektních médiích a neuvěřitelně pokryteckých a hloupých odezvách na návštěvu maďarského premiéra Orbana u prezidenta Putina, prevence selhala. Nebylo by atentátu na slovenského premiéra v květnu, setkání na Děvíně večer v den připomínky Cyrile a Metoděje a neslyšel bych výtečný projev premiéra Fica, nevěřil bych na lepší časy. Proto děkuji premiérovi Ficovi za probuzení naděje u skeptického optimisty, nebo jak se traduje, špatně informovaného kriticky, tj. jasně myslícího pesimisty.

Prvý prejav od atentátu: Fico verejne prehovoril, zožal standing ovation

Premiér Robert Fico prvýkrát od atentátu v Handlovej, ktorý sa stal 15. mája, verejne vystúpil. Stalo sa tak na oslavách pri príležitosti 1161. výročia príchodu svätých Cyrila a Metoda na územie dnešného Slovenska na Devíne. Fico predniesol prejav, ktorý trval približne 18 minút.

Jak národ ztrácí rozum; Panča šíla; ŠOS, válka, korupce a sex

Obsah:

Generační kohorty podle sociologů

… téma generačního nálepkování je populární zábavou sociologů. Často je využívají personální oddělení (moderněji řečeno HR management) k odhadu pracovní morálky a výkonu uchazečů a marketingové organizace.

Původcem klasifikace je Pew Research Center, který uvádí na svou obhajobu 5 věcí, které byste měli mít na paměti, když slyšíte o generaci Z, mileniálech, Boomerech a dalších generacích.

Kolaps sionismu

Útok Hamasu ze 7. října lze přirovnat k zemětřesení, které zasáhlo starou budovu. Praskliny se již začaly projevovat, ale nyní jsou již viditelné v samotných základech. Mohl by sionistický projekt v Palestině – myšlenka instalace židovského státu na arabské, muslimské a blízkovýchodní půdě – čelit více než 120 let od svého vzniku vyhlídce kolapsu? Historicky může zhroucení státu způsobit velké množství faktorů. Může být důsledkem neustálých útoků sousedních zemí nebo chronické občanské války. Může následovat po rozpadu veřejných institucí, které se stanou neschopnými poskytovat služby občanům. Často to začíná jako pomalý proces dezintegrace, který nabírá na síle a pak během krátké doby strhne struktury, které se kdysi jevily jako pevné a pevné.

Radovan Karadžič – člověk oceněný na pět milionů dolarů

Bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič, který si ve vězení na anglickém ostrově Wight odpykává doživotní trest uložený Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, se dožil 19. června 79 let.

« Starší příspěvky

Další příspěvky »

/ Zpravodaj

/ Štítky

/ Nejčtenější

Poslední 3 měsíce

Poslední rok

/ Archiv

/ Poslední komentáře